Elsinor024 komentáře u knih

Nic není svaté a ze všeho si jde alespoň trochu udělat legraci:)

3 26.01.2018

Člověku se až nechce věřit, že Hitler byl v podstatě normální dítě a mladík. Jak píše jeho přítel, dokonce skočil pro topící se ženu do řeky, chránil týraného psa, obdarovával žebráky.
Můžeme to srovnat například s takovým Ladislavem Stroupežnickým, který podle Toulek českou minulostí byl známý zvrácenou surovostí - uřezával živým králíkům uši, veverkám ocasy, ptákům vyloupával oči, házel po lidech nože, psychicky trýznil staršího bratra Mikoláše Alše, atd.
Všechno je možné, z celkem milého dítěte se stane jeden z největších válečných zločinců a krutý spratek napíše Naše furianty a bude z něj dramaturg Národního divadla. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a nic není jisté...

7 25.01.2018

Nádherný příběh, který nás vtáhne do Japonska a nepustí až do poslední stránky. Snivé, filozofické, buddhistické. Hlavní hrdinka je sympatická a prochází vývojem a pochopením, které se mi líbí. Nechybí ani pohled na poválečné Japonsko zevnitř, co si lidé mysleli a jak se cítili rodiče a příbuzní padlých vojáků. Knihu jsem četla před nějakým časem, ale je jedna z těch mála, které se i po delší době udrží v paměti. Moc pěkné. Škoda, že autorka má pouze tuto knihu, alespoň v češtině.

7 23.01.2018

Verze útěku obou statečných mužů z obávaného tábora smrti, tentokrát pohledem Alfréda Wetzlera. Poněkud se liší od velice populárního a poutavého líčení Rudolfa Vrby: Utekl jsem z Osvětimi.
Přes nesporné morální ospravedlnění je Vrbova kniha hrdinským eposem, kdy se skutečnost možná poněkud přikrášlila. Tento autor je syrovější, bez obalu hovoří o strachu a zoufalství. Některé scény jsou trochu jiné od Vrbova vyprávění a připadají mi pravdivější. Nicméně klobouk dolů před nimi oběma!

3 23.01.2018

Čistý surrealismus, jak procházka po muzeu Dalího ve španělském Figueres. Tam jsou dvě desítky místností plných zhmotněných bizarních snů. Tady máme pár desítek kapitol. Každá je jako samostatná jednotka skládající se z reality namíchané se sny a představami do koktejlu, který s námi občas hodně zalomcuje. Asi jako po panáku peyotlu.
Autorka vypnula jakoukoliv autocenzuru a pozvala nás tak do světa svých šílených, ujetých, děsivých i komických představ, možná ale i toho, co opravdu prožila. Hranice mezi realitou a tím druhým je nezřetelná a rozmazaná.
Osobně mi vadila občasná krutost, chvíli už jsem byla rozhodnutá se čtením přestat. Jisté je, že kniha uchvátila spoustu recenzentů.

2 21.01.2018

Příběh mi hodně připomínal snovou atmosféru filmů japonského režiséra H. Mijazakiho, asi nejvíc film "Můj soused Totoro". Kdo má rád tenhle styl, určitě se mu bude kniha líbit.
V podstatě se nic moc neděje, ale pokud na sebe necháte působit atmosféru, vtáhne vás. A pak si najednou uvědomíte, že se toho pod povrchem děje dost, třeba někdo i umírá, ale všechno je takové v klidu a v nebouření se. Přijetí života takového, jakou má zrovna tvář.

4 18.01.2018

Tohle je docela silný kalibr. Riad Sattouf brutálně upřímně popisuje život v Lybii a Sýrii s rodinou.
Dostala mě babička, která olizuje vnukům oči a celkově tak trochu žije v době kamenné. Strýc, který i když je "Hádždž", okrade svého bratra. A hlavně autorův otec. Riad ho má velmi rád, dokáže ale vidět, že je nespolehlivý, vypočítavý, s minimem empatie, pověrčivý i přes doktorát z univerzity v Paříži. Bratranci a kamarádi svorně nenávidí všechno židovské, chybí jim jakýkoliv soucit se zvířaty (případ osel a hlavně to nebohé štěně...) Až si člověk říká, kde je to pozitivní, někde tam přece být muselo. Ono tam vlastně je, ale spíš jen takové záblesky mezi směsí nacionalismu, násilí a zabedněnosti.
Rozhodně to není komiks pro děti, jak třeba tvrdí v nabídce Kosmas, spíš jen pro trochu otrlejší mládež.

13 17.01.2018

Tuto sbírku už jsem četla před lety a naprosto mne okouzlila. Stále ji mám po ruce a občas nahlédnu. Je to kniha a autor mého srdce.
Nedivím se, že za Gítándžalí Thákur dostal v roce 1913 Nobelovu cenu. Nádhera. Něco tak čistého, prostého a opravdového je vzácný úkaz. I když se autor neustále obrací jakoby k bohu, je víc myšlen princip, podstata života, vesmír.
A jak už psal rossx o příspěvek níže, překlad F. Baleje je nejlepší:

"Touhy mé jsou mnohé a žalostné je volání mé, ale tys mne vždy zachránil tvrdým odmítnutím; přísné to milosrdenství protkalo život můj skrz na skrz.
Den za dnem činíš mne hodným prostých velikých darů, které jsi mi dal bez prošení - té oblohy a toho světla, těla a života a duše, zachraňuješ mne z nebezpečí touhy po příliš mnohém."
Za mne nejkrásnější básně vůbec.

8 14.01.2018

Ze Strinbergova deníku: "Život je příšerně ošklivý a my lidé tak propastně zlí, že kdyby nějaký spisovatel měl popsat všechno, co viděl a slyšel, nikdo by to nevydržel číst. ... To nejvyšší, čeho dosáhneme, je, že skryjeme svou podlost." 1903.
Není divu, že tento tolik uznávaný, lehce psychopatický autor do konce života nenašel nikde trochu naděje...

2 14.01.2018

Velmi originální kniha. Caitlin Doughty měla v dětství traumatický zážitek se smrtí dítěte a od té doby ji smrt fascinuje. Aby dokázala čelit svým strachům z ní, rozhodla se toto velké mystérium poznat do posledního detailu. Nechala se po vysoké zaměstnat v krematoriu jako spalovačka a asistentka všeho kolem mrtvých těl.

Snaží se dokázat, že "smrt není deviantní téma" k hovoru a "kultura, která popírá smrt, nemůže dobré smrti dosáhnout". Na rozdíl od našich předků jsme toto téma odsunuli co nejdále ze svého zorného úhlu a všichni předstíráme, že se nás vlastně ani netýká.
Přitom "jediná jistota, kterou máme, je to, že žádnou jistotu nemáme" a všichni jsme jen "budoucí mrtvoly". Do drsných a nelítostných detailů nám autorka ukazuje, co se s naším tělem bude dít v krematoriu, co to jsou přístroje trokar a kremulátor a že jsme jen "hrouda organické hmoty"a "pouhý záblesk na radaru nekonečného vesmíru" , který má teď zrovna tu obrovskou výsadu a štěstí, že žije.
V knize nenajdete nic spirituálního, jen pragmatický popis, který nás nelítostně táhne zpátky do reality, před kterou naše společnost zavírá dveře, abychom byli v klidu a nebáli se. A ono to má kupodivu opačný efekt.
Pokud máte v oblibě něco dobrého u knihy zobat, tak na to zapomeňte. Ale rozhodně stojí za přečtení, neznám jinou podobnou.

8 14.01.2018

Na této knize je velmi znát její snaha o korektnost (i když někdy podle mého názoru až na hraně).
Byla jsem na besedě s Joshuou Faudemem, který se pochlubil, že jeden výtisk knihy poslali i rodičům mladíka, co se odpálil. Bohužel už nevíme, co na to říkali.
Autoři nechtějí k žádnému náboženství zaujímat negativní stanovisko. Před barem se odpálil jen pomatený člověk, hotovo. Víc o tom nediskutují.
Je také pravda, že komiks je napsán bohužel tím způsobem, že vám žádná postava úplně nepřiroste k srdci. Ale jako sonda do života pár lidí kolem baru v Tel Avivu dobré.

2 13.01.2018

Velmi precizně a poctivě zpracovaný příběh, který se po trošku pomalejším začátku svižně rozběhne. Líbilo se mi střídání dvou časových rovin a jejich postupné doplňování.
Dozvěděla jsem se nové informace o německých špiónských metodách v Anglii před první světovou válkou. A to byl císař Vilém vnuk královny Viktorie. Pěkné oddechové a nenáročné čtení.

7 12.01.2018

V dětství přečteno několikrát, obvykle v posteli s teplotou a vždycky znovu jsem se u toho smála a zlepšila si náladu. Teď ale děti čtou víc fantasy a tohle už jim asi tolik neříká.

2 10.01.2018

Tahle kniha je klasika. Tak trochu horory pro děti se sugestivními obrázky, ať se připraví na život:) Zvláště pohádka "O překrásné Vasilise". Ty svítící lebky na kůlech kolem chatrče a babu Jagu v hmoždíři, která vypadá jako něco mezi mumií a zombie, si vybavím dodnes. Kostěj nesmrtelný, baba Jaga, carevič Ivan, krásná Marja, Finist jasný sokol, Jelena přemoudrá. To byly postavy mého dětství, četla jsem několikrát a později svým dětem.

12 10.01.2018

Nejlepší švédská kniha za rok 2013. Parádní, některé věty a obrazy si asi budu pamatovat napořád. Chápu, že pokud si člověk něco podobného neprožil, asi těžko porozumí. Na všechno je ten pravý čas. Přesné, pravdivé, osvobozující.

6 10.01.2018

Denisa Ogino je statečná ženská. Měla hodně náročné dětství, přesto na rodinu nezanevřela. V cizině se také jen tak snadno nevzdávala. Myslím, že ji to všechno nakonec přetavilo do člověka s nadhledem.
Je pravda, že tak kolem půlky knihy jsem se trochu ztrácela a moc mě to nebavilo. Vadilo mi občasné fňukání a stížnosti, kdo se nechoval tak, jak měl. Ale potom, kdy popisuje život s Japoncem a svoji heroickou snahu být tak dobrá jako domorodá manželka, to je opět rozjeté a čtivé až do konce.

2 10.01.2018

Oceňuji čtivý styl autora u tak nelehkého příběhu. Byl mi velmi sympatický svoji upřímností při líčení průběhu hladovky, vytrvalostí a odhodláním všechno zvládnout a předat dalším potřebným. Inspirace, že se vyplatí nehroutit se a pokusit se bojovat. Klobouk dolů za odvahu a sílu.

1 07.01.2018

Já nevím, tahle kniha mi přišla tak nějak amatérsky a naivně napsaná. Název je také zavádějící, aby upoutal pozornost...

7 07.01.2018

Věřím, že autor má v mnoha věcech pravdu. Syrová strava může být léčivá a v některých případech i zachraňovat životy. Existuje spousta důkazů.
Pokud se to i panu Skřičkovi ve víc případech povedlo, jak uvádí v knize (zvlášť případ invalidy úplně na konci), má velké zásluhy.

4 07.01.2018

Přišlo mi to trošku nezáživné, jdoucí po povrchu, ale kladem je srovnání životního stylu mezi Italy a Američany, což je někdy docela zajímavé.
Autorku obdivuji za upřímnost, se kterou na sebe i své příbuzné všechno vytáhla. Žádná autocenzura.
Spoiler:)
A také za to, že přes velké rozdíly v pohledu na život se svým italským manželem zůstala.

2 05.01.2018