Elsinor024 komentáře u knih

Láska, vášeň, touha, radost, bolest, smutek, zrada, trápení, nenaplněný cit, to všechno zůstává, je věčné a neměnné.
Mění se jen čas a lidé, kteří tyto emoce prožívají. Někteří mají dar je věrně popsat ve verších. Je jedno, že básním v této sbírce je sto let, těm, které psal třeba Lermontov dvě stě let a řádky nad nimiž se trápila Sapfó (ke které Annu Achmatovou přirovnávají) jsou přes dva a půl tisíce let staré. Každý z nás se v alespoň jednom ze zrcadel, co nám nastavují, poznává.

Jsi můj tep srdce. Slábne, sládne
hoře v tvém teplém objetí.
Uvěř mi, není pro mne snadné,
když zaklínám tě - odejdi!
Odejdi, ztrať se bez adresy,
ať tě má Múza netrýzní,
ať žiješ, dlouho žiješ kdesi
bez lásky mé a bez písní.

5 30.10.2018

Osobní prožitky a vnímání, detaily a obrazy, někdy podobné pohledu udiveného malého dítěte, jindy člověku otupenému složitým a těžkým životem (který Ko Un bezpochyby měl), jindy se objevuje nadhled a moudrost zenového mnicha (kterým deset let také byl).
Jak píše překladatelka, v Ko Unovi se skrývá několik Ko Unů.
A každý píše jiné básně.

3 25.10.2018

Je mi líto, ale nejsem z tohoto počinu až tak úplně nadšená. Přitom komiksy a zkratky mi vůbec nevadí. Tohle dílo je po grafické stránce výborné, není co vytknout. Je vidět, že si autoři dali záležet s detaily, které poctivě propracovali.

Jen mi snad kromě jednoho příběhu přišlo, že vynecháním takové spousty Čapkových vět povídky hodně a bolestně ztratily na svém kouzlu a osobitosti.
Čapek, to jsou hlavně a především slova a krása jazyka, jeho obrovská slovní zásoba. Což logicky do tohoto díla dát nešlo začlenit. Možná kterýkoliv jiný spisovatel by komiks unesl. Ale tady celkové vyznění ve srovnání s originálem (nebo i televizním zpracováním) hodně ztrácí.

1 23.10.2018

Tolik jsem se na tuhle knihu těšila. Achmatovou jsem četla před lety a hodně se mi líbila, některé její verše si dodnes pamatuju.
Jéé, to jsem byla zklamaná. Ne samotnou básnířkou, tu znám, ale překladem. Achmatova je trošku dekadentní bohémka, která potřebuje střídat milence, týrat je a být jimi týrána, žít v neustálém napětí a bouřlivém citu. Překlad Marie Marčanové mi bohužel připadal, jako když se ji snaží interpretovat Karolína Světlá na Kroužku šití pro počestné paní a dívky. Ta vášeň a hořící touha tam jsou, ale učesané a cudné a působí trochu strojeně.
Přitom v jiném přesnějším překladu se její verše nečtou, ale prožívají, jak píše František Branislav.
No nic, jdu hledat tu druhou překladatelku, jejíž verše si pamatuju, tady jsem stejnou báseň nemohla poznat.

Z toho povedenějšího:

Co nebylo řečeno námi,
já slovem nezradím,
a na místo neshledání
keř šípku zasadím.

2 23.10.2018

Pokud by chtěl někdo nahlédnout do života v Sýrii před válkou, nabízí tento grafický román nejlepší možnost. Je totiž pravdivý a nekorektní až na dřeň.
Každý má nějaké tajemství, o které by se nerad dělil s veřejností. Riad Sattouf nám je všechny nabídne na orientálním podnosu. I ta nejčernější. Nikoho z vlastní rodiny nešetří, sebe samozřejmě také ne. S gustem vypráví, jak rád ponižoval a urážel svého roztomilého mladšího bratra.
Dozvíme se všechno, i jak ho otec nutil lhát a přetvařovat se.
Sám jeho otec jako profesor na univerzitě nadržuje vysoce postaveným, aby z nich měl prospěch. Ostatní příbuzní vesměs mentalitou uvízli hluboko ve středověku. Autorův otec se zmítá někde uprostřed a podle potřeby přeskakuje na jednu nebo druhou stranu, i když se stane, že někdy to psychicky nevydrží a zhroutí se.
Všudypřítomné je násilí, pohrdání židy a samozřejmě také ženami. A to i ženami samotnými...
Autor bez příkras popisuje i život ve Francii (fuj, to zacházení s koťaty), který ale i tak vychází nesrovnatelně lépe.
V Lidových novinách se v recenzi na tuto knihu píše, že kdo chce najít důkaz o neslučitelnosti určitých kultur, tady je.
https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-riad-sattouf-o-arabech-bez-predsudku.A170714_104011_ln_kultura_jto

7 21.10.2018

Objevila jsem Víta Slívu a líbí se mi. I to, že se v knize občas mihne Platón a autor se netají náklonností k němu.
Básně jsou syrové, někdy temné a často silné, v každé je jasná emoce. Ale mezi tím se objeví i snivé a něžné.

Svíce plane pod měsícem
měsíc nad svící

Světla nikdy nenasycen
v obou hořící

3 19.10.2018

Podle mého názoru zatím nejlepší díl z celé série. Tři roviny, které se postupně doplňují a odkrývají. Každá je jinak napínavá a jedna z nich řeší nedokončenou záhadu předchozího dílu. Napětí se u všech stupňuje a na konci je těžké se od knihy odtrhnout.
Atmosféra je vykreslena tradičně bravurně, tam není co vytknout. Někdy se přistihnu, když stojím ve frontě v obchodu, že se mi vybavují tyhle barvitě a živě popsané situace v hlavě, jako bych je viděla ve filmu. A přemýšlím chvíli, jestli jsem to viděla nebo četla. Za popis je 6 hvězdiček z 5.
Inspektor Gamache je tu tedy vykreslován trochu jako Old Shatterhand, nemá žádnou špatnou vlastnost a s manželkou mají vztah, že by jim ho záviděli i Bella s Edwardem:-) Ale také nevadí, je příjemné si o tom číst.

15 18.10.2018

Čtu kanadskou detektivku, ve které se jedná o českých přistěhovalcích. Chtěla jsem ji proložit něčím poetickým a náhodně si vybrala tuhle knihu. Otevřu ji a koukám, že ji napsali Češi žijící v Kanadě. Pěkné...
Líbí se mi dobrá česká haiku, mezi která ta manželů Límanových určitě patří. Možná nejsou tak dokonalá jako haiku třeba P. Petříčka nebo Jakuba Zemana, ale nevadí.
Slova jsou obroušená až na základ, aby se na okamžik zaleskl prvotní obraz a pocit, který měl básník na mysli. Vidíme ten výjev živě před sebou v nezachytitelném letu. A potom zůstává jen tušení, že tudy proletěla krása.

"Už tisíce let padají
slivoně na rukávy básníků
a pořád jsou krásné"

5 15.10.2018

To bylo tedy překvápko! Přiznám se, že jsem Jodorowského moc neznala a nevěděla tak úplně, co mám čekat. No a bylo to něco jako Hra o trůny o několik levelů výš, celé zabalené v parádním mystickém a lehce erotickém hávu.
"To proto nyní udatní bojovníci, kteří opustili své ženy s vyplakanýma očima, klopýtají přes drzé krysy v liduprázdných uličkách a opilí nenávistí a touhou míří k Ohnivému paláci, kde je čeká jediná odměna, nahá a lesknoucí se jako Luna v úplňku..."
Hlavní hrdinka kosí všechny kolem sebe jako Atilla Bič boží, dokonce i potom, co dosáhne vyššího stupně duchovního uvědomění. No proč ne... Nakonec se dozvíme, kdo některé postavy představoval a hrdinku zkoušel.
Nejvíc mě zaujala část v klášteře, kde se hemží tajemní mnichové, Opičí člověk, nájezdníci. A ten konec, kdy si královna sedne k Mudrcům, nádhera.
Má to sílu i ve výtvarných detailech, o které se hodně zasloužil J. C. Gal, který na dovršení mystického vyznění příběhu před dokončením zemřel.

4 12.10.2018

Spousta zajímavých podrobností ze života lidí, kteří se rozhodli po únoru 1948 opustit republiku. Jasně, že je to trochu ve zkratce, ale o to víc je to někdy zapamatovatelné.
Například jsem nevěděla, že v Austrálii museli imigranti dva roky vykonávat tvrdé služby pro potřeby státu, aby si zasloužili azyl. Byli přiděleni na nejtěžší a nebezpečné práce při výstavbě silnic přes pouště, dolování uhlí, stavění přehrad, kácení lesů. Pokud nechtěli, měli smůlu a museli o dům (stát) dál. Teprve kdo se osvědčil jako dobrý pracovník, mohl se stát australským občanem.

5 11.10.2018

U téhle série a autorky se mi začíná opakovat stejný scénář. Ze začátku se nějak nemůžu začíst, v půlce si říkám, proč to vlastně čtu. A proč a za co dostala autorka tolik cen?
Po polovině se do příběhu zakousnu, jsem unesená popisy situací, atmosférou, sympatiemi k hlavní postavě vyšetřovatele. Říkám si, jaký má spisovatelka této knihy originální talent vtáhnout pozorovatele do děje, jako by byl přítomný. Parádní!
A konec a rozuzlení mě potom trochu zklamou jako ne úplně propracované a logické...
Zvláštní, neumím říct, jestli jsem nadšená nebo trochu rozčarovaná. Možná obojí:)

Dopsáno po přečtení dalšího dílu: Musím trochu poopravit, že předchozí kniha mě malinko rozčarovala. Nebyl to konec. Oba dva díly, tento a následující na sebe úzce navazují a dají se hodnotit až po přečtení obou.

8 30.09.2018

V první řadě obdivuju upřímnost až na dřeň, se kterou nám autor Stárek - Čuňas předkládá výseky ze života Jirouse - Magora. Vypravěč si tedy opravdu nebere servítky a tak víc prosvítá ta "magorštější" Jirousova tvář. Což jak vidím v komentářích níže, dost lidí irituje.
Ale kdo bez trochy šílenství v sobě by se dobrovolně rozhodl pro život s STB za zadkem, neustálým napětím z možného zatčení při všem co dělám? K životu disidentského intelektuála 80. let patřil chlast, miliony vykouřených cigaret, vulgarity, nevěry, absolutní neúcta k jakýmkoliv státem vnucovaným autoritám. Ale taky sebevražedná odvaha, se kterou se vrhali do průšvihů a samotek za svoji pravdu.
Líbí se mi Magorovo heslo: "Člověk je starý, když se jeho život stává jen čekáním na příležitost udělat něco předem připraveného".
Když si tak představíme, jak by vypadaly podobně smrtelně upřímné "Babišovy nebo Zemanovy legendy", to by teprve bylo maso...

2 13.09.2018

Některé Žáčkovy básně jsem měla vypsané už jako mladá holka. Teď je čtu po letech (díky, nefer, za připomenutí:) a koukám, že jsou pořád stejně působivé.
Některé knížky, co se mi dřív líbily, už bych si znovu nepřečetla, ale básně z téhle sbírky jsou pořád živé a mají své kouzlo.

...poznám tě poslepu, znám tě už tisíc let,
všecko je poprvé, všecko je naposled...

8 30.08.2018

Zep zpracovává otázku, na kterou prý podle řecké mytologie uměl odpovědět pouze věštec Teiresiás. A když to udělal, nejvyšší bohyně ho nechala za trest oslepnout.
Hlavní hrdinka knihy Esmera musela projít stejnými zkušenostmi jako thébský prorok a otázku pak zodpověděla šalamounsky.
Zajímavé téma a hodně(!) odvážné zpracování.

1 13.08.2018

Autorka je statečná a hrdě o sobě prohlašuje, že je feministka. Ať si každý myslí, co chce. Podle mne je to v tom dobrém slova smyslu - prostě vzdělaná, příjemná, mladá žena, která si všímá stereotypů kolem sebe (které nejsou zrovna k ženám přátelské) a chce je změnit.
Není to zapšklá dračice, která nenávidí všechny chlapy a věci kolem nich, jak bohužel velká část populace význam toho slova vnímá...
Ne se vším v knize úplně souhlasím. Třeba genderově nerozdělené hračky. Ze zkušenosti se svými dětmi vím, že holčička si občas hraje s autem a bagry, ale ta panenka s dlouhými vlasy je prostě nej a vyhrává na celé čáře - a je to v drtivé většině případů. Autíčka můžou být rozestavěná po celém pokoji.
Určitě je ale dobré auta a kladívka holčičce z ruky nervat, pokud je to třeba jinak. Mám známou, naprosto spokojenou odbornici na parní turbíny, která si s panenkami jako malá asi moc nehrála:)
Rady manifestu hodně číst, nesnažit se za každou cenu zalíbit ostatním, nemít manželství jako životní cíl, kriticky přemýšlet nad vlastní kulturou a bezhlavě nepřejímat její doporučení atd., jsou super.

Výborný nápad popsat kvantovou teorii formou komiksu. Sice na konci nejsme o nic moudřejší než na začátku, alespoň však trochu tušíme, o co jde.
V podstatě se přední fyzikové dostali do situace, kdy připustili, že možná neexistuje čas, prostor a hmota odděleně, ale všechno je navzájem propojené. Jak už dokázal Aspectův aspect počátkem 80. let minulého století. Fotony vypouštěné opačnými směry a ovlivněné překážkami, si "předávájí" nadsvětelnou rychlostí informace o překážkách každého z nich.
Realita existuje jen tehdy, když ji pozorujeme a tím ji vytváříme.
Všechny složité rovnice a konstanty popisují "makroskopický svět mlhavě", jak říká v knize Einstein, "dokud se na něj někdo nepodívá - třeba myš" :-)
Mystikové všech dob a východní filozofie o tom hovoří podobným jazykem. A někteří z fyziků k nim mají blízko. David Bohm se přátelil s Krishnamurtim a citáty třeba Nielse Bohra jsou, jako by je říkal Buddha: "Poslední realita je takové místo, kdy pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda".

7 10.08.2018

Myslím, že je skvělé, když tahle sympatická nigerijská dáma píše o feminismu z hlediska své země. I když něco z toho by se dalo použít i v našem prostředí.
Například, když hovoří o svých známých, manželech, dvou stejně vzdělaných lidech na stejném postu. Když přijdou domů, hádejte, kdo z nich obstará po práci domácnost? A když muž, zatím co žena vaří a uklízí, přebalí dítě, poděkuje mu, jak je neobyčejně laskavý:)
Samozřejmě autorce pomáhá to, že se narodila do vzdělané a bohaté rodiny. Jako nigerijská vesničanka by si sotva mohla dovolit tolik otvírat ústa.
Oceňuje pokrok, kterého její země dosáhla. Například to, že před sto lety by její neteře, dvojčata, odnesli příbuzní do pustiny a zabili jako zlé znamení. Dnes už to její kulturní okruh nepraktikuje.
Ať žijou nigerijské feministky!

7 09.08.2018

Tahle kniha mi dala zabrat, čtu těch pár stránek od března. Ale nelituju ani v nejmenším. Zařazuju ji mezi těch pár knih, které mění život. Nebo ho posunou.
Jak sám Nisargadatta říká, není to žádné milé učení duchovní školky, není to pro duchovní žáčky. Je to tvrdé, přímé a neúprosné. Zabije vás to a pak zachrání:)
Eckhart Tolle hovoří o tomtéž, ale je ohleduplný a laskavý. Nisargadatta se klidně rozkřikne: "Chodíš ke mně tak dlouho a pořád máš tak blbé otázky!" Pak se rozesměje, protože je to všechno hra.

Je dobré se podívat na totéž z jiného úhlu, než jen toho příjemně laskavého. Tenhle vzteklý Ind vás nemilosrdně rozseká na cucky, abyste konečně pochopili, že po vás nic nezbyde, že neexistujete.
Jeho základním učením je neexistence jakékoli individuální entity, která by mohla o čemkoli rozhodovat. Všichni jsme jen objekty, pseudoentity v božské komedii, iluze vlastní svobodné vůle je největší nadutost a arogance. Nemáme zásluhy ani viny.

Jako když si představíme sen, co se nám v noci zdá. Plný děje, zvratů, dobrodružství, krutosti i nádhery. Když se vzbudíme, je nám líto, že nějaká postava z našeho snu trpěla? Pomohlo by, kdyby se k nám modlila, ať ji necháme žít? Pokud bychom měli tu moc, vysmějeme se jí, že ona je přece my a nemá skutečnou podstatu. To my jsme si ji vysnili a ona se ani nenarodila ani nezemře. Čeho se bojí? Prostě samostatná neexistuje.
No a stejné je to s námi. Ten kdo sní, je absolutní podstata, jak Nisargadatta rád říká "noumenon", našimi smysly a rozumem nepoznatelný.
Jen pokud je někomu dáno být jako troud, aby jeho duchovní intuice mohla nějakým podnětem, jiskrou, vzplát a on se probudil, pochopí, osvobodí se ze lpění na své osobě. Prostě "nazří".
Pokud je mokrý jako bažina, nepomůže plamenomet. Ale on sám s tím nemůže nic udělat, snaha je zbytečná.
A i potom, když má dar vzplanout, zjistí, že tu není nikdo, kdo by měl být osvícen. Jaká postava ze snu by mohla?
Jsme všechno, dokonce i čas a prostor, není nikdo, kdo by jedl a spal, radoval se nebo trápil. Existuje jen jezení, spaní, radost a trápení. V tom velkolepém kosmickém snu a božské hře. Jako když my ve svém snu cítíme něčí emoci, ale není v nás nikdo, žádný malý panáček v hlavě, který by ji cítil. Jsme to pořád my.

Krásně to shrnuje další neúprosný osvícenec Jed McKenna: Projdete radikální dekonstrukcí své osobnosti, abyste viděli, co bez ní zbyde. Výsledkem není osvícené já ani pravé já, je to žádné já. Když je po všem, je na čase být zase člověkem ve světě, to znamená vklouznout zpátky do kostýmu a vylézt zpátky na scénu.
(přepsáno z www.iwritte.cz)

7 06.08.2018

Vyprávění o rodině prezidenta Beneše z pohledu bratra Vojty. Maminka Anna Petronila Benešová si vzala svého vzdáleného příbuzného Matěje Beneše a společně se vypracovali z chudých poměrů k relativnímu bohatství a podnikání, i s deseti dětmi na krku (osm jich přežilo). Energii a touhu po zlepšení měli Benešovi v krvi.
Nejmladší Edvard měl být ševcem, pár starších chlapců už studovalo a to rodinný rozpočet zatížilo. Prosadil si svou, což se ukázalo jako prozíravé.
Maminka byla pyšná na dva syny učitele, své desáté dítě prezidentem už nezažila.
Nevěděla jsem, že dva starší bratři také koketovali s politikou a nejstarší Václav se stal dokonce Masarykovým oblíbencem dlouho před Edvardem.

U Benešů starších sloužil jako pasáček vepřů pozdější slavný sochař Václav Levý. Benešově mamince jako holčičce na pastvě vyřezával figurky. Jeho žákem nebyl nikdo jiný než slavný Myslbek. No a ten zase vyučil Jana Štursu, aby mohl vytvořit známé Masarykovy portréty ve 20. letech. Líbí se mi tyhle osudové provázanosti :)

2 24.07.2018

I když je tahle kniha zařazená do lehčí literatury, za mne je v ní naprosto dokonale vykreslena psychologie a hnutí v mysli druhé hlavní hrdinky. Četla jsem Svévoli, nejlepší knihu roku ve Švédsku, ale to jak tady autorka popisuje pochody v hlavě Saskie, je mnohdy lepší než u oceňované literatury.
Pokud něco v hlavě přecvakne, člověk si prostě nemůže pomoct a udělá to, co musí, fyzicky je nemožné tomu nepodlehnout, jako u každé "normální" závislosti. Líbí se mi, že nikdo není černý a bílý, každý má své temné kouty, střídá si masky a nikdo neví, která je ta pravá. Možná žádná anebo všechny najednou.
Podle mne nejlepší autorčina kniha. Pokud by L. Moriarty nechala všechny na konci tragicky zemřít, věřím, že by se také vyšvihla na oceněnou knihu:-)

7 22.07.2018