Chytuš komentáře u knih

Paní Mornštajnová, Vašim příběhům bych mohla naslouchat donekonečna. Děkuji Vám, že pravidelně přispíváte do klenotnice české literatury svými skvosty, po kterých se čtenáři lačně natahují a nasávají je jako houby. A to je moc dobře, protože témata, o kterých píšete, by neměla být zapomenuta. A Vy o nich píšete tak krásně, hořkosladce, stejně, jako je život sám. Jsem nadšena, unešena a dojata, stejně jako u Vašich předchozích knih.
Jen v jedné věci Vás neposlechnu. Hned ze začátku knihy píšete:
"Moje jméno není mezi zlatem vyvedenými nápisy na náhrobku jenom proto, že občas se vyplatí být neposlušná a drzá. Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." Tak to už se přesně stalo. Jakmile jsem dočetla, hned jsem předala dceři. A budu se snažit nadšeně šířit i dál. Nádherný čtenářský zážitek, ještě jednou děkuji.

168 26.04.2017

Porovnávat jednotlivé knížky Aleny Mornštajnové mezi sebou je jako řešit, jestli je lepší rubín, safír nebo smaragd. Všechno jsou to drahokamy, záleží už pak jen na osobním vkusu, jestli se vám líbí červená, modrá nebo zelená třpytivá nádhera... Pro mě to autorka znovu dokázala - nádherná a bohatá čeština (ach, už jen ten název, kolik v sobě skrývá skrytých významů) v kombinaci s kvalitně vystavěným příběhem dělá z téhle knížky další pozoruhodný čtenářský zážitek... Paní Mornštajnová, děkujeme, pište dál, vaše příběhy jsou prostě jedinečné a neskutečně čtivé!

161 04.08.2019

Tahle knížka má svoji nepopiratelnou přidanou hodnotu - z každého slova, z každé věty přímo sálá láska autorky k rodnému kraji. Kraji chudému a zapomenutému... A k lidem - tomu zvláštnímu mixu Poláků, Čechů i Němců. Autorce se pomocí rodinné ságy podařilo skvěle vykreslit místní prostředí, zvyky a tradice i letoru místních :-) Celý děj je zasazen mezi dva pro region velmi významné milníky - rok 1894 (velký zával v místních dolech) a 1921 (konečné určení hranice mezi Polskem a ČSR). Krásně napsané, poučné a nostalgické. Rozhodně doporučuji.
"A Barbora si je najednou jistá, že tímto okamžikem se v jejich životech všechno zlomilo k lepšímu. Smůlu si definitivně vybrali. Teď už bude jenom dobře.
Ona a hlavně mladí mají před sebou krásné časy.
Celé krásné dvacáté století." str. 245

152 24.07.2020

Je k neuvěření, jak Orwell skvěle tuhle bajku vystavěl. Není to žádné čtení mezi řádky, tahle alegorie je naprosto přesná, odráží historické události a naprosto nikoho nemůže nechat na pochybách, kdo je v příběhu kdo...
Je k neuvěření, že Farmu zvířat v Anglii nejdřív vůbec nikdo nechtěl vydat, aby se soudruzi nerozhněvali. Zato s příchodem studené války se vydavatelé mohli přetrhnout, aby mohli vydat zrovna oni... Svoboda slova? Asi stejná, jako dnes. Můžeš mluvit, ale některé věci lépe nerozebírat, abys nebyl označkován třeba jako štváč proti spojencům. A já myslela, že praví kamarádi vydrží i kritiku...
A do třetice je k neuvěření, jak jsou některé z charakterů stále platné i v dnešní době. Tolik Pištíků ve vládě, jen neslouží jen jedinému Napoleonovi, ale své pravdě dokáží snést jakékoli (i několikrát překroucené) argumenty...

146 15.06.2019

Další český autor, o kterém jsem nevěděla vůbec nic - o to větší překvapení a požitek byla tahle kniha. Moc nevyhledávám knihy s dvěma časovými linkami, protože obvykle se mi jedna z nich líbí mnohem víc a při střídání se už těším, kdy na tu "lepší", obvykle tu historičtější, znovu dojde - tady jsou ale příběhy krásně vyrovnané, v obou rovinách vyprávění (30-40 léta 20. století a 90 léta 20.století) se pořád něco zajímavého děje - jak historicky, tak v dění kolem jednotlivých románových postav, takže jsem se spíš dostala do stavu "ještě jednu kapitolku" a "ještě jednu"... Konec byl na můj vkus až moc sluníčkový, ale proč si občas nedopřát takovou pohádku s dobrými konci pro dospělé? Velmi doporučuji, četlo se skoro samo :-)

140 09.01.2024

Zopakování po ... no opravdu hodně letech. Znovu skvělé, ale oproti dobám mých gymnaziálních studií poněkud více znepokojivé, řekla bych. Asi se v současné době nenajde knížka novodobého autora, která by byla tolik citovaná, asi se nenajde nikdo, komu by pojem Velký bratr vůbec nic neřekl... Ještě tam nejsme přátelé, ale až mi místy vstával vlasový porost hrůzou, jak moc je lidstvo blízko. Odzbrojující, fascinující a nadčasové dílo!

"Strana usiluje o moc výhradně kvůli moci samé. Nejde nám o dobro chudých; jde nám jedině o ni. Nejde nám o bohatství nebo přepych, dlouhý život nebo štěstí; jen o moc, o čirou moc. Co znamená čirá moc, to hned pochopíš. Lišíme se od ostatních oligarchií minulosti v tom, že víme, co děláme. Všichni ostatní, ba i ti, co se nám podobali, byli zbabělci a pokrytci. Němečtí nacisté a ruští komunisté se nám svými metodami velmi přiblížili, ale nikdy neměli odvahu přiznat si, jaké jsou jejich motivy. Předstírali a možná dokonce věřili, že se chopili moci nechtěně a na omezenou dobu a že hned za rohem leží jakýsi ráj, kde si lidské bytosti budou rovny a kde budou šťastné. My takoví nejsme. Víme, že se nikdo nikdy nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl." str. 228

"Poslušnost nestačí. Pokud netrpí, jak si můžeš být jistý, že podléhá tvé vůli, a ne své vlastní? Moc spočívá v tom, že člověk způsobí druhému bolest a ponížení. Moc spočívá v tom, že se lidské vědomí roztrhá na kusy a zase složí do nových tvarů, podle toho, jak si usmyslíme. Začínáš chápat, jaký svět vytváříme? Přesný opak hloupých hédonistických Utopií, o kterých snili staří reformátoři. Svět strachu, zrady a útrap, svět, v němž týrá jeden druhého, svět, který až se zlepší, nebude méně nemilosrdný, ale ještě nemilosrdnější. Pokrok v našem světě bude pokrok směrem k větší bolesti. Staré civilizace tvrdily, že jsou založeny na nenávisti. V našem světě nebudou žádné city kromě strachu, zloby, radosti z vítězství a sebepokoření. Všechno ostatní zničíme - všechno. Už teď potíráme návyky, myšlení, které přežívají z doby před Revolucí. Přeťali jsme spojení mezi dítětem a rodiči, mezi člověkem a člověkem, mezi mužem a ženou. Už dnes se nikdo neodváží důvěřovat manželce, dítěti nebo příteli. V budoucnosti nebudou však ani manželky, ani přátelé. Děti budou matkám odebírány při narození, jako se odebírají vajíčka slepicím. Pohlavní pud bude vykořeněn. Plození bude každoroční formalita jako obnovení přídělových poukázek. Zrušíme orgasmus. Naši neurologové už na tom pracují. Nebude věrnost kromě věrnosti Straně. Nebude láska kromě lásky k Velkému bratru. Nebude smích kromě smíchu štěstí z vítězství nad poraženým nepřítelem. Nebude umění, nebude literatura, nebude věda. Až budeme všemocní, nebudeme vědu potřebovat. Nebude rozdíl mezi krásou a ošklivostí. Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky budou zničeny. Ale vždy - na to nezapomínej Winstone - vždy tu bude opojení mocí, které bude neustále sílit a bude stále rafinovanější. Stále, v každém okamžiku, bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že šlapeš po bezmocném nepříteli. Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři - navždycky." str. 231

140 05.04.2021

Za každou vydanou novinkou Aleny Mornštajnové se ženu jako slídící pes, u Listopádu jsem si ale dávala na čas. Přiznávám, že nastavené kulisy mě poněkud odrazovaly - nedokázala jsem si představit, že fikce potlačení listopadových událostí roku 1989 bude vylíčená tak, že jí uvěřím. Ale Alena Mornštajnová prostě umí - i tady vytěžila z fiktivních kulis maximum pro rozehrání odzbrojujícího rodinného dramatu. Skvěle vylíčené myšlenkové pochody Máji i Magdy mě místy úplně odzbrojovaly, v různých škálách emocí... Knihy paní Mornštajnové zkrátka mají sílu zasáhnout čtenáře na nejcitlivějších místech. A je úplně jedno, jestli si ke svému vyprávění vybere skutečné historické události nebo fiktivní minulost. Její knihy jsou totiž hlavně neskutečně lidské - a proto mají takovou moc a sílu...

"Víru ve spravedlnost a dobro neztratila najednou, vytrácela se po troškách, jako když se protrhne pytlík s moukou a zprvu z něj pomalu uniká jen slabý proud bílých zrnek. Ale trhlina se časem zvětšuje, unikající proud sílí a nakonec zůstane jen prázdný papírový sáček." str. 63

"Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je. ... Prostě jen nesmíme marnit čas a trápit se kvůli něčemu, co už nemůžeme mít. Zůstat trčet na místě a ztratit se ve smutku není řešení. Člověk by měl jít dál, ať se mu to líbí, nebo ne. Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné stěny postavíš jen z nových cihel." str. 229

137 05.09.2021

Čtenářský objev roku 2020. I když objev není to správné slovo - k tomu, že mi kniha vyrazí dech, jsem měla dostatek indicií... Jednak to byli skvělí Němci, které jsem už od autorky četla, jednak to byla spousta nadšených komentářů od mých oblíbených Databázových přítelkyň a v neposlední řadě mě přesvědčilo čtenářské nadšení mé dcery. Knížku měla do dvou dnů přečtenou, ve volných chvílích jí nepustila z ruky. A není se čemu divit - Zuzanin dech má všechno, co mají ty nejlepší romány mít - velmi čtivý styl, zajímavé téma, vyvolá spoustu otázek, je psaný nádhernou češtinou, název knihy je vzhledem k obsahu geniálně zvolený (Zuzanin dech se doslova vine celou knihou jako důležitý prvek - ať v milostných scénách, tak ve scénách, kdy se Zuzana snaží uklidnit)....

Podtrženo, sečteno - čtenářská lahůdka letošního roku, při které ztratíte dech...

135 14.12.2020

Stejně jako My děti ze stanice ZOO jsou mementem šíleného propadu dospívající dívky kvůli drogové závislosti, Vrány jsou mementem postupného propadu dětské duše v důsledku citového strádání v rodině. Depresivní, těžké čtení o tom, jak emočně nevyzrálí jedinci (nazvat je rodiči v tomhle případě opravdu nechci) dokážou úplně podupat a zničit dětskou duši. Opravdu náročné téma, které jde až na dřeň...

133 21.06.2020

Tato kniha by měla být povinnou literaturou nejen pro středoškolská studia, ale především bych jí v dnešních dnech poslala 2x na východ - jednu v ukrajinštině a druhou v ruštině. V češtině by si měli přečíst bez vyjímky všichni naši vládní představitelé. Samozřejmě by neškodilo ani jí pustit na jednání sněmovny před nějakým důležitým rozhodováním... Naprosto vyjímečně podaná marnost války, ať už jste na jakékoli straně... Vylíčení jedné ztracené generace. Chceme si vytvářet další? Myslím, že ne. Proto čtěte a vezměte si ponaučení. U téhle knihy je rozhodně z čeho brát...

129 19.05.2022

Opravdu krásná a originální kniha - nádherně poeticky vykreslená krajina a svérázní lidé, doplněná o dobové dokumenty, což krásně doplňuje a podtrhává celý děj. Pátrání Dory mě ani na chvilku nepřestalo bavit, stejně jako ona jsem chtěla pořád vědět víc a víc. Jediná linie, která pro mě nebyla úplně dostatečně dovysvětlená, byl Surmenin vztah a její dvě děti... Ale to je jen osobní názor :-) Rozhodně doporučuji k přečtení a zamyšlení (kam se řítíme, když všechny tradice, které překonaly několik století (a v průběhu dějin byly vždy někým potlačované), vymírají. Škoda, že s postupujícím "pokrokem" je ničená víra v něco "nadpřirozeného", co vlastně nadpřirozené až tak není, protože schopnosti "bohovat" provázejí lidstvo už od nepaměti...

129 01.08.2016

Takže takhle - Petra Dvořáková píše skvěle. Podařil se jí mistrovský kousek - napsat román o chlapovi, kterého by jste nejradši co chvíli zlískali, případně řádně nakopali do míst, kde by si to mohl líp pamatovat... Jenže zároveň ho prostě a jednoduše chápete. Je fakt, že Hynka Grábla asi nejlíp pochopí ti, co jsou přesně v jeho věku - tedy mládí v zádeli a do důchodu daleko... Ti mladší budou kroutit hlavou, co to ten stařík blbne a starší si zas možná postesknou "To za našich mladých let..." Ale ve skutečnosti to úplně perfektně sedí...
Naprosto skvěle je zpracované i nemocniční prostředí (to už Petra Dvořáková dokázala v posledním příběhu Sítí) - a jestli si myslíte, že tohle je fikce a takhle to v našem zdravotnictví nechodí, tak z vlastní zkušenosti můžu říct, že se možná Petra Dvořáková naopak ještě drží docela zpátky... Tady je naprosto jasné, že autorka má zdravotnické prostředí skvěle zmáknuté. Jak se ale dostala do hlavy nějakého chlapa, aby takhle odvyprávěvěla čistě chlapský příběh v ich-formě tak, že jí zbaštíte každé slovo, to asi zůstane jejím tajemstvím. Já nadšeně tleskám, volám BRAVO a těším se na další knihy! Myslím, že víc čtenářů by ocenilo spin-off pohledem ženských postav - mohly by se klidně střídat všechny ty hlavní - Markéta, Andrea, Anička, paní Grábelová...
"Zavřu oči zabořím nos do jejího výstřihu a nasaju vůni těla. V tu chvíli vím, že není žádná správná cesta. Že nedokážu být ani rovnej, ani křivej. Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit a táhnout bezpečně k cíli. Musím se spolehnout jen na to, že celá ztracená minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu plujícím ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno. Protože život bude ubíhat dál, bez ohledu a to, co si o něm myslím a jestli právě tenhle den není ten poslední.
A jediný, co v tom všem potřebuju, je ta úplně obyčejná a směšná útěcha. Ta, která mi dá možnost vydržet, než se zase dostanu nad hladinu a budu se moct nadechnout. Protože udržet se v životě nad hladinou trvale je pro člověka nemožný." str. 349

127 27.12.2019

Po pěti letech návrat k dnes již kultovní klasice - protože znáte někoho, kdo ještě nikdy o téhle knížce neslyšel? Mé doporučení k přečtení a uvedení tak do gymnaziálního čtenářského deníku ode mě dostal tentokrát můj sekunďáček, jehož profesorka zadala široký záběr - přečtěte si historický román, prozkoumejte, popište a zaznamenejte. Takže vzhledem k tomu, že se tak knížka znovu objevila u nás doma, neodolala jsem a zhltla jsem jí znovu. Jestli se ptáte, zda i na druhé čtení vás zaplaví vlny emocí, pak odpověď je rozhodné ANO. A dokonce nebohého čtenáře dostávají tak nevinné věty, jako poznámka malé Miry při první samostatné návštěvě půdy osamělého domu: "Nakoukla jsem dovnitř a přestala jsem se bát. I když venku pršelo, na půdě bylo světlo. Projasňovala ji okna ve štítech a dva světlíky. Podle mého názoru maminka na půdě nikdy nebyla, protože jinak by věděla, že okna jsou umístěná tak vysoko, že se z nich vypadnout prostě nedá." str. 83 Napoprvé možná vytušíte u podobné poznámky nějakou zradu, napodruhé už ale čtete se slzami v očích...

126 14.02.2022

Tahle kniha si mě vzala a odmítala pustit. Opravdu nádhera, osudy všech žen mi byly tak blízké, jako bych je znala osobně... Styl vyprávění byl také výborný, tak nějak časově sladěný - nejmladší Anežka vlastně skládá všechno dohromady, takže o Anně se toho dozvíme relativně nejméně, pořád ale hodně (no schválně jestli někdo ze čtenářů ví na vlastní prarodiče víc, obzvláště pak nějaké pikantnosti :-) Na co dlouho nezapomenu je ten hřejivý pocit u srdce - i přes všechny těžkosti, které je v životě potkaly a přes všechny překážky, které musely zdolat, zůstaly všechny (a nakonec i Anežka) rády na světě a prostě žily svůj život, jak nejlépe dovedly. Pro mě to byla taková malá oslava života. Vřele doporučuji!

124 01.08.2016

"Bůh mi dal ramena, dává mi i břemena."
Pro Štěpána to platí několikanásobně - jeho cesta dospíváním má hodně přívlastků, rozhodně ale není jednoduchá... Vyprávění o jedné životní ráně za druhou je překvapivě podáno s určitou lehkostí - může za to autorčin styl, kdy jednotlivé postavy staví před životní výzvy, kterým musí čelit a bojovat s nimi. Výsledky takového boje jsou málokdy vítězné, přesto z románu nečiší deprese a beznaděj - ba právě naopak... Ta podprahová naděje a touha po životě dělá z knížky malý zázrak. Velmi zdařilé - dojemné, smutné, lidské, očišťující a silné.
"Když máš možnost, tak dej."

123 15.08.2021

To by mě zajímalo, proč se přede mnou Alan schovával tak dlouho! Jak je možné, že jsme na sebe nenarazili už dřív? Byla by věčná škoda se s Alanem neseznámit - byla to totiž jízda - zeměpisná, dějepisná i akční! Alan je pro mě hrdinou roku - bavil mě jak mladý, tak stoletý. Alan je obdobou našeho Járy Cimrmana - světoběžník, co nechyběl (skoro) u žádné z podstatných historických událostí, hýbajících 20. stoletím. A vždycky víceméně jen tak, náhodou :-) Obdivuji se autorovi, jak mu to všechno krásně drží pohromadě bez jediného hluchého místa. Tohle jsem si vážně užila - a doporučuji všem, kteří hledají inteligentní a vtipný relax.

"Abstinenti sice obecně, podle Alana, představují hrozbu světovému míru, ale hodí se, když člověk potřebuje někam odvézt."

"Jmenuji se Dolar. Stotisíc Dolarů."
"Promiňte pane, můžete mi znovu zopakovat vaše křestní jméno?"
"Dvěstěticíc. Jmenuji se Dvěstětisíc Dolarů."

123 12.02.2021

Stále ještě přemýšlím, co k tomu říct. Tak hlavně - pět hvězdiček je pro tuhle lahůdku opravdu málo. Čekala jsem román o těžkém údělu Němců při odsunutí, ale dostala jsem mnohem, mnohem víc. Děj se točí kolem Gerty, ale rozhodně není pouze o odsunutých Němcích, řekla bych, že šikovně nastavuje zrcadlo celé době, počínaje druhou světovou válkou až po porevoluční období, kdy největší důraz je kladený na dobu poválečnou a období 50tých let. Čtení jsem si dávkovala, protože námět je opravdu hodně těžký a bolestný, nicméně zpracování je výtečné a velice čtivé. Rozhodně doporučuji všem k přečtení. A pokud znáte Brno nebo oblast Pálavy, bude pro Vás čtení velice příjemná třešnička na dortu. Děkuji paní Tučkové za nádhernou knihu, která pro mě osobně stojí v žebříčku ještě výš, než Žítkovské bohyně (i když i ty hodnotím velmi vysoko).

123 19.06.2017

Moje fantasy dušička plesá. Takové skvělé propojení fantasy a postapo budoucnosti jsem ještě nečetla. Vykreslený svět sklenařů i bojovníků pětadvacítky, nahlížený očima dvanáctileté Ilan a prodchnutý na každém kroku nějakým tajemstvím, mě opravdu bavil. Autorka odvedla skvělou práci, místy jsem si představovala všechno tak živě, že jsem sklenit nejenom viděla, ale dokonce jsem ho v myšlenkách nechávala rozeznít... Doporučuji nejen já - momentálních 999 hodnocení s výsledkem 94% hovoří za vše.

A ještě jedna technická pro ty, co se nikdy nedívají na konec knížky - tady to udělejte, ne však kvůli konci příběhu, ale kvůli slovníčku, který vás ze začátku rychleji vtáhne do nového světa...

120 23.07.2018

Víte, chtělo by se mi napsat, že je tenhle soubor fejetonů "strašně milý", ale už vím, že to by bylo špatně... A nevylepšilo by to ani slovní spojení "neskutečně milý", protože takhle knížka skutečná je. Takže se budu držet při zemi a použiji staré dobré "velice milý" :-)
Marek Eben píše úžasně, z každého fejetonu úplně sálá nádherná čeština, kdy si čtenář uvědomí, jak je naše mateřština vlastně krásná. A není to jen tím sálajícím pocitem z jazyka, obsahově jsou fejetony neméně hřejivé. Děkuji pane Ebene, užila jsem si každičkou stránku a už teď vím, že se k téhle netradičně vázané knížce vrátím, protože je to jedna z těch, které vás dokážou polaskat a pohladit v krajině srdeční...

119 13.01.2021

Naprosto nečekané setkání s nezapomenutelnou klasikou. Dnes jsem dceři půjčila v knihovně, protože sbírku mají číst jako povinnou četbu ve škole a sama jsem do ní znovu nahlédla s tím, že si balady trochu osvěžím. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si na nich smlsla na posezení :-) Znovu jsem si ověřila, že jsou v ní jak verše nesmrtelné a opravdu nezapomenutelné, které si člověk vybavuje i po desetiletích (Kytice, Vodník, Polednice, Štědrý den, Poklad, Svatební košile), tak ale i balady, které mi k srdci prostě nepřirostly - ani při předchozích čteních, ani teď (Záhořovo lože, Dceřina kletba). Nicméně jako celek - skvělé. Prostě klasika, kterou by měl každý znát - je jedině dobře, že je stále ukládaná jako povinná četba, protože tahle kniha do povinných prostě patří.

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
všecko ve světě jen na obrátku
a život lidský jako sen!

117 03.01.2018