Hellboy komentáře u knih

Poslední třetina ujde, vše předtím je takřka slovníková definice kýče, viz kniha Umění a kýč Tomáše Kulky: 1) kýč zobrazuje objekty nebo témata, která (...) mají silný emocionální náboj; 2) tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelná; 3) kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazivým tématem. Ten třetí bod mi vadí asi nejvíc. Napsat sentimentální milostný román se zápletkou na úrovni latinskoamerické telenovely a zasadit ho na pozadí holocaustu, to je fakt laciné. Copak vám nikomu nevadily ploché až jednorozměrné postavy, jež se nikam nevyvíjejí a jež lze charakterizovat několika málo slovy? Uměl byste mi někdo vysvětlit, k čemu slouží celá první část (Já, Mira), když v závěru nedochází k žádné katarzi (žádný střet mezi Jaroslavem a Hanou) a román vyšumí do prázdna..? Jestli vás zaujalo téma českých židů v Terezíně, tak doporučuji vynikající, pravdivou a přesto zcela strhující knihu Někde ještě svítí slunce. Ale pokud vás zaujaly "složité" rodinné vztahy a milostné propletence, tak si radši přečtěte nějaký sešit z "Večerů pod lampou" zmiňované v této knize.

17 16.08.2019

27/2021 Podnětná, inspirativní kniha, která mi v některých ohledech pootevřela oči, občas přinesla něco zcela nového nebo alespoň pomohla zasadit mně již známé věci do kontextu. Autor se na ploše pouhých 500 stran pokusil představit některé naprosto zásadní kapitoly lidských dějin, od vzniku života, nástupu druhu Homo, přechodu od sběračů a lovců k zemědelcům, přes průmyslovou a vědeckou revoluci, až k otázkám ideologií, nacismu, komunismu, zřízení jako je kapitalismus či imperialismus, až po otázku hledání lidského štěstí a výhledu do budoucna - to není málo, že? Nelze se proto divit, že občas sahá ke značně zjednodušujícímu výkladu, ale budiž mu ke cti, že si to velmi dobře uvědomuje a pracuje s tím. Nikdy netvrdí, že něco je nějak. Vždy zůstává striktně neutrální a pouze popisuje, jak různí vědci přistupovali k různým problémům a otázkám. Občas popisuje naprosté triviality (5 současných lodí pojme tolik nákladu jako vešekré obchodní loďstvo, které existovalo v 16. století). Občas je až moc pozitivní, nahlíží věci moc optimisticky, z pohledu bílého muže. Zmiňuje problémy, kterým čelí ženy, jako kdyby patřily pouze minulosti a v tuto chvíli žádná diskriminace neexistovala. Nicméně oceňuji, že klade velký důraz na to, jaké utrpení přináší člověk zvířatům, a že zmiňuje ekologické problémy jako jednu z největších hrozeb. Vím, že jsou lidi, kteří tuto knihu hejtují, ale ačkoliv si uvědomuju její limity, tak ji považuji v její ucelenosti za velmi přínosnou.

16 27.09.2021

Tahle kniha je prostě... divná. Je to možná lehce alibistické tvrzení, ale výstižnější termín mě pro ni ještě nenapadl. První Murakami, který se mi dostal do rukou, 550 stránek jsem přelouskal poměrně rychle, ale již od úplného začátku jsem vytušil, že tohle bude nevšední zkušenost. Jenže se pořád neumím rozhodnout, jestli spíše v tom pozitivním nebo negativním slyslu slova. Protože se nemůžu zbavit dojmu, že sám Murakami knihu tak docela nepromyslel a snad se o to ani nesnažil. (Je to skoro jako proud vědomí, ale vůbec to není proud vědomí). Jenže to se mi asi ozřejmí až v okamžiku, kdy se seznámím i s jeho další tvorbou. V některých momentech je naprosto jasné, že to je člověk, který umí psát, má své myšlenky, a ví, jak je přenést na papír. Ale skoro bych řekl, že převládají pasáže, ve kterých Murakami sám ví jen to, jak to všechno dopadne, ale netuší, kam by jeho příběh měl směřovat na další straně. _____ Kniha je striktně rozčleněna - sudé kapitoly patří patnáctiletému klučinovi, jedná se o jeho iniciační příběh, v němž se ten chudák snaží najít své místo pod Sluncem. Asi k tomu nelze napsat víc, aniž bych prozrazoval zápletku... Liché kapitoly patří starýmu dědkovi, který prochází... asi také nějakou iniciací. Kdo ví... protože všechno v téhle knize se naprosto vzpírá zařazení, kategorizaci, pojmenování... Každopádně něčím prochází, to určitě. Alespoň to říct mohu. Mám z toho ale pocit, že ani sám Murakami nevěděl, co vlastně píše... miliony myšlenek, které nejsou nijak uzavřené, ani náznakem, prostě jen nadhozené a opuštěné, to mi nedává prostor pro jejich jakékoliv promýšlení. Je to, jako bych si z tohohle nedokázal nic vzít, připadám si, jako bych poprvé spatřil mimozemšťana, a nevěděl, jak reagovat. Kdyby alespoň některé motivy byly uzavřené! Ale nejsou. To i ten mimozemšťan by se mi možná zkoumal lépe. Nejen styl psaní je podivný, ale i obsah. A nejde o to, že se zde v podivném surreálném mixu střídají scény neskutečné brutality, nebo naopak těch nejběžnějších každodenních čiností, třeba s incestní erotikou. Jde o to, že kniha působí jako literární videoart. Zkoumání možností média, a vlastně ani ne tak zkoumání, jako spíše cílené obracení "normálních" postupů. Co mě o knize ještě napadá? Murakami se vyžívá v opakování. Rád nechává své postavy činnosti opakovat, ať už je to vykonávání stejných každodenních úkonů (nudle udon v kantýně), nebo opakování jednotlivých promluv a myšlenek, rád je opakovaně popisuje, působí to, jako by měl ve vlastním životě rád podobnou pravidelnost a opakování. Což mě vede k tomu, že se celkově nemohu zbavit dojmu (zřejmě mylného? doufám...), že Murakami při psaní asi vycházel z nějakých vlastních zážitků či představ (ačkoliv který spisovatel tohle nedělá). Jenže v případě Kafky na pobřeží to působí obzvlášť děsivě. Občas jsem se fakt nestačil divit, co ta jeho hlava vymyslela. Stejně, jako je pro toho patnáctiletýho klučinu, i pro starýho dědka, příběh v knize iniciací, tak takovým způsobem asi její psaní působilo na spisovatele. Ačkoliv podle doslovu už dříve napsal knihu s některými podobnými motivy a myšlenkami. Jako kdyby si chtěl něco vyzkoušet...

16 02.01.2011

V podstatě dost hloupá kniha, rozhodně Brownova nejhorší. Nejenže autor opět používá tu samou strukturu vyprávění jako v předchozích knihách - což by mi tak nevadilo, na to už jsem si v podstatě zvyknul - ale když má čtenář knihu přečtenou a pokusí se dát příběh dohromady, uvědomí si, jak neskutečně je nesmyslný. Vypadá to, že se Brown prostě a jednoduše vyčerpal. Co mi vadí na jeho psaní? To, že z každé maličkosti dělá záhadu a velkou věc - to, že jednou zjistil, co je to cliffhanger, a od té doby cítí jakousi nutnost uzavřít jedním z nich každou svou krátkou, třístránkovou kapitolu. Celý příběh je vystavěn špatně. Původně jsem chtěl psát něco o Malachovi, ale úplně celý příběh je vlastně vybudován tak neskutečně špatně, že zacházet do jednotlivostí nemá cenu. Číst Ztracený symbol je ztráta času. 10%

16 30.11.-0001

(SPOILER) 04/2023 Jeden z nejdůležitějších románů 20. století vychází z prostého nápadu. Tváří v tvář extrémně ateistické realitě komunistického Sovětského svazu se Bulgakov rozhodl vytvořit dílo, které novým způsobem připomene a obhájí základ křesťanské víry - tedy zaprvé, že Ježíš je skutečná historická postava, že to byl člověk, který žil v Judeji a byl odsouzen k smrti Ponciem Pilátem; a za druhé, že rovněž ďábel existuje. Tady si neodpustím drobnou poznámku - literárně je Ďábel naprosto skvělá postava a perfektně "funguje", při čtení jsem si vzpomněl na to, jak s ním pracoval Neil Gaiman v Sandmanovi a skoro bych přísahal, že se Bulgakovem inspiroval - nicméně, narozdíl od historického Ježíše je zkrátka Satan vymyšlená, pohádková postava, která se ve Starém Zákoně takřka ani nevyskytuje a její význam vzrost až mnohem později, přičemž soudobého postavení jakožto hlavního arcinepřítele lidstva dosáhl až někdy v 15., 16. století. Do té doby se Luicifer objevoval v příbězích jako téměř komická postava, kterou člověk svou chytrostí a vírou v Boha snadno přemůže a zažene. V současnosti je satan chápán jako ztělesnění zla, osoba, jež láká ke hříchu a lži. V Bulgakovově románu má ale jinou podobu - k hříchu nikoho neláká, naopak, trestá zlo a lháře (tzn. funguje vlastně jako Agent Dobra). Je to mág a mistr černé magie, který se svou suitou (Azazel, kocour Kňour/Behemot, Korovjev) navštíví současnou (1930s) Moskvu a trápí a trestá moderní ateisty, kteří v něj nevěří, kteří jsou chamtiví a kteří lžou. Poměrně náhodně rozsévá zábavný chaos - pár lidí zemře, hodně jich skončí v blázinci, někdo skončí na Jaltě a někdo na policii, když se ukáže, že skrývá cizí valuty. To je prostě ta správná taškařice. Nakládá v podstatě všem postavám, jedinou výjimkou jsou titulní protagonisté Mistr a Markétka - Mistr (Bulgakovo alter ego?) v Ježíše věří, píše o něm knihu, Markétka také není ateistka, je to teda smilnice, co podvádí manžela, a za to ji asi nikdo nepotrestá(?), každopádně se zúčastní ďáblova každoročního plesu (který - jak jsem se dočetl, byl inspirován opulentním mejdanem, který uprostřed všeobecného marasmu v roce 1935 zorganizoval americký velvyslanec v SSSR William Bullitt a moskevské smetánce svou okázalostí dokonale vyrazil dech). Ďábel ve městě způsobí chaos a zase zmizí, což je bohužel vyznění, s nímž mám problém. Co přesně bylo jeho cílem? Čeho chtěl svou návštěvou Moskvy dosáhnout? Chtěl, aby v něj lidé v ryze ateistickém státě zase uvěřili? To se mu přece vůbec nepodařilo! Po jeho odchodu se vše vrátí do původních kolejí, ne...? ______ Kniha se každopádně velmi dobře čte, obsahuje nespočet pamětihodných a skvěle popsaných scén (úvodní rozmluva+Anuška rozlila olej, satanský bál, varietní představení, scény s Ježíšem, Pilátem a Jidášem, honička a střílení na kocoura, který opětuje palbu atd). Naprosto rozumím tomu, proč má kniha tak významné místo v dějinách literatury, ale občas působila až moc rozháraně, slušel by tomu editorský zásah, který jí trochu lépe uspořádá a možná malinko proškrtá. Ale možná jsem až moc zmlsaný moderní literaturou. 8/10 (Ještě chci zmínit, že mě pobavilo množství podobných motivů v knize Dvanáct křesel: tramvaj, šachy, brilianty, redakce novin/literární dům).

15 28.02.2023

09/2022 Moje první setkání se Zaklínačem dopadlo na výbornou. Přesně takhle si představuju úvod do fantastické série - několik povídek, jež nám představí hlavního hrdinu (nijak zvlášť charismatický, nemusím se o něj moc bát, protože si vždy poradí, ale je to sympaťák), prostředí a svět obývaný nekonečnými zástupy podivných tvorů. Náměty povídek přebrané z klasických pohádek (Princezna lidožroutka, Kráska a zvíře), které jsou ale zajímavě ozvláštněné a vkusně zasazené do Zaklínačova světa. Většina povídek se pak točí kolem nějaké morální otázky (Menší zlo), což tomu dodává trochu seriózní nádech, ale přece jen je to především perfektní odpočinková literatura. Bravo.

15 14.04.2022

1/2022 Příběh začíná jako variace na klasickou pohádku bratří Grimmů o Modrovousovi a krvavé komnatě, kam nikdo nesmí vkročit. V hospodě Jamajka uprostřed mokřadů na jihu Anglie, kde vládne tyranský hostinský Joss Merlyn se dějí podivné, zlé věci, a také je tu zamčená místnost, do níž jeho neteř Mary Yellanová nesmí nikdy vstoupit. Mary tuší, že Jamajka je sídlem zločinců, snad podloudníků s brandy a tabákem, ale nemá žádné důkazy. Dokáže zachránit sebe a svou tetu Patience a ještě rozprášit bandu pašeráků? ___ Z dnešního pohledu působí zápletka poněkud naivně, ale to je pochopitelné - příběh se odehrává na počátku 19. století. Autorka Daphne du Maurier nicméně velmi dobře pracuje s postavou silné ženské hrdinky, která není pasivní, nečeká, že ji někdo zachrání, ale sama je strůjcem svého osudu a neváhá se postavit svému zlotřilému strýci Jossovi. Není divu, že byl námět několikrát zfilmován. Zaujalo mě, že veškerá místa v knize skutečně existují, počínaje městečky Helford či Bodmin až po samotnou hospodu Jamajka, která uprostřed slatin v jihoanglickém Cornwallu stojí dodnes! Tam bych se chtěl někdy podívat.

15 09.01.2022

35/2021 Hype okolo Biancy Bellové mě minul, ke knize jsem přistupoval otevřeně, bez předsudků. Od prvních stránek (socha Státníka...) jsem pochopil, o jaký typ literatury jde. Metafora, alegorie odehrávající se ve světě, který působí důvěrně, blízce, ale přece jen tak nějak tušíme, že to není tak docela ten náš svět. Protagonistův příběh je pak klasický from zero to hero, od malého chlapce po nabušeného mstitele - tady žádná překvapení nečekají. Problém je, že kniha je hrozně kýčovitá. Je to definice kýče v tom smyslu, že kniha ve čtenáři vyvolává nějaké emoce, ale vždy je to naprosto prvoplánové - každá věta vzbudí jednu konkrétní reakci, za kterou už se nic dalšího neskrývá. Každý jednotlivý čtenář bude popisovaný děj vnímat totožně: teď hnus a odpor, teď zase smutek a dojetí. Neexistuje tu nic jako různorodost, škály emocí, možnost o čemkoliv pochybovat, přemýšlet. Všechno to působí vyumělkovaně, ne-uvěřitelně, jako kdyby to bylo všechno vypočítané na efekt, a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem to "prohlédl" a vidím v tom primárně jakousi ne-autenticitu. Chápu ten pokus o navození špinavé, smradlavé a beznadějné atmosféry - jenže když si to srovnám s nějakou opravdu "drsnou" knihou, tak tohle vyplývá beznadějně plytce. Zároveň chápu, že na tak krátké ploše (170 stran, v podstatě je to delší povídka) není prostor jít skutečně do hloubky..
Jo a ještě něco. Přišlo mi, že Bellová nemá nijak zvlášt velkou slovní zásabu, některá spojení se tam opakovala furt dokola.

12 14.12.2021

24/2021 První Mňačkova kniha - i díky ní se z něj stal vůbec nejpřekládanější slovenský autor. O událostech, které kniha popisuje, jsem nikdy neslyšel. O Ploštině jsme se neučili ani v literatuře, ani v dějepise. Až zpětně jsem se dočetl, že kniha je nejen založená na skutečných historických událostech, ale hlavně, že je autobiografická, že Mňačko působil jako partyzán na Ploštině, že mnoho z popisovaných detailů je historicky velmi přesných, včetně některých jmen (Baťa, Machů). Během čtení jsem se podivoval, jak přesně, uvěřitelně je popsán život partyzánů, a teď teprve to dává smysl. Mňačko skutečně jen popsal svou vlastní životní zkušenost. A že jde skutečně o pozoruhodné věci - partyzánská taktika, popis činnosti, přemýšlení, přijímání nových členů, partyzánské soudy - stále znovu a znovu mě šokovalo, jak snadno se rozhodovalo o životě a smrti, jak malou cenu má lidský život. Dnešní optikou zcela nepochopitelné chování. Ale válečnou optikou to nemohlo být jinak. Jakmile někdo selže - stačí jen trochu, musí zemřít. __ Zpočátku chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetl. Dějová linie odehrávající se v nemocnici s hezkou a naivní sestřičkou Eliškou a dobráckým doktorem Brázdou, kteří se snaží titulního hrdinu Voloďu (tvle co to je za jméno:) postavit zpátky na nohy, mě moc nebrala. Moc sladkobolné, strašně, strašně moc patetické. Ale jen co se Voloďa zabere do vzpomínek a na čtenáře vyskočí krutá realita partyzánského života, tak je to jízda. Smutné, kruté, napínavé, děsivé, občas také patetické, občas s (v dnešní době směšnými) pro-komunistickými žerty, ale hlavně věrohodné vykreslení šílené doby, kterou si nikdo z nás neumí ani představit.

12 01.08.2021

07/2022 Drogy a nacisti. SPOILER. Ono to zní jako bulvární téma, žejo. Jako jedna z těch desítek knih, které prodávají v Levných knihách, jež mají na obálce hákový kříž a k otázce druhé světové války už neříkají nic nového, jen se nimrají v nesmyslných podružnostech (Odhalená tajemství Adolfa Hitlera; Hitler - muž za maskou monstra; 11 důvodů proč Adolf Hitler nevyhrál válku...) Tato kniha je ale podle mě jiná. Přináší skutečně zásadní nový pohled na druhou světovou válku, její příčiny a průběh. Ve 30. letech bylo celé Německo Pervitinem doslova nasáklé a to je dobré si uvědomit, když uvažujeme o kontextu Hitlerova nástupu k moci. Kniha přesvědčivě dokládá, že když mluvíme o Blitzkriegu, není možné nezmínit Pervitin, který v této fázi války hrál klíčovou roli. Nejen, že bez Pervitinu by válka probíhala úplně jinak, ale třeba obsazení Francie už bylo zjevně plánováno s přihlédnutím k tomu, že všichni vojáci dostanou bohaté příděly pervitinu. Všechno šlo podle plánu. Od počátku operace FALL ROT 5. června to trvalo do obsazení Paříze pouhých 9 dnů! Což je devět dnů, kdy nadopovaný vojáci frčeli a prostě nespali. Druhá polovina knihy se věnuje příběhu Hitlera a jeho osobního lékaře Theodora Morella, který mu v podstatě každý druhý den po dobu několika let dával injekčně různé koktejly drog. Fascinující je, že to byly často neozkoušené mixy, naprosto šílené koktejly, takže Hitler ze sebe dobrovolně udělal pokusného králíka. Na jednu stranu se stravoval vegetariánsky, na druhou stranu bral neustále steroidy z mrtvých zvířat. Některé drogy, například eukodal, dokonale vysvětlují Hitlerovo podivné chování, zaslepenost, fanatismus. Fetování na nejvyšší úrovni třetí říše zkrátka není žádný bulvár, je to významná a dosud nepochopitelně přehlížená kapitola dějin, která mně osobně otevřela oči a donutila mě přehodnotit to, jak o Hitlerovi a nacistech přemýšlím.

11 14.04.2022

Saramago vytvořil ve svém románu perfektní mix Dne trifidů a Pána much, což okořenil svým báječným jazykem a vytvořil tak jedno z nejzajímavějších děl, co jsem v poslední době četl. Právě jazyk je na první pohled asi nejmarkantnějším prvkem, který knihu na první pohled odlišuje od ostatních. Ale mnohem zásadnější rozdíl, než v Saramagových neskutečně dlouhých souvětích, které plynou jako řeka a čtenář vážně nikdy neví, kam ho zavedou, tkví v námětu, o kterém kniha pojednává. Protože tohle není klasická post-apokalyptická vize zhroucené společnosti, ale spíš zachycení tohoto rozkladu, a kritika našeho společenství. Se Dnem trifidů má kniha společnou slepotu, ale Pánovi much je asi ve výsledku bližší - seberte dětem dohled a projeví se divošství člověka. Seberte dospělým zrak a projeví se lidská odpornost. 90%

11 16.01.2011

Rambouskova kniha popisující odboj a útěk bratrů Mašínů z Československa v 50. letech. Mezi kamarády se stala kniha docela "kultovní", takže ani já jsem se jí nevyhnul. Kromě toho, že mi přiblížila zajímavou tematiku také způsobila, že jsem k Mašínům pocítil náklonost, kterou už asi nic nezmění. Pro mě to byli hrdinové a jsou jimi dodnes. 90%

11 30.11.-0001

30/2022 Přečteno za jeden den - což o něčem vypovídá. Od Hanišové jsem četl pouze Houbařku, jež mě moc nebavila, protože mi přišla předvídatelná a obecně nezajímavá. Oproti tomu Neděle odpoledne mi přijde mistrně napsaná (zbožnuju ten slang!) s dobře vystavěnou zápletkou, kterou jsem nedokázal rozluštit předem. Závěr je uspokojivý, dokonce mi ani nevadí doslovnost. Záhady jsou vysvětleny, všechno do sebe zapadne, a dává to tak akorát smysl, aby mi nevadilo, že už žádné tajemství nezbývá. Bravo! Co se mi líbilo? Náboženská sekta, imaginární kamarád Hyn, šmejdi s hrncema, odkazy na reálné lokace a události (Bohnice, říční bar čili Přístav 18600, Černobyl a 17. listopad 1989 atd). Netuším, co se kdy autorce stalo, že se věnuje psaní o dětských traumatech, ale jde jí to skvěle.

10 02.01.2023

27/2022 Pro mě snad ještě zajímavější než Žítkovské bohyně.

10 21.12.2022

05/2022 Houellebecq píše velmi suverénně, zřejmě to má v hlavě srovnané. Nicméně já mu tentokrát skoro vůbec nerozumím. Už dlouho jsem nečetl knihu, jejíž vyznění by mi přišlo tak nejasné. Je to nějaký komentář světa, se kterým má Houellbecq problém, nemá rád lidi, levičáky, vesničany, letecké společnosti, nemá rád, co se se světem stalo - ale zároveň je v některých momentech překvapivě optimistický. Několikrát si podivně protiřečí: na jednu stranu si stěžuje, že ceny letenek jsou dnes tak levné, že cestovat letadlem může všeljaká lůza, na druhou stranu tvrdí, že letecké společnosti jsou fašistické. Všechny postavy jsou zatvrzelí kapitalisté, nadšení konzumenti, milují věci, výrobky, drahé věci, luxusní auta, kvalitní jídlo, milují ježdění do supermarketu ve svém obřím SUV - ale současně se dá kniha číst jako kritika tohoto konzumerismu, třeba ta šílená pasáž popisující návod fotoaparátu Samsung. Z toho si dokážu vzít jen to, že kope kolem sebe, padni komu padni. A zřejmě rád kope i do sebe. Nemá rád lidi, nemá rád svět. Ale pak je tu pořád ještě ten relativně optimistický závěr, jako kdyby došel k nějakému smíření, což ale popírá veškerý předchozí děj. Zajímavé na knize je, že tři protagonisté jsou takřka úplně identičtí. Malíř Jed Martin, spisovatel Michel Houellebecq, policista vyšetřující vraždu - všichni tři jsou to relativně bohatí muži, kteří žijí relativně osamělé životy, bez dětí, bez pomyšlení na děti, pravičáci s identickým vztahem k městu a k vesnici, vzdělaní lidé, kteří rozumí umění. Ale co si z toho vzít? Existují na světě i další lidé? Jsou tyto postavy hrdinové nebo antihrdinové? Jsem zmaten... Nicméně kniha se čte skvěle a to, že já jí nerozumím, neznamená, že je to špatná kniha. Aspoň mám o čem přemýšlet. A o téhle knize se dá diskutovat často a dlouze - což je vlastně skvělé. Můžu s Houellebecqovým pohledem na svět nesouhlasit, ale jako spisovatel si zaslouží uznání.

10 03.02.2022

37/2021 Tahle kniha by potřebovala proškrtat jako sůl, ano, ano. Copak to nečetl žádný editor? Smutné, smutné. Winterbergovy průpovídky se neustále opakují, kdyby je neopakoval pořád dokola, tak by byla kniha kratší snad o polovinu, ano, ano. Samotný děj by šel shrnout na 100-150 stránek, milý pane Krausi. Fakt, že jich má kniha přes 400 je zločin na čtenářovi, smutné, smutné. Člověk by si řekl, že na tak velkém prostoru bude aspoň enormní množství zajímavých informací, ale to bohužel není pravda, ne, ne. Ve skutečnosti se tu točí pořád dokola jen asi 5-10 věcí, takže vám stačí nastudovat si jejich hesla na Wikipedii a tuto bichli nezkroceného grafomana ani nemusíte otevírat: bitva u Hradce Králové 1866 a von Benedek, vznik krematoria Liberec 1918 a Rudolf Bitzan, překolejení Alp a rytíř Karl von Ghega, Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho řidič Leopold Lojka a... a to je v podstatě vše. Kniha neustále cituje průvodce Baedekr Rakousko-Uhersko 1913, které obsahují množství údajů, jež si má pan Kraus zapamatovat, ale čtenář je může rovnou přeskočit. Skutečně není potřeba stále dokola číst, kolik halířů spropitného si zaslouží číšník a kolik hotelová uklízečka nebo kolik korun stojí ubytování v hotelu Hamburk a kolik v nějaké nádražce. Tyto údaje čtenáře nijak neobohatí. _____ Asi nejvíc mi na knize vadí, že Rudiš (Winterberg) hrozně zdůrazňuje, jak je důležité umět se dívat "skrze dějiny", což si lze vyložit jako schopnost pracovat s kontextem, tzn. ne tupě memorovat jména a data jako v hodinách dějepisu, ale spojovat informace do provázaného celku. Blbý je, že on sám dělá pravý opak! Sice neustále zdůrazňuje, že je potřeba umět se dívat skrze dějiny, ale skutečnost je taková, že celá tato kniha je jen přehlídkou význačných jmen a dat! Takhle do očí bijící rozpor mezi deklarovaným záměrem a výsledkem jsem dlouho neviděl. Ano, první světové válce předcházel sarajevský atentát, tomu zase předcházela Prusko-rakouská válka, ale co bylo dříve? To už Rudiš/Wintereberg neřeší. Dějiny pro něj začínají v roce 1866, ačkoliv Rakouské císařství existovalo od roku 1804 a před ním byly zase další a další útvary - to tady ale nikoho nezajímá. Takže jestli se tu někdo neumí dívat skrze historii, tak je to právě Winterberg, pro kterého platí, že dějiny = Rakousko Uhersko, což je dost omezený pohled. ____ Knihu jsem původně koupil jako dárek pro babičku, protože podle anotace mi přišlo, že z hlediska témat stáří a historie to pro ni bude vhodné, ale myslím, že jí touhle nekonečnou nudou nechci trápit.

9 04.01.2022

33/2021 Destrukce je kafkovsko-bilerovský absurdní román, velmi jemně balancující na hraně nejčernějšího humoru a nejtemnější deprese. Člověk fakt neví, jestli se dřív smát nebo brečet, ale ten smutek nakonec fakt převažuje. Protože jakkoliv je kniha bezpochyby zamýšlena primárně jako ironický, satirický komentář nastavující zrcadlo zabedněným obyvatelům naší země, jejich pokrytectví, lhaní, přetvařování, zbabělosti, strachu, udavačství, závisti, lenosti a všeobjímající ubohosti a malosti, ačkoliv větší důraz než na vlastnosti nás a našich spoluobčanů je kladen na otázku neradostných vyhlídek do budoucnosti, což se týká čím dál většího sucha, vyšších teplot, extrémních výkyvů počasí, povodní i tornád a dalších spřízněných projevů vyplývajících z klimatických změn, se kterou, alespoň teoreticky můžeme ještě něco dělat (LOL), tak ve výsledku si čtenář uvědomí, že na tom nic vtipného není; tohle je smutná pravda, realita dotažená do extrému, tohle se skutečně děje, takhle se lidé chovají - k sobě, k dětem, k přírodě, ke zvířatům (!!!), a jak na téhle Zemi budeme žít za 100 let, to si opravdu neumím představit a je mi z toho smutno. Tahle kniha je jen pro silné žaludky a nebo lidi, kteří jsou natolik pohlceni kognitivní disonancí, že to dokážou vnímat jako čistokrevnou srandu, při čtení se dobře pobaví, protagonistovi ale asi nebudou příliš dobře rozumět, a na konci knihu odloží s tím, že tam bylo málo krve. ___ Celou dobu jsem si představoval, jak skvěle by se tento "příběh" vyjímal na divadelních prknech. Těším se, až si tohle někdo vezme do parády.

9 30.11.2021

(SPOILER) 19/2021 Iana McEwana mám čím dál radši. Jeho nejnovější román se odehrává v 80. letech 20. století, nicméně jde o alternativní minulost, v níž Alan Turing nezemřel, ale stal se jakýmsi Elonem Muskem/Stephenem Hawkingem - geniálním vědcem, inovátorem a také bohatým mecenášem, který dál pokračoval ve vědecké práci, díky čemuž došlo k rozvoji mobilních sítí a internetu o desítky let dříve, než v naší realitě, ale hlavně se britským vědcům podařilo vyvinout opravdovou umělou inteligenci a sestrojit androida, který je k nerozeznání od člověka. A jednoho takového robota jménem Adam si za zděděné jmění koupí protagonista, tápající třicátník Charlie, který absolutně netuší co se sebou, nemá pořádnou práci ani vážný vztah (ačkoliv se mu líbí sousedka z vyššího patra) a touto koupí si asi částečně kompenzuje nedostatek cílů ve svém životě. Autor následně rozehrává zápletku, která částečně navazuje na dílo Philipa K. Dicka (a autor tuto inspiraci dává jednoznačně najevo) a táže se po tom, co dělá člověka člověkem, jakou cenu má lidský život, jakou hodnotu člověk vytváří, jestli nás někdy stroje nahradí - protože jsou konec konců ve všem lepší, než lidi atd atd. Chvíli mi trvalo, než jsem překousnul tu zcela nepravděpodobnou premisu, že se lidem podařilo vyrobit androida, který je svým chováním i vzhledem k nerozeznání od člověka. To prostě můj mozek odmítá přijmout. Myslím, že se to nepodaří ani za sto let. Ani kdyby bylo naživu sto Turingů. Nicméně kniha je tak skvěle napsaná, že jsem nad tím nakonec přimhouřil oči a přistoupil na autorovu hru. A ta je rozehraná skvěle. Adam se zpočátku chová podivně - příliš mechanicky čili komicky, ale díky strojovému učení začne brzy dokonale napodobovat své lidské stvořitele a začne dokonce projevovat city. Nebo si to jen myslí? To je právě to. Má to v sobě jen naprogramované, aby takové věci říkal, nebo je možné, aby robot skutečně cítil emoce? Jak je u McEwana zvykem, vše směřuje do vyhroceného finále, vše je podřízeno pointě a vyznění. ___ Narozdíl od svých raných knih (Betonová zahrada, Nevinný) například je příběh spíše jednodušší a zároveň se tolik netlačí na pilu co se týče násilí, takže to není nic šokujícího, ale jde o dobře promyšlený zápletku, která nutí k zamyšlení - nad sebou samým.

9 14.07.2021

01/2021 Podivný komplikovaný název skrývá srovnatelně komplikovanou severskou detektivku (což je žánr, se kterým fakt nemám moc zkušeností kromě jedné či dvou knih Jo Nesba), takže nemůžu moc srovnávat.
Ve své době byla kniha fenomén, uvažovalo se o nominaci autora na nobelovku za literaturu, přeložili to snad do 30 jazyků či co, okamžitě vznikla filmová adaptace, šlo to obřím nákladem, celosvětově asi 20 milionů, takže dneska knihu seženete v libovolném antiku do 100 Kč, a obecně vedla ke vzrůstu popularity severské detektivky jakožto samostatného žánru..
Na knize z roku 1992 je pozoruhodné to, že protagonistkou je žena - taková ta silná nebojácná hrdinka, kterou si člověk v minulosti (před vznikem seriálu Bron/Broen) s tímhle žánrem asi moc nespojoval. Smilla přitom působí jako dokonalý předobraz Sagy Noren. Ale není to policajtka - pracuje na vlastní pěst. A v pátrání jí pomáhá její "cit pro sníh" - vyrůstala obklopená sněhem a ledem, protože je poloviční Eskymačka. Což to je na kniha právě to zajímavý.
Jedná se sice o detektivku / thriller, ale kniha je výjimečná tím, že pojednává o Grónsku, Eskymácích, o vztazích Dánů a Gróňanů, postkolonialismu atd. A jak jsem pochopil po nastudování hesla "Nordic Noir" na Wikipedii, tak je to právě tato kombinace detektivní zápletky s nějakou kritikou sociálních poměrů, s tematikou rasismu, mysogynie apod, co tvoří základní kámen té true Severské detektivky.
Zároveň mám pocit, že samotná ta detektivní zápletka už dneska působí trošku zastarale, hodně devadesátkově, ale to nevadí. Rozhodně doporučuju 9/10.

9 08.01.2021

Nihil na max. Obdivuju Houellebecqův styl psaní, jemuž vévodí dlouhá souvětí, v nichž se přelétává od myšlenky k myšlence, ale čtenář nikdy neztratí nit, a příběh ne-příběh, který je všechno, jen ne zaškatulkovatelný a předvídatelný. Hlavní (anti-)hrdina je v zásadě nesympatický bručoun, hejtr, zapšklý dědek, ale v určitých chvílích s ním člověk stejně soucítí, ba co víc, občas jsem mu naprosto dokonale rozuměl a uměl se s ním ztotožnit.

9 27.08.2019