Carlita.cte komentáře u knih

Tušila jsem, že tohle se mi bude líbit... A ano, tenhle slavný americký memoárový bestseller z 90. let jsem přečetla jedním dechem. Až s Mary Karrovou jsem si uvědomila, jak moc si užívám tzv. "zpovědní" literaturu. V tomto případě vzpomínky spisovatelky na její divoké dětství v jižanské díře, s psychicky labilní matkou alkoholičkou a otcem pracujícím u naftových vrtů. Autorka popisuje svoje (nejednou) děsivé zážitky bez sebelítosti, s určitým odstupem a pro mě lákavým pnutím mezi dětským prožívajícím já a dospělou verzí, která již analyzuje, vytěsňuje, vyvozuje, prosívá vzpomínky a doplňuje ona chybějící místa.
.
Líčení autorčiných vzpomínek prýští v mohutném proudu detailů a vyjma první kapitoly, je to proud, který vás strhne až do konce. Popisuje svět, v nemž si děti hrají v oblaku DDT a jsou svěřovány do péče psychicky labilní matce, která je tak trochu chtěla zabít...Přízračná krajina plná ropných zásobníků, chemiček, štítivého šustotu švábů, hadů a jiné havěti, všudypřítomný zápach i hrozivý Rainbow most se v knize odráží s tesknou a bezvýchodnou symbolikou.
.
Mary Karrová zručně líčí jižanskou přízemnost a přímost s básnickou snivostí i literární zručností. Na textu zkrátka poznáte, že autorka je i básnířka. Bylo to strhující čtení, upřímné a plné krásy i bolu. Ve světe nadprodukované literární fikce působí osobní zpověď "obyčejného" člověka jako návrat ke kořenům a smyslu literatury. Jako něco vyššího a ryzejšího v přemíře dnešního odosobněného stylu psaní. Jsem ráda, že po více než 25 letech se tento dnes již kultovní memoár dostal i k českému čtenáři díky nakladatelství Prostor a překladu Josefa Moníka.

1 13.05.2024

Židovská kultura mě něčím fascinuje už řadu let a není úplně běžné, že do ní gój může jen tak nahlédnout a už vůbec ne, když se jedná o ultraortodoxní chasidské hnutí. Deborah Feldmanová není první ženou, která se zřekla svých chasidských kořenů, ale je první, kdo o tom napsal knihu a otevřeně popsal, jak to v této komunitě chodí.
.
Autorka je stejně stará jako já, takže když popisuje, jak dívky nemohou číst sekulární knihy, mluvit a číst anglicky, chodit do kina, poslouchat rádio či televizi, studovat světské školy, v sedmnácti se musí vdát za muže, kterého mohou vidět půl hodiny, po svatbě si musí vyholit hlavu a nosit paruku, vzdát se všech ambicí a dál už jen rodit děti... No, šla mi z toho trochu hlava kolem. Když zmíním názory Satmarské komunity na holocaust (trest za to, že byli Židé málo zbožní a asimilaci), odmítání sionismu a jednotného státu Izrael, historky o mluvící rybě, děsivé historie prvních nocí nezkušených mladíků a dívek, tak vám aspoň trochu přiblížím úžasné žití v newyorském ghettu 21.století.
.
Co se týče samotného stylu psaní, tak vás nečeká nic výjimečného, ale nemohu a ani nechci být k Deboře Feldmanové přísná, protože si prošla nelehkou cestou a to nejen proto, že vyrostla v ultraortodoxní zbožné židovské skupině, ale hlavně proto, že se ji jako jedna z mála žen rozhodla opustit a převzít osud do vlastních rukou.

1 13.05.2024

Truman Capote ji označil za jednu z nejlepších knih 20. století a Ernst Hemingway o ní prohlásil, že je to nejlepší kniha o Africe, jakou kdy četl. Řeč je o knize Vzpomínky na Afriku baronky Karen Blixen.
.
Není to tradiční vzpomínková kniha ve smyslu "přijela jsem do Afriky tehdy s tím a s tím a prožívala jsem tohle a pak jsem odjela". Je to spíše koláž delších či drobnějších útržků, dojmů, vzpomínek, příběhů a událostí většího či menšího významu, líčení africké krajiny a jejího domorodého obyvatelstva. Pozoruhodné je, že baronka Blixenová by měla látku na epické literární dílo, ale s aristokratickou lehkostí a snad i marnivostí rozhazuje motivy a náměty po celé knize jako by bylo samozřejmostí, že se dánská baronka octne sama uprostřed britské kolonie v Keni.
.
Z jejího líčení cítíte něhu a lásku, kterou chovala nejen k Africe, ale také k jejím domorodcům. Úžasné a přitom velmi citlivé je líčení rozdílů v mentalitě Evropanů a původních obyvatel. Rozhodně bych neřekla, že by autorka Afriku nějak idealizovala, jak bývá někdy označováno, ona zkrátka měla ráda lidi a odpustila jim mnohé s vrozenou vznešeností a určitou půvabnou odolností. Čekala jsem nějakou romanci, přestože jsem film neviděla (nebo si to aspoň nepamatuji), ale vztahu s Denysem Finch-Hattonem se baronka vůbec nevěnuje, přestože z jejího popisu a zažitků lze vycítit náklonnost k tomuto jistě zajímavému muži. Přesto se na film těším a jsem zvědavá, jaké situace a dojmy z knihy bude akcentovat.

2 13.05.2024

Za svůj život napsal Forster pouze pět románů, nejznámější z nich je bezesporu Cesta do Indie, ale známé je také Rodinné sídlo (Howard´s End) a Pokoj s vyhlídkou, který do češtiny nikdy přeložen nebyl. Zatímco jiné členy Bloomsbury Group jako V. Woolfovou a Jamese Joyce všichni znají, na E.M. Forstera se někdy zapomíná, jakoby i sama kritika objevila tohoto moderního spisovatele až se značným zpožděním.
.
Zdá se, že E.M. Forster vychází z klasického anglického románu, ale myšlenky které si v něm dovolí říkat a témata, která v něm rozvíjí už patří skutečně do moderní éry 20. století. V pokoji s vyhlídkou je námětem omezenost povýšených středních vrstev anglických turistů, kteří s uchvácením objevují krásy renesanční Itálie, avšak zároveň pohrdají jižním národem. V dalším plánu je pak probuzení a osvobození mladé dívky Lucy Honeychurchové z klamu nepsaných pravidel anglické společnosti, která v ženě vidí jen poslušnou a zbožnou manželku bez vlastního názoru a vášně. Je to vlastně příběh o lásce, ale také o lidské omezenosti vyvěrající z obsedantního nutkání nezproneveřit se společenské vrstě. Z toho také pramení bolestné jindy úsměvné odmítání pravých a jemných krás života, které tady ztělesňuje otec a syn Emersonovi (kterými ostatní samozřejmě náležitě opovrhují).
.
Je to velmi anglický román a nebudu říkat, že toho taktu a jinotajnosti i na mě nebylo chvilkami moc. Přesto vám vřele mohu doporučit film od Jamese Ivorho, kde je každý záběr jako umělecké dílo a hlavně zachycení první části románu ve Florencii je zkrátka úchvatné.

13.05.2024

Moje první setkání s Paulem Austrem. Řekla bych, že to bylo takové průměrné rande a já ještě nevím, jestli chci na další. Brooklynské panoptikum je fajn kniha o osudech obyvatel jedné brooklynské čtvrti, proplétají se v něm lehkou rukou psané příběhy stárnoucího Nathana, jeho synovce Toma, jejich objektů lásky i jiných více či méně obyčejných lidí.
.
Nezapřu, že mě nejvíc bavily exkurzy do světa literatury, jako třeba ten o Kafkovi (a jeho dopisům ztracené panence), či o E.A. Poeovi a celé to bylo fajn a čtivé,... Ale pořád to bylo jaksi průměrné a za dva dny jsem ani nevěděla, jak ta kniha skončila. Zkrátka ta kniha je průměrná asi jako tento neslaný nemastný příspěvek :D Myslím, že by si zasloužil ještě nějakou šanci, jak mě okouzlit, takže jestli máte s Paulem Austrem zkušenost, tak sem s ní. P.S.: taky už máte dost toho, jak se v každém příběhu z New Yorku musí nutně zakomponovat události z 11. září 2001?

13.05.2024

Na přečtení a docenění Paní Dallowayové jsem se chystala jako bych měla ztéct horu. Na výstup jsem se náležitě připravila předem: poslechla si hodinový pořad Buchet se středoškolským profesorem literatury a přečetla statě Martina Hilského... Proč? Protože jsem tuhle knihu už kdysi rozečetla a vůbec mě to nebavilo, protože jsem viděla Hodiny a nějak mě to nepohnulo (na rozdíl od mojí tehdejší spolužačky na střední, kterou to dohnalo k slzám). Přesto jsem věděla, že já a Paní Dallowayová máme nevyřízené účty a musíme se více poznat, dát si šanci,... Zkrátka tahle kniha ve mně nějak divně ležela, jestli znáte ten pocit.
.
No, nebylo to snadné čtení. Chvílemi jsem si říkala, to je nádherně zachycená imprese a jindy zase "co to plácá". Od zachycení nepostihnutelného okamžiku k přízemnosti pomlouvání a všednosti. Od chvil "naprosto jí rozumím" k okamžikům totálního nepochopení. Ten proud vychrlených myšlenek je zavalující, ale přiznávám, že místy i podivně hypnotizující. Zvláště by mě zajímalo, jak si s touhle knihou poradí muži, protože tohle je jako "vidět" do ženské hlavy a je to věru milion překrývajících se myšlenek, protimluvů, obvinění, soudů, věcí hezkých, smutných i nudné všednosti a průměrnosti. Musí se ale nechat, že jsou tu zajímavé a originální aspekty, velmi dobře vykreslená postava trpícího veterána Septima, jejich vzájemné propojení, efektní plynutí času díky odbíjení Big Benu nebo zvláštní "květinové" příměry. Kniha umí vystihnout vzácný okamžik, ale proud myšlenek ho stejně přikryje až neurotickými detaily a vy se cítíte ochuzeni, že jste si ho ani nevychutnali.
.
Říkám si vlastně, jak bych o knize uvažovala, kdybych nevěděla, jak je slavná. Je totiž přesně taková jako její hrdinka Clarissa - místy otravná, upovídaná a snobská, ale jindy jí probleskuje něco zářivého. Jen je docela těžké se k tomu dopracovat...

6 13.05.2024

Tolstoj prý měl kantorský zvyk sám pro sebe známkovat knihy nové ruské literatury a povídce Písčina dal jedničku plus.
.
Ten název mě něčím uhranul. A skutečně: Písčina je nejlepší povídkou z tohoto výboru. Osamocený mlýn, v němž nenajde štěstí nikdo z jeho obyvatel je baladický příběh o lidské osamělosti, úkladnosti i zlobě. Sugestivně vylíčený mlýn se pomalu ale jistě stává hlavní postavou ponurého příběhu, nehybným svědkem lidského pinožení i malosti. A v pozadí zčernalého mlýna s jeho slizkým otáčejícím se kolem je písčina, která pomalu ale jistě rozpíná svá křídla nad krajem a ukrajuje ze země i z lidské touhy po štěstí.
.
Za zmínku stojí určitě i povídka Galina o městské učitelce, která přichází na zchudlý a zapadlý venkov. Iluze a ideály mladé ženy drsně naráží na tupost vesnického světa, přesto však v něm nakonec nalézá cosi hodnotného. Tato povídka je opět příběhem lidské osamělosti, ale už ne tak dechberoucí jako Písčina. Svým tématem není jistě moc originální a lze ji číst buditelsky jako příběh o příchodu inteligence na venkov a šíření osvěty, ale má v sobě něco velmi realistického až naturalistického, takže zcela jistě překračuje rámec pouhé poučné povídky.
.
Zbytek výboru mě už tolik nezaujal, nebo se jednalo o vyloženě tendenční povídky, které už dnes mají sotva co říct. Přesto Písčina stojí za přečtení a ještě dlouho budete na tuto ruskou Maryšu vzpomínat.

1 13.05.2024

Dvě milostné novelky - jedna před první světovou válkou (Výlet na Rheinsberg, 1912) a druhá těsně před převzetím moci fašisty (Zámek Gripsholm, 1931). První psaná lehkým perem, bez stínu obav a strachu, druhá už s prvky šířícího se zla. Obě mají společné vylíčení něžné a nesentimentální romantiky, humoru a sem tam i ironického odstupu od světa povinností, světa mimo milenecký vztah. Dnešní optikou se zvláště první příběh může zdát takový o ničem, zkrátka po jeho dočtení nebudete vědět, o čem jste to před chvílí četli. Ale v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století byla tato povídka neskrývavě moderní a svěží a pro mladou generaci především dílkem vymezujícím ze starého světa jejich otců a předsudků.
.
Prchavost Výletu na Rheinsberg zdánlivě pokračuje i v příběhu milenecké dvojice v Zámku Gripsholm, ale tato novela už je přece jen uzrálejší. Krásná kulisa švédského zámku, příroda, ležení v trávě, zámecká paní, milenecké žvatlání a pošťuchování, idealistický měsíc prázdnin ukradený ze světa povinností a reality. Může se zdát, že lehkost námětu jde ruku v ruce i s významem díla, ale opravdu musím docenit (zvláště po čtení celkem trudomyslných knih v poslední době), že je příjemné si po čase užít literaturu idylickou, lehkou a svěží jako letní vánek na prázdninovém výletě.
.
I tuto novelu je nutné číst optikou doby, ve které byla napsána, neboť v ní vrcholí autorova skepse vůči budoucnosti Německa, jehož občanství byl v roce 1933 zbaven a jeho knihy byly páleny. V této době již ale čtyři roky pobýval v emigraci a to právě ve Švédsku. Proto je zdánlivě idylický příběh lásky "narušen" linkou o pomoci dítěti, které trpí v dětském penzionátu pod sadistickou vedoucí. Ač se dítě podaří zachránit, je jen nevyřčenou a smutnou pravdou, že jiné tu musí zůstat a trpět. Tím se i předznamenává smutný konec autora samotného, který v roce 1935 předčasně ukončil svůj život.

13.05.2024

Nevěra - téma staré jako lidstvo samo, o němž pojednává milion příběhů a konec konců i tento Nejsmutnější od Forda Madoxe Forda. Říkala jsem si, že to bude lehké čtení, ale opak byl pravdou. Příběh vyprávěný podvedeným manželem nebyl žádné snadné čtení, neustálé přeskakování v čase, nakusování témat, která jsou ke čtenářově utrpení rozvita až po dalších sto stranách, nespolehlivý vypravěč, kterému můžete věřit a nemusíte, autorova zamýšlená roztříštěnost,...to vše dá čtenáři zabrat (a ne málo to jistě dalo zabrat skvělému překladateli Janu Zábranovi). Přesto je Nejsmutnější příběh něčím zvláštním výjimečný, jistě ne melodramatickým námětem, ale zvláštní formou, která vás nutí číst dál a dál: na straně 50 jsem to chtěla vzdát, na straně 100 jsem si říkala, to nebude pěkná recenze, na straně 150 jsem tomu přišla na chuť, aby mi na straně 276 bylo podivně líto, že příběh končí.
.
V dějinném smyslu lze příběh pokládat za konec jistot a morálních hodnot staré epochy, vždyť román vyšel uprostřed 1. světové války. Ve smyslu osobním, pak jako deziluzivní příběh o rozpadu lásky a lidských vztahů. Na knihu lze pohlížet jen jako na tragédii znuděných boháčů, ale domnívám se, že je v něm zachyceno cosi chladného a zlého z lidských milostných vztahů, cosi z univerzálních pravd o drobných lžích, neupřímnosti, vztahových manipulacích a jiných bolech, které jsou si schopni uštědřit jen muž a žena ve vztahu.
.
Kniha se původně jmenovala Nejsmutnější příběh, ale nakladateli se tento název nelíbil - leckoho by se tento námět o milostných pletkách boháčů mohl s ohledem na běsnící válku dotknout. Kniha vyšla pod názvem Dobrý voják (The Good Soldier), avšak v českém prostředí evokující Švejka. Proto se překladatel Jan Zábrana přiklonil k původnímu názvu Nejsmutnější příběh, jak ostatně i příběh začíná: "Tohle je ten nejsmutnější příběh..."

13.05.2024

Každý máme knihy, ke který se vracíme a u nichž je nám dobře. Snové novely jsou pro mne knihou, kterou už čtu poněkolikáté, a ještě si ji asi párkrát za život dám. Miluju totiž literaturu přelomu 19. a 20. století, Vídeň Stefana Zweiga, Arthura Schnitzlera a Sigmunda Freuda. Pokud jste viděli Eyes Wide Shut, tak by vám neměla uniknout Snová novela, na jejíž základě natočil Kubrick tento parádní film. A druhá novela z tohoto svazku je Útěk do temnoty – brilantní vylíčení mysli paranoidního schizofrenika. Prolínání snu a skutečnosti, symboly, rozvolněná imaginace, brilantní literární výstižnost i atmosféra dohasínajících rakousko-uherských pořádků a jedné velké éry. O těchto novelách by se dalo hovořit dlouho, ale myslím, že je lepší si je přečíst a prožít onu prazvláštní atmosféru mlhavé hranice mezi snem a skutečností, mezi vnějším konáním a pohnutkami naší tajemné mysli.

2 15.01.2023

Jestli máte pocit, že jsou některé úkoly nad vaše síly, tak si přečtěte, jaké to je rekonstruovat zámek v dezolátním stavu, bez zařízení, s vyrvanými parketami, protékající střechou a strženým schodištěm… Tahle kniha vás namotivuje (i když asi ne ke koupi středověké tvrze). Kniha je to krásná, svým obsahem i formou. Nezvyklý formát, 448 stran, bezvadná grafika a zajímavé autorské fotografie Kateřiny Sýsové dělají z knihy nejen ozdobu vaší knihovny. Myslím, že zpovědi novodobých zámeckých pánů zaujmou milovníky památek, historie, snílky, romantiky, stavaře i prosté laiky, které zajímá, kdo jsou ti „blázni“, kteří se rozhodli koupit ruinu a nacpat do ní všechny své peníze. Jedná se opravdu o obyčejné lidi, kteří nemají obrovský majetek, modrou krev a často ani na splacení hypotéky. Všem je jim ale společné to, že ze svých zámků nechtějí udělat hotely, wellnessy a Disneylandy, ale chtějí nemovitosti citlivě opravit a otevřít lidem.
.
Celkem je tu rozhovor s 15 majiteli, přičemž se jedná o nemovitosti v Čechách (jak si posteskl jeden čtenář z Moravy), otázky se opakují (jak si posteskli jiní čtenáři), ale mně to nějak moc nevadilo. Každý rozhovor byl jiný, jakož i sami vlastníci (nej rozhovor je s panem Kavinkou o Rtišovicích). Překvapilo mě, že všem byla společná snaha uchránit majetek pro celou společnost a převzetí břemene přesahujícího jejich život. V určitém smyslu sympatické donkichotské osudy. Chápu, že fotky záměrně využívající kýčovitosti nesednou každému, ale tomuhle tématu slušely a knize dávaly šmrnc. Udělejte si hezkou neděli, dejte si sváteční bábovku, kávu z krásného porcelánu a přečtěte si tohle povznášející počtení pro duši.

2 15.01.2023

Kazuo Ishiguro je ten typ spisovatele, o kterém vím, že píše velmi dobře a nikdy nejsem zklamaná. Přesto ho nějak moc nevyhledávám, jeho knihy si v knihovně nenechávám a celkově mi k srdci nějak nepřirostl. Nevím, snad mi v jeho díle něco chybí, něco osobnějšího a vřelejšího. Klára a Slunce je také taková, velmi dobrá, ale ne vynikající. Citlivá sci-fi o robotce ve věku lidí, kteří se geneticky vylepšují a roboty mají jako své společníky. Klára je stvoření, které ve vás vyvolá emoce, přestože není jisté, zda jsou její pocity „opravdové“ (a mohou vůbec být, když některé úplně absentují?). Snaha pomáhat nemocné dívce Josie a na druhé straně schopnost tuto dívku napodobovat či ji nahradit, nerozlišování drobných nuancí v pocitech, nemožnost replikovat něčí skutečnou podstatu a srdce. To jsou jen některá témata, která kniha otevírá.
.
Klára a Slunce se četla dobře (přes určitý nudný začátek) a celkově působí melancholickým dojmem. Pasáže ve stodole byly poetické, krásné, člověk úplně cítil životodárnou sílu slunce a viděl paprsky přelévající se v tekuté zlato. Citlivost se kterou Klára poznává svět a ukládá si jej do svého hodnotového systému se něčím podobala mindfulness: pozorné sledování všedních věcí, krása pomíjivých i obyčejných okamžiků. Taková jemná sci-fi, dalo by se říci.

4 15.01.2023

Tohle je bez debat zajímavá knížka, která určitě nesedne každému. Hrdinka, která se rozhodne pomocí koktejlů sedativ prospat téměř celý rok, je vlastně takovou antihrdinkou lezoucí na nervy. Čím hlouběji v knize jdete, tím více můžete mít pro její chování pochopení, přestože je ona sama svojí krásou, penězi a skvělou prací rozhodně jednou z vyvolených, se kterou by spousta lidí ráda měnila. Nečekejte žádný černohumor, je to regulérní depka, kterou musíte s hrdinkou během knihy projít.
.
Myslím, že sdělení této knihy je celkem nejednoznačné, v určitých chvílích jistě odhaluje materiálnost západního světa, ale s ním i otupělost a neschopnost dnešní „vyspělé“ civilizace. Přesto jsou ale chvíle, kdy se jen tak klouže po povrchu, opakují se kombinace léků, milostné scénky s jedním wallstreetovským debilem, bezobsažně se kritizuje dnešní umělecký svět… No nevím, možná bych to hodnotila lépe, kdyby nebylo toho nesmyslného uspěchaného konce a jednoho exkrementu v galerii. Jedno vám ale řeknu, Reva, která je tady hlavní hrdinkou neustále shazovaná, mi přišla víc živá a reálná, než tahle krásná, prachatá a k smrti znuděná holka.

3 31.12.2022

O deportaci Litevců na Sibiř během druhé světové války jsem si už dlouho chtěla něco přečíst, takže téma komiksu Sibiřské haiku mě ihned zaujalo. O to více, že autorka zde zpracovává příběh svého vlastního tatínka Algise, který se na Sibiř dostal v svých sedmi letech. Knihu bych označila spíše za grafický román než čistě komiks, protože jeho zpracování je netradiční, plné originálních grafických nápadů.
.
Osobně mi hodně seděl i výtvarný styl, včetně „hand letteringu“. Ale i sebehezčí kresba nezachrání chabý příběh, čemuž v tomto případě rozhodně nebylo. Téma - samo o sobě silné - bylo pojato až neuvěřitelně s jemnými detaily, dětskou snivostí, často i zvláštní poetikou přes veškeré strádání a hrůzu. Teta milující haiku, sestra smějící se na nebe, kačer Martin, litevská jablíčka. Zoufalé prostředí je tu líčeno očima dítěte, ale ne naivně, ne směšně, ale s tklivou citlivostí, kterou prosvítají i hezčí chvíle. Ilustrace Liny Itagaki jsou nádherné, barevně hodně tlumené a kongeniálně doplňují tklivý příběh chlapce Algíska.
.
Jediné, co mi maličko chybělo, byl nějaký doslov, historický kontext či širší výklad tématu deportací Litevců do gulagů. Ale to si konec konců mohu přečíst určitě i jinde.

2 31.12.2022

Popel a sníh, finská literární senzace Petry Rautiainenové je vcelku zajímavým příběhem čerpajícím z historie Finska v období tzv. Laponské války mezi Finskem a Německem (1944-45). Nenazvala bych jej úplně historickým románem, přece jen jde o literární fikci, která tíhne spíše k detektivce a lehce možná ke špionážnímu thrilleru. Přesto je příběh napsaný velmi vkusně a hodně mu pomáhá atmosféra tajemného a mrazivého Laponska, severských pustin, které odmítají vydat svědectví o ukrutnostech zajateckých táborů.
.
Kniha může jistě velmi dobře posloužit pro další zkoumání této smutné části finských dějin, která spolu s jinými předznamenává i složité období poválečné rekonstrukce země. Z celé knihy mě ale nejvíce zaujaly zmínky o Sámech (domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska), jejichž domy byly během války vypalovány a jejichž kultura byla zničena, a to zřejmě i s velkým přispěním samotných Finů. Pro Finy asi známé téma, pro nás celkem exotismus, o kterém bych se chtěla dozvědět více…

8 31.12.2022

S Amélii Nothombovou je to jako s Woody Allenem: každý rok jedna kniha. A to o sobě říká, že prý každý rok napíše tři romány, ale pouze jeden považuje vhodný k vydání. Nenechte se mýlit, její knihy v průměru vydají obvykle na sto stran. Bohužel se z nějakého důvodu přestala Amélie těšit přízně českého publika, protože se její knihy u nás už řádku let nepřekládají.
.
Její knihy jsou vždycky takovým příslibem lehkého a krátkého románku, takřka na dvě hodiny. A i přesto, že hodně jejích knih hodnotím průměrně, vždycky se s ní cítím dobře, jako s kamarádkou, kterou už dlouho znám. Milostná sabotáž je blíže Adamovi a Evě a Strachu a chvění, jinými slovy je autobiografická. Kniha se tentokrát neváže k Japonsku, ale Číně. Ale pojďme si hned na začátku ujasnit, že je to Čína viděná očima dítěte a to mezi pátým a sedmým rokem! Čína je tu v pozadí, vždyť rodiny cizinců byly pečlivě oddělovány od Číňanů, takže jádrem vyprávění jsou spíše ukrutné dětské hry v cizineckém „ghettu“ než Čína jako taková. Přesto i v těch střípcích je popisována autorkou jako ošklivá betonová země, v níž se ne sníh vpíjí do betonu, ale beton do sněhu.
.
Osobně mi přišly autorčiny vzpomínky příliš slabé na celý román, byť kraťoučký, přesto se tu párkrát vynořila ona zábavná, ironická a trochu bláznivá Amélie, kterou mám ráda.

1 31.12.2022

„Jenže když se v dálkovém ovladači vybije baterka, tiskneme tlačítka o to silněji. Je to lidské.“
.
Není to tak úplně sci-fi, ani thriller, ani filozofující text s četnými popkulturními narážkami. Anomálie je totiž tak trouchu od všeho něco. Příběh je hravý a inteligentní, ale je důležité ho číst poměrně rychle, protože se to v něm hemží velkým počtem postav (žádnou hlavní). Právě první část knihy, kde se seznamujeme s 11 aktéry příběhu pro mě byla trochu utrpení, protože sotva se začtete do jedné postavy, už ji opouštíte a hned se seznamujte s další (vtipně na to poukazuje i sám autor skrze postavu spisovatele Miesela.)
.
Druhá část knihy začíná mít ty správné grády, protože dochází k oné tajemné anomálii, která změní nejen pasažéry letadla, ale její dopad sledujeme na celém světě. Ten je tu aktuální (včetně prezidenta Trumpa) a globalizovaný, takže celkem sympatické a odvážné ukotvení v „našich časech“. Kdo máte rádi kvantovou fyziku, tak asi zaplesáte. Poslední část románu pro mě byla asi nejzábavnější a zároveň nejpropracovanější. Forma anomálie je pro autora prostředek, jak zkoumat integritu naší osobnosti, jak vnímat naše zrání, dopady našich rozhodnutí, možnosti volby i jakýsi osud, o kterém Viktor Miesel říká, „že je to jen terč, který dodatečně kreslíme na místo, kam se zabodl šíp“. Tuhle část bych si přála fakt delší. Jinak fajn chytře napsaná kniha, u které se budete bavit (možná až na ten delší seznamovací začátek…)

4 31.12.2022

Kniha malého formátu (148 stran), ale velká svým sdělením předkládá něco mezi beletrií a literaturou faktu. Nenechte se odradit tím, že se jedná o šestnáct kapitol o anšlusu Rakouska a že se vám nechce číst nic dalšího o druhé světové. Tento reportážní román oceněný roku 2017 Gouncourtovou cenou je znepokojivým a bohužel i univerzálním příběhem o drobných krůčcích zla ke své moci, o selhávání autorit, o nevinných ústupcích, o lehkomyslnosti a zbabělosti.
.
Je to smutný příběh o přitakávání nacismu ze strany průmyslníků, kterým šlo o zisk a jejich společnosti dnes nadále existují a prosperují. Je to smutný příběh o selhání západních elit, které brali hrozbu nacismu na lehkou váhu…
.
Vuillard vychází z množství detailních historických faktů, ale jeho text je strohý a velmi stručný. Nesnaží se prodat za každou cenu vše, co si nastudoval a nechce ani nahrazovat historické knihy o stovkách stran. Ve stručnosti, s jemnou ironií probublávající v detailech (nezapomenutelné šaškování Ribbentropa na obědě v Downing street, zaseknutá kolona při obsazení Rakouska, Schuschniggův Beethoven…) líčí Vuillard svým subjektivním úhlem pohledu ověřená fakta o obsazení Rakouska. Zabývá se důsledky jednání jednotlivých aktérů, někdy je následuje až k Norimberskému procesu, jindy si všímá množství sebevražd rakouských občanů a z jejich smrti neobviňuje vnitřní beznaděj, ale označuje ji za zločin někoho úplně jiného, tu si všímá rozesmátých rakouských děvčat vítajících nacisty a přemýšlí, zda ještě žijí a jak o tom ony samy smýšlejí dnes… A v neposlední řadě hovoří o velkých průmyslových jménech, které jaksi (cíleně) „pozapomínají“ na svoji „hrdou“ nacistickou minulost… Vskutku jiná lekce dějepisu, než na jakou jsme běžně zvyklí.

31.12.2022

V téhle knize Petry Soukupové najdete vše, na co jste u autorky zvyklí. Výborně popsaná jedna rodina a její pomalý rozpad. Naštěstí už to není tak depresivní jako K moři, je tu i naděje a světlejší momenty.
.
Mně autorčin styl vyhovuje, ale jak už ji mám načtenou, tak vám upřímně řeknu: nečekejte nic extra nového. Přesto je laťka vysoko a já neznám nikoho jiného, kdo by uměl popsat složité rodinné vztahy právě tak přesně jako Petra Soukupová.

10 15.12.2022

Luční harfa Trumana Capoteho byla pohlazením, jemným čtenářským zážitkem, nejdelikátnějším zákuskem pozdního unaveného odpoledne.
.
Krásný jazyk, tradiční motivy jižanské literatury (groteska, zbožnost, vypravěčství,...) a především lyrické popisy přírody a lidských charakterů. Vždycky když si myslím, že už jsem toho četla dost, mě nějaká kniha udiví svojí krásou, jazykem, neotřelostí....
.
Navíc v krásné a citlivé grafické úpravě knihazlin

5 15.12.2022