Elsinor024 komentáře u knih

Tohle je, myslím, jedna z nejvíce nedoceněných knih. Benoite Groult loni zemřela v úctyhodném věku 96 let. V polovině 70. let si dala tu práci a ukázala nám, jak propastně rozdílný přístup k mužům a ženám se táhne celou historií lidstva jako pověstná červená nit.
Určitě stojí za to se seznámit s neotřelými názory Balzaka, který varuje muže: "Nechat ženu číst knihy...znamená naučit ji, jak se obejde bez vás," Napoleona, občanský zákoník, článek 1124: "Osobami bez právních nároků jsou nezletilí, vdané ženy, zločinci a debilové," Freuda: "Touha po úspěchu je u ženy neurózou, výsledkem kastračního komlexu, jehož se nezbaví jinak než naprostým přijetím svého pasivního osudu," J. J. Rousseaua: "Žena je zrozena, aby se podřizovala muži a snášela jeho nespravedlnost." A jsou desítky dalších významných mužů své doby s originálními názory na druhou (a podle nich samozřejmě tu horší) polovinu lidstva.
Při všech absurdnostech co líčí (například boj japonských žen v roce 1920, aby měly právo odmítnout vzít si syfilitika a mnoho, mnoho, podobných hrůz), si zachovala nadhled, smysl pro humor i ironii, lehký a svěží vypravěčský jazyk a nikde ani náznakem nepadne nějaké slovo o nenávisti k mužům. Ono také pokud mrknete na wiki, najdete spoustu odkazů na misogyny. Najít misandričky je mnohem těžší, ne-li nemožné.
Máme prostě muže rády, co s tím naděláme:) Četla jsem knihu dvakrát a určitě ne naposledy.

4 04.01.2018

Jedna z pár knih, které mi změnily život. Sam Harris, jehož hlavní životní náplní je tepat náboženský fanatismus, který je podle něj (vřele s ním souhlasím) jednou z hlavních příčin chaosu světa, se tentokrát vydává zpátky po proudu času. Ze své pozice neurovědce se totiž pokouší dokázat, že staré mystické školy měly minimálně v jedné věci pravdu, když prohlašovaly: "Svoboda je to, co nastane, když odpadne onen arogantní a pošetilý pocit, že žijeme naše životy vlastní vůlí." "My jsme tanec a bůh, prozřetelnost, Život - je tanečník," jak zase dnes poeticky popisuje dalajlámův přítel Eckhart Tolle a mnozí další.
Harrisova přednáška na toto téma dostupná na netu je naprosto dechberoucí. V téhle malé brožurce je podle mého názoru logicky ukázáno, že všechno má svoji příčinu, která ovlivňuje navazující událost. Že je nesmyslné litovat, proč jsem se tehdy nerozhodl(a) jinak. Nemohl(a) jsem. A tečka. Což samozřejmě člověka nezbavuje odpovědnosti za své činy. Není vina, ale odpovědnost zůstává. Tím odpadá nenávist a vztek, které nás i naše okolí ničí. Už to s sebou netaháme. Nezlobíme se na vzteklého psa, jen přijmeme opatření, aby nám neublížil.
A pokud se to někomu nezdá, v pořádku, nemůže teď jinak;)

8 04.01.2018

Na Vánoce se mi zachtělo pro atmosféru nějakou čistokrevnou romanťárnu a po přečtení zdejších hodnocení jsem sáhla po Ryanově pomoci. Po poslední stránce jsem se musela smát, co jsem to právě dočetla za naprosto naivní románek.
Je to jen můj subjektivní názor, ale několik rozporuplných bodů... Hrdinka je nejdřív vylíčená jako bojovnice za rodinnou čest a vzápětí úplně přetéká submisivitou. Směla bych, nevadilo by, ano, samozřejmě. Patří jí půlka ranče a nedovede ani pípnout?
Poslechne bez mrknutí oka všechny nesmyslné rozkazy, nezeptá se, nevzepře. Celou dobu se snaží napravit svoji pověst a když už k tomu málem dojde, schválně ještě přitopí pod kotlem nedorozumění s nevěrohodnou záminkou, v ten okamžik vycucanou z prstu. S Ryanovým bratrem si povídá v altánu a pak tuhle scénu autorka zakončí tím, že hrdinka odchází z pokoje. Špatný překlad nebo se autorka ztratila? Rozuzlení na konci potom trochu jako "deus ex machina", zázračné prozření.
Abych byla spravedlivá, nemůžu upřít cit pro detail, emotivní scény dobré, umí zaujmout. Ale celkově shrnuto, už od téhle autorky určitě nic číst nebudu ani na Vánoce jako výjimečnou sladkost:)

5 01.01.2018

Přes složitější začtení na začátku jsem knihu neopustila a nakonec mě nadchla. Není líbivá, na nic si nehraje, drsnost, surovost, naděje, pochopení, smích, smíření. Některé scény jsou fakt dost drsné a člověk se na ně musí dívat z jiného úhlu pohledu, než je ten náš běžný.
Závěrečný děj v klášteře a poslední zkouška jsou hodně silné. Opravdu to připomíná Castanedu a Dona Juana, tam se ale skákalo do propasti.
Určitě si knihu po čase přečtu ještě jednou s tužkou v ruce.
Rozhodně doporučuji.

9 02.07.2017

Moc pěkná knížka na léto k vodě, co ji zhltnete za dva dny.
Jak není úplně snadné žít s chlapem z jiné kultury. Jasně, to už tady bylo mockrát, "Bez dcerky neodejdu" a podobně. Ale tohle není negativní, naopak, ukazuje to sílu a vývoj člověka směrem k toleranci a pochopení.
A také jsem se skvěle pobavila nad "beduínskou láskou". Prostě doporučuji, v tomhle žánru jako mercedes mezi trabanty.

4 01.07.2017

Tak na tuhle knihu jsem se těšila. Konečně pohled zevnitř na opravdové muslimy, co nemají problém žít v západní společnosti a nejsou náboženští fanatici. Lidé jako my, proč by nemohli žít u nás? Stejně tak krišnovci, židé, budhisté, džinisté a další, proč proboha ne?
A bohužel velké zklamání. Když bych měla třemi slovy charakterizovat, co se touhle knihou táhne jako červená nit - absolutní nedostatek pokory. Amání píše o svých problémech s rasismem a předsudky po 11. září a jistě má v mnoha ohledech pravdu. Co však opravdu na první pohled praští do očí, je obrovská jednostrannost v pohledu na problémy společnosti. Nikde ani stín pochybnosti, že by s nějakou muslimskou komunitou, zemí bylo něco špatně.
Prostě podle autorky: My jsme ti hodní, co trpí rasismem, nepochopením, šikanou. Palestincům ubližuje zlý Izrael. Jsme příliš tolerantní, máme poddajné reakce, někdy až na "hranici lidské důstojnosti".
No, netroufla bych si tvrdit, že je to až takhle černobílé...
Také nepochopitelný údiv nad tím, proč se spojuje islám s terorismem. Nevím, Amání, snad kvůli tomu, co teroristé křičí před odpálením nebo střílením a jaká videa nahrávají?
Ameriku vybudovali "zotročení černí bratři a sestry od píky", proto mají "muslimové plné právo říct Trumpovi, aby koukal vypadnout z naší země". Je to fakt síla...
A to tuhle paní zvou na všemožné mezinárodní kongresy jako představitelku toho opravdového mírumilovného islámu... Potěš pánbůh....

18 01.07.2017

Skvělá kniha Byron Katie.
Jaký by byl svět krásný, kdyby se tenhle přístup k životu učil na školách. Žádné nové náboženství, žádný fanatismus, přijmout jen to, co nám po prověření přijde nápomocné k utváření štěstí. Podívat se z nadhledu na své myšlenky, které přinášejí trápení a ony samy odejdou.
Sama Katie je směs rázné ženské, co si nebere servítky, ale přitom soucitné, co se jí lidi nebojí svěřit s problémy naprosto všeho druhu. Od vězně z koncentráku po opuštěného manžela. Každý kdo od ní odchází, se směje:-) Paráda.

4 01.07.2017

Byron Katie je podle mého názoru jedna z nejlepších učitelek pozitivního přístupu k životu. Něco jako Eckhart Tolle nebo Anthony de Mello. Kniha je plná praktických příkladů, jak se vyrovnat se složitými situacemi v životě.
Vlastně nás dovede do bodu, že nic není složité, jen naše myšlenky:-)

6 30.06.2017