Elsinor024 komentáře u knih

Tahle kniha mi zatím přišla nejlepší ze série. Je vidět, že se autorka dostává do obrátek, pěkné propojení dvou případů. Líbí se mi její metafory a popisy.

(Jen mi jako vegetariánce vždycky přijde úsměvné, když se autor, jako třeba v této knize L. Penny, rozplývá nad chudinkou mrtvým mládětem drozda a sugestivně popisuje zápas malé kačky o život a vzápětí si hlavní hrdinové v klidu pochutnávají na jehněčím a telecím. No nic :-))

4 10.07.2018

Ráda jsem si přečetla o zapomenutých hrdinech našeho kraje, kteří se v polovině předminulého století nebáli z domova navždy odjet na druhou stranu zeměkoule do neprobádaných divokých končin Nového Zélandu. Tenkrát to bylo stejné hrdinství jako je dnes let na Mars.

2 26.06.2018

Deník japonské manželky je opravdu japonský se vším všudy. Všechno slušné a korektní, nic osobního. Nejvíc intimní je chvíle, kdy si tchyně Veronice stěžuje, že pár před nimi ve frontě jsou pěkní hanbáři, když se takhle na veřejnosti klidně drží kolem ramen. No teda!
Člověk by ani netušil, v kolika maličkostech se dá na druhém konci světa něco dělat jinak. Například pouštět vodu tím, že se páčka zmáčkne dolů.
Zelený list na autě - obdoba naší značky Z, zajíc - pro začátečníky, to máme podobné. Co ale nemáme, je něco podobného pro starší (pomalejší) lidi. To Japonci se toho nebojí. Senioři prý tam jezdí se značkou suchého listu na autě:)
A takových roztomilých drobností a rozdílů je celá kniha. Moc pěkné!

9 25.06.2018

Atmosféru umí Louise Penny popsat poutavě, její postavy jsou sympatické a uvěřitelné. Nepotřebuje potoky krve, násilí a sex. Vysloužila si šest cen Agatha Award a spoustu dalších.
Jen už mi byla po třetině knížky jasná zápletka a vrah:) Ale právě kvůli autorčině nadání popisu situace to vlastně ani tak nevadí:)

11 23.06.2018

Pěkná ochutnávka zenových příběhů. V tomto pojetí jsou známější povídky zestručněné a zkrácené, mistr Džošu vypadá tak trochu jako český vodník z pohádek, ale to zenu určitě nevadí:)
Nejvíc se mi líbil poslední příběh, Buddhovo podobenství o poutníkovi a tygrech nad propastí. Třešnička na dortu celé knihy a jejího vyznění.

3 20.06.2018

Kniha, kterou si pamatujete i spoustu let po přečtení. Vidíte její obrazy a cítíte její pocity. Koupila jsem ji za 5 Kč ve výprodeji v antíku a nelituju. Výjimečná.

2 06.06.2018

Je to pěkný nápad. Jak by to asi vypadalo, kdybychom potkali své hodně mladé já, které je ještě neobroušené, plné nadšení, naivity a optimismu:) Třeba by jeho názor nemusel být někdy tak špatný. Namíchat to nadšení se zkušenostmi.
Opět se potvrzuje, že Liane Moriarty je výborná vypravěčka dobrých nenáročných románů. Skvělé ke kafi na terasu po náročném pracovním dnu, kdy už se vám fakt nechce nad ničím přemýšlet.

11 03.06.2018

Tak tahle kniha není pro pruderňáky:)
Historie nahlížení na ženský pohlavní orgán, klitoris, menstruaci.
A zase tu máme starou dobrou mysogynii jak hrom. Tedy ne tolik v prehistorické době, kdy se vulvy vesele malovaly na všechno možné, rýpaly do kamene i hlíny a znamenaly něco posvátného a tajemného. Brána, kudy člověk přichází na svět.

Později se situace naprosto obrátila. A třeba bible nás zcela vážně informuje, jak žena s menstruací je strašně nečistá. Dokonce tak moc, jako by měla mor.
Nikdo se jí nesmí dotýkat, na co ona sáhne a kam si sedne, všechno je nečisté. Kdo se toho nedopatřením dotkne, všechno vyprat, vydrhnout se a stejně počkat až do druhého dne, až se tahle ženská nákaza vytratí.
Ještě koncem 19. století si vážení doktoři mysleli, že žena nemůže studovat na univerzitě, "protože její mozek by spotřeboval krev, která je nezbytná pro menstruaci".
A věděli jste, že až v roce 1998 bylo objeveno (lékařkou), jak velký je klitoris a kde všude se přesně nachází?

8 24.05.2018

Moc pěkný text. Souhlasím s velkou většinou názorů.
Naše civilizace vyrostla na tom, že náboženství musí ustát kritiku zvnějšku i sebekritiku vnitřní, dokonce i zesměšnění karikaturami. Jinak by se nemohlo kdysi rozvinout osvícenství a nezrodila by se demokracie, svoboda projevu a názoru. Všechno to, na čem stojí a s čím padá západní (i když nedokonalá) společnost.
Pokud s tím nějaké náboženství a jeho představitelé mají problém, patří do jiného civilizačního okruhu a nemají do Evropy chodit. Umožňovat jim neustálé výjimky z pravidel je cesta do pekel a nazpátek časem do středověku.

8 07.05.2018

V téhle knize mě nejvíc bavil sugestivní popis atmosféry kanadského venkova. Úplně jsem viděla všechny ty barevné javory zalité sluncem, domky z červených cihel obklopené terasami, podzimní plískanice strávené u krbu s horkou čokoládou a všudypřítomnými croissanty, které tam snad všechny postavy pojídají ve velkém:)
Je pravda, že postavy se zdají jen lehce načrtnuté, zvlášť ta hlavní. Autorka se na téhle své první detektivce asi zatím jen rozjížděla.
Ale je to milé a celkem čtivé, nedivím se té spoustě cen, které za své knihy sympatická autorka dodnes obdržela.

7 04.05.2018

Mám Jiřího Žáčka ráda, ale tohle mi přišlo takové stýskání si staršího pána, jak je všechno kolem špatně... I když samozřejmě verše moc pěkné.

1 25.04.2018

Výborně napsaná oddechovka. Je vidět, že Liane Moriarty opravdu psát umí. Nenašla jsem žádná hluchá místa, děj příběhu se rozmotává tak, že vás to pořád baví. Také oproti jiným oddechárnám je to napsané s logikou a precizně, takže si netrháte vlasy nad tím, že se postavy chovají zmateně a nahodile.
Člověk si také osvěží nějaké obecně prospěšné životní rady, které není na škodu si občas zopakovat:)

10 17.04.2018

Vzdušné, lehké, snové, přívětivé. Pohlazení v jakoukoliv denní dobu, náladu a rozpoložení. Miluju (české:) haiku.

6 17.04.2018

Mám ráda knihy, které ukazují pohled na věc z jiného úhlu. Takový nastavuje Stanislav Šlenc ve své spisu Genesi. Vysvětluje, jak on vidí Starý zákon, podává své pojetí podobenství. Jeho vysvětlení mi přijde smysluplnější než klasické křesťanské polopatické pojetí "základních kamenů naší civilizace".
A podle mého názoru má pravdu také v tom, že pokud jdeme na dřeň posvátným písmům různých náboženství, někde hodně hluboko tam najdeme pod všemi bájnými a složitými vrstvami podobný pokus o popis Skutečnosti. U některých hned pod povrchem, někde by se muselo jít hodně hluboko a trochu oklikou:)
Ještě víc se mi líbila druhá část této knihy a to srovnání Nového zákonu, Bhagavadgíty, Tao te tingu a buddhistických spisů. Tady už bylo hledání společných pasáží o poznání snadnější.
Pravda je vždycky subjektivní, každé náboženství je koncept a neexistuje patent na popis Skutečnosti.
A jak říká moudře Tao te ting: Tao, jež můžeš popsat slovy, není věčné Tao...
Moc pěkné!

3 13.04.2018

Po přečtení Twainovy knihy Dopisy z planety Země jsem v podstatě něco podobného čekala. Autor psal tuhle knihu prý dlouho, snad dvacet let, mezitím mu zemřely tři ze čtyř dětí a manželka, zkrachoval se svým podnikatelským záměrem... Nedivím se, že život viděl jako jednu velkou katastrofu a souvislý řetězec neštěstí.
Twain, velký kritik křesťanství, nemohl pochopit, jak tohle všechno mohl dopustit "dobrotivý tatík" na nebesích. V tom je ošidnost antropomorfní představy boha.
(V této souvislosti je výborné si pustit na youtube S. Harrise: Morálka a křesťanský bůh.)
Konec je potom síla a pochopení.

6 26.03.2018

Mám radost, že se v téhle knize setkává celé široké spektrum. Ježíš, mistr Eckhart, Ramana Maharši, Dante, Bhagavadgíta. Nemají spolu problém:)

"Já jsem začátek, Já jsem život a Já jsem konec všech bytostí."

Líbí se mi, že RB nevyzdvihuje žádné náboženství, všechno je koncept a každý si najde ten, který je mu nejbližší.
Eckhart Tolle někdy přirovnává čověka k tanci a Já - Zdroj k tanečníkovi. R. Balsekar trochu méně poeticky bere lidskou bytost jako soustavu tělo-mysl, která je Zdrojem "naprogramovaná". V podstatě mluví stejným jazykem.
Čistá advaita. Moudrost v pár stránkách, skvost mezi knihami.

2 23.03.2018

Tato sbírka povídek je jedna z nejlepších, co jsem kdy četla. Ale jako se vším dobrým a výživným je to třeba dávkovat po kouskách. Každý z příběhů je jiný a silný, některý vypráví autor, jiný démon nebo ďábel, další je vyprávěn v první osobě. Téměř všechny jsou zapamatovatelné na dlouho dobu, nesplývají do jednoho celku.
Například povídka "Sám" je pro mne nejlepší povídka vůbec. Nobelovka zasloužená.

2 21.03.2018

Markétu Pilzovou si pamatuju už od její prvotiny Stigmata duše, kterou jsem četla před lety. Patří mezi knihy, na které se nezapomíná ani po dlouhých letech.
A přidávám k nim i tento příběh z rudolfínské Prahy. Autorka má velké nadání umění popisu - obrazů, věcí, emocí, nálad, trápení, hledání. Celý příběh tím vším ale neztrácí nit a pointu.
Nádherné metafory jako báseň bez rýmů. Přesně chápete, co chtěla vykreslit, jak to myslela, co cítila.
Každý hledá svojí cestou absolutno a - aurora ab lacrymis, úsvit začíná slzami.

1 18.03.2018

Výborný nápad s tajuplnou mlhou a klášterem uvnitř. I když je život v klášteře vykreslen stručně pohledem Stibora, je to samé překvapení a napětí. Čte se to samo. Ale jak už tady někdo psal, trochu mi chybí dotažená pointa celého děje.
Chtěla bych si přečíst autorčin příběh "Strom", se kterým vyhrála první místo soutěže cz.komiks.13, kde se právě v hodnocení píše o dobrém odvyprávění příběhu a výrazné pointě.

3 16.03.2018

Dlouho jsem se odhodlávala pustit se do této knihy, protože jsem měla obavy, že tam bude na mne příliš mnoho okultismu, magie, alchymie, transmutace, astrologie, duchovních sfér a všeho dalšího, co k mystickým románům patří. A taky že jo:)

Myslím, že když někdo četl Slovo Buddhovo, dalajlámu, Krišnamurtiho, Balsekara nebo třeba Tolleho, může mu tenhle krásný román připadat poněkud příliš oplývající slovy a právě magií.
Prvních 150 stránek bylo pro mne utrpením, ale nakonec jsem se začetla. Kolísavě zajímavý děj, ale musím uznat, že jsem si nakonec některé pasáže četla víckrát a obdivovala jejich moudrost a zůstanou mi v hlavě uložené. Jsem ráda, že jsem se s touhle knihou seznámila a jako mystický román doporučuji.

09.03.2018