Siddhártha

Jde o první knihu od Hermanna Hesse, kterou jsem četl. Doporučila mi ji lektorka kurzu mindfulness jako poetický příběh o Buddhovi.
Nevěděl jsem co od knihy čekat. Od prvních řádek mě zaujal příběh Siddhárthy, jeho putování, asketický život i život v přepychu s kurtizánou Kamalou a to jak se stal převozníkem. Kniha pěkně plynula, i když pojednává o složitých filozofických otázkách. Se čtením knihy jsem nepospíchal, chtěl jsem si vychutnat každou kapitolu. Chtěl jsem si dát čas o tom, co se píše, popřemýšlet.

Poslední kapitola, kde se setkává Siddhártha se svým přítelem z dětství Góvindou je velmi silná. Oba jsou už staří muži a Góvinda se Siddháthy ptá, jak dosáhl moudrosti a co je vlastně jeho učení. Siddhártha, který neuznává učení, tvrdí, že moudrost je nepřenositelná, že k ní člověk musí dojít zkušeností. Během své služby převozníka došel k tomu, že nic není černobílé, že čas je vlastně jen iluze a že život se odehrává vždycky v přítomném okamžiku.

Doporučuji tuto knihu každému, kdo hledá a nenalézá.

Siddhártha mě po dočtení zanechal úplně bez dechu. Nádherná kniha, geniální tím, že patrně každý v ní najde drobné střípky svého života. Výstižný obraz hledání moudrosti, které se více čí méně týká snad každé bytosti na této planetě (byť při pohledu do "novin" o tom člověk často pochybuje). Pro mě o to zajímavější že téměř do posledního písmene odpovídá mým zkušenostem a léty vybudované životní zkušenosti. Prostě filosofický balzám na duši.
"„…už tehdy jsem jako mladík začal nedůvěřovat naukám a učitelům a obrátil jsem se k nim zády. U toho jsem setrval. Přesto jsem měl od té doby mnoho učitelů. Krásná kurtizána byla dlouhou dobu mou učitelkou a bohatý kupec byl mým učitelem a několik hráčů kostek. Jednou byl mým učitelem putující Buddhův učedník… Ale nejvíce jsem se naučil od této řeky a od mého předchůdce, převozníka Vasudévy. Byl to velmi prostý člověk… ale věděl to, co je nutné, právě tak jako Gautama. Byl dokonalý, byl svatý.“

„„Když někdo hledá“, řekl Siddhártha, „snadno se stane, že jeho zraky vidí je tu věc, kterou hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen na to hledané, protože má jeden cíl, protože je tímto cílem posedlý. Hledat znamená mít cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty, ctihodný, jsi možná skutečně hledač, protože pospíchaje za svým cílem nevidíš mnohé, co ti leží před očima.““

Krásná a stylisticky vybroušená kniha o hledání vlastní cesty životem. Text je kompletně postaven na východních vlivech, hledání smyslu, blaženosti, vystoupení z nekonečného cyklu. Příběh je jednoduchý a přímočarý. Hlavní postavou je Siddhártha, syn bráhmana. Spolu se svým přítelem Góvindou odejdou z domova s cílem nalézt spásu a vykoupení. Čtenář sleduje jejich pouť, putují nejprve společně, později v hledání pokračuje pouze Siddhártha. Putování je možno rozdělit do archetypálních životních etap, od prvních kroků osamostatnění se – pobyt u asketických šramanů, meditace, mimotělní prožitky a první pokusy o porážení ega; přes hledání a následování cizí moudrosti a učení – putování za Buddhou, Govinda zůstává, Siddhártha naopak cizí učení a autoritu odmítá a pokračuje v hledání vlastní cesty; přes další dílčí epizody – kurtizána, kupec, milenec, boháč, hráč a hazardér; a nakonec procitnutí, pochopení, poražení ega, návrat k askezi a nové existenci v objetí plynoucí řeky života.

Text je krásný, lyrický, téměř básnický. Příběh je značně symbolický, plný metafor, myšlenek, mysticismu a moudrosti. V putování lze spatřit odvěkou a hlubokou touhu nalézt vlastní život, vlastní smysl, vlastní blaženost, vlastní vykoupení, a nakonec vystoupení ze sansáry. Bez ohledu na učení, doktríny, nauky a autority jiných je to naše vlastní cesta, která nás formuje, plynoucí řeka a všechny její odbočky, všechny zákruty, všechna slepá ramena, všechny bytosti, to vše je důležité, nezastupitelné pro formování našeho vlastního pochopení. Zaujaly mě závěrečné úvahy, zprostředkovaná moudrost je bez vlastního vhledu k ničemu, procitnout a porazit své ego musí každý sám za sebe. Dobře, dost bylo mysticismu, v každém případě jsem z knihy nadšen a všem hledajícím doporučuji.

„Děsivá prázdnota mu hleděla vstříc z vody a jí odpovídala hrozná prázdnota v jeho duši.“

Je uklidňující, dává člověku perpektivu, kniha ke které se asi periodicky člověk vrátí a zase mu dá něco nového.

Kniha o hledání sebe i smyslu života...určitě k zamyšlení, zklidnění.

Pro mě osobně podobná síla jako Stepní vlk. Obrovské množství materiálu k sebereflexi, zamyšlení, vrácení se k sobě. Krásná, moudrá a užitečná kniha.

Siddhártha, novela s podtitulem "indická báseň", byla napsána nobelistou Hermannem Hessem před více než sto lety.

Je to krásný příběh, jeden z nejkrásnějších vůbec.

Tak, jako jsem chtěla poznat Steinbecka, jakožto člověka, stejně by mě zajímal i Hesse - jaký byl a jak žil.

V Siddhártě hledá odpověď na tu nejdůležitější otázku - na podstatu života. V příběhu sledujeme životní pouť bráhmana Siddhárthy od jeho mládí až po stáří, čím vším prošel, k čemu došel, a proč v životě nechtěl následovat naučenou nauku.

S celým příběhem velmi souzním a Siddhárthu si řadím k mým nejoblíbenějším knihám.

"Proč musel, sám bezúhonný, každý den smývat hříchy, každý den usilovat o očištění, každý den znovu? Což v něm nebyl átman, netryskal v jeho vlastním srdci prazdroj? Právě ten bylo třeba najít, ten prazdroj ve vlastním já, ten bylo třeba si přivlastnit! Vše ostatní bylo hledání, byla oklika, bylo bloudění."

…Děkuji, že jsi mi naslouchal jako doposud nikdo jiný…

Celkom rozumiem popularite tejto knihy, hoci miestami pôsobí až ezotericky, keď sa na to ľudia, ktorým nie sú blízke náboženské filozofie povznesú, čaká ich príjemné čítanie. Ja som do istej miery vlastne jeden z nich,

Skvělý Hesse.

V praxi psychológie rozobraná Hesseho písaná pravda...

„Som ako ty. Ani ty neľúbiš – ako by si inak mohla vykonávať lásku ako umenie? Ľudia nášho druhu azda ani nemôžu ľúbiť. Ľudia, čo sú ako deti, tí áno, a to je ich tajomstvo.“ S

Celé toto "tajomstvo" opisuje transakčná analýza Erica Berneho. "Ľudia nášho druhu" - ego dospelého človeka, ktorí sú riadení rozumom, motorom (vôľou) sú pragmatické motívy, sledujú naplnenie vlastných cieľov, hľadajú racionálne spôsoby a starostlivo, bezpečne sa k nim približujú.... bez emócií. Ego dieťaťa časom strácame, hubíme, až kým nestretneme niekoho, pred ktorým môžeme toto ego bez hanby "vypustiť na špacírku", je to veľké šťastie nájsť takého človeka alebo ľudí... väčšina z nás však potláčame ego dieťaťa (emócie) s cieľom zachovať si tvár v spoločnosti (sociálne výhodné správanie), pre akýsi zmysel povinnosti, a to až kým nezostarneme a nevidíme v plynúcej rieke odraz svojej mladej tváre ako Siddhártha a spomenieme si, že aj my sme niekedy boli deti, dokázali sme sa tešiť, úprimne, a bezpodmienečne ľúbiť. V egu dospelého človeka však "ľúbime" ani nevieme ako, ale ináč:

"Závidel im jedno, čo jemu chýbalo a čo oni mali, a to dôležitosť, ktorú vedeli prikladať svojmu životu, vášnivosť ich radosti a úzkosti, to zvieravé, ale sladké šťastie ich večnej zaľúbenosti. Títo ľudkovia boli ustavične zaľúbení: do seba, do žien, do svojich detí, do cti alebo peňazí, do plánov alebo nádejí. "
...
"Po všetky tie roky sa nevedomky usiloval a premýšľal o tom, ako sa stať človekom podobným tým mnohým, čo sú ako deti, a pritom bol jeho život oveľa chudobnejší a biednejší ako ich život, lebo ich ciele neboli jeho cieľmi, ich starosti, celý ten svet kámasvámíovských ľudí bol mu len hrou, tancom, ktorému sa prizeráme, komédiou."

Pro mě snad nejkrásnější kniha, co jsem kdy četla. Vždy po delší době se k ní zas vracím, je to hodnota, která nezklame. Takové zahuštěné poznání.... ve zkratce řečeno cesta od duchovní pýchy přes světské zkušenosti až k opravdovému hlubokém poznání sebe sama. Příměr s řekou překrásný... Pro mě je tato kniha skvost. Vřele doporučuji.

Poslouchal jsem audio verzi, která je k dispozici na YouTube jako playlist 12 epizod.
Jde víceméně o první knihu filosofického charakteru, kterou jsem četl/poslouchal. Shledal jsem to jako dobrou činnost v kontrastu se svou kapitalistickou honbou za čímsi, co vlastně nutně nepotřebuji. Myslím, že tento kontrast je potřeba. Z knihy jsem si odnesl spoustu myšlenek, které jsem se snažil s plnou pozorností vnímat a rozvíjet. Tento typ knihy chce dle mého názoru plnou pozornost, aby člověk vytěžil se svazku maximum. Tudíž přesto, že jsem poslouchal zmíněnou audio verzi, snažil jsem se knihu poslouchat venku na procházkách, když jsem byl dobře naladěn a mě nic nerozptylovalo.

(SPOILER) Příběh bráhmanského syna Siddhárthy, jež v mládí spolu se svým společníkem Góvindou opouští domov a nastupuje na náročnou životní pouť, která jej vede od mládí do stáří, přes mnoho životních situací, dějů a cest. Podobenství duchovní cesty člověka, hledání smyslu vlastního života. Siddhártrův život je v popisu podobný skutečnému životu Buddhy. Příběh je výrazně ovlivněn východními náboženskými směry (především buddhismus a hinduismus).

Formální rozvržení novely rámcově respektuje buddhistickou sútru o roztočení kola nauky - jeho osnova je rozdělena do kapitol podle čtyř ušlechtilých pravd a osmidílné stezky, přepracováno však autorem a doplněna jeho vlastními myšlenkami, především z hlediska osobní svobody, pacifismu a hledání vlastní lidské integrity. Vkladem autora je skrze duchovní východiska nacházet osobní životní cestu hlavní postavy příběhu a její vlastní existenční východiska, oproštěná od přílišného schematismu jednotlivých duchovních nauk. Ty jsou inspirací a ovlivňují, ovšem nediktují hlavní postavě "jedinou danou" cestu k dosažení osobního naplnění. To je v díle vykreslování jako východisko individuality každého jedince a originální cesty jeho vlastním životem jeho hledáním vlastní svébytné existence.

Hlavní motiv díla je dle mého hledání východisek z morální krize člověka, konfrontovaného svými činy, důsledky svého konání a myšlení. Snaha o čistotu takového konání, hledání cesty k splynutí s přírodními zákonitostmi, usilování o to, stát se jejich nedělitelnou součástí.

Mám rád knihy o hledání smyslu života, psané v této době (kolem roku 1920). Člověk úplně cítí tu společenskou a kulturní krizi Evropy té doby, a to i v tomto případě, kdy se děj odehrává na opačném konci světa. Je to pro mě vždy příjemně hozený klacek do cesty každodenní existence, kdy mám stále větší pocit, že západní civilizace je programově nespokojená. Neustálá snaha o víc a víc, rychleji a dále, při splnění cíle si co nejrychleji stanovit další cíl a chvíle štěstí a uspokojení s vlastní existencí jsou čím dál kratší. Je krásné se někdy zastavit nad takovouto knihou, která mi zase připomene, že méně je někdy více (i když odmítám připustit, že toto pravidlo se vztahuje i na počet knih v knihovně) a že není umění kráčet za štěstím, ale nalézt ho tady a teď.

Velmi zajímavá kniha o hledání a nalezení Nirvány, o tom, že každý má v životě svou cestu, kterou za něj nikdo jiný nemůže jít a o které nikdo jiný nemůže rozhodovat. A vše, s čím se v životě setkáme, je součástí této cesty, která nás dělá tím, kým jsme.

Román Siddhártha oslavuje toho roku storočnicu.

Tak jsem si zase jednou připomněla, jakým pohlazením po duši Hesseho řádky jsou. Tato kniha je jiná než Stepní vlk, ale čtivostí se jí v mých očích rovná. Krásné čtení – k uklidnění, k zamyšlení…

Krásná knížka o hledání a nehledání, plynutí, splynutí, nalezení, přítomném okamžiku, jednotě, jedinečnosti, naukách, slovech, myšlenkách, moudrosti. A tak dále.

"Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. ... Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď přitom byl, teď k tomu patřil."

"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."