Mise Afghánistán

Přečteno z knihovny.
Přečteno jako druhá kniha od Tomáše Šebka. Jak jsem byl z mise Haiti nadšen, tak tahle je ještě lepší! Je vidět, že autor už obsah nelepil ze svého deníku, ale od začátku věděl, že bude kniha a je to na ní znát.
Jediná výtka může být snad jen k jisté monotónosti, ale on ten život na misi s Lékaři Bez Hranic z podstaty takový musí být.
Díky za jejich potřebnou práci a moje letošní vánoční dobročinnost jde, i zásluhou Tomáše Šebka a jeho knih, k nim!

Hluboká poklona lékařům. Pěkný popis práce v polních podmínkách. Spousta zajímavých informací o organizaci.

Tahle knizka pojednava o obdivuhodnych vecech. Ale vzhledem k tomu, ze uz jsem od TS cetla asi tri ci ctyri z jeho misi, prisel mi ten vycet rozstrelenych brich, rozbitych lebek a rozdrcenych kosti uz ponekud unavny a monotonni. Jasne, prace chirurgu JE unavna a serie valecnych zraneni MUZE BYT monotonni. Ale jako ctenar-nelekar se citim techto del nasycena. Snad ppkud pojede na nejakou dalsi misi, do zeme, kam nas jeste nevzal...

(SPOILER) Jedním slovem hrdinství. Ti co umějí pomáhat, kde je třeba a umějí nadchnout k pomoci i jiné "obyčejné" lidi . Financování nezajišťují státní ani mezinárodní instituce, ale soukromí dárci.
Konflikty v Afganistánu vrhají do trosek nejen infrastrukturu, ale i ekonomiku, zdravotnictví . Spalničky, smrtelné nebezpečí, neléčitelné, pomůže jen masivní očkování a lékaři bez hranic.
Lékaři bez hranic na začátku 80-tých let 20. stol. překračovali Afgánsko- pakistánskou hranice v utajení.
Bush reagoval na 11. září 2021 vyhlášením války proti teroristům Al-Kájdy.
Dle listu The Yor Ker přes 18000 bomb přinutilo Talibán opustit velká města včetně Kábulu. 7.10.2001 se Afganistán probudil do nové reality... Dle CNN: 25 bojových letadel, 15 bombardérů, přes 50 střel s plochou dráhou doletu Tomahawk, lodě a ponorky... 2001-2021 přes 775000 amerických vojáků. 10000 z Británie, Německa, z ČR 11500 vojáků.
Moje hlava válečné konflikty odmítá pochopit, že člověk člověku bere život a to více jsem ráda za ty, kteří životy zachraňují.
Autor čtenáři přibližuje pohled na nesnadnou práci, v nestandartních podmínkách, prostředí ve kterém bych rozhodně pobývat nechtěla.
Závěrem dodávám děkuji, ale musím sáhnout po lehčím žánru.
Autora doporučuji, to určitě ano.

Velký obdiv lékařům a vlastně všem,kteří
jdou do ošetření pacientů v těchto bojích.

Kniha zachycuje deníkovou formou 2 mise do Afghánistánu s Lékaři bez hranic. Škoda, že je v ní více z medicíny, které moc nerozumím a proto popisné operační pasáže moc nedocením, než ze samotného života - kultury - zvyků - soužití různých národností- kuchyně. Těch nepracovních zážitků bylo evidentně výrazně méně. Nicméně i tak se těším na další knihy.

17.10.2024

Nelze než ohodnotit nejvyšším počtem hvězdiček. Díky, že jste a budete.
P.S.- Ještě, že se ty ztracený roušky našly :oD

Kniha byla dobrá. Tomáš Šebek nás opět vtáhl hned přímo do mise Lékařů bez hranic bez jakýchkoliv ostychů. Spisovatel má zábavný styl psaní, ale bylo tam na mě nějak moc odborných částí. Přestože jsem vystudovaná sestřička, tak jsem ne všemu rozuměla a trochu mě odborné pasáže nudily. Jinak je kniha fajn a pokud má člověk zájem o toto téma, tak doporučuji.

Formou deníkových zápisků sepsané svoje zážitky a pocity z misí, tentokrát z Afghánistánu, kde byl sympatický chirurg Tomáš Šebek s organizací Lékaři bez hranic v roce 2013 a 2015. Líbí se mi jeho literární styl a drsný smysl pro humor. Jeho vyprávění je syrové nijak nepřikrášlené. Píše vše jak vidí a cítí.
Skvělá úvodní poznámka napsaná jeho kolegou Janem Trachtou. Jeho kniha Tichý dech je také na mém seznamu ke čtení.
Velký respekt a obdiv úplně všem z organizace Lékaři bez hranic.
PS: hodně mě pobavil den 18. prvni mise v Afghánistánu. S tou hlavou moc dobře vím o čem je řeč. A to druhé....taky hodně hustý:):):)

Kniha je psaná formou denních záznamů, v níž nám autor přibližuje svou práci chirurga na misi s Lékaři bez hranic. Byť je to kniha plná lékařských pojmů, tak mi to jako člověku mimo obor tolik nevadilo.

Kniha sa číta dobre. Táto forma mi vyhovuje. Autor to proste píše tak, ako to je ... a to ma baví. Opäť veľmi pekná obrazová príloha.

"Akože, ide im to preto, že to proste ako lekári musia vedieť. Nemusia! Baví ich medicína a baví ich liečiť svojich pacientov. Vložia do toho maximum vrátane kusu súkromného života. Idú za hranice toho, kde končí ich odbornosť. Niekedy možno bezhlavo, ale vždy srdcom." (autor)

Pre mňa nesmierne inšpirujúca myšlienka vystihujúca knihu, krédo Lekárov bez hraníc a v neposlednom rade hnací motor úžasného človeka, ktorým Tomáš Šebek nesporne je!

Když jako první čtete Africkou zimu, těžko se u staršího Afghánistánu vyhnete srovnání. Je to krapínek zmatenější, více lékařsky odborné a ve výsledku méně povedené a přístupné jako celek. Jsou za tím předpokládám dva důvody. Nebyla kniha původně ve formě pravidelně zveřejňovaného deníku? Něco se tak opakuje, někdy to méně navazuje, než je zdrávo, sem tam něco chybí, očekává se určitá znalost medicíny (i v klíčových momentech)... A pak je důvodem samotná země – a opakuje to v textu i autor – rád by toho viděl, poznal i popsal víc, ale mimo nemocnici se prakticky nedostal. Každý postřeh zpoza zdí nemocnice je skvělý, včetně chování a zvyků ("prdlavky syn"), zdejších prací, proměn, historií lidí i míst, ale je toho bohužel hodně málo...

Pokud pak knihu hodnotím třemi hvězdami, je to opravdu čistě čtenářský zážitek. Není to nic proti práci autora samotného. A ani styl mi nevadí, je to přátelské povídání o zajímavé a těžké práci, kde je osobní pohled i přístup jen výhodou. Díky autorovi a jeho přímosti jsem naopak začal pravidelně Lékařům bez hranic přispívat. Je to neuvěřitelná práce, zvláště, když si člověk uvědomí, že...
...ve stejný rok o pár chvil později, co byl v Afghánistánu na své druhé misi, město na čas obsadil Tálibán a následně došlo ke spojeneckému bombardování, které skončilo 42 mrtvými. V té samé nemocnici, kde pracoval.
...že je to teď rok od doby, kdy Tálibán nakonec obsadil celou zemi a pomalu ji znovu vrací do středověku. I přes množství lidí, jak z knihy vyplývalo, kteří si pro svou zemi přejí (a dělali pro to maximum, včetně studií v zahraničí) úplně něco jiného, lepšího.

Ctive, strhujici a i kdyz tem odbornym terminum nerozumim, smekam klobouk

Cením si práce lékařů, kteří pracují v tak náročných podmínkách. Bylo zajímavé dozvědět se něco o fungování organizace Lékaři bez hranic, o práci lékařů i o životě v Afghánistánu. Škoda jen toho stylu, jakým je kniha psaná. Chápu, že důvodem je zachování autentičnosti. Nicméně mně tento styl nevyhovoval.

Šebkovi knihy jsou strhující brutálním popisem nám neznámé reality

Ne, tuhle knihu si bezprostředně po dočtení hvězdičkami hodnotit netroufám. Bral bych to jako naprosto povrchní zhodnocení odvahy, statečnosti, odborné erudice, výkonů na hranici vyčerpání odváděných v prvotřídní kvalitě v bojových podmínkách a obecně celé Šebkovy činnosti.

Osobně mi příliš nesedí knihy psané hovorovým jazykem, i když nemůžu říct, že se to pro zápisky lékaře z Afghánistánu nehodí. Nerozuměl jsem příliš popisu prováděných operací, i když postupně jsem začínal chápat, o co jde; to ale není něco, co by mě vůbec napadlo dávat autorovi za vinu.

Smekám před Šebkem, smekám před každým, kdo s Lékaři bez hranic vyrazí a smekám před samotnou organizací Lékařů bez hranic.

Tak takhle to vypadá v nemocnici v bojových podmínkách, kde denně hrozí smrtelné nebezpečí. Kde se lékaři musejí rozhodovat okamžitě, kde není čas na konzultace a kde jde často o vteřiny. Nepředstavitelné situace, s nimiž se lékaři potýkají často sami, protože prostě nikdo další není k dispozici...

Chce to spoustu odvahy, obětavosti i schopnosti improvizovat, taky asi i značnou dávku odolnosti a - v tom nejlepším slova smyslu - jisté otrlosti. To, čeho jsou lékaři bez hranic denně svědky, by většina z nás těžko zvládala. A nejde jen o dospělé oběti, nejhorší ze všeho je to, že často na příšernou místní situaci doplácejí ti nejmenší...

Poučná kniha, kterou je dobré si přečíst. Kdo ví, co vše se ještě právě v Afghánistánu odehraje...

Doporučuji.

Moje druhé setkání s tímto autorem a musím říct, že je pro mě mnohem příjemnější než to první. Kniha byla velmi zajímavá a bavila mě, ale když jsem začal číst druhou půlku knihy, tak už se to začalo pořád všechno opakovat a ja postupem ztratil zájem.

Ale jinak je prostě úžasné, co dokáží lékaři bez hranic vše udělat a smekam
před každým dobrovolníkem, který se nejen tohoto projektu účastní. Klobouk dolů.