huhuhu komentáře u knih

Rozhovorů A. Palána jsem už přečetla spousty, některé mě zaujaly více, jiné méně. Z téhle knihy mě zaujaly snad všechny a celkově mi hodně sedla, asi proto, že je o knihách. Líbila se mi ta pestrost osudových knih i zpovídaných osob, každý příběh byl jiný a všechny zajímavé. Já sama žádnou takovou zásadní knihu nemám, což mi při čtení vlastně bylo i trochu líto. A taky bylo hodně zajímavé si uvědomit, že tou nej knihou pro někoho může být i něco, co se jinak považuje za nepříliš hodnotné čtivo. Tahle kniha asi nikomu život nezmění, ale je důkazem toho, že knihy někdy skutečně dokážou měnit lidské osudy.

Další rozhovory A. Palána (a tentokrát i jeho dcery Anny) přinášejí možnost nahlédnout do komplikovaných osudů pěti žen. Nejsilněji na mě zapůsobil poslední příběh (ženy, která si vzala Pákistánce), to byla fakt síla.

Četba životopisu Maxmiliána Kolbeho pro mě byla velkým zážitkem a obohacujícím setkáním s obdivuhodným člověkem.

"V Japonsku!" zvolal provinciál. "Vždyť neumíte japonsky ani slovo. Jak chcete vydávat časopis v jazyce, o kterém nic nevíte? Je velmi těžký a pro jeho zápis se místo písmen používají znaky." "Neposkvrněná Matka se o to už postará," prohlásil Maxmilián s důvěrou. "O takové problémy se já nezajímám."

Marek Vácha byl jako obvykle skvělý, obdivuji jeho sečtělost, schopnost vyjádřit složité myšlenky jednoduše a taky odvahu pojmenovat věci pravým jménem. Zároveň mu ale nechybí lidskost, laskavost a pokora. Rozhovor nicméně trochu kazil přístup novinářky, jejíž otázky dost často podsouvaly určité názory a moc nereagovaly na to, co MV říká. A taky by knize prospěla lepší korektura.

"Mám moc rád definici modlitby, která říká, že v modlitbě dovolujeme Bohu, aby nás učinil šťastnými. O nic menšího se nejedná. Bůh nedává něco, ale sebe."

Trochu jsem se ztrácela v postavách a taky tam na můj vkus bylo až moc politiky. Přesto byl román překvapivě čtivý a zajímavý.

Příběhy medvídka Pú jsme si užili. 8letý syn byl z knihy nadšený, dost se u ní nasmál a celkově ho to hodně bavilo. A mě vlastně taky. Z dětství si medvídka Pú nepamatuji a, nevím proč, jsem si myslela, že knížka za moc nestojí. Ale opak je pravdou, je to fajn čtení pro děti i dospělé.

Perfektní! Hrozně mě to bavilo, přečetla jsem za dvě odpoledne. Líbilo se mi, že nás s Pacifickou hřebenovkou neseznamuje nějaký nabušený outdoorový borec, ale obyčejná holka z Vysočiny, skoro bych řekla "nejhorší hikerka na světě", aspoň tedy na začátku - nezkušená, zhýčkaná, ufňukaná, navíc s dost nepříjemným zdravotním handicapem. Oceňuji otevřenost, se kterou mluví o svých problémech, a obrovskou změnu, kterou během svého náročného půlročního putování prodělala.

Tak to byla síla! Zatímco většina literatury z prostředí koncentračních táborů je psána z pohledu obětí, tady je vypravěčem jeden z nacistických pohlavárů, Rudolf Lang, který měl předobraz v Rudolfu Hössovi.
Vždycky, když jsem něco o holocaustu četla, jsem si říkala, jak je možné, že se z některých lidí mohou stát zrůdy, které jsou schopny tak nelidského jednání. Tahle kniha dává vcelku rozumnou odpověď. Ukazuje Langovu chladnou, tvrdou až zvrácenou výchovu (despotický otec, který byl sám zřejmě psychopat) a odkrývá jeho osobnostní - do určité míry autistické a psychopatické - rysy (posedlost opakujícími se činnostmi, neschopnost navázání blízkých vztahů, neschopnost empatie, fascinace násilím), které z něj v kombinaci s dobrými organizačními schopnostmi, perfekcionismem a bezvýhradnou poslušností dělají ideálního příslušníka SS.
Autor rovněž ukazuje, jak si člověk postupně zvyká na různé krutosti a násilnosti (zkušenosti z první světové války, vraždy ve jménu ideologie), ostatně i Langova funkce v koncentračním táboře byla nejprve prezentována jako vcelku "nevinná" práce dozorce v jakémsi vězení, kde jsou lidé na převýchovu.
Nejhorší v celé té mašinérii ale byla (kromě zvrácené ideologie) zřejmě ta Langem tolikrát skloňovaná poslušnost: nacisti páchající zvěrstva měli pocit, že oni sami nejsou za nic zodpovědní, protože pouze vykonávají (co nejlépe) svou práci a poslouchají rozkazy svých nadřízených. Jen díky všem těmto řádným, poslušným a ve vlastních očích slušným pracovníkům bylo možné vyvraždit milióny lidí.

Krásný a obohacující rozhovor na pestrá a zajímavá témata. Takové knížky mám moc ráda.

Kniha na kontroverzní téma s nečekaným závěrem. Z literárního hlediska trochu slabší, ale leccos možná způsobil i překlad, který byl (v 2. vydání v Ikaru) takový nedotažený, bylo tam i dost překlepů.

Po velkém úspěchů Hochů od Bobří řeky jsme se se syny (8 a 10 let) pustili do druhého dílu. Kluci oceňovali setkání se starými známými, lovení dalších bobříků a hlavně napínavý a dobrodružný děj, ale trochu je mrzelo, že některé situace zůstaly neobjasněné (kdo hochy špehoval ve věži, kdo ji zapálil, kdo byl muž, jehož stopy našli nedaleko tábora).

Zajímavé, poeticky laděné nahlédnutí do života romské komunity v bývalé Jugoslávii (dnešním Slovinsku).

Četla jsem jen několik knih od islandských spisovatelů a všechny byly zvláštní. Tahle asi nejvíc. Kdyby ji nenapsal nositel Nobelovy ceny, asi bych ji ani nedočetla. Takhle jsem se nakonec prokousala až ke konci, který mě hodně zaujal, ale stejně nevím, co si o tom všem ezoterismu a pohanství pod Ledovcem myslet.

Minimalismus se mi už nějakou dobu líbí (zatím spíš jen teoreticky, v jeho praktikování jsem málo radikální) a na této knize mě zaujalo, že se o něm nepíše ani tak ve vztahu k uklízení a udržování pořádku v bytě, jako spíš v souvislosti s celým životem (sny, cíle, vztahy...).

Hodnota této knihy spočívá ve zpracování zajímavého, důležitého a dosud spíše opomíjeného tématu (příběh vychází ze skutečných událostí), ale z literárního hlediska jde o vcelku průměrné čtivo.

Ani v 2. díle Š. Javůrek své postavy nešetřil...

Kniha se mi četla dost špatně, ale od začátku mě zaujal autorův originální a velmi osobitý styl plný ironie, uštěpačných poznámek a posměšků. A taky ignorující běžný způsob zápisu textu (odstavce, interpunkce, velká písmena). Vzhledem k tomu, že autorem je jediný portugalský nositel Nobelovy ceny, rozhodla jsem se vydržet až do konce. Nakonec jsem pochopila, že vlastně vůbec nejde o samotný příběh sloního putování (ten je sice na první pohled poměrně kuriózní, ale jinak dost nudný a nezajímavý), ale o to, co je za ním, co symbolizuje, ukazuje, kritizuje a zesměšňuje. Takže jo, nakonec to nebylo špatné, ale rozhodně to není kniha pro každého.

Z této knihy mám smíšené pocity. Na jednu stranu je taková hodně akční a dobrodružná, pořád se tam něco děje a některé situace jsou docela nápadité a nepostrádají vtip (takže naše kluky to bavilo), na druhou stranu jiné situace dnešního čtenáře zarazí, zvlášť pokud to je rodič, který čte knihu svým dětem (již zmiňované násilnosti a krutosti). Přiznávám, že jsem při čtení některé věci vynechala nebo upravila.

Kniha mě nadchla hlavně tím, že příběh byl úplně jiný, než jsem očekávala.

Což o to, kniha je to celkem pěkná a zajímavá, vše je vysvětleno jasně a srozumitelně i pro laiky (s názornými obrázky), navíc lze na webu dohledat bonusy v podobě dalších článků a videí. Ale: hlavně je to reklama na další autorčiny produkty, které prodává za ne zcela nízké ceny. V celé knize autorka opakovaně propaguje a vychvaluje "zázračné" cvičení, které vyřeší všechny vaše zdravotní problémy, ale návod na cvičení v knize nenajdete, ten si musíte dokoupit za 5000 Kč, druhou sestavu pak za dalších 4500 Kč (jinak pro úplnost, kniha sama o sobě stojí 700 Kč). Mí rodiče chtěli knihu koupit právě kvůli tomu cvičení, ale cvik je tam všeho všudy jeden, takže z tohoto hlediska velké zklamání.