Elsinor024 komentáře u knih

Asi je málo knížek, které by malým dětem, a nejenom jim, pomohly poprat se se smutkem, který se objeví po ztrátě někoho blízkého. Nejdřív je ten bolavý pocit malý, potom narůstá, utlačuje, ale zjistíme, že nás vlastně může i trochu chránit. A nakonec stejně odejde - alespoň na chvíli.
Originální příběh, takové jsou určitě potřeba.

7 11.06.2019

Hodně zvláštní příběh. Dvojice hlavních hrdinů prožívá samé trable, dokonce i když jsou spolu a rádi. Dodola je pro Zama matka, sestra, učitelka, on se nakonec nedokáže ovládnout a touží po jejím těle. Kdo by se mu divil, když spolu žijí na poušti úplně sami.
Následují další trable a utrpení, sex je tady jen násilný a krutý. Zam podstoupí obrovskou oběť, ale jen díky ní se s Dodolou opět setká. Ale zase nic pozitivního, kolem se objeví spousta různého sajrajtu. No a jak sultán obnovuje svůj harém, to tedy bylo taky děsivé. Alespoň konec dává nějakou naději.
To všechno promíchané příběhy z koránu, učebnicí arabštiny, celé ještě přeskakující v čase sem a tam.
Zajímalo by mě, v jakém psychickém rozpoložení se autor nacházel, když tenhle dost negativní příběh na rozhraní mystiky a reality psal. Asi neprožíval zrovna příjemné chvíle.

Jinak smekám před autorem, co se týká grafické stránky, muselo to dát neskutečnou práci a není tam co vytknout.

5 06.06.2019

Jen málokterý spisovatel by dokázal udržet pozornost čtenáře na skoro 460 stranách popisem pouhých tří čtyř dnů v klášteře. Louise Penny to s přehledem zvládne. Určitě je dobré znát předchozí díly, na které se ve vyprávění často odkazuje.
Gamache se statečně pere se svými vnitřními běsy, i s těmi běsy ztělesněnými. Cestou ochraňuje a zachraňuje, co se dá. Je to tedy sice trošku takový černobílý souboj dobra a zla, Old Shatterhand a podlý padouch Santer, je jasné, na čí máme stát straně. Ale ráda se k těmhle "májovkám" vracím.
Autorce pro její skvělé vypravěčské nadání věříme i to, že v Kanadě existuje úžasná malebná vesnička, která není na mapě, lidé se tam mají rádi jako rodina, občas se tak nějak pochopitelně zamordují, uvěříme i existenci kláštera, o kterém neví ani Vatikán. (Tedy opat ohlásil vraždu svému nadřízenému arcibiskupovi, ten ale podle všeho spolupracoval v konspiraci o naprostém utajení těchhle mnichů vyrábějících neodolatelně dobré borůvky v čokoládě:)

Sečteno a podtrženo určitě stojí za přečtení, další parádní kousek sedminásobně oceněné nástupkyně Agathy Christie. Ke čtení nejlépe s "ještě teplou křupavou bagetou a čerstvým sýrem".

14 05.06.2019

Ajahn Brahm, vystudovaný teoretický fyzik Peter Betts, je lidový buddhistický vypravěč. Nekomplikované a tak milé příběhy, moudra, ponaučení, čte se to jedním dechem. Když už máte dost přísného Nisargadatty, strohého Suzukiho a dalších, jdete si oddechnout k němu.
A jeho krátké povídky přitom působí podobně jako studování složitých textů:) I povídání o vážných věcech jako je smrt a nemoci nemusí být nutně depresivní až na dřeň, jak nám tenhle přívětivý opat dokazuje.
Brahm se ve vyprávění nerozpakuje ukázat své úspěchy, ale ani se nestydí smát se hloupostem, které se mu občas povedly. Všechno to prokládá vtípky, aby nám připomněl, že se život nemá brát zase až tak vážně.
Prostě celé je to takové příjemné a pohodové jako Kniha radosti, kde si povídal dalajláma s arcibiskupem Desmondem Tutu.
A moc se mi líbí konec: "Nejezte slova." To podstatné je daleko za nimi.
Takže ani moc nevadí, jak už se píše v příspěvku níže, že korektor textu nakladatelství Alternativa si dal při kontrole šlofíka.

6 01.06.2019

Tenhle komiks není pro mladý, píše se v anotaci. (Pozor vstoupili byste do světa za oponou, o kterém jen tušíte, kde není veselo a vy byste se mohli zhroutit z toho, co vás čeká a nemine.) Bývalá modelka se ve dvaašedesáti seznámí s opět let mladším stěhovákem čerstvě vyhozeným z práce, který má trochu rustikální způsoby. Ona má krásné jméno po moři, on po antickém hrdinovi.
V podstatě si každý neví rady se svým životem, spolu najednou objeví úplně jiný svět. Kdysi v takovém světě žili, ale postupně ho pomalu opustili a dostali se někam, kde se jim moc nelíbilo. A do toho se ještě najednou přihodí zázrak.
Je to takový milý příběh o návratu někam zpátky, ještě naposled, než přijde smrt, ale ne tak úplně o smíření. Pokud by zůstali o samotě, jsou v pytli...

Napadá mě, že by někdo mohl třeba nakreslit příběh mojí babičky:) Je sama, smířená, veselá, aktivní, život má ráda. Neřeší staré tělo a šedivé vlasy, nehroutí se z nevyhnutelných šlupek osudu a občas bolavého kolena. A ví, že druhý břeh je nedaleko. A co?

11 31.05.2019

Příběhy marockých žen, kterým je milejší emancipace než tradice. Sepsala je marocká novinářka s německými kořeny žijící ve Francii. Mohla se tedy dovolit určitou volnost, i když třeba proti Chesteru Brownovi, kterého jsem četla nedávno, je tenhle komiks cudný jako večerníček.
Musím říct, že jsem nakonec byla překvapená, v Maroku jsem čekala mnohem větší míru tmářství.
Jistě, středověk často vykukuje do dnešní doby docela zřetelně: Jsou tam třináctiletá děvčata, volající do rádia, aby někdo jejich manželům vysvětlil, že si chtějí hrát a chodit do školy. Dívka, která spáchala sebevraždu, protože ji rodina donutila provdat se za muže, který ji znásilnil. Ženy, které odchodem od násilnického muže ztrácejí přístup k dětem a jsou zavržené rodinou. Svobodné dobře vydělávající vysokoškolačky, kterým nikdo samotným nepronajme byt, pokud si nevezmou spolubydlící nebo se nevdají, šílený imám, který dovoluje mít sex s mrtvolou, pokud je to manželka. A další pro nás nemyslitelné věci...

Ale také se tam k mému úžasu objevují náboženské feministky debatující veřejně o špatném překladu koránu, koná se diskuse pořádaná králem o potratech, dokonce za účasti pár žen, jaký pokrok! Ženy, které se rozhodly nenosit šátek a (více méně) jim to projde, policie, která tvrdě zakročí proti násilnikům, co zlynčují homosexuála, právníci, co zdarma nabízejí pomoc ženám, odsouzeným za veřejné pohoršení (vzaly si kratší letní šaty).
Francouzsko marocký režisér Nabíl Ayouch natočil film "Much loved" o tom, co je možné najít pod vrstvou ctnostné fasády jeho země (která se pyšní pátou největší spotřebou pornografie na světě). Oceněný film je samozřejmě v Maroku zakázaný.
Tvůrce k němu říká: "Když svou manželku vidíš jako stroj na rození dětí, který nemá nárok na potěšení a její tělo považuješ za svůj majetek, jak máš mít pak zdravý přístup k sexualitě?"
Kniha Leily Slimani nějaké jiskřičky zdravého rozumu a přístupu vykřesává. Uvidíme, jestli se rozhoří nebo je tam lidi ušlapou.

10 29.05.2019

Hodně originální téma - obhajoba prostituce z pohledu aktéra, který těchto služeb využívá, píše a kreslí o tom a je se svým životem spokojený. Zároveň si myslí, že "manželství je špatná instituce" a doufá, že do budoucna "čím dál víc lidí přestane považovat posesivní monogamii za nějaký ideál".
Jako příklad jsou potom na konci uváděni Mosuové z Himálají, kde spolu páry nikdy nebydlí, jen se příležitostně a svobodně navštěvují. Nikdo neřeší, kolik kdo měl partnerů, nikdo nežárlí a "mezi Mosuy dnes nežije nikdo, kdo by si pamatoval nějakou skutečně ošklivou hádku zhrzených milenců". Děti jsou vždy vychovávány v mateřské rodině.
No paráda - a tahle společnost je ještě čistě matriarchální:)
I autor a zároveň hlavní hrdina komiksu svůj postoj vysvětluje respektem k ženám. Ke svým prostitutkám se choval vždy slušně, nikdy jim neubližoval a kdyby se dozvěděl, že je někdo zneužívá a drží násilím při téhle práci, byl okamžitě připraven jim pomoci.
Takže nakonec proč vlastně ne. Svobodná vůle dvou svobodných lidí, kteří spolu uzavřeli vzájemně prospěšný obchod.
Jak se tady píše v komentářích, Chester se nebojí nastavit úplně jiný úhel pohledu, než z jakého jsme zvyklí se celý život dívat (provádí to se sebevražednou upřímností). A to není nikdy špatné, zamyslet se nad starým dogmatem a přehodnotit postoj převzatý od okolí a výchovou.
Jen mě tak napadá, kdyby se autorova dcera, sestra, matka, babička zabývaly touto vychvalovanou prací, jestli by zůstal k prostituci stále stejně otevřený a tolerantní. Ale protože Chester Brown vypadá trochu (dost:) jako mimozemšťan z havarovaného UFO z Roswellu, je klidně možné, že ano.

7 20.05.2019

Naposledy jsem četla autentické vyprávění zaměstnanců pohřebních ústavů v knize Caitlin Doughty, Fatální moudra z krematoria. Její styl je tak trochu ujetě morbidní a ona sama vypadá jako pravá členka rodiny Adamsových. Kdežto Guillaume Bailly je podsaditý bodrý chlapík, který na povolání funebráka nevidí nic špatného, práce jako každá jiná. A podobně nekomplikovaný je i jeho styl psaní.
Tak se nedozvíme žádná fatální moudra, ale spoustu neuvěřitelných příhod, které odchod člověka na druhý břeh mohou doprovázet. V krátkých povídkách vypráví o tom, jak různě mohou mrtvoly vypadat, jakými zvláštními a nepochopitelnými způsoby se mohou chovat pozůstalí, co všechno se může během obřadu přihodit. Něco, co snad ani nemůže spisovatel vymyslet...
Dozvíme se o dámě, která uspořádala velkolepý pohřeb pro svého psa, který nakonec spočinul v bílé, uvnitř zinkové, rakvi vedle její postele. O vrahovi, který volal funebrákům, proč oběšence vezou do soudního ústavu, když je to tak jasná sebevražda. Soudní opatrovník, kterému tři roky nebylo divné, že jeho svěřenec nežádá žádné peníze na jídlo, o rvačkách příbuzných před rakví uvnitř kostela, o statečných babičkách, o dětech, které trvaly na tom, že ve smuteční řeči musí být zmíněno, jaký byl jejich otec idiot... a spoustu dalších bizarních příhod napsaných čtivým způsobem, s nadhledem, s lehkou ironií i pochopením.

9 18.05.2019

Tenhle krátký příběh je tak plný statečnosti, ctnosti a odvahy, že už to snad víc ani nejde. Poslední chvíle odvážných a odhodlaných Sparťanů a jejich krále Leonida I. (ale také Thespijců vedených Démofilem, kteří z bojiště odmítli odejít) jsou vznešené a nádherné.

Arkádský voják: "Tys zešílel, teď už nás nečeká sláva! Jen ústup, kapitulace nebo smrt!"
Leonidas: "Pro nás snadná volba, Arkáďane. Sparťané nikdy neustupují. Sparťané se nikdy nevzdávají."

V památníku v Thermopylách pod bronzovou Leonidovou sochou je vytesána králova odpověď Xerxovi na výzvu ke složení zbraní proti ohromné přesile: "Molón labe!" - "Pojď si pro ně."
Podle básníka Ruskina je nápis na místě bitvy v Thermopylách (pochází od Leonidova současníka Simonida z Keu) nejvznešenějšími slovy, která kdy člověk vyslovil:
"Pokud svobodný by člověk kráčel tudy, v těch nesčetných staletích co přijdou, nechť naše hlasy zazní k němu z prastarého kamene:
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."

10 16.05.2019

Kdysi jsem četla Americké psycho B. E. Ellise. Byla to taková nechutnost, že jsem to nezvládla dočíst. Tahle kniha je tak trochu takové "Americké psycho II", ale už jsem ji dokázala zdolat.
Pokud má Bob Woodward pravdu a přikláním se k tomu, že ano, potom je jeden z nejmocnějších mužů planety podle svých nejbližších spolupracovníků "hňup, idiot, lhář, agresor, miluje, když může štvát lidi proti sobě, má chápání a chování žáka páté třídy, nikdy nepřiznává chybu, zapírá, mizivá empatie, riskuje 3. světovou válku".
K tomu přidejte sebelítost, ukřivděnost, osamocenost bez opravdových přátel, chvastounství, zaměření pouze na byznys. Zamíchejte a voilá: máme tady osobnost amerického prezidenta.
Vzpomněla jsem si při čtení na rasu Ferengů z legendárního Star Treku a jejich nesmrtelná Pravidla zisku. Jako ti ušatci ze sci-fi seriálu i Trump upřednostňuje ve všem pouze zisk.
Když se například projednával americký protiraketový deštník nad Jižní Koreou, mohli si jeho bezpečtnostní poradci plíce vymluvit, málo platné. Prezidenta zajímalo jen to, kolik všechno stojí. I zdrženlivý a klidný ministr obrany se často neubránil zděšení nad neobyčejnou prezidentovou omezeností, ministr zahraničí cedil skrz zuby slova o tuplovaných hňupech.
Legendární chvástavý tweet z ledna 2018 o tom, kdo má větší jaderné tlačítko, otřásl celým Bílým domem a diplomacií... A podobné události jdou v knize jedna za druhou v nekončící řadě.
Nedělám si iluze, že v jiných státech vládnou na postech hlav států výlupci ctností. Ani u nás ne. Je ale otázka, když by se do čela státu dostal někdo hluboce morální, jak by mezi těmito "predátory a instinktivními zabijáky" (jak nazval Trumpa a jeho lidi personální tajemník Bílého domu) dopadla jeho země... Netroufám si odhadnout.

Jinak je v knize spousta chyb, hlavně v uvozovkách, někdy i v pádech.

7 08.05.2019

Knihy jako je "Pád do milosti" čtu tak dvě tři za rok, někdy jenom jednu. Když mi chybí dvacet stránek do konce, vím, že je to ještě klidně na měsíc.
Mám hodně ráda Adyashantiho krátké párminutovky na youtube, tam jsem ho vlastně poznala. Zajásala jsem, že je alespoň jedna jeho kniha dostupná u nás.
Záleží na nastavení každého, jestli mu podobná vyprávění o životní filozofii připadají nádherná a jejich čtení je pocit jako vychutnávat si ten nejlepší čokoládový dort, nebo jestli mu připadají jako snůška keců a blábolů, plácání o ničem.
"Pád do milosti" jsem dočetla a nedočetla. Stejně jako Eckharta Tolleho, A. De Mella, Alana Wattse, Byron Katie, Moojiho, Nisargadattu a pár dalších. Klidně začnu od začátku znovu.
Je mi hodně blízké, že se nejedná o žádnou náboženskou agitku, vlastně právě úplně naopak.

"Představa, že se chytíte za šos nějakého duchovního učitele a ten vás dovede k osvícení, je velká iluze. Tak to nefunguje. Probudit se, zjistit, co je osvícení, dojít na konec utrpení, to všechno vyžaduje, abychom se ochotně ujali tohoto života, abychom plně přijali svou inkarnaci, aniž bychom na ní lpěli nebo se s ní ztotožňovali."

Adyashantiho zenová učitelka se ho vždycky ptala: "A co myslíš ty, je to tak správně?" Chtěla, aby ho vlastní selský rozum a moudrost dovedly na správnou cestu. Nechceš? Nikdo tě nedrží, odejdi nebo přijď později, v pohodě:)
Moc se mi líbí přirovnání, že všechno, o čem se dá mluvit, je jako prst ukazující na Měsíc, ne Měsíc samotný. To je nejdůležitější si zapamatovat. Samotná naše zkušenost je to podstatné.
Všechna největší náboženství jsou ve velké většině praktikována tak, že se uctívají právě prsty ukazující na Měsíc. Uctívají se slova a naučení, která napsal někdo jiný. Přesně to, co je pro duchovní učitele, jako je Adya, málo podstatné.

"Jeden ze způsobů, jak zhodnotit, jestli je nějaké duchovní učení dobré nebo ne, spočívá v tom, podívat se na to, nakolik nám pomáhá naslouchat naší vnitřní moudrosti. Vaše vnitřní moudrost vám napoví, jestli jste se neodchýlili ze své rovnováhy. Skutečné duchovní učení nikoho nepřipravuje o jeho nezávislost."

Pro mne je prostě celá tahle kniha úžasná a nádherná:)

8 02.05.2019

Příběh Pepíka Střechy asi nemusí oslovit úplně každého. Protože je to hodně zvláštní pohádka a každý si ji může vysvětlit po svém. Myslela jsem, že u mne zůstanou v kategorii "divných příběhů zdánlivě jen pro děti" nepřekonatelné Pohádky Olgy Scheinpflugové, Pavel Čech je ale v mé soukromé databázi dotáhl a dovedl téměř k dokonalosti.
Je nádherné sledovat, jak se propojují dva světy, ten reálný a ten z říše fantazie a hranice není nikde jasná. A nakonec je to úplně jedno, protože síla je v jejich spojení a hlavně v tom, jakou stopu v nás zanechají.

Vzpomínám si, jak jsme se sourozenci na zahradě našeho domu prožívali úžasná dobrodružství hrdinů z verneovek a stačilo nám k tomu jenom pár vzrostlých hrušní a jeden starý šeřík s větvemi u země a naše ochota se poddat fantazii.
V tu chvíli hry jsme v jeho větvích opravdu utíkali na moři před piráty, šplhali se na kopec, na který nemohla láva valící se k nám ze sopky, našli jsme v pustině obří termitiště, co v něm přespával Dick Sand z Patnáctiletého kapitána. A spoustu jiných dalších míst pro nás ten strom představoval.
A když jsme pak utíkali jako Pepík Střecha hladoví domů, měli jsme v hlavě opravdové obrazy z našich nebezpečných dobrodružství. Bylo úplně fuk, co je "reálné".
Děti si nejvíc vyhrají se svou vlastní fantazií než se sebelepší a dokonalou mechanickou hračkou, která jim podá všechno polopatě.
A Pepík Střecha tu fantazii nabízí všem vrchovatou míru.

11 12.04.2019

Máme se seznámit s lidskou stránkou státníka TGM, abychom viděli, jaký člověk schovaný za politikem se v něm skrýval. Jeho odhodlání a neústupnost v morálních principech se v něm objevily už v mládí. Autoři vycházeli z Čapkových Hovorů s TGM, kde je možné nahlédnout do pocitů a příběhů prezidentova života. Velký otřes, jak tam psal, mu způsobilo to, když panstvo z Vídně se smíchem házelo vesničanům na zem špagety a ti se na ně vrhali jako hladoví psi. Hluboce se za ně styděl a rozhodl se, že bude rozhodně jiný. (Tady ovšem tenhle příběh není, škoda.)
Nebál se utéct z učení ve Vídni, z kovářského učedníka se stal studentem gymnázia, který neváhal vzít pohrabáč na ředitele školy kvůli sporu o mravní přístup.
Potom tedy trochu tahal za nos Zdenku Šemberovou, která si s ním spoustu let dopisovala a čekala...
Můžeme obdivovat vervu a statečnost, se kterou se vrhal do jednoho průšvihu za druhým (dočteme se, jak vzniklo právě slovo průšvih a jak souvisí s Masarykem)
Obdivuhodná musela být i Charlotta, která snášela jeho téměř permanentní nepřítomnost na různých cestách a jednáních. Obdivoval ji pro jeji inteligenci, hudební talent, znalost filozofie a matematiky. Moc prostoru ovšem na uplatnění svého nadání neměla. Byla téměř sama na výchovu čtyř dětí, peníze na pomocnici v domácnosti léta neměli.
Představuju si, jak doma večer vařila, uklízela a prala prádlo, když její muž jiným ženám přednášel o volebním právu a emancipaci:)
Na konci knihy už se jede v politické smršti kolem založení republiky, což Masaryk odnesl podlomeným zdravím. Silou vůle se dovedl vzchopit, i když prý mu bylo tak zle, že se smiřoval se smrtí.
Autoři jsou k Masarykovi vlídní, tak se nezmiňují o jeho pozdní milence Oldře Sedlmayerové, která po jeho smrti působila celkem dost velké problémy Benešovi.
Ani o spekulacích s jeho původem, kdy kromě spisovatele D. Glocknera něco neobvyklého ve vídeňských archivech objevil i filozof a religionista O. A. Funda. Podle Lidových novin (12. 8. 2015, Petr Zídek: Příliš mnoho náhod) svůj objev předal několika renomovaným historikům a řediteli Masarykova ústavu s tím, že si nepřeje zveřejnění dokumentů, protože si TGM velmi váží. Zajímavé.

Ať je to jak chce, Masaryk zůstane obdivuhodný a fascinující jako člověk i politik. A tahle kniha vystihla důležité momenty jeho života.

9 09.04.2019

Už se stává pravidlem, že všechno od Pavla Čecha je skvělé. Tahle malovaná báseň s minimem slov je, jako když se díváte na film ukrytý v knížce. Obrazy samy vystupují ven a mluví svými vlastními slovy. Pohlcují naši pozornost do trochu potemnělého mrazivého světa starých domů a zahrad, kde se nečekaně může objevit něco kouzelného.

13 04.04.2019

Kanadský cestovatel a pozorovatel, který píše se skrytou identitou. V jeho slovech je znát, že je poutníkem i po životě, co píše citová haiku bez hranic a šablony. Každá z jeho básní nebásní je citát do zápisníku. Hluboké a opravdové, ryzí a nádherné.

Slibuje slunce, že bude svítit?
Ne, ale přesto bude -
i ze těmi nejtemnějšími mračny,
a žádný slib
je nepřiměje svítit déle či jasněji,
protože takový je jeho osud
planout, dokud nezhasne.
Milovat tě není můj slib,
je to můj osud:
planout pro tebe,
dokud nezhasnu.

Naše básně
byly vzkazy
zanechané
těm
zmateným
dětem v nás.

13 02.04.2019

"Není možné, aby existovaly létající stroje těžší než vzduch," prohlásil sedm let před bratry Wrightovými jeden z nejvýznamnějších fyziků všech dob Lord William Thompson Kelvin, po kterém nám zůstala jednotka teploty.
"Cestovat železnicí velkou rychlostí je nemožné, neboť pasažéři by se zadusili," prohlásil další známý vědec a astronom své doby profesor D. Lardner.

Kolik takových podobných vět se bude citovat v budoucnosti, až se naší medicíně podaří překonat samu sebe. V současnosti velikáni z pole alternativní medicíny vůbec nejsou bráni vážně a ani nezáleží na tom, jak moc vědecké jsou jejich metody. Stačí, že se odlišují od hlavního proudu. Všeobecně panuje názor, že uznané jako účinné je pouze to, co je otištěno v recenzovaných vědeckých časopisech. A tam žádné odchylky netrpí. Dost se o tom nahovořil Dr. Colin Campbell ve své skvělé Čínské studii, knize roku v USA. Tam se člověk dočte tolik informací o různých lobby z oblasti farmacie, masného a mléčného průmyslu, že mu to stačí na skepsi do konce života.
V této knize jsou shrnuty zkušenosti a poznatky Linuse Paulinga, Johanny Budwig, Normana Walkera a dalších méně i více významných vědců s odvahou se trochu vzdálit od pohodlně vyšlapané cesty.
Mám kamaráda, který se metodou výše zmíněného N. Walkera uzdravil z nemoci, kdy ho lékaři poslali domů, že už pro něj nemůžou víc udělat, aby se rozloučil s rodinou. Vážil sotva padesát kilo. Dnes je zdravý jako řípa, běhá půlmaratony a tuto metodu už deset let s úspěchem dodržuje.

V červenci roku 2000 v největším a respektovaném lékařském časopisu na světě JAMA píše doktorka Starfield, kolik set tisíc lidí ročně umírá na potíže způsobené léčbou. Nejvíc na vedlejší účinky léků, na infekce získané v nemocnicích, jiné chyby a omyly v nemocnicích, na zbytečné chirurgické zákroky.
Tím nechci říct, že medicína obecně je špatná. Jen se postupem doby stala příliš arogantní a zdá se jí, že má patent na rozum, ztratila pokoru.
Důležité je nenechat se oslnit aureolou bílého pláště a zachovat si vlastní zdravý rozum.

7 02.04.2019

Řadím Pod dekou k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četla. Moje náctiletá dcera, která mi knihu brala, sotva jsem ji někde odložila, by to mohla potvrdit. Není možné se nezačíst.
Jak se píše na obálce, autor si nedělá hlavu se sebevražednou upřímností. Příběh patří k těm, které v podstatě nevypráví nic třeskutého a napínavého, ale jdou pod povrch, pod deku.
Není snadné se narodit do rodiny bigotních křesťanů ve výdrholci na konci světa. Prožít bolestnou první lásku a probuzení z toho, co nám rodiče a jim podobní léta vtloukali do hlavy. Podobenství s Platonovou jeskyní je skvěle podané i nakreslené. Vlastně všechno je tady dokonale podané.
Utkvěla mi v hlavě slova učitelky náboženství, která tak sugestivně líčila nebohým dětem utrpení v pekle, jako by odtamtud sama pocházela:)
A také sezení s rodiči, kteří se ptali malého Craiga, jak se asi cítí Ježíš, když on kreslí nahaté paní.
Estetický zážitek na šest hvězdiček.

15 27.03.2019

Kouzelné... Nálady a pocity tak uvěřitelně odvyprávěné, že se na chvíli čtení stáváme hlavní hrdinkou a všechno prožíváme s ní. Ani si nevšimneme, že nás vtáhla do děje, že nás vzala sebou na procházku po útesech pašeráckou stezkou, na plavání pod hladinu studeného moře, posadila vedle sebe na terasu řeckého domku zalitou sluncem, kde šumí vítr a voda, kde se mezi bílými sloupky nebe a moře zdá nekonečné...

Možná nám Le Clézio pomáhá si uvědomit, že většinu života strávíme v hypnotickém stavu, kdy věnujeme pozornost svým starostem a těžkým myšlenkám a ta nádhera kolem, která tam stále je, nám uniká. Stačí jí věnovat svoji pozornost a můžeme totéž co Lullaby prožít třeba hned teď na procházce v jarním lese.

8 26.03.2019

Docela pěkně napsaný výběr pár důležitých událostí (nejen) z historie boje za volební právo žen v komiksové formě. Rozšířila jsem si pár příběhy v téhle tématice obzory.
Třeba íránská rebelka Táhere z poloviny 19. století. Tvrdila, že ženy by měly mít stejná práva jako muži a ptala se, proč holky nesmí chodit do školy. Tak ji nejdřív provdali, aby dostala rozum. Nepřestala s remcáním, tak jí sebrali děti a manžel ji zapudil. Následovalo vězení a když si ani tak nedala říct - trest smrti uškrcením.
V Británii dovolili po dlouhých letech volit po první světové válce ženám nad třicet s odůvodněním, že do třiceti let jsou ženské moc "vrtošivé". Trvalo jim deset let, než změnili na vrtošivé pohlaví názor.
Kdo by se chtěl víc dozvědět o některých jmenovaných postavách, doporučuji skvělou knihu Benoite Groult: Budiž žena. Je napsaná tak lehce, s ironií a humorem, že se čte sama. A člověk se přitom dozví spoustu neuvěřitelných informací.
V téhle souvislosti mě napadá, jak psala Virginia Woolfová o tom, že chtěla někdy ve třicátých letech minulého století do knihovny tuším v Cambridge něco nastudovat. No jako ženskou ji nepustili, tak chtěla oslovit tuláka, co se válel v parku, aby jí knihy přinesl.

Ve většině zemí světa je věc s volebním právem uzavřená (ve Vatikánu třeba ne). Nejdřív došlo k osvobození otroků, pak práva žen a teď snad dojde v budoucnu i na zvířata. Přijde mi nemyslitelné, jakým krutým způsobem se ve většině velkochovů s nimi zachází. Jsou brána jako věci a stále jen málokdo se zajímá, co jeho večeře cítila před tím, než se stala řízkem. Sama za sebe se ozvat nemůžou, tentokrát je to na nás.

7 22.03.2019

Tuhle knihu jsem si vlastně vybrala podle citátů. Náhodně jsem ji otevřela a většina se mi líbila. C.C. Jung, E. Tolle, F. Nietzsche, Marcus Aurelius, Dan Millman, A. Maurois, dalajláma.
Poskládala je dohromady Slovenka, která si říká Liana Laga a přidala k nim své vlastní moudrosti, hlavně získané od duchovního učitele, kterým je Osho. Jeho citáty jsou moudré, což o to, ale jeho život už podle všeho takový asi nebyl... Nevím.

Když se začteme, je jasné, že tahle kniha je něco podobného jako je v dokumentech Zeitgeist. Konspirační teorie jak vyšité, hodně kontroverzní názory ještě kontroverznějších lidí. Nepochybuje se o channelingu, mimozemšťanech, skupinách, které ovládají svět a otravují lidstvo chemtrails a ostatními hnusy.
Je pravda, že náš svět je dostatečně šílený, aby některé z konspiračních teorií byly pravdivé. Ale hranice s paranoiou už je potom dost tenká...
Z nějakého důvodu je tu vychvalován Východ a Putin, cituje se ze Stoneovy knihy "Rozhovory s Putinem", která už sama o sobě není nestranná. Je tu celkem okatě zatracován Izrael a Západ jako to větší zlo.
Nedělám si iluze, že je v USA a Izraeli všechno ok, ale netroufla bych si tvrdit, že Putin jako bývalý člen KGB je výlupek všech ctností.

Přitom přes to všechno chci věřit, že Liana Laga to vlastně fakt myslela dobře. Jen je to podané způsobem, kdy se opravdu hodně tlačí na pilu a autorka píše jako by z pozice té, co už má všechno v malíčku. Tantru, osvícení, pochopení karmy, minulých životů. Nepochybuje ani na vteřinu. To moc nebudí důvěru.

A potom - ještě NIKDY jsem nečetla knížku, kde by bylo tak ohromné množství chyb. Autorka doporučuje přečíst její knihu víckrát pro pochopení. To už by sám o sobě byl čin vedoucí k osvícení:-)
Tak abych si spravila chuť, vybírám citáty, pro které jsem vlastně po knížce sáhla a donutila se ji dočíst:

"Pokud bych akceptoval fakt, že mé vztahy jsou zde proto, aby mě udělaly vědomým namísto šťastným, pak se mé vztahy stanou nádherným nástrojem pro budování mistrovství sama sebe, což vede k mému nejvyššímu životnímu záměru."
E. Tolle

"Mnoho lidí si zkazí život představami neštěstí, které jim nehrozí."
A. Maurois

"Kdybychom každé osmileté dítě učili meditaci, eliminovali bychom násilí ve světě v průběhu jedné generace."
Dalajláma

5 21.03.2019