Elsinor024 komentáře u knih

Konečně po delší době jsem přečetla knihu na jeden zátah. Sáhla jsem po ní na dovolenou a nelituju. Zpříjemnila mi čas, kdy se nedalo jít kvůli počasí ven. Na povídkové knihy moc nejsem, ale tohle je výjimka. Téměř do každého příběhu jsem se hned začetla a bavil mě.
Autor není tak vtipný a duchovní jako jeho australský kolega Ajahn Brahm s jinými podobně naladěnými povídkovými knihami, ale to vůbec nevadí:)
Teď zrovna se mi strefil do vkusu a do nálady. Doporučiji, nejen na dovolenou a na dobrou noc.

9 28.07.2022

Návštěva ve snovém světě Pavla Čecha, tentokrát s laděním do modra. Déšť, voda, moře, mraky, modrý kamínek...
Básník Vladimír se prochází kouzelnou krajinou svých snů. Popsané plasticky, jako by autor maloval i slova a ta na nás z příběhu dopadala :)
Atmosféra je tajemná, ale není tísnivá, člověk by se na tu cestu klidně vypravil a lehl si do útulného ptačího hnízda nebo padal modrou tmou domů. A jako hlavní hrdina usnul ve svém snu, ve kterém se mu zdá další příběh.
Připomnělo mi to báseň od M. J. Lermontova, kde se hrdinovi zdá, že umírá zastřelený ve skalách Dagestánu a přitom se mu zdá sen o krásné dívce, které se zdá o milém, zastřeleném v Dagestánu...

Fantazii mají oba bezbřehou, Pavel Čech i Lermontov a já jsem ráda, že nás občas do ní nechají nahlédnout. Nádhera!

16 05.05.2021

Viděla jsem film Neortodoxní, který se mi hodně líbil, proto jsem sáhla po knížce s podobnou tématikou. Margot popisuje své roky u rodiny "moderně ortodoxní", tak tam pravidla nebyla zdaleka tak sešněrovaná jako u ultra nábožensky zaměřených Chasidů.
Kniha většinou vyznívá pozitivně, i když se autorka nebojí poukázat i na ne tolik ideální stranu uzavřené (moderně) ortodoxní komunity.
Jaksi se cítí vyvolení nejen bohem podle bible, ale i tady na světě mezi lidmi. Ví, že jejich komunita je vzdělaná, bohatá, vážená a jsou na to patřičně pyšní. A to tak, že mezi sebe nikoho cizího nepřijmou.
Šadchen - dohazovačka si vede spis na nesezdané s jejich přednostmi i neřestmi, dává dohromady vhodné páry, co se vidí před svatbou jen minimálně. Ale oni jsou od malička připravovaní tento způsob přijmout, tak jim nepřijde podivný. Mají také právo odmítnout, naštěstí. A dohazovačka se pak snaží znovu. Autorka popisovala téměř výhradně šťastné a vydařené páry. Jako by ten fakt, že rozvod nepřichází v úvahu, zúčastněné tlačil k tomu všechny konflikty hned v počátku udusit.
Na rozdíl třeba od islámu, se kterým vidím ve fungování rodiny mnoho podobností, Židé svoji víru nikomu nikdy nevnucují. Protože k sobě prostě nikoho cizího ze zásady nepřijímají. Ale jsou schopní s "góji" udržovat přátelské vztahy. Někdy dost vřelé, ale odsaď pocaď.
Co mi přišlo při všem respektu k odlišnostem za hranou, je považování menstruujících žen za (strašně) nečisté. V tomto období se manželka musí odebrat do samotky a manžela se nesmí prstem dotknout. A neměla by se dotýkat ani jídla. Ortodoxní muži nepodávají ruku cizím ženám hlavně kvůli tomu, že by mohly menstruovat. Jaká hrůza!
Dodržování spousty náboženských pravidel, co platily ve starověku, je z mého pohledu absurdní. Vzpomínám si na moudrá slova mého oblíbeného kacířského jezuity A. de Mella: "Nepožírejte slova. Dívejte se za ně."
I přesto popis této komunity působí sympaticky, lidé jsou ve svém životě víceméně spokojení. Ať si v ní v klidu žijí :)

19 28.01.2021

Rozhovor s lékařem, kterého nebaví pouze léčit příznaky chorob, ale chce přijít na kloub tomu, proč nemoc vůbec vznikla. A postarat se o to, aby už příště raději nepropukla. Je ochotný tomu obětovat kariéru ve státním a zašít se na soukromé klinice, kde není možnost atestace. Pořád mu to za ten cíl stojí. Chce, aby člověk (slovo pacient nemá rád) našel s jeho přispěním svoji vlastní cestu a směr, jak z nemoci.
Zároveň nenasazuje na "normální" lékaře, ale uznává jejich přínos v urgentní medicíně. Přijde mu jako ideální propojení medicíny klasické s tou komplexní. Což mně také :)
Líbilo by se mu, když by se nemocnicím říkalo uzdravovny. Dobrý nápad.

Zabývá se též mužsko ženskými vztahy, principy, a nabízí možnost rovnováhy s tím, že ženy v sobě najdou sílu "odpustit mužům historickou křivdu" a tím nepoženou věc do druhého extrému, jak se mnohdy, třeba v Americe, děje.
S tím i jako ta, která má k feminismu docela blízko, zcela souhlasím.

Umění být zdráv mi přijde jako kniha, která naše poznání posouvá, podle mého názoru, zase o kus dál tím dobrým směrem.
Proto to asi v určitých kruzích a ohledech nebude mít úplně jednoduché.

19 14.01.2021

Začala jsem číst nejnovější knihu L. Penny jako vánoční lahůdku a oproti minulému dílu, kterým jsem byla lehce zklamaná, se mi Břicho nestvůry líbilo.
Člověk se musí smířit (a rád:) s tím, že ho autorka zavede do trochu pohádkového světa vesnice, která není na mapě. Kde jsou lidé strašně sympatičtí a milí a ještě k tomu dobře jí a vaří. Při čtení se mi vybavil Neználkův Kvítečkov, kde se téměř všichni měli rádi, dělali to, co je bavilo, v obchodech si brali jen to, co potřebovali... Dobře, to tady tak úplně není, občas tu někoho, protože je to přeci jen detektivka, zamordují. Občas se v okolí objeví superzloduch. Ale jinak tam podobnost vidím :o)
Příběh má dobrý rozjezd, mnohem lepší než předchozí díl, ovšem potom se to trošku zasekne a točí v kruhu, možná tedy ve spirále, ale děj se posouvá pomalu. Na konci ovšem autorka ukáže své kvality a dočkáme se děje, který je svižný a plný napětí.
Při nálezu oné nestvůry v lesích nad Three Pines jsem si říkala, tak tohle už, Louise, přeháníš. Klášter, o kterém neví nadřízení ve Vatikánu ti schlamstnu, stejně tak tu nenalezitelnou vesnici a další spoustu těžko uvěřitelných věcí, ale tohle? To už je tedy hodně přitažené za vlasy. A ještě do toho Saddám a Mosad?
No a v doslovu si přečtu, že tohle je docela dost inspirované skutečnou událostí a opravdu se ty neuvěřitelné věci staly a zrovna v téhle oblasti. To se Louise Penny povedlo.
Tak se těším na další díl.

17 08.01.2021

"Vztah je pořádně těžká záležitost. Udržovat ho. Živit ho. Neustále něco řešit. Něco sdílet. Nenudit se. Něco budovat. Dřina, co?"
Kdo by se rád nedozvěděl něco nápomocného o vztazích. A Honza Vojtko o nich povídá rád, s nadšením a znalostí věci. Prostě ho to "hrozně baví".
Je otevřený všemu, co dvěma (a více) lidem vyhovuje a není to lež a ubližování druhým. Prostě terapeut 21. století.
Při pečení cukroví jsem si také poslechla pár jeho přednášek a mrkla se na odkazy, které doporučuje. Například Esther Perel a její knihy.
A ta extrovertnost se kterou běhá po jevišti a srší energii k němu patří.
Také se mi líbilo, s jakou elegancí a v pohodě se rozloučil s lidmi, kterým styl jeho výkladu prostě nějak nesedl.
No a potěšilo mě, co jsem se v knížce dočetla o dlouhodobých vztazích. Ani tam není všechno ztraceno, naopak. Po letech vzájemného respektu, lásky a pozornosti k druhému vykazují mozky známky zamilovanosti a to neustále. Jen to holt dá dřinu :o)

19 29.12.2020

Obdivuji fantazii Stanislava Holého. Tam kde dospělí končí s dětskou představivostí, on se naopak rozmáchl do šířky a dálky.
Na Jů a Hele, Hary Šoumenovi a Tryskomyši jsem vyrostla. Knihu Procházky pana Pipa jsem jako dítě milovala a nespočítala bych, kolikrát jsem se nechala zavést do jeho barevného, snového a veselého světa, kde se může dít cokoliv. Vždycky mi zlepšil náladu.
Teď už jeho obrázky nade mnou až tak velkou moc nemají, bohužel :), ale i tak jsem se na planetu pana Pipa nechala znovu ráda po letech pozvat. Jeho námluvy jsou pokaždé jiné, ale vždycky kouzelné a originální.

16 03.12.2020

Už jsem o DT četla knihu novináře Boba Woodwarda. To byla, myslím, větší síla a mnohem lépe napsané, než rodinné vyprávění Trumpovy neteře.
Jak je asi jasné, tahle široká rodina není vzorem laskavosti, empatie a porozumění. Vychází ze strohého německého podhoubí, které vplulo do divokého (polo)mafiánského prostředí v Americe počátkem 20. století.
Všichni se k sobě chovají chladně, bez emocí, dvě nejmladší z pěti dětí (jedno z nich je Donald) dokonce dlouhou dobu vyrůstají bez fungující matky. Jejich fyzické potřeby jsou zajištěny, ostatní jako by neexistovaly.
Zaujala mě rodinná historka, kdy se nejstarší syn Freddy zeptá u večeře, jak se mimina dostanou mamince do bříška. Jeho otec a babička ztuhnou, vstanou a beze slova odejdou od nesnědeného jídla. Chlapec je zmatený a nikdo mu nevysvětlí, co řekl tak strašného.
To, že otec nakonec ze všech svých dětí upřednostňoval jediné, protože bylo ten správný dravec a jak Trump nejstarší rád říkal "zabiják", nepřekvapí. V podstatě ve svém synovi podporoval jeho horší vlastnosti na úkor jiných. Nejstarší syn Freddy doplatil na to, že modelu svého otce neodpovídal a neměl dost síly si stát za svým názorem, jak chce prožít život. Jeho odchodu nikdo z rodičů a sourozenců nijak zvlášť nelitoval... Co s ním, slabochem.
Je jasné, že Donald Trump má všechny myslitelné negativní vlastnosti, ale tahle kniha ho alespoň u mě trochu polidštila.
Autorka (povoláním psycholožka) se zuby nehty snaží být objektivní. Na konci ale její nenávist ke strýci, který ji podle všeho připravil o milionové dědictví, přeci jen vypluje na povrch. To když tvrdí, že DT by s velkou chutí klečel na krku George Floyda místo policisty.

Možná si autorka, dcera zavrženého nejstaršího syna, neuvědomuje, že ji samotnou dysfunkční rodina Trumpových mohla také dost poznamenat.
Nicméně bylo docela zajímavé do téhle (ne)mocné rodiny prostřednictvím jednoho člena nahlédnout.

13 16.11.2020

Odkudsi se vynoří tajemná Nimona a přidá se k "největšímu padouchovi" s odpovídajícím jménem Ballister Blackheart - Temnotaj jako jeho trochu zdivočelá pobočnice. Proti nim Institut a klaďas s ještě lepším jménem Ambrosius Zlatobříšek.
V příběhu se vyskytují morfomágové, zlokořeny, rytíři, draci. Trochu jako Hra o trůny namíchaná s Harry Potterem, kde postavy spolu komunikují pomocí videokonference.
Všechno se to potom nějak promíchá a zamotá a věci nejsou, čím se zdají. A to tím víc, čím jsou si některé postavy bližší.
Za cestou Nimony a Ballistera se kupí hromady mrtvol, ale nikdo, hlavně autorka, se tím nijak neznepokojují a neřeší to.
Začátek je trochu přibržděný, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, druhá půlka už odsýpala lépe. Hlavní postavy jsou (až na ty mrtvoly, co je nechávají víceméně chladnými) docela sympatické a je možné jim fandit. Obrázky si nehrají na hezkou podívanou, nejvíc Nimona, která je plešatý, oplácaný, protivný adolescent, co ovšem pod slupkou tvrďáka skrývá tajemství.
SPOILER: No a ten duhový konec mezi dvěma dospělými postavami mi byl jasný hned:)

12 16.10.2020

Básně napsal fanda českého mystika Fráni Drtikola a rodák z mého oblíbeného jihočeského města.
Text se většinou ani nerýmuje, je napsaný formou postřehů ze života, zamyšlení, úvah. Pěkně píše o autorovi v doslovu M. Kovářík: "Uživatel bytí" v neklidném moři denodenních plaveb.
Tak se dočteme o spoustě věcí, jako třeba o opilecké cestě z hospody nad ránem, o hřbitově, moři, strachu, synovi... Někdy vyjádřené i peprným jazykem.

Dost často se vrací mystické naladění:

Kdybych měl myslet v barvách
myslel bych barvou slunce
často modrou a průzračnou
oblohou
a zelenou lesů polí a luk
barvou lehkosti
v níž se večer v létě
vlní vůní vlahý vzduch

ale myslet to vůbec nic není
co teprve za krásu je
Nemyšlení

Moc se mi to líbilo.

11 07.10.2020

Francouzský institut v Praze, který vydání podpořil, má tedy odvahu... Tahle kniha každým dílem přitvrzuje v necenzurované autentičnosti a nekorektnosti. Riad Sattouf ale nešetří ani Francouze. Jen ve srovnání s nimi je míra totální náboženské zabedněnosti v Sýrii té doby, na přelomu devadesátých let (ale nedělám si iluze, že jiné je to všude kolem v jakékoliv době) několikanásobně vyšší. Už malé děti, co si hrají s hračkami, řeší víru. Od malinka mají vtlučeno do hlavy, aby si myslely, že jen muslimové jsou nejlepší na světě a bezvěrci "samozřejmě" přijdou do pekla. Bratranci a sestřenice se u hry ptají, jestli už jsou babička a děda v Evropě na správné (islámské) cestě.

Doktorát ze Sorbonny Riadovu otci nebrání v tom, aby věřil na satana a tomu, že židé si vymysleli koncentrační tábory (diplom má z historie). Je přesvědčený, že Francie díky porodnosti příchozích bude stejně za tři generace arabská. S gustem využívá francouzský sociální systém. Když už jsem si myslela, že otec konečně trochu dostal rozum, ukázalo se, že to byla jen falešná hra, aby všechny zmátl před svým činem.
A to je jen část z velkého množství nekorektnosti v tomhle parádním komiksu.
Zajímalo by mě, co asi starý Sattouf říkal na to, že jeho syn deset let pracoval jako redaktor v Charlie Hebdo.
Příběh je výjimečně čtivě a dobře napsaný.

17 04.10.2020

Mám ráda příběhy s nahlédnutím do jiného světa. Tady se jedná o komunitu sikhů v londýnském Southallu, Malou Indii. Klasický střet nové zemi víceméně přizpůsobených jedinců s těmi, kteří si přinesli Paňdžáb do Evropy. Autorka si zachovává příjemný nadhled a nebojí se poukázat na to, že některé dovezené zvyky nejsou úplně v pořádku.
Na wiki jsem si našla, že sikh je ten, kdo musí uznat "rovnost mužů a žen před Stvořitelem". Je to jeden z pilířů sikhismu. V reálu to vypadá ovšem podle všeho jinak.

Myslím, že autorka není daleko od pravdy v tom, když líčí, jak se jedna tradiční žena upřímně podivuje nad tím, že v Anglii v trestním zákoníku existuje něco takového, jako je znásilnění v manželství. Manžel má přeci právo na všechno kdykoliv. Nebo ne?
Příběh s malou detektivní zápletkou se čte celkem dobře, konec je možná trochu uspěchaný. Také jsem čekala, že o zvycích této nám vzdálené komunity se dozvíme přeci jen víc, zvlášť v souvislosti s domluveným sňatkem sestry hlavní hrdinky, který se potom jen mihne dějem.
Celkově to vidím za tři a půl hvězdy jako dost povedené.
A ještě poslední poznámka. V knize je dost překlepů, jak už se stává skoro tradicí v nakladatelství Argo.

13 27.09.2020

Louise Penny fandím. Ale tady jsem trochu rozpačitá. Přijde mi, že autorka nepsala ve své obvyklé skvělé formě. I děj se alespoň pro mne docela vlekl.
Rušily mě zjevné chyby, kdy si například Myrna objedná müsli a za pár odstavců jí číšník přinese křupavé tousty s máslem. Podobný případ u Clary doma.
Peterův telefon. Na začátku je zmíněn jako jedna z pozdějších možností při pátrání, (Gamache se ptá Clary, jestli mu volala) aby se i při vyčerpání těch předchozích už nikdy neobjevil.
Některé situace mně přišly poněkud násilně zinscenované (Armandův telefonát Ruth o smyslu její básně, ale i pár dalších)
Tentokrát jsem asi ani úplně nepochopila motiv a pohnutky pachatele, i co se stalo s komplicem.
A co ti tajemní kamenní zajíci? :o)
No, faktem stále zůstává to, že parta hlavních postav jsou mimořádně pěkně, sympaticky a lidsky napsané charaktery a vesnice je plasticky vylíčena jako nejlepší místo k životu, kam by každý chtěl nejen na důchod.
Při čtení máte opravdu pocit, že tam stojíte a koukáte na hlavní hrdiny zblízka. V tom je autorka geniální.

16 05.09.2020

Kresby jsou opravdu povedené, i ty decentně erotické. S příběhem už je to bohužel slabší.
I když na druhou stranu, není nudný a udržuje pozornost. Ale kroutíte nad ním hlavou. Možná je jen třeba si představit nějakou paralelní realitu, kde jsou vysoce nepravděpodobné náhody úplně běžné :)
Trochu spoilery:
Náhodně se setkáte s někým, kdo si vás splete s dávno ztraceným příbuzným,
o kterém vám matka ani nikdo z okolí neřekl, utíkáte před zkušenými zločinci se psem a oni vás vždycky těsně minou, když už vás téměř dostanou, pomůže vám náhodně se vyskytnuvší prezident...
"Zničující pointa" je dobrá, aby příběh nevyzněl plytce. Jako samostatné příběhy se mi to docela líbilo, celek až tolik bohužel nedrží pohromadě.

15 28.08.2020

Jedna z nejmoudřejších knih, co jsem četla. I když jak říká hlavní hrdina: "Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství."

Trochu jsem se obávala, aby v příběhu nebyl příliš opěvován Buddha. Není.
Naopak, Siddhártha v klidu i na konci příběhu s jeho učením v pár detailech nesouhlasí. Jde si svojí vlastní cestou. Nejdůležitější je svoboda. I ta pochybovat o slovech učenců a osvícených, pokud nám to tak připadá správné. Nikdo nemá patent na pravdu, ani svatý muž.
Hesse napsal tuto knihu v roce 1922, kdy byla Nielsi Bohrovi udělena Nobelova cena za fyziku. Niels Bohr prohlásil, že pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda a Hessův Siddhárta došel v knize k témuž poznání jako kvantový fyzik.
A shodli se i v tom, že čas není skutečný.
"Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví, trochu zfalšované, trochu bláznivé."

Hessovi příbuzní byli křesťanští misionáři v Indii. Jejich potomek zase přinesl z východní strany něco k nám :)

24 19.08.2020

Tahle kniha se mi opravdu líbila. První, co jsem od Harrise četla.
Autor musí mít talent, aby udržel pozornost čtenáře v podstatě jen na dvou místech s partou protivných a jízlivých seniorů :) Důvěrná sonda do nitra státu, který je prý "poslední zemí, kde smí hlavu státu volit pouze muž".
Myslím si, že děj není daleko od pravdy, pokud se týká množství přebujelého ega a s tím se pojící touze po moci u mnoha špiček katolické církve. Také intrikaření, pomlouvání a kupčení s hlasy bych si troufla odhadnout jako pravdivé.
Měla jsem možnost mluvit s bývalým opatem řádu "bílých bratrů". Říkal, že chlapi, které měl na starosti, na sebe celkem nebratrsky donášeli, pomlouvali se a soupeřili spolu.
Prostě žádní svatí muži, ale obyčejní lidé jako my. Tedy velká většina, abychom zůstali spravedliví.
Docela mě pobavilo, když před pár měsíci kardinál Duka označil film s podobnou tématikou - Dva papežové - za "nepravdivý, urážlivý a pomlouvající".

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů A. de Mello byl bývalým papežem Ratzingerem rozpoznám jako kacíř a posmrtně vyobcován z církve. Já těmhle tématům poodhalujícím zákulisí Vatikánu prostě musím fandit :o)
Kvůli knize jsem si i vyhledala informace o zajímavých papežích, jako byl Jan XXIII. a Jan Pavel I. Vnášeli do zatuchlých prostor trochu čerstvého větru. Ale podle mého názoru je to stále málo.

14 14.08.2020

Nečte se to snadno a alespoň já si musela dávat i přestávky. Dlouho jsem si ale chtěla přečíst něco od téhle autorky, která za své psaní a sbírání příběhů dostala Nobelovu cenu (a spoustu jiných ocenění).
Myslím, že vyburcovat takové fanatické nadšení do války a obrany vlasti se mohlo podařit jen ve stalinském Rusku. Vlast byla nejvyšší hodnota a drtivá většina mužů a v tomto případě mladých a taky docela malých holek se hrnula do obrany své země hlava nehlava.
Věci, které ve válce prožily a viděly, jim potom obrátily život vzhůru nohama.
Když šlo do tuhého a Němci se dostali hluboko na území SSSR, vydal Stalin proslulý rozkaz č. 227 - "Ani krok zpátky". Do zad bojujících byly poslány "přehradné oddíly" a ty váhavé bez milosti popravovali.
V téhle knize Světlana Alexijevič ukazuje ženskou tvář války, kdy se dozvíme, že kromě všech nesmírných hrůz, co prožívaly vojačky spolu s muži, dostávalo se jim i jiného zacházení.
Vlastní spolubojovníci si jich vážili a ochraňovali je, nedali na ně dopustit. Ale po válce se s nimi málokdo chtěl oženit. Pokud měla některá z nich štěstí a válku přežila, muži je brali buď za sestry nebo prostitutky. Tolik let žít pohromadě s tolika chlapy.
Jak se rozčílila seržantka Valentina Č. pár desítek let poté:
"Tak vy říkáte, že jste si holek vážili a v jaký jste je měli úctě?! Tak mi řekněte, proč jsou dneska prakticky všechny osamělý. Neprovdaný. Proč žijou ve společných bytech? Komu je jich dneska líto, kdo je ochrání?"
A k tomu její kolegyně dodává: "Ženský Němci do zajetí nebrali, hned je popravovali." Někdy je i strašně mordovali a zohavovali jako neženské zrůdy.

Zkrátka to není veselé čtení, ale nelituju, že jsem se do knihy pustila. Právě tahle tvář války není nikde moc prezentovaná a ukazovaná.

12 07.08.2020

Tak jsem knihu po pár týdnech dočetla a bude se mi stýskat. Za tu dobu jsem si zvykla na vtípky o lamách, křečcích a paviánech. A jiné legrácky těchhle sympaťáků.
Četla jsem dlouho, protože jsem si chtěla vychutnat veselé povídání o "vlnových excitacích kvantových polí s inherentně náhodnými vlastnostmi" :)
Ale všechno je to polopatické, zábavné a čtivé

Víme toho žalostně málo. Netušíme, jak funguje 95 % (někteří fyzikové se domnívají, že dokonce 96 % ) vesmíru. O tom zbytku, pokud se podíváme dostatečně podrobně, také nevíme nic moc. A to nám k sobě ještě nepasují obecná relativita a kvantová teorie. (Vzpomněla jsem si na Einsteina, jak říkal, že čím víc toho ví, tím víc ví, že nic neví:)
V těch 5 % jsme objevili 12 částic hmoty a nemáme ponětí, k čemu jich většina vůbec je. Nám známá hmota se skládá jen z prvních tří. K nejmenším stavebním dílkům existence máme ještě obrovský kus cesty. Asi tak 10 na 15. úrovní dolů...
Umíme celkem slušně předpovědět souhrnné chování částic celku, jako je třeba skákající míček, ale co to vlastně je ve skutečnosti na nejzákladnější úrovni, "víme prd".
A i když by se nám v budoucnu podařilo kvarky a elektrony rozebrat, je tu dnes už dost pravděpodobná možnost, že ten nejmenší díleček je "nic", jen nepatrně vibrující možnost prostoru.

Kniha mne přivedla k přednáškám jaderného fyzika Jana Raka, který je o tom přesvědčený a s úsměvem vykládá, že na nejhlubší úrovni vlastně vůbec neexistujeme :o)

15 30.07.2020

Docela originální nápad ze světa, kde "Brémští muzikanti" spustili emancipační revoluci. Zvířata se přiblížila lidem, jíst maso je tabu. I když...
Hlavní hrdina Jack vlk je sympaťák, elegán a gentleman každým coulem. Kolem něj se ve správném množství potulují záhadné a inteligentní krásky. Taky padouši bez špetky slitování a dobra v sobě.
Povznesení na lidskou úroveň přineslo pozitivní diskriminaci zvířecích menšin. Lidé si sypou popel na hlavu. Všechny filmy, kde jsou zvířata v podřízené roli, jsou tvrdě cenzurovány atd.
Až to skoro vyvolá opačný efekt...

Kresby povedené a propracované, pěkně se na ně kouká. Příběh mě i přes dobrý start zase až tolik nevtáhl, i když na velmi slušné tři hvězdy (až téměř čtyři) to vidím.

10 15.07.2020

Věděli jste, že i malé octomilky mají osobnost? Když je mušák coby nápadník několikrát odmítnutý, mnohem častěji propadne pití alkoholu.
V této knize se nedozvíme fakta pouze o chobotnicích, ale autorka občas odskočí
i k jiným tvorům. Pro mě byla spousta věcí úplnou novinkou. Chobotnice je vzhledem k člověku jako mimozemšťan.
Tři srdce, chapadla, která mezi sebou komunikují sama bez propojení s mozkem, dokonce se zdá, že každé může být svébytné s jinou povahou. Přísavky stokrát citlivější než naše chuťové receptory na jazyku, má úžasnou schopnost měnit barvy a tvar. Samec umí vystřelit "penis" ke své vyvolené a potom mu doroste nový.
K lidem se za určitých okolností chobotnice chová jako kamarádka, pamatuje si je a umí je od sebe rozeznat.
Sy Montgomery napsala o zvířatech spoustu knih a obdržela velké množství ocenění. Velkou popularitu získala i kniha o jejím 340 kg vážícím domácím mazlíčkovi - praseti. Bylo prý rošťácké, přátelské a velice inteligentní. Sama říká, že se s pokorou celý život neustále od zvířat nechává učit. Své kamarády nekonzumuje, je vegetariánka:)
Ale kdo ví. Třeba se v budoucnu dozvíme, že i každá rostlina má svoji osobnost (já jsem o tom přesvědčená:) Ostatně už o tom psal i Carlos Castaneda. Když si jeho učitel don Juan vybíral vhodnou rostlinu durmanu jako halucinogen, staral se o to, aby neměla poťouchlou povahu.

21 11.07.2020