Předčítač

Matně si vybavuji film s Kate Winslet coby Hannou, proto jsem na knihu byla zvědavá a nezklamala mě. Michael vypráví, vzpomíná, když ve svých 15 letech potkal 36letou Hannu a bláznivě se do ní zamiloval. O toxicitě jejich vztahu není pochyb, navrch navíc po nějaké době vyplyne Hannina minulost coby dozorkyně v koncentračním táboře za 2. světové války. Čtenář tak pociťuje, podobně jako Michael, ambivalentní vtah k Hanně - je snadné ji odsoudit, nenávidět, ale přitom to tak snadné a jasné není aneb nic není černé nebo bílé. Velmi jedinečná kniha.

(SPOILER) Tahle kniha je citově tak rozporuplná, až nevím co napsat. Po přečtení musím říct, že s Hannou spíš soucítím, než abych ji obviňovala. Je bezesporu zobrazením silné osobnosti. Je to až s podivem, protože chvíli jsem měla dojem, že je velmi prostá. Až později mi došlo, že vlastně její gramotnost nevypovídá mnoho o její inteligenci a smýšlení. Celkově je kniha čtivá a zvraty v ní přicházejí náhle, stejně jako emoce. První část se trošku víc táhne a třetí část je hodně filosofická. Kniha, u které se čtenář opravdu zamyslí.
"Proč se nám to, co bylo hezké, při zpětném pohledu kazí jen proto, že skrývalo i nepěkné pravdy? Vzpomínka občas zapírá štěstí jenom proto, že konec byl bolestivý."
"Když jsem byl mladý, vždy jsem se cítil příliš jistě, či příliš nejistě. Připadal jsem si buď naprosto neschopný, nevzhledný a budižkničemu, nebo jsem si myslel, že jsem veskrze dokonalý, a proto se mně musí všechno dařit."
"Pokud víš, co je pro druhého dobré a on před tím zavírá oči, musíš se pokusit mu je otevřít. Musíš mu přenechat poslední slovo, ale musíš promluvit s ním, jen s ním, a ne za jeho zády s někým jiným."
"Jako otec pociťuji zkušenost, že svým dětem nemohu pomoci, za téměř nesnesitelnou."
"Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení. Ale obojí nešlo."
"Zkoušel jsem si vsugerovat stav takové neviny, s jakou děti milují své rodiče. Láska dítěte k rodičům je jedinou láskou, za kterou nikdo není zodpovědný."
"Pro mě se rozumělo samo sebou, že experimentální literatura experimentuje především se čtenářem, a to jsem neměl zapotřebí."

Kdysi jsem tohle četla v tištěné podobě, ale téměř vůbec jsem si neuměla vybavit, o čem to vlastně je. Tak bylo na čase si Předčítače připomenout. Poslouchala jsem jako audioknihu a pocity mám nakonec trochu rozpačité.
Vidím tady dvě různé roviny. Jednak je tam rovina vztahová, která se mi líbila. Bylo to intenzivní, chemie za mne fungovala. To, že se tu jedná o vztah mladýho kluka a dospělé ženy - chápu, že s tím někdo může mít problém. Já s tím v tomhle případě problém neměla, za mne to fungovalo. A bylo zajímavé se tímhle vztahem probírat, pozorovat, nechat se tím pohltit.
Je tu ale i ta druhá rovina, minulost naší ženské hrdinky. Nechci tu jít do detailu, abych něco nespoilerovala. Je to zajímavý lidský osud, který se tu před čtenářem otevírá, ale na mne to šlo trochu po povrchu. Aby to na mne více zapůsobilo, asi bych to potřebovala trochu víc rozpracované. To je asi momentálně moje největší výtka.
Ještě si to nechávám projít hlavou, jak se k té knize postavit, jak to pojmout, ale zatím jsem na průměrném hodnocení.

O knize PŘEDČÍTAČ jsem věděl hodně let, ale až nyní jsem si knihu přečetl. V minulosti jsem viděl některé části z filmu, ale myslím si, že celý film jsem neviděl. Představy o příběhu jsem měl úplně jiné, špatně jsem si je zapamatoval.

Kniha má 3 části.

Hlavní postavou je chlapec MICHAEL BERG (15 let), který se seznámí se ženou ve středních letech HANNOU SCHMITZOVOU (35 let). Navážou spolu milostný vztah.

Hana pracuje jako průvodčí tramvaje. Zajímavostí je, že Hanna vyžaduje, aby ji Michael ve volných chvílích předčítal knihy. Hanna tají svou minulost.

Jednoho dne Hanna zmizí s Michaelova života. Michael se s Hanou později setká jako student práv na konci 60. let 20. století při procesu s nacistickými válečnými zločinci.

Poprvé byla kniha vydána v roce 1995 v Německu, v Česku poprvé v roce 1998. Četl jsem nové vydání z roku 2025, které vydalo nakladatelství Odeon.

Vztah mezi Michaelem a Hannou nebyl rovnocenný. Připadalo mi, že Michael se musí Hanně podřizovat a plnit požadavky, které Hanna vyžaduje, aby o Hannu nepřišel.

Je to určitě román, při kterém se můžeme zamyslet nad různými otázkami a odpovědět si na ně.

Při soudním přelíčení se dočteme o tom, jaká událost se odehrála během 2. světové války, při které byla přítomná Hana a další dozorkyně.

Při četbě mi postupně docvakly některé souvislosti. Závěr knihy byl překvapivý. Určitě bych se časem chtěl podívat na film Předčítač.

Knihu jsem přečetl na jedno posezení. Celkově se kniha četla dobře a jsem rád, že jsem se po tak dlouhé době konečně rozhoupal a knihu si přečetl. Myslím si, že kniha rozhodně stojí za přečtení.

Výhrady vůči románu směřují především k věcné nevěrohodnosti. Objevil se také názor, že kniha je pokusem o setření rozdílu mezi oběťmi a vrahy.

V závěru knihy se nachází DOSLOV – JAK JSEM POTKAL SCHLINKA, kterou napsal překladatel této knihy – TOMÁŠ KAFKA.

Silný príbeh mladého chlapca, ktorý spoznáva ženu svojho života. Ženu, ktorá mu dala lásku a o ktorej sa neskôr dozvie, že bola kedysi dozorkyňou v koncentračnom tábore. Ženu, ktorá ho poznačila na celý život. Jednak svojou majetníckou láskou, čím ho zároveň obrala o mladosť, o schopnosť vytvárať vzťahy, jednak tým, čo spáchala počas vojny (ich vzťah pekne vystihol mirektrubak vo svojom hodnotení).

Michael sa snaží získať nadhľad na dianie, na krutosti, ale hlavne na osobu, s ktorou sa kedysi miloval a ľúbil ju. „Hanin zločin som chcel pochopiť a zároveň odsúdiť. Lenže bol príliš strašný. ... Oboje nebolo možné.“

Hanu v podstate nepoznáme. Nie sú nám známe príčiny jej rozhodnutí. Bol jej analfabetizmus skutočne hlavnou príčinou udalostí? Nevidíme tu žiadne hlbšie vniknutie do postavy. Jednoducho sa to stalo. Tak, ako mnohým iným. Ako ich rodičom v tretej ríši, ako šoférovi taxíka, ktorý si počas cesty ku koncentračnému táboru spomenul na svoje činy vo vojne.

Kniha kladie mnoho otázok.
Otázka osobnej viny, otázka kolektívnej viny. Čo si mala a má generácia neskôr narodených počať so správami o hrôzach vojny? Ako spracovať minulosť a neprenášať ju do budúcnosti? Ako nespôsobovať bolesť ďalším osobám, dokonca vlastnému dieťaťu svojou neschopnosťou vytvoriť si trvalý vzťah?
A riešenia? Sú vôbec nejaké? Autor neuzatvára otázky, nekladie odpovede.

Strohý, ale obsažný a dramatický príbeh. Autor píše s odstupom, ako by ani nebol emocionálne vtiahnutý do deja, netlačí na city. Inteligentný štýl. Necháva doznievať svoje dielo v čitateľovi a hľadať mnohé odpovede. Výborná kniha.

Nejsem si zcela jistá, jak se ke knize postavit, protože její téma je velmi silné. Zvažuju, že si pustím ostatními zmiňovaný film, protože mě další zpracování zajímá. Téma knihy je pro mě naprosto nové. Doporučuju ke čtení.

(SPOILER) Od Bernharda Schlinka jsem přečetla nejdřív tři novější knihy, a teprve nedávno jsem se dostala k Předčítači. Matně se mi vybavuje, že jsem snad kdysi viděla v televizi film, ale je dost dobře možné, že jsem ho nesledovala celý. Téma ke zfilmování na jednu stranu vybízí, na druhou stranu jde o příběh z morálního hlediska tak obtížně uchopitelný, že mně připadá lepší o něm číst - a přemýšlet.

Mnohé z toho, co Schlink do příběhu vložil, nás může v první chvíli pobuřovat: už jen intimní vztah patnáctiletého Michaela a o více než 20 let starší Hanny. Jenže pak si to člověk obrátí - vztah stejně staré dívky a muže středního věku tak nějak tolerujeme a kdysi byl v určitých kruzích spíše normou. Schling ovšem otvírá mnoho podobných morálních dilemat. Z nich nejtěžší je, zda něco může ospravedlnit chování dozorkyň k židovským vězenkyním v koncentračním táboře. "Jistěže ne!", napadne nejspíš každého čtenáře. Ale najednou to není jen nějaká dozorkyně, ale žena, která má své jméno a osud. Žena, která kvůli snaze utajit svůj handikep udělala sérii špatných rozhodnutí, včetně takových, která vedla k tragédii jiných. Člověk najednou cítí něco jako soucit - a zároveň se cítí provinile, podobně jako Michael...

Z rozhovoru studenta práv Michaela s jeho otcem poznáváme, že jednoduchá a jednoznačně správná řešení neexistují a ať zvolíme jakkoli, volba nás nejspíš ovlivní do konce života - a nejen nás. Život se mnohdy vymyká paragrafům i nepsaným morálním pravidlům, a nám i tak nezbývá, než ho žít, jakkoli je to obtížné a jakkoli silnou vinu cítíme...

(SPOILER) Kdysi dávno jsem byla v kině na stejnojmenném filmu s Kate Winslet a tehdy se mi opravdu moc líbil. Přesto mě tenkrát nijak nenalákal k tomu, abych si přečetla i tolik chválenou knižní předlohu. Až letos, téměř po dvaceti letech, jsem se dostala k audioverzi, a musím říct, že jsem si užila každičkou větu. To, že jsem už předem znala hlavní zápletku, mi zážitek vůbec nezkazilo. Naopak, příběh na mě působil velmi intenzivně a místy až hluboce osobně.

Rozhodně řadím Předčítače mezi knihy, které ve mně dokázaly vyvolat silné morální dilema a donutily mě k hlubokému zamyšlení.

Děj se odehrává v poválečném Německu a sleduje Michaela Berga, který jako patnáctiletý naváže intimní vztah se starší ženou Hannou. Tato zkušenost ho poznamená na celý život a zásadně ovlivní jeho pozdější pohled na svět. Právě tento vztah se považuje za jeden z nejkontroverznějších prvků knihy. Na jednu stranu v něm jako čtenáři cítíme určitou formu citového propojení, na druhou stranu to vzbuzuje otázky, kde končí láska a začíná zneužití.

Schlinkův styl na mě působil stroze, ale zároveň velmi silně (bez zbytečných slov dokázal vyjádřit obrovské emoce). Chápu, že to někomu může připadat suché, ale pro mě právě ta jednoduchost zvýraznila tíhu příběhu. Zaujalo mě i to, jak kniha otevírá téma viny – a to nejen v souvislosti s Hanninými válečnými zločiny, ale i s Michaelovým vědomím zrady a bezmoci. Po celou dobu jsem si kladla otázku, jestli je vůbec možné se s minulostí opravdu vyrovnat.

Na knize mě bavilo, jak se dotýká mnoha vrstev – tabuizovaného vztahu, studu z negramotnosti, viny, zločinů proti lidskosti, ale i síly literatury samotné. Název Předčítač (v angličtině o dost lépe vystihující The Reader) má podle mě hned několik významů – od Michaela a Hanny, přes ženy v lágru, které Hanně předčítaly, až po nás samotné čtenáře, kteří si po dočtení musí položit otázku: Když už známe pravdu, co s ní uděláme?

Pro mě je Předčítač krátká, ale mimořádně silná kniha, plná emocí, napětí, bolesti i tichého přemítání o vině, odpovědnosti a vykoupení. Patří k těm příběhům, které ve mně zůstaly ještě dlouho poté, co jsem je dočetla. A i když chápu, že někoho může odrazovat její morální nejednoznačnost nebo strohý styl, pro mě osobně je to jedna z těch knih, na které se nezapomíná.

Audiokniha. Krásný, silný příběh. Při poslouchání jsem pořád měla pocit, že ten příběh znám...a ejhle, ono to bylo zfilmováno, takže jsem to asi někdy viděla. Už si to ale nepamatuji, takže se těším, že až to budou znovu vysílat, podívám se na to ráda znovu.

Silný příběh o lásce patnáctiletého Michaela a o generaci starší Hanny, podle názvu o předčítání, ale hlavně o vině a trestu, o pochopení a odsouzení odehrávající se po druhé světové válce v Německu. Hanna mi byla nesympatická od samého začátku až do konce. A ještě to oslovení " chlapečku", z toho úplně šílím. Hlavním motivem tohoto psychologického příběhu je snaha Němců o vypořádání se s nacistickou minulostí.

Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení, ale obojí nešlo.

...A co byste dělal Vy?

Knížka nutí k zamyšlení a ještě dlouhou dobu budu tohle téma v hlavě zpracovávat.

Malá kniha s velkým příběhem. Poválečné Německo s motivy viny a trestu ...
"..Já jsem chtěl Hannu i pochopit, nepochopit ji by totiž znamenalo znovu ji zradit. Nikdy jsem se s tím nevyrovnal. Chtěl jsem se otevřít obojímu: pochopení i odsouzení. Ale obojí nešlo."

Film jsem zatím neviděla, ale mám v plánu to v budoucnu napravit. Příběh je zajímavý, jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Doporučuji k přečtení.

Psychologicko-filosofický román o vině, trestu, významu vzdělanosti a lásce (age gap) z poválečné doby, který nutí klást si mnoho otázek, stejně jako si je klade hlavní hrdina Michael. Román z péra německého autora, který nepíše povrchní prozu, ale jde na hlubinu.

Přiznám se, že moje vysoké hodnocení do jisté míry ovlivňuje to, s kým jsem kdysi viděla stejnojmenný film. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že i bez toho bych hodnotila stejně, protože tahle kniha má všechno, co v literatuře hledám. Především pak atmosféru, která mě vtáhla natolik, že jsem tam po celou dobu byla s Michaelem – tím malým chlapečkem, kterému málem láskou vyskočilo srdce z hrudi, i tím dospívajícím mužem, který si prožil zklamání, pocity viny, prázdnotu a nakonec možná i bolestné smíření.

Obě hlavní postavy byly uvěřitelné, chemie fungovala, erotická linka byla přirozená a nepůsobila lacině. A nejvíc vděčná jsem za to, že nemám pocit, že by nám Schlink něco podsouval. Ano, samotná Hanna je problematická a její činy jsou neobhajitelné, ale zároveň si nikdo z nás nemůže být jistý, co by ve stejné situaci a v té době udělal on sám. Z dnešního pohledu je strašně snadné soudit, a právě proto děkuji za tu možnost přemýšlet. Propojení dospívání s tematikou holocaustu z perspektivy druhé generace, tedy těch, kteří se museli vyrovnat s minulostí svých blízkých nebo národa, mi navíc přišlo poměrně vzácné. Nebo alespoň já jsem na podobné knihy zatím příliš často nenarazila.

25.06.2025

Mám ráda knihy, které ve mne dlouho rezonují. Ne přímo hlavní myšlenkou, ale právě spíše drobností, větou, která zasáhne a vyvolává otázky, nutí hlavu přemýšlet a hloubat, klást si otázky, vnořit se do myšlenky. A nebo naopak jen přijmout napsané, jendu prostou větu, bez jakéhokoli hodnocení. A to se zde stalo. Několikrát.
Skvělý komentář @mirektrubak

81%

"Předčítej mi to!"
"Čti si sama, přinesu ti to."
"Ty máš tak hezký hlas, chlapečku, raděj tě poslouchám, než abych sama četla."
"No, nevím."
____________________________________________________________
Krásný román. Silný příběh o lásce mladého chlapce a zralé ženy a o vině a trestu. Rozhodně nutí k zamyšlení. Nejdřív jsem viděla film, který mě dostal a považuji ho za lepší než literární zpracování. Proto dávám "jen" 81%, ale samozřejmě plný počet hvězdiček.
Doporučuji!

Moje chápání románu bylo ovlivněno tím, že jsem ho nedokázal vnímat jako reálný, tedy ani pravděpodobný, ani věrohodný. Nejsem sice odborník na německé reálie první poloviny minulého století, ale zdá se mi vlastně skoro nemožné, aby negramotný člověk mohl fungovat bez vyvolání podezření - myslím, že by Frau Schmit byla odhalena mnohem dřív a mnohem snáze.
A tak jsem příběh četl „pouze“ jako alegorii, jako určité exemplum. V tomto duchu vyvolával vztah Hanny s Michaelem hodně otázek. Vlastně spíš vztah Michaela k Hanně, protože o Hanně samotné a jejich motivacích toho víme dost málo. No a ten Michael? Čím je vlastně nesena jeho věrnost? Cítí stále lásku, nebo je to nostalgie, nebo nějaký smysl pro povinnost (ve smyslu známého „když jsi jediný, který něco udělat může, tak to udělat musíš“?). Jeho dlouhodobá péče nakonec nedokáže změnit nezměnitelné, ale nějaké ovoce to přece přineslo (byl zjevně jediným opravdu lidským hlasem v Hannině prázdnotě), to není málo.

No, ale na mě to přesto (z druhého úhlu pohledu) působilo jako nějaká forma Stockholmského syndromu: Hanna mu vlastně razantně (bezohledně a nemilosrdně) utne přirozený proces jeho dospívání a naruší formování jeho osobnosti. Což má, zdá se, dopad, na celý jeho život a vztahy v něm. Takže má nejen právo na to, ponechat Hannu svému osudu, ale snad je to i povinnost vůči sobě, pokud mu zaseknutí v této toxické mezilidské vazbě brání zdravě žít a být dobrým manželem a otcem, ne? (Nemám teď na mysli čas věnovaný nahrávání pásek, myslím blokovanou mentální kapacitu, která nemůže být využita ve větším souladu s tím, k čemu byl Michael stvořen. Takže to není otázka „Kdo si zaslouží mou lítost a oběť?“, ale spíš „Kdo bude obětí mé lítosti a oběti“?) Nebo kde přesně je ta hranice smysluplnosti lidského sebeobětování? Michael mi v tom trochu (ale opravdu jen trochu) připomínal Solveig z Peer Gynta.
Úsporný literární styl knihy nechává hodně otázek a prostoru pro vlastní domýšlení. V tomto je hodně odlišná od nedávno čtené Sophiiny volby, se kterou má ale podobnou perspektivu v tom, že ukazuje, že peklo nacismu žije v lidech i daleko za hranicemi války a jako nějaká neléčitelná nákaza zasahuje i životy přímo nezúčastněných.

Kdo je odpovědný?
Kdo je skutečně vinen?
Mluvit a nebo mlčet?
Jen několik, z té velké kupy otázek, co se během četby honí hlavou.
Začíná to poeticky, mladickým erotickým jiskřením a jemnou intimitou předčítání. Jenže z řádků začne vyrůstat tajemství, co ti začne bránit v pochopení - rozlišení dobra vs. zla.
Nenajdeš jednoduchou odpověď. Hledáš totiž vysvětlení nevysvětlitelného, pohybuješ se na hranici někde mezi odsouzením a snahou porozumět. Pochopíš, že vinu je hodně těžké definovat...
"není to hřích" ... "vina je totiž bolest svědomí".
A tak přemýšlíš o právu každého člověka rozhodnout o svém osudu. Je možné přisvojit si právo rozhodnout za druhého? Určit, co je pro něj dobré a co ne? Ani, když mu to později přinese štěstí?
Jenže tady se nemluví o štěstí, ale o důstojnosti a o svobodě!
Odhalení skutečné minulosti rozbíjí tuhle idealizovanou představu. Morální dilemata hrají prim. V tomto příběhu jde autor až na dřeň v pochopení spravedlnosti, zodpovědnosti a odpuštění.
Předčítač je skutečnou čtenářskou výzvou.
Spolu s hlavním hrdinou analyzuješ předpojatost, kolektivní vs. individuální vinu ...
Zmenšuje neznalost vinu?
Může sloužit jako omluva?
A je možné odpustit?
Zapomenout?

Čtení jsem často přerušovala, těch otázek bylo skutečně moc ...
Můžeš cítit soucit k někomu, kdo se podílí na nesmyslných zvěrstvech?
... emocionálně to bylo opravdu náročné až vyčerpávající čtení, kde mě nejvíc, úplně nejvíc ze všeho, ohromila moc vyprávění!

Hanina hluboce zakořeněná hanba je šokující a její síla a zároveň slabost je těžko uchopitelná. Vnitřní přesvědčení tu reálně je - ona je opravdu zlá! Jenže jednoduché odsouzení se po přečtení zdá skoro nemožné ...