Elsinor024 komentáře u knih

Byla jsem první po třiceti letech, kdo si tenhle román u nás v knihovně půjčil.
A přitom soudě podle ohmataných desek a černých rohů stránek se za ty desítky let, co je na světě, půjčoval a četl dřív určitě často. Baar už dnes tolik netáhne.
Asi se na příběhy také dívám jinak než předchozí čtenáři.

Farská panička - ukazuje zištnost a nemravnost hospodyněk na faře. A já si nemohla pomoct a trochu jsem té ženské fandila.
Pravda, nechovala se zrovna ohleduplně ke svým kolegům sloužícím, střádala si nejen ze svého, ale dřela do úmoru v domácnosti i na zahradě, "jemnostpán" farář se občas choval jako nekňuba, k tomu mladý kaplan, který ji přitahoval. Kdyby se v poslední chvíli před hříchem nepodíval dříve na kříž než do jejích očí, bylo dokonáno, protože "Jan už cítil, že do jeho srdce se vkradla bestie" při pohledu na pantoflíček na bosé noze :)
Je vidět, že tenhle příběh psal Baar už jako zkušený spisovatel. Měl lehkou ruku, hrál si s metaforami, rozvíjel příběh bez zádrhelů.

Kohouti - tady použil částečně svůj život. Jako synek ze selského rodu byl nucený z finančních důvodů zapsat se do semináře, kam se mu příliš nechtělo. Také se po vysvěcení marně snažil o reformu církve a jeho nebezpečné novátorské myšlenky byly včas hodnostáři rozpoznány a zaraženy.
V příběhu je nositelem pokroku farář Černý, ze kterého se ale časem vyklube až zpátečnický konzervativec. Jeho protipólem je příliš liberální volnomyšlenkář učitel Dusil, který má dokonce (velmi lehce naznačený) poměr s manželkou pana řídícího.
Nakonec ani jeden z nich není kladný hrdina a vítěz, tím je zlatá střední cesta.

On tomu věřil - poslední povídka. Tady se katolík Baar strefuje do vlastních řad:
"Probošství a děkanství zde stály v celé kráse i slávě a svými půvaby budily závist i touhu, sváděly i starce k věrnému milování a o jejich ruku - kdykoliv osiřela - zápasilo vždycky několik vášnivých milovníků."
Boj o moc a postavení uvnitř církve, který jde doslova přes mrtvoly. Vysoce postavení církevní hodnostáři, kteří mají nadstandardní vztahy se svými hospodyněmi...
V pouhých padesáti letech už se prý znechucený Baar nechal penzionovat a rezignoval na své povolání. Pochopil, že změna není a nebude vítána.

Celkově jde o zasvěcený pohled do života na sklonku 19. století, se všemi jeho klady a zápory. Bez skrupulí se hovoří o "židácích", aby petice měla patřičnou váhu, tak ji samozřejmě nesmí podepsat ženské a podobně.
Jsem ráda, že už se spousta věcí od té doby změnila. I když některé, jako je dřívější mnohem větší sepětí člověka s přírodou, by se zase mohlo trochu vrátit.

10 01.07.2020

Na tuhle knihu mě upozornila jedna kolegyně tady z databáze. Jinak bych o její existenci vůbec netušila. Už s jejím autorem se otevírá zajímavý příběh. Patřil k okruhu křesťanských spisovatelů, kteří neměli rádi Karla Čapka (a ani Masaryka). Vadili jim jeho liberální postoje. Někteří mu dávali za vinu, že díky podobným volným postojům vyrostlo podhoubí pro světovou válku.
Autor této sbírky po jeho smrti dokonce napsal v nekrologu, že Čapek byl nepřítelem státu číslo tři.
Ať už se Václav Renč jako mladík svojí horlivostí a urputností provinil čímkoliv, osud mu později přichystal těžkými zkouškami vytříbení charakteru. V padesátých letech byl spolu s ostatními katolíky zatčen a odsouzen na 25 let.

Skřivaní věž obsahuje výbor z lyriky 1941 - 1962. Jeho básně jsou svěží, psané s vášní, plné obrazů a metafor.
A přece mě nejvíc oslovily ty, které si psal v duchu ve vězení, kde nakonec strávil jedenáct let. Je v nich opravdovost až na dřeň, člověk před sebou vidí plastický obraz jedné noční cely a vžívá se do pocitů jejích nedobrovolných obyvatel:

Spí, vpravo, vlevo. Psaní pod hlavou,
vzkaz od břehů, kam ve snu doplavou.
Jsem jeden z nich, a sám jak zrnko soli,
jak atom - vesmír v rudém valounu,
sám jak stéblo v dýchajícím poli,
sám jako nit ve velkém čalounu.
Za dne ho tkáme, noc ho trhá v niti.
Spí, všichni spí. Jsem sám jak ryba v síti.
.....
Spí, taky spí. Jsou se mnou, jak já s nimi:
medúza stesku s vlasy měsíčnými.
Kolik těch medúz dálku po dálce,
obchází sténající kavalce!

10 25.06.2020

Asi tak kolem půlky knihy jsem chtěla čtení vzdát. Ne, že by nebyl příběh čtivý, ale už jsem se nechtěla prodírat tím stále dokola se opakujícím kruhem nespravedlnosti, násilí, na to navazující nenávistí a touze po pomstě.

Phúlan se narodila (pravděpodobně) v roce 1963, ale začátek jejího vyprávění by se v podstatě mohl odehrávat v době kamenné. Na svět přišla do extrémně chudé a vyprahlé oblasti, kde jen pár vyvolených trochu slušně přežívá. Lidé v těchto podmínkách jsou ještě navíc obětmi různých pověr a rituálů, kdo trochu vybočí, je ztracený.
I když jsem si četla i jiné zdroje než její vyprávění a někdy se najde dost odlišný popis událostí, které ona sama diktovala svým životopiscům, zůstává bezpochyby pravda, že v životě prošla pro nás nepředstavitelným utrpením. Kromě šíleného sexuálního násilí od svých jedenácti let, přes strašné chování příbuzných i jiných lidí ve své vesnici, po únos bandity a život s nimi.
Sama přiznávala, že lež používala pro přežití často, neměla s ní problém. Proto beru trochu s rezervou i tu magickou scénu s hadem, ale kdo ví...
Je možné, že opravdu chtěla pro lidi na pokraji společnosti, a hlavně pro zneužívané ženy, odplatu a spravedlnost. Ale tím, že sama lidi vraždila (nebo nechávala vraždit, unášet a mrzačit - mužům uřezávala jejich "hady"), jen dál roztáčela tu zmiňovanou spirálu násilí - nenávist - pomsta. Sama se potom z toho neuměla dostat.

"...ty pocity jsou silnější než já. Nedůvěra, odmítání, nenávist."
"Zalykám se hněvem, který vychází odkudsi z hloubky. Je se mnou stále, bublá ve mně."
"Cítím se nemocná, jako bych spolkla jed a nemohla ho vyzvracet."
Až potom snad ke konci vězení trochu došla klidu: "Vztek a neklid zmizely. To byl skutečný jed, má nedůvěra a strach, které pomalu opouštěly mé tělo i duši."

Jako politička prý dál bojovala proti násilí na ženách, útlaku a chudobě. Dokud ji samotnou nezavraždil jiný nositel pomsty, kterou ona sama kdysi v jedné vesnici při masakru podnítila.

11 25.05.2020

Myslím, že to byl Einstein, kdo prohlásil, jak se pozná velký fyzik. Tím, že svoji teorii umí jednoduše vysvětlit vlastní babičce. No a přesně někoho takového jsem potřebovala. Matematický kosmolog B. T. Swimme je spisovatel mých snů:-)
Bravurně a jednoduše dovede mluvit o fluktuacích kvantového pole, kvarcích a baryonech, vševyživující propasti vakua tak, že mě to strašně bavilo.

Stejně tak jeho popisy makrokosmu. Mléčná dráha, která je součástí Místní skupiny galaxií, ta je součástí Místní nadkupy galaxií v Panně. Velikost 110 milionů světelných let. A to všechno je pouhým výběžkem supergalaxie s krásným jménem Laniakea, naším domovem. Kolem toho všeho nedávno objevená super obří Velká zeď galaxií BOSS s rozměry, které si snad ani neumíme představit.

Ovšem nejúžasnější objev je, že každý z nás je středem vesmíru. Přesně tam, kde jsme my, se vesmír narodil do reality. Částice se nepohybují od sebe, to prostor mezi námi expanduje, my jsme na stále stejném místě od počátku času...
Všichni jsme jeden zdroj, neustále se měnící v myriády tvarů, vznikajících a zanikajících.
Swimme cituje jihoamerické indiány: Aby se člověk mohl stát skutečným člověkem, musí v sobě objevit prostor pro nezměrnost vesmíru. Pokud nedokážeme objevit svoji pravou přirozenost, budeme dál bloudit v osamění a bolesti.
Nedokážeme pochopit "jak ten Starý myslí", jak s oblibou říkával Einstein.
V každém z nás je to stejné skryté srdce vesmíru.

9 09.04.2020

Knihu jsem přečetla kvůli dceři a její seminárce, už se mi do toho tématu moc nechtělo. Ale nakonec to nebylo tak špatné. Naopak.
CBC příběh Samry Zafar vybralo jako knihu roku v oblasti literatury faktu za rok 2019, v tomtéž roce se prosadila mezi 100 nejvýznamnějších žen Kanady a mezi TOP 25 kanadských imigrantů.
Většina knihy se odehrává v Kanadě, kam si tato pákistánská komunita přenesla i svoji mentalitu. Šikana a týrání šestnáctileté, čerstvě provdané holky, lhaní a plané sliby jako norma. Manžel jí trpělivě vysvětlil, že je jeho majetek a tudíž platí pouze to, co rozhodne on.
Ale tchyně ji uklidňovala: "Nemáš zlámané kosti, tak co bys chtěla? Jiné jsou na tom mnohem hůř." A taky jí připomínala, že podle koránu má manžel plné právo ji jednu lupnout, i třeba ze špatné nálady. Její povinností je snášet to, mlčet a tím ochraňovat rodinnou čest, která je nade vše.
Tahle trochu děsivá pohádka skončila tím, jak píše jiná oceňovaná autorka ze SAE Sharon Bala, že "princezna se zachránila sama". Po překonání "emocionální horské dráhy", kdy ji komunita vnucovala názor, že po rozvodu se stane poškozeným zbožím a manžel není přeci vůbec špatný, občas ji vezme na výlet a koupí burger...

Pár vět a věcí, které mě zaujaly: Manžel Samry Ahmed, byť kanadský občan a umírněný muslim, má ke své nové zemi veskrze negativní postoj typu totálně zkažený a prohnilý Západ, který nás hlavně chce odradit od islámu. Není ve svém prostoru zdaleka sám.
Samra se při podání svědectví o týrání na policejní stanici nemůže ubránit úžasu, že v Kanadě, dokonce i muži (policistovi) připadá nenormální, že ji manžel fackuje, škrtí a kope.
Další šok má z toho, že jí v této podivné zemi ani neodeberou děti a nezakážou je vídat, když se provinila úmyslem opustit manžela. On musí opustit jejich domov!
Miluje Kanadu!

Teď tahle dáma jezdí po světě a přednáší, navštívila i Českou republiku. Její komunita ji povětšinou zavrhla, ale statečně se s tím pere. Dává příklad podobně šikanovaným ženám, aby se i přes své vyobcování z rodiny a okruhu známých nenechaly odradit od rozvodu s tyranem.

10 23.02.2020

Zážitky téměř z jiné planety, kde lidé vydrží tak šílené věci, že Evropan jen nevěřícně kroutí hlavou a nechápe. Mladé holky chodící s rozpadlým apendixem, čtyřletí s uhnilými kostmi v čelisti, ženy s potrhanou vaginou, které nechtějí anestezii na šití, chlapi, co přežijí transplantaci ovčí kosti do stehna...
Ostřílený Tomáš Šebek už se ale téměř ničemu nediví, látá všechno, co může. K tomu si večer dá svoji obligátní desítku kilometrů mezi hady, štíry a psy se vzteklinou, občas zapomenutou minou. A všechno je to napsané naprosto svobodně, lehce, bez autocenzury, trochu chaoticky, ale i tak mimořádně čtivě a sympaticky.

19 15.02.2020

Jeden z příběhů, který mi z dětských knížek nejvíc uvízl v hlavě. Spolu s pohádkami Olgy Scheinpflugové, které mají podobnou atmosféru. Beru trochu jako osudové, že mi ji teď jedna oblíbená kolegyně z databáze připomněla.
Právě tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala od babičky, která teď zemřela. Neměla jsem ji v ruce strašnou spoustu let. A v téhle pohádce nepohádce hraje smrt, a to právě babiččina, hlavní roli. A kdo bude zalévat opuštěné tulipány?
Vybavila jsem si všechny ty snové ilustrace Oty Janečka, které jsem v pradávnu několik týdnů pořád dokola otáčela, až se mi usadily v paměti dodnes. Provázely po třešňovém království a vyprávěly o babičkách, kterým stáří zmuchlá obličej princezen a potom za ruku odvede někam do dálky a nevrátí je zpátky.

9 14.02.2020

Když jsem nedávno četla Rudého Zemana, nepsalo se tam zrovna o chlápcích, kteří by jednali něžně a v rukavičkách. Ale proti ruským bohatýrům jsou ti naši domácí mafiánští chlapci hošíci z nedělní školy.
Není se co divit, přeci jen v té zemi, kde "zítra již znamená včera", jak se jmenovala nezapomenutelná soutěž v dobách našich základních škol, mají trochu jinou mentalitu.
Podle agentury Interfax z roku 2017 je v Rusku považován za "nejvýznamnějšího člověka v lidských dějinách" Stalin, o druhé místo se dělí Putin s Puškinem. Což je docela legrace, kdyby to nebylo zároveň děsivé.
David Satter, který žil v Rusku desítky let, měl známosti na zajímavých místech, nám přináší důkazy, že ruští vládci se nerozpakují "pro dobro státu", ale hlavně pro svoji moc a politické body, pozabíjet stovky svých vlastních lidí.
S největší pravděpodobností (autor ani na okamžik nepochybuje) tak vyhodili do povětří v roce 1999 pár obytných domů, aby záminka k válce s Čečenskem odvedla pozornost od politického marasmu. Což se jim beze zbytku povedlo.
Tak pokračovali a zabili další desítky lidí, z toho spoustu malých dětí, při minimálně těžce nezvládnuté akci v divadle Na Dubrovce a při beslanském školním masakru. Smrt novinářů a politických odpůrců se snad ani nepočítá a nikoho, alespoň v Rusku, tolik nepobuřuje... Viz Litviněnko, Politkovská, Němcov a spousta dalších.
Skupina superbohatých oligarchů zcela zavázaných a podřízených Putinovi vlastní
65 % bohatství země. A Putin? Podle odhadu tajných služeb a anonymně neloajálních kolegů si pár miliard dolarů, + - 50, taky naspořil.
Což mi připomíná jinou nádhernou knížku z poslední doby, Bdělost.
"Co je platné, když by člověk celý svět získal, ale svoji duši ztratil?" :-)

15 31.01.2020

Znáte tu obligátní otázku, kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov. Já na ni dlouho neměla odpověď. Těžko vybírat… Četla jsem jich za celý život celkem dost a hodně se mi jich líbilo.
Když jsem před pár lety poznala Anthonyho de Mella, věděla jsem, že je to láska na první pohled. Stejně jako Eckhart Tolle, Byron Katie, Alan Watts a pár dalších.
Tuhle podle mého názoru geniální věc, moudrost v nejvyšší koncentraci, jsem před nějakým časem chtěla rozdat svým blízkým a přátelům.
Ale to by byla chyba. Bdělost si tě musí najít sama. Nemá cenu ji někomu strkat pod nos, takhle to nefunguje:-)
Jak na začátku ADM píše: Já si tu jen odtančím svůj tanec. Vy si s tím potom naložte, jak chcete. Ani v nejmenším vás nemám v úmyslu přesvědčovat. A ani budit, pokud sami nebudete chtít.
A většina nechce, jak dodává.

Indický jezuita, ze kterého prý nadřízení měli osypky. A já se vůbec nedivím. Smál se, vyprávěl legrační příběhy a vtípky, nade všechno hájil svobodu rozhodování. Jeho bohem byla pouze bdělost. Tvrdil také, že misionáři nepřinášejí domorodým obyvatelům většinou moc dobrého.

Jeden jeho příběh je o tom, jak lidé ukřižují člověka, který je přišel naučit rozdělat oheň. Oni potom obraz ukřižovaného dají na hlavní oltář a jeho učení jak rozdělat oheň položí před něj jako relikvii. Naučí ostatní uctívat obraz, sochu a návod na rozdělání ohně. Udělají si instituci. Oheň z nich nikdo rozdělat neumí. Leda snad pár mystiků a heretiků. Lepší definici (nejen) křesťanské církve by asi nikdo nevymyslel:)
No dopadlo to tak, že ADM byl rozpoznán (pokračovateli svaté inkvizice) Kongregací pro nauku víry jako kacíř a budoucí papež Joseph Ratzinger to s chutí podepsal.
Kdyby ADM už nebyl tou dobou mrtvý, zemřel docela mladý, určitě by se smál, až by se za břicho popadal. A hlavně, bylo by mu to ze srdce jedno.

Jak psal kolega přede mnou, jeho knihy se čtou pro radost. Mně se ten jeho tanec hrozně líbí. A na tom pustém ostrově bych se snažila jeho Bdělost úplně vstřebat, potom ji odhodit daleko do moře a tančit tanec svůj :-)

32 02.01.2020

Už to říkal Sókratés před mnoha staletími. Do čela států se v drtivé většině dostávají úplně jiní lidé než ti, kteří by společnost vedli dobrým směrem a oplývali vyšší morálkou. Realisticky nepředpokládal, že v jeho době to skončí, předvídal dlouhé pokračování do budoucna. A měl pravdu.
Kniha se čte jako živá detektivka, která se neustále vyvíjí a my jsme její součástí. Zatím nikdo neví pointu.
Že Zeman a jeho kamarádi nejsou žádní výlupci ctností, bylo jasné i předtím. Autor nám to ale předkládá naservírované na stříbrném podnose tak jasně, až z toho mrazí.
Hodí na zem červené klubko a po sledování rudé nitky (v tomto případě doslova) se dostaneme do labyrintu strašidel. Narazíme na černé duše mezi sponzory, kteří netuší o své štědrosti, vidíme tajné lití "olova", oživlé zombie z STB mezi námi, Mrázka na Úřadu vlády, "vodníka", co tahá za provázky svých figurek, dokud ho nesežere "krakatice" a spoustu dalších příšer.
Dvě věci mně z těch děsivých připadaly nejhorší. První je tvrzení Johna McCaina, že Rusové kromě jiného ovlivnili volby v ČR. A vzápětí je to doložené konkrétními fakty.
Druhá je událost s vyrovnáním dluhu po bývalé SSSR, kdy si vlivní mafiáni a politici rozdělili stovky milionů dolarů, které měly jít do státního rozpočtu. O tomto přerozdělení nejen naši investigativci nepochybují, kromě J. Kmenty i třeba Sabina Slonková. Byli mezi nimi podle dostupných údajů s velkou pravděpodobností právě nejbližší Zemanovi kamarádi...
No, je asi třeba to všechno brát s nadhledem a doufat, že se Sókratés ve své prognóze třeba spletl:)

27 01.12.2019

Přečetla jsem si rychle knížku, která bude vánoční dárek pro jednu malou slečnu.
A nelituju. Dozvěděla jsem se spoustu užitečných věcí.
Například, že velryby, savci, se potápějí v klidu do fakt velké hloubky, kde už je naprostá tma a ne úplně příjemný tlak vody nad hlavou.
Taky mi uniklo, jak statečný je režisér Avatara, nebo že někdo padal rychlostí větší, než dokáže vyvinout dopravní letadlo a přežil to.
Děti autorka moc nešetří, aby ty odvážnější nebyly příliš útlocitné a věděly, co takové dobrodružství taky obnáší. A tak se dozvědí, co polárníci dělají se psy, když dojdou k moři a potřebují na člunu jet dál. Nebo jak pytláci zacházejí s ochránci goril.
Příběhy jsou stručné, aby malý čtenář udržel pozornost, ale zároveň i plné zajímavých faktů a napětí. Povedené.

11 24.11.2019

Záleží na tom, jestli máte ještě v čerstvé paměti originální povídky. Pokud si chcete přečíst něco od EAP v komiksu, je to dost nepovedené a jen velmi volně převyprávěné, spíš lehce inspirované. Chápu, že jsou lidé v komentářích trochu znechucení, protože se tímhle pojetím téměř úplně ztratilo kouzlo sugestivního vyprávění velkého romantika, milujícího melancholii a alkohol.
Jestli ale chcete jen duchařské povídky na dlouhé zimní večery a ve vlastním zájmu zapomenete, že kniha má mít s Edgarem cokoliv společného, není to zase tak špatné.
Beru tohle dílo jako práci talentovaného a oceňovaného výtvarníka, který se ve svých obrazech umí pěkně rozmáchnout.
Jen tedy nedocením, že většina žen má prsa jak Věstonická venuše:-)

14 18.11.2019

Na začátku 90. let byly velmi populární stereogramy. 3D obrázky, které po určitém soustředění odhalily svoji další dimenzi. Hltali jsme je, až nás bolely oči. Byli jsme se sourozenci zvědaví, co obrázek skrývá a potom si to nadšeně sdělovali.
3D kina a filmy se schovávaly daleko v budoucnosti. Tohle bylo naše kouzlo. Dokonce jeden známý, hluboce věřící křesťan, se odmítal tohoto "kouzla" účastnit, aby se bůh nenaštval :-)

Takovým stereogramem je i tato kniha. Když ji čtete, je nutné úplné soustředění, jinak nám není k ničemu a nic nepřinese. Je úplně fuk, že ji napsal nositel Nobelovy ceny.
Koho by bavilo číst si o tom, že nějaký beduín na poušti ráno vstal a odešel s býky čerpat vodu, sedl si, něco se mu zdálo a pak šel domů. Nebo že slepá dívka sedí na kraji útesu, na chvíli k ní přijde voják, prohodí s ní pár slov, odejde a za chvíli začne foukat vítr.
V podobném duchu je celá kniha, bez výjimky. Děje najdete minimálně, je druhotný.
Le Clézio používá slova jako tahy štětcem. Vybarvuje pohyblivé obrazy.
Jak se píše v návodu ke sledování stereogramů z devadesátek: "Musíte zaostřit oči do větší dálky, než se ve skutečnosti nachází obrázek."
Pokud se to podaří, můžete vstoupit do snu toho beduína, kterému se zdá, že je králem starověkého města. Přenesl se do hlubin času. Nebo do duše krále žijícího před dávnými věky? Právě dosedl na trůn, je plný nadšení a nekonečné energie, která v sobě skrývá zhmotnělý budoucí rozkvět města na břehu moře. Stojí mezi mramorovými sloupy na vrcholu chrámu a shlíží na bílé domy zářící ve slunci. Vidí svoje shromážděné poddané, kteří jsou připravení ho podpořit, poslouchá šumění moře a za ruku drží svoji ženu Kleopatru Seléné.

Kniha se nedá číst na jeden zátah, jako byste i ty prostorové obrázky nedali v jednom kuse dlouhou dobu. Chvílemi jsem se přistihla, že se nesoustředím a pak mě čtení vlastně i trochu nudí. Je opravdu nutné pořád udržovat pozornost a dívat se dál, než se ve skutečnosti nachází písmena. Potom je nemožné nedat plný počet bodů za ty mistrovské plastické obrazy :)

9 17.11.2019

"První komiks nominovaný na Man Booker Prize, nejlepší komiks roku 2018, mistrovské dílo, nepředvídatelná kniha, zneklidňující čtení, kniha, která opětuje váš pohled a podívá se vám přímo do očí."
Četla jsem samé superlativy. Chtěla jsem být tedy taky nadšená, snažila jsem se, ale nejsem. Jestli má kniha ukazovat náš neosobní sterilní svět, ukazuje ho podle mého názoru stejně. Nejsou v ní hrdinové, kteří by mi byli sympatičtí nebo něčím zajímaví. Nebavilo mě pozorovat jejich život. Je mi líto...
Hlavní zpráva, kterou příběh sděluje, je v pořádku. Topíme se v protichůdných informacích, spikleneckých teoriích a pořádně už nikdo neví, čí je. Pokud totálně propadneme konspiracím, je zle a vidíme padoucha v každém kolem a lež v každém veřejném sdělení.
Při čtení mě napadla hláška z výborného seriálu Roky a roky: "Už jsi slyšel, že neexistují bakterie? Vymyslely si je farmaceutické firmy, aby na nás vydělávaly."

Asi to není ale zase tak jednoduché, že všichni, kdo nevěří oficiálním stanoviskům, jsou šílenci a pomatenci. Namátkou Colin Campbell, uznávaný americký vědec, dostatečně podrobně popisoval ve své Čínské studii manipulace s veřejným míněním, vliv různých lobby, co se týká doporučené stravy. A to je malý zlomek.
"Náš svět je dostatečně šílený na to, aby některé konspirační teorie mohly mít částečně pravdu," říká můj oblíbený Eckhart Tolle a já s ním souhlasím.

9 15.11.2019

Při čtení jsem si vzpomněla na Ptolemaiovce a římské císaře. Všechny žene touha po moci a ovládání druhých. Je jedno, za jakou se schovají masku. Tu s vavřínovými listy, hnědou, rudou, kříž nebo půlměsíc.
Tato stručná historie diktátorova života je v podstatě souboj pár desítek mužů a jednoho vítěze o moc. Rvou se na život a na smrt, používají přitom lži, úskoky, zrady a vraždy (třeba Trockij cepínem do hlavy). V zápalu boje pošlou pár desítek milionů lidí na smrt - při popravách, v gulazích, hladomorech. O ideály jde až v druhé řadě, nejsou tak podstatné. Hlavní je uspokojit touhu ega po ovládání druhých.
Což se Stalinovi dost povedlo. Užíval si výstavní kult osobnosti až do nabalzamování. Nemyslím si ale, že při obavách a strachu, kdo ho všechno chce zradit a zbavit moci, stihl být delší dobu šťastný.
Štěstí lze asi nalézt mnohem snadnější cestou a bez hor mrtvol na cestě za sebou.
Výtvarně velmi povedené, informace podané občas i zábavnou formou, pokud to při tomhle tématu je možné.

9 12.11.2019

Něco od Tomáše Šebka jsem si chtěla přečíst už dlouho, a taky jsem dost dlouho čekala, než si v knihovně přečte jeho zápisky pět lidí přede mnou. Tahle kniha u nás frčí.
A nedivím se. Málokdy se vidí taková otevřenost a autenticita. Nejvíc je autor přísný sám k sobě, nešetří se. Vypráví hovorovou řečí, co mu zrovna probíhá hlavou. Ale všechno v rámci korektnosti organizace MSF. K té je urputně loajální.
A to se vlastně taky nedivím, protože sám na vlastní kůži zkusil, jak ohromnou pomoc tihle lidé přináší do zemí jako je Súdán, Afghánistán, Jemen...
Tak v půlce vyprávění jsem si říkala (při opakování nekončící řady zastřelených břich, hlav, nohou, hrudníků), že už mi nakouknutí do života Lékařů bez hranic v Afghánistánu stačí. Je to trochu pořád totéž. I když se autor snaží co to dá neztrácet humor a vykřesat z pobytu nějaké informace o místním normálním životě.
Nedovedu si představit tu nekonečnou únavu a nekonečnou marnost, kdy neustále látám lidi dohromady a posílám je domů, aby mi druhým koncem chodili v řadě další mnohdy příšerně zranění pacienti. Ne přírodní katastrofou, ale sami sebou navzájem, včetně žen a malých dětí.
"Prostě nemůžu, Když jdu, je to, jako kdybych plaval. Točí se mi hlava. Když zavírám břicho, je mi fyzicky blbě. Pořád to samý. Nejím a nespím. Nikdy není nic hotový, a je toho pořád víc."
Autor vypráví, jak místní vzpomínají, že v sedmdesátých letech tady chodily holky v minisukních do kina. Teď je to rozbořená země plná kalachů, výbušnin, těch od T, o kterých se nesmí mluvit a chodících černých bubáků v burkách.
Tenhle statečný lékař samozřejmě uvažuje nad tím, jaký má práce jeho osobně i kolegů smysl. Odpovídá si s optimismem: "Já si myslím, že limitní počet ostrůvků svobody, partnerství a spolupráce ne nepodobných tomu, který tady vytvořili Lékaři bez hranic, je přesně to, co snad časem zapálí proces národní obrody v Afghánistánu."
No, uvidíme...

10 10.11.2019

Nicolas Mahler má rád absurdno, bizarnost, karikaturu, smích. Také je mistr redukce, což v tomhle dílku přivádí k dokonalosti.
Většina filozofů je tudíž představena jako potrhlí chlápkové a dvě potrhlé ženské, kteří pronáší věty, za které by na ně v normálním životě zavolali Chocholouška:)
Občas je to vtipné, jen si nejsem jistá, co to má vlastně přinést. Možná lidé, kteří se ve filozofii vyznají a nejsou amatéři (jako já), pochopí mnohem víc narážek. Kdo se ale chtěl o filozofii dozvědět něco zajímavého v žertovné zkratce, jak se kniha tváří, odchází asi trochu zmatený.

Líbil se mi kousek s Kierkegaardem: "Nikdo z mrtvých se nevrací , nikdo nepřichází na svět bez slz. Nikdo se člověka neptá, zda chce dovnitř, nikdo, zda chce ven..."
Také Nietzschemu vybral autor docela dobré věty. "Jsme tak rádi ve volné přírodě, protože o nás nemá žádné mínění."
Simone de Beauvoir jako oddávající je výborná: "V přikrývání hrubě realistické živočišné funkce okázalou ceremonií je kus obscénního paradoxu. Mezi pompou velkých pohřbů a práchnivěním v hrobě je ovšem také děsivý protiklad."

Tomu, kdo by se chtěl o filozofii dozvědět něco víc ve zkratce, doporučuji výbornou knihu také německého autora Wilhelma Weischedela - Zadní schodiště filozofie. Podle mého názoru je výborná a čte se celkem snadno.
Nebo knihy filozofických příběhů letos zesnulého Luciana de Crescenza. Ten si před filozofy nesedá na zadek a nebojí se jim i pěkně umýt hlavu - s vtipem a ironií.

7 02.11.2019

Čtivě a svižně napsané, jen jak už tu někdo podotknul, v určitých chvílích těžko uvěřitelné. Ale v podstatě splňuje to, co od oddechovek tohoto typu očekáváte.
Hlavní padouch, který si myslí, že vítězí a hlavní kladný hrdina, kterému se nakonec snad podaří zlotřilce přelstít.
Je to takové černobílé čtení, něco jako májovky pro dospělé. Zlý padouch Santer, který se rochní ve své zkaženosti a kladný hrdina Old Shatterhand, co se obětuje pro druhé bez mrknutí oka:-)
Májovky jsem před lety milovala, občas se k nim v takové podobě vracím.

11 30.10.2019

Jedna z knih, u kterých si po přečtení hledáte, co dalšího tento výborný autor napsal. Chytré, vtipné, kruté, realistické a možná i blížící se starověkému příběhu, tak jak se udál ve skutečnosti. Když se podíváme pod závoj vyprávění o bájných hrdinech.
Jako malá jsem milovala Mertlíkovy Staré báje, četla jsem je asi třikrát, ale nenapadlo mě se na ně podívat jinak.
Autorka si vybrala úhel pohledu královny Bríseovny (víc se mi tedy líbí originální jméno Bríseis), kterou dostal darem od svých vojáků Achilleus. Fakt jsem si našla, že je i v Mertlíkovi to slovo "dar". Nejdřív tedy musel vyplenit její město a zamordovat téměř celou rodinu.
Daru se nikdo neptal, jaký na to má názor a jestli náhodou nemá trochu raněné city, po tom všem.
Achilleus nějakou chvíli "věcně a efektivně využíval její tělo", bez nějakých emocí samozřejmě, ty si schovával pro milovaného přítele Patrokla. Potom se pohádal se šéfem Agamemnónem, který mu dar sebral, protože ten svůj musel z taktických důvodů odevzdat zpátky rodině.
Pak mu ho tedy chtěl vrátit, ale už trochu "opotřebovaný". To musel Achilleus kvůli své cti odmítnout.
Dary přes den pracovaly, večer si mohly trochu poklábosit a utěšit se a pak na noc napochodovat ke svým pánům, tedy jestli zrovna dostaly povel. A to byly ty šťastnější. Staré a ošklivé ženy na tom byly mnohem hůř.
Po jisté nešťastné události si to Achilleus rozmyslel a vzal si tedy od velitele dar zase zpátky, no.
Kromě otázky využívaných dívek, od kterých se nečekalo slovo odporu (tedy pokud si to dovolily, čekala je smrt nebo v lepším případě zbití), je tu výborně vykreslená zvláštní absurdita trójské války.
Po krutém zavraždění dětí přijme slavný hrdina vlídně jejich otce, který se vydal pro ostatky. Je laskavý a pečlivý hostitel, otce obskakuje s lahůdkami, chystá mu pohodlné lůžko, vyprovodí ho, zamává mu.
A pak se zase dál bojuje a vraždí.

Myslím, že tato verze části Ílliady odhaluje příběh, jak se asi stal, stejně bravurně a pravděpodobně jako film Život Briana od Monty Pythonů, který podává svoji verzi jiného slavného vyprávění :-)

8 15.10.2019

Výtvarně velmi dobře zpracované, šedozelená barva a ostré S v bublinách navozuje ponurou atmosféru uprostřed druhé světové války.
Konference, kde se nad dorty, chlebíčky a teplými ústřicemi diskutovalo, jak co nejefektivněji zlikvidovat miliony lidí... Kulky jsou moc drahé, výfukové plyny jsou také na nic. Co plynové komory? V ideálním případě "bychom se dostali na 60 000 Židů denně".
Setkání, kterému předsedal Heydrich pár měsíců před tím, než si na něj počkali Gabčík s Kubišem.
Z patnácti vysokých potentátů, kteří na konci téhle schůzky projevili souhlas se závěrem "efektivního řešení židovské otázky" se tři dožili v klidu vysokého věku. Někteří byli zproštěni viny.
Jediný kdo trochu na konferenci prudil, byl státní tajemník F. W. Kritzinger. Heydrich ho musel párkrát okřiknout. Ten v Norimberku potom jako jediný řekl, že se stydí za hrůzy páchané v třetí říši. Osvobodili ho.
Na zpracování knihy trochu vadí nepřehlednost. I když je na konci vysvětleno, kdo byl kdo, při diskusi je těžké se zorientovat, kdo zrovna hovoří. Text tak splývá do jednoho celku podbarveného dobovými kulisami. Škoda.
I tak ale zajímavý počin vysvětlující startovní bod pozdější nesmírné hrůzy plynových komor v koncentračních táborech.

10 02.10.2019