Strašidelný dům

30.05.2023

Sbírka, kterou jsem si šetřila. Povídky, které zachycují okamžiky do hloubky. Jako by se veškerý čas koncetroval do jednoho momentu, někdy dramatického (ve Vévodkyni a klenotníkovi či v Odkazu), někdy prchavého (v Zahradách v Kew), někdy protaženého přes noc (Pondělí nebo úterý), jindy úsměvného (Skvrna na zdi) či melancholickho (Lappin a Lapinová). Atmosféru má každá trochu jinou, všechny jsou napsány skvostným jazykem. Čistá krása.

Strašidelný dům byla kdysi moje první kniha, kterou jsem od VW četla, teď jsem po ní sáhla znovu po letech a opět mě to zasáhlo až neuvěřitelnou silou. Povídky jako by se podobaly hudebním větám - cosi se na začátku nastíní, pak něco proběhne, vyvrcholí a je tu závěr, který se vrací k prvnímu odstavci. Např. nádherná věc - Pondělí nebo úterý. Skvost.
Povídky ve mě vzbuzují dojem poezie. Tak silná poetičnost a lyrizace je v tomto prozaickém textu, jako by báseň prosakovala zvnitř, ačkoli forma je jiná.
Pro mě nejsilnější - Pondělí nebo úterý, Zahrady v Kew, Dáma v zrcadle, Strašidelný dům, Smyčcový kvartet...ale mám je ráda opravdu všechny. Woolfová není pro všechny, skoro bych řekla, že je jen pro někoho, ale jsem ráda, že nejsem sama, kdo ji čte a má velmi a hluboce rád.

04.08.2021

Podrobnější komentáře můžete najít u jednotlivých povídek a proto tady jen obecněji.
Na Virginii Woolfové nejvíce miluji její styl, který lze přirovnat k malířskému plátnu nebo orosené pavučině třpytící se v raním vánku. Kouzlo se kterým je schopná zachytit nuance každodenních okamžiků a běžných lidských interakcí je neuvěřitelné. Ostatně, možná než moje neumělé pokusy si raději přečtěte, co o ní píše Hilský (Modernisté, 151):

"Podobně jako Wordsworth i Woolfová se pokouší o nové vidění skutečnosti, snaží se nalézat neobyčejnou krásu v docela všedním okamžiku bytí. Zajímají ji nejen všechny odstíny skutečného světla, ale také ono nepostižitelné, téměř mystické světlo vyzařující z trávy, listoví a těch nejvšednějších věcí, světlo, které není součástí vnější skutečnosti, ale které člověk vytváří ve svém nitru a téměř zázračně jím prozařuje vše, co vidí."

Oblíbené povídky... možná "Předměty", "Skvrna na zdi", "Vévodkyně a klenotník", "Zahrady v Kew"... je težké si vybrat, i kdyby jen kvůli tomu, že řada povídek si je tolik podobná, a tak často záleží jen na tom, které si přečtete první... Líbily se mi všechny, možná nejméně mě oslovila "Lovecká společnost", ale... celkově skvělý úvod do autorčina díla, nemůžu se dočkat, až se konečně dostanu k některé z jejích delších prací.

01.08.2020

"To je ono. Teď se to stalo. To je ono!" - slova samotné Virginie Woolfové v povídce Nové šaty dokonale vystihovala moje pocity při čtení celé sbírky. Byla jsem jak Alenka za zrcadlem, vše okolo, všechny ty dojmy a obrazy se zdály až neskutečné, ale neskutečné právě svou reálností, tím, jak se dotýkají lidského života ve všech jeho obrysech a skulinkách. Poprvé jsem četla před 13 lety, kdy jsem si ještě tu a tam v knihách označovala pasáže, k nimž má duše právě lnula. I díky tomu pro mě bylo zřetelnější zjištění, že soubor Strašidelný dům je více než jiné knihy odrazem člověka samého a že k pochopení, nebo spíše k prožití některých pasáží musí člověk prostě dospět. Jak jsem si dříve zamilovala povídku Skvrna na zdi, která je více než jiné v tomto výboru technického ražení - na zalíbení těchto literárních kvalit autorky má tehdejší (ne)zkušenost stačila; tak nyní mě uchvátily především Nové šaty a nejvíce Lappin a Lapinová. Kdoví, co to bude třeba za dalších 13 let...

08.09.2019

S úctou, jemností a respektem nás nechává nahlédnout do hlav jednotlivých postav, které pak pronesou jen pár slov...a to úplně stačí.

01.07.2017

Pro čtenáře VW lahůdka, pro ostatní přesná ochutnávka toho, co od jejího psaní mohou očekávat. Některé povídky nejsou pro každé rozpoložení. Vyžadují ponor a soustředění ( Pondělí nebo úterý, Zahrady v Kew, Dáma v zrcadle) a když se to čtenáři nepodaří, nedá se to číst a je nutno text odložit na pak nebo na furt. Jiné jsou ukázkou jejího metapsaní (Nenapsaný román), typického pro Deníky a to toho, kdo VW jinak nečte, nemusí bavit, protože mu může být jedno, jak ona píše o tom, jak ona píše. A jsou zde i takové, ze kterých je úplně každému patrné, proč se VW čte pořád, proč je nesmrtelná a proč je vlastně pro každého. Mimořádná schopnost zachytit náladu, rozličné emoce a vztahy a to na velmi malém prostoru. Všechno to nevyslovené, protože nevyslovitelné, neboť než by člověk našel slova nebo to zformuloval, raději jde od toho pryč, aby tím netrávil půl života. Všechno, s čím nejdeme ven, abychom se nezraňovali. Ani ne tak navzájem, jako sami sebe, protože když/až to vyslovíme, co si s tím počneme? VW po celoživotním zkoušení a pátrání tu formu našla a povídky v druhé části knihy jdou jedna za druhou přesně v tomto mistrovském duchu. Nové šaty, Lappin a Lapinová, Vévodkyně a klenotník – to jsou famózní kousky určené k zavěšení na stěnu!

07.11.2016

Kdovíproč jsem tentokrát nepotřebovala čas na aklimatizaci, jak u Woolfové bývá obvyklé. Vplula jsem do povídek - chvějivých akvarelů - od prvního slova. Ano, nemohu se zbavit vizuálních asociací. Její psaní mi připomíná ledové květy krystalizující na skle. Rostou z jednoho bodu jakoby náhodné, živelné, v okamžiku uťaté a nabírající jiný směr, přesto precizní - a krásné.

22.09.2016

Ach... Woolf ma talent zachytit dojem, pocit - moment! Ale momenty prece unikaji, mizi. Prijde jeden a ten hned prekrici druhy. Vzajemne se skladaji, ale i nici. To je na tom to krasne. Jeji povidky kolem sebe hazi miliony nejruznejsich (barevnych) odlesku, vybarvuji nam svet pred primo ocima.
Citliva a nadherna proza. Az bych rekla, ze se nesklada ze slov. Ani z vet. Je napsana z emoci..

31.05.2016

Moje první setkání s tvorbou Virginie Woolfové. Některé povídky se mi líbily a pár jsem jich naopak vůbec nepochopila. :D Ale můžu říct, že mě přece jenom její psaní zaujalo a asi se časem zkusím pustit do nějakého jejího románu. :)

01.05.2016

Krátké povídky, v nichž už můžeme ve větší či menší míře sledovat vývoj autorčina specifického stylu proudu vědomí. Některé povídky mají ještě klasičtější stavbu a příběh, jiné zachycují atmosféru okamžiku. Není to kniha ke "zhltnutí", ale spíše k pomalému vychutnávání.

20.04.2014

Štýl jej písania je strhujúci.To ako pracuje s jednotlivými časovými líniami s pocitmi...Neviem prečo,ale jej spôsob vyjadrovania myšlienok,pocitov a vnemov na mňa pôsobí neuveriteľlne podmanivo.Tá jej geniálna senzitibilita, akoby sa mi dostávala ku mojim najskrytejším myšlienkam. A určite by ma zaujímalo, ako by vyzeral rozhovor Virginie Woolfovej a Williama Faulknera.

22.06.2013

Virginia Woolfová dokáže napsat celou povídku pouze o jednom jediném pocitu. Dokáže pracovat s naprostými maličkostmi, které mohou spočívat například jen ve zvláštně provedeném gestu nebo jen v tónu světla. Když nad knihou přemýšlím, připadá mi, že vlastně v každé povídce jde o tu atmosféru a zvláštnost popsaného okamžiku. Vše je navíc napsáno tak dokonale, že člověku se zjevují sugestivní obrazy. Nejen, že si dokáže představit jednotlivé scény, ale jako kdyby dokázal cítit i vůni moře, cítit vítr z polí, nebo mohl slyšet cikády v letním šeru. Woolfová dokáže se slovy prostě malovat. Tyto povídky, stejně jako většina jejich textů, se nedají číst. Dají se jen vychutnávat. Je geniální.