herdekfilek komentáře u knih

Raskolnikov. Už jen při vyslovení toho jména si člověk připadá jako kdyby spolkl mramorový pomník vší literatury.

42 25.10.2011

Optimistická kniha pozitivního nazírání na problém vaší chudoby a jejich bohatství. Jde to. Jde to být jako oni. Nemastní neslaní a tak krásně tržně zrůdní. Pan Kiyosaki se vtělil do slov a káže o odvaze, o účetnictví, o obrázcích. Káže o závadném a ještě závadnějším otci. Píše o své vlastní cestě za přilepeným úsměvem k tváři. Píše o úskalích přejedeného žaludku. Píše o trapnosti chudoby. Jen se chlapče uč být šelmou, bude se ti to v životě hodit.
Jen jedna věc mě u těch financí zaráží. A to je jejich očividná nevyčerpatelnost. Kiyosaki říká, že každý z nás otroků může být jako on, bohatý. Dejme si příklad. Před vámi leží pět prázdných litrových sklenic. K dispozici máte jeden litr vody. Zadání: rozdělte vodu do pěti prázdných. Dle Kiyosakiho se má litr nalít do jedné sklenice a zbylé nechat prázdné. Dle zdravého úsudku se má voda rozdělit na pět stejných částí. Kiysakiho kniha je velmi názorna výuka sobectví, ne finanční gramotnosti. A sobectví je jedním z prvních zákonů satanismu. Jsi ty, nikdo jiný. Jsi jen ty, ostatní jsou tu jen od toho, abys z nich vytáhl, co to dá. Já i Kristus, my oba bychom z toho blili.
Byli jsme, jakožto lidstvo, trápeni mnoha sektami. Blázny, kteří věří. Nyní k tomu přibyla další sekta, protentokrát finanční. Guruem je Kiyosaki. Obětí jsme my všichni.
Proč se všichni snaží být sobečtí? Copak lidstvo dosáhne štěstí, když bude šťastný jeden člověk? Slovo já je velmi ošemetné.

40 30.11.-0001

Dle hodnocení knihy sleduju, že moralistů je na světě ještě veliké množství. Jak pěkné. Ale odpad? Vždyť je to přepychově napsané porno.

32 30.11.-0001

Hledat v poetice Hrabala zvadlé údy a lacinost je úkolem povinné četby. Vždyť už slovo povinný musí nutně veškerou poetiku vyškrábat dílu násilně z krku. Kdejaký halama bez citu se pak na Vlaky vrhne s temnou představou, že jeden z titulů bude mít s úspěchem za sebou. Ono 60 stran není mnoho. Vždyť je to přečtené za hodinu. A tu narazí, hlava nedozrálá, upíry romantickými odkojená, na tu pravou českou povahu. Na tu dokonalou smějící se bestii, kde praštit přes mordu, jen hrst brambor se vyleje vedle škopku a pro tu dokonalou úlevu se do světlíku začnou sypat impertinence ne nepodobné dívčímu komíhání nohama nad jezem. Tak roztomile živoucí. Tak nádherně hříšné.
V Hrabalově popisu chtělo by se někdy žít víc, než ve vlastním životě. Jak krásný osud najít smrt pod semaforem. Lepší než ve fitcentru odhánět tu vlastní. Hrabal popisoval život. Ten život. Opravdový. Plný lásky a překvapení ze všednosti.
Když vprostřed čtení na chvíli zavřu oči mám pocit, jako bych byl rozjásanou vodou v horském potůčku, kam čurají jen srny a kamzíci. Tak neskutečně mladou a svěží. Krásnou. Hrabalovskou, do kolen. Pravda, je to trochu zkalené vědomím příští městské aglomerace, která z potůčku vyrobí stoku. Hrabal je sen. Do absurdna natahovaný, a proto tak krásný.

27 10.10.2011

Pokus o vylíčení celého života jednoho stromu?
Špatná anotace.
Román Borovice od Vrby je naprosto dechberoucí dílo. Popsat přes 200 stránek pouze líčením života jednoho stromu, to je dle mého úsudku buďto obrovská zhovadilost nebo mistrovské dílo. Přikláním se k možnosti druhé. Popsat život stromu a nenudit, je práce pro mistra. Vrba očividně mistrem je. Nenudil. To ohrožení srnčími pažeráky, z toho jsem takřka nespal. Děsivé.

15 14.03.2011

Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš."
Upřímně řečeno, mluví mi to z duše.
Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění veškerého duchovního ze samotné podstaty člověka musí zákonitě takovému člověku, a takové době, nesmírně ublížit. Odduchovnění téhle doby dovedlo lidstvo na rozcestí. Buďto půjde do prdele nebo do prdelí dvou. Jiné alternativy nevidím.
Budoucnost prosta všech prdelí je možná v nalezení ducha v sobě samém.
Svým způsobem neskutečně lituju lidi, kteří k duchovnu přistupují jako k nakaženému. S odporem a jistým výsměchem.
Kdesi jsem četl, a bylo to od českého filozofa Šafaříka, že končí doba spasení a začíná doba spásání. Hrůzná vize, která se bohužel právě děje.
Bez duchovna ztrácí smysl věčné otázky - proč jsme tu, co jsem já a další z řad nepostižitelných. Ztrácí, protože bez duchovna získávají zcela jednoduché a pravdivé odpovědi - jsem tu, abych snědl tento rohlík, jsem to já, protože jím tento rohlík. Vzrušující nepostižitelnost se rázem mění na položku v seznamu v kterém odškrtáváme jako výběrčí daní.
V litánii pokračovat, jen čím dál víc klesat v očích skepticky lazených.

14 22.01.2012

Autorka v textech často naráží na prázdnotu naší doby. Hraje si i na věštkyni a předkládá dvě možné společnosti budoucnosti (z jejího pohledu, z našeho pohledu se jedná o současnost), jednu čistě komunistickou a jednu kapitalistickou. Jako prázdné označuje obě. Pro Annu Barkovovou byla budoucnost marností, snad až vyjádřením zmaru celé evoluce, která zemře na nijakost. Na nedostatek myšlenek, ideálů, cílů. Společnost, která skape na nudu.
Kniha, která by měla být tesána do mramoru.

13 23.07.2015

Záplava krve a sečných, bodných a střelných zbraní. Do tří čtvrtin jsem si říkal, že čtu nejblbější knihu svého života. Těšil jsem se na sžíravou satiru, těšil jsem se na černý humor, těšil jsem se na kritiku systému a dočkal se pouze onanie nad prýštící krví ze svráskalé kůže důchodců. Autor se tématu věnoval čistě z pohledu patologa, ne filozofa, spisovatele, myslitele. Jen a pouze násilí, plánování násilí a zase násilí. Moment sžíravé satiry a černého humoru nastal v jediném okamžiku, kdy nad sekajícími se geronty stojí moderátorka a děkuje jim za tak povedenou zábavu. Díky tomu jsem si řekl, že čtu jen blbou knihu, ne tu nejblbější. Ale, kupodivu, je to jedna z nemnoha knih, ke kterým se v myšlenkách vracím, protože autor svým krvákem vlastně výborně vyjádřil vztah západní civilizace k vlastním seniorům.

13 02.02.2013

Pratchett je zcela nepřekonatelný právě ve své překrásné pratchettovosti. Jeho konstruování děje, jeho mudrování, jeho naprosto překrásné růžovoučké konce, jeho všechno.
Fotbal je mi odporný, ne, to jsou slabá slova, fotbal je mi naprosto lhostejný a při čtení Nevídaných akademiků jsem nejednou až bolestně zatoužil vyrazit na stadión a zplna hrdla řvát "Jak to kopeš ty fušere!!!!!" Což je na knihu výkon neuvěřitelný.
Posledních sto stran jsem se už jen usmíval. Ne nad obzvláštní vtipností, ale nad tím, že Pratchett se se mnou táhne už patnáct let a stále mě uchvacuje. Možná, že to říká něco o mé neschopnosti dospět. Ale víte co? Mně je to fuk.

13 11.11.2010

Dětské příběhy mají formovat duši dítěte, mají jim předat poselství lidstva. Duše člověka, který prožil dětství ve společnosti slečny Ferky, Muminka a Muminkovy maminky a Muminkova tatínka a Šňupálka a malé Mii a Kníkly a Pískly a hatifnatů a bambulů a dalších a dalších postaviček světa Tove Janssonové, má šanci prožít život s obdivem ke každému nádechu, ke každé chvilce, kdy je mu dovoleno prožívat skutečný život. Muminci nejsou prodchnuti dekadencí a rozkladem, jako je to u spousty nových příběhů pro děti. Muminci jsou tím, čím by mělo každé dítě chtít být. Tedy šťastným, trochu bláznivým dobrodruhem, který ví, že za každým rohem nečeká sedmihlavá saň, ale někdy i kafíčko a kamarádi a koláč právě vytažený z trouby a čerstvá tráva a slunko vysoko na obloze a láska, bože, láska ke všemu, co je živé, protože právě to živé, nečekané a nepředvídatelně živé, se na vás dokáže usmát a dát vám chuť usměv oplatit a pocítit sounáležitost, pocítit, že někam patříte, že patříte do něčí láskyplné náruče, kam se můžete zachrumlat a usnout.

12 06.02.2015

Lorna Byrneová, jedna z mála, která spatřila Boha na vlastní oči. Kdo další je ve frontě těchto šťastlivců? Ježíš Kristus? Svatý Mikuláš? Nebo stačí náš lokálně veliký Halík? Prašť jak uhoď, Lorna, na rozdíl od ostatních, uvádí ve své knize konkrétní situace. Ježíš Boha jen obviňuje z ne příliš dobře sehrané rodičovské role, svatý Mikuláš útrpně, a dá se až říct, že submisivně, přejímá roli plniče zubařských křesel a Halík prostě jen plká o již stokrát oplkaném. Lorna ovšem viděla, vidí a hlavně ví. Jen málo lidí si uvědomuje, jaká že je to ta Lorna přebornice, vždyť ani tomu Mojžíšovi se Bůh neukázal. Diktujíc svaté desatero, mohl se za oblakem třebas rýpat ukazovákem v pravé nosní dírce. Jaká čest pro naši dobu, pro naši hloupě nezákonní, a tedy nesvatou, epochu, kdy téměř všichni očekávají příchod dalšího mesiáše, podupávaje si ve frontě u pokladen hypermarketů.
Satanovo New age boří mantinely ve čtenosti.
Uvědomuje si tady vůbec někdo, že by autorka měla být svatořečena, protože Bůh dovolil, aby spočinula zrakem na jeho velikosti? To nedovolil nikdy a nikomu. Jen jí. Vždyť i Ježíš Kristus se modlil k "oblakům", k představě Boha, ke své víře ve vyšší smysl života. A Lorna, aniž by byla nějak výrazně pobožná, mohla a popatřila. A dokonce v tématické hře, kdy Bůh peskuje svatého Petra za nějakou chybičku v nebeské administrativě. Úžasné.
A když už jsme u toho, necháme si vzít Ježíše, onu autoritu lásky, odpuštění a vytrpěné víry, a nahradíme ho Lornou, která si svými spisy vydělala na novou vilu, na trochu rozmařilejší život v luxusu?
A není před tímhle v Bibli čtenářstvo důrazně varováno? Pozor na falešné proroky.

Hergé vtipným způsobem pojal teror rudé bestie. Což je na rok vzniku, 1929, dosti kurážný krok. Vždyť od puče v Moskvě uběhlo jen pár dní, do bolševické bašty se stahovali bološevickou reklamou otupení američané, ve své domovině ničení krizí bankéřů, kterou si vždy za každých okolností odnášejí lidé z tlače. Hergé vzal dost nedětské téma, jako je mučení, uměle vyvolané hladomory, demokratické volby v bolševickém střihu, všudypřítomnou a všemocnou tajnou policii a vtělil ho do komiksu právě dětského. A kupodivu se proslavil. Pokud by toto Hergé stvořil dnes, nakladatel by si tím neutřel ani konečník. Nějak se ta doba pokroutila a jen díky tomu, že Hergé je Hergé a Tintin je Tintin, můžeme se s takhle politicky a myšlenkově nekorektním komiksem pro děti setkat.

A ještě jedna zvláštnost mě na komiksu zarazila. Albatros začal tisknout v Číně. Žádné tiskárny z Českého Tišnova, žádná Kroměříž, ale prachsprostý tisk z PRCu. Jistě levnější a ekologicky šetrnější.

12 19.12.2011

Bubliny jsou tu od toho aby splaskávaly. A tak jsem se vrhnul na Noční hlídku. Chtěl jsem mermomocí něco řádným výkopem splasknout. A hle, splasknul jsem já. Noční hlídka je napsaná ale děsně čtivě. Ponořit se a bez dechu proklouznout dějem. Cože? Ono už je ráno? Ptáci ječej, emoce normálních lidí se probouzí z hlubokého spánku a já chci být Jiný ač bych se radši oběsil, než jím vskutku být. Krásné čtivo. Lehoučké, ale krásné.
Ale co bych trestal smrtí je obálka. Ohavného obrázku kus.

12 29.05.2011

Mám rád, když mě v knížkách něco překvapí, když udělám takové to - fí ha, dobrý. U Sešívanců jsem to dělal často. Nehovím hororové literatuře, upřímně, u hororů se bojím a není mi to příjemné. Ale přesto jsem skalním fanouškem Honzy Vojtíška, protože ten to prostě umí. Obzvláště povídka Mrtví klauni nepijí mě příliš nepotěšila, po jejím dočtení jsem totiž musel jít do sklepa... asi v jedenáct večer... a málem jsem se podělal strachy. Hororová literatura má vyvolat takové to příjemné (pro mě tedy nepříjemné) mrazení. V Sešívancích ho bylo tolik, že by se dalo vyvážet. Fuj tajksl.

11 15.09.2018

Československé pajdání přes obrubník dějin bylo řízeno a naprojektováno v kukaních zahraničních investorů, to už by se mělo učit i ve školách, jak to směšně vyplývá z prosté dedukce. Náhoda není náhoda, ale dohoda o výhodnosti. Všechno už to víme, ale málokdo to říká s takovou erudovanou roztomilostí, jako právě pan Huďo. Ona ta slovenská nátura je taková bojovnější, než ta česká. Přišli jsme rozdělením republik o kus masa. Jak my, tak i Slováci.
A vůbec, číst ve slovenštině je krásné. Taková mile mňahňací řeč je to, taková sladce krutá.

11 11.11.2013

Velmi komplexní kniha, dávající čtenáři znát, že život na Zemi není v žádném případě marný, jen se nejspíš neodehrává pouze proto, aby si člověk mohl zahrát na Xboxu nějakou novou pecku z výchoven vojáků americké armády, ale pro ten celoplanetární soulad mnoha živočišných a rostlinných druhů.

11 04.10.2012

Tak jsem byl oslněn mým prvním Vieweghem. Je to člověk ovládjící pravopis, to ano. Ale co dalšího o této knize napsat? Pro děti není, pro rodiče už vůbec ne. Úhlavní emocí při čtení, kterou jsem měl tu čest poznat, byl až nemravný stud. A ano, já se umím stydět dost emocionálně.
Knihu jsem nedočetl. V polovině mi nějak došly síly.
Někdy jsem měl pocit, že knihu napsal snad sám Satan. Až takový zmar a hrůza na mě z přečteného padaly. Sat...Viewegh vepsal do pohádek ale takovou míru povrchnosti a prázdnoty, že mě maně napadlo, že taková přesně musela pronásledovat Atreje na pouti Nekonečným příběhem. Prosté nic, které ječí ničím o ničem pro nikoho. Tak zoufale opuštěná písmena, tak nehorázně znásilněné slovní druhy.
Já jsem ještě nečetl horší knihu! V životě ne!

Zničující paměť národa. Protože na ni všichni téměř zapomněli. Komunismus zničil spoustu krásného a patřil by mu za to necezený odpor a zhnusení. Pronosit ho pořádně po pranýři. Zdiskreditovat ho pouhým poukázáním. Ale ono se netrestá. Nevolá se po spravedlnosti. Ignoruje se. A tím se trestají oběti komunismu, ne komunismus. Za Hitlera bojovat, za bolševika za to hnít ve vězení a za kapitalismu se nechat obklopit prostou nevšímavostí. Teď nevím, který z diktátů je horší. Bestie z vyšetřoven bez trestu dožívají. Ale je to naše ostuda. Nechali jsme dožít samozvané katy v pohodlí vlastních domovů. Nechť je jim aspoň ta hlína těžká.
Díky Bohu za Drdy a Kroupy, alespoň někdo se snaží nepohřbít tu minulost až moc hluboko. Abychom ji pak dokázali vykutat zpoza vlastních přetékajících pupků. Pamatujme si a bude nám pamatováno.

11 09.09.2011

Je pěkné si někdy připomnout, že jsme také lidé. Ne jen chodící peněženky bez kouska svobody rozhodování.
Konečně proč si ve svých základních právech jednou za čas nepočíst.
Připomenout si : (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Třeba i : Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.
Anebo, když už si s tou blbostí zahrávám : (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
Listinu si lze pročítat před spaním tu : http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
A při hodně blbé náladě i Ústavu : http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html

"K této hrobce jsem se vydal od zaparkovaného auta zablácenou polní cestou kolem staveniště, kukuřičných polí a jakéhosi hřbitova, kde se cesta ztrácela. Zapadal jsem do bahna a nedostal jsem se ani k úpatí pyramidy, což mě rozčílilo, a tak jsme se přemístili dál." [str. 56]

Toliko popis pyramidy jedné z manželek dávného čínského potentáta Yuandiho z pera pana Klokočníka. Vskutku svérázný a ryze český výzkum (v dobrém slova smyslu, v takovém cimrmanovském, nikoliv hanlivém). Je-li někde bahno, nemá cenu se unavovat s odborným posudkem stavitelských dovedností dávno zaniklých říší. Notabene, když je všechen stavitelský um pošlapán, zadupán do hlíny a často i necitlivě zalesněn.

Kniha plná východu a jihovýchodu a severovýchodu a stupňů a šířek a zdálo se mi, trochu odfláklého výzkumu. Vždyť pyramidy, obzvláště ty čínské, to je téma, které by se mělo uchopit. Ne pouze rozčíleně zahodit, protože se jeden musí probrodit trochou bahna.

10 19.10.2015