Dědicové
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16438/bmid_dedicove-BPi-16438.jpg
4
61
17
V románu Dědicové se poslední exempláře člověka neandrtálského setkávají s bytostmi na vyššími vývoji a setkání pro ně zákonitě dopadá tragicky.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , Mladá frontaOriginální název:
The Inheritors , 1955
více info...
Přidat komentář
Goldingovy romány jsou vždy originální. Dědicové nám předkládají příběh nahlížený z pohledu člověka neandrtálského, lidí, jejichž život se řídí přírodními rytmy, spíš, než slova používají znakovou řeč a neumějí zabíjet ani ubližovat jeden druhému. Zcela přirozeně se tak stávají terčem útoku Nových lidí, kteří do jejich života vtrhnou jako oheň do lesa. Kdo je tady ale opravdovým symbolem zla? Kdo je tím ďábelským stvořením, které nahání strach? Zajímavý pohled, zajímavé čtení.
Knihu jsem četla před nedávnem a nevím, jaký v tom byl vliv, že si mě přitáhla znovu. Prostě na mě silně zapůsobila a potřebovala jsem rychlé opáčko :-).
Snad se v druhém komentáři neopakuji: je to příběh psaný velice dynamicky, svěžím stylem, a to, že četné věci autor různorodě zakuklil, mu jedině slouží ke cti. Příklad: Lok, který přeskakuje přes řeku a zastaví se na kameni vprostřed vody, konstatuje, že kámen pluje proti proudu... Takových chytáčků a docela složitých náznaků, které vnímáme z pohledu neandrtálců, je tam hodně, člověk se celkem musí dost soustředit.
Vím, že to vůbec nebylo tak... Je to celé zgruntu vymyšlené ve 20. století n. l.
Bylo to úplně jinak v pradávném pravěku, kdy neandrtálci, pro nás dost oškliví, pro sebe asi docela normálně hezcí, šikovní, zdatní a udatní, pomalu a strašně neradi zanikali, opouštěli jeviště. Naštěstí určitě netušili, že přišel jejich konec, že nastupují noví, rozumnější, průbojnější herci...
Ale toto je napsané tak sugestivně, silně, tak procítěně a živě, že nelituji opakovaného čtení a nevím, jestli ještě někdy... Asi jo... :-)
Malá tlupa lidí se přesouvá ze zimoviště u moře na své tradiční letní stanoviště u vodopádu. Tam ovšem nečekaně narazí na „ty druhé“ (ačkoli přeci ví, že žádní jiní lidé nejsou!) a nic už není jako dřív.
Celá útlá knížečka je vyprávěná z pohledu lidí z tlupy a podle různých signálů rozkrýváme, že to nejsou lidé jako my – jsou chlupatí, mohutní, mají skvělý čich a stopařské schopnosti, ale moc jim to nemyslí (Lokovi ještě o dost míň), výborně šplhají po stromech, používají oheň, ale neumí si ho rozdělat; nechápou podivné chování „těch druhých“, neznají jejich „moderní“ výdobytky jako luk a šípy nebo loď s pádly, nechápou, kde se vzaly a k čemu slouží, ani k jejich popsání nemají patřičné výrazy.
Pán much mě navnadil tím, jak autor skvěle vystihl psychiku malých kluků a jejich očima popsal veškeré hrůzy, které měly přijít. Vcítila jsem se do nich a celou knížku trpěla v jejich botách. V Dědicích jsem ale měla pocit, jako když mi někdo vypráví něco sice asi zajímavého, nicméně v řeči, kterou ani jeden z nás pořádně neumí („koukáš na to jako na japonský film s čínskými titulky,“ říkával náš matikář) - lidi z tlupy popisují svou primitivní řečí moderní (ale pro ně neznámé) věci, takže si musím hodně domýšlet a tipovat, o čem je asi řeč, spousta věcí mi tím pádem uniká a možná jsem vedle jak ta jedle. Mně tahle tajnosnubnost nevyhovovala. Bohužel i popisy obyčejných dějů mi přišly strašně složité a neumělé (nevím, nakolik to ovlivnil překlad).
Je mi líto, s touhle knihou jsem se nepotkala.
Inspirace z DK. Kniha byla k dispozici, téma zaujalo... Co je tady ještě třeba řešit?
Vědci pořád něco objevují a kolem neandrtálců se stále vynořují nějaké nové teorie...
Jde o poměrně krátký příběh, dramatický a místy docela složitý - asi proto, že autor se vynasnažil popsat (dnešním čtenářům naprosto vzdálené) myšlení neandrtálců. Potom se čtenářka z 21. století musí ponořit do těch samých vod a plout s proudem... aby si představila místa, dobu, která je většinou skoro úplně tichá, a lidem podobné a přesto velmi rozdílné tvory.
Beru tento příběh tak trochu jako fantasy. Napsaný je, podle mě, výborně, je tak napínavý, že jsem se od něj nemohla odtrhnout... Ach, povinnosti, zase jste dostaly na frak!
Kdo se chce na chvíli ocitnout v hodně starých časech, chopte se Dědiců. Nakonec, když je příběh u konce, zjistíme možná, že fandíme nejen těm neandrtálcům, odsouzeným k vyhynutí, ale i lidem, kteří je sice vytlačí z jejich pozic do hlubin zapomnění, ale taky to nemají lehké.
P. S. Vědci tvrdí, že neandrtálci a lidé druhu Homo sapiens se mísili a měli potomky. Před časem jsem viděla mladého muže, měl velmi vyvinuté nadočnicové oblouky, nikoho podobného jsem předtím ani potom už nepotkala. Nějaký neandrtálský gen - naštěstí ho to nijak nehyzdilo, byl to pěkný kluk, rozhodně zajímavý na pohled. :-)
Opravdu to není čtení pro líné čtenáře. S trochou studu však přiznávám, že k nim asi bohužel patřím, respektive jsem od této knihy nečekala tak obtížný text, což asi byla chyba. Styl této knihy je zákeřný v tom, že místy vypadá velmi jasně (jednoduché vyprávění, popis přírody), když vtom si uvědomíte, že vlastně nechápete, co se tam stalo, protože jste jednomu řádku nevěnovali plnou pozornost. Čímž nechci knihu kritizovat, jen je potřeba být na to připraven (já jsem bohužel nebyla).
Jinak je to ale fascinující, a i když mi toho hodně uniklo, zůstane mi to v paměti. Pohled neandtrálce na jemu neznámý svět je opravdu originální.
A také mi v paměti zůstane mnoho jednoslabičných jmen :).
Taková normální rodinka.
Jsme tlupa.Bylo.Bylo nás osm.Právě se vracíme z dovolené.Doma v naší jeskynce a v jejím okolí bohužel není vše jako před naším odjezdem.Takto ve zkratce by se dalo parafrázovat něco málo z děje.
Poněvadž je tu něco cizého ,neznámého,nového.Vlastně jsme to ještě nikdy ani neviděli.Jak to nazvat a popsat ?
On takový neandrtálec...nesmíme si o něm dělat iluze.Nebyl zrovinka ukecaný tvor.To není nějaká zachovalá tchýně od vedle.Korektnost kdejaká volovina také nebyla zrovinka v bontonu.
To není ukecané jak Blažková odnaproti.Podobné dialogy a přestřelky by jste tu hledali marně.
Rodinka je jednoduše zvídavá a náplní dne je přežít.Nemá to jednoduché s popisováním světa to zrovna vůbec.Gesta mimika.Navíc co se tenkrát stalo,on si to totiž už nikdo nepamatuje.Nikdo nepodal zprávu.Baterky a tablety...ne fakt ne milé chlupaté neandrtálstvo.
Žádné ztraceno v překladu ani mamutí eskapády nečekat.Ohanbí choulostivé partie (pro zachování dobové autenticity není zase tolik nutné) zahalit do listových bikin a vyrážíme...
........................................................................................................................................................
Je to především experiment a navíc Golding.Přemýšlivé s přesahem.Krkolomnější někdy o to víc nerozluštitelné.A plné klád.Ano.Toto slovo se zde vyskytuje opravdu tuze mockrát.Sympatické na tom navíc je to pojetí.
Má blízko k soudobím představám o životě těchto dvou lidských větví.Není na ně pohlíženo jako na nějaká béčka.Velmi pravděpodobné,že nám protéká v těle hodně od našich příbuzných a jejich genů.Křížilo se milovalo a mělo se rádo už tenkrát.
A pak se cosi stalo.Jen to bylo již kapánek před lety.Tenkrát na úsvitu.
........................................................................................................................................................
Pro každého kdo touží po nějaké změně a zároven něco opravdu netradičního.
To bylo tenkrát.Jak jsme seděli u ohníčku a se zakloněnou hlavou shlíželi ke hvězdám.K těm drobným ohníčkům u jiných světů.
Kniha začína vetou: „Lok běžel, co mu síly stačily.” A od tej chvíle Lok uteká až do úplného konca. Za jedlom, pred nebezpečenstvom, ľuďmi a evolúciou. Rada by som utekala s ním, ale bohužiaľ som sa potkýnala o prekážky, ktoré mi kládol on sám svojím primitívnym vyjadrovaním, a tak som sa za ním aspoň plazila.
V každom prípade skvelá kniha, a to i napriek tomu, že z vedeckého hľadiska v nej fakty nesedia ani čo by sa za necht vošlo.
„Lidé jsou jako med v kulatých kamenech, který je cítit hnilobou i ohněm.“
Moc jsem se těšil na další Goldingovu knihu, kterou se mi dlouho nedařilo sehnat, protože Pán Much byl pecka a tak nenasytný čtenář, očekává podobnou kvalitu. Rozhodně chválím mimořádně zajímavý námět se spoustou chytrých hádanek při rozkličovávání předmětů v moci evolučně o pár skoků vyspělejší rasy, tak jak je vidí prostoduchý neandrtálský mládenec Lok. Příběh jako takový mě příliš nezaujal, takže tentokrát volím lehký nadprůměr - 75 %
Měl jsem to štěstí, že jsem před čtením neznal žádné anotace a přistoupil k textu trpělivě a bez očekávání. Měl jsem pak co rozdýchávat, nadmíru spokojen.
Vidím v hlavě, že zhruba před rokem sem si při čtení Pána much porozumněl s Goldingovo stylem. Pak sem zjistil, že napsal cosi z pohledu neandrtálců. Anotace mě neskutečně navnadila a jakmile sem Dědice spatřil v antikvariátu, vytasil sem dvě stovky a s radostí je nesl domů. Nyní, chvíli po dočtení spokojeně konstatuji, že zklamání se nekoná.
Neandrtálský úhel pohledu nabízí možnosti, s kterými si Golding suverénně mistrovsky pohrává. Občas se vytáhne s tak silnou myšlenkou či větou, že bych mu nejradši zlíbal mozek.
I postavy vykreslil moc pěkně. Neandrtálci si mě získali mnohem snadněji, než se to často povede lidským hrdinům z jiných románů. V určitých okamžicích dokonce díky jejich neznalosti až naivitě probleskne humorná situace, většinou však v knize převládá atmosféra drsná, jako prostředí v kterém se odehrává.
Popisy přírody jsou pěkné, květnaté, člověk ty husté lesy, které ještě nezažili zkázu lidstvem vidí před očima. Chvílemi mi ale připadalo, že jich je až příliš, zvlášť když během vyhrocené situace začne popisovat, jak padá vodopád či jakou barvu má les během stmívání. Tmavěmodrou, kdybyste to náhodou nevěděli.
Co se týče náročnosti textu, člověk se musí soustředit a občas tápat mezi řádky, hlavně když na scénu nastoupí homo sapiens. To je pak i popis luku či pádla lingvistická lahůdka.
Na konec musím říct, že se mi moc líbil ten viditelný přerod, kdy neandrtálci žijí, kvůli omezené inteligenci, v absolutní symbióze s přírodou, zatímco homo sapiens ji, díky rozvíjející se inteligenci, začínají spíše využívat pro své potřeby a pohodlí. A jak se to za ty roky stihlo zvrtnout.
Velice zajímavý námět. Oproti Pánu Much zde Golding popisuje jiný typ zla, zlo nikoliv v jedinci, ale nýbrž ve společnosti. Problémem ovšem zůstává malá inteligence pozorovatele děje tj. neandrtálce, a čtenář tudíž musí číst velice pozorně.
Jako příklad lze uvést popis luku, který neandrtálci předtím nikdy neviděli. Proto, když popisuje, že vedle neandrtálce najednou vyrostla nová větev, musí si čtenář spojit, že je to vystřelený šíp, který se zabodl do kmene stromu.
Knihu dávám mezi doporučené, ale dodávám, že ji lze doporučit pouze čtenářům, kteří si masochisticky libují ve čtení obtížných textů. Ti budou nadmíru spokojeni, protože budou sledovat děj očima neandertálce, což je opravdu čtenářská výzva. Dědicové jsou velmi originální kniha s námětem, který asi těžko najde ve světové literatuře obdobu. Goldingova představa o tom, jak se asi potkali neandertálci a homo sapiens je opravdu interesantní, je to kniha, o které se dá přemýšlet, a k níž se dá, ačkoliv je to těžké čtení, i vracet.
Goldingovy knihy rozhodně nejsou určeny pro nezkušené čtenáře. Tolik skrytého, velká potřeba soustředit se, nutnost hledat mezi slovy, to je Golding a to jsou také jeho Dědicové. Pohled na svět očima neandrtálce vyžaduje maximální představivost, přesto se domnívám, že většina čtenářů by při druhém čtení objevila další významy, které jim při prvním čtení unikly.
Pravdepodobne prvé čo vám napadne po začítaní sa do románu Dědicové bude, že čítate Goldingovho Boha múch, len v trochu inej verzi a v inom obsadení. Tieto dve knihy síce majú podobnú východiskovú základňu (ľudké zlo, strach, mocenský boj) avšak identické určite nie sú. A sú minimálne rovnako dobré. Napriek zjavnej podobnosti si však myslím, že pre väčšinu čitateľov by boli Dědicové menej príťažlivejším čítaním, práve kvôli zvolenej téme – dej románu sa odohráva v dávnej minulosti, v období, keď bola ľudská rasa ešte len v počiatkoch svojho vývoja. Golding opisuje vzájomnú konfrontáciu dvoch našich predkov na rôznych evolučných stupňoch vývoja, ktorý v konečnom dôsledku vedie k boju o prežitie a odstránenie druhej strany ako potenciálneho nebezpečenstva. Navyše nie je práve najjednoduchšie sledovať myšlienkové pochody postáv a samotnú dejovú líniu, nakoľko opisy prostredia, predmetov, vzťahy, celkové vnímanie sveta opisuje Golding z pohľadu prapredkov, teda úplne inak ako ich vnímame dnes, takže mnohé fakty sa dajú pochopiť často až dodatočne. Určite však nechcem odrádzať čitateľov, oplatí sa investovať voľný čas práve do tejto knihy. Dej má spád, stupňujúce sa napätie, každá z kapitol je ukončená tak, aby bol čitateľ prinútený pustiť sa do ďalšieho čítania. Príbeh spočiatku plynie veľmi pozvoľna, monotónne, takmer idylické scény plné mieru a pokoja, typické pre jeho začiatok, čoskoro striedajú scény násilia, pochopenia krutej pravdy a kapitulácie. A aj keď obe knihy hodnotím rovnako (4/5), v porovnaní s Bohom múch považujem román Dědicové predsalen za román o niečo viac prepracovanejší, k čomu okrem iného prispelo najmä detailné vykreslenie prostredia.
Štítky knihy
anglická literatura člověk neandertálský
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Kniha Dědicové je v
| Přečtených | 81x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 34x |
| Chystám se číst | 63x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 1x |
ukázkový příklad toho, jak je důležité, kdo se dívá a jak pozorované posuzuje, a to jak z perspektivy časoprostorové, tak kognitivní
během čtení jsem si pohrával s představou, že jsem vlastně dnes - jako druh Homo sapiens sapiens - na místě neandrtálce Loka, když se podobně snažím porozumět umělé inteligenci
"to ve své hlavě nevidím"