holkaslebkou komentáře u knih

Uf. Vyzivne cteni. Nebudu tu ublizene obhajovat podoby feminismu, na ktere Paglia utoci, takze vyjmenuji jen nekolik bodu, ktere mi prijdou zasadne mimo:

- urazeni vsech, s nimiz nesouhlasi, a to naprosto nechutnym zpusobem (takhle je seschla, tahle je osuntela apod.); takhle se podle me nechova progresivni clovek, ale hulvat

- podle autorky jsou akademicke feministky "presvedceny, ze idealem muzstvi jsou jejich podivinsti, vecne do knih zabrani manzilkove"; proto bezmezne obdivuje Madonnu (alespon v jeji rane fazi), ktera "miluje opravdove muze a vnima krasu muznosti ve vsi jeji drsne sile a upocene sportovni dokonalosti." co je zase tohle za diskriminaci? rovnost je u Paglii na miste, ale jen ve chvili, kdy se ji to hodi.
taktez tvrdi, ze Madonna ma mnohem hlubsi vizi sexu nez feministky, jelikoz "svuj styl oblekani i barvu vlasu meni prakticky mesic co mesic, a tak ztelesnuje vecne hodnoty krasy a rozkose." nezteslesnuje tak spis hodnoty nerozhodnosti, marnivosti a naproste neudrzitelnosti trendu popkultury?

- autorcine obsesi vsim sexualnim a zivocisnym taky uplne nerozumim, nic bych ale nenamitala, pokud by na ni nebalovala nasledujici: tvrdi, ze muz ma kdesi v sobe naprogramovany lov a uchvacovani, ze "ne" vzdy bylo a bude jakousi casti nebezpecneho a pritazliveho namlouvaciho ritualu sexu a svadeni a z zen, ktere si chodi stezovat na obtezovani k ucitelum, dela nevyspele skolacky.

- ostatni feministky jsou samozrejme pruderni, zapskle a vubec tu sexualni revoluci a feminismus, za ktery v minulym stoleti tak odvazne bojovala na barikadach, nepochopily.

co se mi libilo a skutecne mi neco prineslo: vyzva k vetsi pozornosti vuci mladym matkam, ktere by chtely dal studovat (ano, je pravda, ze ne vsechny chceme byt karieristky); upozorneni na nebezpeci plastickych operaci (ukazuje, ze i starsi zeny jsou sexy a nemusi se za svoje vrasky stydet) - ovsem nasledne i to shazuje v jinem textu vyrokem, ze zeny by si postup po kariernim zebricku mely radne rozmyslet, jelikoz po tricitce, kdy budou pripraveny na rodinny zivot, "jejich muzstvi vrstevnici budou mit najednou na vyber z cerstvejsich a pritazlivejsich divek mezi dvacitkou a tricitkou". tak ja nevim. neni pak posedlost mladistvym vzhledem a vyhledavanim plastik logickym dusledkem?

tahle knizka pro me byla jedno velky ach jo. ale aspon me vytrhla z pohodlny bubliny, to ji vyvratit nemuzu.

14 29.04.2020

Tahle kniha je jedna velká jízda... Pohlcující a čtivá.

Svědectví o době vnucované kultury. Sonda do samotných útrob undergroundu, který si, jak už to bývá, žil vlastním životem. Život I. M. Jirouse od počátku do konce - anebo od konce k počátku? Od literatury k hudbě, od tvrdého k Birellu, od skandálu k průseru.

Tahle kniha ale není zdaleka jen o Jirousovi. Na jejích stránkách se mihnou i ostatní: Egon Bondy (jako filozof i udavač), Milan Knížák (ten vydá dokonce na několik desítek stran), trochu Hrabal a Kolář, hodně Jiří Padrta, manželka Věra, Plastici, samozřejmě Havel... Jednoduše je to velký! A to nejen objemem.
Jirous byl prostě Magor a zároveň i významná osobnost, kterou nelze přejít bez povšimnutí...

14 27.12.2017

Člověk v životě prožije několik osudových setkání a tohle je jedno z těch mých - historická meditace o srážce dvou různých světů (křesťanské obětavosti v podání portugalského kněze a japonské svéráznosti) a hluboké krizi víry. O lidském odhodlání i naivitě, která postupně získává konkrétnější tvar a v bolestech dospívá. A o nekonečném míjení.

Provázela Rodriguese životem upřímná láska k lidstvu a Kristu, nebo spíš strach z toho, co by se stalo, kdyby onen vztah zpochybnil? Kdyby dal najevo vlastní slabost? Je jeho touha přežít obdivuhodná, nebo se za ní skrývá zbabělost? A dá se jeho utrpení opravdu srovnávat s tím Kristovým?

"Jen ranní moře bylo krásné... A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí."

8 14.06.2018

Endó umí svým psaním člověka rozervat na místech, která nikdy předtím nebolela (viz Mlčení a úvaha o podstatě křesťanského učení).
Hluboká řeka má o něco pomalejší rozjezd. Čtenář poznává několik postav různého věku a odlišných životních zkušeností. I ty mají ovšem něco společného. Postupně se ukazuje, že jsou všechny určitým způsobem "zabedněné". A nezáleží na tom, zda se vymezují zrovna vůči cizí víře, partnerským vztahům či turistům lačnícím po pop zážitcích. Pod nohama si živí myšlenkovou půdu, na níž nenechají vstoupit nikoho dalšího.
Mezní situace, do nichž se ale postupem času dostávají, je přivádí na společnou cestu: do Indie, země, jež umí být milosrdná i krutá, a to zejména skrz rozpory, které jsou jí vlastní. Zpochybňování sebe sama a cesta ke "znovuzrození" na sebe pak nenechá dlouho čekat.
Nad všemi cestovateli bdí postava upřímného Ócua, člověka plného pokory a lásky k bližnímu svému.

7 03.01.2020

Schulzův Michelangelo našel v kameni spásu i bolest. Utrpení i vykoupení. A hlavně: sám sebe.

7 02.01.2018

Já se musím zeptat: Je dnes v literatuře zárukou úspěchu napsat knihu ulepenou hektolitry moči, zapáchající rybinou a čůrky potu? A to všechno vložit do bábiných sádelnatých rukou?
Já se teda nabažila hodně rychle; hl. hrdina Nami, který buď zvrací, nebo má erekci, mě celou dobu neuvěřitelně otravoval, a já doufala, ze ho Duch jezera konečně pozře!
Ale jsou tu i věci, které mě hodně bavily: krátké, úsečné věty (dlouhá souvětí jen u Hrabala, prosím), surovost, dějovost (žádné sáhodlouhé úvahy nad tím "kdo vlastně jsem?" - nad odpovědí se nepřemýšlí, odpověď se rovnou hledá) a celkový obraz ponurého, umírajícího světa.
Ale nakonec jde o průměrný čtenářský zážitek. Bylo toho moc.

7 18.05.2017

Jednoduše kouzelné.

"Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčných par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není, zatímco tys žila
a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már,
ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá,
ale láska, jež v krvi žil a cév
divoce tepá"

7 25.02.2017

Tuhle povídku nenapsal on.. To ona napsala Kafku.

7 12.06.2016

Dr. Marek, poutník, který touží jen po jediném - najít byt se stolem a klidem na práci.
Vytyčil si zdánlivě jednoduchý cíl, ale jeho dosažení mu komplikují lidé, na které během své cesty narazí; postavy s lidskou tváří, které se neumí vypořádat se svou malostí a prázdnotu jinak, než že ji naplňují životy jiných (cizích) lidí.
Výborná kniha s příměsí Kafky a francouzských existencialistů, ale pořád dostatečně unikátní.

5 29.05.2017

Tak skutečná, až z ní mrazí..

4 23.04.2018

Málo. Málo na dobrou knihu.
Celé mi to připadalo jako jedna velká snaha o "něco". Krátké, úsečné věty. Pointy v hádankách. Surovost, krutost... Ale ne. Povídky byly příliš strojené, nevěřila jsem jim. Nebavily mě.

4 15.09.2017

Vyborne, vyborne a jeste jednou vyborne! Tehle klasice jsem se dlouho obloukem vyhybala (ackoliv ji mam uz nejakou dobu v knihovne), odrazoval me vysoky pocet stran (z vlastni zkusenosti vim, ze je kniha pak vetsinou preplnena zdlouhavymi popisy a prazdnym tlachanim)... Kazdopadne jsem ji nakonec otevrela - aniz bych si to uvedomila, byla jsem za stranou 200. Jde tedy o neuveritelne ctivou (samozrejme bravurne napsanou a do detailu propracovanou - Dostojevskij je mistrem sveho remesla) knihu, ktera bavi, i kdyz jste jiz davno obeznameni s dejem...
Kazda strana za to stoji!

4 02.02.2017

Nebylo to lehké čtení, to opravdu ne. Četla jsem ji aspoň měsíc.
Některé části jsem hltala, od jiných jsem odcházela. Jsem ale ráda, že jsem si ji přečetla. Jsou v ní věci, na které nezapomenu.

Není třeba si nic nalhávat, Kunderův lyrický věk nebyl ze začátku jako z Monologů... Ale! Přestože mi forma básní nevyhovuje + připadá trochu naivní, neodsuzovala bych celou sbírku.
Do škatulky schematické (budovatelské) poezie bych většinu básní asi nezařadila. Názvem díla je přece jen pořád Člověk, zahrada širá.... Člověk je přece ten nekonečný sad. A v něm je třeba trochu polemizovat, to Kundera věděl už tenkrát. Později pochopil zcela.

"Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh
smutků, pochyb, zlozvyků.
--
Není, soudruzi, hned individualistou ten,
kdo brouzdá rád samoten přes lesy a sady.
--
Kritika, soudruzi, znamená
vědět, že duše člověka jak příroda je širá.
Jen ten, kdo ví, že je chápán a milován,
šťasten pak žije, bojuje i zmírá."

3 04.05.2018

Knizka, kterou jsem zhltla rychle jako odpoledni zakusek. Katalpa me jednoduse bavi. Udrzuje si odstup, vyuziva vecny a presny popis situaci, ktere jsou mnohdy podobne absurdni jako u Kafky. Jako kdyby o nic neslo... Ale po vytecnem romanu Nemci jsem byla prece jen malounko zklamana. Dilo me zasahlo, ale nakonec se jeste zatepla odtrhlo a vysumelo.

Tri zeny, tri pribehy, tri druhy uvezneni: Kveta, ktera se po smrti sveho manzela citi osamela a nepotrebna. Zoufale se chce o nekoho starat. Vyhlidne si tedy nesmeleho navstevnika a uvezni ho v utrobach vlastniho sklepa. Jde o cin, jenz spusti sled dalsich udalosti, ktere nakonec mozna povedou ke Kvetine zahube, mozna ke smiru...

Dalsi zena na nas pohlizi jen z druhe strany prazske ulice - Vietnamka, ktera opustila rodnou zem, se jen tezko smiruje s zivotem ve meste, kde dest studi a nevoni. Jelikoz moc neovlada cestinu, vetsinu knihy spis tise sedi a pozoruje.

Posledni linka sleduje umirajici Japonku Akiko a jejiho manzela. Necekejte ale zadne zdlouhave a ubrecene klise. Cim vic Akiko slabne, tim vic si jeji muz uvedomuje, ze je v pasti (v kleci? doupeti?). Potrebuje utect na misto, kde bude vzpominat na svou zenu - zdravou, plnou zivota... stastnou. Jejich posledni spolecny usek vnimam jako to nejhezci a nejuprimnejsi, co jsem asi kdy cetla.

Aby toho nebylo malo, vsechny osudy se v urcitych bodech vzajemne protnou, coz mi nekdy pripada zbytecne a vynucene. Ale budiz. Katalpa je porad vyborna autorka (i sympaticka osobnost).

3 01.10.2017

Kdo je tajemná babička Klára, která svému synovi posílá balíčky plné sladkostí?
-
Autorčina poetika je mi blízká už od přečtení Hořkého moře. Věděla jsem to. Ačkoliv Hořké moře funguje spíš jako jeden velký básnický obraz, lyrizovaná próza, s Němci má mnoho společného.

Katalpa (jako autorka) znovu vnímá svět velice živě, tělesně, skrze všechny smysly. Mezi její přednosti patří dravost, animálnost, surovost (která ale není tak vynucená jako u B. Bellové). Tendence představovat zásadní události lidského života (smrt, otěhotnění, atentát, ostatně i válku) jen tak mimochodem.

Nesklouzává k popisu jednoho života, ale prezentuje celou mapu lidských osudů... Vykořenění, bolest. Geografii ztráty.

3 01.09.2017

Čapkovým knihám jsem dlouho nemohla přijít na chuť - na gymplu jsem nechápala všeobecné nadšení z antiutopických dramat a románů, jinak tomu nebylo ani první rok na bohemistice. Postupně se mi ale začal dostávat pod kůži - nenápadně.

Jeho díla o relativitě lidského poznání (noetická trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život + román Život a dílo skladatele Foltýna) mám v hlavě už nějakou dobu. Jsou to knihy nadčasové, moderní (podobnost: Coetzee - Zrání, Roth - Druhý život). A zamilovala jsem si je.
Do stejné kategorie (ačkoliv ranější) řadím i povídky ze souboru Boží muka - to je Čapek, který mne zasáhl...

3 30.06.2017

jemná próza z Banátu
smíchaná s kapkou hořké pálenky a šedí severočeského sídliště...

3 25.10.2016

Ach... Woolf ma talent zachytit dojem, pocit - moment! Ale momenty prece unikaji, mizi. Prijde jeden a ten hned prekrici druhy. Vzajemne se skladaji, ale i nici. To je na tom to krasne. Jeji povidky kolem sebe hazi miliony nejruznejsich (barevnych) odlesku, vybarvuji nam svet pred primo ocima.
Citliva a nadherna proza. Az bych rekla, ze se nesklada ze slov. Ani z vet. Je napsana z emoci..

3 22.09.2016

To byla jízda!
Ale jsem ráda, že jsem ji mohla podstoupit.. Roth mě čím dál víc vtahuje do svého světa. A já z něj ještě nějakou dobu nechci pryč.

3 27.05.2016