hanavka komentáře u knih
Ani po sto letech jsme v zásadních otázkách zdraví a péče na úkor bohatství a nadvlády nepokročili. Číst tuhle knihu v roce 2020 má mrazivý podtón.
Tak tohle bylo velmi zábavné, napínavé a neotřelé čtení!
Knihu jsem si vybrala v rámci Čtenářské výzvy. Tento žánr normálně nečtu, takže pro mě byla spousta věcí, které zde znalci thrillerů/hororů kritizují, funkční a musím říct, že jsem chvílemi měla slušně nahnáno. Především na mě fungovalo upozorňování, že situace bude horší a horší.
Konec mi ale nepřišel děsivý vůbec, spíš jako jediné možné vyústění situace a ačkoliv povaha zakončení jako taková děsivá je, její podání nikoli.
SPOILER - Bohužel mi posledních pár stránek neumožní si knihu do výzvy přidat - téma č. 5.
Originální myšlenka, originální zpracování, překrásný jazyk, ale velmi povrchní líčení. Vše, co by bylo na příběhu opravdu velmi zajímavé a každá neotřelá zápletka vyjdou do ztracena. Forma převyšuje obsah.
Podařilo se mi začíst až napotřetí, ale nakonec to opravdu stálo za to :) Nejvíc mě bavilo gradování zápletek - v každé povídce se jako původní problém tvářila nakonec marginální záležitost a ten velký zádrhel se objevil až později v příběhu. Každá povídka je opravdu skvěle a do detailu promyšlená. Do dalších dílů se pustím s chutí, doufám jen, že jsem si zapamatovala všechny důležité postavy. Bylo jich totiž na mě najednou trošku moc.
Pokud ke knize přistupujete jako k románu, můžete si ji velmi snadno a lehko užít - paradoxní, viďte? Autentičnost a jakákoli historická tíha je nepatrná, schovaná v jednoduchém slovníku a díky milostné zápletce i výsadnímu postavení hlavního hrdiny si kolikrát ani neuvědomíte, co se to vlastně kolem hlavní dějové linky odehrává.
Dost mě zaměstnávala otázka, kdo je vlastně cílová skupina? Je to kniha vhodná pro YA? Gitě je kolem dvaceti, Lalemu o pár let více, takže by to mohlo fungovat. Bohužel je příběh filtrovaný přes silné růžové brýle, které by mohly čtenářům dát falešný pocit, že koncentrační tábory byly jakousi dlouhodobou bojovkou a nebylo zas až tak těžké se jimi prokousat.
Myslím, že paměť byla k Lalemu milostivá a umožnila mu vyprávět příběh shovívavě. Podobně jako dnešní mladší generace pamětníků mluví o okupaci: "Zas až tak zlé to nebylo a obyčejného člověka to vlastně ani nijak neomezovalo," a zároveň autorka i nakladatelka vzaly zavděk představou, že i v Osvětimi mohla vzniknout láska, která nejenže byla naplněná v době nejhorších útrap, dočkala se osvobození Rusy, ale nakonec i happyendu v dalších životních etapách.
Protože se na to opravdu dívám čistě jako na milostný román, dávám 3 hvězdy za čtivost. Z historického pohledu by kniha ale neobstála.
Skácel je srdcovka, ale tato sbírka je pro mě nejtemnější. Nejvíce se mi líbí níže uvedená báseň Modlitba, snad pro ten zde tak málo viditelný optimismus a klid.
Mně bohužel kniha nesedla, ale věřím, že si díky cimrmanovské nadsázce najde svoje publikum lehce.
Tuhle knihu považuji za skvělý počin díky vykreslení reálných archetypů. Já sama představuji holku, co utekla z dědiny do města a všichni se na ní doma dívají jako na namyšlenou "lepší" dámičku, co přijede jen na hody a nebo když jsou vajíčka a čerstvé maso, takže jsem se v postavě Jany našla hned :) Navíc moje máma přesně mluví hanáčtinou, kterou je kniha psaná. A kdybychom se prošli po vesnici, najdeme z knihy opravdu skoro všechny postavy.
Nemůžu ovšem říct, že bych knihu považovala za komickou - občas se tam žertovná chvilka mihne, ale veskrze je pak člověku spíše stejně smutno z toho, co čte. Střet staré a nové školy, potřeba dávat si na vše pozor, aby náhodou sousedi neřekli, ale doma má každý schované velké kostlivce, neochota vcítit se do jiného člověka, snaha zesměšňovat problémy ostatních, jen aby ty naše vypadaly na oko větší, všudepřítomná chamtivost a závist... Venkov má samozřejmě i své kladné stránky, ale ty temnější Dvořáková vystihla perfektně.
Kniha je zajisté skvělá pro někoho, kdo podobnou literaturu nečte. Veskrze však říká vše, co většina ostatních příruček v oddělení osobního růstu. Odlišuje se formou, která ze začátku zaujme, u mě ale v polovině přestala fungovat. Hvězdičku navíc dávám za dobré příklady a vybrané osudy lidí, kteří nemusí být nutně v česky mluvícím prostředí známí. Knihu bych úplně nezatracovala, ale u mě doma nezůstane.
Náramně se jsem užila zpracování rozhlasové hry na ČRo. Překlad pana Hilského je vskutku majstrštyk.
Jedna hvězda za audioknihu. V papírové formě bych to odložila někam jako podstavec...
Jediné vysvětlení, proč tato kniha kdy vyšla musí spočívat v nějakém zvráceném experimentu typu pejsek a kočička vzali všechna témata postmoderní společnosti, rosypali je jako mikádo, vytáhli vše, co zavání sexem, nefunkčními rodinami, násilím a smrtí, hodili do hrnce, poté si hrnec označkovali jako svoje teritorium a už si na něj nikdy nevzpomněli. Hrůza a čistý odpad.
Na knihách paní Mornštajnové mě nejvíce fascinuje, jak se v malých slovech a v ještě menších obrazech střídají obrovské historické milníky. Knihy se čtou lehce, skoro samy, na stránkách letí roky, díky nimž se křivdy a bolesti mění a modifikují, až to nakonec vypadá, jako by se ani nic velkého vlastně nestalo. Knihy přesto nevyznívají odosobnostněně či nezúčastněně. Za mě je tohle nejlíbivější rys všech jejích knih.
Na tomto příběhu se mi nejvíc líbil závěr. Anežka není zrovna typ literární postavy, kterou by čtenář miloval - i Alžběta si v průběhu stránek získá větší sympatie, ale díky ukončení knihy si člověk uvědomí, že i sobecký a vlastně špatný člověk může mít nakonec pěkný život a že je lepší všem to dobro a lásku přát, nežli jim je zazlívat, protože koneckonců dělali, co mohli.
Právě jsem knihu doposlouchala na ČRo a nevím, zda to bylo audio zpracováním, ale kromě rozhodně skvěle zpracovaného životopisu z knihy čišela hořkost autorky vůči Masarykovi. Přišlo mi, že nepřímo odsoudila jeho snahy o tvorbu státu a lásku k humanitním vědám, které měly neblahý vliv na jeho rodinu včetně Charlotty. Kniha má silný emancipační podtón a nebere v úvahu, že Charlotte, která měla zajisté všechny předpoklady vyniknout, byla na svoji dobu emancipovaná, jak jen to šlo, a dotáhla to mezi angažovanými dámami až na pomyslný vrchol... Celou dobu poslechu mě tento podtón rušil a ke konci mi úplně lezl na nervy. Přesto knihu doporučuji, je to skvělá lekce o ženské houževnatosti a morální integritě. Paní Charlotte by do dnešního dne strčila všechny první dámy našeho státu do kapsy.
Výňatky z knihy jsem poslouchala na ČRo krátce po dočtení knihy Boss Babiš. A je mi smutno. Ke knize je třeba přistupovat s nadhledem, protože z každé řádky paní archivářky je cítit nehynoucí obdiv a láska k prezidentu Masarykovi. Na druhou stranu, neměl by přesně tohoto každý prezident dosáhnout? Kniha zachycuje jak politická jednání a rozpravy s politiky a státníky ze zahraničí, tak soukromý život a běh dní u Masarykových. Jako sonda do života nejdůstojnějšího prezidenta naší země se mi opravdu líbila.
Skvělá kniha, čtivá, má spád, vše přehledně vysvětlené, mozaika poskládaná, člověk hltá stránky, na konci knihu s hlasitým 'žuch' zaklapne a pak už mu je jen nějakou dobu zatraceně zle od žaludku.
Tahle knížka mě v audio podobě okamžitě vtáhla a 7 Kapitol mi vydrželo jen na jeden večer. Obdivuji, když člověk o opravdu těžkých zkouškách a chvílích píše jakoby se vlastně nic zvláštního nedělo. Rozhodně si dokoupím i klasickou knihu.
Ken Blanchard je můj oblíbený expert na leadership a způsob psaní jeho knih formou příběhu v dialogu mi naprosto vyhovuje - učení nenásilnou formou, kterou člověk zhltne i po pracovně náročném dni za pár hodin, ale stale si z příběhu něco pamatuje. Hvězdičku srážím za to, že pokud jste už od něj přečetli více věcí, víte, že má sklon se opakovat.
Jsem ročník 1988 a často se dostávám do křížku se staršími lidmi, kteří s růžovými brýlemi vzpomínají na to, jak se všichni měli za komančů dobře. Protože mi dochází munice, když moje argumenty nezabírají, sáhla jsem po této knížečce. A jsem trochu zklamaná. Možná je to tím, že nejsem cílová skupina, ale taky mi nesedl způsob psaní a vyprávění a myslím, že se kniha zaměřuje na společensky spíše málo palčivá témata (např. Mýtus všichni měli rádi Karla Gotta), ale o normalizaci ani ťuk. Když se na to podívám očima středoškoláka, nechápu, proč je vysvětleno slovo papaláš, ale slovo chartista už ne. Nejvíc mě zajímala kapitola o zdravotnictví, ale přesvědčivá tedy nebyla.
S hlubokou úctou děkuji za tuto knihu vzpomínek paní Šimkové. Až se se mnou zase někdo bude chtít přít, že za komunistů bylo lépe a já nemám právo dobu soudit, když jsem v ní nežila, budu mít další argumentační munici... Obdivuji každou ženu, která si tímto vším prošla, sdílela zakrslý životní prostor s vražedkyněmi, násilníky v sukních, podvodnicemi i jinými kreaturami, a přesto se stoickým klidem přijímala každou ránu mezi vysokými zdmi, aniž by zanevřela na život, vzdělání a lidskou dobrotu. Velmi silný životní příběh, na který je radno nezapomenout.