Carlita.cte
komentáře u knih
Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
Moje první setkání s Delphine de Vigan. Tato kniha mě vtáhla a nepustila, získala si mě svojí totální upřímností.
.
Spisovatelka se v této knize vypořádává se smrtí matky, která trpěla maniodepresivitou. Hledá její příčiny, projevy i následky. Snaží se ve svých vzpomínkách (ale i matčiných sourozenců a přátel) rekonstruovat, kdo vlastně matka byla.
.
V době nukleárních rodin je líčení rodinné mytologie jedné velké francouzské rodiny velmi atraktivní, přestože s sebou nese nejen radost, ale i nečekané tragédie. Smekám před autorkou, že byla schopná napsat o kostlivcích ve skříni, které každá rodina má, ale žádná o nich nemluví. Bylo to strhující, drásavé. Takové psaní mám ráda, autobiografické, jdoucí k podstatě lidských osudů.
.
Sekundárně tu vyvstává nejen otázka, do jaké míry můžeme někoho poznat a znát, ale také hlubší vody spisovatelského řemesla. Tahle kniha ve mně zanechává hlubokou a bolavou vzpomínku.
Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře
Ernst Hans Gombrich
Víte, že Gombirch napsal jako mladý Dějiny lidstva? Tedy jsou to Stručné dějiny lidstva pro mladé čtenáře, abych byla přesná. Je to takový průlet dějinami, krátký a výstižný. Poslouchala jsem jako audioknihu a mnohokrát jsem si říkala: kéž by mě někdo jako dítěti takhle vysvětloval dějiny... Ne jako oddělené kapitoly v knize dějepisu, ale jako pestrý příběh lidského rodu, kde jedna událost navazuje na tu další. Příběh vás samotných, který chcete slyšet. Vždyť i vaši předkové přečkali všechna ta utrpení, války a nemoci, protože jste tady a tohle čtete. Krásné!
Údolí včel
Vladimír Körner
Tuhle knihu vidím jako filmová políčka, vybavuji si před sebou Jana Kačera a Petra Čepka jako rytíře německého řádu. Cítím surovost středověkého příběhu i něžnost přírody a včel. Vidím překrásné černobílé filmové záběry, postavy a situace, které se vryjí do paměti... Poslouchám hlas Jana Kačera a příběh ve mně ožívá. Je to baladický příběh o chlapci, který chtěl žít. Je to příběh vyprávěný úsporným jazykem, bez sebestředného spisovatelského rozmachu, a přece plný nádherných obrazů, jakož i kruté středověké atmosféry.
.
Údolí včel vzniklo jako kniha až o 12 let později než film od Františka Vláčila. Vladimír Körner psal většinou scénáře, které později přetavil do literárních děl. Film i knihu mohu jedině doporučit, najdete v ní netypické středověké téma.
Životem na zelenou
Matthew McConaughey
Co si budem, Matthew McConaughey je fešák. Já osobně jsem ho v romantických komediích nemohla vystát... A pak přišel True Detective a Rust Cohle. Ta jeho postava je prostě skvělá a jeho filozofické výlevy jakbysmet. Takže jsem si to musela přečíst....
.
Nebylo to špatné, graficky docela vyvedené a autentické. Ale ty výňatky z deníku, básničky, "filozofické" útržky.... to byly ale pořádné žvásty! Nedalo se to číst, tak jsem to přeskakovala a četla jen hlavní text. A jako třešnička na závěr obskurní nálepky na autech, které mi nepřišly ani chytré, ani vtipné. Prostě jiný (americký, texaský) svět.
.
Moc nechápu ten humbuk kolem téhle knížky, protože na ní nic motivačního neshledávám, vyjma jeho svobodného a quasi nomádského přístupu k životu. I tak ale asi fajn chlap, se kterým bych šla na kafe :D
Věž
William Golding
Nebudu vám tvrdit, že tahle kniha Williama Goldinga je lepší než jeho slavný Pán much, protože není. Ale rozhodně stojí za přečtení.
.
Příběh nejspíše ze 14. století vychází z pověsti o věži katedrály v Salisbury, která měla být vystavěna uprostřed bažin. Děkan Jocelin se cítí být povinován bohem, aby přinutil všechny a vše, aby se tohoto téměř neproveditelného úkolu zhostili. Jeho fanatická oddanost výstavbě věže přesahuje veškerou empatii a soucit s lidmi kolem. Jocelin má vize, Jocelin je nesnesitelný, Jocelin je pokrytec, Jocelin vidí anděly.... Uff, dalo to práci přečíst, v příběhu se toho moc neděje, je v něm středověká symbolika i zámlkovitost. Přesto je atmosféra výstavby středověkého chrámu vykreslena tak autenticky a surově, že jsem díky ní slyšela bušení do kamene, cítila jak se zem chvěje a věž se naklání...
Smrt v Benátkách
Thomas Mann
Smrt v Benátkách - klasika, na kterou jsem potřebovala správné načasování. Kdysi jsem ji pouze rozečetla a vzpomínka byla mlhavá. A pak přišla audioverze v podání Jiřího Hromady. Ach, to byla nádhera! Bylo to jako usrkávat dobré víno a vychutnávat život. Opravdu atmosferické dílo, pochmurné Benátky, krása mladosti a destrukce jednoho dosud klidného života...
Tělo sčítá rány
Bessel van der Kolk
Napadlo vás někdy, jak je možné, že si oběť vzpomene po mnoha letech na prožité trauma? Nebo proč je tolik dětí onálepkováno diagnózami ADHD, hyperaktivní, agresivní,.... Odpověď na tyhle a mnohé jiné otázky vám může dát kniha Tělo sčítá rány od @janmelvil, která pojednává o traumatu. Na čtyř set stranách se dozvíte, jak trauma přepisuje mozek, jak se chovají traumatizované osoby a jak z toho ven. Nebojte, tohle není žádné ezo, nebo new age rady, je to kniha od renomovaného psychiatra, který zasvětil studiu traumatu a hlavně tomu, jak lidem pomoct, desítky let.
.
Nebylo lehké číst o traumatech, hlavně týraných a zneužívaných dětí. Přesto je důležité před utrpením druhých nezavírat oči, ale naučit se je chápat a možná jim i umět pomoct. Věřím, že tahle kniha je pro všechny - pro ty, co trauma zažili, co mají takového člověka kolem sebe, nebo pro ty, kteří prostě chtějí více pochopit traumatizované.
Ani Eva, ani Adam
Amélie Nothomb
Tyhle náhody mám ráda. Zkrátka to, jakým způsobem si vás určitá kniha najde. V tomhle případě je to kniha vyřazená z fondu knihovny. Jméno autorky mi vyvolalo dávné vzpomínky na film Strach a chvění, tak jsem si řekla, že to nebude špatné...
.
A hleďme, ono to bylo vynikající. Příběh autorky o jejím pobytu v Japonsku je jakousi druhou stranou Strachu a chvění - stranou osobní, vztahovou, milostnou. Autorka zde otevřeně s cynismem a vysokým literárním umem líčí vztah a později zasnoubení s Japoncem. A k tomu spoustu drobných i větších zážitků z japonské kultury. Nečekejte však nějaké "turistické" hodnocení a kulturní odlišnosti. Amélie N. v Japonsku žila jako dítě a později dospívala v jiných asijských zemích. Její "pokročilý" vhled do japonské kultury společně s literárním nadáním dělá knihu opravdu zajímavou a také vtipnou. Další knihy od autorky už mám v merku, protože tohle bylo velmi příjemné překvapení. Povinnost pro všechny japonofily :D
Probuzení
Kate Chopin
Také se vám zdá, že Emma Bovaryová a Anna Karenina neprávem trpí syndromem poběhlic, co to nemají v hlavě v pořádku? S tímto názorem se setkávám tak často, že mě rozcupování Edny Pontellierové - hlavní postavy knihy Probuzení - vůbec nepřekvapuje.
.
Tento román, který vyšel na sklonku 19. století, byl odmítán jako pohoršující a vulgární a znovuobjeven byl až v 60. letech. Nešťastná žena se probudí do svého pravého já. Odmítá být majetkem svého manžela a nechce se mu celý život podřizovat. Svoboda ducha jde ruku v ruce i se svobodou milostnou.
.
Je překvapující, že spousta čtenářů vůbec tyto hrdinky nechápe a označuje je za bezduché ženy, které nevědí, co chtějí. Zjednodušují jejich trápení, protože jim zřejmě nevadí jejich emancipovanost, ale jejich sexuální volnost? Nevím, jen je úsměvné, že se ještě dnes někdo dokáže takhle pohoršovat nad ženami, které jen chtějí jít svojí cestou.
No a já
Delphine de Vigan
Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
Jako dítě jsem foglarovky nikdy nečetla a měla jsem pocit, že je to pro kluky a že mi to nic neřekne. Chatu v jezerní kotlině jsem poslouchala jako audioknihu a bylo to fajn. Zaplavila mě vlna vzpomínek na dětství, záchvat sentimentu, až nelibý a smutný. Není to žádná vysoká literatura, vždyť je to kniha pro mládež, přesto mě překvapilo, jaké emoce ve mně vyvolala a kolik lidí na ni s láskou vzpomíná.
.
To je na knize právě to krásné, je tak naivní až ve vás ožije i to vaše dětské naivní já. Byly tam okamžiky, které mě braly za srdce (slavnost rudého slunce, odvrácení se od kamaráda) a proto pominu spoustu té naivity a dětinskosti. Akorát ty popisy svalů a sportovních hochů mi přišly lehce úchylné :D
Shakespeare
Renáta Fučíková
Mám ráda ilustrace Renáty Fučíkové a po téhle knize jsem prahla dlouho. Řekla bych, že se hodí do každé knihovny, ať už pro dospělé nebo pro mládež, která se s tímto velikým dramatikem teprve seznamuje.
.
Hry jdou chronologicky a vždy jsou k nim uvedeny historické a kulturní souvislosti. Taky se mi moc líbilo, že je na úvod hra shrnuta do krátké myšlenky, která vystihuje jejího ducha (nebo naše novodobé smýšlení o ní).
.
Neznala jsem všechny hry, tak jsem je na sebe nechala působit a sama jsem byla zvědavá, která mě nejvíce zaujme. Vybrala bych Kupce benátského svojí civilností a napínavým dějem, a taky Macbetha pro sílu věštby. Avšak na opačném konci spektra je určitě Zkrocení zlé ženy, to mi nějak nesedlo.
Strach a chvění
Amélie Nothomb
Vzpomínáte si ještě na ten film? Já už jen matně, vybavuji si jen frenetické vyťukávání na kalkulačce. Strach a chvění odkazující ke způsobu koření před císařem je knihou, kterou přečtete asi za dvě hodiny. A je fajn, stejně jako stejnojmenný film.
.
Četla jsem ji hned po Ani později, ani jinde od D. de Vigan a tak si říkám, že tohle je vlastně taky takový "kancelářský román" o mobbingu. Akorát je to veselejší, protože autorka dokázala svoje roční pracovní angažmá ve velké japonské firmě popsat sarkasticky, vtipně, ale zároveň realisticky.
.
Řekla bych, že je to spíše novela, neboť téma i jeho zpracování je nevelké. Přesto rozdíly mezi západem a japonským vidění světa autorka vylíčila tak svérázně a originálně, že jsem si čtení užila. Společně s knihou Ani Eva, ani Adam tvoří dokonalý pár.
Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
Třetí kniha od Delphine de Vigan. A tentokrát o mnoho lepší než No a já. Ve stručnosti je to román o bossingu. Uvěřitelný, mrazivý a takový trochu psycho.
.
Popis přecpaných ranních vlaků, úzkosti z pracovního prostředí, vyprázdněnost života. Nečetlo se to zrovna nejlíp, zvlášť pokud si nesete nějakou tu vzpomínku z vlastní pracovní minulosti.
.
Je to taky kniha, kde si s vámi autorka zahraje hru. Záleží na jaké konce více věříte. Osobně mi to dost sedlo, i když mi právě takové romány o zdrcující síle a šedi všednodennosti dávají nejvíce zabrat.
Růže sama
Muriel Barbery
Pojďme k jádru věci: tohle bylo nic moc. Celá kniha po mně sklouzla a ničím se nedotkla mé duše. Japonsko je tady pouze jakousi vypůjčenou kulisou, japonská mytologie násilně vroubovaná do nudného příběhu bez emocí, hlavní postava otravná a náladová. Rádoby poetika, která vlastně poetikou není.
.
Bylo to takové plytké, nemastné a neslané. Při čtení jsem vskutku necítila nic. Je to možná tím, že teď čtu Amélii Nothombovou, která umí Japonsko vystihnout realisticky, bez patosu a západního romantického přídechu.
27 smrtí Tobyho Obeda
Joanna Gierak-Onoszko
Také používáte výrazy jako "indián" a "eskymák" a nic vám na tom nepřijde divné? Možná byste si měli přečíst tuhle knihu o tom, co se dělo původním obyvatelům v kanadských internátních školách.
.
Není to lehké čtení, ale je to důležité čtení, které otevírá oči a prohlubuje lidský soucit a empatii. A navíc díky ní poznáte Kanadu trochu jiným způsobem.
.
Není to "jen" o internátních školách, týrání a zneužívání dětí. Je to i o smíření, odpuštění, ale také o kulturní apropriaci, o síle kořenů, vykročení ze začarovaného kruhu.
.
Stylisticky bych tady pár věcí vytkla, ale vzhledem k důležitosti námětu je to maličkost. Co mi ale vadilo, byla absence fotografií, přičemž se na ně v textu tolikrát odkazuje. Ano, vím, máme Google, ale bylo fajn to tam mít...
Antikrista
Amélie Nothomb
Antikrista je čtení asi na hodinu a půl. Děj je prostý: jak se introvertní dívce změní svět potom, co si najde kamarádku, ze které se vyklube manipulativní bestie :) Musím říct, že to mělo spád, ironii a sarkasmus pro autorku tak typický (jakož i slovní ekvilibristiku). Určitě by se z toho dalo vytěžit víc, ale v tom je ta lehkost a svižnost. Vnímání pubertální Blanche bylo docela věrné teenagerskému tápání a hledání sama sebe. A Krista? Ano, i takoví manipulativní jedinci skutečně existují. A jestli myslíte, že ne, tak jen buďte rádi, že jste neměli tu čest…
Příběh v řeči nepřímé
Alena Zemančíková
Myslím, že tahle kniha si vyřazení z knihovny fakt nezasloužila. Příběh v řeči nepřímé je totiž zajímavou knihou o jedné rodině z českého pohraničí odehrávající se v 50. a následujících letech.
.
Já vlastně nevím, jestli to byla autobiografie, ale tak nějak jsem z ní cítila tu opravdovost, dětské vjemy a zážitky, ryzí emoce a něčí skutečný život.
Není to nějak veselý příběh, ale ani ne úplně tragický – asi tak, jako život někdy sám. Příběh o vůdčí matce, rozdělených sourozencích, rozdvojených životech, nenaplněných studijních touhách, skřípajících vztazích. Bylo to autentické, normalizačně ponuré, skličující.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
U některých knih to prostě cítíte. To, že vám teď sice moc neříkají, ale jednou se k nim musíte ještě vrátit. Tak to bylo i s Kdo chytá v žitě. Četla jsem ji jako teenagerka a po letech jsem dostala hroznou chuť si ji přečíst znova. A ano, ocenila jsem ji až teď.
.
Je to vlastně úsměvný paradox: kniha o teenagerovi, kterou jako sám teenager moc nechápete, protože jste moc vážní a „intelektuální“, důvěřivě následujete společenská osidla a vůbec se vám zdá, že Holden Caulfield vede samé nezáživné plky. No a po letech (kdy už fakt teenager nejste) vám to vlastně přijde tak nějak fajn a řeknete si: ten Holden, to je ale borec. Kladu si otázku, proč a taky si odpovídám: je to sice rebel a vzdal už několik škol, ale je v něm svoboda, autentičnost a čisté srdce. Je v něm přesně to všechno, co je v mladém člověku plném ideálů, než přijde „dospělý“ život.
Poklad
Alois Jirásek
Co mě vedlo k této knize? Byly to tři důvody: nevěděla jsem odpověď na ázetkvízovou otázku, kdo byl hrabě Chamaré, nikdy jsem nic nečetla od Jiráska a zatoužila jsem po krásném českém jazyce. Asi stárnu, ale mně se to líbilo. Je tam i pár nadčasových myšlenek, jako třeba tato: „Pravdu má Leibniz, že se člověku konečně sám rozum zhnusí a věda že se mu stane nudnou. Pak nastane fantastika a vše, co má půvab tajemného a zázračného.“ (Není to případ i naší doby? Lidé nevěří doktorům a psychologům a uchylují se k šarlatánům a ezomudrcům?)
.
Samozřejmě je důležité vnímat knihu prizmatem doby, ale to jí zase tak moc neubírá. Zatemněný duch hraběte Chamarého, který marně hledá poklad na hradě Potštejn (mimochodem moc hezké místo ve východních Čechách), popis prostého lidu i zámeckého prostředí, honba na emigranta, otázky národní i náboženské….
.
Nevím, jestli to Jirásek myslel úmyslně, ale jsou zde určité úsměvné paradoxy. Na pozadí knihy se velebí češství a prostý lid, ten je tady ale většinu času líčen jako pověrčivý, mstivý, pomlouvačný a závistivý. A když pak se naráží na útlak od cizáků, jsou v knize líčeny císařské patenty, které ale byly moudré a pokrokové, což je výslovně zdůrazněno u Tolerančního patentu.