27 smrtí Tobyho Obeda

Rozhodně stojí za přečtení.
Někdy jsem měla pochybnosti o způsobu, jak autorka popisovala vzhled nebo chování postav, přišlo mi to občas trochu nerespektující. (např. fráze jako "dítě v dospělém těle")

Vím, že se všude po světě děla a dodnes dějí zvěrstva ... U této knihy mi bylo místy fyzicky zle, co všechno je člověk schopen provést jinému člověku. Tady se to bohužel dělo dětem, které byly vytrženy od svých rodin a kořenů. Je v ní tolik zla a bolesti, že to nelze ani popsat. Bylo neuvěřitelné číst, že to co někdo zažíval v dětství, je schopen to samé provádět dál a tvářit se jako by to bylo v pořádku. Pobyt v internátě ve Sv. Anně byla noční můra, kterou by nikdo nechtěl zažít ... Poprvé mi ani nestačí hvězdičky.

Knížka, která mi doslova vyrazila dech. Uf, nelehký čtení o tom, jak lidé k lidem /tady ještě navíc dětem/ dokážou být neskutečně krutí.

Jedna z nejsilnějších a nejbolavejsich knih, které jsem kdy četla. Některé pasáže působily fyzickou nevolnost, bolest, úzkost, hluboký smutek, úžas, vztek. Nenechá vás chladnými. Nutí vás číst a číst, dohledavat si informace a neprestavat byt šokován skutečností, že nečtete fikcí.

„Pak už to byla rutina: jídlo, spánek, škola, bití.“
Takhle jednoduše je na přebalu knihy z edice Prokletí reportéři nakladatelství Abysnt charakterizována kniha polské novinářky Joanny Gierak-Onoszko o kanadských internátních školách.

Četla jsem už několikátou knihu z této edice. Běžné denní (či třeba týdenní nebo měsíční) zpravodajství je často útržkovité a zkratkovité a neumožňuje vidět problémy do hloubky. Naopak knihy z této edice mají možnost problém lépe prozkoumat a vidět ho v různých souvislostech, proto je mám ráda. To jsem ocenila i v případě kanadských internátních škol, o kterých jsem před tím, než jsem začala číst knihu, moc nevěděla. Ano, věděla jsem, že tam byly týrány a zneužívány děti, že s tím měla co dočinění katolická církev a že se papež za její podíl na problému omluvil (knihu jsem četla zrovna v době, kdy se to stalo). Ale to bylo asi tak vše.

Kanadské školy pro děti z prvních národů byly internátní, aby děti plně přejaly způsoby a chování většinové společnosti. Taková byla aspoň původní myšlenka. V předškolním či mladším školním věku tak byly děti zcela odděleny od své rodiny i od své širší komunity a umístěny do internátní školy. Pokud se pak ve škole cokoliv nedařilo, neměly se děti kam obrátit s prosbou o pomoc. Jednoduše nikoho neměly, nikdo jim neposkytoval útěchu a zázemí:
Když Toby vzpomíná na školu, vypráví pomocí velice detailních obrazů, přestože se to všechno stalo před více než čtyřiceti lety. Vypráví o jednotlivých dnech, konkrétních nocích, ale také o tom, co si ze školy Yale odnesl do dospělosti.
„Pořád jsem se bál, co mi zase udělají. Celý život jsme pak čekali, odkud padne rána. Celý život na kolenou, schoulení do klubíčka.“
Škola skončila, schoulení ne.
Dodnes se Toby sám sebe ptá, jestli si trest náhodou nezasloužil. Pochopil, co se po něm chce? Dělal, co mu říkali? Odpověděl správně, odešel ve správný čas? Nebo zase něco pokazil?
Co mi teď udělají? Co se mi stane? Těch otázek se Toby děsil už tehdy, ve škole, když mu byly čtyři, ale i v bíle povlečené posteli, když mu sestřička sdělila, že mu něco amputovali.
To, co se odehrávalo mezi dřevěnými stěnami Grenfellu, bylo strašné, ale časem se stalo normou. Nešlo si nicméně zvyknout na to, že kolem není nikdo, s kým by se o tom dalo promluvit. A koho by bylo možné poprosit ani ne o záchranu, o to, aby zasáhl, protože s tím už děti nepočítaly, ale aspoň o povzbuzení.

V internátních školách byly děti vystavovány ponižování, týrání a zneužívání různého charakteru. Neměly možnost se někomu svěřit. Od své rodiny byly odtrženy, byly odkázány na milost a nemilost těm, kdo se o ně starali v internátních školách. Je smutné, že to často byly církevní osoby: řeholnice, řeholníci, kněží a dokonce i biskupové:
Edmund Metatawabin, ten, který přežil sv. Annu, se o tom rozepíše v autobiografii Up Ghost River (Proti proudu Řeky duchů). Zapamatoval si to následovně:
Po snídani zavedla sestra Marie Neposkvrněná, soeur Marie Immaculata (ve skutečnosti Anna Wesleyová), která měla nad chlapci každý den dozor, Eda s Tomem do prázdné místnůstky. Čekali tam už kněz Goulet a biskup Gagnon, tehdejší ředitel školy.
„Chlapci jako vy nás všechny vystavují značnému riziku. Jako mrtvé krysy ve studni. A co provádíme s mrtvými krysami?“
Nato chlapce odvedli do herny, kde už v řadách čekaly ostatní děti.
„Vezměte si z toho všichni ponaučení. Utíkat ze sv. Anny je smrtelný hřích. Bůh vás ztrestá v životě věčném, jakož i zde na zemi,“ řekl biskup a otec Goulet uchopil dřevěnou bedýnku se zdrojem proudu.
Jako prvního připásali Toma. Napětí zvyšovali postupně. Dítě nejdřív křičelo, pak se kousalo do rtů, nakonec se vypjalo. Po chvíli se páka přesunula do bezpečné polohy a Tomovo tělo se uvolnilo. Ovšem jen proto, aby mohl otec Goulet znovu pustit proud a pozorovat, jak dítě opět tuhne.
Když byli s Tomem hotoví, připásali Eda. Tehdy mu bylo osm. I on byl, stejně jako Louis Knapaysweet, malý a nedokázali mu znehybnět nohy.
„Otče, prosím, už se to nestane,“ zašeptal.
„Jistěže ne,“ odvětil Goulet a otočil pákou.

Kniha je cenná v tom, že se na problém nedívá jen očima obětí, ale i viníků. Takhle autorka popisuje život Anny Wesleyové neboli sestry Marie Neposkvrněné, na kterou mají neblahé vzpomínky všichni, kdo „přežili“ školu sv. Anny:
„Nikdy jsem nikoho nenutila za trest klečet. Vím, jaké to je, protože sama jsem velmi často klečela.“
Dříve, než si vyslechne rozsudek, rozhovoří se obsáhle Anna Wesleyová o své službě. Její slova však nebudou do později vydaného příběhu o sv. Anně zahrnuta – dobový narativ nepustí viníka ke slovu.
Anna Wesleyová coby Marie Neposkvrněná tedy ve škole těžce dřela sedm dní v týdnu, dnem i nocí, bez nároku na odpočinek. Jednou ročně jezdila na několik dní za matkou, a to bylo vše.
Dennodenně chodila v několikavrstvém hábitu až na zem – dětem připadalo, že sestra nechodí, ale vznáší se. Hábit byl jen jeden, stejný v horkém létě i v mrazivé zimě. Reklamace se nepřijímaly: nepohodlí a utrpení mělo být směřováno Pánu Bohu, ne nadřízeným.
Původně se měla starat o čtyřicet dětí – jenže škola přijímala další a Anna měla brzy na starost okolo stovky chlapců, od předškoláků po žáky osmé třídy.
Ne dva, ne deset – stovku.
„Nemohla jsem být matkou jim všem,“ řekne v roce 1999 před soudem.
Vstávala v šest hodin ráno, spát chodila v devět večer. Obstarávala děti a hlídala je během snídaně. Vodila je na vyučování, během kterého dohlížela na pořádek, aby je následně znovu vedla na svačinu. Neměla vzdělání, nemohla učit – byla jen pomocnicí, vychovatelkou, hlídačkou. Oficiálně se její pozice nazývala gardienne des garcons. Což znamenalo, že chlapcům utírala zadky, převlékala jim postele, uklízela jejich výkaly, zavazovala jim boty a neustále dokolečka děti počítala.
Na konci dne chlapce po večeři a modlitbě naháněla do postelí.
Neměla vlastní pokoj – celý život spala za paravánem v chlapecké ložnici, což ovšem neznamenalo, že mohla v klidu spát. Kluci zlobili, bývali neklidní, rušili. A i když byli poslušní, v té stovce dětí se vždycky našlo nějaké nemocné, které sestru budilo.
Na patře nebyla tekoucí voda. Děti vykonávaly potřebu do kýble. Anniným úkolem bylo kýbly pravidelně vylévat, a to i v noci – jinak ráno musela uklízet výkaly z podlahy.
Anna Wesleyová, která se roky starala o děti, neměla kdy se pořádně vyspat.
Neměla kdy a jak se normálně najíst.
Neměla své zázemí.
Neměla ani nikoho, kdo by ji vyslechl.
Věděla, že povinnosti, které jí přidělili, se nedají splnit a že její práce je nekonečná. Začala si stěžovat, že toho má moc, že takovou odpovědnost nedokáže jedna žena unést.
Prosila nadřízené o pochopení.
Marně.
Prosila o někoho, kdo by ji vystřídal.
Marně.
Prosila o pomoc.
Marně.

Čtení knihy nebylo radostné. Je v ní popisováno příliš mnoho utrpení a zla. Přesto je kniha důležitá a cenná. Právě proto, aby se tohle už nedělo. Abychom o těchto případech nemlčeli. Abychom nepodporovali žádným způsobem tuto „mašinerii zla“, která tolika lidem uškodila. Katolické církvi pak zvlášť prospěje, pokud najde odvahu těmto svým proviněním se postavit čelem. Uznat chyby, i institucionální, omluvit se za ně a snažit se o nápravu. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem ráda, že papež František v něm udělal aspoň první krok. Tato kniha mi dostatečně objasnila, proč musel přijet do Kanady a omluvit se na místě.

Čtení knihy nebylo radostné. Je v ní popisováno příliš mnoho utrpení a zla. Přesto je kniha důležitá a cenná. Právě proto, aby se tohle už nedělo. Abychom o těchto případech nemlčeli. Abychom nepodporovali žádným způsobem tuto „mašinerii zla“, která tolika lidem uškodila. Katolické církvi pak zvlášť prospěje, pokud najde odvahu těmto svým proviněním se postavit čelem. Uznat chyby, i institucionální, omluvit se za ně a snažit se o nápravu. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem ráda, že papež František v něm udělal aspoň první krok. Tato kniha mi dostatečně objasnila, proč musel přijet do Kanady a omluvit se na místě.

"Když Toby vzpomíná na školu, vypráví pomocí velice detailních obrazů, přestože se to všechno stalo před více než čtyřiceti lety. Vypráví o jednotlivých dnech, konkrétních nocích, ale také o tom, co si ze školy Yale odnesl do dospělosti.
„Pořád jsem se bál, co mi zase udělají. Celý život jsme pak čekali, odkud padne rána. Celý život na kolenou, schoulení do klubíčka.“
Škola skončila, schoulení ne.
Dodnes se Toby sám sebe ptá, jestli si trest náhodou nezasloužil. Pochopil, co se po něm chce? Dělal, co mu říkali? Odpověděl správně, odešel ve správný čas? Nebo zase něco pokazil?
Co mi teď udělají? Co se mi stane? Těch otázek se Toby děsil už tehdy, ve škole, když mu byly čtyři, ale i v bíle povlečené posteli, když mu sestřička sdělila, že mu něco amputovali.
To, co se odehrávalo mezi dřevěnými stěnami Grenfellu, bylo strašné, ale časem se stalo normou. Nešlo si nicméně zvyknout na to, že kolem není nikdo, s kým by se o tom dalo promluvit. A koho by bylo možné poprosit ani ne o záchranu, o to, aby zasáhl, protože s tím už děti nepočítaly, ale aspoň o povzbuzení."

Čekala jsem, že téma bude těžké. Bylo. Řekla bych, že detailů a informací o tom nejhorším bylo v knize vlastně dost po skrovnu a i tak to stačilo, aby si člověk udělal obrázek o tom, jak ohromný a zničující vliv to na děti - dospělé mělo.

Na slova ta-ko-vá-by-la-do-ba a na tehdejší pravicovou vládu v Kanadě jsem začala být alergická.

Tehdy mi řekne: systém internátních škol mi vzal můj jazyk, moji kulturu i moji identitu.

Tak vypadá dítě naučené modlitbám a poslušnosti, typická žačka internátní školy, ovoce procesu přeměny. Co s tebou bude, holčičko?

Tohle byla Kanada, tohle je Kanada, tohle bude Kanada. Vykonáno ve jménu náboženství, vykonáno ve jménu státu.

To, co se dělo původním obyvatelům, to, co bylo vykonáno na mnoha a mnoha dětech, mrazí, láme srdce a vhání slzy do očí. Kulturní genocida, kterou žádná omluva, žádná finanční odškodnění, nikdy nenapraví.

Prosím, přečtěte si příběh Tobyho Obeda.

Silná a depresivní kniha. Když už máte pocit, že nic horšího se nedočtete, v další kapitole se ponoříte do toho bahna hloubš. Oceňuji, že autorka nešla nabízející se "černobílou" cestou, jen po povrchu, ale šla i do hloubky. Takže nejvíc mě zdeptal příběh Anny Wesleyové... Mnoho mi to dalo, ale vlastně jsem byla ráda, že jsem knížku mohla symbolicky do toho biblioboxu vyhodit a zbavit se tak všeho toho smutku a bezmoci. I když si uvědomuju, že jiní tuhle možnost nemají a svá trápení si ponesou navždy v sobě...

Skvělá reportážní kniha. Mohl bych být naštvaný na církev, ale pro naší zemi a pro nás je asi podstatnější jiné sdělení. Tím je podle mě to, že náš stát stále nepostihuje fyzické trestání dětí dostatečně razantně, když je prokázané, jaká traumata a jaké škody to páchá, a jak traumatizovaní se pak chovají ke svým potomkům.

Spojení závažné, dlouho zamlčované části historie s důsledným, ale citlivým přístupem. Na kanadském území desítky let probíhal systematický, institucionalizovaný teror vůči původním obyvatelům, konkrétně vůči dětem. Joanna Gierak-Onoszko, ač cizinka, si nastudovala nejspíš desítky tisíc stran dokumentů a dokázala proniknout k přeživším do takové blízkosti, že se jí svěřovali. Vzniklo svědectví stejně drásavé jako kvalitně literárně zpracované, které s logickou návazností popisuje vznik a fungování převýchovných ústavů, zážitky bývalých chovanců, následky, kterými je poznamenaných několik generací na celý život, snahu domoct se soudního odškodnění a uznání viny zainteresovanými institucemi. Je to tak dobře napsané, že mi před očima běžely obrazy, ale téměř si nevybavuju konkrétní věty a obraty - autorka se upozadila ve prospěch výpovědí a faktů, což je v tomto případě nejpřiměřenější řešení.

Knihu mi doporučila kamarádka, která mi říkala, že jsou v ní hrůzy, na které se člověk nedokáže připravit. A měla pravdu. Je to velmi silné a těžké téma. Na dlouhé tři týdny jsem se v knize zasekla na straně 105, protože toho utrpení na mě bylo přespříliš. Nicméně jsem chtěla vědět jak to celé dopadlo.
Říkám si, proč knihy jako právě tahle nejsou zařazeny do povinné literatury nebo alespoň do učebních osnov. Vždyť je hanba, že se o tom u nás nemluví. Všichni máme Kanadu spojenou s krásnou přírodou, javorovým sirupemc hokejem, ale co bylo předtim?
Nemůžu ani slovy popsat s vyjádřit, jak je lito co se dětem na internátních školách dělo, kde se v lidech bere taková touha ovládat a ubližovat druhým? Ještě když je jeden z nich jedním z Vás? Nakolik člověku musí ubližovat, aby zlomili jeho osobnost a on popřel vše co zná? Hodnoty, postoje, svoje kořeny..?
V knize se často používá termín kulturní genocida, já bych upustila od slova kulturní, jelikož to bylo systematické vyhlazování. Nikdy nikdo z aktérů nebyl potrestán, nikdo nenesel zodpovědnost. Církev střídavě popírala a omlouvala se (ovšem jen někteří zástupci), až loni v roce 2022 se dočkali omluvy. Trvalo to přes 50 let! Otázkou zůstává, myslí to církev vážně? Nebo je to pro ně pouze formalita a jaké si držhubné, aby už měli “klid a odškrtli si fajfku v seznamu? A stojí o to děti původních obyvatel, které do internátní školy byly umístěné?
Přála bych si, aby se kniha dostala k co nejvíce lidem, aby měli povědomí o tom, co se dělo a jak se s obětmi zacházelo. I po tolika letech, bychom předtím neměli zavírat oči.

Skvěle zpracovaná reportáž o neskutečně těžkém tématu. Ke knihám o dění v Kanadě jsem se nikdy nedostala, takže jsem žila v krásné bublině, kde Kanada je sluncem zalitá země, zasazená do nádherné přírody a plná tolerantních a vstřícných lidí. A teď bum. Jsem moc ráda, že jsem se ke knize dostala a dozvěděla se této temné části kanadských dějin. Popisy událostí a činů, které byly na dětech páchány z paměti už nevymažu. Ztěžka na mě doléhá také "dohra" celého případu. Děkuji autorce, že zahrnula i příběh advokáta, který tomuto případu zasvětil život.

Knihu jsem jednoduše nedocetla, protože na mne bylo toho utrpení víc, než jsem schopná snést... Výborná kniha, ale ne pro slabší povahy.

Najlepšie hodnotená poľská kniha všetkých čias (podľa niektorých zdrojov) sa venuje (čuduj sa svete) utrpeniu domorodých obyvateľov Kanady. Pre mňa je táto téma však príliš vzdialená a som voči nej bohužiaľ dosť ľahostajný. Zaujímavé je však aj pozadie odoberania malých domorodých detí ich rodičom. Dá sa teda v dotyčných častiach krajiny vôbec žiť? Čo vedie prakticky celú miestnu populáciu k tomu, že tak často siaha po ohnivej vode (a dnes už určite aj po chechtavom prášku)? Kniha nepochybne kvalitná, ale najlepším počinom poľskej literatúry aj tak sú dobrodružstvá Pána Tragáčika.

Další kniha z edice prokletých reportérů a další kniha, která by měla být povinná na základních školách v hodinách dějepisu světa. Silná, emoční a skvěle napsaná reportáž o kanadských internačních školách a převýchově původních obyvatel Kanady. Strašné, co církev napáchala nejen v Kanadě, ale i v dalších zemím světa a dodneška se neomluvila ani se viníkům nic nestalo. Jen je církev šoupla jinam, na jiné místo, kde pokračovali v tom, co dělali. Církev, která ve jménu Boha zavraždila miliony a miliony lidí po celém světě a další milióny lidí, připravila o důstojnost, lidskost, rodinu, štěstí, zdraví atd. Církev, která místo toho, aby pomáhala a chránila, zabíjela a ubližovala u ubližuje a zabíjí do dnešního století. A nemá odvahu, ani kousek lidskosti k tomu, aby se k tomu přiznali.

(SPOILER) "Ta-ko-vá-by-la-do-ba."

Všetci máme povedomie, že ve jménu našeho Pána Ježíše Krista sa diali hrozné veci. Ale o tomto konkrétnom kolosálnom zverstve som nemala ani poňatia. Tak veľa vinníkov, tak veľa obetí, toľko hrôz a bolesti, nedokážem to stráviť. Rovnako ani fakt, že sa katolícka cirkev stále neospravedlnila. Aj keď prekvapiť ma to neprekvapilo.

Kniha je perfektne napísaná, žiadne lacné hranie na city. Veľmi oceňujem, že Joanna vniesla do čierno-bielej histórie aj trochu šedej zo súčasnosti (narážam na zahrnutie trochu inej optiky, najmä v kapitole Zrcadlo na narozeniny). Výpoveď a nečakané uzavretie kruhu Anny Wesleyovej mnou zamávalo. Trauma sa dedí, "ten, kdo je zneužívaný, pozděj sám zneužívá, a týraný sám týrá".

Tato kniha je opravdu silná. Máte pocit, že největším lidskoprávním problémem Severní Ameriky bylo otrokářství a jsou migranti? To je nic oproti této reportáři, navíc se vše dělo poměrně nedávno... Jsem ráda za knižní výzvu, protože jinak bych se k této knize asi nedostala...

Málokdy je mi u knihy psychicky zle a téměř nikdy mi není u knihy fyzicky zle, tato kniha zvládla hravě obě.
Neuvěřitelné téma v zemi, kde by to čekal málokdo, o to je to, o čem kniha vypráví snad ještě horší..
Naprostá nutnost číst, aby se na tyto o další světové hrůzy o kterých často ani nemáme tušení nezapomnělo..