GepardLady komentáře u knih

Nebudu hvězdičkovat, protože jsem kousek za polovinou knížku odložila s tím, že katolická dogmata prostě nejsou pro mě. Nedokážu ani přijmout to, že kněz vkládá do úst Ježíšovi své ortodoxní postoje. V něčem snad kniha může mladým Kirsta přiblížit, nejsou tam jen dogmata (někdy je ta polemika docela zajímavá a některá zažité předsudky může zbourat, jiné ale naopak posílí - viz předmanželský sex apod.), Občas jsem ale skřípala zuby a říkala si, co by Ježíš řekl na to, kdyby se někdo skrze něj takhle vyhrazoval vůči něčemu či někomu.

Takže, pokud se chcete přiblížit Bohu a ujasnit si v sobě, jak to s vírou vlastně máte (protože vás na tom třeba něco láká, ale protiví se vám právě to dogmatické církevní pojetí), pak spíše doporučuji o dost lidštější Hovory s Bohem od. N. D. Walsche. Ta vám Boha neodcizí, naopak třeba zjistíte, že tohle je Ten, v něhož věříte, byť se nazýváte ateisty - beru podle sebe :-)

Mrzí mě, že jsem nedala na komentáře některých uživatelů níže a ztratila s knihou čas. Ta kvanta vaty se nedala učíst, navíc docela otravují ty spousty otázek (Vy si vážně myslíte, že...? Taky věříte tomu, že...? Taky vám připadá jako hloupost, když...?). Dobře, tak jsou tam zajímavé myšlenky, třeba že kdo nezištně dává a pomáhá, tomu se jeho počínání v dobrém vrátí (zkušenost, s níž se ztotožňuji). Vesměs se ale autor stejně odvolává na autory jiných knih a nakonec napíše: "O tom se tu rozepisovat nebudu, to už psal Kiyosaki. A ano, směřuje to k tomu MLM, přičemž podprahovým poselstvím této knihy je, že všichni, co chtějí chodit do práce a vydělávat na své zaměstnavatele a stát, místo aby dělali MLM, jsou osli. Ano, v tom vidím takovou tu filozofii pracovníků MLM, s nimiž jsem také měla tu čest a kteří mě nejdřív málem adoptovali a když jsem řekla, že tuhle práci dělat nebudu, protože prostě kolem sebe nemám tolik lidí, které bych "zblbla" do nákupu určitých produktů, tak mě odvrhli jako nevydařenou dceru.
Co jsem si odnesla? To, co říká každý finanční poradce - dávejte si 30 % příjmů stranou, tak, aby se vám penízky množily.
Knihu nehodnotím, protože jsem ji nepřečetla celou. Jen jsem se chtěla podělit o své dojmy, které snad pomůžou těm, kteří hledají kvalitní knihu z této oblasti , aby spíš sáhli po něčem méně tendenčním.

Pro mě další v řadě skvělých děl od D. R. Hawkinse. Začátek jsem sice musela přečíst dvakrát a stejně jsem všechno "nechytila", ale je to u mě stejně jako s kvantovou fyzikou - strhlo mě to a i když to nejsem schopná úplně pochopit, svým způsobem tomu rozumím a rezonuje to se mnou. Další kapitoly, v nichž autor popisuje historické a společenské souvislosti s vývojem úrovní vědomí lidstva atd., jsou alespoň pro mě prostě nezpochybnitelné a nezřídka ve mě vyvolaly určitý AHA efekt. Tohle dílo u mě, stejně jako ta předešlá, která jsem od dr. Hawkinse četla, vyvolalo hlad po dalším titulu :-)
P. S. Moc se mi líbil doslov, ve kterém Mirek Vojáček předkládá úrovně vědomí českých osobností a historických etap. Knihu tak ještě víc přibližuje českému čtenáři.

3 01.11.2020

Tahle kniha se mi opakovaně objevovala tady na DK, tak jsem se s ní chtěla seznámit blíž. Zajímavý titul, anotace pro mě byla příslibem myšlenkově hlubokého a strhujícího čtení. Po přečtení mám ale dojem příběhu neskutečně přitaženého za vlasy a ne úplně kvalitně zpracovaného literárního díla. Autor má určitě o dost větší potenciál, než jaký pro psaní využívá. Tolik zbytečných vycpávek děje, přímých řečí, "retardérů" v podobě popisů podružných detailů a pitvání myšlenkových pochodů hlavního hrdiny... Bylo to jako jízda po D1. Jinak jsem se u čtení párkrát zasmála, v poslední třetině jsem byla i napjatá, i když jsem věděla, že to musí dopadnout tak, jak to dopadlo. Překvapením bylo rozuzlení, nadbytečná už mi přišla poslední kapitola - ale budiž. Celkem vzato to není takový knižní zázrak, jak jsem očekávala. Po další knize už raději nesáhnu.

1 03.10.2020

Kniha, která prostřednictvím hlavního hrdiny člověka nutí zamyslet se nad svým vnitřním světem, emocemi, jednáním a převedením toho všeho do vědomé roviny. Nemůžu si ale pomoct, je to podané takovou pofidérní formou. Ale oproti Bůh chodí po světě vždycky inkognito, kterou jsem rozečetla vzápětí, se mi tahle líbila víc - snad proto, že nebyla tak zdlouhavá.

1 03.10.2020

Knížku jsem si koupila v audio podobě, načtenou samotnou autorkou. Je to pohlazení po duši. Pro některé děti to bude v některých částech možná hůře uchopitelné, ale asi hodně záleží na tom, z jakého prostředí vycházejí. Tohle totiž není o fantazijním světe, do kterého by se hlavní hrdinka dostala nějakou škvírou v časoprostoru, ale je to duchovní literatura. Spíš se tedy hodí pro děti, jejichž rodiče se o duchovní sféru sami zajímají a vedou touto cestou i potomky. Neříkám ale, že si v ní i mladí čtenáři z "racionálně" založených rodin nemůžou najít vlastní cestu :-) Pro mě jakožto pro čtenářku 30+ to bylo krásné čtení a nejen proto, že si kvalitní dětskou literaturu taky ráda přečtu. Bylo to relaxační a poučné i pro mě :-)

26.09.2020

Začalo to hezky, tak pěkně mě to vtáhlo. A pak to nějak začalo pokulhávat. Vlastně nevím proč. Mám ráda, když mě kniha vtáhne a jsem v ději, jenže tady to nešlo - jako kdyby mě autor chtěl nechat nahlížet jen ode dveří, ale přímo do příběhu mě nepustil. Připadá mi, jako kdyby se bál čtenáře vtáhnout, protože kdyby mu nabídl hlubší perspektivu, riskoval by, že nepochopí. A tak všechno raději zjednodušil a ukázal jen povrchně. Nakonec všechno, co jsem si z četby odnesla, je jen mně už dobře známá pravda, že se neumíme dívat na věci z vícero perspektiv a neustále se necháme más vlastní "zacílenou" myslí, utkvělými představami a o vlastním štěstí raději budeme jen snít, než abychom za ním vykročili ze své komfortní zóny.

5 21.08.2020

Asi jsem od knížky čekala něco jiného - spíš humoristické vyprávění. Bylo by to adekvátnější. Po přečtení jsem přemýšlela, co autor chtěl sdělit.

18.08.2020

Byl to Indigový svět, který letos v únoru dal podnět k tomu, abych přehodnotila některé své dosavadní postoje. Před pár týdny jsem se k němu vrátila v podobě audioknihy a když jsem zjistila, že v květnu vyšlo volné pokračování, hned jsem šla do knihkupectví. Musím říct, že i když jsem teprve v první čtvrtině knížky (což je během jednoho večera docela dost, protože se to čte samo), mám dojem, že autor posunul laťku oproti předešlé knížce o dost výš. Jednak už nejde tolik o filozofování nebo proklamaci vlastních názorů, které mi místy kazily dojem (ne, že by byly zcestné nebo nějak radikální, ale přišlo mi, že je autor mohl podat trochu jemněji - což je ale můj problém). V Indigové realitě je vidět práce s fakty, odkazy na různé literární zdroje, myšlenkové proudy... Je to zkrátka bohatší a už ne tolik o panu Loydovi , je to plnohodnotná osobnostně-rozvojová literatura. Je vidět, že sám autor se posouvá :-) A umí ukázat cestu, po které by se mohli dát i jeho čtenáři. Potěšilo mě, když jsem při listování knížkou narazila na mapu vědomí podle D. R. Hawkinse, těším se na kapitoly o čakrách, o které bych se taky chtěla začít víc starat. Tahle knížka už se mnou prostě rezonuje víc, mohu-li soudit podle prvních cca 70 stran, ale nebýt té první, asi bych se k téhle nedostala :-)

11.08.2020

Já prostě nemůžu tuhle knihu hodnotit po literární stránce. Ano, některé myšlenky se opakují, občas text upadá na opakujících se výrazech, ale to je spíš chyba redakce (nevím, jestli původní, nebo až té překladové, nicméně to měli redaktoři trochu zkorigovat, což zřejmě neudělali s úctou k autorce a z obavy zasáhnout do autentického vyprávění). Pro mě je mnohem důležitější to, co mi Anita jako čtenářce chtěla předat - jedinečné sdělení. Její svědectví, poznatky a myšlenky jsou to nejdůležitější a upřímnost, s jakou je předkládá, je hvězdičkami neohodnotitelná.

Ti, kteří tady dávají hodnocení "odpad" a jako Reniee píší, že autorka schvaluje zločinné jednání, absolutně nepochopili to pravé sdělení. Pokud hledáte knihu, která vás pobaví a bude se vám tajit dech nad tím, co se dá po klinické smrti zažít, tak se vám asi opravdu bude líbit jen ta první třetina (v tom případě spíš doporučuji jinou knihu - "7 důkazů života po smrti" nebo ještě lépe nějaké scifíčko). Anita Moorjani vůbec neschvaluje zločinné jednání vrahů, násilníků a zlodějů, nýbrž poukazuje na to, že tihle lidé jsou ve skutečnosti nešťastní, protože nemůžou najít cestu sami k sobě, tím pádem ani k druhým a své psychické těžkosti si "kompenzují" tím, že ubližují druhým. Pokud si dobře vzpomínám, Anita taky psala o moralizování něco v tom smyslu, že je to jen postoj, který taktéž vypovídá o tom, že ten, kdo před druhými razí čistou morálku, dává najevo, že nemá soucit ke druhým, což se rovná nedostatku pochopení pro svou vlastní duši (neláska a nepochopení sebe sama = neláska a nepochopení druhých). Taky jsem si prošla jistou formou duševního přerodu a přesně vím, o čem Anita píše a musím jí dát zapravdu, že jakmile si najdeme cestu k sobě, tak se narovná náš vztah k ostatním, ať už jsou na jakékoli úrovni vědomí (zločinci, nebo duchovní bytosti). Dokážu se tím pádem srovnat i s tím, že po smrti nepůjdou „ty černé“ duše do očistce a setkám se tam s nimi. Kdo chce věřit na nebe a peklo, ať čte pohádky či Biblické příběhy o trestajícím a spravedlivě se hněvajícím Bohu a připraví se na to, že bude muset v tomto či dalším životě udělat ještě nějakou tu zkušenost, aby pochopil, o čem Anita (a moje maličkost v tomto komentáři) píše :-)

3 09.08.2020

Velmi zajímavá kniha, na kterou jsem náhodou narazila v žebříčku své knihovny. Musím říct, že jsem donedávna patřila v tomto směru mezi skeptiky a tvrdé realisty, kteří by si nad obsahem tohohle titulu říkali "kdo ví, jak to všechno je". Vzhledem k tomu, že jde o dílo zkušeného lékaře, který dřív byl taky takovým realistou a k přehodnocení postojů ho vedly zkušenosti z praxe, je jeho kniha, založená na studiích, jež s kolegy sám provedl, důvěryhodná. Lidem v mém bezprostředním okolí se po úmrtí blízkých taky děly zvláštní věci a nechtěla jsem je jakožto osoby hodné mé důvěry podezírat z toho, že si vymýšlejí, ale brala jsem vyprávění o jejich zážitcích s rezervou. Dneska už bych taky nepochybovala.
Jak je uvedeno v doslovu, tahle knížka bude vítaným pomocníkem pro ty, kteří přijdou o své blízké. Z pohledu paliativní péče věřím, že může pomoci i těžce nemocným, kteří už ví, že jsou na sklonku své pozemské cesty - vědomí, že konec jejich fyzického těla neznamená konec duše, jim může hodně ulehčit.
Jinak jediné, co mi malinko vadilo, je jazyk. Zřejmě snaha překladatele udržet se v intencích seriózní lékařské mluvy sklouzává k přepjatě spisovné, někdy až "archaicky aristokratické" mluvě (vidíte jej... již je zde, je to dosti časté).
P. S. Tzv. „mimotělní zkušenost“ zažijí i někteří (zdraví) lidé , aniž by museli zažít klinickou smrt. Jsou tací, kteří dokonce trénují astrální cestování. V tomhle směru jsou prý dnes už klasikou Monroovy knihy, např. Cesty mimo tělo.

2 05.08.2020

Spousta zajímavých informací, ale v podstatě jsou to tytéž informace, které člověk posbírá z videí, rozhovorů a besed s Jiřím. Místy knížečka působí spíš jako přepis osobní konzultace, kterou Jiří poskytl autorce.

Klobouk dolů před touhle dámou! Její odvaha i rozvaha, odhodlání a trpělivost, síla i slabost (za kterou se nestydí, ale bere ji jako odrazový můstek), pokora, láska a mnoho dalších úctyhodných vlastností jsou poctivými přísadami nejen jejího života, ale i téhle knihy. A určitě jsou čtenářům posilující krmí duše :-)

6 02.06.2020

V porovnání s knihou Vzestup po úrovních vědomí, kterou jsem četla jako první, je tahle jiná, není tak "odborná" a je spíš přátelským monologem dr. Hawkinse k těm, kteří chtějí naslouchat. Vzestup po úrovních vědomí nepřekoná, ale i tak podává ryzí pravdu, kterou, jak sám píše, sice všichni známe, ale potřebujeme si ji uvědomit tím, že nám ji někdo řekne. Povídání o konkrétních případech někdy bylo zbytečně podrobné (vycházelo z vlastního prožitku dr. Hawkinse), ale celkově je to příjemné čtení :-)

24.05.2020

Pokud toto dílo zařadíme do literatury osobního rozvoje, pak by mělo stát až na vrcholu té pomyslné pyramidy. Z oblasti osobního rozvoje jsem toho v posledních letech přečetla dost, absolvovala jsem vzhledem ke svému zaměstnání i několik různě zaměřených kurzů, jejichž lektoři každý svými vlastními slovy v podstatě říkají totéž. Dalo by se ale říci, že je to jako učit se ve škole - něco vám lijí do hlavy na základě současných poznatků psychologie nebo na základě vlastních zkušeností. Proč to ale nefunguje každému? Všechny ty souvislosti a poučky dávají smysl, ale... Tím ALE je možná zásadní neznalost, pozadí problémů a bloků, se kterými se potýkáme. Pomoct pak může zjištění, že stojíme na určité úrovni vědomí a potřebujeme se posunout dál.
Tahle kniha je pro mě doslova revolučním čtením. Pomohla mi určité věci vyjasnit, hodně věcí jsem si díky ní srovnala v hlavě a svým způsobem mě nasměrovala dál. Dalo by se říct, že kdybych přečetla ze všech těch osobnostně-rozvojových knih jen tuhle, ušetřila bych si spoustu času a věděla bych to, co vím až teď. Dokonce i Ruizovy Čtyři dohody jsou v podstatě jen malým výsekem toho, o čem píše dr. Hawkins. Možná tím spíš je posun vědomí z mého pohledu snáz realizovatelný než snaha o nastolení jedné z dohod v rámci vlastního života. Někdo to samozřejmě může mít jinak a bude mu to vyhovovat přesně opačně :-)

8 10.05.2020

Už takových 15 let si říkám, že bych si měla přečíst Bibli. Alespoň Nový zákon - přece jen je pro mě postava Ježíše zvláštním způsobem přitažlivá. Tahle kniha jako by mi spadla z nebe :-) Je to hodně rozsáhlý román, pro dnešního čtenáře konzumního typu (kterým jsem se nikdy necítila být , jenže k němu asi mám nakročeno) je to místy poněkud rozvleklé a příliš popisné. Já ale vítám tu pokoru, lásku a porozumění, s jakým to Roman Brandstaetter napsal (to z toho textu doslova čiší) a vítám i vysvětlení určitých historických souvislostí, jichž by se mi v Bibli nedostalo. Takže je možná dobře, že až se ke Knize knih dopracuji, budu díky Brandstaetterovu Ježíši z Nazareta (právě čtu i druhý díl) vědět, nebo alespoň tušit to, co by mi jinak bylo záhadou.

3 13.04.2020

V komentářích níže je kniha srovnávána s Egypťanem Sinuhetem, který je údajně lepší. Asi mám štěstí, že jsem ho nečetla :-) Mně tahle kniha úplně strhla, a to i přes to, že jsem ji před pár lety dala stranou s tím, že to asi není moje téma, a sáhla po Tajemném Etruskovi. Ten byl dobrý, ale Jeho království je lepší. V obou příbězích ale vidím určitou podobnost co do psychologie některých postav. Až jsem si kladla otázku, proč jsou Waltariho mužští hrdinové tak beznadějní pitomečkové ve vztahu k ženám, které do nich div nekopou. Ale budiž, určité vysvětlení může plynout ze společenského postavení žen v daném období - v téhle knize je to patrné na srovnání římských a židovských žen. Nicméně, co bych Waltarimu opravdu vytkla, je ta část, (===možná malý spoiler===) kdy se Marcus setkává s "tajemným rybářem". Tak dlouho touží po setkání s Ježíšem, tolik toho o něm ví a přesto, když potká člověka se stigmaty, který ho navíc přiměje, aby se dotkl jeho ran, a mluví ta, jak mluví, Marcusovi nedojde, kdo před ním stojí... Ale jelikož sama píšu, vím přesně, z čeho to vzešlo a mám pro pana Waltariho velké pochopení :-)

7 17.01.2020

Kdo s husami (nebo jinými divokými zvířaty) nežil, ten tuhle knížku nepochopí. Resp. nepochopí ji ten, kdo uznává jen "mazlíčky" typu pes a kočka a nanejvýš nějakého papouška či hlodavce a ostatní zvířata má jen jako příležitostnou pochoutku nebo tvory, kteří žijí v divočině a člověk s nimi nemá nic společného. Kdo stejně jako já nebo autor téhle knihy vyzkoušel, jaké je to sblížit se s těmi jinými/cizími zvířaty, pochopí. Na téhle knížce je krásně popsáno, že zvířata jsou oduševnělí tvorové a každý z nich má svůj jedinečný charakter. A když člověk chce, dokáže s nimi navázat hezký vztah.
Ke komentáři níže bych jen podotkla, že mluvit na vajíčka a mláďata je stejně naivní, jako když někdo mluví k břichu těhotné ženy. Kdyby čtenář četl pozorně, pochopil by vysvětlení o vnímání vyvíjejících se plodů a účelu mluvení a pouštění dalších zvuků z přehrávače. A tak odborné, aby to bylo nepochopitelné, to opravdu není. Myslím, že třeba 10leté dítě to pochopí hravě :-)
Za sebe doporučuji, protože jsem zažila něco podobného. I proto jsem knížku četla s porozuměním, se smíchem a chvílemi i se slzami v očích. A kdo to nepochopí, ten je asi jako "ti ostatní", o kterých autor píše na konci knihy a s nimiž po návratu do civilizace vnitřně tak bojoval.

07.01.2019

Je to taková alternativa ke klasickým, někdy až pohádkově podaným mýtům. Líbí se mi, že autor postavy polidštil - Jason není nedotknutelný hrdina, co všechno zvládne, Herkules je nadmíru silný, což je ale kompenzováno duševní omezeností... Místy mi to přišlo až karikující. Líbí se mi, že se autor vše snažil dát dohromady s určitými historickými poznatky, hledal vysvětlení a reálné podklady pro to, co možná jen z nedostatku povědomí, nepochopení významu piktogramů či překroucení skutečnosti předáváním ústní formou dnes chápeme jako mýtus - něco, co se nemohlo stát. Ale ono se to možná stalo. A když si přečtete tuhle knížku, odmyslíte si kouzla a zázraky, které Graves neváhal zapracovat, uvěříte, že to tak mohlo být - chce to jen přistoupit na způsob myšlení a chápání lidí, pro něž bylo vše nevysvětlitelné božské a nadpřirozené, a proto podřizovali veškeré své počínání víře. Vskutku zajímavé dílo :-)

5 09.11.2018

Když čtu komentáře níže, musím uznat, že autorovi se jeho záměr podařil. Vůbec nezáleží na historických faktech a souvislostech, když je příběh podán dostatečně drasticky a atraktivně. Historickou literaturu, a to i tu z antického Řecka, mám dostatečně načtenou, abych mohla říct, že knihy z dílny amerických autorů se vesměs vyznačují stejným neduhem - snahou o co největší líbivost, postavenou na vulgárnosti a drsnosti. Hrdinové nejsou podmaniví správňáci, jak tomu bývá v evropsky romantickém pojetí, ale arogantní krasavci, kteří sice vynikají fyzickou dokonalostí, ale jsou to hajzlíci, které čtenář prostě musí nenávidět, nebo jimi alespoň pohrdat. Jak typické pro to americké pojetí dávných dějin (příp. mytologie)! Ne jen v literatuře, ale i ve filmu - vezměme si např. bájného Achillea, kterého v Tróji ztvárnil Brad Pitt - uctívaný řecký íroás je tu ztvárněn jako nafoukanej blb, kterej se ale umí ohánět oštěpem tak, že před ním všichni padají na zadek. V Ohnivé bráně je takovým příkladem Polynikes. Já jsem přesvědčená, že kdyby Sparťané vychovávali chlapce a vedli vojáky tak, jak je uvedeno v téhle knize, byla by to banda demoralizovaných ubožáků, kteří by v životě nedokázali vytvořit pověstnou lakedaimonskou kulturu bojovníků.
Knížku jsem ještě nedočetla a ani nevím, jestli najdu sílu ve čtení pokračovat (a že jsem schopná skousnout leccos). Skončila jsem v okamžiku, kdy Polynikés tyranizuje Alexandra přirovnáváním zabíjení soupeřů k "mrdání" a označuje ho za rozkoš. Je to prostě hnus!
Co se literární stránky týče, pominu-li tu „smyčkovitou“ kompozici, kde se každou chvíli přes drobná faktaod hlavního děje odbočuje k jiným dějům, v jiném čase apod., jsem rozčarovaná i mizerným českým překladem. Mluvit o týmu, o chození do akcí a podobně, to je opravdu v historické literatuře z tohoto období neadekvátní. To chvílemi jeden v představách vidí zpocené hokejisty a v dalším chlapi s kulometama.
Ach jo, a to jsem se na tuhle knížku tak těšila…

P. S. Knížku jsem nakonec dočetla a kdybych komentář psala teď, asi by byl smířlivější, ale z celkového pohledu na mě neudělala nejlepší dojem a rozhodně ji nezařadím mezi to nejlepší, co jsem kdy z daného historického období četla.

2 19.09.2018