Cink262 komentáře u knih

V Mistrovi a Markétce se skrývá tolik různých témat, tolik různých alegorií, tolik různých obrazů, až je pro mně těžké říci, co je všechny spojuje a co z nich tvoří jeden nedělitelný celek.
V době, kdy jsem knihu četl, se mi často stávalo, že jsem jen tak seděl a najednou mi začaly v hlavě vyvstávat a ožívat fantastické obrazy, až jsem si říkal - co to bylo za podivný film, co jsem to včera viděl. Po chvíli obrazové zkroucenosti a zběsilého neurčitého pohybu v mé hlavě jsem si uvědomil, že nešlo o film, ale o Mistra a Markétku.
Kniha mě pohltila, pohltila mě svou spletitostí a různorodostí. Jako vždy se ale v komentáři pokusím alespoň o nějakou systematizaci. Román má podle mě několik rovin, které se dají rozdělit a které vedou k jasnému cíli. Rovina, kterou bych nazval groteskní, pro mě na začátku románu jasně dominovala - přesně připravený osud Berlioze, kdy kvůli Anušce, která rozlila olej, ho nejen přejede, ale spíše rozpůlí tramvaj - oddělí hlavu od těla a to vše je následováno absurdním honem za kocourem, který je tak lidský, že si dokonce chce koupit v tramvaji lístek (nicméně to mu není zcela neudiveným řidičem ponořeným do všednodennosti dovoleno, "protože kocouři do tramvaje nesmí"). Grotesknost se - na první pohled velmi paradoxně - váže ke všemu konání Wolandových pomocníků - na jednu stranu moskevské obyvatelstvo trestají (nejen) za jeho povrchnost, ale na stranu druhou tyto tresty vůbec nevypadají - jak to říci - "pekelně" ve smyslu "hořících kotlů a zoufale volajících duší". Další rovinou knihy je rovina "fantastická" - kouzla Wolanda a poté nezapomenutelné proměnění Markétky a její služebnice Nataši v čarodějnice letící na koštěti (resp. na praseti :-) ), do všedního světa vstupuje něco magického a všední svět se s tím chce na oplátku všedně vypořádat - k tomu patří neustálé telefonování na milice a poté vyšetřování fantastických situací policií a snaha o jejich vysvětlení přirozenou - všední cestou. Jako kdyby se satan vyžíval v dokazování své existence všem, ale ani to často nepomohlo k tomu, aby v jeho existenci lidé uvěřili. Další rovinou je rovina zcela odlišná od těchto dvou - příběh odehrávající se v knize Mistra - příběh Piláta Pontského a Ješuy. V tomto příběhu je najednou vše vážnější a mnohem uvěřitelnější, i když je to - paradoxně - přesně to, o čem se často - na rozdíl od "právě prožívané skutečnosti" v městě jako je Moskva - pochybuje. Příběh Ješuy je rozveden jinak než v evangeliu, možná s ohledem na to, aby byl právě tento příběh ten "nejrealističtější", právě tento příběh má pro postavy největší důležitost - Mistr je zničen, když mu zakážou jeho vydání a téměř celý jej spálí a Markétka si pečlivě uschovává pár listů a Woland se sám zapříčiní o to, aby "všecko dobře dopadlo".
Všecko dobře dopadlo? Ale vždyť je to přeci satan - ten se přeci nestará, aby "všecko dobře dopadlo". Nicméně skutečnost v Mistrovi a Markétce je jiná, Woland nejenom trestá, ale je také vykonavatelem osudu, udržuje na Zemi jakousi rovnováhu a dobrým nečiní zlo. Proto všecko dobře dopadne.
Mistr miluje Markétku tak moc, že se bojí jí napsat z blázince, protože si myslí, že by jí to ublížilo, ale Markétčina láska k Mistrovi - ta je snad ještě "větší" (jestli se to dá porovnávat, myslím, že spíš ne). Markétka je schopna se Mistrovi cele dát, dokonce se upsat ďáblu a "ponížit se" na jeho "gala plese", Markétka dělá vše proto, aby se měl Mistr dobře, byla by schopna oželet jeho blízkost za cenu jeho štěstí. Markétčina láska je obdivuhodná a ve všem tom grotesknu knihy proplouvá jasně a čistě, je to láska, která nehledá sebe samotnou, láska, která je pouze pro druhého. A taková láska překonává i moc satana způsobem, že satan je nucen se jí podřídit, mizí klasická dichotomie Dobra a Zla, protože taková láska je něčím mimo Dobro a Zlo, je něčím Dobro a Zlo překonávajícím.
A tak se dostávám k tomu, k čemu vedou veškeré roviny románu, který se může zdát fantastický, groteskní a plný paradoxů - všechny tyto roviny vedou vlastně k vlastnímu překonání. Po zničení falešné vážnosti společenské povrchnosti silou komiky, vyvstává nová skutečnost, které je třeba dát vážnost. Ne nadarmo na konci knihy mnoho moskevských "maloměšťáckých" míst lehne popelem, lehne popelem totiž jen proto, aby se v našem myšlení uvolnilo místo pro to, co z popela vyvstane. Fénixem není v tomto případě nic menšího než láska.

Bulgakov pracuje velmi jemně a dává si záležet na každém detailu. Ze všeho nejdříve mě zarazila jména jednotlivých postav a míst - nejsou v žádném případě náhodná. Kupříkladu skladatel Hector Berlioz napsal, tuším, operu o Faustovi, Stravinský - tak se jmenuje doktor v psychiatrické léčebně - skládal hudbu, která zní na první poslech chaoticky a pracuje s primitivismem - často o ní mluvím jako o "vyjádření bezprostřednosti lidské duše" (hudbu Stravinského už dlouhou dobu obdivuji, snad více než kteroukoli jinou) - proto se jako povahou zcela klidný doktor v blázinci hodí - vždyť právě on pracuje s touto bezprostředností, bláznivostí a chaosem světa - skrze své pacienty - a je schopen ji zaznamenávat.

Při čtení jsem si často vzdychal - kdyby tak Bulgakov ke knize přidal i poznámkový aparát! Ale není třeba vzdychat, protože jsem takový našel na internetu sám. Mohu jen a pouze doporučit web věnovaný Mistrovi a Markétce, na kterém se dají najít anotace ke každé kapitole, vysvětlení nejasných pasáží, historické předlohy postav, fotky míst, kde se děj odehrává, ale třeba i přesah Mistra a Markétky do kultury - románem jsou inspirovány filmy, seriály, obrazy, hudební skladby... - a to všechno najdete na těchto stránkách dostupných v holandštině, angličtině, francouzštině a ruštině https://www.masterandmargarita.eu/en/index.html . Určitě není na škodu stránky pořádně "prosmejčit", protože dokáží čtenáři pomoci se lépe orientovat a tím se i hlouběji vžít do velkolepého groteskního mystéria, kterým Mistr a Markétka bez pochyby je.

20 10.02.2019

Zajímavé shrnutí jednoho dne v tisících dalších dní, které mohly vypadat na chlup stejně. Kniha nenutí čtenáře k tomu, aby se více vcítil do jednotlivých postav, protože v jednom dni a v několika málo stránkách nejsou popsány nijak podrobně, ale spíše nabádá ke vcítění do jakéhokoli "káry" v gulagu. Vnímání vězňů je ovlivněné bojem o holý život. Jsou to stále lidé, ale všichni, stejně jako Ivan Děnisovič, žijí ze dne na den se strachem spíše o to, aby dnes dostali teplé jídlo než o to, jestli se z tábora dostanou za dvacet pět nebo deset let. Roky snad plynou všechny stejně, vždyť přece i jejich dny jsou všechny stejné. Krutost zacházení i prostředí, ve kterém trestanci žijí, dříve či později eliminují touhu po útěku, proto se o něm v knize ani tak příliš nemluví. Není tu žádné vydlabávání tajných chodeb ven a podobné vymoženosti příběhů z vězeňského prostředí. Kam by asi tak šli? Jestli by je nepostříleli, v mrazu by brzy pochcípali (Solženicyn se nebojí popisů lidských aktivit jazykem, který využíváme u zvířat - vždyť i chování vězňů má často blíže k chování zvířat v klecích). A kdyby nepochcípali a opravdu se jim podařilo utéct, a to je, dle mého, jedna z nejzásadnějších otázek, kterou kniha klade - co by tam venku vůbec dělali? Jsou lidé, co něčím takovým projdou ještě schopni prostého života v lidské společnosti?
I přesto ale v knize často zaznívá lidskost, která nejde umlčet ani zničit. Většina pomáhá druhým jen pro vlastní prospěch, jen pro princip "něco za něco", jen pro trošku více večerní šlichty anebo vajgl z cigarety, ale pořád jsou tu i ti, kteří zůstávají dobří nezištně, i přes to všechno zlé, co se v táboře děje, jsou tu i ti, kteří se tím, že utrpení prostě přijmou, stávají nezranitelnými. Vnímám, že přes všechnu tu zvířeckost z knihy zaznívá jasné humanistické poselství o nezlomnosti dobroty člověka, o tom, že lidská přirozenost, ačkoli je zkoušena a mučena jakýmikoli prostředky totalitních režimů, zůstává stále dobrá.

19 23.09.2019

Kniha, kterou bych doporučil každému, kdo se zajímá o rovnost pohlaví ve světě.

Snad o sobě mohu říci, že jsem velkým zastáncem a podporovatelem feministického hnutí a snažím se jeho myšlenky v diskuzích - ať už mezi přáteli, tak mezi lidmi, které vidím třeba jen jednou v životě - bránit. Dřív nebo později ale při takových diskuzích o rovnosti mužů a žen dojde k oboru, který není mým koníčkem a přitom je asi pro argumentaci klíčový - dřív nebo později diskuze sklouznou k biologii.
Často se mi stávalo, že oponenti docházeli k názoru typu - ženy a muži jsou prostě jiní a je to tak dobře, protože se navzájem doplňují, bohužel slovo "jiní" v tomto případě bývá použito jako eufemismus pro vysvětlení toho, že ženy jsou prostě podřadnější. Ať již sebevíc chválíme a vážíme si ženské něžnosti, půvabu a vlastně celé typické esence "ženskosti", zamlouváme to, že tím myslíme i nižší průbojnost, hloupost a především podřadnost žen vůči mužům.
Co se mi vždy zdálo být nejhorší - biologie k tomuto všemu na první pohled vede. Neznalému člověku se těžko obhajuje, že ženy jsou stejně inteligentní jako muži, když ženy mají v průměru menší a lehčí mozek než muži. To, že muži např. vyhrávají častěji vědecká ocenění nebo více excelují v matematice - to všechno se dá vysvětlit celkem hravě společenským zřízením. Ale menší mozek?! (používám jej jako příklad, podobných je mnohem víc)
Diskuze tedy vždy skončily na slepém bodě, kdy nešlo příliš vyvrátit to, že patriarchální zřízení společnosti má silný základ na biologických predispozicích.

Nicméně - je tomu zcela jinak. Kniha "Od přírody podřadné" mi dost jasně ukázala, že ženské pohlaví není ani biologicky o nic slabší a méně důležitější pro rozvoj druhů blízkých člověku ani samotné lidské společnosti. Společnost se nějak vybudovala a to tak, že v ní mají hlavní slovo muži - občas mi bylo smutno z popisů prostředků ovládání žen i jejich přirozenosti - které jsou využívány bohužel nejen v zaostalých končinách Afriky.

Feminismu se v historii podařilo dokázat, že ženy mají mít ve společnosti práva jako muži a tato práva si z větší části vybojovala, vždy tu ale zůstávala přítomna ta pachuť toho, že toto vybojování bylo spíše násilné a pouze společenské, ta pachuť toho, že ženy jsou stvořeny být podřadné a žádné volební právo či právo na potrat to nikdy nezmění.
Tato kniha ale ukazuje, že je to všechno zcela jinak, ukazuje, že i biologicky jsou si muži a ženy rovnocenní a ani v myšlení se od sebe ve své přirozenosti vlastně ani zas tolik neliší, ukazuje, že lidstvo si myslelo, že ženy jsou podřadnější, protože věda byla odjakživa - z podstaty společenského zřízení - doménou spíše mužů. A proto se i velcí myslitelé často mýlili - Aristoteles si myslel, že ženy mají méně zubů, Darwin zase, že důležité vlastnosti pro přežití se dědí pouze od otců a jakpak se to má s tím mozkem? U žen je menší kvůli tomu, že jsou obecně menší postavy, ale inteligence je naštěstí zcela nezávislá na velikosti mozku. Teď se naštěstí k vědě dostávají stále více ženy (a muži dostávají rozum) a vědecky vyvracejí předsudky založené na "přirozených predispozicích" obou pohlaví. To ale bohužel nedopomáhá k tomu, aby takové předsudky ve společnosti nepřetrvávaly. Snad proto bych doporučil knihu každému, kdo chce tyto předsudky vymýtit - nepopírám, že je to lehké, je to těžké a nevím, jestli tento boj za opravdovou rovnost máme někdy šanci vyhrát - protože vždycky je jednodušší ponižovat ty, co byly po dlouhou historii ponižovány než jim spočítat zuby, než prozkoumat jejich dědičné vlastnosti, než začít zkoumat mozek - vždy je jednodušší ponižovat druhé než přemýšlet a usilovat o nezkreslené pojetí důležitosti ženy v lidské společnosti - důležitosti, která není podřazenější ale ani nadřazenější důležitosti muže, vždy je jednodušší ponižovat druhé než usilovat o rovnost, rovnost, kterou si ženy zaslouží už jen proto, že vyplývá z jejich přirozenosti.

16 02.02.2019

Ehm. Stojím před úkolem napsat o "Proměně" smysluplný komentář, což není zas tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Před přečtením této povídky jsem se předem obrnil mnoha kratšími povídkami, které jsem se snažil zpočátku pomocí symbolů nějak interpretovat, ale pak jsem to vzdal a četl a představoval si významy vět přesně tak jak jsou napsány (bylo to dle mého mnohem záživnější, interpretace by mnohé z těch povídek změnila natolik, až by je zničila). Žasl jsem nad Kafkovým stylem, který nechával vše, o čem psal, v pár slovech a přesto pomalu ztrouchnivět, dokonce jsem mu ve své hlavě dával přídomek otec dekonstrukce.

A pak přišla Proměna. Možná kvůli své - na povídku - velké délce a vlastně pouze jednoho místa děje jsem si začal klást otázku, které jsem se při jiných, kratších, povídkách záměrně vyhýbal - co to vlastně všechno znamená?

Je asi mnoho úhlů jak na Proměnu nahlížet. Co mi přijde nejzajímavější, je ale pomíchat všechny tyto úhly dohromady, protože pak - podle mě - máme největší šanci zjistit, co Proměna skutečně je - resp. o čem vypovídá.

Muž se promění v hmyz. Přes veškeré obtíže, které mu jeho nová podoba přinesla, dost nečekaně v sobě stále nese obsesi svou prací. Ve stejnou chvíli, kdy se bojí, že při náročném slézání z postele rozbije hlavu, se snaží uklidnit své rodiče a svého nadřízeného. Velmi mě zaujal ten rozpor - dlouhý omluvný monolog Řehoře-pracujícího a mezitím jeho trápení s novou podobou. Jako kdyby oba tyto aspekty měly pro Řehoře stejnou váhu. Jako kdyby nepochopil, že jako hmyzu mu dělá problém vylézt z postele, když se snažil nadřízenému namluvit, že půjde do práce ihned, co vstane - sám Řehoř si tímto byl dokonce jistý. Každé ráno vstávání ve 4 ráno a honem na vlak a na "obchodní cesty", vidím v tom člověka, který si na něco zvykl, k něčemu se svým zvykem přimkl natolik, že ani něco tak zásadního jako proměna v brouka s ním ani nehne.

U čeho bych se chtěl dále v krátkosti zastavit je změna hlasu Řehoře a změna komunikace. Řehoř se sice stal broukem, ale myslel stále jako člověk (tedy, pokud jeho strojový život, který vedl předtím považujeme za "lidský") a to, že mu lidé nerozuměli, neznamenalo, že on nerozuměl jim. Popravdě to pro mě bylo vcelku překvapení, protože jsem čekal něco na způsob popisu existenciální opuštěnosti člověka - uvědomění si toho, že nikdo nikomu nerozumí. Ale co Kafka popisuje, je mnohem tragičtější. Rodinu Řehoře totiž ani nenapadlo, že by jim Řehoř-brouk mohl rozumět, vždy když nad tím jen letmo přemýšleli, tuto myšlenku zavrhli, vždyť Řehoř byl přece obludou a když mu nerozumíme my, nerozumí ani on nám. Zde se ztrácí veškerá naděje, kterou známe z různých příběhů o lidech komunikujících pouze mrkáním nebo malíčkem nebo kdoví čím ještě. Ale co je důležité naděje se neztrácí z vnější - osudové - příčiny, ale ze strachu přijetí změny ze strany rodiny a snad i z její pohodlnosti a především "přijetím osudu". Když se stalo něco tak absurdního - a tak osudového - jako že se náš syn změnil v příšeru, tak se prostě nedá nic dělat. Nedá se nic dělat. Často odvrhujeme možnost, že by nám mohl někdo/něco pro svoji naprostou odlišnost porozumět a je těžké zkusit si přiznat, že nám tento někdo/něco rozumí - a možná je to tak, že nám rozumí, až poté co tuto možnost mu porozumět odvrhneme.

A v mém komentáři poslední - ale celkově zdaleka ne poslední, jen už jsem příliš unavený a myšlenkově vyčerpaný - aspekt je spojenost osoby se svým tělem. Když se Řehoř stal broukem, postupem šlo vidět, že se jím "stával více a více", tak nějak začínal s tělem souznívat, což šlo např. dobře vidět v pasáži, kdy ho bavilo lézt po stropě nebo když mu chutnalo jiné jídlo než jako člověku. Jde o to, že je krásně ukázáno, že nejen duch svým způsobem dokáže ovlivňovat tělo, ale i tělo ducha. Řehoř proměněný v brouka byl původně brouk pouze tělem, pak se ale pomalu stával i duchem. Možná v tom vidíme svižnost materiálních změn a zdlouhavost těch psychických, co je ale nejdůležitější, je opravdu to, že se člověk začíná bát, zda je jeho duševní lidskost dostatečně pevná a zda nás snad jen naše těla - což si asi málokdo kdy přizná - nechrání předtím, aby byly naše duše nezřízenými zvířaty. (jak krásně je to obrácené od obecných myšlenek nad vztahem těla a duše :-) )

Tedy - co to vlastně všechno znamená?
Nevím. Je vidno, že v každém aspektu, které jsem se snažil popsat, jde vidět jak komičnost (často skrytá kritika maloměšťáctví, ale i jiná - "věčnější" komičnost) tak tragika. Až nevím, zda se smát či plakat, filozoficky bych rád ukončil tak, že jediné co vím, co dělat, je přemýšlet - ale má to smysl, když je vše tak dvoj(až nekonečně)sečné a přijít k jedinému smyslu Proměny je tedy nereálné?

16 07.01.2019

Proud nespoutané fantazie Garcia Márqueze mě strhl téměř okamžitě, co jsem se do jeho vod s bázní ponořil, a vydání hýřící přechodníky z pera Vladimíra Medka s barvitě kouzelnými ilustracemi Borise Jirků jakoby pádivou řeku jihoamerického literárního génia ještě trochu uspíšilo. S nadšeným zaujetím jsem pročítal dění v Macondu u rodiny Buendíů, stejně jako poslední Aureliano luštil sanskrt - věk Úrsuly či Pilar Ternerové mi proto přišly nesmyslné - vše jakoby se dělo v jediném okamžiku. Řeka Sto roků samoty se ale nespokojí pouze s magickými vzestupy a (vodo)pády rodu a města, opakované osudy mají podobnou strukturu jako každoroční rituály primitivních kmenů. Nejen proto je ale kniha veskrze jihoamerická - občanská válka, tři tisíce mrtvých naložených ve dvou stech vagonech, vládní pozměnění historie (bylo pro mě příjemným překvapením s jakou bravurou dokázal autor působit ve svém magickém světě orwellovsky bezútěšně) - to vše ukazuje, jakými neblahými osudy musela téměř celá Latinská Amerika v dějinách projít.
Přes to všechno i přes mocný pokus podat jedinečnost ale zároveň univerzalitu osudu rodu Buendíů v rámci lidského rodu ("Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.") si na Sto rocích samoty nejvíce cením stylu psaní - schopnosti podat všednost nadpřirozeně a nadpřirozeno všedně, schopnosti psát tak nádherně, až nevíme, co je pravda a co lež, protože je to stejně jedno.

15 23.08.2020

Žert mě překvapil, nadchnul a pohltil. Není to pouhá kritika absurdních politických poměrů za totality zcela devastujících a pustošících život jedince, naopak toto pojetí překonává a ukazuje obecnou vratkost lidské existence. Jeden nepatrný žertík ovlivní Ludvíkův život obrovskou měrou, ale naopak dlouho plánovaná a rafinovaná pomsta se obrátí v něco naprosto nezamýšleného. Zní to banálně, řeknete asi - vždyť tím se zabývali i staří antičtí autoři dramat! Ano, ale tehdy bylo jasné, co za tím vězí - byl to Osud, síla, která člověka strhne a nelze se jí nijak bránit. Ano, je banální, že se tím ještě zabývá autor ve dvacátém století, je to ještě banálnější než kdy předtím - poté, co společnost prošla stoletími hledání a vysvětlování všeho kolem sebe, a v době, kdy se komunismus snažil lidem vštípit, že teď už to přišlo - ten všemi očekávaný moment, kdy má lidstvo vyhráno, kdy je volné, zbavené okovů Osudu. Existenciální absurdita celého díla spočívá v tom, že podněcuje čtenáře k dojmu, že nic jako Osud není, že je člověk bytostně svobodný, ať už dělá cokoli, a všechny zklamání z rozdílu mezi anticipací reality a samotnou realitou jsou vinou nás samých - je naší chybou, že něco očekáváme v tak nepředvídatelném světě. Stavíme si obrazy našich milovaných, obrazy našich nepřátel, budujeme si svůj vlastní myšlenkový svět, do kterého unikáme, protože je nám milejší, vracíme se k prastarým symbolům a umění, protože si myslíme, že tam se ztratíme před realitou, že právě tam nalezneme tak zoufale chybějící jistotu. A stejně - i tam, když se podrobíme rádoby vyššímu a věčnému principu a ve vytržení se konečně cítíme blaženi a víme, že tam chceme zůstat navždy, nás náhle vrátí do skutečnosti náhlý infarkt přítele nebo někdo, kdo s námi tuto hru nechce hrát - ne snad, aby se vrátil do skutečnosti, ale spíše proto, aby nás opustil do jiného jistějšího světa vzpomínek a blaženosti. A pak tedy, když už to vzdáme, když konečně se zoufalým smíchem na rtech uznáme nesmyslnost všeho světa, veškeré skutečnosti, když už se její nesmyslnosti dáme cele do rukou a konečně nic nečekáme, tak v tu chvíli, právě v tu chvíli a někdy se zdá, že nikdy jindy, našemu jednání skutečnost přiřkne jasný a nepopiratelný smysl.
Očekáváme - dáváme nejistým stvořením, jako jsou lidé, jisté kontury, jistý význam, protože jinak bychom byli ztraceni a náš zoufalý výkřik absolutní nesmyslnosti existence by nikdo neslyšel - nyní si aspoň myslíme, že nás námi vytvořené obrazy lidí slyší.
Napadají mě slova Sorena Kierkegaarda, dánského filosofa, který zpochybnil tvrzení, že filosofie vznikla z úžasu, domníval se totiž, že podnětem pro vznik filosofie bylo zoufalství. Co jiného je filosofie než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?

Než dojdu ke svému typicky optimistickému rozhřešení mého doposud bezútěšného komentáře, chtěl bych se zastavit u stylu psaní, které Kundera ve svém díle praktikuje. Zamiloval jsem si střídání vypravěčů - někdy pro mě bylo nesnadné, hned poznat, u koho se nacházíme, někdy jsem to s jistotou rozpoznal až po několika řádcích. Díky tomu šlo sledovat různé druhy přemýšlení - od bezmezné zamilovanosti až po naprosté zoufalství (které si jsou dosti blízké...). To už znám z jiných autorů a vůbec se tomu nebráním - naopak si to užívám. Surrealistický snový výpad mě také potěšil, ale co pro mě bylo zcela nové, byl výpad typicky postmodernistický - dějová linka je náhle přerušena a dává prostor téměř vědeckému líčení historie a originality slovácké hudby. A teď z mého kratičkého výpadu do reality depresí z reality. :-) A nejen filosofie - co jiného jsou myšlenky člověka než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu?

Vše ale není tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Tedy, vlastně je, ale kromě toho je na tom i kus něčeho, co se s beznadějí většinou nespojuje, ale i přesto je s ní nerozlučně spjato. Je to naprosto absurdní trapnost, když vidíme skutečnost obnaženou. Skutečnost, kterou jsme se marně snažili dohonit v protisměru eskalátoru proudu času a již jsme si s radostí barvili v obrazech budoucnosti. A konečně - je to skutečnost, která všechny naše žerty změní v celoživotní pohromu a vše, o co jsme mermomocí usilovali v trapný a často dosti nejapný žert. A přesto se mu můžeme zplna hrdla smát - a možná nám ani nic jiného nezbývá.

13 06.10.2019

Stopařova průvodce jsem si o letošních prázdninách znovu přečetl a znovu jsem se pořádně zasmál. Tentokrát jsem zkusil přečíst originální verzi, ale díky tomu, že českou znám velmi dobře, nebyl pro mě problém porozumět i výrazům jako "pangalactic gargle blaster" (pangalaktický megacloumák).
Douglas Adams píše záživně a hlavně se vůbec nebojí všelijakých absurdit, které jeho knihu dělají lehkou jako pírko. Hlavní poselství knihy pro mě ale asi zůstává takové, že svět není tak důležitý, jak se zdá. Je to poselství jednoduché, ale mně stačí, protože jsem součástí světa a nejsem tak důležitý, abych požadoval něco víc.

13 01.09.2019

Pěkné, (tím čistým - dětským způsobem) kritické zamyšlení, které mimoto přináší poselství lásky pečlivě zakonzervované a přece vždycky čerstvé. Mám rád knihy, ve kterých zůstává význam jak pro dětské čtenáře, tak pro ty dospělé. Každému to dá možná trochu něco jiného, v lepším případě může povzbudit dialog - nejen proto si myslím, že čtení svým dětem (před spaním či kdykoli jindy) by měli praktikovat všechny děti a jejich rodiče. A jen málo knih dokáže dospělým vštípit zpět tygří pohled na svět a jen málo knih dokáže v dětech tento pohled uchovat. Tracyho tygr mezi takové knihy bez pochyby patří!

11 26.08.2019

Někteří lidé se bojí chodit do velkých obchodů s oblečením kvůli tomu, že by je chytla nakupovací mánie a utratili by tam tisíce a tisíce korun. Já to tak mám s antikvariátem. Bojím se tam trošku chodit, protože je tam tolik krásného, že by snad byl hřích odejít s prázdnýma rukama. A tak chodívám pryč s prázdnou peněženkou.
Ale stojí to za to! Přibližně před rokem jsem si v antikvariátu koupil i sbírečku Host do domu a to ve formě "kolibříka" (kdo by odolal takovému svodu antikvariátu?!) a tak mě od té doby provází v kapsách a pokud mám zrovna chuť na nějakou básničku, tak si ji přečtu.
A chutě jsou to různorodé. Někdy si potřebuji s básníkem postesknout nad nespravedlností světa, jindy se Wolkerovými slovy rozplývám nad krásou lásky mezi lidmi - a to jak partnerské tak třeba mateřské, někdy si potřebuji uvědomit, že na každém člověku na tomto světě záleží - na nikom více, na nikom méně, a jindy zas se chci zastavit u prostých věcí tohoto světa a obrazy a přirovnáními poznat, jak i to nejprostší v sobě skrývá nevyčerpatelnou krásu - a až spojením všeho prostého vzniká komplexní rozmanitost našeho světa.
S básníky, jejichž básně čtu, mám často něco společného. U Wolkera si nejvíce cením a je mi nejvíce blízký jeho mladický (někdy až dětský) a nezkažený pohled na svět, který - ačkoli v něm lidé zkaženosti páchají - je stále místem k údivu... a obdivu.

POKORA

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až obejmu se s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

11 08.05.2019

Kuře melancholik je zoufalý výkřik duše spisovatele, výkřik nad společenskou nespravedlností, všudypřítomným zlem, protestní výkřik, který nenachází žádné východisko z nynějšího stavu.

V knize je popsáno život, či spíše umírání dítěte a kuřete, přičemž jejich popisem získává čtenář dojem rovnocennosti jejich postavení i jejich osudu, osudu naprostého odvržení od světa kvůli jejich nepřizpůsobivosti. Naivně nevědomé dítě (a kuře) nemá ani ponětí o tom, jak funguje společenský řád, jak "funguje" svět, nechápe smrt své matky a když její mrtvolu zakopávají do hrobu, dítě pláče ne kvůli matce, ale kvůli pro něho krásné rakvi, která takto skončí pohřbena a už se z ní nebude moci těšit. Dítě je i k prospěchářským polibkům své "nové" matky docela netečné.

Dítě, které si přisvojováním různých slov pro ně cizích dozví, že kuře je "melancholik" přijme toto slovo (stejně jako by asi přijalo jakékoli cizí slovo popisující kuře) za pojem hluboké nespravedlnosti, kterou společně s kuřetem pociťuje.

Kniha je krutá, zoufalá a až pronikavě přirozená. Josefu Karlu Šlejharovi se podařilo potřít snad veškeré rozdíly mezi lidmi a zvířaty (vždyť i gramaticky jsou kuře i děcko neutrálního rodu) a to jak vnější (častým přirovnáváním dítěte k různým zvířatům či přírodním jevům) tak i vnitřní, které si lidé často tak rádi a pyšně připomínají. A co víc, myslím, že se mu podařilo ukázat i to, že lidé jsou ještě horší než-li zvířata, lidé, kteří o sobě tvrdí, že jejich řád je řád etický, se nakonec prokážou za niternou součást tohoto řádu - ztělesněné zlo.

Novela končí tak, jak skončit musela - svět se tiše zbaví kuřete i dítěte, vždyť přece nebyly ničím jiným než nechtěnou kaňkou na společenských šatech jeho pusté zatvrzelé pseudokrásy, která vše pro ni ošklivé, tedy jiné, zanechá svému beznadějnému osudu.

11 18.03.2018

Poučení: Jak lehko se může stát z dobře vypadající myšlenky něco hrozného.

Kniha po přečtení asi patří mezi mé nejoblíbenější, viděl jsem i film, ten mě ale v žádném případě tolik nezaujal. Kniha popisuje děj v SSSR sice na jednu stranu alegoricky, ale na stranu druhou až hrozivě podrobně, myslím, že tuto knihu by si měli přečíst všichni lidé, kteří důvěřují myšlenkám sovětského komunismu a lidem, kteří ho založili.
Občas mi bylo zbytku zvířat i líto, líto, kvůli tomu co museli vytrpět, ale i kvůli tomu, že oni nechápali co se děje a evidentně chytřejší prasata využili své inteligence ne k tomu, aby povznesli úroveň celé farmy, ale jen tu svou.
Toto nakonec zbylo ze všech 7 přikázání, které Napoleon zrušil:
VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ JSOU SI ROVNĚJŠÍ.

11 05.09.2017

Zásadní tezí knihy je to, že láska není něco, co máme v sobě dáno a můžeme to kdykoli ze sebe rozdávat - naopak láska je umění, proto je třeba se mu - jako každému jinému umění - učit.
Myšlenka o tom, že člověk miluje, aby překonal vlastní samotu, kterou mu jeho pobyt ve světě přirozeně určuje, je asi nadčasová. Velmi mě také zaujal popis lásky v soudobé společnosti, založené na tržním hospodářství (jak by asi Frommův popis vypadal teď v souvislosti s rozvinutým světem médií?!) - náhled na lásku se mění společně s časem, ale Fromm se stejně pokusil popsat principy fungování lásky nadčasově.
Jak se mu to podařilo? Rozdělení lásky na její typy je jistě k hlubšímu zkoumání potřeba a kniha základní rozčlenění nabízí (často velmi málo rozvinuté, ale přece...). Problém (a to u sociologa dosti značný) se ale nachází v tom, jak Fromm popisuje komplementaritu muže a ženy. Jako téměř vždy se ale při hlubším prozkoumání používaných pojmů při důkazu toho, že muži a ženy se doplňují, zjistíme, že ženám se přisuzují jisté objektifikující vlastnosti. Nevím, kolik žen by nyní řeklo, že mezi základní atributy jejich lásky ke svému partnerovi patří "mateřskost". Nejde ani o to, kolik žen by to řeklo, ale spíše o to, že tomu tak není - nebo spíš není tomu tak ve všech případech, a proto by se tomu neměla přisuzovat univerzální pravdivost. Stejně tak je to u ideje bezpodmínečně milující matky a "pouze za zásluhy" milujícího otce. Nechci říct, že to je "pouze" stereotyp, protože Fromm má pravdu v tom, že se tento obraz odráží i v náboženství. To ale neznamená, že je to něco neměnného, vždyť dnes vidíme, že společnost se mění a to dosti razantně. "Komplementární" pojetí muže a ženy ztroskotává i na faktu existence homosexuality, nebo spíše šťastné homosexuality, protože podle Fromma "homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti (pozn. - od ženského principu); není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat".
I tak ale stojí po knížce sáhnout. Láska je hodna vědeckého zkoumání. Důležitější je ale určitě praxe. :-)

10 11.10.2019

V Továrně na Absolutno nám Čapek znovu předkládá problémy dovedené ad absurdum, společenské problémy, které jsou schopny rozvrátit zdárné směřování lidské civilizace i celého světa.

Stojí za to se za myšlenkami ohlédnout.
Celou knihou prosvítá motiv náboženství, vždyť "Absolutnem" je myšlen Bůh, jehož esence vychází z Karburátorů. Můžeme to brát jako kritiku náboženského fundamentalismu, klerikalismu nebo - a toho chci ve svém komentáři docílit - můžeme přemýšlet dál a pod Absolutnem si představit jakoukoli ideu, která se dá uctívat. Nemusí jít tedy o Boha ve smyslu ryze náboženském, ale může jít o ideu národa, ideu politického zřízení - ideu, kterou si člověk může zbožštit a při jejím uctívání zapomenout na lidi ve své blízkosti.
Záměrně používám slova "lidi" a ne celé "lidstvo", protože je v tom neodmyslitelný rozdíl. Lidé ovlivnění Karburátory totiž často měli na mysli blaho celého lidstva - rozdávali vše chudým, dali své továrny do rukou dělníků a všichni společně bratrsky uctívali své Absolutno. A díky tomuto Absolutnu jim byla dána hojnost všeho - Absolutno uzdravovalo, dělalo zázraky a samo vyrábělo produkty - dělníků již nebylo třeba. Přátelé mi jednou povídali o Čapkově kritice komunismu - kritice "zleva" - při četbě "Továrny" jsem se asi alespoň trochu přiblížil tomu, co tím myslel(i). Lidé v mém okolí a - co si budeme nalhávat - lidé obecně často povídají: "jo, jo, ten komunismus, je to skvělá myšlenka - jen kdyby to tak fungovalo" - tedy neinklinují ke komunismu pouze pro to, že je nemožné ho dosáhnout. Čapek činí něco úplně jiného - ukazuje, že kdyby to fungovalo, bylo by to hrozné - tedy že to vůbec spásná myšlenka není. Ukazuje, že pokud se lidé přimknou k nějaké "spásné" myšlence, ať už je jakkoli skvělá a jakkoli na první pohled směřuje ke prospěchu lidstva jakožto celku, zapomenou na lidi kolem sebe - na jednotlivce - ačkoli třeba milují celý svět, na své blízké zanevřeli pro něco "je přesahujícího". Kritika komunismu se v knize projevuje i jinak (Absolutno a lid mu sloužící neví, co s přebytkem určitých produktů, když jiných má na druhou stranu nedostatek - nezbývá nic jiného než je vyhodit - kritika centralizovaného hospodářství; lid sloužící Absolutnu ruší peníze a uvrhuje svět do absolutního chaosu atd.), pro mě ale nejdůležitější je kritika upnutí se k nějaké idei - a na příkladu ideje pomoci bližním/celému světu to jde ukázat krásně.
Důležitým faktem je, že Karburátorů je mnoho a jejich uctívači se dostávají do sporů o to, jaké je tedy to pravé - jaký je ten pravý Bůh, ta pravá idea. Velmi se mi líbil náboženský konflikt mezi uctívači "kolotočového" Boha a "bagrového" Boha, protože ukazoval v plné kráse tu nesmyslnost takových bojů mezi lidmi.

Bohužel ale musím říci, že způsob kompozice byl dosti rozpačitý. Ačkoli se mi velmi zamlouval způsob střídání míst děje a rychlé skoky z místa na místo, některé kapitoly byly příliš rozvláčné, plné pro hlavní myšlenky zbytečných až snad těmto myšlenkám ubližujících popisů. Taky se mi zdálo, že Čapek se při vypuknutí Karburátorových událostí na celém světě nedokázal rozhodnout, zda dát přednost popisu světa jakožto celku nebo znovu událostí lokálního významu - nakonec tato místa zůstala taková "nemastná, neslaná". Nicméně i stránky naprosto vybočující z myšlenkové linie jsem si sem tam dokázal velmi prožít - velmi se mi zamlouvala kapitola, která se téměř celá skládala ze začátků novinových článků referujících o událostech na různých místech světa.

Kniha by mohla být redukcí zbytečných kapitol o pár desítek stránek kratší a pointa/Čapkovy myšlenky by tak pro každého čtenáře značně nabyly na významu - je nutno přidat slovní spojení "podle mě", protože každý to může vnímat jinak.

I přesto myslím, že poselství knihy je tak silné, že stojí za přečtení. Čapek totiž činí něco velmi specifického - slovo dystopie získává teď v mé mysli i zcela jiný význam než ten "orwellovský" - Čapek ukazuje, že to, co lidé vnímali/vnímají jako utopii - jako splněný sen o spravedlivé a bůhví jaké ještě společnosti - je vlastně dystopie, že ideje svou podstatou často zrazují samy sebe a to, co stojí za to propagovat - jít za tím - nejsou podrobně promyšlené sny - stroje na štěstí, ale prostá (řekl bych "vesnická" - v tom dobrém slova smyslu) láska a úcta k druhým.

10 29.12.2018

Kdysi dávno jsem asi jako desetiletý četl tuto nádhernou knihu. Příběh nesoucí název s jasným biblickým odkazem ve mě zanechal vzpomínky spíše pocitové než dějové. Vždy si vzpomenu na obraz malé nemocné holčičky, která snad stejně jako čtenář nevěří, že brzy opustí tento svět. Dveře - přicházející rodiče. Okno - anděl. A hlavně trocha dětského pláče i očekávajícího úsměvu.
A jak příběh dopadl? Taky už nevím, ale očekávám, že špatně, pokud to moje mysl vyčlenila z vědomí.

A jak jsem si na ní nyní vzpomněl? Zableskla se v poličce a já si jí všiml.

Pokud chcete pomoci dítěti či sobě s přijetím existence otázky smrti, tak neváhejte a sáhněte po této knize.

10 26.06.2018

Kniha "Proč nejsem křesťanem" je poměrně starého vydání a pokud si ji opravdu chcete přečíst, tak občas nedoporučuji sjíždět pohledem k poznámkám překladatelů věčně elegantně demonizujících Západ a propojujících náboženství s kapitalismem. A to jenom pokud si knihu opravdu CHCETE přečíst, což bych vám příliš nedoporučoval a to z několika důvodů.

Prvním důvodem je notorické omývání negativních historických skutečností církve, o kterých již sami ze zkušenosti musíte vědět dost. Druhým není v žádném případě objektivní pohled na věc, ale na druhou stranu ten se ani nedá očekávat, protože hlavním cílem odpovědi na otázku "Proč nejsem křesťanem" jsou jistojistě negativa křesťanství. Dále mi přijde nepochopitelné Russellovo (záměrné?) vyjímání slov z Bible a jejich doslovné rozumění, což s Russellovým nevídaným nadšením pro vědecké poznání, které mimojiné slouží jako zdroj společenského štěstí, plodí nanejvýš pochybná tvrzení, o nichž stále nedokážu s jistotou určit, jestli je bral autor vážně – například: "Kristus nám přikazuje, abychom se stali takovými, jako jsou malé děti, avšak malé děti nemohou pochopit diferenciální počet ani zásady peněžního oběhu ani moderní metody boje s nemocí."

Na druhou stranu musím přiznat, že některé pasáže o výchově dětí v náboženském duchu a o špatných vlivech náboženství na společnost měly něco do sebe, ale jelikož texty pocházejí někdy z 20. let minulého století, jsme nyní schopni zpětně říci, že si z nich církev vzala ponaučení a částečně svá dogmata obměnila, či objasnila trochu jiným způsobem. Ani já se ale na to ve většinově ateistické zemi nemůžu dívat nezaujatě, ale vím, že některé pro společnost nepřínosné fundamentalistické názory jsou některými stále zastávány, v některých zemích dokonce většinou společnosti. Myslím tedy, že Russellovy názory částečně pomohly k uvědomění chyb na straně všemožných církví, přitom ale také pomohly rozohnit novou nenávist mezi ateisty a věřícími, které možná někteří ateisti po přečtení této knihy mohou považovat za nevýslovné primitivy, což ale v žádném případě nemusí být pravda. Jsem si ale téměř jist, že Bertrand Russell toto nikdy nechtěl, jeho protiválečné názory, v nichž chtěl najít štěstí společnosti jsou toho důkazem.

Poslední část knihy byl rozhovor mezi Russellem a knězem Coplestonem o existenci boží. Nejdříve jsem si myslel (jak je dobrým zvykem všech takovýchto rozhovorů), že jedna strana (ta, která to publikuje - tudíž Russellova) vyšle favorita proti někomu, kdo je buď inteligenčně na velmi nízké úrovni, nebo zrovna po náročném dni odchází z práce a vůbec se mu nechce debatovat s nějakým chlápkem, ať už tvrdí cokoli. Nakonec jsem byl ale touto debatou příjemně překvapen, argumenty na obou stranách byly zajímavé a nevšiml jsem si ani náznaku nějakých urážek. Russell ale stále obhajoval morální principy a dle mého názoru neměl svoji obhajobu tak logicky objasněnou jako jiné části svých teorií. Zajímavé bylo, že Russell obhajoval morální principy velmi podobné křesťanským a nedokázal zcela dobře vysvětlit odkud tyto principy u něho pramení (nechtěl se jak přiklonit na stranu toho, že je získal od svých "tetiček a chův", jimiž často kritizoval vliv trestů na přirozený vývoj dítěte, na druhou stranu argumentace jeho "pocity" mi připadala nedostatečná). Z toho (dle mého názoru plyne) ponaučení, které by se ve slušnější formě dalo zformulovat: "Nejez tam, kde vykonáváš potřebu"

Abych vyzdvihl taky nějaké pozitivum, tak je to Russellova úderná kritika církví a jejich nepřiměřené moci. Nakonec se tedy Russellovi snad podařilo spolehlivě odpovědět na otázku, proč není křesťanem ve smyslu členem organizované církve.

10 13.11.2017

Hra dobrá, neoslovila mě sice tolik co Zahradní slavnost, ale když jsem se nad tím zamyslel, sám jsem se divil, co vše se v ní dá najít.
Když jsem ji poslouchal (audioknihu namluvenou Havlem a Landovským) nejdřív jsem z toho cítil pouze humornou kritiku absurdních poměrů v normalizačním Československu. Poté jsem se ale víc zahleděl do dvou světů, které se ve hře setkávají - ten Vaňkův, intelektuální plný vznosných principů, za kterými si pevně stojí a pro sládka také plný známých tváří z televize (Bohdalka, Gott) a na druhé straně ten sládkův - intelektuálně prostý a točící se hlavně kolem piva. Oba po tom druhém něco chtějí - během hry se ukáže, že Vaněk by chtěl teplejší pracovní místo ve skladu a sládek zase na oplátku potřebuje, aby na sebe sám Vaněk psal udání.
Často jsem si spojoval postavu Vaňka se samotným Havlem, ale myslím, že to tak přesně nebude. Vaněk se nenápadně, ale přece vyznačuje i celkem podlými rysy - tím, že není příliš hovorný si jich ale jen velmi těžko všímáme - vždyť hra vede diváka/čtenáře k tomu, aby spíš našel nějaké osobnostní rysy u postavy sládka. Nicméně Vaněk je rád, že si domluví práci skladníka, i přesto, že už tam jeden skladník je - na otázku "co by pak bylo se starým Šustrem?" sládek nijak konkrétněji neodpovídá a Vaněk (možná vypočítavě) tento problém již dále neřeší. Stejně tak je možné jeho přehnanou slušnost i odmítání piva číst jako povýšenecký postoj vůči sládkovi. I mezi řádky používá svou "intelektuálštinu" k ponížení sládka (sládek: snad jsem blbej, ale jsem férovej - Vaněk: to jste - ). Do poslední chvíle komedie pro mě hořce vrcholí závěrečným monologem sládka, který pro mě není jen řečí opilého burana, ale spíš řečí člověka, který přes všechny své nedostatky reflektuje Vaňkovo pokrytectví - to, že dokáže vyměnit člověka za své principy. To, že je závěrečná scéna stejná jako první neukazuje jen na opilost obou, ale hlavně na to, že Vaněk chtě nechtě padá ze svého intelektuálského nebíčka do hnusného a těžké světa toho, kterým pohrdá - jde na záchod a na otázku "jak to jde?" odpoví "buransky" "je to všechno na hovno".

9 26.04.2020

Ačkoli mě "Spalovač mrtvol" nijak hluboce neoslovil, mohu s čistým srdcem říci, že mě celkem uklidnil.
Co mě zaujalo nejvíce, bylo vypravěčské mistrovství Ladislava Fukse - kniha, ač je přítomen klasický románový neosobní vypravěč, se točí kolem myšlenek a slov Karla Kopfrkingla - nevnímáme tak svět z jakési neosobní objektivní perspektivy, ale z pohledu spalovače mrtvol. Hlavní hrdina připadá čtenáři zprvu mírný a vlídný - mluví vznosným jazykem, nekouří ani nepije (jak často druhé upozorňuje) a starostlivě dbá o svou rodinu. Snad jedinou vadou na vlídném plynutí textu je jeho záliba ve smrti, jeho snaha o záchranu veškerého lidstva před pozemským utrpením skrze kremaci. Kdybych byl neznal slavné filmové zpracování, nevím, v jaké části knihy bych byl schopen si uvědomit, že Karl Kopfrkingl není pouhým podivínem, ale někým, kdo se obecně považuje za psychopata. Právě vyprávění z jeho pohledu ho činí "dobrým", "zachraňujícím" - není dán důraz ani tak na jeho ponížení před nacismem, ale ani (zejména) na jeho hrůzné činy, které jsou odbyty v pár větách - právě proto, že to není ničím hrůzným pro něho samého.
Opakování stále stejných frází, stálé připomínání si napohled nedůležitých faktů, nezřetelné hranice promluv a vypravování, pasivita postav - jako kdyby všichni byli po celou dobu mrtví a leželi v rakvi a Kopfrkingl je kontroloval a mluvil k nim - (Lakmé je snad už od počátku pouhou nezřetelnou figurkou, ke které "Roman" mluví - ne se kterou mluví) - to všechno tvoří ze Spalovače mrtvol geniální chorobopis ne zvenčí - z hlediska lékaře - ale zevnitř - žitý a prožívaný samotným nemocným.
Do toho všeho, na první pohled tragického, přidává Ladislav Fuks ale jistou dávku grotesky - proč bychom se nemohli na celý román dívat z pohledu sarkastického a nad všemi výpověďmi se spíš usmívat než plakat? Zmatení a hluční manželé (tlouštík a žena s pérem na klobouku) působí v mnohých kapitolách jako bílé pruhy v textu té černé, nemocné a smrtí posedlé zebry. Nakonec jsem měl pocit, že sleduji jedno velké divadlo - cítil jsem se, že ne postavy knihy, ale že já jsem návštěvníkem panoptika s voskovými figurínami. Paradoxně to byl právě ten fakt, že jsem už neviděl předěly mezi realitou a hrou - mezi fikcí a možnou skutečností - a mezi tragickým a groteskním, tím, co mě na knize tak uklidnilo. Proč, sám nevím.

9 03.03.2020

Dlouhá novela nebo krátký román o jednom cizinci. Budeme-li pátrat v čem spočívá "cizota" hlavního protagonisty, bílého Francouze žijícího v Alžíru jménem Mersault, můžeme dospět k mnoha rozdílným výsledkům. Dalo by se říci, že Mersault je člověk zbavený okovů společenské konvence. Nikdy neříká a nedělá něco jen proto, že by se to tak mělo říkat a dělat. Zároveň si nestaví falešné naděje, ke kterým by se upíral a ubíral. Snad by se dalo říci, že Mersault se tím, jak ze sebe shazuje všechny zásady, stává autentickým člověkem bez nesmyslné krusty, kterou společnost obalila duši člověka. Pocit originality jedince a nesmyslnosti společnosti paradoxně založené na tom, že všemu dává smysl, ještě podtrhuje soudní proces, který z Mersaulta neschopného říci cokoli jiného než to, co zažil, to co považuje za pravdu (protože "lhaní není jenom říkat to, co není pravda, ale i to říkat více než pravdu"), dělá v očích čtenáře i Camuse samotného nespravedlivě odsouzeného mučedníka.
To ale nic nemění na tom, že zabil. Zabil člověka, který byl v rámci mnoha pojmenován pouze jako "Arab" a jeho příběh se více nerozebírá, jako kdyby byl ničím. Nevím, mám z celého Cizince velmi zvláštní pocit. Život se prý dá lépe žíti, když nemá žádný smysl, stejně jako život Mersaultův.
Obdivuji Cizincovu cizotu, to, jak se vzpírá společnosti tím, že si na nic nehraje, ale na druhou stranu mě děsí to, jakým způsobem se dá zlehčit vražda. Nemějme to ale za zlé pouze Camusovi, který ze svého Mersaulta udělal svým způsobem mučedníka pravdy, ale spíše soudním procesům, protože ty se na zlehčování vraždy v knize podílejí ještě více. To, jakým způsobem bude posouzen trestný čin vraždy, nezávisí na tom, kdo řekne pravdu, ale spíše na tom, kdo k pravdě přidá mnoho pravdě-podobného svědčící v prospěch jeho strany. A v knize taky z velké části na tom, jaký vliv má proces na city porotců. A to vše rozhoduje nejen o posouzení vraždy, ale i o životě a smrti vraha.
Asi je třeba nepřestávat číst Cizince především proto, abychom stále vnímali absurdně pokrytecké uspořádání a očekávání ve společnosti, která si hraje na vážnou a schopnou rozhodnutí, ze kterého může vyplynout i naše smrt.
V zemích, kde je stále povolen trest smrti, bych shazoval výtisky Cizince z letadel. :-)

9 30.10.2019

Román, který bývá nazýván často psychologickým, filozofickým, politickým i sociálním, v sobě skrývá originální kompilát všech těchto přídomků.
Postavy ve Zločinu a trestu žijí ve světě týraném ubohostí, chudobou a nespravedlností, žijí v realitě. K této skutečnosti přistupuje každý jinak, někdo se světu pokorně poddá, jiný chce bojovat a mermomocí tuto skutečnost změnit. Takto se ale postavy dostávají do konfliktu nejen se světem, ale i s jednotlivými lidskými bytostmi.

Rodion Romanyč Raskolnikov je studentem práv. Nedokáže se vyrovnat s nespravedlností světa, proto v něm vzniká jakási spásná myšlenka. Myšlenka, která mu dává naději, že on je ten, který dokáže změnit svět k lepšímu. Podle jeho konceptu jsou někteří lidé na vyšší úrovni než jiní, a proto je jim dovoleno spáchat něco, co nižší společnost nazývá zločinem. Zde nastává problém, protože Raskolnikův koncept se dostává do konfliktu s lidským já, nedokáže totiž najít ty vyšší lidi, protože ať najde kohokoli, vždy dříve či později zklame - všechny vyšší lidi, pro něž neplatí tresty, si Raskolnikov převedl do objektů a nedokázal se smířit s tím, že smýšlejí jinak než jim on sám zamýšlel (např. jeho sestra Duňa, kvůli které zčásti zločin spáchal, pro něho byla z dopisů hodna jeho pomoci, vše se ale změnilo, kdy ona sama přijela do Petrohradu, protože teprve v tu chvíli začal být vztah opravdově oboustranný).

Zločin je pro Raskolnikova pojem, který za název svého činu odmítá přijmout. Vždyť přece jenom zabil "veš". Zabil sice, ale podle něj zabil pro větší dobro. Komunista Lebezjatnikov v knize pro mě hrál velice důležitou roli, byl to totiž on, který přednesl koncept o tom, že "pokud zmizí prostředí vytvářející zločin, zmizí také zločin", Dostojevskij naivnost tohoto názoru dovádí až do krajnosti, kdy Lebezjatnikov tvrdí, že "pokud člověku dokážeme, že nemá důvod proč plakat, přestane plakat." Postupem času se ale ukazuje, že zločin je něco, co do lidského soužití patří, a i přestože se jeho váhu kdekdo snaží snížit utilitaristickými a jinými myšlenkami, zločin tu bude vždy. I kdyby se změnily mravní a morální hodnoty, zločin zůstane neotřesen, je totiž hluboko zakořeněn v lidských vztazích, ve vztazích mezi jednotlivými já, v trhlině subjektu a objektu.

Raskolnikův model byl předem určený k neúspěchu. V epilogu se Raskolnikovi zdá sen, sen o epidemii, která postihla lidstvo a způsobila nesnesitelný zmatek a bezpráví mezi lidmi, kteří si šli každý jen za tím svým, a proto nebyli schopni domluvy. "Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo ty lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas."

Koncept "my a oni" je něco, co se v životě člověka objevuje velmi často, pokud na něm ale budeme lpět příliš dlouho, budeme zklamáni já, kterými nejsme, budeme zklamáni a vystrašeni tím, že druzí jsou také subjekt. Stejně jako Nietzschův Zarathustra byl zklamán, když se setkal s nadlidmi, tak i Raskolnikov byl zklamán, že se jeho "my" redukovalo na pouhé "já", ba co víc - byl tím doslova zničen. Uvědomění a přijetí prostého faktu, že druhý je taky subjektivní já, které si mě samého představuje jako objekt a že proto nikdy nedokážu najít člověka, který sám o sobě může říci, že je takový a makový, protože jeho vlastnosti jsou dané teprve druhými, na kterých je takto závislý, je tak nesnesitelně těžké, že jediným východiskem je únik a to i ve formě přiznání se ke zločinu vůči pozorovatelům - plně potvrdit sebe jakožto objekt.

9 26.12.2017

Zprvu na mě Hesseho styl psaní velmi zapůsobil - úvod psaný uvědomělým měšťákem a zejména Traktát o Stepním vlku. Autor se nebál experimentování se stylem i s dějem, který ještě mezi válkami nebyl zas takovým zvykem. O filosoficko-psychologických myšlenkách předávaných v knize jsem nejdříve uvažoval jako o verzi Nietzscheho "for dummies" spojeného s jungiánskými archetypy (zejména "já" a "stín"), a ten styl podání mi celkem vyhovoval.
Ale... čím dále jsem se v knize prokousával, tím více mi bylo zřejmé, že šíře toho, co chce autor pojmout, je příliš velká na dvě stě stran románu (snad by to šlo lépe básní?). Navíc hlavní hrdina stále více prosvítal jako autorovo alter ego (i biografické údaje sedí - protiválečný pamflet, žena se schizofrenií...), což by samozřejmě nemusel být takový zádrhel, kdyby se Hesse nesnažil popsat něco tak univerzálního jako lidskou duši a zápasy v ní. Jistě můžete namítnout, že o to více by byl jeho popis autentičtější - na mě to ale tak nepůsobilo. Naopak do dialogů sebe se sebou (Harryho s Hermínou) včlenil teze, které tím, že se autor jasně nedistancoval od hlavního hrdiny, působily ne zamyšlení, ale pocit samozřejmosti. Ať je to více jasné - několikrát v textu se objevuje myšlenka, že nic jako JÁ není. Myšlenka zcela logická, nicméně postavy (i v magickém divadle) to prezentují a přijímají s nesmyslnou samozřejmostí, i přestože stále operují i s "říší nesmrtelných". Tato říše nesmrtelných je asi ta největší kravina, která se tam mohla pro myšlenkovou udržitelnost díla dostat - v dialogu Harryho a Hermíny, který mi nápadně připomněl aktivní přitakávání společníků Sokratových i ve chvílích, kdy Sokrates řekne něco zcela nesamozřejmého a nelogického. Ať už je tato říše nesmrtelných míněna jakkoli, nedává samozřejmě smysl, pokud já není. Jak správně poukazuje bystrý český filosof-youtuber Antonín Dolák - je nesmysl tvrdit, že já není a s tím tvrdit, že tím, že to zjistíme, si pomůžeme - protože již není KOMU pomoci.
S postupem knihy se ztrácel i barvitý popis scén a magické divadlo na mě působilo velmi útržkovitě, černobíle a především násilně ukončeně.
Na druhou stranu ale Hesse dokáže být bystrým nejen v předpovědi Druhé světové války (i její příčiny v lidech), ale i v problematice vysoké a nízké hudby, původu a metafyzického účelu hudby (připomínající Nietzscheho Zrození tragédie), v popisu idealistického ducha němectví, v metafyzickém účelu humoru (na to klade Hesse obzvlášť velkou důležitost! a mně přijde, že to byla jedna z mála věcí, kde se filosoficky dostal až trochu za Nietzscheho - možná k Bergsonovi?) a v mnoha dalších tématech.
Bohužel však musím konstatovat, že o všem tom vám dokáže lépe a vlastně v podobném duchu poreferovat Nietzsche.
Stepní vlk bylo dílo svého času přelomové - je lákavé, protože v sobě obsahuje mnoho tezí, které můžou pomoci v jakémsi duševním "sebeuzdravování". Určitě to není dílo pesimistické, spíše naopak. Stále však zůstává dílem meziválečného období spojeným s duchem té doby a příliš spojeným s autorem. To, čeho si velmi cením na autorech beletristické literatury je to, že se ve svých knihách dokáží od sebe odpoutat, a tak vytvořit něco tak velkého a nádherného, že ani oni sami to nejsou schopni zcela pojmout. Dokázal to Hesse? Dokáže Stepní vlk žít i po smrti svého autora?

8 01.08.2020