Růže sama

04.02.2026

Barberyová nás berena fascinující cestu japonského světa. Román je nejen ve své obrazotvornosti zábavný ale i něžný a přenáší na čtenáře klid přes rytmus čajového obřadu.
Líbilo se mi velmi propojení poezie s poznáváním.
Kdo miluje Japonsko a poezii, vřele doporučuji.

“My jsme ti, co přežili, a budeme žít až do doby, než nás přežijí jiní.”

Jsem ráda, že jsem si jako první přečetla paradoxně později vydanou knihu Nesčetně hvězd, na kterou Růže sama navazuje. Příběh hodnotím jako křehký, pomalý a poetický dotyk japonských zahrad, chrámů a květin, nálad a pocitů vyzývajících k nahlédnutí do duše své i ostatních.
Obě knihy se krásně doplňují a ani tato mě nezklamala.

Doporučuji si nejprve přečíst knihu Nesčetné hvězd, na kterou tato navazuje. Hodně to změní prožitek že čtení

04.12.2024

Na začátku jsem si říkala že to ani nedoposlechnu, ale dala jsem tomu šanci. A pak to přišlo básnické vyjádření pocitů, pohledů..
Postupně přicházela krása a láska a mizela protivná káča.

Nádherný príbeh. Poetické, pomalé, hĺbavé a zároveň, hoci máte pocit, že príbeh plynie len po povrchu, tak sa tam dajú nájsť nádherné aj hlboké myšlienky. Hlavná hrdinka nebola žiadna hviezda, nebola sliečko, bola ududraná a často podráždená pre hlúposti, ale ono to tak nejak patrilo k tomu prerodu, ktorý plynie celou knihou. Páčilo sa mi spoznávať Japonsko aj takto, skrz tento príbeh a užívala som si každú stránku. Niekoľko myšlienok z knihy som si aj poznačila a rada sa k nim vrátim.

Knihu jsem zprvu chtěla odložit, ale přemohla jsem se a dočetla do konce. Připadala mi tak hluboká a pesimistická, až jsem z ní málem dostala depku. Hlavní hrdinka byla obzvlášť nesympatická a jednala nelogicky. Nakonec vše dobře dopadlo, ale víckrát ji číst nebudu.

Medzi japonskou a naratívnou časťou príbehu sa týčila akási stena a namiesto toho, aby sa dopĺňali, pre mňa pôsobili rušivo. Nevedela som zbaviť pocitu, že je to celé trochu nasilu napasovaný obraz Japonska očami západného človeka. Klasický pokoj, pomalý život, hĺbavé úvahy, čajové rituály, chrámy, múdry starý šikmooký dedko atď. Hlavná hrdinka bola nesympatická, ale dobre napísaná. Iné postavy občas pôsobili vyslovene ako nejaké figuríny a často boli rovnako vyumelkované ako popisovaná krajina. Na druhej strane to malo neopísateľnú atmosféru a podvedome ma to upokojilo...

Pustila jsem se do této knihy energicky a roztěkaně. Po pár stránkách jsem vůbec nevěděla, co čtu. Takže jsem musela začít znova a jinak a najednou... Čtení této knihy je trochu jako čajový obřad. Abyste se nezačali nudit během prvních pár minut, je třeba úplně zpomalit, soustředit se na tuto chvíli a nechat se unášet okamžikem. Růže sama vás provede malebným světem pivoněk a kamélií, lakovaných krabiček s rýží, ukáže vám starověké budhistické chrámy skrápěné deštěm a ukolébá vás horkým saké. Moc se mi tam líbilo.

Tuhle knihu se rozhodně přečtěte. Je plná Japonska, rostlin a stromů, zámlk, nostalgie, bolesti i naděje. Je zádumčivá, lyrická a hluboká.

Audioknihu namluvenou Terezou Hofovou musím pochválit! Musela jsem si k ní trošku hledat cestu, ale její něžný hlas krásně podtrhoval japonskou atmosféru i vyprávěný příběh, od kterého jsem se nakonec nemohla odtrhnout. Myslím, že v této formě bude kniha mnohem zajímavější než pouze v psané verzi.

Pomalu plynoucí příběh zasazený v obrazech chrámových zahrad a krátkých zenových příbězích, které provází každou kapitolu. Útlá knížečka popisuje několik málo dnů, které hrdinka tráví v Kjótu, kam přijela vyslechnout závěť svého otce, kterého nikdy nepoznala. Důraz není kladen na příběh a jeho děj, ale na prožitky, emoce, útržky vzpomínek a prožité utrpení a především na vnitřní proměnu vnímání sebe i života. Máloco je řečeno přímo, mnoho napoví intuice. Je to jemná báseň v próze, zasazená do japonské estetiky, kde méně znamená více a vodítkem skrze život a svět je východní filozofie. Tohle jistě není kniha pro každého; ale mně přesun z rozpáleného města do monzuny smáčeného Kjóta mile pohladil.
Ne, není to dokonalá kniha, není bez chybičky a nevymyká se jistým klišé a patosu, třeba v podobě křečovitě našroubovaného zobrazení depresivní ženy, která apaticky prochází náručemi desítek milenců, aniž by si zapamatovala byť jen jediného z nich (což je výslovně v rozporu s její jemnocitnou a intuitivní stránkou osobnosti), jen aby nakonec zabředla do nejubožejšího klišé a zamilovala se do muže, který ji bez rozpaků označí za "otravnou káču"... ale jak jsem již zmínila, příběh zde (naštěstí) hraje druhé housle.

Závěrem bych ráda podotkla, že každá kniha profesorky Barberyové je jiná; přináší jinou atmosféru, jinou formu a jiné dojmy. Proto je zcela nemístné srovnávat tuto knihu s románem "S elegancí ježka" - tedy rada pro všechny čtenáře, oprostěte se od touhy "číst dalšího ježka" a otevřete se knize, kterou máte právě před sebou. (Anebo tuto knihu zavřete a jděte znovu číst Ježka, ale laskavě při tom zavřete ústa a držte ruce od klávesnice.)

Hledání lásky, vášně... Hledání života...

Moja prvá myšlienka po dočítaní tejto knihy bola: Čo som to práve prečítal ?
Podľa obálky a anotácie som očakával jemný, komorný príbeh s nádychom melanchólie, ktorý by sa ako stvorený hodil na toto prechodné zimno-jarné obdobie. To bol veľký omyl.
Keby ste ma vyzvali, aby som jednou vetou zhrnul, o čom je táto kniha, odpoveď by znela : Ja naozaj neviem. Na jednej strane v nej bolo niekoľko pekných myšlienok, ale keď sa pozriem na príbeh ako celok, tak je strašne nekonzistentný. Netuším kam sa ním chcela autorka dostať a fakt by som nepovedal, že sa vôbec niekam dostala. Atmosféra knihy je vykreslená dobre. Melanchóliu strieda hnev a práve hnev na celý svet a predovšetkým seba samého je (asi) ústredným motívom knihy. Postavy sú ploché, nemastné, neslané a vzťah medzi nimi na mňa nijak nezapôsobil. Jediná ruža je naozaj divná.
Bezprostredne po dočítaní som knihe chcel dať tri hviezdičky, pretože tá atmosféra a prostredie Japonska na mňa zapôsobili. S odstupom pár dní som si však uvedomil, že si neviem predstaviť človeka, ktorému by som túto knihu odporučil. Skutočne zvláštna kniha.

Pojďme k jádru věci: tohle bylo nic moc. Celá kniha po mně sklouzla a ničím se nedotkla mé duše. Japonsko je tady pouze jakousi vypůjčenou kulisou, japonská mytologie násilně vroubovaná do nudného příběhu bez emocí, hlavní postava otravná a náladová. Rádoby poetika, která vlastně poetikou není.
.
Bylo to takové plytké, nemastné a neslané. Při čtení jsem vskutku necítila nic. Je to možná tím, že teď čtu Amélii Nothombovou, která umí Japonsko vystihnout realisticky, bez patosu a západního romantického přídechu.

Milá, relativně útlá knížka o hledání sebe sama. Příjemně plynoucí text i děj společně nabízejí drobný vhled do Japonska prostřednictvím návštěv zahrad a chrámů v Kjótu, které absolvuje hlavní hrdinka na přání svého zemřelého otce.
Kniha pohladí, vtáhne, inspiruje k zamýšlení...

Rose, Francouzka, botanička, která odjíždí do Japonska, aby si vyslechla poslední vůli svého otce. Je tu však jeden problém – nikdy se s ním nesetkala. Poznává tak nejen krásy Japonska, ale zároveň i sama sebe. Je to příběh o tom, jak se vyrovnat se ztrátou otce, kterého nikdy nepotkala, ale přitom je její součástí.

V knize je spousta rostlin, jejich pocit dodává knize na jemnosti. Jednotlivá místa jsou popsána až magicky, krásně. Při čtení jsem měla pocit, jako by text plul kolem mě. Autorka nás s sebou vzala do Japonska a já si mohla užít pocit, že tam skutečně jsem.

Celý příběh je vlastně proud myšlenek a pocitů. Filozofické myšlenky o bytí a nebytí, hledání sama sebe. Je to poetické i hluboké. Ač je to útlá knížka, čte se pomalu. Spoustu vět si musí člověk skutečně uvědomit a některé myšlenky prožít společně s Rose.

Ač tu nemáme žádný velký děj, zasáhlo mě to. Příběh ve mně vzbudil spoustu emocí, chtělo se mi brečet a nejraději bych byla v Japonsku spolu s Rose, abych jí pomohla a abych společně s ní odkrývala krásy Japonska.

Japonsko, květiny, chrámy, jedna protivná Francouzka, která v Japonsku najde sama sebe, umění a zase květiny.
Bylo to moc milé čtení, takové pohlazení. Bavilo mě spolu s hlavní hrdinkou ochutnávat tamní pokrmy a odhalovat nejrůznější květiny, stromy a větvičky.
Rose jede do Japonska vyslechnout poslední vůli svého otce, kterého však nikdy nepoznala. V jeho domě se postupně seznamuje nejen s otcovými přáteli, ale i s tamní kulturou.
Spolu s hlavní hrdinkou objevujeme krásy a vůně Japonska. Ona sama však kromě tohoto kouzelného místa poznává i svou japonskou část své osobnosti.
Knížka se mi četla hezky, měla jsem chuť tam odjet a poznávat popsané chrámy, zahrady a restaurace. Atmosféra je zde krásně zachycená a příběh lehce plyne. Pokud máte rádi květiny, Japonsko a jeho kulturu - určitě si knihu přečtěte.

Hezká, meditativní kniha o japonských zahradách a jedné osamělé ženě, která v nich hledá své kořeny i ztracenou radost do života. Děje je tu pomálu, ale o něj v této knize ani nejde. Doporučuju, pokud se chcete na chvíli zastavit, zklidnit a myšlenkami se přenést do japonských čajoven a budhistických chrámů.

Hezké....jen....ta očekávání.....byla někde trochu jinde. Po Eleganci ježka....