Elsinor024 komentáře u knih

Pár docela užitečných rad v knížečce na sto stránek. Nejdůležitější je přijmout to, že každý člověk se nejvíc ze všeho zajímá o sebe a chce mluvit hlavně o sobě. Ego neumí být jiné než egoistické. I pokud děláme něco extra bohulibého a užitečného pro hladové sirotky, je to pro náš vnitřní ušlechtilý pocit.
Podle jednoho citovaného průzkumu prý ženy opouštějí častěji muže, kteří jim nevěnují pozornost než ty, kteří je týrají a jsou panovační. Tak moc toužíme po uznání a pozornosti...
Trochu americké a zaměřené na úspěch v prezentacích, ale jinak celkem dobře a stručně napsané.

"Vyhýbejte se hádkám. V hádce zvítězíte jen málokdy, dokonce i když máte pravdu."

6 15.03.2019

Karolína Světlá si v roce 1862 píše se sestrou Sofií o rodině a známých, ale také spolu probírají životopis Schopenhauera a jiná intelektuální témata. Tím se vymykají běžným dopisům tehdejších dam.
Světlá je někdy nemilosrdně otevřená, popisuje zlé, nepříjemné a škaredé děti svých příbuzných, svoji umírající švagrovou. Upřímná je i v tom, že sestře přepisuje Nerudovy dopisy slovo od slova. Tedy musíme jí to věřit, protože jeho originály se nedochovaly.

Líčí své sestře, jak na sklonku léta, během pěti hodin, kdy budoucí slavný spisovatel třikrát v zoufalství odešel a zase přišel, ho donutila uzavřít dohodu o podmínkách jejich vztahu. Neruda musel slíbit, že spisovatelčin "domácí poklid rušit nebude". Ona se zase zavázala k tomu, že se stane jeho "guvernantkou", která má za úkol "v něm co je hrubé zjemniti, co je temné osvětliti, co je hranaté otesati". Slíbili si, že o jejich dohodě nikdo na světě nebude vědět, jen oni dva. A Světlá to hned za tepla vyklopila své sestře:)
Samozřejmě že Neruda své sliby jako vášnivý sotva třicetiletý mladý muž nedodržel a neustále svoji Johanu přesvědčoval ke společnému životu. Ta dala přednost mravopočestnosti a zajištěnému, i když ne kdovíjak milovanému manželovi. (V dopisech ho označovala za omezence, se kterým si přes sebevětší úsilí nerozumí). Vztah se nakonec musel rozpadnout. A mladý nadšenec ještě dostal od Petra Mužáka za uši.

Rozlícený Neruda pak píše docela krutě: "Ach jen nedělej, jako bys kdovíjak pevně na nohou stála a nikdy podpory nepotřebovala, jen nedělej, jako by se ti nebylo nikdy po duši spřízněné zastesklo, jako bys ty jediná necítila jako my všichni!
...však by se ti bylo také ulevilo, mluv si co mluv, kdyby si se byla mohla na mých prsou vyplakati, o mé srdce opříti, kdybys mne byla mohla se pozeptati, co tě kdy hnětlo, ale tys nechtěla, nu - buď si jak chceš, stará panno!"

Je zajímavé, jak říká v doslovu literární historička Dagmar Mocná, že Světlá svým odmítnutím jiné než platonické lásky k Nerudovi vyvolala v tehdejší společnosti spíše negativní reakce. Brali ji jako citově chladnou, příliš ctnou a vypočítavou potvoru.
Ale co kdyby měla tak široké srdce jako Němcová? Ta se svými milenci netajila ani před manželem, v klidu se s nimi doma v jeho společnosti rozcházela. Za tohle u vážené měšťanské smetánky nebyla tak úplně chválená.
Prostě ať by chudák Světlá provedla cokoliv, bylo by to špatně.

9 12.03.2019

Básně paní Mullerové mě bavily. Dáma v nejlepších letech, u které je znát, že už má něco odžito a může si dovolit přijít někdy s dávkou ironie a nadhledu, jindy smutně a kousavě, má odvahu být v klidu trochu noblesně dekadentní, ale vždycky píše s velkou fantazií a nikdy pateticky. Určitě se někdy pustím do jejích knih.

Stonky sténají ostošest,
měsíc mi leží na plíci,
na nebi vříská jedna z hvězd,
ne nepodobná opici.

Kočky se mrouskají na střechách,
užívají si jarní sex,
noc, co má oči krhavé
mrskne mě krutě do pánve,
usmaží ze mě hemenex.

Je pozdní večer, první máj,
tma se lepí jak kofola,
čas lásky skončí ajn, cvaj, draj,
můj milý nejde, nevolá.

5 02.03.2019

Ve starém Japonsku bylo zvykem dávat nomanželům pod polštář knihu s důvěrnými informacemi, které se rodiče styděli předat přímo. Byla to Ta Kniha.
Beatnický filozof Alan Watts nám dává pod polštář svoji Tu Knihu se zásadními informacemi, které nám byly podle něj zatajeny. Čerpal z učení védanty a zenu, ke kterým se přiklonil.
Tento původně kněz, který kdyby sám neodešel, byl by z církve vyobcován, protože došel k tomu, že je mu bližší védanta a zen a hlavně, jak píše v této knize:
"Nezvratná oddanost kterémukoliv náboženství není jen intelektuální sebevražda, je to zároveň i faktická nevíra, neboť uzavírá mysl jakémukoli novému vidění světa. Víra znamená především otevřenost - je to akt důvěry v neznámé."

Celý svůj poměrně krátký život se snažil, aby lidé pochopili, že "všeobecně rozšířené vnímání sebe sama jako samostatného ega uzavřeného v pytli z vlastní kůže je halucinace." Protože "svět za naší pokožkou je ve skutečnosti pokračováním našeho těla."
"Já nespočívá jen v samotné kapce, ale v celém příboji energie, který sahá od galaxií až k jaderným polím našeho těla."
Nechce, aby lidé něco nového, jiný pohled na svět přijali na základě víry - v autoritu, zázraky, proroky, ale jen na základě vlastního prožitku a pochopení. Jinak se propadáme do nebezpečné demagogie a fanatismu.
Jedna z mých pár vůbec nejmilejších knih.

8 17.02.2019

Beze sporu je tohle dílo bravurně napsané. Nevyzpytatelný tanec života. Každá z hrdinek si pravidelně nasazuje masku laskavé, obětavé a podporující osoby, aby ji v nestřeženém okamžiku strhla a stala se z ní nepříjemná a sobecká megera. Jaká tvář se pod maskou opravdu skrývá, nikdo neví, ani hlavní hrdinky samy. Možná tam žádná ani není.
Lila je opravdová, nechá se svými pochody v hlavě řídit bez autocenzury. Elena je víc vypočítavá, rozvážná a o to zákeřnější. Ale zase díky tomu neubližuje tak na dřeň.
Ke konci je vyprávění stále temnější a bezútěšnější, jako by příběh chtěl těm čtenářům, kteří měli odvahu dočíst až sem, dokázat, že má pravdu kniha Kazatel se svým známým "vanitas vanitatum et omnia vanitas", marnost nad marnost, všechno je marnost.
A tady mám trochu problém. U knihy takové kvality a rozmachu mi chybí alespoň malá jiskřička naděje, nadhledu, moudrosti vydestilované z hory trápení. Autorka nám poslední scénou, která dělá velký oblouk do minulosti, dokazuje, že je hlavní hrdinka vlastně pořád malá holka, jen ve starém těle. Všechno prožité jí vlastně k ničemu moc nebylo, aby se díky tomu cítila víc zakotvená v životě a pochopení.

10 09.02.2019

Tahle kniha je hodně povedená. Profesor Patton se pokouší celkem zábavnou formou nastínit hlavní témata filozofie. Podobá se to jinému povedenému komiksu - Záhady kvantového světa - také výbornému.
Průvodce Hérakleitos pluje řekou filozofie a potýká se s tématy jako je logika, etika, mysl, svobodná vůle, bůh... V paměti mi nejvíc utkvěla historka, kdy potká Johna Locka. Pokud v lese padne strom a není tam nikdo se sluchovým orgánem, zazní vůbec zvuk? Jen se lesem prožene tlaková vlna...
Barvy vlastně také neexistují, jen odrazy záření podle struktury povrchu. Berkeley jde v tomhle do extrému. Tvrdí, že ani židle v místnosti neexistuje, když tam není pozorovatel... Představujeme si ji jen jako mentální obraz v hlavě.
Možná se to zdá jako pitomost, ale právě v Záhadách kvantového světa Einstein říká, že makroskopický svět je neurčitý, pokud se na něj nepodívá třeba myš. Fotony se také zjevují podle způsobu, kterým je měříme, aby nám udělaly radost. Jaké jsou samy o sobě? Nikdo netuší.
Další zajímavá kapitola se týkala svobodné vůle. Na konci nás autor (téměř) dovede k závěru, že opravdu podle všeho neexistuje. Nejsou logické argumenty na její jasnou obhajobu, spíš naopak. Můj oblíbený píšící neurovědec a filozof Sam Harris svojí podle mého názoru skvělou knihou Svobodná vůle přesvědčivě dokazuje totéž.
No a na závěr: co byste řekli tomu, když autor cituje současného uznávaného filozofa Davida Chalmerse, který nedávno předložil teorii panpsychismu. Je možné, že "fotony mají určitý hrubý subjektivní pocit, který je předchůdcem vědomí. "
Prostě shrnuto, vědomí je ve všem.
A pak že neměli mystikové všech dob pravdu:-)

6 02.02.2019

Thákur je básník s obrovskou imaginací a nadáním pro lyrické básně. Ve své době byl oceněný nejvyšším vyznamenáním, dnes je obecně téměř pozapomenutý. Svým životem navíc prokázal, že to o čem psal, je mu také blízké. Vážil si ho a měl rád i Karel Čapek.
I když jak přešla léta, je mi bližší třeba rozesmátý Anthony de Mello než tenhle vážný vousatý Ind, pořád se k němu vracím a nechávám se unášet na křídlech jeho barvité a bezbřehé fantazie.

"Tvá řeč je prostá, můj Mistře, nikoliv však těch, kteří mluví o tobě.
Rozumím hlasu tvých hvězd a mlčení tvých stromů.
Vím, že mé srdce se otevře jako květ, že můj život byl napojen u skryté studně."

"Jsem přimknut k tomuto živému prámu, svému tělu, na úzkém proudu svých pozemských let. Opouštím jej, když je plavba skončena.
A pak?
Nevím, je-li tam světlo a tma totéž.
Neznámý je věčná svoboda.
Je nelítostný ve své lásce.
Rozdrtí lasturu pro perlu, němou v temném vězení."

8 31.01.2019

Jiří Charvát mě opravdu baví v současnosti nejvíc z poetů.
Vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že neexistuje. Přeložil Jeda McKennu, který mu to s chutí svým drsným způsobem potvrdil. Co s tím?
Snaží se popasovat se životem tak, jak píše, že objímá svoji třeskutou melancholii, až vzniká trochu cynický humor s (předstíraným:) nadhledem. Jeho videu "7 důvodů proč nenajdete pravou lásku" jsem se smála ještě dlouho potom. Když čtu jeho básně, přijde mi, jako by je psal beatnický filozof Alan Watts, když by se narodil v naší době a bylo by mu teď něco přes třicet, jako Jiřímu Charvátovi.

"...tajže až příště přijde panika
až budeš lapat po dechu
k ránu
na zastávce
vzpomeň si
že v tobě všechno zaniká
v tobě všechno vzniká
jsi kapka v oceánu
oceán v kapce

a co když v tom je celej vtip?
že kam až oko dohlídne všechno
seš ty..."

"jak včera
polykám
a zase zvracím
litry
karcinogenních informací
modelky z Dachau
pátý přes devátý
slevy
selfíčka
atentáty"

a trochu osobní:

"jak fraktura co nesrůstá
jsou noci bez lamp bez svíček
paraván ze tmy
kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet"

10 25.01.2019

Na tuhle knihu jsem přišla náhodou. Cvičila jsem a s hlavou úplně dole jsem si jí všimla na dně knihovny. Tohle taky doma máme?:)

Opravdu se mi líbí, jak je kniha udělaná. Číst si ji může dospělý i dítě. Autor vybral důležité informace a zajímavosti z historie a života samurajů, zpracoval je přehledně a čtivě, v dávce úplně přiměřené.
Dozvíme se, co znamenalo původně kamikaze, jak vznikla slova harakiri, rónin.
Vůbec jsem například netušila, že na přelomu 16. a 17. století v Japonsku téměř převládlo křesťanství, ke kterému se chovala jejich společnost zpočátku vstřícně a otevřeně. Až když v zemi vycházejícího slunce pochopili, že za křesťanské ideály je schovaná hlavně politika a ekonomické zájmy u všech států vyvážejících Kristovo učení, nastal prudký obrat zpátky k původnímu a osvědčenému buddhismu a šintoismu. A dobrovolná izolace trvající staletí.
Tahle velmi dobře zpracovaná kniha mne navnadila na další z edice "co jak proč".

5 24.01.2019

Nestvůra z Essexu snad ani není román, připomíná mi víc trochu ujetou okouzlující báseň, kterou by napsal Tim Burton spolu se svou mrtvou nevěstou. Nikde nejsou jasné kontury, postavy jednají neuchopitelně, všechno se odehrává jakoby za jejich pověstnou essexskou mlhou.
Autorka jedná jako její hrdinky, nepodbízí se, nechce se čtenáři zalíbit. Lehký náznak erotické scény nepůsobí vůbec přitažlivě a jde jen tak mimochodem kolem. Myšlenky se prohánějí hlavami postav jako divoký vítr, který je neustále v pohybu a ani na chvíli se neuklidní.
"...všechny jeho hluboko položené základy, na kterých vybudoval svou bytost, se otřásly, pukly a přestavěly. Každou větu, která mu přišla na mysl, okamžitě popřela jiná, přesně opačná a stejně pravdivá: porušili jsme zákon - uposlechli jsme jej; kéž by sis proboha udržela svůj londýnský odstup - díky bohu, že žiješ, když žiju já, díky bohu, že žijeme na stejné zemi!"

Jinak jak už tu bylo řečeno: Neomluvitelně velké množství chyb a překlepů. Korektor takového solidního nakladatelství jako je Argo se musel při čtení dostat do stejného deliria jako jedna z hrdinek, aby tohle mohl přehlédnout. (Krakatoa je tady Krakatit, vážně?:)

16 12.01.2019

Pokračuje divoká italská jízda, kdy na jednom rohu narazíme na camorru propojenou s fašisty, na dalším komunisty (i bohaté) svorně spolupracující s teroristy, nahlédneme do odpudivé továrny na maso, kde si místní feudál mezi salámy a uzeným užívá s podřízenými ženami. Kolem toho všeho výbušná politická situace, která je opravdu detailně rozebraná.
A znovu je nám nastaveno nelítostné zrcadlo, v jehož alespoň jednom střípku se musíme najít. Máme vysoké morální nároky na druhé a udílíme moudré rady. Ale jakmile do stejné situace vplujeme sami, všechno je rázem jiné. Musíte nás pochopit, jinak to nešlo.
V jednom okamžiku je nám jasné, jak se máme zachovat, co je správné a co musí skončit blbě, kdybychom to provedli. V další chvíli na sebe nevěřícně zíráme a pozorujeme, jak jsme udělali pravý opak našich moudrých úvah. Neovládáme své životy, jsme jak herci na jevišti světa, co musí zahrát svoji roli a pak nést následky. Hlavní hrdinka dokonce napíše o takovém chování u žen akademiky ceněnou knihu, aby se pak díky silným emocím zachovala jako dokonalý prototyp toho, co z duše nesnáší.
No je to velká síla. Originální, dokonalé! Věřím, že po dalším přečtení by se našly jiné roviny, které člověk není schopný pobrat na první záběr.

13 07.01.2019

Dopřála jsem si zase jednou čistou vztahovku, jako když máme párkrát za rok chuť na pořádný šlehačkový větrník.
U L. Moriarty je jistota, že tyhle knížky mají určitou úroveň a nejsou úplně banální. Když zůstanu u té analogie se zákuskem, v tomhle větrníku není umělý tuk a konzervanty, ale poctivá domácí šlehačka a krém. Jen vím, že si podobný kousek dám až za hodně dlouhou dobu.
Co se týká obsahu, chválím věrohodně popsané vztahy mezi vícerčaty, i rozpoložení duševně rozhozeného a zdeptaného člověka. Jen jsem si všimla, že u téhle autorky se snad nikde nevyskytuje alespoň jeden trochu snesitelný pubescent:)

5 28.12.2018

Kdo se chce poučit o absolutní nestálosti života, nemusí studovat filozofické a duchovní knihy, stačí sáhnout po Geniální přítelkyni. Kdo se chce podívat po skrývaných a temných zákoutích něčí mysli, kam i u sebe neradi chodíme, klidně může, vypravěčka nás do nich ochotně pustí.
Popisuje, málokdy soudí, nic netají. Každý její hrdina je svým způsobem sobecký, vlastní osoba je vždycky středobod zájmu, někdy dobře skrývaný. Ego vítězí na celé čáře. Vznešené a inteligentní fráze, jimiž se někdo zahaluje, aby se odlišil, se jedním silnějším fouknutím setřou a na povrch se znovu ego vítězně vydrápe.
"Jak rychle se měnili lidi, jejich zájmy, city. Dobře vystavěné věty se jen nahradí jinými dobře vystavěnými větami, čas je proud jen zdánlivě souvislých slov, kdo jich má víc, víc jich splácá dohromady."
Nakonec dojdeme k tomu, že "čas jednoduše plyne bez jakéhokoliv smyslu a že je krásné se jen občas vidět, abychom slyšely, jak se bláznivý zvuk mozku jedné odráží v bláznivém zvuku mozku té druhé."

12 18.12.2018

S každou další knihou je L. Penny lepší. V předchozích dílech chvíli trvalo, než se člověk začetl, ale ty dva tři poslední jedou naplno hned od začátku. Také dřív vypadalo, že postavy zůstanou ve své šabloně a ejhle, překročily ji! O to jsou tradičně výborné vyprávění a popisy zajímavější.
Jak je znovu vidět, detektivka jde napsat čtivě i bez krve, mordování (kromě jedné dvou ne až tak brutálních vražd:) a sexu na každé páté stránce. Skvělé k teplému čaji o zimních večerech.

12 11.12.2018

Kamarádka mi přivezla všechny čtyři díly, že tohle si prostě musím přečíst. Moc se mi do nich kvůli všeobecnému nadšení nechtělo (jedna z nejlepších italských knih, finalista Man Booker Prize...) Měla jsem je u sebe pár měsíců, potom jsem se do nich tedy pustila, abych je mohla vrátit.
A pak jsem to pochopila. Zdánlivě se tam nic nic neděje, jak se tady píše v někdy rozmrzelých komentářích. Ale když se soustředíme a věnujeme příběhu pozornost, najednou nám pomalu dojde, že se tam toho děje tolik, až je těžké všechno pobrat.
Naprosto nelítostný až intimní pohled do života lidí v neapolské periferii. Nikdo není jasný a čitelný a každý má svůj stín. Jak říká autorka: "Jako když se otevře světlý květ kosatce a my vidíme, že jeho střed je temný."
Nejde se na nikoho spolehnout, pochopíme, že stálá lidská povaha je iluze, nic takového neexistuje. Jsme jako plameny, neustále se měníme podle toho, čím do nás kdo přikládá a čím se živíme my sami. A výsledek je záhada, mystérium života co nekončí a pořád se jede dál bez oddechu, až do smrti.
Geniální přítelkyně mi hodně připomíná podle mne úžasnou knihu "Být Japonkou", která má hodně podobnou atmosféru a zdánlivě banální děj.
Nádherné, jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla.

21 29.11.2018

Rabíndranatha Thákura mám ráda už hodně let a byla to láska na první přečtení.
Jeho slova jsou opravdová a vášnivá, člověk mu všechno věří, když žhavě i snivě vyznává lásku, stojí pokorně před stvořitelem, je mu smutno a topí se v trápení, potácí se radostí a je mu lehko nebo má chuť být trochu dekadentní a marný. Psal tak nádherně, že na začátku století dostal jako vůbec první Asiat Nobelovu cenu.

"Ty blázne skvostně opilý
jestliže kopnutím rozrazíš dveře a veřejně budeš si ze sebe tropit šašky,
jestliže za jednu noc vyprázdníš brašnu a luskneš prsty v tvář opatrnosti,
jestliže budeš kráčet po podivných cestách a hrát si s neužitečnými věcmi, nedbaje smyslu ani rozumu,
jestliže rozvineš plachty před bouří a zlomíš kormidlo vedví
- pak tě budu následovat jako druha, opiji se a půjdu k čertu.
...neboť vím, že je to vrchol moudrosti, opít se a jít k čertu."

"Kdo jsi, čtenáři, čtoucí mé básně po stu letech?
Nemohu ti poslat z bohatství tohoto jara ani jediný květ, ani jediný paprsek zlata z nynějších oblaků.
Otevři dveře a rozhlédni se kolem.
Ve své rozkvetlé zahradě můžeš nasbírat vonné vzpomínky na květy zmizelé před sto lety.
V radosti svého srdce můžeš pocítit živoucí radost, která zpívala jednoho ranního jitra, vysílajíc svůj šťastný hlas do dálky sta let."

10 27.11.2018

Básně Williama Blakea většinou vypadají jako psané po dávce LSD. To jim ale neubírá na kráse. Někdy se možná trochu ztrácí v nesrozumitelnosti a můžeme se jen domnívat, co cítil a viděl, když je psal. Možná některou z vizí, které prý k němu přicházely mezi spánkem a probuzením.
Některé jsou ovšem tak čarovně krásné, až to bere dech. Třeba slavný Tygr.
V originále je to ještě větší síla, jasně.
Tiger, tiger, burning bright,
in the forest of the night...

Má nejoblíbenější Blakeova báseň se mi líbí i v tomhle překladu:
Kdo radost k sobě připoutá,
otrhá křídla života.
Kdo ale radost políbí v letu,
rozbřesk věčnosti zažije tu.

9 19.11.2018

Četla jsem si všechny komentáře, protože mě po přečtení zajímalo, jak tohle dílo působilo na ostatní.
Podle mého názoru je důležité nebrat Bílého lámu jako popis reality Tibetu. Jak tu někdo píše - takhle se Tibeťané nechovají, takhle se mniši nechovají, je to přehnané. Ale na druhou stranu, když nám v příběhu nevadí létající kamenná stavba, ve které neplyne čas, proč nám vadí tohle? Na Popelce nás taky neirituje, že je macecha strašně zlá, všechny přeci takové nejsou a je to přehnané, že jela na ples v dýni a vezly ji myši. Je to stejná pohádka jako Bílý láma, jen ten se nám mnohem víc zakousne do duše a srdce.
Není to dokument o dalajlámově zemi, je to čistě subjektivní Jodorowského fantastika, kterou musíme brát jako celek. Ostatně autor ani Evropany nijak nešetří... Pěkně si vychutnává, když jim myje hlavu za uctívání mučeného člověka na kříži. A nejen to.
Je to příběh úchvatný, silný, s mnoha moudry pod čarou. Jistě, kdybych byla hnidopich, mouchy se najdou. S některými názory můžu polemizovat, přeci jen tam hodně trčí mysticismus. Ale celkové vyznění je parádní a čte se to jedním dechem.

8 18.11.2018

Vyčerpávající informace o životě slavného detektiva pro všechny nadšence. Autor se snaží být přísně nezaujatý, tak nám s chutí prozradí spoustu chyb, kterých se A.C. Doyle dopustil.
Například tvrdil, že existuje látka hydrosíran barnatý, odkudsi vyčaroval zmiji bahenní, která ke všemu ještě pila mléko, paviány prý poslal do Indie, občas se mu v příbězích objevilo i chybné datování. Nechal prohlásit Sherlocka Holmese, že nemá ponětí o filosofii a astronomii, aby ho pak později nechal citovat slavné filosofy a astronomy.
No když si uvědomíme, že na přelomu 19. a 20. století nebyl internet a počítače, není to na sira Arthura při takovém množství desítek příběhů zase tak špatný výkon. Autor sepsul Doylea i za to, že prý se choval jako imperialista, za což si ještě klidně vzal od krále titul (na rozdíl od Kiplinga, který odmítl) a byl odpůrcem hnutí sufražetek. I když prý byl jinak výjimečně čestný a morální člověk.
Přes všechny chybičky alespoň pro mne nic neubírá na kouzlu a šarmu legendárního detektiva, kterému jsem podlehla už před lety:) A kdo se chce ponořit do jeho světa, má k tomu v téhle knize výbornou příležitost.

4 12.11.2018

Některé metafory nejsou zrovna snadno uchopitelné. Některé básně jsou silné, emotivní, melancholické a když je čteme, vidíme před očima obrazy. Mám moc ráda Modlitbu za vodu a spousta básní v této sbírce je stejně tak dobrá.
"Nad studnou vyjde zatím ona hvězda,
co je jak panna třímající klas."

10 11.11.2018