Šíleně smutné povídky
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160843/mid_silene-smutne-povidky-Y2h-160843.jpg
4
234
53
Tereza Boučková, autorka bestsellerů Indiánský běh a Rok kohouta, přichází po několika letech odmlky s novou knížkou. Poprvé jsou to povídky, žánr, který je podle znalců literatury snad ze všeho nejtěžší. Povídka v sobě musí mít všechno, co má román - svého hrdinu, svůj příběh i jeho rozuzlení, ale zároveň si musí vystačit s mnohem menším prostorem k vyprávění. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, někdy úplně konkrétní a hmatatelný, jindy spíše mlhavý a neurčitý, ale mnohé jsou i tak docela veselé, ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, tichu, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo jen úplně vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu. Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Zdá se, že všechno, co nám pohledem jiných zaujatě a vášnivě vypráví, se stalo jí. Přitom jsou to docela obyčejné příběhy docela obyčejných lidí.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem v rámci čtenářské výzvy a musím říci, že jinak bych si knížku klidně odpustila. Některé povídky mě bavily, ale většina mi připadala prazvláštní. Každopádně pamatovat si ji asi budu.
Krátké povídky inspirované životem se mi líbily. S autorkou jsem se setkala poprvé, možná někdy vyhledám další z jejích knih. Čteno v rámci ČV.
Knížka svižných, poutavých, smutných povídek ze života. Objevila jsem ji náhodou v nádražní trafice, zhltla za tři hodiny cesty vlakem a zařadila mezi své oblíbené knížky.
Smutné, realistické i poučné. Nevykřikujme, že nám se tohle nikdy…, že my bychom tohle nikdy…, že si to mají vychovat, že je to jejich vina… Nikdy neříkej nikdy. Žádný strom neroste do nebe a jediná jistota je nejistota, co vše nás může v životě potkat.
No, já nevím. Ta knížka je taková smutně ,,pravdivá", ale taky je vesměs o lidech, kteří si blbě zařídili vlastní život, tak to až tak nezasáhne. Dost se mi líbil příběh o Svaté Haně, ale jinak nic moc, spíš nic, než moc. Po přečtení (vlastně poslechu) mám dojem, že kdybych si to neposlechl, o nic bych nepřišel. Ale aspoň moc neurazí, no...
Knížka se mi líbila. Jsou v ní krátké povídky ze života. Přesto že jsou všechny smutné, četly se hezky. Autorky styl psaní se mi líbil a určitě si od ní přečtu další knížku.
Přečteno jedním dechem. O konci vztahů, lásek, přátelství, manželství. Výstižné a smutné, ale ne zas tak šíleně. Asi jako život. Nejvíce mne zasáhla povídka Hranice.
Chtěla bych číst dál, dál sdílet příběhy. Na 124 stránkách tolik myšlenek, pocitů, vjemů, moudrosti, zkušeností a pravd, přímočaře nabídnutých..a já, čtenářsky vyhládlá, jsem hltala a hltala.Děkuji.
Mně to bavilo. Úsporný styl psaní. Široký záběr témat. Místy dost vtipné, častěji však tragikomicky smutné. Ale takový je život.
Určitě doporučuji.
Popis těch šíleně smutných lásek a osudů mě zpočátku docela zaujal a dokázal přivodit očekávaný smutek na duši a lítost. Jenže už před polovinou knihy toho na mě bylo moc. Moc deprese, moc opakovaných situací, polopatického vysvětlování, ženského trápení, moc useknutých konců. Doposlouchal jsem (četla sama autorka) setrvačností, naštěstí povídky v poslední třetině měly největší sílu a také alespoň malé semínko optimizmu. Musím uznat, že jde o příběhy ze života a že některé si budu pamatovat hodně dlouho…
70 % (197 hodnotících je na průměru 73 %).
Sice smutné povídky,ale někdy i plné naděje. Povídky ze života.Moc se mi líbí styl psaní.
Tyto krátké povídky nejsou tak smutné, jak by nejspíš chtěly být. A může za to nejvíc právě jejich délka. Postavy vás nestihnou začít zajímat a už je tu konec a (někdy dobře fungující) pointa, která zvrátí dosavadní smysl. Nebo se o to aspoň snaží. Texty mají styl, jenže na vzbuzení emocí příliš strohý, spousta z povídek je zbytečné uspěchaná, jako by autorka načrtla koncept pozdější povídky a pak se rozhodla, že to takhle stačí. Ze čtrnácti povídek mě bez výhrad bavily přinejlepším čtyři. Sice se tato kniha čte rychle a svižně a formálně je většinou v pořádku napsaná, nicméně asi mi to od Boučkové stačilo. Škoda, protože situace, které tu autorka nastavuje, by mohly čtenáře nějak zasáhnout, jenže na to nejsou správným způsobem pojaté. Jde vlastně o takové krátké profily zvláštních figurek na pár stránkách, které uzavírá nečekaná (či "nečekaná") pointa často v podobě jedné věty. Až na pár výjimek na mě většina textů působila, jako úvod (či zmíněný koncept) k něčemu delšímu. To delší tam ale bohužel pak už není.
Před tím, než jsem sáhla po této knížečce, jsem měla pocit, že mám blbou náladu... no, tak teď už bych to nazvala skoro depresí... Povídky jsem si trochu masochistickým způsobem opravdu vychutnala a teď jdu ven hledat kus optimismu v jarním slunci... pro případ, že bych nenašla, raději si s sebou neberu nic, na čem by se dalo oběsit.
Knížka přečtená za 2 večery. Zajímavá, mnohdy až mrazivá témata "všedního" života. Některé povídky mi silně připomněly příběhy z mého okolí a trochu jsem si je odžila. Kniha drsoň ale nešla odložit.
Tato povídková kniha nebyla mým šálkem kávy, bohužel. Nevadí mi smutné, bolavé či depresivní příběhy ze života, ba naopak někdy na takové mám vyloženě náladu ;-). Ale v tomto případě mně vůbec nesedl styl psaní autorky - úsečné, strohé věty a takové jakoby neuzavřené konce povídek, ale pro mě nepochopitelně a divně neuzavřené. Mrzí mě to, ale u této knihy určitě vím, že už ji nechci číst podruhé. Ale chci ještě někdy v budoucnu zkusit od této autorky knihu Rok kohouta, tak snad mě tolik nezklame a bude to jiné.
Kniha se mi líbila, ačkoliv mi některé povídky nehrály do chuti. Líbil se mi styl psaní, humor, typicky české témata a taky smutek, který byl v různých formách a příbězích hezky zpracován.
Několik současných českých spisovatelek si vyzkoušelo podobný úsečný styl (např. Katalpa v Němcích a Mornštajnová v Hotýlku). Pouze tady mi to přišlo naprosto k věci. Koresponduje to s žánrem (kratičké povídky) a především jde ruku v ruce s jejich vyzněním. Krátké věty se rychle dobírají cíle, lépe vystihují neuspořádané myšlenky odehrávající se v hlavách postav, přesněji dokreslují i hlavní motivy - nedorozumění, míjení, vyrovnávání se s tragickou ztrátou, odcizení. Pravda je, že jsem si musela chvíli zvykat na netradiční zápis dialogů, hlavně uvozovacích vět (Je to dobrý. Řekl Bůh.). Ale celkově jsem tento styl přijala a povídky beru jako další vydařenou knížku autorky, kterou mám ráda, přestože mi jimi do hlavy nasadila brouka, že ani střední věk a stáří s sebou nepřinášejí smíření či moudrost...
Docetl jsem za dva vecery. Mam rad ten strohy styl, kdy v jednom odstavci umi autorka vyjadrit podstatu neceho, co u ostatnich je na cele stranky.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2020 | Bhútán, má láska |
Kniha Šíleně smutné povídky je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 346x |
| Čtenářské výzvě | 43x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 110x |
| Chystám se číst | 62x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 1x |
Za mě moc hezké i když někdy více smutné a jindy jen smutné povídky.