Elsinor024 komentáře u knih

Neumíme pořádně dýchat. Pro samé "důležité a neodkladné věci" se neumíme zastavit, uvědomit si svoje bytí v tomhle těle, pozorovat ho a procítit jako v podstatě zázrak. Uklidnit se a přijmout, co se dá.
Danny Penmam takhle přežil pád z velké výšky. Pozorování a soustředění se na vlastní nádech a výdech mu pomohlo přežít chvíle, kdy ležel polámaný na zemi a čekal na pomoc. Od té doby si je dobře vědom toho, co říká:)

6 04.09.2019

Uf, musela jsem si dát trochu časový odstup, aby ze mě vyprchaly emoce.
Chápu, že ti lidé v tom žijí od mala, vtloukají jim pravěké názory do hlavy celý život, v podstatě moc nemají na výběr.
Z filozofického hlediska "Skutečnost nemá problém" :)
Jen bychom si neměli zakrývat pravdu, že něco je tak, jak to je.

Jedna tahle kniha podle skutečných událostí je jako všechny Kingovy horory dohromady. Je to mnohem děsivější.
Nejhorší na těch případech mi přijde to, že se nedějí jako excesy vyšinutých jedinců, ale se souhlasem drtivé části veřejnosti.
Tak si to shrneme, tu špičku ledovce, kterou vypátrala norská novinářka (kdo nechce prozradit část děje, nečtěte):

Jordánsko, které je jednou z nejvyspělejších islámských zemí. V šedesátých letech je možné, aby tam došlo davem k ukamenování sedmileté holčičky, která byla znásilněná. Musela toho násilníka nějak vyprovokovat, to je jasný. Pošlapala tak rodinnou čest, co s ní…

Matka odejde od rodiny, kvůli otci násilníkovi. Celé město se rodině posmívá. Syn (jedenáctiletý) na přání otce a bratra matku najde a zabije. Posměváčci se jdou rodině omluvit, všechno je zase v naprostém pořádku, otec i synové jsou opět váženými a plnohodnotnými občany.

Dcera lesba si vymění jeden polibek se svojí přítelkyní. Protože v hadísech se mluví o tom, že homosexualita je horší zločin než pedofilie, incesty a podobně, to jsou jen „běžné hříchy“, je tím odsouzena k záhubě.
Matka jí okamžitě navrhne sebevraždu, cituje jí z koránu příslušné pasáže. Nakonec to dopadne tak, že je dcera zavřená do vězení(!), kvůli své ochraně před rodinou. Otec podepíše papír, že dceři nic neudělá a doma v klidu jí i své mladší dceři (ta měla ten hřích, že svoji sestru doprovodila do nemocnice při záchvatu úzkosti, samozřejmě tím také pošpinila čest) rozstřílí obličej. Mladší dcera běsnění přežije s těžkým znetvořením a je následně zavřená na 13 let do vězení (ta úplně nevinná a je jí právě 16 let), samozřejmě kvůli své ochraně, bez soudu a bez obvinění.

Tohle si vynásobte 139 krát a máte případy, které se podařilo novinářce vypátrat.
Podívejte se do jordánského trestního zákoníku a najdete paragraf 341:
„Vražda je v souladu se zákonem, pokud osoba, která zabije či fyzicky ublíží jiné osobě, tak učiní v obraně vlastního života NEBO VLASTNÍ CTI.“
Tedy vlastně od roku 2013 je velká modernizace tohoto šíleného paragrafu, jaký pokrok: „Pokud manžel nebo blízký příbuzný zabije ženu v situaci, kdy existuje zvláštní důvod se domnívat, že se dopustila nevěry, bude k této skutečnosti přihlédnuto a bude vyměřen nižší trest.“
V roce 2015 jordánský ministr vnitra prohlásil, že jeho země vyznává islám a právo šaría a tudíž je legalizace homosexuálů nezákonná a porušuje jordánskou ústavu.
V knize se dál dočteme, že je možné, aby byl zavřený do vězení básník, který ve svých básních použil verše z koránu. Také zneuctívač, jak jinak.

Také jsem si rozšířila obzory v tom, že Alláh mluví pouze arabsky a korán, knihu knih, má u sebe v kopii – pro jistotu. Proto každý pravý věřící musí číst a citovat korán v originále, božím jazykem. Všechno ostatní je špatně.

Asi tolik k jedné z nejvyspělejších islámských zemí.
(I když si nedělám iluze, že i jiná náboženství braná doslova a se státně uznanou mocí by své zemi nějak významně prospěla. Ale v současnosti jiné podobné státy, kde jsou tak děsivě pošlapávána lidská a hlavně ženská práva, neznám.)

12 02.09.2019

Tahle kniha vás dostane, je skvělá, takový čínský Malý (hlemýždí:) princ.
V příběhu je plno smrti, pomíjivosti, krásy a lásky k životu. A hlavně klid, přijetí a tím i tak lehká svoboda...

Vážka na tom byla den ode dne hůř.
Nenechala se však rozhodit:
Smyslem života není prožít ho v obavách,
musíš se naučit nechat věci plynout,
nechat přijít, co přijít má,
nechat jít,
co odchází.

Doporučuji, nádherná kniha s nádhernými ilustracemi.

16 30.08.2019

Jako můj oblíbený malíř Pavel Čech maluje snové obrazy, tak Aticcus maluje slovy. A má velký talent, to se mu musí nechat.
Každá z básní je malý příběh plný světla, barev, vůní, emocí, smutku, života, úžasu nad jinou lidskou bytostí.
No řekněte, jestli tohle nevidíte jako obraz:)

Ze Seiny vzlínalo zapadající slunce
a zkrápělo nám ramena a prsty
odstíny oranžové muzea d'Orsay,
cigaretový dým tančil v mihotavém světle
jako na hudbu
pod taktovkou jakéhosi vzdáleného dirigenta,
klesal a stoupal a zas náhle klesal -
světlo se vlnilo v rytmu našeho smíchu
a tříštilo na tisíce střípků
a my uvízli uprostřed toho všeho,
zavěšeni mezi hvězdami
v disko kouli vesmíru

8 29.08.2019

Přečtené za dva dny u vody. Autorka má velký talent čtenáře lapit a držet v ději, nenajde se snad žádné delší nezáživné místo. A to do detailů popisuje téměř všechno, co hlavní hrdinka dělá.
Možný spoiler:
Jak už tady víc lidí psalo, napětí je zvláštní i v tom, že od začátku je tak nějak jasné, kdo bude padouch - padouši. A přesto čtete dál.
Pár výhrad by se našlo. Rozlousknutí díky jednomu nepochopitelnému činu spadlému z nebe, no dobře.
Ale chování oběti? Někomu vyhrožuju a dám si s ním spicha za bouřky a lijáku uprostřed temného lesa a nikomu o tom nepovím? Vážně?
Až na tyhle výhrady knížka přinesla všechno, co se od dobré detektivky očekává.

9 29.08.2019

Kniha mi přistála v rukou po pár měsících. Ani jsem si nepamatovala, že mám na ni v knihovně záznam. Když jsem si přečetla doporučení R. Dawkinse, tak jsem se s chutí začetla, i když tyhle knihy už ani moc nečtu.
A musím uznat, že je výborně a čtivě napsaná, i když by se někomu zdálo, že příběhů o utlačovaných ženách v Arábii už je skoro dost. Asi jich není nikdy dost.
Je to přistání na jiné planetě, kde platí tak absurdní zákony, že dost mimozemšťanů ze Star Treku by valilo oči.
Například jedno ze dvou pohlaví není nikdy na veřejnosti oslovováno svým jménem. Jedná se o dceru, sestru nebo manželku pana X. Na ulici musí chodit v černých pytlích, pod kterými se dá obtížně dýchat, zvlášť při +50. Všude po ulicích jsou pítka s vodou, ale ti přidušení v černých plachtách mají na veřejnosti zakázáno se napít. Aby jim náhodou nebylo vidět kus brady. Nebudu všechno o druhém pohlaví vypisovat, je to šílené, kdyby to nebyla realita.
Fascinovalo mě, že muži v podstatě ze středostavovské rodiny, neměli dost sebekázně, aby se při každé vhodné příležitosti nevrhali na svoji neteř, sestřenici, snachu.
Rana Ahmad přiznává, že při útocích 11.9. se všichni i ve školách oficiálně radovali. Na střední škole 2-3 hodiny koránu denně, od učitelky slyší slova: "K nevěřícím se nechovejte jako k lidem", je zakázáno učit se o evoluci.
Možná by ten přeskočený středověk nebylo na škodu prožít...

Jak řekl jeden saúdský satirik, samozřejmě ihned uvězněný: "Ženy do pekla nepůjdou, ony už v něm tady žijí".
Je mi líto lidí jako autorka, kterým jde doma o život, ale v uprchlických lodích jsou namícháni dohromady s africkými a jinými ekonomickými migranty.

9 17.08.2019

Rovnou se přiznám, že fandím buddhismu a je mi blízký, hlavně jeho svoboda a tolerance.
Četla jsem dvě knihy od Adžána Brahma, žáka Adžána Čá, a myslím, že příběhy tam popsané by se líbily hodně lidem, protože jsou univerzální.
U mála knih se mi v poslední době stane, že bych je měla chuť číst znovu. A víckrát. Tohle je jedna z výjimek.

Líbí se mi příběh o cestě domů, do naší pravé podstaty. Věděli už to staří Indové - Tat tvam asi, Ty jsi to. Staří Řekové - Gnothi sautón, Poznej sám sebe.
Hlavní monoteistická náboženství uctívají mapy a kresliče map. To k ničemu moc není. (Ještě tak jejich mystikové se dovedli od návodů odklonit, proto je taky dost často vyobcovali:) Filozofický směr jako je ten Adžána Čá vám dá mapu jen na cestu, a ještě i tak si ji musíte sami prověřit a zkontrolovat, jestli vám opravdu sedí. Nevěřit jen pro víru. A on sám nestojí o žádné uctívání. Každý musí jít svou vlastní cestou, ne v církevním davu. A na konci, doma, jsou mapa i kresliči map zbyteční. Opusťte je, říká tenhle učitel.

Také další úžasné zamyšlení - štěstí je ocas hada. No prostě téměř všechna jeho další přirovnání stojí za ne jedno přečtení.

8 10.08.2019

Heiko Schrang nabízí jed a protijed v divokém koktejlu. V první části se dozvíme, jak je s naším světem nejspíš všechno trochu jinak, než si myslíme. Od nacistů v CIA, Marshallova plánu, 11. září, po krizi na Ukrajině a mnoha dalších věcí.
Hodně se samozřejmě věnuje Německu, kdy mimo jiné tvrdí, že němečtí kancléři stále musí podepisovat tajnou kancléřskou listinu o podřízení vítězným mocnostem, což bylo ujednáno po druhé světové válce. Nakonec to má docela logiku. Nebo alespoň po válce mělo. Další taje a nechutnosti německé politiky jsem ale přeskakovala.
Co z toho všeho je pravda? I malá část by byla dost šílená... A náš svět dost šílený je, o tom není pochyb.
Aby to všechno děsivé napravil, předkládá autor jako protijed ve druhé části knihy návod, jak se s tím vším vyrovnat a nezbláznit se. Asi musel tuhle duševní školu sám nutně použít, aby se nestal paranoidní a nepomátl se. Ta hranice je dost tenká.
Ponořil se do toho hluboko, aby alespoň někde našel jistotu. Helen Schucman, Lao-c, Konfucius, Thich Nhat Hanh, Buddha... No nedivím se, že potřeboval nějaké ukotvení a změnu. Jen nahlédnout, jak to všechno asi je, zděsit se a pak rychle pryč. Nechat tu špínu daleko za sebou. Už jen z pudu sebezáchovy.
Moc pěkný je jeho zážitek s křivými schody v buddhistickém chrámu, které mu změnily život:)

8 07.08.2019

Kdysi jsem četla knížku Poločas manželství se nepíská..., což je (podle mne, která třeba nechápe umělecký záměr autorky:) dost velká ptákovina. Kostra příběhu žádná, násilně vložený feminismus, celkově zoufalství pro čtenáře. Ale bylo tam pár skvělých momentů, které se odněkud vynořily a zase odpluly, zjevivší se perly, výborné popisy situací, nálady i emocí postav. Pamatuju si je dodnes.
Jako když máte obraz, který je celkově fakt nepovedený, ale má v sobě záhadně pár mistrovských detailů.
Šílené výčitky nejsou tak špatné, i když jak už napsala spousta lidí níže, nejsou asi úplně nejpovedenější knížkou téhle řemeslně zručné autorky, co opravdu umí psát čtivé a svižné příběhy. Ale i tady se našlo pár extra povedených pasáží, které jsou hodně nadprůměrné a zapamatovatelné. Například vyvrcholení tajemného grilovacího večera. Výborné!

7 19.07.2019

Dost knih, které jsou nominované na Man Booker Prize, jsou depresivní až na půdu. Tohle je výjimka. I když nejde o veselé čtení, kde byste se popadali za břicho.
Naopak. Jedna rána za druhou, problémy v nekončící řadě, to všechno osud horalu Eggerovi nadělil vrchovatě. On ale nekňourá, nestěžuje si, popere se s tím, přijímá, smíří se a jde dál. Takže nakonec jeho život není tak špatný, protože on se rozhodl, že nebude špatný.

Když píše dopis z ruského zajetí, kde je zima, hlad, štěnice a smrt na denním pořádku, je schopný to zhodnotit slovy: "Není to tu zase tak hrozný. Máme práci a něco k jídlu..."
Je šťastný, když si může na jaře lehnout na plochý kámen a chytat první paprsky teplého slunce. Večer na zápraží dlouho koukat na vrcholky hor všude kolem.
Celý jeho život je pokorný a prostý i bez boha, ve kterého nemá potřebu věřit a uctívat ho. Nehloubá, nepřemýšlí, nemluví, uctívá život.
Zenoví mistři by z něj měli radost:)

17 13.07.2019

Tahle kniha se četla tak pěkně! Jako když sedíte v zimě u vyhřátého krbu s hrnkem čaje a proti vám příjemný buddhistický strýček vypráví příběhy:) A v každém je jako v bonbonu zabalená nějaká moudrost, kterou si právě díky tomu příběhu dobře zapamatujeme.

Není to ale žádná selanka, probírají se i vážné a smutné věci. Vyprávějící je členem docela přísného a strohého theravádového řádu lesních mnichů.
Při povídání je za každých okolností klid, smíření a vědomí, že i to špatné nás nesmí vykolejit a je vlastně v pořádku.
Je v pořádku zemřít po těžké nemoci, je v pořádku udělat pitomost.

Ale hlavně je v pořádku mít radost a co nejvíc se pořádně smát. Teď mi to připomnělo, jak nedávno Michael Palin z Pythonů říkal, že se mu líbí, jak se dalajláma pořád chechtá (tedy říkal, že i Češi se umí všemu smát).
Ajahn Brahm vypráví i na pohřbech vtipy. Paráda!

7 09.07.2019

Guy Delisle mi bude chybet... :) Precetla jsem jeho ctvrty komiksovy cestopis a zatim zadny dalsi na obzoru. Autor ma uzasne nadani popsat obycejny den, kdy se vlastne skoro nic nedeje, zajimave.
Dokaze si ze sebe udelat srandu, stane se na chvili mnichem, popise dulezitou praci lekaru bez hranic v uplne odriznute oblasti. Klidne take ukaze bujare vecirky nevladek v chude zemi, super auta s chuvami rodinnych prislusniku humanitarnich pracovniku.
Ale hlavne se dozvite spoustu veci o tak vzdalene zemi, jako je Barma, kde v dobe Delisleho pobytu nedaleko od nej zila 'ta pani'.
86% obyvatel zavislych na heroinu v jedne z oblasti je opravdu sila. Take auta s volantem vpravo, kdy vojenska vlada naridila i jizdu vpravo a predjizdeni bez spolujezdce se tak stalo ruskou ruletou, je jen jedna z absurdnosti rezimu.
I kdyz se mi nejvic libil Jeruzalém, i tahle kniha rozhodne stala za precteni.

6 03.07.2019

Pribeh celkem dobry, ke konci se rozbehl v napinavosti, vyborne vykresleni historickych faktu a mentality lidi v 17. stoleti. Kat lidumil a amatersky detektiv, proc ne:)
Co mi ale hodne vadilo a za to strhavam hodnoceni, je par poradnych chyb autora.
Jeden clovek je omraceny a uneseny, pak se bavi s unosci, dokonce jednoho napadne. Za par desitek stranek na to autor zapomene a vypravi, jak ten uneseny clovek stale predstira po omraceni mdloby, aby unosci nepoznali, ze uz se probral...
Uneseny premysli, ze se nejdriv zbavi pout na svazanych rukou a na nohou. Prichazi unosce, clovek se rychle zbavi pout na rukou prerezanim o ostry kamen a okamzite utika.
A mohla bych pokracovat. Tohle z romanu dela trochu amaterskou praci, pres ostatni klady..

8 03.07.2019

"Snímky, které pořídila moje paměť v sobě nosím po kouscích. Jednou jsou nehybné, téměř nezměnitelné, spíš než fotky jsou to filmy. Některé díly téhle paměťové stopy lze obejít ze všech stran, hovořit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dotvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné, kdybych chtěl nahlédnou za ně, otočí se spolu se mnou tak, aby mi ukazovaly vždycky tutéž tvář, jako Země Měsíci. (...)
Ať chceš nebo ne, jednoho dne pustí paměťová jednotka svoje díly na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty usedáš na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křiklavě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha."

Celý tenhle příběh je spíš báseň v próze, hodně lyriky, protože Tamás Jónás je i básník. A to možná nejvíc.
Jeho slova jsou tak strašlivě a neúprosně upřímná, že jsem snad ani nic podobného nečetla. I takový Riad Sattouf nebo Chester Brown u kterých jsem si myslela, že autocenzora vypnuli naplno, zdaleka nedosahují k hranicím vražedné otevřenosti tohoto maďarského Roma.
Je to divoké a surové, útržky silných vzpomínek, rozhovory reálné i fiktivní, sny, fantazie, básně bez rýmu. Nekonečná brutalita, popisovaná hlavně očima dítěte, jen tak mimochodem, bez zvláštního odsuzování.
Je to mozaika, která dává smysl z nadhledu. Když se zaměříme na detail, jeden dílek, může se nám udělat dost zle.
"Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy..."

Potom zpátky k rodině. Celé je to takový "Tanec smrti", kdy rodiče spolu neumí žít, ale ani je nenapadne se opustit. Otec matku i děti mlátí do bezvědomí, bez důvodu. Všichni trpí, zároveň se ale najde pár světlých úplně normálních chvil plných lásky, co odněkud čas od času nečekaně a nepochopitelně přijdou. Než se v otci znovu probudí "Minotaurus".
A Jónás proti všemu rozumu z toho dokáže občas vydestilovat k oběma svým rodičům lásku, zvlášť k otci. Hořkou, hněvivou a bolestnou, ale přesto nepopiratelnou náklonnost.
Princ, jak mu říkají, dokáže vyhrávat matematické olympiády, vystudovat gymnázium, informatiku na vysoké škole, posbírat spoustu literárních cen.
To všechno mu ale nepomůže najít smíření a zakotvení v životě, občas hledá únik i v pokusech o sebevraždu. Pořád zůstává, a člověk se mu po tom všem vlastně ani nediví, " v občanskoprávním sporu s Bohem".

7 29.06.2019

Jsem moc ráda, že se mi tahle kniha dostala do rukou. Zatím se mi líbila nejvíc z autorovy tvorby.
Guy Delisle nic nevysvětluje a nevynáší soudy, jen předkládá svoje zkušenosti z pobytu ve východním Jeruzalémě. Ze svého úhlu pohledu, jasně, ale nikomu nic nevnucuje.
Je vidět, že žádná strana není úplně bílá a dobrá, pravda je někde na cestě a nikdo neví kde.

Úsměvné jsou tahanice různých křesťanských církví v Chrámu božího hrobu, kde se mniši spolu dokonce poprali. Kde jinde už by spolu křesťané měli vycházet, když ne na nejposvátnějším místě?
Pokud se někdo zaměří jen na studování náboženských textů, kterými se nechá omámit, zmanipulovat a zfanatizovat a nevidí za ně dál, je v háji (a jeho okolí mnohdy s ním).
Jak už jsem psala v jiném komentáři, Ajahn Brahm to krásně vysvětluje: "Nepožírejte slova."
Jak jsou asi duševně vyrovnaní ultraortodoxní věřící z Mea Šearim, když vztekle křičí na zbloudilé auto? A je toho mnohem víc...
Na druhou stranu nás autor nechá nahlédnout do extra neuspořádané palestinské univerzity, kde si studenti dělají, co chtějí a úroveň je nevalná. Studentky výtvarné výchovy nesmí kreslit postavy, byly by proti islámu.

Prostě máme tady namíchanou izraelskou všehochuť s osadníky, Palestinci, raketami nad Gazou, oddělující zdí i pruhy na ulici, všudypřítomnými checkpointy i hnutím Breaking the Silence.

Příběh je parádně čtivý a místy zábavný i ironický, autor umí sám sebe shodit, přitom všem nás nenápadně a mimochodem poučí o Svaté zemi. Celé je to velmi sympaticky podané a mohu jen doporučit.

10 18.06.2019

Nejdřív mi vadilo, že Domov pro tělo i duši stavěli podle deníku "lemplové" a další všemožní neumětelové, nad kterými si autorka zoufala na každém kroku, když při tom stála v holínkách po kotníky v bahně. Harmonie mi přišla poněkud vydupaná ze země, ne proudící ze srdce paní stavitelky. Ale to je jen můj dojem po přečtení, třeba bylo všechno jinak...
Potom se to trochu s dokončovacími pracemi zlomilo a na konci už jsem skoro litovala, že příběh končí.
Renáta Kiara působí dojmem silné, sebevědomé a nekompromisní ženy, nerozpakuje se několikrát opakovat, že dům "sama postavila". No nakonec, proč ne:-)
Líbí se mi nápad od začátku fotit stavbu a zapisovat si, jak se všechno postupně (i s potížemi) proměňuje v realizovanou vysněnou představu domova. I tipy na různé vylepšení a drobné milé vychytávky pro útulnost jsou nápadité.

4 17.06.2019

Další z výborných Delisleho grafických cestopisů. Tentokrát ze země, kde život připomíná černou noční můru, ze které se nejde probudit. Oficiální propaganda vám správný názor pumpuje do hlavy na všech myslitelných místech, kromě záchoda:-) Drtivá většina se neodváží pochybovat, jejich způsob života napůl v hladomoru a v bídných podmínkách jim připadá nejlepší na světě - nemají s čím srovnat.
Ti, kdo se z černé můry probudí, si moc nepomůžou. Následuje perzekuce brutálních rozměrů, kterou je vykoupena svoboda uvažování.
Autor skvěle popisuje naprosto organizovaný pobyt v Koreji, kde není možné samostatně fotit, přejít do jiného patra, natož ven z hotelu. Hned to zavání průšvihem a oficiální průvodce je při jedné takové události šílený strachy.
Dálnice duchů, co vede jen ke Kimovu muzeu, obludné památníky požírající elektřinu, které se nedostává obyvatelům.
Tenhle týden proběhla v tisku zpráva, že Kim Čong-un nechal předhodit neposlušného generála v akváriu piraním. Tak to je asi tak tečka na závěr...

10 15.06.2019

Guy Delisle se netají tím, že vlastně popisuje tři měsíce nudy v Číně, ve městě, kde se v podstatě pro turisty nedá nic moc najít. Ale pro Evropany to nuda určitě není. Kontrast odlišné mentality je zajímavý sám o sobě. V restauraci na talíři kozí plíce, hadí močový měchýř v pití, celá slepičí hlava v polévce, zelená "tisíciletá vejce", psí restaurace... A to je jen jídlo.
Jiná mentalita je pro nás i v tom, kdy se Číňané chovají někdy až moc úslužně a na druhou stranu je nezajímá starý pán, co zakopne a upadne, předbíhají ve frontách, neuhýbají na ulici. Nádherné jsou veřejné záchody připomínající kostel, zážitek se zubařem...
No a nejlepší vtip je pro ně příplatek za práci o víkendu:-)
Jako cestovní reportáž výborné. Těším se na další cestovní deníky tohoto autora.

9 13.06.2019

Louise Penny nám pěkně zraje jako víno. Čím dál víc je troufalejší a popouští uzdu uhlazeného chování vrchního inspektora. To co najdeme v tomhle díle, není v žádném předchozím. Trochu to jeho postavu zlidšťuje od dokonalosti, ale stejně jsem měla pocit, jako by to vzepětí emocí a trocha vzteku k němu ani nepatřilo:-)
Děj je propracovaný, spousta informací, které do sebe zapadají už od prvního dílu.
Konec je opravdu napínavý a tempo se zrychluje, že se nedá od posledních stránek odtrhnout ani na chvíli. Gamache je nejen téměř bezchybný gentleman, ale také génius, který rozehrál velkou a složitou hru na několika polích.
A vztah dvou hlavních postav... S nimi si autorka zahrála nejvíc a dala jim zabrat. Vrchní inspektor znovu prokázal povahu světce, jak jinak:)

Příběh dokonale vtáhne do děje, popisy a cítění postav skvělé, a tentokrát i v poklidném Three Pines superakční.

10 12.06.2019

Parádní spojení dvou nadaných lidí. Je to takové milé pohlazení slovy i obrazy současně. Úplně jsem před sebou chvílemi viděla ten krásný olomoucký park, kde Radkovi Malému šeptal vítr slova do básní:)

Listonoš vítr ze své brašny
už listy stihl vysypat
do každé louže, každé kašny.
Tak čtěte si... pak běžte spát

Pojedem spolu celou zimu
na oslíkovi ty a já,
budeme zpívat o podzimu
a dojedeme do jara.

12 11.06.2019