Camelot komentáře u knih

Dlouho jsem od Cílka nic nečetl. Odcizil se mi. Po letech jsem si vzal jednu z jeho knih, jež mám doma, a pokusil se navodit pocity, které jsem mívával z jeho textů (nikdy to však nebylo nekritické okouzlení).
Nepovedlo se. „Zmatení jazyků“ pokračuje. Cílek dokonce nezůstal věrný ani názvu knihy, jenž se zprvu zdál být jejím pojítkem. Pojítko nemá kniha žádné a podzemních řek téměř stejně tak. Myšlenky autorovi létají sem a tam jako hejno much. A občas mají i takovou váhu, rozuměno závažnost. Je mi líto, že to musím napsat, ale třeba označit želvu za obojživelníka je docela úlet a Cílek by si to měl po sobě alespoň přečíst.
Nelze ovšem vyloučit, že s věkem se stávám cynickým a nedokážu Cílkovy textové eskamotáže docenit.
Stále respektuji Cílka jako autora odbornějších textů, ale jeho přemítání o všem a o ničem se mi přejedlo.

V třetí knize kosmické opustil Weir sluneční soustavu a spolu s gravitací se zbavil i části vědeckých zábran a stvořil science-fiction, v níž tentokráte dominuje právě slovo „fiction“. Takového Weira neznáme. Ale proč ne.
Stále mu zůstala přísná racionalita tam, kde se o ni mohl opřít. Tentokráte však jde spíše o podružné záležitosti, protože pokud se týká hlavní zápletky, na racionalitu rezignoval. Ale to se točím v kruhu a musím vypnout rotaci.
Není to špatné a osobně jsem si po „Artemis“ spravil chuť. Weir mi svým pojetím tak trochu připomíná Clarka, protože se nebojí psát o „hardwaru“ a vrací se tak do zlaté epochy žánru. Clarka jsem „zahlédl“ také v samém závěru příběhu. Většina jeho nápadů je originálních, byť sem tam poněkud nelogických. To jsem mu však rád odpustil. Naopak zařadit mimozemšťana do třídy „arachnida“ je taková milá reminiscence časů dávno minulých.

3 06.02.2022

Před několika miliony let kdesi „v Olduvajské rokli“ obdařila evoluce primáta, který zatím zase v ničem tolik nevynikal, touhou objevovat neznámé, poměřovat síly s přírodou i mezi sebou. Na jedné straně z něj vytvořila dobyvačné monstrum a na straně druhé tvora s bezmeznou touhou být všude a pokud možno jako první.
Jednou z panožek nenasytné a takřka všudypřítomné améby, jež si říká lidstvo, jsou horolezci. Jsou neškodní, pokud pomineme fakt, že někteří z nich na tomto světě zanechají své rodiče, manželky či děti dříve, než bývá u zbytku populace zvykem. A pokud pomineme fakt, že pod Čomolungmou to vypadá jako na skládce v Dolních Chabrech.
Bílý pavouk je knihou o horolezcích a pro horolezce – především. Ti bezezbytku dokážou vychutnat to, o co se s nimi Heinrich Harrer, sám bývalý výtečný horolezec, podělil. Přečíst si ji ovšem může každý, ale ne každý ji bude chápat.
Osobně jsem zůstal na půl cesty. Tak trochu chápu, ale zároveň ty blázny neumím docenit.
Eiger není největším zabijákem mezi horami, ale vzhledem ke své výšce má těch životů na svědomí hodně. Zvláště pak jeho proslulá severní stěna, o níž psal i náš Ota Pavel (a popisoval první úspěšný výstup dvou horolezců z tehdejšího Československa – Harrer – je zmiňuje také).
Harrer sestavil takovou - velmi čtivou - kroniku zlézání severní stěny Eigeru od prvních pokusů až po devadesátá léta minulého století. Patřil mezi zasvěcence, protože sám bylo součástí družstva, jež v roce 1938 dosáhlo prvovýstupu této stěny. Je to kronika poměrně podrobná popisující lidské povahy, ale především povahu velkého obra Eigeru.
Není to příliš radostné čtení, byť těch, kteří tu bájnou stěnu zlezli, je mnohem více než těch druhých. Není veselé, protože čtenář pochopí, kolik mladých životů bylo promarněno zbrklostí, nedostatečnou přípravou nebo prostě jen jako důsledek smůly a nešťastné náhody, o něž v horách není nouze.
Jako výsměch knize i jejím hrdinům se může jevit skutečnost, že Švýcar Ueli Steck v roce 2015 tuto stěnu (ve stopách prvovýstupu) zdolal volným lezením za 2 hod. a 22 minut.
Nedokázal by to ovšem, kdyby nebylo Heinricha Harrera, jeho parťáků a všech jeho následovníků.
Klobouk dolů.
Až se přestanou takoví lidé rodit, lidstvo přestane být lidstvem ve vznešeném smyslu toho slova.

5 05.12.2021

S odstupem několika let jsem si přečetl i druhou „obžalobu“ islámu a islamismu z pera nekompromisní, „nekorektní“ a neohrožené Oriany Fallaci. Když psala tuto knihu, neměla co ztratit, ale přitom nechtěla ztrácet čas eufemismy a opatrným opisováním problémů, které přináší islám směřující do Evropy.
Roky jí daly za pravdu. Bohužel.
Kdo četl její „Hněv a hrdost“, má představu, jak vypadá i tato kniha.
Její styl je ostrý a v dnešní době pro mnoho lidí neakceptovatelný. Já se však mezi ně neřadím. Obě knihy jsem si přečetl s pocitem, že Fallaci rozumím a jsem na její straně.
Radikální vyjadřování a postoje jsou protiváhou selhání institucí a elit Evropské unie i elit národních. Fallaci, a ani nikdo jiný, nemá na své straně tak mocné komunikační kanály, jaké mají Brusel a národní vlády, a proto veřejné mínění „prostřelila sice nepovolenou, ale účinnou municí“.
Rozebírá mnoho případů, kdy „Evropa“ ignoruje flagrantní infiltraci islamismu a radikální muslimské kultury s cílem obsadit evropský životní prostor. Vlastní text lze také označit za obžalobu islámu a evropského politického systému, který není ochoten se islámu ohrožujícímu podstatu našeho zdejšího bytí postavit. Je mixem osobních stanovisek autorky k islámu a muslimům, konkrétních vzpomínek a zážitků (někdy velmi brutálních) s tématem propojených a „dialogů“ s různými politiky, v nichž je kritizuje za jejich pokrytectví a nečinnost. Neváhá nevybíravě útočit na zastánce multikulturalismu a nekritického vítání imigrantů arabského původu (srovnej se současností). (Nedělám si iluze, že ani zarytí demokraté a multikulturalisté si s O. Fallaci nebrali servítky – víme, jak se chovají dnes.)
Fallaci je politicky nekorektní v dobrém slova smyslu. Nesnaží se psát uhlazeně. Naopak je velmi drsná a někdy velmi vulgární. Domnívám se, že na to má právo.
Fallaci je v ráži a nehledí napravo, nalevo. Islám je pro ni jen jeden – ten zlý. To se nám líbit nemusí a je to hodno polemiky. Nezapomínejme však, že Fallaci strávila v islámských zemích mnohem více času než většina tzv. multikulturalistů, tudíž její zkušenosti byly bezprostřední a věděla, o čem píše.

5 24.11.2021

Protože jsem si letos pořídil i čtvrtou knihu Davida Attenborougha, která u nás zatím vyšla, řekl jsem si, že si je všechny – od nejstarší - zase přečtu.
Tedy jsem začal Životem na Zemi. Myslím, že každému, kdo ji alespoň vezme do rukou, je zřejmé, že podobné knihy se u nás dnes vydávají už jen velmi ojediněle. Rozsah fotografické „přílohy“, již bez výjimky tvoří velkoformátové fotky, je obrovský.
Čtení je to i po těch letech (více než 40 let od vydání originálu) pořád zajímavé. Rozhodně je to tím, že kniha je v podstatě jeden velký příběh evoluce života na Zemi, v němž na sebe vše navazuje.
Samozřejmě za ta léta nastal v zoologii a evoluční biologii významný pokrok, a proto nelze brát všechna uvedená fakta jako platná a správná. Snad nejvýrazněji to platí o kapitole věnované plazům.
Tahle skutečnost však nepoškozuje knihu, protože jde o logický a zákonitý jev.
Fakta si ovšem lze ověřit a i kdyby se snad čtenáři do hlavy vnutila nesprávná informace, nebudou důsledky nijak vážné.
V tom hlavním – v popisu jednotlivých etap vývoje pozemského života – je Attenboroughova kniha stále velmi seriózní a důvěryhodná. Navíc je psána s Attenboroughovými příslovečným citem pro detail a souvislosti.

5 24.11.2021

„Tak trochu jiná detektivka“, chce se mi napsat. Není to žádný literární skvost, ale autorův nápad zasadit svoje detektivky do Německa 30. let dodává čtenáři poněkud jiný zážitek než útrpné soužití s magory vzešlých z anonymity současných sociálních sítí předhánějících se v tom, na kolik kusů lze rozdělit lidské tělo.
Dobový kontext se může zamlouvat čtenářům, kteří mají rádi období 20. a 30. let, které je nám občas zprostředkováno skvosty tehdejší kinematografie. Ta je koneckonců jedním z hlavních „hrdinů“ této Kutcherovy knihy.
I Gereon Rath si s sebou nese znaky typického literárního kriminalisty, tzn. nevyrovnaná a nepřizpůsobivá osobnost s nekonvenčním myšlením. Ale ruku na srdce: bavil by čtenáře komisař, který od rána do večera maká jako mourovatej, po nocích sepisuje hlášení, ráno vodí děti do školky a domů přichází s nákupy a jeho nejsprostší slova jsou „jdi mi k šípku“?
Zkrátka a dobře, tohle je asi kniha, jež patří k nadcházejícím dlouhým zimním večerům. Do čtenářovy hlavy vnese trochu napětí, ale ne příliš, a dá mu na chvilku zapomenout na svět kolem sebe.

10 18.11.2021

Osobně jsem vděčný, že si lidstvo – tedy západní civilizace – prošlo érou osvícenectví a je mi líto, že o většinu výsad, které nám přineslo, se nyní dobrovolně připravujeme. Nehledě na to, že nám dalo do vínku i některé nectnosti.
Mezi nimi poměrně vyniká jedna, kterou můžeme nazvat víra v determinismus v tom smyslu, že většinu jevů včetně těch společenských (tedy i ekonomických) umíme předpovědět a vypočítat.
Poslední desetiletí však ukazují, že spoléhání na předpovědi všeho druhu přináší stále menší zisk. Důvodem je komplexita systémů a dva jevy s ní spojené. Prvním z nich je vlastní uvědomění si komplexity systémů, které zejména ve společenských vědách možná ještě ani plně nenastalo. A druhým je vlastnost složitých systémů, kterou lze označit jako nelinearita systémů. Je to onen pověstný efekt motýlích křídel.
A právě druhému jevu Taleb obšírně věnuje svoji knihu a velmi důkladně se snaží čtenáře přesvědčit, jak nebezpečné a někdy nezodpovědné je spoléhat se někdy jen na experty zaštiťující se pouze rovnicemi a pomíjející zkušenost, intuici a události s „nekonečně“ malou pravděpodobností. Zvláště patrné je to, pokud do hry vstupuje rovnicemi podepřený risk managament pomíjející události, o nichž je řeč.
Z „rovnic“ bohužel nikdo nemohl vydedukovat morové epidemie na konci středověku, explozi sopky Krakatoa v roce 1883, dobrodružství srbského mladíka Gavrilo Principa jednoho červnového nedělního dopoledne roku 1914, zkázu newyorských mrakodrapů v září 2001, řádění Katriny v New Orleans v roce 2005, vlnu tsunami vzniklou jako důsledek zemětřesení v březnu 2011 východně od Japonska nebo nedbale nasazenou masku nějakého laboranta mikrobiologické laboratoře ve vzdáleném Wuchanu v listopadu 2019.
Ano, to vše jsou události, které, bez ohledu na to kdy nastaly, ovlivnily a vlastně dodnes ovlivňují lidskou civilizace na celé Zemi.
Jsou to události, které Taleb nazývá „černými labutěmi“.
V knize popisuje jisté „zákonitosti“ černých labutí a zdůrazňuje, že je nelze předpovědět a tudíž se na ně nelze připravit, pomineme-li několik obecných, ale nepříliš účinných opatření.
Nicméně jisté ponaučení z knihy vyplývá a je formulováno do sady doporučení, jak bychom se měli chovat, pokud posuzujeme doporučení různých expertů, a jak bychom se měli chovat v praktickém životě. Upřímně řečeno, ta doporučení však nejsou příliš smysluplná pro jednotlivce, a pokud jsem použil plurál, měl jsem na mysli spíše společnost jako celek.
Ale přece jen se tím můžeme řídit i jako jednotlivci, a to tehdy, otevřeme-li si Talebovo „desatero“ a jeho pomyslným sítem budeme například prosívat předvolební programy kandidujících stran a jednotlivců.
Autorovi bych možná vytkl příliš velkou sebestřednost a občasný nával Cimrmanovy neschopnosti opustit myšlenku. Knize by slušelo, kdyby měla o pár desítek stran méně.

6 12.11.2021

Tuhle knihu jsem bral do rukou s určitým předsudkem plytké a podbízivé knihy. Ale když jsem se do ní začetl a uvědomil si dobu jejího vzniku, pokorně jsem se v duchu Pagnolovi omluvil.
Nezapírám, že je to tím, že jsem chlap v letech, který trávil dětství na venkově a léta dospívání na gymnáziu. Při četbě mne tedy neustále v malých dávkách zaplavovala jistá nostalgie, což knihu činilo mému srdci blízkou. Vybavily se mi potulky s kamarádem v podhůří Jeseníků a věčné lovy kdečeho (byť naše „oběti“ končily většinou zase živé a zdravé na svobodě – u nás prostě kosy a pěnkavy nejíme, tím spíš žáby a hlemýždě).
Pagnol to napsal stylem, jenž lze srovnat s dopolednem stráveným pod olivovníkem kdesi v Provence. Je to vláčné, nekonfliktní a při čtení vás vyruší snad jen „bzučení mouchy“. Přestože se nevyhnul ani nepříjemným vzpomínkám, nedal se jimi strhnout a vždy je hned překryl těmi hezkými. Koneckonců, jak to v životě bývá a má být.
Lítostivé povahy nepotěší popisy loveckých výprav, ale byly to prostě jiné časy.
Nejsem si jist, zda tu knihu ještě někdy stačím přečíst, ale vzpomínky na ni budou příjemné.

10 10.11.2021

„Konec civilizace“ je dalším mezníkem na mé cestě skrze dystopickou literární krajinu. Systematicky si znovu či nově pročítám tzv. klasická díla žánru a tak nějak si je srovnávám a urovnávám, aniž bych měl potřebu sestavovat žebříček nebo cokoliv na ten způsob. Spíš mne zajímá, na co autoři reagovali a co bylo tím strašákem, jehož se báli.
Huxleyho kniha má zvláštní postavení. Není vystavěna na autoritářství a despocii typické pro jiná díla. Ukazuje člověka, jenž se vzdal své přirozenosti, kterou obětoval životu bez starostí v komfortu. To však platí jen pro část populace. Její jiná část byla o svoji přirozenost připravena, aniž by měla možnost si to uvědomit.
Pokud tak přemýšlím o naší současnosti, mám pocit, že způsob kolapsu civilizace, jenž nastínil Huxley, je nám asi nejblíže. Ne proto, že by si to nějaký diktátor vymyslel a uvrhl nás do něho, ale protože jsme ho schopni dosíci přirozenou cestou v demokratické společnosti. Je jen otázkou, co se stane somou, která nemusí mít nutně podobu „pilulek“.
Z literárního hlediska mi to moc nesedlo. Text je velmi fragmentovaný a nesouvislý. Měl jsem pocit, že se mi všechny postavy jen mihly před očima. Koneckonců i příběh jako celek je v podstatě jen jakýmsi fragmentem v životě společnosti. Fragmentem, který se stejně jako část fraktálu může opakovat v různé době, aniž by se dalo usoudit, v jaké etapě se na drogách držená společnost vlastně nachází. Výsledný dojem si každý čtenář skládá sám jako puzzle.
No nic, na své cestě půjdu dál. Čeká mne připomenutí „Zpěvu drozda“.

10 10.11.2021

Citát z jakési recenze zveřejněný na přebalu hovoří o pocitu, že se v knize potkal duch Josepha Conrada a Cormaca Mc Cartyho. Oba mám rád a na to toho prvního jsem si při četbě Severních vod také vzpomněl. A kromě toho také na Melvillovu Bílou velrybu a Simmonsův Terror. Ale do srovnávání se pouštět nebudu. Myslím, že srovnávat nelze.
Severní vody jsou syrovým vyprávěním o drsných časech a drsných mužích, kteří se - z dnešního pohledu – živili barbarských řemeslem, totiž zabíjením velryb a dalších mořských savců. Přesněji řečeno, příběh se odehrává v době, kdy tito drsní lidé počet velryb podstatně zredukovali, což sice literárně nepodstatné, ale je to jedna ze „zápletek“, na nichž je kniha vystavěna.
Byli to lidé, již podstatnou část života strávili obaleni směsí velrybí krve, tuku, vlastních výměšků všeho druhu a ledu. Není třeba pochybovat o tom, že v tomto prostředí se kultivovaly leda tak četné infekce, vzpoury a zločinné úmysly, rozhodně ne však povahy členů posádek velrybářských škunerů.
McGuire se rozhodl příběh jedné takové posádky popsat bez příkras, iluzí a nadbytečných slov. Pro přecitlivělé duše je to možná zbytečné brutální a vulgární, ale osobně považují za přínosné, že i v dnešní době se objevují autoři, kteří nám neradostné stránky lidské historie vyprávějí bez příkras. (I tak se nám vrší snahy přemalovat naši historii a vylíčit ji jako Rajskou zahradu).
Je to příběh, v němž i kladné postavy s sebou nesou záporný náboj a tudíž se všechny navzájem více či méně odpuzují. Pojem happyend je v něm silně relativizován, ale o ten asi nejde.
Je to impuls k zamýšlení se nad podstatou člověka a podvědomý kontrast s hrdinským eposem Ilias, jenž se mezi řádky vnucuje, to nutkání jenom umocňuje.
Pokud má někdo pocit, že takové knihy by neměly být vydávány a čteny, jen podává pomyslný pilník dnešním Draxům. Zlo, jenž není pojmenováno a popsáno, se stává příliš abstraktním a hrozí, že nebude včas rozeznáno.

7 31.10.2021

Není pochyb, že od napsání této knihy se nad Hisarlikem přehnalo mnoho bouřek a jeho prašnými stezkami šlapaly desetisíce nohou. Jako laik mám pocit, že ani tak dlouhá doba zásadně nezpochybnila autorovy vývody a shrnutí, pokud se předmětu zájmu knihy týká.
Ta kniha má sílu zaujmout čtenáře a předat mu mnohé z poselství Hómerova, Schliemannova a jeho kolegů a následovníků. Četl jsem už Stollův „Sen o Tróji“ nebo Stoneův „Řecký poklad“, a přesto nejsem nasycen úchvatného Schliemannova příběhu o objevení Tróje. Příběhu plného snění, touhy a ochoty podřídit jim vše ve svém životě. Příběhu, jenž je završen úspěchem a slávou, ale také pokorou a ochotou vystavit se kritice a tu oprávněnou smířlivě přijmout. Příběhu, v němž peníze jsou prostředkem k dosažení bohulibého cíle, nikoliv cílem samy o sobě.
Zamarovského kniha je na rozdíl od obou životopisů něčím více. Není tak detailní, pokud se týká Schliemannova života díla, ale zasazuje obojí do kontextu jeho celoživotní vášně a do kontextu bádání, jež nekončilo se Schliemannovou smrtí.
Mám takové knihy rád a musím uznat, že Zamarovský uměl psát. Psal lehkou rukou a mohl si dovolit dopustit se sem tam i zlehčení tématu, které vědě nikdy neublíží, není-li dogmatická.
Ta kniha stojí za to.

Zajímavá kniha, to nemohu říct…
Preston zvedl téma a opět jej zahodil. Tím bych asi hodnocení knihy mohl ukončit, ale zkusím přidat pár slov navíc.
Dostala se mi do rukou v podobě audioknihy, a poněvadž jsem před časem četl Prestonova „Tyranosaura“, věděl jsem, že to nebude žádné velké překvapení. Nicméně témata jako částicová fyzika a kosmologie jsou moje mými oblíbenými, a tak jsem „sluchátka nasazoval“ s jistým napětím.
To překvapení se opravdu nekonalo. Autor přistoupil k tomu tématu velmi povrchně a zpackal téměř vše, co se dalo. Někdo z předchozích hodnotitelů napsal, že je tam hodně vědy. Nikoliv, vědy je tam ve skutečnosti poskrovnu.
Konflikt vědy s vírou, přeceňování vědy, osobní ambice vědců a nadřazenost některých z nich, teoretická fyzika vs. filosofie… Co téma, to surový drahokam, jenž by spisovatel s nadáním amsterdamských brusičů diamantů mohl vybrousit a vyleštit ve skvost.
Ne, částicová fyzika se nedělá tak, jak to Preston vyfabuloval. Dokonce ani v USA ne. Vědci takto nepracují. Věda takto nefunguje a zaštítit se tím, že je to beletrie, a tudíž je v ní vše povoleno, je cesta do pekla.
Snaha ustavit vědu jako nové náboženství je poněkud karikována, ale budiž. Co je jakžtakž uvěřitelné, je náboženský fundamentalismus přerůstající ve fanatismus. Ten je na vzestupu právě ve Spojených státech a Preston jej na pozadí příběhu zdařile dokumentuje.
Pokud to zredukuji, dostávám se k obrazu céčkového thrilleru typického pro 80. léta minulého století. Mrzí mne to, protože si uvědomuji, jakého vzdělání se Prestonovi dostalo a jaké texty také umí napsat.
Nedobrý dojem umocnil interpret audioverze. Spolu s produkcí si mohl alespoň zjistit, co znamenají některé fyzikální symboly a jak se vyslovují.

5 21.09.2021

Pro našince je to exotické téma – vzdálená země ve vzdáleném čase. S přečtením Samuraje jsem dlouho váhal, protože mám stále v hlavě nedostižného Clavellova Šóguna a bál jsem se, že jím budu ovlivněn aneb, jak říkají advokáti, budu podjatý. Bál jsem se vcelku oprávněně.
Nejlépe je vnímat obě knihy jako komplementární, protože se odehrávají na „stejném“ místě a ve „stejné“ době. Jejich ústředním tématem je střet civilizací: japonské a křesťanské. Popisují dobu šógunátu poté, kdy se moci chopil nejznámější šógún Tokugawa, jehož vládnutí je spojováno s intenzivní komunikací s holandskými a španělskými obchodníky a misionáři. A právě předešlé souvětí, respektive jeho poslední věta v sobě skrývá významný rozdíl, vnímáme-li vše z historického hlediska.
Zatímco Clavell popisuje interakci Japonců s protestantskou kulturou, jíž se na šógunově dvoře dostává slyšení a pevné pozice, Endó věnuje pozornost katolickým Španělům a jejich neomalené misionářské činnosti, jež naopak Togukawu popuzovala. Z tohoto hlediska obě knihy přinášejí rozdílné a konkurenční pohledy obou křesťanských „misií“. Ale také různé rozuzlení děje.
Ale dost historických souvislostí a komparace.
Samuraj je zajímavou knihou, ale řekl bych, že v sobě nese zátěž toho, že ji napsal Japonec. Zdá se mi kusá a poměrně přímočará. Ač je v knize věnováno mnoho místa teologickým úvahám, jsou i tyto pasáže jakoby sražené k zemi. A mám pocit, že je to kniha primárně pro japonské publikum. Zdá se, jako by Endó přepokládal znalost japonských historických a kulturních souvislostí a namísto toho se zaobírá zevrubným popisem fungování španělského impéria a katolické církve (což je určitě zajímavé i pro nás, kteří v daném kulturním prostředí žijeme). To, co se dělo v Japonsku té doby, popisuje velmi střízlivě z hlediska obsahu i z hlediska literárního stylu a jazyka. Pokud se týká té formy, mám pocit, že nemalý podíl na tom má i překladatel, jenž je možná dobrým japanologem, ale postrádám u něho cit a schopnost nakládat s mateřským jazykem (J. Emmerová překládala Šóguna zřejmě z angličtiny a i přes ten dvojitý překlad mi to přišlo hezčí).
Endóova Samuraje ale nechci zatracovat. Bavilo mne to a jsem rád, že jsem ho četl. Pomohl mi poznat zase kousek nepoznaného. Za to jsem vždycky vděčný.

6 31.08.2021

Kdy si přečíst Camusův „Mor“ než v době novodobé „morové rány“? Po „Cizinci“ a „Nedorozumění“ jsem si už nějakou dobu říkal, že si přečtu Camusovu „vlajkovou loď“. Běsnění kolem nemoci Covid zapůsobilo jako katalyzátor a já přešel od záměru k akci. Protože jsem už předtím slyšel rozhlasovou dramatizaci, věděl jsem, do čeho jdu.
Camuse příliš nezajímají vnější projevy morové epidemie. Zabývá se příznaky, které choroba vyvolává v duších postižených. Stejně jako je našinec - navyklý všem možným osobním svobodám - zaskočený karanténou a omezením těchto svobod, trpí i Camusovi hrdinové omezením svých práv a ztrátou sociálních vazeb v důsledku postupného uzavírání do skořápek svého vlastního já. Bolestné umírání v horečkách je jen nezbytnou kulisou epidemie, která opožděně za černou smrtí tráví město Oran.
Autorův styl navozuje pocity pomalého upoceného čekání na okamžik, kdy bude z osudí vylosováno to „pravé jméno“. Loterie smrti je pro mnohé paradoxně vykoupením z vězení karantény a ztráty svobody způsobené uzavřením města.
„Tahle nemoc je svinstvo! I ti, co ji nemají, nosí ji v srdci.“, říká jedna z epizodních postav románu. Jak příznačné i pro naši dobu.
Camus na skupině mužů, kteří se jeden po druhém angažují v boji s epidemií, „realizuje studii“ jejich psychické odolnosti vůči všudypřítomné smrti, fyzickému odloučení od blízkých a úmorné a beznadějné práce v péči o nemocné.
Recenze o „Moru“ říkají, že je to filozofický román. Asi ano. Popis vnitřních prožitků a strázní hlavních postav z příběhu dělá román na hony vzdálený žánru post-apo, jenž je dnes v souvislosti s podobnými tématy vyhledávaným žánrem.
„Ve světě již bylo stejně tolik morových ran jako válek. A přece mory a války najdou vždycky lidi nepřipravené“.
Nevím, zda Camusova kniha dokáže lidi na „morové rány“ připravit. Rozhodně však potvrzuje, že v dobách takových ran nepřicházíme jen o životy, ale také o část duše.
Číst „Mor“ v těchto dobách se může zdát jako tendenční. Myslím ale, že právě v této době mu můžeme nejlépe porozumět. Nahrává tomu naše osobní zkušenost.

16 27.08.2021

Populárně naučná literatura je navzdor svému označení spíše nepopulární. Je to škoda.
Richard P. Feynman paří mezi největší fyziky (a vlastně vědce vůbec) 20. století. Mám k němu respekt pro jeho přístup k fyzice, vědě a životu vůbec. Zatím jsem přečetl čtyři jeho knihy, jež je možné považovat za příklad toho, jak lze popularizovat vědu. V tom byl Feynman nedostižný. Občas nahlížím i do jeho slavných přednášek z fyziky, které – mimo jiné – sehrály osudovou roli v životě autora knihy, kterou tu dnes představuji. Je jím fyzik Leonard Mlodinow.
Ale ani Mlodinow u nás není neznámým autorem. Zvláště jeho kniha „Eukleidovo okno: Příběh geometrie od rovnoběžek k hyperprostoru“ (Slovart, 2007) je velmi povedená.
Mlodinow měl jako mladý „postdoc“ štěstí, že mohl pracovat v Caltechu a měl pracovnu kousek od pracovny „velkého Dicka“, který v té době už byl sice jako vědec za zenitem, trpěl smrtelnou chorobou a měl svoje „stařecké“ mouchy, ale přesto všechno stále patřil mezi špičky v oblasti teoretické fyziky. Kromě Feynmana měl na stejné chodbě pracovnu Murray Gell-Mann (autor kvarkové teorie) a John Henry Schwarz (jeden z otců teorie superstrun).
Pracovat v takovém prostředí jistě člověka poznamená na celý život a Mlodinowa dokonce natolik, že s odstupem času o tom všem napsal knihu. Je to vzpomínková kniha vzdávající hold především Feynmanovi. Popisuje lidi, vztahy mezi nimi, soupeření a kolegialitu, vážné i méně vážné historky. Dokresluje Feynmanův obraz, který o sobě ve svých knihách podal on sám. Nutno přiznat, že Mlodinow nejde moc do hloubky, ale je otázkou, nakolik se mu vlastně podařilo proniknout do blízkosti Feynmana.
Autor občas zabrousí i do fyziky, ale je to velmi povrchní a lehce srozumitelné i pro naprosté laiky.
Mlodinowa kniha je svědectvím o teoretické fyzice z 80. let a lze ji chápat jako jednu z mála knih nenásilně popisujících dění v zákulisí.

5 27.08.2021

(SPOILER) Detektivní příběh pro literární snoby. Tak by se asi ve zkratce dala charakterizovat tato kniha.
Teď se podívejme, zda je takové značení smysluplné.
Malé skupině studentů se dostalo cti studovat na malé soukromé americké univerzitě starou řečtinu a zcela se jí oddat, mimo jiné díky vynikajícímu přednášejícímu.
Elitní (a elitářská) skupinka podlehne mysteriu starověkého Řecka a jeho mytologii natolik, že se oddává i dionýsovskému kultu. Osud ji však dostihne a přivede do zkázy.
Zatímco v podání severských autorů by šlo o přímočarý příběh zaměřený spíše na psychologii kriminalisty zatíženého osobními problémy a dlouhé pasáže „z pitevní zprávy“, autorka sestavila nevšední detektivní příběh, který je vpleten do přediva antické tragédie a mnoha kulturních literárních odkazů (Dostojevskij, F. S. Fitzgerald, Flaubert).
Řecká mytologie jako by se stala přímo součástí dějové linky, když hlavní aktéry děje stíhá nepřízeň Erínyí, jež jsou koneckonců v textu zmíněny rovněž.
Výsledkem je opulentní román, jenž banální příběh rozmařilých „Bright Young People“ převádí na drama zaobírající se vnitřním světem protagonistů, jejich rodinnými „anamnézami“ a motivacemi. Je to intelektuálně podnětné čtení, jež člověka kulturně zorientovaného oblaží mnoha příjemnými pocity, rozezná-li v dialozích či myšlenkách odkazy na ten či onen literární pramen.
Přesto moje libé pocity nahlodal drobný červíček pochybností a dospěl jsem k závěru, že snaha vystavět antickou tragédii na skutkové podstatě malérů univerzitních studentů, kteří „roupama neví, co dělat“, nestojí na pevných základech. Možná, že je tam příliš štukové výzdoby, kterou konstrukce pod ní jen stěží unese.
Vrátím se k úvodu: „Tajná historie“ asi je knihou pro literární snoby, pokud ji nebudou brát moc vážně.

5 27.08.2021

Ke Conradovi mne – světe div se – přivedla filmová sci-fi klasika Vetřelec. Když jsem se dozvěděl, podle čeho nese své jméno USCSS Nostromo, zaujala mne osobnost a dílo autora „předlohy“.
A tak se postupně začínám seznamovat s jeho dílem. Conrad byl mužem pohnutých osudů: Polák, který se narodil na Ukrajině, dětství a jinošská léta strávil v carském vyhnanství na Sibiři, kam byli uvrženi jeho rodiče, aby po jejich smrti emigroval do Francie a plavil se na námořních lodích po celém světě a nakonec zakotvil v Anglii a stal se z něho spisovatel. A ne ledajaký. „Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy.“ říká o něm Wikipedie .
Nedávno jsem s ním absolvoval „první (exotickou) plavbu“ skrze „Hranici stínu“, abych se načas vrátil do Evropy.
„Před očima Západu“ je pozoruhodná kniha. Je to Conradova reflexe „Zločinu a trestu“ a svým způsobem se autor vypořádává s Ruskem té doby (počátek 20. stol.), jež mu z pochopitelných důvodů k srdci nepřirostlo. Jde o rozsáhlý psychologický profil „ruské (revoluční) duše“ a jejího vnímání v západní Evropě.
Jde o stylisticky velmi precizní román, o jehož skvělý překlad se postarala Kateřina Hilská. Není to veselý příběh a Conrad jej protknul všeobjímající ruskou chandrou. Zároveň proti „nekonečné ruské duši“ postavil blahosklonnou přezíravost intelektuálů Západu. Ačkoli jde o dílo více než sto let staré, pozorný čtenář shledá mnohé paralely se světem dnešním.
Knihy obsahuje mnoho podnětných myšlenek. Je těžké vybrat jednu, o kterou se vámi mohu podělit, ale nakonec volím tuto: „My Rusové nemáme právo chovat se k sobě s odstupem. V našich podmínkách je to téměř zločin proti lidskosti. Přepych soukromého zármutku zkrátka není nic pro nás.“
Považuji ji za svorník počínání Ruského národa po celé 20. století a pravděpodobně ještě po mnohá desetiletí, jež stojí před námi.
Příště mě čeká plavba na lodi Nostromo. Už se na ni těším.

3 27.08.2021

„Jeden izraelský filozof, který žil před válkou v Praze, mi kdysi říkal, že všechno významné, co v novověké Evropě vzniklo, bylo odposloucháno z hovorů v pražských hospodách; cizinci tomu pak dali jen náležitou kulturní formu“, praví jedna z postav Petra Vopěnky v knize „Hádání v hospodě“. Nevím, nakolik je fenomén českých hospod výlučný, ale vzpomněl jsem si na studentské vysedávání v dejvické Budvarce. Programem bývávala kosmologie, teoretická fyzika, „filozofie“, víra a náboženství a my byli chytří až na půdu. Nikoliv však tak jako protagonisté „Hádání v hospodě“, a to všechny jejich myšlenky sestavil jeden člověk…
Prof. Vopěnka byl neuvěřitelně chytrý muž. Jeho texty jsou pro mne, a bez ostychu to přiznávám, velmi intelektuálně náročné (kdo četl jeho „Rozpravy s geometrií“ ví, o čem mluvím). Přesto je rád čtu. Mám pocit, že to ze mne dělá lepšího člověka.
Na „Hádání“ jsem se moc těšil. Měla to být kniha, která mnohé filozofické otázky vytrhne z akademické půdy a rozprostře je mezi navlhlé pivní tácky. Nestalo se tak, ale to není hlavní „malér“ knihy.
Za ten považuji „casting“ neboli personální obsazení a v podstatě jsem nepochopil situování „děje“ do konce 70. let minulého století. Zdá se, že autor měl záměr se s něčím vypořádat. Nelíbí se mi „profil“ socialistického vědce, kterého autor pojal velice zkratkovitě a v podstatě z něj udělal hlupáka a bezcharakterního hajzla. Tomu pak odpovídá i závěr knihy, který negraduje v nějakém intelektuálním vyvrcholení, ale vcelku nezáživnou degradací přírodovědce ovlivněného marxistickou filozofií.
Stejně tak je z posledních stran patrná urputná snaha vyřídit si účty s klubem Sysifos, jenž prof. Vopěnkovi nepřirostl v srdci, což je patrné i z jeho jiných textů.
Při četbě bylo nadšení ze zajímavého textu a v něm obsažených myšlenek postupně nahrazováno rozčarováním. Radost z nezávazného filozofování v hospodě se tedy nekonala.
Na prof. Vopěnku jsem samozřejmě nezanevřel a nepřečtené knihy, které na mne čekají v knihovně, nezůstanou nepovšimnuty.

2 27.08.2021

Číst texty Františka Koukolíka je pro mne svátkem a utrpením zároveň. Svátkem proto, že se (jako čtenář) setkávám s člověkem, jenž velmi pečlivě a kriticky pohlíží na svět a umí odhalit a popsat mnohé z toho, co na něm lidstvo tropí. A utrpením proto, že je tak neúprosný a dává jen málo naděje, že se ono lidstvo změní k lepšímu.
Vždy, když se začtu do jeho textu, začne mi v hlavě znít jeho klidný a rozvážný hlas a já mám pocit, že nečtu, ale poslouchám přímo autora. Je to snad jediný autor, kterého dokážu takto do důsledku personifikovat s jeho dílem.
„Mocenská posedlost“ se svým konceptem příliš nevymyká jiným Koukolíkovým dílům určeným poučené veřejnosti (pro naprosté laiky – nováčky – je třeba jisté adaptace na jeho texty). Je systematická, logicky uspořádaná a plná tvrdých dat s odkazy na jejich zdroje. S odkazem na Koukolíkovu profesi je záhodno napsat, že autor fundovaně sestavil poměrně obsáhlou anamnézu současné společnosti, popsal příznaky mnohých patologických stavů a pojmenoval řadu příčin.
Analyzuje pohnutky a touhy po moci na straně těch, kdož o ni usilují, a mentalitu těch, kteří těm prvním uchopení moci usnadňují či jim k němu dokonce pomáhají.
Kdo zná Koukolíkovu tvorbu, nebude překvapen, že se velmi často odvolává na svoji „vzpouru deprivantů“, k níž se letos na jaře vrátil titulem „Sociálně úspěšní psychopati aneb vzpoura deprivantů 1996-2020“.
Tuto knihu doporučuji všem čtenářům, kteří se mají tendenci zamýšlet nad stavem dnešního světa. Je to čtení poněkud smutné, ale řekl bych, že navzdory tomu velmi užitečné.

4 27.08.2021

Walter Isaacson je téměř geniální životopisec, jenž s oblibou píše o geniálních lidech. Výsledek bývá bez chyb. Po Jobsovi, Einsteinovi a Inovátorech jsem sáhl po biografii renesančního umělce a „vědce“, kterou jsem před časem dostal k Vánocům.
A jako obvykle jsem knihu po několika dnech poutavého čtení zavřel s pocitem, že ani tentokráte Isaacson nezklamal.
Výpravná kniha, jíž nechybí ani poměrně bohatá obrazová příloha, popisuje život a především bohaté dílo toskánského génia. Dozvěděl jsem se mnohé a opět si připomněl, co dokáže lidský duch, čehož dokladem jsou jako autor knihy, tak osobnost, jíž tak barvitě vylíčil. Zatímco Leonardo byl mistrem štětce, je Isaacson mistrem pera a přeji jeho dílu, aby vydrželo stejně dlouho jako to Leonardovo.
Od první do poslední věty je cítit poctivý autorův přístup a obrovské úsilí, které své knize dal do vínku.

7 27.08.2021