Paní Dallowayová

Paní Dallowayová
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/2113/bmid_pani-dallowayova-4MM-2113.jpg 4 782 782

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.... celý text

Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: , Odeon
Originální název:

Mrs Dalloway , 1925


více info...

Přidat komentář

Carlita.cte
13.05.2024 4 z 5

Na přečtení a docenění Paní Dallowayové jsem se chystala jako bych měla ztéct horu. Na výstup jsem se náležitě připravila předem: poslechla si hodinový pořad Buchet se středoškolským profesorem literatury a přečetla statě Martina Hilského... Proč? Protože jsem tuhle knihu už kdysi rozečetla a vůbec mě to nebavilo, protože jsem viděla Hodiny a nějak mě to nepohnulo (na rozdíl od mojí tehdejší spolužačky na střední, kterou to dohnalo k slzám). Přesto jsem věděla, že já a Paní Dallowayová máme nevyřízené účty a musíme se více poznat, dát si šanci,... Zkrátka tahle kniha ve mně nějak divně ležela, jestli znáte ten pocit.
.
No, nebylo to snadné čtení. Chvílemi jsem si říkala, to je nádherně zachycená imprese a jindy zase "co to plácá". Od zachycení nepostihnutelného okamžiku k přízemnosti pomlouvání a všednosti. Od chvil "naprosto jí rozumím" k okamžikům totálního nepochopení. Ten proud vychrlených myšlenek je zavalující, ale přiznávám, že místy i podivně hypnotizující. Zvláště by mě zajímalo, jak si s touhle knihou poradí muži, protože tohle je jako "vidět" do ženské hlavy a je to věru milion překrývajících se myšlenek, protimluvů, obvinění, soudů, věcí hezkých, smutných i nudné všednosti a průměrnosti. Musí se ale nechat, že jsou tu zajímavé a originální aspekty, velmi dobře vykreslená postava trpícího veterána Septima, jejich vzájemné propojení, efektní plynutí času díky odbíjení Big Benu nebo zvláštní "květinové" příměry. Kniha umí vystihnout vzácný okamžik, ale proud myšlenek ho stejně přikryje až neurotickými detaily a vy se cítíte ochuzeni, že jste si ho ani nevychutnali.
.
Říkám si vlastně, jak bych o knize uvažovala, kdybych nevěděla, jak je slavná. Je totiž přesně taková jako její hrdinka Clarissa - místy otravná, upovídaná a snobská, ale jindy jí probleskuje něco zářivého. Jen je docela těžké se k tomu dopracovat...

Balumba
25.04.2024 5 z 5

Virginia Woolf, mistrně a v duchu anglosaského modernismu, předkládá čtenářům pokus o zachycení toku času v jednom dni v jeho totalitě. Jsme svědky pomalého, loudavého klouzání kamery od jednoho objektu k druhému. Beze spěchu, pěkně do hloubky a do šíře kamera snímá, co má před sebou. Nijak zvlášť se přitom nikam neposouváte, čas se doslova vleče a je to svým způsobem nuda. A přece: nepozorovaně se vám do klína snáší jak sněhové vločky mikro okamžiky času, které ve svém celku vytvářejí silně koncentrovaný výtažek reality, přičemž právě ta pomalost je v tom to nejlepší. Všechno dobré by se přeci mělo vychutnávat pomalu, nebo ne?


vendylein
11.03.2024 4 z 5

Na tuhle knihu musíte mít náladu a čas. Jazyk je nádherný (skvělý překlad Kateřiny Hilské!), ale může být těžké držet pozornost. Za mě to určitě není kniha "do MHD", kdy si přečtete stránku cestou do práce a stránku o dva dny později cestou z práce. Zkrátka si to chce vyhradit čas a nechat se unášet obrazy, proudem vědomí...

mgeisselreiter
04.02.2024 1 z 5

Typ knihy, kterou jedni obdivují a jiní zatracují. Tentokrát jsem v té druhé skupině. Chápu (díky doslovu), o co autorce šlo, ale ten její styl je pro mě nestravitelný. Asi 2/3 knihy jsem četl, aniž jsem dokázal vnímat, co čtu, těžko se mi na to soustředilo a popravdě jsem ani neměl chuť se s četbou zdržovat a více se jí zabývat. I když její raná díla prý ještě "netrpí" tímto uměleckým "vyšinutím", nemám chuť už Woolfovou nikdy číst. Za tento román dávám slabých 30%, 4. 2. 2024.

Goldmund
31.01.2024 4 z 5

Tak jsem se konečně odhodlala. Nebudu lhát, z díla Virginie Woolfové jsem měla respekt, a proto jsem čekala, až přijde ta “pravá chvíle. :) Začátkem knížky jsem byla docela překvapená, protože jsem se poměrně rychle nechala vtáhnout do proudu myšlenek paní Dallowayové (hodně se mi líbily ty pasáže na cestě do květinářství, prostě celkově z ulic Londýna) i dalších postav. Každopádně tak po 50 stránkách jsem měla takovou menší “krizi, nějak jsem nebyla schopná se začíst ani se kloudně zorientovat. Naštěstí tato krize vydržela tak 10 stránek a potom už to šlo opět jedna báseň. Za mě 4,5*, krásný a neobvyklý čtenářský zážitek a moc ráda si přečtu i další knížky této autorky.

101evca
30.01.2024 4 z 5

Každý má svojí verzi života. Každý vnímá sám sebe i své blízké jinak. Je paní Dallowayová šťasná, nešťasná, bohatá, chudá, praktická, nebo pompézní, chytrá, hloupá, krásná, nebo obyčejná? Kniha nehledá pravdu, ani odpovědi, ani nic co by se dalo nazvat závěrem. Nádherný jazyk plný bohatých metafor a snových obrazů mi místo toho obnažil duše mnoha postav, které na stránkách dýchají a žijí svůj den tak, jak jim jejich okolnosti a emoce umožňují.
Schopnost Virgine Woolfové chápat zákoutí lidského srdce, zmatené chuchvalce každodenních pocitů a vůně květin na každé stránce dohromady vytváří příběh, který bude v mám srdci rezonovat ještě dlouho.

"Jak ta pradávná píseň probublávala naproti stanici metra Regent's Park, země se dosud zdála zelená a kvetoucí, přestože vycházela z tak hrubých úst, z pouhé díry v zemi, taky zablácené skrze zacuchaná vlákna kořenů a propletených trávami, přesto ta stará bublající zurčící písníčka, jak prosakovala sukovitými kořeny nekonečných věků a kostrami a poklady, plula s pramínky po chodníku a dál po ulici Marylbone a dolů do k Eustonu, ještě dodávala živiny a zanechávala mokrou skvrnu."

Imor
08.10.2023 3 z 5

Mám ráda popisné knihy, ale čeho je moc toho je příliš. Jeden den prožitý obyčejnými lidmi a popis jejich myšlenkových pochodů - nebylo to špatné, na udržení pozornosti nesnadné avšak radost z "návštěvy" Londýna s podrobným popisem všech ulic a parků beru jako bonus.

Zemlja
25.09.2023 3 z 5

Začala jsem ji číst po knize Hodiny, která zmiňuje autorku i knihu. No, nutila jsem se do toho. Je to pomalé, nedějové. Prostě se v tom topíte. Moc jsem to/postavu, nechápala.

Malýmedvěd
01.09.2023 3 z 5

Můj druhý pokus o Virginii Woolfovou. Bojím se jí a do třetího pokusu už nepůjdu. Proud vědomí je zajímavý styl, ale mně bytostně nesedí. Oceňuji jazykovou formu. Oceňuji psychologii postav. Oceňuji propojenost mezi postavami. Uznávám, že to je dobrá kniha, ale není pro mne.

keselylenka
14.06.2023 3 z 5

Je třeba si přiznat dvě věci. Vůbec jsem to nepochopila a Woolfová nebude moje ideální autorka. Jazyk knihy je krásný, o tom žádná, ale myšlenkové pochody autorky a přeskakování mezi nimi mi přišlo, jako by to psal někdo na drogách.

ArkAngel
20.12.2022 4 z 5

Zjevně jednoduchý příběh Paní Dallowayové staví především na silně psychologizovaných postavách, kterým skutečně vidíme do hlavy a vnímáme, co si myslí. Hlavní ženská hrdinka zde navíc čelí otázce lásky, kdy je otázkou, zda se rozhodla správně a taky je tu otázka toho, co jí doba vůbec umožnila. Čtenář má navíc možnost nahlédnout pod pokličku vyšší třídy a prozkoumat ulice Londýna minulého století.

Elea
15.12.2022 4 z 5

Mám ráda knihy V. Woolfové, ovšem jen jednou za čas a když mám na ně náladu, určitě to není žádná oddechovka.

hEmy_
12.10.2022 odpad!

Nevím, co jiného bych mohl ohodnotit odpadem než tohle (tj. v rámci literatury, kterou mám vůbec odvahu číst). Epika: 0. Lyrika: -68. Humor: error 404. Myšlenky a úvahy: minimálně zvláštní. Profit: ???

Renatka11
06.08.2022 3 z 5

K Paní Dallowayové mě přivedly jak mé oblíbené Hodiny Michaela Cunninghama tak chuť přečíst si konečně něco i od samotné Virginie Woolfové. Ale až teď, na třetí pokus, se mi povedlo knížku dočíst a i přes jejích pouhých 150 stránek a maximální soustředění to pro mě byl docela oříšek a příběh šel trochu mimo mě. Co se mi ale líbilo, byly časté zmínky londýnských ulic a míst, které mě do mého oblíbeného města při čtení přenášely.

Janca001
24.07.2022 3 z 5

U této knihy člověku může chvíli trvat, než se začte. Není to úplně pro každého, ale ten kdo v tom nalezne zalíbení, tak si to čtení užije. I když kniha nemá děj, tak se tu dozvídáme informace o všech postavách. Ale hlavně jsou tu vyjádřeny jejich pocity a myšlenky, které vás úplně pohltí.
Pěkné čtení, ale jak už jsem napsala ne pro každého.

Natyna3
15.07.2022 3 z 5

Kniha založená na toku myšlenek, spíše než na ději. Je třeba jí věnovat čas a přistupovat k ní raději s očekáváním zajímavých filozofických témat, než s očekáváním strhující četby. Pokud tak, ovšem učiníte, myslím, že V.W. má co nabídnout.
,,…vášně zůstávají silné jako dřív, ale člověk už nabyl- konečně!- sílu, která dodává existenci tu skvostnou chuť, sílu zmocňovat se zkušeností a pomalu je nazírat v různém světle.“

dr.horrible
20.05.2022 4 z 5

Výborne vykreslený vnútorný svet postáv, ale nebudem klamať, ten zmätený štýl mi prišiel rušivý.

booklovertina
10.04.2022 4 z 5

Niektoré príbehy sú priamočiare a hneď nám prezradia prvé i posledné, iné naopak kľučkujú – skáču z miesta na miesto, robia obrátky, vracajú sa tam, kde začali. Zahmlievajú, kĺbia v sebe viaceré skutočnosti...

A presne taká je aj Pani Dallowayová – ako cesta veľkomestom – putujete z miesta na miesto, pešky či autobusom sa presúvate sem a tam, pozorujete okolie, spoznávate ľudí. Občas sa pri niekom pristavíte, prehodíte slovko, navzájom sa podelíte o obavy, aj keď nie tak celkom, veď predsa nemôžete stratiť tvár... Zrazu pred vás na chodník dopadne nešťastník hľadajúci pokoj v náručí smrti, no vy ho len prekročíte a idete ďalej. Nasadíte si masku chladného nezáujmu, myšlienky rozutekané na všetky strany, len nepatrný šum v pozadí vášho trápenia.

Či už sa mestom presúvate po svojich, na bicykli alebo len prstom po mape, román Pani Dallowayová je ako váš tieň – zavedie vás na všakovaké miesta, alebo skôr k všakovakým ľuďom. Manželka zbohatlíka, vojnou strápený veterán, dobrodruh-navrátilec, zatrpknutá šedá myška či milujúca manželka márne sa snažiaca uľaviť svojej polovičke v nepochopiteľnom trápení mysle... Niekoho sužujú banality v podobe absentujúcej pozvánky na obed, iní sa trápia s posttraumatickým stresom, vyrovnávajú sa s myšlienkami na samovraždu či opätovne jatria rany starej lásky.

Pani Dallowayová nepatrí ku knihám, ktorých dominantou je dej (veď usúďte sami, že opis dňa smerujúceho k náhodnému večierku – k akejsi výstrednosti londýnskej smotánky – zrovna nesrší dynamikou), oveľa dôležitejší je v jej prípade prekrásny jazyk, prešpekulovaná hra so slovkami či bohato vykreslený vnútorný svet postáv, ich radosti, trápenia a bôle, ktoré postupne, kúsok po kúsku odhaľujeme, no v jej prípade to ani nevadí, Virginia Woolfová absenciu akcie viac než vynahradí.

Je to love story? Tragický obraz nekonečného trápenia jedincov? Či možno kritika súdobej spoločnosti? Nuž, Pani Dallowayová si uchmatla z každého rožku trošku a hoci poetický štýl, ktorý zosobňuje, zrejme nesadne každému, za pozornosť rozhodne stojí.

Ďumbierka
21.03.2022 4 z 5

Mňa osobne táto kniha veľmi bavila. Dej mal svoje osobité tempo. Nikam sa nik nenáhlil, iba ak na oslavu / párty pani Dallowayovej. Resp. to bola taká nejaká udalosť tohto dňa...

Páčilo sa mi opísanie jednotlivých postáv aj celá atmosféra mestečka. Každá postava si žije svoj život a my ako čitatelia sme mali možnosť nahliadnuť do ich dňa a dozvedieť sa aj čo to z minulosti.
Nič nebolo však ohraničené a jasne dané a mňa to bavilo. Jednoducho som si plynula tým dňom spolu s postavami a ich monológmi.

Virginiu ako autorku mám rada.
Táto kniha mi to len potvrdila. Jej denníky, ktoré som počúvala ako audio knihu ma totálne nadchli a chcela som skúsiť aj niečo ďalšie.

A skvelá správa je, že táto kniha (konečne po nejakej dobe) vyšla aj v slovenčine.
Ja som ju teda čítala v češtine, vlastne aj ďalšie Woolfovej knihy - Vlny a K Majáku mám v českom jazyku.

EvcaSuch
11.03.2022 5 z 5

Kdo čeká lineární příběh s od začátku jasně definovanými postavami, jednoduchou zápletku a vyústění, je na špatné adrese. Ne nadarmo se tomuhle stylu říká experimentální próza.
Přímé řeči jsou tu vlastně na vedlejší koleji, nestrhávají na sebe čtenářovu pozornost ani text nerozčleňují, jak jsme zvyklí. Popisy prostředí se prolínají s vnitřními monology postav, kdy musíte pozorně sledovat, kdy skončil monolog jedné a začal monolog druhé postavy. Celkově to ale dává člověku velmi plastický obrázek toho, o čem autorka píše. Zachytí to atmosféru, náladu, nejrůznější emoce.
Měla jsem z toho takový impresionisticko-kubistický pocit. Imprese těch nálad a kubistické znázornění postav ze všech úhlů i naruby.
Mně osobně se knížka moc líbila, oceňuji hloubku tragiky (příběh poválečného traumatu Septima) i lehce skrytý ironický humor (závěrečný večírek paní Dallowayové je takových momentů plný) stejně jako nápaditě poetické popisy a přirovnání.
"Zvonění Big Benu ohlašující půl se mezi nimi rozlehlo s neobyčejnou silou, jako by se silný, lhostejný, bezohledný mladík rozháněl činkami sem a tam."
"S dvojnásobnou inteligencí, než měl on, se musela dívat na svět jeho očima - což je jedna z tragédií manželského života."
"...; jeho rodinný život je určitě bez poskvrnky, až na to, že se zdálo vyloučené, aby bytost s tak nazelenalými rty a oholenými tvářemi kdy udělala tu chybu a měla otravné děti."

Štítky knihy

anglická literatura modernismus proud vědomí

Autorovy další knížky

Virginia Woolf
anglická, 1882 - 1941
2008  77%Paní Dallowayová
2004  83%K majáku
1994  81%Orlando
2006  88%Deníky
1998  84%Vlastní pokoj