Věž

Román „Věž“ se odehrává ve středověku, zřejmě ve 14. století, a dějištěm je podle všeho Salisbury, kde Golding sám dosti dlouho působil jako učitel. Jedním z podnětů k napsání tohoto románu byla zřejmě stará legenda o stavbě salisburské katedrály. Podle ní se biskupu Poorovi někdy okolo roku 1200, když jednou stál na výšině a pohlížel na soutok dvou řek, zjevila Matka Boží a řekla mu, aby vystřelil z luku a aby jí na tom místě, kam padne šíp, postavil kostel. Šíp padl doprostřed močálů a tam byla také katedrála postavena, bez ohledu na nezdravý terén a obtíže všeho druhu. Asi za osmdesát let po tom byla na tuto stavbu přistavěna nejvyšší věž v celé zemi, velmi těžká, která se naklání a chvěje, přesto ale dosud stojí....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/37_/37784/vez-37784.jpg 3.855
Originální název:

The Spire (1964)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Historie
Vydáno:, Naše vojsko
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (16)

Přidat komentář
mirektrubak
01.11.2017

Četl jsem Věž už dříve, jako pyšný, mladý čtenář a pamatuji si, že jsem Jocelinem pohrdal a jeho konec jsem mu přál. Při opakovaném čtení jsem se neubránil lítosti nad tímto zlomeným mužem, který tak velkou část svého života prožil v sebeklamu a falešné představě o svém životním údělu. Těžko nemít soucit s člověkem, který si většinu života myslel, že slouží Bohem posvěcenému, vznešenému cíli ... a kterému se ta představa rázem zhroutí a obrátí v pravý opak. Kamenná věž sice stojí dál, ale Jocelin sám už nemá jak postavit sebe z trosek. Protože katarze není schopen. Až jsem si říkal, že by pro něj bylo lepší zemřít před svým prozřením. Ale to bychom zase přišli o tu nejlepší část románu.
Jak k tomu vlastně došlo? Myslím si, že není náhoda, že hned v první kapitole se rozžehná se svými dvěma „přáteli“ – tím, že přijde o poslední lidi, kteří mu mohou dát užitečnou zpětnou vazbu se prohloubí jeho vlastní posedlost. A pak je tady samozřejmě pocit výjimečnosti, což není nic jiného než převlečená pýcha – podle C.S. Lewise ten nejzáludnější hřích.
Nemyslím si, že je důležité, kdo vlastně Jocelina oslovuje, jestli je to Bůh, ďábel nebo jeho vlastní představivost. Každý si může vybrat svoji teorii. Ten následující mechanismus je na tom nezávislý: žádná reflexe okolí, žádná sebereflexe – a nevyhnutelná cesta k tragickému vyústění. Další příklad, který ukazuje, že obvykle pozitivní vlastnosti (píle, odhodlání, sebekázeň...) jsou užitečné pouze tehdy, když jsou obráceny ven – směrem ke svému okolí, k ostatním lidem.

Nejsem literární vědec, ale mám pocit, že forma románu je hodně dobře použitá – protože odpovídá Jocelinovu stylu přemýšlení. Děkanovy rozhovory jsou „rozbíjeny“ jeho stále dokola se vracejícími myšlenkami na jeho poslání. To, myslím si, odpovídá stavu jeho vnitřního světa, kdy není ani na malý moment schopen v hlavě opustit svoji fixní ideu. A s postupujícím časem se forma proměňuje, tak jak se Jocelin propadá do sebe a vzdaluje se reálnému životu. Nejprve je to vyjádřeno třeba opakováním slov, ke konci pak už je text dost hypnotický, což je přesně v souladu s tím, jak v těch fázích svého života vnímá svět Jocelin. Na mě to působilo, pomáhalo mi to navodit atmosféru děkanova pádu a následné beznaděje.

Jocelinův osud se nás zdánlivě netýká. Odehrává se v jiném čase, v jiném prostoru. Dnes by se nic podobného stát nemohlo. Ale já si myslím, že tento příběh varuje stále - jako metafora. Jako karikatura. Protože, kdo může říct, že si nějakou tu svoji věž nestaví? Nějaký ten projekt svého ega, kvůli kterému zapomíná na lidi okolo sebe?
Proto je tak důležité často kontrolovat sklepní prostory své mysli – i když je tam tma a vlhko a dost se tam bojíme. Protože nějaké krysy tam jsou vždy.

soukroma
10.10.2017

Vůbec jsem se nemohla začíst, definitivně odloženo.

Ketesh
13.06.2017

Knihu nemůžu popsat jinak, než jako totální chaos. Zmatek od začátku až do konce. Orientovat se ve smyslu slov bylo velice obtížné a zkazilo mi to celý dojem. Nehledě na to, že hlavní "hrdina" mi byl odporný od začátku až dokonce...
Opravdu se velice divím, že jsem knihu dokázala dočíst do konce.

Hanka_Bohmova
28.01.2017

Děkan Jocelin zná jedinou myšlenku a tuto (Boží?) vůli vnutí lidem, kameni i dřevu. Autor mě podobným způsobem, téměř násilím vlekl od první stránky k poslední, od svaté radosti k trpkému konci. Všechno jsou jen prostředky, cena, kterou je třeba platit. Lidé. Nedívat se na ně, dívat se skrze ně a oni odejdou, zmizí. To krysy ve sklepení konají své dílo.

Velmi silný zážitek. Hodnocení možná ovlivněno horečkou :)

Alma-Nacida
16.10.2016

Pro mě naprosto zásadní kniha o umanutosti, pýše, zoufalství... zkrátka o lidství. Rozsahem krátká, ale snad i o to působivější a pro mě nezapomenutelná.

Čtec
23.07.2016

Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou...

Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv.

°° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °°

Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-)

Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit.
A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné...

Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.

Rilian
24.04.2016

Román Věž se mi rozhodně četl lépe než Goldingův předchozí román Dědicové. Autor zde má klasické postavy a hlavním hrdinou zde není nebystrá osoba, nýbrž vzdělaná leč zaslepená persona děkana Jocelina. Myslím, že myšlenku románu vystihuje Jocelinova věta: "Bůh své vyvolené nikdy nežádá, aby se jednali rozumně". Přesvědčení o vlastní vyvolenosti a předurčení může vést k velkým dílům, ale naproti tomu i k naprostému zničení člověka a jeho duše.

Jako druhotný klad knihy vnímám autorův vhled do gotické architektury. Gotika vděčí za svůj úspěch především zvládnutí tlaku. Je to krátce řečeno hra s tlakem. Gotická katedrála není v podstatě nic jiného než skluzavka, po níž se tlak od klenby lomené střechy svádí po pevných sloupech až k pilířům. Velice kladně proto hodnotím scénu, kdy stavitel Roger Mason vysvětluje Jocelinovi, proč je stavba tak vysoké věže bez hlubokých základů šíleností.

nygmasriddle
05.02.2016

Stojí to za to, dočíst tuhle knihu do konce. I když to není zrovna jednoduché.

kannibal28
07.05.2015

kniha ma nezaujala ešte že bola dosť krátka inak by som ju nedočítal

Pawlisman
11.12.2014

Bohužel nezaujalo, není můj šálek čaje, radši vzdal dříve, než se trápit do konce. Pán puch skvostná záležitost, zde jsem tápal až trpěl.

Koka
08.09.2013

Nedočetla jsem, nešlo to. Přesto dávám až tři hvězdy, ale jenom proto, že Golding psát uměl, na druhou stranu pouze tři proto, že nečekaně - ač v situaci kdy neměla soupeře a já bych byla četla i telefonní seznam, kdyby byl po ruce - tato kniha svou šanci upoutat mě nevyužila, zklamala. Dané téma mohlo být zpracované mnohem přitažlivěji, malá "akčnost" děje by mi nevadila, jen kdyby byla vyvážená opravdu jasnejší motivací a přehlednějším "vnitřním světem" postav.

Zorka
05.03.2013

Pána much nepřekonala, ale pořád je to hodně kvalitní kniha, která nenabízí čtenáři jednoduchý děj a předem průhledný konec. Do poslední chvíle jsem čekala, jak a zda to "dopadne"...

deanmo
01.03.2013

"... Umírat je přirozenejší než žít, protože co může být nepřirozenejšího než ta ustrašená věc, co skáče a klesá pod žebry jako plamínek před zhastnutím? ..."
Kam až siahajú ľudské možnosti a odkiaľ to je už "len" viera? Je možné prekročiť tieto hranice? A aké to môže (bude) mať následky?
Nie je to kniha, na ktorú človek ľahko zabudne. Určite sa k nej aspoň raz vrátim. Stále mám toiž pocit, že mi chce povedať niečo viac.

jardadr
11.02.2013

Golding rozhodně není lehká literatura. Nic čtenáři nedaruje, vyžaduje po něm stoprocentní spolupráci a to nejdůležitější je napsáno mezi řádky. Ale to někomu nemusí a někomu může vyhovovat. Události a věci z knihy začnou promlouvat jasnou řečí až teprve když se k nim vrátíte podruhé. Jak jsem se blížil ke konci, znovu a znovu jsem vyhledával a pročítal některé předchozí pasáže a byl jsem okouzlen jak propracovaná a neprvoplánová kniha je.
Souhlasím, tato útlá knížka je silný zážitek.

Ubik
04.07.2011

Vpodstatě jsem nevěděl do čeho jdu... po Pánu much to je z "trochu" jiného soudku.
Kniha mě ovšem dostala svou atmosférou a byl to pro mě docela silný zážitek.
Doporučuji

kapllu
01.06.2011

No, dlouho jsem Věži nemohla přijít na chuť. Není moc lehká na čtení, ale na druhou stranu mě něčím zaujala. Žádný fanatismus není zdravý, nic se nemá přehánět, nakonec stejně dojde k extrémnímu vyhrocení.