dominika8192 komentáře u knih

(SPOILER) Ano, hezky a poeticky napsaná kniha, která umně vykresluje osudy dvou mladých lidí - Francouzky Marie-Laure a Němce Wernera. Dívka se mi zdála od počátku tak nějak "připravenější" na události války. Chudák sirotek byl naopak celou dobu jen jako mrzký papírek vláčen vichřicí tragických záležitostí, z níž nevyšel jako vítěz.
Zato slepá Laura byla natolik dobře instruovaná a poučená, že se zkrátka a dobře "protloukla". Za notné pomoci nebohého Wernera, samozřejmě.
Kniha se četla dobře, je ale vcelku dlouhá a některé pasáže mi přišly i zbytečné, ale nepřeskočila jsem ani jednu stránku. Líbil se mi i konec, kde autor informuje, co se s hrdiny stalo a jak žili své života dál - POTOM.

11 20.12.2020

(SPOILER) Tak tohle bylo něco božího!! Dle hodnocení zdejších čtenářů jsem čekala něco nesnesitelně drsného, ale zřejmě už jsem cynik, protože mně to tak brutální nepřišlo. Sympatizovala jsem s Davidem, Stevem a Cynthií ... na konci i s Johnnym, ačkoli mě předtím docela štval. Obří policajt mi naháněl husí kůži, jakmile jsem se dozvěděla, že za to vlastně nemohl, přišlo mi ho líto. Odporná démonická síla uvolněná ze stržené šachty byla velice originální ... hodí se k tomu pojmenování "TO" - ani člověk, ani zvíře ... prostě TO. Beznaděj si své jméno vysloužila víc než zaslouženě ... nikdy jsem "nenavštívila" městečko tak zubožené, ztracené a ... jakoby přestálo apokalypsu. TEK!

1 03.12.2020

Ne, nestěžuji si - čekala jsem více, zejména s ohledem na úderný a mystično vzbuzující název knihy, ale skutečně zklamaná nejsem. Nejedná se o horor v pravém smyslu slova, on i ten thriller trochu pokulhává. V reálu je to taková trošku zmatená detektivka, kdy hlavní hrdina neustále nahání padlého anděla (nebo démona), který ho připravil o nejmilovanější bytost. Dějová linie s O´Brianovou se mi líbila, dodávala svěžest marastu melancholie, deprese a nezakořeněnosti. Úryvky Tessiných deníků mě bavily, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že na jedenáctiletou holku píše až moc rozumně. Konec byl odfláknutý, ale neměla jsem problém to dočíst. Ne proto, že by mě nějak extra zajímalo, jak to dopadne, ale z toho důvodu, že to tak nějak příjemně plynulo a nebyly tam záseky, kvůli kterým bych to zaklapla a odložila. Příjemné čtení, které neurazí/nenadchne.

12.11.2020

Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.

02.11.2020

(SPOILER) Naprosto působivá kniha, která v mých očích vyšvihla autorku Mornštajnovou mezi elitu spisovatelů nové generace. Ano, jistě - podobných srdceryvných příběhů o osudech Židů za Druhé války je třináct do tuctu, poněvadž my, jakože lidstvo, jsme přirozeně přitahováni hrůzostrašností holocaustu a z tragických osudů nebohých příslušníků jednoho náboženství se pomalu ale jistě stává reklamní tahák, z čehož je mi na zvracení. Dnešní ignorantní děcka pomalu nevědí, kdy Velká válka probíhala, ale o tom, že v té době naháněli Němčouři na kost vyhublé Židy do plynových komor a zplynované mrtvoly pak hrnuli bagrem do jam, o tom ví dokonale, a ještě jim při tom zlověstně svítí očička. Hnus. Nicméně, zpět k věci - Mornštajnová tedy zvolila otřelé a všemi omílané téma, ale na rozdíl od senzacechtivých autorů, kteří si chtějí slávu pojistit tím, že samu "podstatu" příběhu vecpou do názvu knihy (ano, mluvím o všech těch Osvětimských ukolébavkách a Tatérech z Osvětimi) jej uchopila tak něžně, že z toho zůstává rozum stát. O výjimečnosti příběhu svědčí i neuvěřitelně vysoké průměrné hodnocení, tj. 95 % z celkových 2663 komentářů!! To je něco neskutečného, ale není se čemu divit. Velice se mi zamlouvala anotace na přebalu knihy, která vzletně předestřela otázku minimálně k zamyšlení - Co když celý život způsobujete utrpení jiným, ale přesto jste nevinen? Hlavní protagonistka Hana je zcela jistě naprosto nevinná, naopak je ona oběť, ale stejně - nechtěně způsobí trápení takřka všem okolo sebe. Není divu, že se z ní stane jen přežívající hromádka neštěstí, skořápka té veselé a moudré dívky, která kvůli poblouznění a důvěře v lásku (toho debila) Horáčka způsobí, že celá její rodina nestihne odcestovat do Anglie před Hitlerem, následkem čehož se ona, matka i prarodiče ocitají v Terezíně, pak v Osvětimi. Jsem naprosto přesvědčená, že se Hana nechtěla vrátit, že nechtěla přežít. Leč, stalo se. Vrátila se jako zlomená troska, která se upnula k poslední žijící člence rodiny, sestře Rose a jejím dětem. Na důkaz náklonnosti, kterou po hrůzách války neuměla dát najevo chováním, koupila v dobré míře věnečky na oslavu sestřiných narozenin ... a všechny kromě nejmladší neteře vlastně zabila, protože v krému byly zárodky tyfu. Fakt - tahle holka si to vyžrala až do dna, chudák. Po tom, co Hana všechno způsobila, přestože nikdy nechtěla, bych také nechtěla žít. Působivý příběh.

19 27.10.2020

Plný počet tomu nedám, protože úplně stoprocentní to nebylo. Nicméně jde o opravdu výjimečně krásné čtení, plné poetiky a jemnosti. Příběh byl takový hořko-sladký, ale mnohem příjemnější než ty dnešní krváky a horory. Od Mornštajnové si určitě přečtu něco dalšího, jen co budu mít příležitost.

7 27.09.2020

Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.

23.09.2020

(SPOILER) Poctivé a solidní. Karikova Trhlina měla pár hluchých míst a absolutně nesympatické postavy (všechny), s nimiž nebylo možné soucítit. Karika má očividně silnější druhé poloviny svých knih. I v Trhlině byla první půlka lehce nudná (kromě Fisherových záznamů), od druhé poloviny se to rozjelo a místy to bylo i děsivé. Strach mě chytil více od samotného začátku - postavy Ota, Bohuše i Hany mi byly značně nesympatické, jen hlavní charakter Jožka byl lepší, šlo s ním i soucítit. Příběh mě zaujal - dejte si pozor na zimní arktické dny. V těch dobách se v okolí Čebratě děje ... cosi děsivého, obludného a nepopsatelného. Noční můra, která vás bude pronásledovat od dětského věku až do dospělosti ... nelze se jí zbavit, ani před ní utéct. Přitahuje vás nevídanou silou. Tma s očima - tedy spíše dětský obličejík bez očí. Vzdorujte, jak je vám libo, ale papírové děti bez očí, zoubků a prstíků si vás najdou ... a pozvou vás na mejdan, ze kterého vyváznete šílení. Dobré čtení.

7 13.09.2020

(SPOILER) Na jednu stranu bravurně technicky napsaná kniha. Obdivuji autory, co dokáží z poměrně banální zápletky tak poetickým vypravěčským stylem udělat skvost. A skvost to je, alespoň co se technické stránky týče - Acimanova hra se slovy a fantazie jde mimo univerzum. Na druhou stranu jsem plna rozporuplných pocitů, protože některé scény jsou až příliš za hranicí únosnosti - čichání k Oliverovým plavkám, vyvrcholení do meruňky, kterou Oliver nakonec sežvýká (fujtajbl), vymočení se do záchodu a "Nesplachuj, chci se podívat! Tak a teď už před sebou nemáme žádné tajnosti!" Nevím, přijde mi, že Aciman žije asi na jiné planetě, pokud mu tohle připadá tajemné a sexy. Zkuste se jít někam vykálet do záchodu a zavolat k tomu partnera, ať se koukne a ještě u toho vzrušeně vzdychá. Jakože WTF?! První polovina je skvěle vystavěna, až do okamžiku, kdy spolu spějí a Elio se ráno probudí rozhozený a zahanbený sám ze sebe. Jo, holt mu Oliver asi moc ojel prdel a bolelo to, což vášeň kompletně zruinovalo, co už. Na druhou stranu s ním v dalším okamžiku hned do postele skočil znovu, to už se mu bebínko dostatečně "zatáhlo" (nevymýšlím si, to fakt v té knize bylo). No, možná kdyby autor místo toho Elia napsal o té Elii, ta by uměla Oliverův nástroj přijmout snáz, je k tomu anatomicky uzpůsobená a chudák malý Elio by nemusel trpět při jízdě na kole, kdy se mu sedátko nepříjemně zařezává do roztaženého konečníku. V tomhle ohledu byla kniha k zblití, nemůžu si pomoct.

6 02.09.2020

(SPOILER) Knihu jsem si půjčila v knihovně na doporučení mnohých čtenářů, kteří vyzdvihují Murakamiho styl psaní jako ojediněle oduševnělý. Díky bohu, že jsem sáhla po téhle útlé knížce, protože jinak bych se asi unudila k smrti.
Velice komorní příběh o random chlápkovi, co se už ve dvanácti letech osudově zabouchl do své stejně staré spolužačky Šimamoto a nikdy ji "milovat" nepřestal. Zbožňoval ji tak moc, že po škole už za ní ani jednou nezajel, ačkoli bydleli v sousedních městech. Proč? Potřeboval si totiž ujasnit svoje pocity. A ty si ujasňoval dalších dvacet let. Mezitím stihnul zlomit srdce mnohým dalším holkám, protože se je snažil jen ojeb.t a konec (hlavně aby po něm nechtěly něco víc!), on se přece musí vyrovnat s tím, co zažil se Šimamoto! Po letech se ožení s Jukiko (která sice není hezká, ale je oduševnělá, aha, takže najednou mu nejde o krásu, ale o duši!), má s ní dvě děti, stane se úspěšným majitelem jazzových barů a ejhle! Objeví se Šimamoto, tajemná, uhrančivá, nádherná ... a náš hlavní hrdina dostane erekci velkou jak velehora. On je tahán "osudovou přitažlivostí", což je jen vznešený název pro to "pocem už konečně, chci tě ojet" a ona si s ním tak nějak hraje, mele samé nicneříkající klišé kecy, chová se tajemně a nepřístupně a furt jen naznačuje. On se pak trápí, protože ona se pravidelně ztrácí na několik měsíců a znovu se objevuje. Nakonec ho to pohltí už natolik, že je rozhodnut opustit rodinu a zůstat s ní. Ona má za sebou ale rodinnou tragédii, po které už si zřejmě nikoho nechce pouštět k tělu a raději si se všemi jen hraje. Výsledek? Hadžime i Šimamoto spolu stráví noc plnou vášně (a úchylně popsaných sexuálních scén, fujtajbl) a ona zase zmizí ... tentokrát nadobro. Jako - bylo to nudné, pachtilo se to furt v tom samém tématu, a to v obyčejném životě chlápka, co chce neustále někoho ošu.at (aspoň mi to tak přišlo), nejlépe tedy Šimamoto, ale ta mu, hernajs, furt nějak proklouzává skrz prsty. Suma sumárum, od Murakamiho už nikdy nic číst nechci.

4 16.08.2020

Andersen byl divný patron, podobně jako třeba Kafka nebo Poe, ale je to a navždy bude klenot dánského literárního světa. Ty pohádky jsou tak ku.evsky krásně protkané melancholií a temnem, že z nich na mě doslova dýchá ta skandinávská bezútěšnost a ... no, chlad. Zároveň jsou tak dokonale lidské, jemné a nostalgické, až z toho běhá mráz po zádech. Nevím, pane Andersene, zda je pravda to všechno, co se o Vás píše, ale je mi to upřímně jedno. Pro mě jste PAN pohádkář stejně jako je např. Erben Mistr hororových básní.

3 11.08.2020

(SPOILER) Tento typ knih normálně popisuji slovem "odporný". Ale zde to na přesné vyjádření mých pocitů nestačí. Bylo to nebetyčně odpudivé, nechutné, plytké, depresivní a podivně znetvořené. To je asi příhodný popis skutečnosti. Celým příběhem se táhl takřka hmatatelný nasládlý pach ... smrad mrtvol, potu, jiných tělesných výpotků, ale i beznaděje, cynismu, duševní okoralosti a zmaru ... prostě a jednoduše se hlavní postavy (teď myslím ty neužitečné spratky) tak nějak plahočily od ničeho k ničemu, bezduše zabíjely dny poflakováním a pofňukáváním (a masturbací, mluvíme-li o Jackovi, jenž byl z celé party nejnechutnější). Autor se asi snažil zobrazit správnou "americkou teenagerskou oprsklost", ale tohle bylo zahnané až do nepřístojných extrémů. Rozeberme si nyní postavy jednu po druhé. Otec - groteskní figurka v rodině, děti z něj mají celkem prdel. Jakmile prodělá infarkt, rozhodne se nestarat se dál o přerostlou zahradu, ale jednoduše ji zalít betonem (cením, fotr, protože i já mám z tý zasraný zelený svině, trávy, hlavu v pejru a nejradši bych zahradu u naší chalupy zavezla hnojem). Nic moc se o něm dál nedozvídáme, protože zhebne někde po pěti stránkách. Matka - věčně se plahočící, naprosto neschopná umravnit své haranty a vštípit jim alespoň ždibec empatie nebo sociálních dovedností, bojující se zákeřnou chorobou, na kterou zhruba v polovině knihy umírá. Skvadra spratků, které bych jebla krumpáčem po hlavě, to jest nejstarší Julie - rádoby vůdce, zmalovaná štětka, co se jen povaluje, sem tam něco uklohní nebo umyje hrneček, jinak jakoby duchem mimo. Mladší Sue - ufňukaná, nervózní, jediná z party se snaží aspoň si sem tam něco přečíst a zapsat do deníku. Tom - malý kluk, co už v útlém věku má přiteplalé travesti sklony, rád chodí oblékaný jako holka. Jack - nejodpornější člen "týmu", co si jen neustále někde honí péro, poflakuje se kolem, nemyje se, smrdí, ale zoufale touží být "právoplatným prvkem skupiny sourozenců". Potají ho sexuálně vzrušuje jeho starší sestra, kterou na samotném konci doopravdy opíchá. Suma sumárum - zvrácené, přestřelené, žaludek zvedající a nemorální. Na stranu druhou vlastně plytké, nedotažené (konec byl sfouknutý jak rychle?!), postavy jsou vesměs negativní, nelze s nimi mít soucit, prostě nelze. Všichni si zaslouží pobyt v pasťáku, Jack možná i v chytrovně vzhledem k jeho choutkám a myšlenkám. Hnus ... jo a samozřejmě spousta, spousta cementu, na to nesmím zapomenout.

1 07.08.2020

(SPOILER) Nevím ... tentokrát se asi odkloním od recenzí většiny čtenářů, ale ve mně kniha zanechala spíše pachuť citového vydírání, než že by mě dojala. Slza neukápla ani jednou (ano, nejspíše jsem cynik, co s ním už nic nehne), ale mou soustavnou myšlenkou při čtení onoho příběhu bylo "Autor popsal svého profesora tak, aby co nejvíce vydojil čtenářovy slzičky". Samozřejmě je mi jasné, že potýkat se s diagnózou ALS musí být strašlivé, ale mnohem více by mě chytilo za srdce, kdyby si Morrie aspoň jednou zanadával, oddal se sebelítosti nebo projevil strach. Pořád mluvil o tom projevovat lidskost a sám pak byl až úchylně vyrovnaný, skoro radostný, bez ustání poučující a samozřejmě ohromně naplněný vlastním vnitřním klidem ... pardon, ale tohle rádoby "hrdinství" mě nedojímá. Strach ze smrti je vlastní každému a kecy typu "ne, nebojím se, protože teprve když přijmu smrt, můžu si užít života" na mě neplatí, sorry. Kromě toho předsmrtné rádoby vtípky jako "postarej se, aby mě v krematoriu nepřevařili" jsou na můj vkus odporné, nechutné a přes čáru. Suma sumárum příběh ucházející, soucit nula, sympatie s těžce nemocným mužem nula a dojem ... nic moc.

9 03.08.2020

(SPOILER) Tato kniha je prostě taková nic moc. Hlavně příběh není moc uvěřitelný a hned anotace na obálce je zavádějící. Autor v ní zmiňuje příběhy dvou postav - vdovy Marcely a Roberta - a uvádí, že ona "se mu snaží důvěřovat a pomoci mu, ale aniž to tuší, její váhavost spojená s opatrností hraje ve vztahu mezi nimi roli". V první řadě se ptám, v jakém vztahu, proboha? Oba protagonisté se za celou knihu spolu vidí doslova jen jednou jedinkrát (!), a to na kafi v restauraci, kde bezďák Robert horečně počítá, za kolik peněz si Marcela objedná, aby to měl jak zaplatit. Vedou spolu celkem bezduchou konverzaci plnou klišé sraček (viz "Když je člověk sám, není nic. Jen osamělá figurka na šachovnici!"), na jejímž konci se nepochopitelně přímočarý a "odvážný" Robert přizná ke své životní prohře, díky níž skončil na ulici ... pochopitelně ne svou vinou, ale řízením neblahého osudu. I hovno. Vyhodili ho sice z práce, jasně, je to blbé, ale to, že má všechny prachy prohrát gemblením v kasinu, k tomu už ho nikdo nenutil, no ne?!! Na konci hodinového rozhovoru, který nikam nevedl, se rozloučili a šli si svou cestou. Tečka. Tady veškerý "vztah" končí, protože se až do konce knihy už nesejdou. Jeho skolí zápal plic a ona doma vzdychá a "vidí Roberta neustále před očima, nemůže ho dostat z hlavy". Na to, že je to šedesátiletá vdova, co má mít už rozum, se "zblbla" setsakra rychle. Jo, zapomněla jsem uvést Robertovu nemoc, prolínající se celým příběhem, která není ani tak soucit vyvolávající jako otravná. Jo, zápal plic a trochu náběh na anginu pectoris. Výsledek? Úmrtí na konci sfouknuté na třech řádcích. "Jé, ahoj Robine, jak je?" "Jdu si lehnout, je mi blbě!" O několik hodin později: "Ty vole, on umřel!" Jakože, pardon? A to kde je nějaká gradace nebo předesílání nebo aspoň naznačení, že se to má vyvíjet tímhle směrem? Nebo to byl momentální nápad autora zkusit ze čtenáře vyždímat slzičky? Nestalo se. Suma sumárum nuda, sem tam docela dobrý dialog. Ale soucit s Robertem ani trochu - fakt nemůžu cítit lítost k někomu, kdo všechny prachy prohraje jako gembler, a pak ještě rozprodá majetek a to, co za to shrábne, jde zase protočit na automatech. Omlouvám se, ale ne ....

02.08.2020

Jako jo ... tohle můžu ... číst pořád a pořád dokola. Hororový nádech jednotlivých balad a nádherné, doslova kouzelné verše. Erben is DA KING!!!!

14 30.07.2020

Výborné ... co byste také od Kinga očekávali? Ten debilní mladík je skutečně prvotřídní vymatlaný psychopat a Bill Hodges je policajt ze staré školy, co ho chytá. Vrah se na jednu stranu snaží uniknout, na druhou stranu hrozně touží po pozornosti a kupí jednu kravinu na druhou. Jak už zde bylo někým zmíněno - pro fandu Kinga povinnost, pro milovníky detektivek klidně odrazový můstek.

7 26.07.2020

Tato knížka byla super ... jedním slovem skvělá. Marley byl ztělesněním všech těch nevychovaných, nezvladatelných čoklů, co lidem skáčou na kolena a boří jim čumáky do rozkroků. Těch psů, co se za ně venku na procházce strašně stydíte, protože se jak debilové dusí na napnutém vodítku, lížou nechutnosti ze země, vrčí na pochcanej keř, protože z něj cítí jinýho psa, a pak na kilometr daleko zavětří nějakého způsobného pudlíčka jako vystřiženého ze žurnálu a ženou se za ním hlava nehlava i kolmo přes silnici, kde zrovna přijíždí auto. A proč? Jednoduše - chtějí se kamarádit. Vám je hanbou stydno a jen polohlasně procedíte skrz zaťaté zuby "Počkej doma!" A jakmile dorazíte domů, samozřejmě mu neřeknete ani popel, protože on je tak děsně šťastný, že mu to jeho radost nemůžete zkazit. Díky, Marley, jsi psí hrdina a lídr všech "Hrozných psů, které milujeme!"

5 26.07.2020

(SPOILER) Těch šest hvězdiček by mělo být povinných, ale ... zkrátka to na plný počet nemá, ačkoli jde o nesmrtelnou klasiku. Proč? Protože jednoduše se tam vyskytovaly nudné pasáže, které jsem musela přeskočit. Osobně jsem vždy jednostranně zaměřená na jednu konkrétní postavu, což byl v tomto samozřejmě (jak by mohl kdokoli pochybovat) Michael Corleone, ubohá oběť v obrovském soukolí rodinného byznysu. Ten, co to vlastně vůbec nikdy dělat nechtěl ... ten, co se mocí mermo chtěl od famílie distancovat, ale jednoduše to nešlo ... ten, co do toho zabředl až po pás a nedokázal se dostat ven. A samozřejmě ten, co si proti sobě nakonec poštval skoro všechny a zemřel sám a opovrhován, zatímco jeho fotr, který to celé začal, odešel pokojně obklopen nejbližšími. Knihu jsem četla před filmem, ačkoli v hlavě mi i tak rezonoval Brando (kterého nesnáším) jako veliký Don a Al Pacino (kterého naopak miluji) jako Michael. Ostatní jsou pro mě jen šmouhy, co jim tak nějak přicmrndávali. A zase, jak už mám ve zvyku psát: "Víš, Marlone Brando, byl jsi to ty, kdo si zasloužil zhebnout opuštěný někde ve Vystrkově ... vážně jsi mě sral!"

2 25.07.2020

(SPOILER) Upřímně přiznávám, že jsem tuto knihu četla bezprostředně po dokončení Trhliny od Kariky. A nedá se to srovnat ... ani se o to nepokouším. Tajemství sídla Craven Manor se četlo dobře, dalo se to zvládnout za tři dny, ale pár výhrad k tomu mám. Zaprvé, hlavní hrdina Daniel je najat, aby uklidil zabordelenou a přerostlou zahradu okolo ohromného sídla. A já si nemohu pomoci, ale přišlo mi, že celou dobu dělá úplný hovno. Jednou vytrhal plevel okolo krypty a ke konci knihy vysekal cestičky k domu, z čehož usuzuji, že prostříhal pár uzoučkých cest a zbytek nechal zarostlý jako prase. Za tuhle svinskou práci bych mu nedala ani pěťák, natož dvě zlaté mince (které samozřejmě má okamžitě kde prodat, protože hned ve městě je obchůdek, kde mu za pofidérní peňáze vysolí malé jmění). Zadruhé, ta zápletka je taková divně přitažená za vlasy ... neregistrovaný zvěromág (fanoušci HP pochopí), co je vlastně mrtvej, ale umí se přeměnit v kočku a ptáka, který jsou ale kupodivu celkem živí ... duch mrtvý holčiny, co chodí tančit do zahrady a ťukat na dveře zahradního domku, protože si chce hrát ... to mi připomíná labradora ... a nesmíme samozřejmě opomenout cáklou babiznu ve věži, co zmasakrovala sousední městečko převtělená do monstra (které nápadně připomíná Crystal Lizzarda z Dark Souls série). Jako poslední úsměvnou blbinu (a bylo jich víc) zmiňuji podivnou důvěru, kterou Bran (kočka/pták) chová k nějakému debilnímu zahradníkovi, co tam má krucifix jít vytrhat plevel a pak může odejít do prdele, proč jinak by mu po zhruba třetí návštěvě na Manoru hned dopodrobna vylíčil historii rodu jako nějakému zasranému příteli, kterým není?! Hvězdička za prospěchářského Kyla, co si chtěl v sídle jen nakrást pár "drobností" a šeredně na to doplatil. Víš, Kyle, tu smrt rozdrcením sis opravdu zasloužil - už jsi mě vážně sral ...

8 22.07.2020

Plný počet tomu nedám, a to z jednoduchého důvodu - první polovina knihy byla docela nudná, kromě pasáže s Fisherovými zápisky a páskami. Zhruba v půlce to začalo být kurevsky napínavé a bloudění v tribečských horách bylo už pořádně děsivé. Nicméně - nemůžu si odpustit jedno povzdechnutí ... všichni hlavní protagonisté byli ohromně nesympatičtí a vůbec jsem s nimi na konci nesoucítila, ani s jedním z nich.
Jinak jsem ale vesměs čekala o trochu více, protože reklama okolo Karikových knih je ohromná, všichni tak nějak tvrdí, že se u nich málem pokáleli strachy, ale to se u mě tedy nedělo. Bylo to znepokojující a tak dvakrát, třikrát mi přejel mráz po zádech, ale suma sumárum ... asi se nebudu bát jít po setmění do lesa.

4 15.07.2020