gleti komentáře u knih
Na první pohled kniha o milostném vzplanutí puberťáka ke starší (cca o dvacet let) krásné ženě.
Hluboko pod ním probleskují pocity mezigenerační viny a vyrovnávání se s ní.
Problémem je, že ona vina začala pouhopouhým plynutím s proudem, které v prvopočátku nevypadá nijak špatně, ale ty konce.
Ty konce, které paralyzují i následující pokolení.
každý hledáme své Dveře do léta. Zatím, než otevřeme ty pravé dveře, kochejme se Heinleinovou sci-fi pohádkou, v níž dobro pomocí vědy a techniky zvítězilo nad zlem.
hodně silná kniha a hodně velkém štěstí a odvaze. Szpilman knihu napsal, aby se vyrovnal s prožitými hrůzami, s něčím, co normální rozum odmítá pochopit.
Člověk až žasne, jak může být fanfarónství a švejkování úspěšné. Protože to jsou metody, kterými Oskar Schindler vítězil nad sadistickým nacismem.
Druhý díl, opět skvěle. Kluci se zase potýkají s problémy života; nové prostředí, nová práce, nemoc; a zvládají tu s lehkostí tu s obtížemi. Ale vše dobře dopadne.
Podobných zamilovaných knih je mnoho. Tyto (On a My) jsou pro mě výjimečné pro pohodu, kterou autorky zachytily. Pohodu, jakou zažijete v milující rodině.
Přidávám se k nadšeným ovacím. I když je kniha plná gay erotiky, důležitější je pohodová atmosféra, která z knihy jen čiší.
Přitom hrdinové procházejí všemi zkouškami, které běžný život přináší. Vyrovnávání se s bisexualitou (mimochodem dva z mých tří dlouhodobých partnerů přiznali sexuální zaujetí oběma pohlavími), rodičovský nezájem, homofobii. Naštěstí vším projdou s malým škobrtnutím.
moje první knížka, kterou jsem přečetla sama a ke které jsem se neustále vracela. Vlastně ze mě udělala knihomola.
Dostala jsem ji ve druhé třídě, když jsem byla nemocná a díky ní jsem objevila, že čtení není námaha ale zábava.
překvapivá kniha,
přiznám se, že jsem se na autisty vždy dívala jako na mentálně postižené, ale tahle kniha mě vyvedla z hlubokého omylu.
Mladinký autor nás seznamuje nejen s tím, co to je být autista, ale i se svou tvorbou na chlapce jeho věku (13,14) chytrou a osvěžující.
Některé příběhy se píši samy, Zátopkův k nim patří. Příběh o statečném bojovníkovi, který pokořil nejen sám sebe, ale i lidskou hloupost.
Navíc v komiksovém podání, které vytře zrak každému, kdo si ještě dnes dovolí tvrdit, že "kreslenky" nejsou umění.
Knížka mého dětství. Záviděla jsem Barunce pasení housat a dětské hry. povídačky při draní peří a smála se, když Pepíka poprskal omastek.
Nezapomenutelná kniha. Už je to víc jak čtvrtstoletí, co jsem ji četla poprvé, a stále mi utkvěla v paměti. Svou atmosférou, napětím a hlavně statečnou hrdinkou.
Introverti celého světa spojte se.
Vězte, že nejste divní a svět naši "odlišnost" potřebuje!
Kdo z nás, duší romantických, netouží podívat se do rytířských časů, kdy se muži bili pro krásné oči dam? Jenže návrat do reality bývá tvrdší než pád na zledovatělém chodníku.
Překvapilo mě, co všechno skrývá člověk, kterého považujete jen za přerostlého puberťáka. Už v "MY" si Blake Riley získal mé srdce,takže stačilo přidat trochu trápení, trochu obětavosti a štěňátka a usídlil se v něm natrvalo.
Přesto Wagsky na rozdíl od HIm do mé topky patřit nebudou.
Agatha je sázka na jistotu. Hutná atmosféra, oběť, kterou byste s chutí zavraždili sami a famózní Hercule. Co víc může čtenář chtít?
výborná kniha sršící humorem, ale ruku na srdce, klobouk dolů před Durellovou matkou,tolik havěti bych doma nesnesla.
Moje druhá knížka od této dvojice a opět maximální spokojenost.
Autoři nás citlivě provedou nejenom největšími úspěchy Čáslavské, ale i jejími tragédiemi.
Čtenáři nezbývá, než statečnou ženu obdivovat.
Je mnoho podivností ve státě Dánském (a nejen tam), tak proč se jim nevysmát, i když z nich (hlavně v případě povídky Škvíra) mrazí.
Ano, děj se trochu táhne, nejde o klasickou detektivku. Postavy a vztahy mezi nimi jsou zajímavější než samo pátrání, i když musím připustit, že vedlejší postavy jsou popsány uvěřitelněji než hlavní hrdina.
Trochu mě mate přirovnání ke Twin Peaks, protože americký seriál je plný mystiky a nadpřirozena, zatímco Toto všechno ... se kolem nadpřirozena jen mihne.
Už dlouho mě kniha tak neoslovila, přestože jsem ji po přečtení několika prvních stránek odložila s údivem, jak tohle mohlo dostat Pulitzera.
Avšak šestitýdenní uzavření pražské knihovny mě přinutilo dát ji druhou šanci. Nevím, co se v mém postoji změnilo, snad jsem neměla mozek tak moc zastřený únavou, či skvrny na slunci byly méně intenzivní, zkrátka Arthura Lesse jsem se zamilovala. Jako bratra, pochopitelně.
Rozuměla jsem Jeho bolístkám a bolestínství. Společně s ním jsem nad nimi během jeho cestování získala nadhledem, až mi stejně jako jemu připadaly směšné. Potěšilo mě, že autor svého hrdinu nechal zmoudřet a za všechny potíže ho odměnil.