Eremites komentáře u knih

Tahle drobná knížka s (pro mne) prapodivným názvem, vzývajícím mne spíše k úprku než ke čtení, mne překvapila a to velmi, velmi mile. Skrývá se v ní malý klenot, který jsem nakonec jen hodně nerada dávala z ruky.

Můj oblíbený polský autor nám tentokrát představuje šest příběhů (ne)obyčejných žen. A to neobyčejně jemně, citlivě a přitom skvostně. Jednotlivé příběhy jsou doplněny autentickými fotografiemi, což společně s mistrovskou schopností zachytit to podstatné, tvoří neskutečně ŽIVÝ obraz. Jiné slovo mne prostě nenapadá. Při čtení příběhů jsem ty ženy vnímala skoro nadosah ruky, jejich blízkost byla takřka hmatatelná. Možná tímto je ta kniha tak (alespoň pro mne) výjimečná. Protože samotné příběhy ani jejich protagonistky nejsou (snad až na Idu Kaminskou) žádné hvězdy plnící stránky lesklých časopisů. A přesto toho mají tolik co říct.

Asi nejvíc se mi k srdci prodral "Seriál pro dvě propisky". V dopisech, jež si vyměňovaly dvě přítelkyně, je zachycen celý jejich život, načrtnutý jako by lehkým tahem impresionistického malíře a znehybněn v obraze. Nelze se v tu chvíli ubránit myšlence - jak by vypadal takto zachycen můj život? Jaké by měl barvy?

23 30.07.2018

Výborně propracovaná sonda do života ne zcela standartních jedinců.
Oba hlavní hrdinové jsou osamělí, nepochopení, zmatení sami ze sebe, trpící nějakou duševní poruchou (částečný autismus, anorexie, sebepoškozování) z čehož vyplývá jejich nulová schopnost začlenit se mezi "normální" lidi a vést "normální" život. Trápí je těžká sociální izolovanost a jediné chatrné citové pouto jsou schopni navázat mezi sebou navzájem.

Stejně jako v komentáři kap66 si nemyslím, že jejich trauma z dětství jsou hlavní příčinou jejich potíží, s tímhle "duševním postižením" už se člověk prostě rodí.
Není to příběh příjemný, byť velmi dobře napsaný, nicméně syrově pravdivý. I takoví lidé (a není jich zrovna málo) mezi námi žijí - spíše tedy přežívají, v zajetí svých duševních mříží, ze kterých se jen málokomu z nich podaří vyjít ven.

Možná to byl autorův záměr, nechat čtenáře nahlédnout do toho zamřížovaného světa plného utrpení a samoty.

47 29.07.2018

Bojíte se sami v lese? Ne? Ani v hluboké noci? Měli byste.... protože nikdy nevíte, co je v tom lese s vámi...

"Měla hada přímo pod rukou, schovával se v suchém listí a měla ho přímo pod rukou. Zřejmě nekousal, díky Bohu. Ale co když je jich tu víc? Co když ti ostatní jsou jedovatí? Co když je jich les plný? A oni tu určitě byli, lesy byly plné všeho možného, co člověk nemá rád, všeho možného, čeho se bojí a instinktivně si to hnusí, všeho možného, co se vás snaží ochromit hnusnou, nepříčetnou panikou."

Tentokrát sází mistr pera na naše nejhlubší podvědomé animální strachy příliš zcivilizovaného člověka a zcela se obejde bez nadpřirozených bytostí, rozmanitých strašidel a jeho obvyklé krvelačnosti. Vystačí si s hlubokými rozlehlými a opuštěnými lesy plnými bažin a jednou malou, devítiletou holčičkou, která se v nich ztratila.
A jako vždy je brilantní ve vtáhnutí čtenáře do děje, v popisu atmosféry, v plíživém děsu, který se vám usazuje v břiše.

Pro mne snad jediné malé mínus je v mé absolutní neznalosti baseballu, děj je totiž částečně postaven na paralele baseballového zápasu. Myslím, že pro ty, kterým je tento sport blízký, musí mít kniha ještě mnohem větší kouzlo.

34 29.07.2018

Hastrmana (či Vodníka) jsem si neoblíbila ani u K.J.Erbena a Urban to bohužel nenapravil. Knihou jsem proplouvala jen velmi těžce, místo hladkého a příjemného čtení se moje myšlenkové pochody zamotávaly do těžkých zelených řas stahujících mne ke dnu.

Velká část čtenářů přede mnou vychvaluje první část knihy - takřka idylické líčení života na vesnici někdy počátkem 19. století, kdy se ještě hojně mísily prvky pohanské kultury s násilně implantovaným katolictvím. Ač psáno opravdu bohatým, květnatým jazykem, ve mě (kdovíproč) právě tahle část vyvolávala spíše úzkost, nevnímám tohle období tak idylicky a rozjásaně, jak se nám autor snaží předestřít. Na desítkách stran se vesnický lid takřka neustále veselí, pějí se lidové písně, skáče se přes ohně, přinášejí se nejrůznější obětiny, trhá čarovně bejlí - zkrátka jedna lidová tradice střídá druhou takovým tempem a rychlostí, že se vše slévá v jednu šílenou změť. Děj - pokud už tam nějaký místy je - je navíc popsán velmi chaoticky a povrchně. Vůbec jsem nevytušila, kde vlastně vzniklo pouto mezi Hastrmanem a Katynkou, co je k sobě přitahuje - je-li to vůbec něco jiného než pouhý chtíč. Postavy ostatních aktérů jsou také vykresleny spíše staticky a působí jako prapodivný komparz ústředního hrdiny - Hastrmana.
Druhá část knihy by mne jako studovaného ekologa (občas také vnitřně naladěného skoro až na hranici ekoterorismu) asi měla zaujmout více. Nestalo se. Byť devastaci krajiny vnímám velmi bolestně všude kolem sebe, Urban mne nedokázal přesvědčit. Otevírá zajímavé otázky - kde je hranice možného odporu a prostestů proti ničení přírody a krajiny, jak moc mohou organizace typu Děti vody ovlivnit politická rozhodnutí, ale to vše se v tomto románu nějak rozmělňuje do prázdna, protéká to mezi prsty jako Hastrmanovi voda v potoce.

A do třetice všeho negativního - ty ilustrace v knize jsou (alespoň pro mé vnímání) skutečně ošklivé.

23 18.07.2018

Nesmírně silná záležitost.
Hluboká sonda do duší několika lidí z jedné malé norské vesnice, mapující jejich touhy, potřeby, pocity, strachy, naděje, a z nich plynoucí následky na životy jich samotných i životy jejich blízkých.
Bravurně zachycená osamělost uprostřed lidí, potlačený individualismus pod pokličkou společnosti, potřeba být přijat i za cenu odlišení se od ostatních, touha dotknout se ostatních přes neviditelnou hradbu mlčení, strach z předsudků a odsouzení, nepochopení mezi nejbližšími.

38 12.07.2018

Bohužel - pro mne velké zklamání.
Nedá mi to, abych nesrovnávala - dvě různé Eleanor ve dvou různých příbězích. Jedna v https://www.databazeknih.cz/knihy/eleanor-se-ma-vazne-skvele-354644, druhá v Dnes bude všechno jinak. Obě vyšly v roce 2017, obě jsem četla letos, obě jsou zařazeny mezi "humor a romány pro ženy". Společné mají ovšem jen jméno hlavní hrdinky a skutečnost, že to není humorný román.

Ovšem zatímco Eleanor z prvního příběhu si mě podmanila dokonale, tato mě totálně znechutila. Zatímco první příběh je hluboce lidský, tento je prostě povrchní, stejně jako jeho hlavní hrdinka. Ta je afektovaná, hysterická, zneuznaná - umělkyně, matka, manželka. A ani v jedné roli se zřejmě necítí dobře.
Ano, Eleanor z této knihy ztratila rodiče a má trable se sestrou, to samotné z ní ale sympatickou postavu udělat nedokáže. Příběh, jak je postaven, je plytký jako rybník na návsi, tedy spíše jako jezírko v nějakém parčíku v New Yorku, abychom zůstali v těch správných reáliích. Je zaplaven mnoha postavami z "umělecké branže", vesměs trpícími pocity zneuznání a nepochopení, scénami z života velkoměstských bohémů, steskem hlavních postav na nepřízeň osudu a tragičnosti jejich životů (žijících si přitom velmi nadstandartně).
Hlavní, takřka detektivní, zápletka - hledání manžela, který není v práci, ač by měl - už je jenom smutným vyústěním celé této nepovedené knihy.

21 12.07.2018

Tak trošku jiný cestopis - částečně po Krétě, částečně v lidských nitrech. Od Holcové mám raději trošku jiný typ knih, ale musím přiznat, že po počátečním lehkém despektu si mě netradiční road trip dvou žen ve středním věku a jejich stárnoucích matek podmanil.
Ano, místy to trochu drhlo někdy až lehce úpornou snahou o humor na jedné straně a lehkým morálním apelem na straně druhé, nicméně výsledek je prostě milý.
A ano, i já se (nakonec) zamyslela nad vztahem s mámou, takže úkol to zřejmě splnilo :-)

29 12.07.2018

Přiznám se, že se mi do této knihy příliš nechtělo. Jelikož pocházím ze Sudet (i když z jiného kraje), znám spoustu temného vyprávění zatíženého obvyklým smutkem, zlobou, pocitem křivdy z doby odsunu Němců a po něm. A asi jsem ani nevěřila, že se toto vyprávění bude až tak lišit. Mýlila jsem se, naštěstí.

Autor má zvláštní styl vyprávění, na který jsem si musela chvíli zvykat. Takový odosobněný, bez uvozovek u přímé řeči, jakoby klouzající po povrchu - nicméně jen zdánlivě. Po zhruba padesáti stranách jsem se rytmu příběhu přizpůsobila a nechala se vést osudem několika generací rodiny Schmelzerů. Je obdivuhodné, jak na pouhých 300 stranách velmi malého (kapesního) formátu dokázal pan Šmíd obsáhnout několik set let včetně první a druhé světové války, odsunu Němců, nástupu komunismu, kolektivizace.... vše celkem stručně, z pohledu jednotlivých postav rozvětvené rodiny, a přesto velmi přesně a výstižně.

Nesmírně obdivuji autora za jeho nadhled a smířlivost, která celému příběhu kraluje. Neodsuzuje, neškatulkuje, nechává na čtenáři, jaký názor si na danou dobu a její "hrdiny" utvoří.

"Po celou tu dobu žily poměrně nedaleko odtud staleté rody jiných nebožáků: dávno předtím, než v horách postavil nejdávnější Smolař první boudu (...), přišli předkové těch nebožáků do země, jež měla mezi horami tvar mísy, a vyhnali původní obyvatelstvo. A to původní obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli leccos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Však ona to matka historie časem srovná."

30 12.07.2018

Návrat k mému milovanému Terrymu a nejoblíbenější postavě Zeměplochy - Samuelu Elániovi. Tentokráte do temnějšího, drsnějšího, částečně politického, a až děsivě aktuálního, příběhu.
Nepřestanu žasnout, jak hluboko do lidí Terry viděl, a s jakou laskavostí a humorem to i přes tu nechutnou špínu dokázal přetvořit v napínavé příběhy. Znovu smekám svou čtenářskou hučku a klaním se až na zem(ěplochu).

Posloucháno jako audiokniha. Jedinou nevýhodou této četby ušima je (pro mne) skutečnost, že spoustu brilantně vyšperkovaných myšlenek si nemohu zapsat a následně se k nim vracet. Výhod je hnedle několik - od skvělého audio zpracování, díky kterému se mi některé postavy nesmazatelně spojily s určitým typem hlasu, po množství práce, kterou při poslechu v domácnosti i na zahradě zcela dobrovolně vykonám :-)

37 12.07.2018

Poklad.
Hluboce lidský příběh plný bolesti i naděje bez přílišného patosu a citového vydírání.
Tři ženy, tři příběhy, jeden svět.

Epilog:

"(...) Své dílo věnuji ženám
spojeným těmi vlasy
jak dlouhým vláknem duší.

Milujícím, doufajícím, matkám,
jež stokrát padnou a zas vstanou,
ohnou se, ale nepodlehnou.
Znám jejich boj.
Sdílím s nimi slzy i úsměvy.
Každá je tak trochu mnou."

52 12.07.2018

I přes mnohé výhrady k prvnímu dílu série - knize Les mytág - jsem sáhla po Hloubení. Asi jsem se potřebovala ujistit, zda k Holdstockovi přece jen nenajdu nějakou schůdnou pěšinu.
Bohužel - nenašla. Obranné mechanismy lesa zřejmě zafungovaly až příliš dobře. Čtení pro mne bylo jako chůze ze schodů s podvrtnutými kotníky a nadto ještě v příliš malých botách - bolelo.

Ve srovnání s prvním dílem série bych ocenila snad jen více rozmanitějšího děje a lepší propracovanost postav, nicméně občas těch postav (lidí, mytág, legend a jiných potvor) bylo až příliš. Jelikož nejsem nijak zvlášť sečtělá v mytologii a legendách staré Anglie (a taky Řecka či jiných zemí), postavy mne mátly, pletly se mi, musela jsem si dohledávat v jiných zdrojích, co byly vlastně zač. A tohle prostě od fantasy literatury neočekávám. Když se chci vzdělávat, sáhnu obvykle po učebnicích či populárně naučných knihách.
Po dlouhé době se mi navíc stalo, že po dočtení jsem propadla do čiročiré deprese, té temnoty a těžkosti bylo v knize asi už příliš.

Je mi líto, ale s tímto autorem jsem se potkala (doufám) naposledy. Zřejmě mám laťku fantasy až příliš vysoko a musím se smířit se skutečností, že jen málokterý autor na ni dosáhne.

17 12.07.2018

Ač jsem velký fanoušek fantasy literatury, s panem Holdstockem jsme si do řádku příliš nepadli. Docela dlouho jsem dumala nad tím, proč. Nápad je úžasný, atmosféru umí spisovatel také vykreslit věrohodně, les sám o sobě je pro mě živým a tajemným organismem vlastně odjakživa, takže proč mi tohle (zřejmě docela kultovní) dílo nesedlo?

Možná proto, že fantasy literaturu vyhledávám jako únik od mnohdy velmi tíživé reality, beru ji jako "pohádky pro dospělé" s mnoha reálnými prvky, chci si u ní odpočinout a nechat svou fantazii rozvinout a plachtit na vlnách magie. A tohle mi prostě Holdstock nedopřál. Les Mytág se čte těžce. Mnohokrát jsem se musela vracet k celým odstavcům, abych pochopila, co mi vlastně autor sděluje. Jeho konstrukce tohoto podivuhodného světa jsou nám předkládány formou takřka vědeckou - a tady je zřejmě zakopáno mytágo. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu nějaká skripta z oblasti pychologie/filozofie/zoologie či jiné vědy. U skript si prostě neumím odpočinout. Tohle dílo vyžadovalo takovou míru soustředění, že mi chvílemi unikal samotný děj. Který bych ovšem hodnotila spíše jako slabší stránku knihy - z původní nápadité zápletky se stal šílený hon nebezpečným Ryhopským Lesem, při němž se hrdiny snaží pořád něco zabít, vykuchat, rozčtvrtit.
A když už jsem u těch hrdinů - asi bych očekávala více propracované postavy obou bratrů, případně otce. V podstatě se mi celé jejich postavy smrskly do definice: "Všichni tři se bezhlavě zamilují do mytága Guiwenneth a kvůli ní jsou schopni všeho." Myslím, že to je trošku málo.

Nicméně dávám i přes mnohé výhrady tři hvězdičky - jednak za krásný nápad (který bych si ovšem ráda přečetla úplně jinak zpracovaný), za nádhernou obálku a taky za skutečnost, že to asi není špatná kniha, jen mi opravdu těžce nesedl autor a jeho projev.

22 12.07.2018

Láska na první verš...

Tímto děkuji své spřízněné duši za půjčení a objevení této nádherné básnické sbírky.
Drobná knížka netradičního formátu v sobě skrývá básně norského dřevorubce, na jedné straně v originálním norském znění, na druhé v českém překladu, doplněné nádhernými obrazy.
Jde o výběr z mnoha básnických sbírek Hanse Borliho, vydaných mezi lety 1946 až 1991. A je to výběr vskutku skvostný, čas na těchto básních nezanechal sebemenší stopu. Jsou to verše stále velmi aktuální, živé, palčivé, konejšivé, hladivé i neklidné. Zachycují jedinečné souznění s přírodou, věčné touhy i obavy lidské duše, lásku, radost i smutek.

Malá ochutnávka:

"Jedna z těch nocí"

"V šeru, na zemi deštěm umetené
noc povlékla potokům bíle lůžko trávy.
Vítr s kapkami o nebytí si vypráví.
Sám jdu, ticho tříštím
tónem chraplavým,
skřípotem života za mne zapřaženého,
po kamenech smýkaného.
Ukazatele míjím směru, bodláčí uschlého.
nenapoví, neví.

Je to jedna z těch nocí,
kdy samota zády se obrací ke všemu a všem,
tváří v tvář tvrdé, studené obloze západní."


"Kořeny stromů v nebi"

"Sen je stromem,
kořny svými v nebe zapuštěn.

Sponou je oblohy,
jemným předivem vlásečnic, hledajících
pokrm neznámý
v plesnivé temnotě mezi hvězdami,
zatímco koruna jeho k zemi rozpíná se,
tvoříc dům ptákům
v prostoru lidského srdce bez hranic."

27 12.07.2018

Váhala jsem, zda přidávat další komentář k již bezmála tisícům předchozích. Zda to není zbytečným přiléváním vody do moře, ale nakonec převážila má potřeba zaznamenat si i své pocity a dojem z přečtené knihy, potřeba, kterážto je pro me jakousi duševní náplastí na mou chatrnou a podivně selektivní paměť.

Knihu jsem otevírala se značným očekáváním. Ač anotace vesměs nečtu a zdejší procentuální hodnocení pro mne nebývá vždy směrodatné, rozruch, který se okolo Hany a její autorky Aleny Mornštajnové zvířil, se dá jen velmi těžce přehlédnout. I přes hendikep vysokých očekávání musím uznat, že to je opravdu velmi čtivá a dobrá kniha. Zároveň mne těší vzrůstající kvalita soudobých českých autorek (kromě Mornštajnové namátkou například Bolavá, Hanišová, Šrámková...).

A jelikož chvály je v předchozích komentářích k Haně už více než dost, omezím se na (pro mne) nejlepší aspekty:
- oceňuji rozdělení příběhu do tří časových rovin, i těžkému tématu to přidává na svěžesti a čtivosti;
- líbí se mi plynulé propojení doby ( a osudů jednotlivých postav) před válkou, během ní a zdánlivě (na první pohled) nesouvisející dobu padesátých až šedesátých let;
- chválím autorku, že ač píše o velmi bolestných událostech, nezabředává do citového vydírání a prvoplánového sentimentu;
- Mornštajnová ovládá spisovatelské řemeslo na jedničku, píše lehce a čtivě, a přesto na mě nepůsobí povrchním dojmem (jako například Hájíček).

Nicméně pokud (k sobě) budu upřímná, musím si přiznat, že některé knihy s obdobným tématem, které jsem nedávno četla - hlavně Zvuk slunečních hodin od Andronikové https://www.databazeknih.cz/knihy/zvuk-slunecnich-hodin-4137 nebo Mischling https://www.databazeknih.cz/knihy/mischling-305246 - mne zasáhly o něco více a zanechaly ve mě opravdu nesmazatelnou stopu.

A přestože knih na téma holocaust, Židé, odsuny, válka.... je možná hodně, myslím si, že je to jen dobře. Nikdy by tahle doba a zvěrstva, která se v ní děla, neměla být zapomenuta.
Pokud ovšem neplatí Hanina následující úvaha:
"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

A přidám ještě jeden citát, který mnou zacloumal:
"Někdy si duši představuji jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě."

75 19.05.2018

Do třetice všeho venkovského....
Po Hájíčkových venkovských románech Rybí krev, která si mne připoutala především svou atmosférou a Dešťové holi, jež mne takřka rozlítila svou neprofesionalitou a odfláklým zpracováním, jsem venkovskou trilogii zakončila Selským barokem.

I v této knize je, stejně jako u Dešťové hole, hlavním hrdinou nespokojený a nepříliš úspěšný muž středního věku, který tak nějak neví, co si sám se sebou počít. Na mnoha stranách nám Hájíček obšírnými slovy vysvětluje, jak je pro hlavní hrdinu genealogie důležitá, jak v ní vidí smysluplnost svého počínání (i když je špatně placené), protože:
"na matném monitoru svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí..."
- a náš hrdina se cítí povolán tyto příběhy oživovat, vracet těmto lidem jejich ztracenou tvář a příběhy... Aby o pár stran dále při zoufalém dilematu, zda urputně mu nadbíhající Daniele konečně podlehnout či ne, náš vášnivý genealog prošel následující myšlenkovou katarzí: "Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí... (...) a hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...".
A těmihle a podobnými plytkostmi Hájíček dokonale zabil nosné, palčivé a opomíjené téma kolektivizace a následků s ní spojených. Hlavní téma autor minul jakoby mimochodem, při řešení otázek ala Bravíčko - chce mě, nechce mě, mám s ní jít do postele nebo nemám.... Velká škoda.
Co opět zapůsobilo je atmosféra jihočeského léta - rybníků, rozkvetlých luk, starých chalup. Jenže to je trochu málo.

Po všech třech Hájíčkových knihách jsem si ujasnila několik věcí:
1) nepatřím do čtenářské bubliny, pro kterou Hájíček píše. Další knize od tohoto autora už svůj čas nevěnuji;
2) Hájíček skutečně nemá spisovatelské řemeslo pevně v rukou. Jeho styl je povrchní, neumělý, prostý, na úrovni slohové práce střední školy;
3) Co naopak Hájíček umí skvěle je atmosféra - jeho obrazy jihočeského venkova jsou skutečně sugestivní a emotivní. Zřejmě proto oslovuje tolik čtenářů - umí nás (především nás dříve narozené) vtáhnout do minulosti a zabrnkat na ty správné nostalgické struny.
4) Hájíček má "čich" na témata, která by si zasloužila hlubší zpracování a neměla by být opomíjena. V případě Selského baroka je to hlavně téma kolektivizace a z toho plynoucích traumat, propletených a pokřivených vztahů, křivd a následků provázejících celé další generace. Bohužel tato dosud opomíjená a palčivá témata naší nedávné historie Hájíček jen "nakousl", dotkl se jich a následně "zazdil" plytkými a povrchními (především vztahovými) mikropříběhy. Kéž by se těchto témat ujal někdo, kdo umí psát....

38 18.05.2018

Joanne Harrisová má skutečně vypravěčský talent - chytí čtenáře do svých jemně utkaných vláken ze slov a nepustí. Oceňuji především (u autorů poměrně vzácnou) vyváženost vyprávění, ve kterém dokáže autorka podmanivě vykreslit atmosféru ostrovního středověkého kláštera v horkém bretaňském létě (při čtení jsem skoro cítila žár a dusno červencových dní, vůni bylinek a moře...), výborně zpracovat charaktery jednotlivých (často i vedlejších) postav příběhu včetně precizně uchopené psychologie davu a davového šílenství, a přitom všem příběh gradovat a šponovat napětím až do poslední strany. Tedy spíše předposlední - souhlasím se čtenářem pajaroh - ten závěr by si mohla Joanne odpustit. Za to má ode mne jednu hvězdičku méně.

27 18.05.2018

Vítejte v budoucnosti... Vítejte v pekle...

Tevis (společně s Orwellem a dalšími jinými) až děsivě přesně odhadnul lidské plémě a jeho možné směřování v budoucnosti. Směřování do záhuby. A to v době, kdy byla éra nových komunikačních technologií ještě v plenkách.

No řekněte - kdyby byl tohle politický program jakékoliv vlády v jakémkoliv státě na světě, kolik lidí by si tenhle "život" zcela dobrovolně zvolilo?
- většinu práce vykonávají roboti, lidé mají spousty volného času
- není třeba se ničím znepokojovat, hlavní heslo celé společnosti zní: "Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy."
- zdarma v automatech věci běžné spotřeby (oblečení, drogerie apod.)
- neomezený přísun drog navozujících příjemné a nestresující pocity
- doprava zcela zdarma a kamkoliv
- zaručena maximální míra Soukromí a nezávazného sexu
- žádné existenční starosti
- žádné složité myšlení a rozhodování, žádná zodpovědnost
- syntetické jídlo jehož výroba nijak nezatěžuje životní prostředí

Zní to skvěle, ne?

Zamyšlení robota deváté generace nad tím, kdy se lidstvo začalo ubírat směrem ke svému zániku. Za automobily lze v dnešní době dosadit libovolné - komunikační technologie, počítače...:
"Vedoucí činitelé města dostávali úplatky (...) a novinám se platilo, aby uveřejňovaly argumenty, jimiž se působilo na veřejnost v tom smyslu, že tento postup je správný. A tak bylo potom možné vyrábět stále více automobilů a dělat z nafty stále více benzínu, který se v nich spaloval. A společnosti rostly a pár jednotlivců na tom neuvěřitelně zbohatlo, takže mohli mít početné služebnictvo a žít na velkých sídlech. Život lidstva to změnilo mnohem radikálněji než předtím vynález tiskařského lisu. Vznikala velká města a předměstí a v souvislosti s tím se rodily stovky nových návyků - sexuálních, ekonomických i narkotických. Drogy, které dneska tvoji bližní užívají, mají stejná jména jako jejich předchůdkyně ze století dvacátého, jsou však mnohem silnější a lepší - účinnější. A jejich výroba a distribuce je plně automatizovaná a distribuují se naprosto všude, kde žijí lidé.
Řekl bych, že to začalo, když se lidé naučili rozdělávat oheň, který jim vyhříval jeskyně a pomáhal odhánět nebezpečné dravce.
A skončilo to dlouhodobě působícím valiem."

43 20.04.2018

Po Rybí krvi, která se mi líbila (byť s určitými výhradami ke způsobu psaní autora) jsem s nadějí a navnaděna sáhla po jeho dalším románu.

Ovšem tentokrát Hájíček vaří z vody - hodně kalné a blátivé k tomu...

Pozor, možné spoilery...
Sledujeme příběh Zbyňka - chlapíka, který vlastně neví co v životě chce. Z rodného venkova odešel do města. Od své venkovské (lehce prostinké) lásky k umělecky založené vzdělané ženě, se kterou kromě manželství a rodiny buduje bydlení ve starém městském bytě. Což ovšem po deseti letech shledává prázdným a nudným.... A v této chvíli se začíná odvíjet takřka detektivní příběh - který by možná byl napínavý a zajímavý, kdyby ovšem nebyl založen na základní neznalosti problematiky.
Sto ran holí (dešťovou či dubovou, to je jedno) autorům, kteří se ani nenamáhají zjistit si základní informace o oblasti, která je v jejich příběhu klíčová!

Vskutku nemusím být odborníkem či snad dokonce "profesionálem v oboru" - jak je nám hlavní hrdina opakovaně představován - abych věděla, že změna územního plánu se řídí určitým zákonem a přesně danými postupy, které opravdu nelze tak jednoduše obejít. Už jen proto, že tu změnu neprovádí úřad malé venkovské obce, ale obec s rozšířenou působností. Tudíž nám předkládaný zločinný motiv, kterak se místní buranské zatupitelstvo mini obce jen tak mimochodem neohlášeně sejde a odhlasuje si změnu územního plánu, kterážto je hnedhle platná, se dostává do roviny fantasy či sci-fi, což (předpokládám) autor neměl v úmyslu. Děj příběhu se odehrává dle autora v roce 2015 a tento zákon o výstavbě a územním plánování v té době již platil opravdu dlouho. Takový diletantismus mne prostě uráží...

A odhlédnu-li od faktických chyb celého příběhu a zmateného hlavního hrdiny, vykresluje Hájíček ostatní postavy a situace tak neskutečně černobíle, až to bolí. Zatímco v Rybí krvi byli i hrdinové z vesnice minimálně průměrného IQ, tentokrát o tom lze pochybovat. Oslovují se zásadně jako "Bohuna" a "Evina" (že by inspirace v Troškových Slunce seno....?), jsou veskrze závistiví, jednodušší, chamtiví, případně alkoholici či gambleři. Naopak městké osazenstvo příběhu je zhýčkaná intelektuální sebranka popíjející víno každý večer a tlachající zásadně jen o umění. Ach jo...

A dalších sto ran holí bych autorovi udělila za ten konec - něco tak přeslazeně uměle kýčovitého muselo dát opravdu hodně práce vymyslet - pokud se ovšem jednoduše neinspiroval v nějaké profláklé telenovele či u Rosamunde Pilcher...

25 19.04.2018

Mé první setkání s Jiřím Hájíčkem a jeho romány z venkova.
Námět knihy je moc fajn, zpracování už méně. Příběh je vystavěn uvěřitelně, období dospívání Hany je podáno velmi sugestivně. Přiznám se, že coby "Husákovo dítě" jsem dospívala ve stejných letech jako hlavní hrdinka, taktéž na vesnici (byť ne v jihočeské) a v podobném prostředí. A tohle Hájíček opravdu umí - navodit atmosféru té doby se vším všudy. Snad i proto, jsem knihu "zhltla" takřka na posezení a emoce se mnou zacloumaly.
Ovšem způsob, jakým Hájíček píše, mnou zacloumal také - tentokrát spíše v negativním směru. Chvílema jsem měla pocit, že čtu deník nějaké -náctileté puberťačky; dialogy byly prostinké... až chudé duchem. Myslím, že autorovi by prospělo tvořit v tandemu s někým, kdo to spisovatelské řemeslo ovládá přece jen trochu lépe.

33 19.04.2018

Po Ostrově mé druhé setkání s Royem Jacobsenem.
Vzhledem k tomu, že válečnou literaturu primárně nevyhledávám, neoslovilo mne to tak intenzivně jako Ostrov, ale styl autora je nezaměnitelný a pro mne opět skvělý. Příběh jednoduchého Tima, který se odmítl podvolit evakuaci své vesnice a zasáhl tak do osudu několika mužů, kteří (stejně jako Timo) k té válce vlastně ani nepatřili...
Kromě tohoto neobyčejného vyprávění mi kniha zprostředkovala zajímavé informace o válečné lsti v malém finském městečku, se kterými bych se zcela pravděpodobně jinak minula.

22 19.04.2018