anna0480
komentáře u knih
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Od Hrabala je to má prvotina a musím říct, že jsem se už po pár stránkách do knihy doslova zamilovala!
Vlčí ostrov
Lajla Rolstad
Vlčí ostrov je autorčinou autobiografií. Jazyk je jednoduchý, strohý, žádná slova navíc. A i tak dokáže emoce a prostředí kolem sebe popsat tak dokonale.
O něčem takovém už dlouhou dobu sním. Takzvaný úprk z reality, nalezení vlastního já, zklidnění se. A uvědomení si, co je v životě doopravdy důležité.
Kniha je rozdělená na tři části, přičemž v první z nich autorka popisuje své zážitky z kanadského ostrova, ve druhé se dočítáme o několikaměsíčním životě na cestě autem Amerikou a ve třetí fázi popisuje téměř meditativní přezimování v chatě kanadských přátel.
Norská autorka, trpící depresemi a úzkostmi se jednoho dne rozhodne svůj život změnit a zvládnout své psychické potíže jinak. Bez léků. A tak se rozhodne jednoho dne odjet do Kanady, na jeden z jejích ostrovů. Do divočiny, kde si o vymoženostech dnešní doby může nechat leda tak zdát. Elektřina, teplá voda, internet, to všechno zde rozhodně není snadno k dostání. Hlavní hrdinka se zde vrací k původním lidským kořenům, na které postupně všichni zapomínáme, ačkoliv je to škoda. Balí se do vlněných svetrů, čte, pracuje na zahradě, poznává nové přátelé, medituje. Během zimy je její prací starat se o budovy v osadě, kde přes zimní měsíce nikdo není. Zatápí v kamnech a celkově se stará, aby byly budovy udržovány a nechátraly.
V knížce je nádherně popisována kanadská příroda a já mám při četbě chuť se do knížky ponořit a na ona kouzelná místa se přenést, cítit to na vlastní kůži.
Druhá část knihy mi přišla lepší než ta první, za to tedy čtyři hvězdičky z pěti a ne celých pět.
Rekviem za Pluto
Adam Chromý
Já nevím, čekala jsem podle popisu trochu víc. V některých částech jsem se do čtení musela vyloženě nutit. Jazyk průměrný, nic, co by člověka nadchlo. Složení vět taky žádná sláva, přišlo mi to jak text sepsaný školákem.
Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že jsem se v některých pasážích viděla - každý z nás to nejspíš někdy zažil - jak láska ze vztahu pomalu vyprchává a lidé spolu zůstávají jen ze zvyku. Pocity samoty, i když je člověk vedle druhého, zde byly popsány celkem trefně. Ale opět ne dokonale, mám pocit, že by to šlo přece jen o trochu líp.
Franz Kafka - Člověk své a naší doby
Radek Malý
Kafka patří už několik let mezi mé oblíbené spisovatele a tudíž pro mě další kniha o jeho životě nepředstavovala moc nových informací. Co ale chválím jsou naprosto božské ilustrace a milé zpracování. Ať už tedy o Kafkovi něco málo víte nebo jste naopak jeho velkým obdivovatelem, je pro vás tato kniha něčím, co by vám v knihovně rozhodně nemělo chybět.
Tvé překrásné já
Chuck Palahniuk
Já nevím, osobně mi Tvé překrásné já přišlo minimálně stejně tak dobré jako Snuff, který mě od Palahniuka fakt bavil. V knížce se setkáváme s dystopickou ženskou společností budoucnosti. Hlavní hrdinka Penny, průměrná žena pracující v advokátní kanceláři, se díky vlastnímu trapasu stane milenkou nejbohatšího a nejvlivnějšího muže světa (trochu jako 50 shades, nezdá se?) - aby posléze zjistila, že posloužila jen jako prostředek k testování erotických pomůcek, které mají být co nevidět uvedeny na trh a ovládnout celou ženskou společnost. Penny tuto práci odvede tak dobře, že ženy díky těmto "udělátkům" z řady Tvé překrásné já zapomenou na své životy a celé své bytí podřídí rozkoši. Svět se hroutí a jediná Penny ho může zachránit.
Je to ujetý, místy fakt dost nechutný (ale tak to je u Palahniuka už taková klasika ne?), vtipný a prostě... jedna velká šílenost. A to mě na tom právě tak baví.
Birthday Girl
Haruki Murakami
"dej si pozor na to, co si přeješ, může se ti to totiž opravdu splnit."
Nevím, já ani nebyla zklamaná, jelikož jsem ani nic extra nečekala. Tyhle ilustrovaný novely mi od Murakamiho přijdou všechny slabší a ani tahle bohužel nebyla výjimkou.
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
Po autorčiných Němcích a Doupěti - obě knihy jsou mimochodem skvělé - jsem měla chuť přečíst si něco z autorčiny rané tvorby. Je hlína k snědku? je příběh o sexualitě, o hledání sebe sama. Příběh plný melancholie, který jako by byl stvořený pro deštivý podzimní podvečer. Jinak mi to ale oproti zmiňovaným knihám Němci a Doupě přišlo slabé. Faktem ale zůstává, že autorka to se slovy umí a spousta vět je skvostem sama o sobě.
Deník Anne Frankové
Ari Folman
Deník Anny Frankové jsem četla před lety a už tenkrát se mi dostal pod kůži. Děj ani snad není třeba vyprávět, známe ho nejspíš všichni.
Komiksová podoba příběhu pro mě byla příjemným připomenutím. Některé pasáže podle mě z původního příběhu ani nepocházely, například určitá nahlédnutí do života v zadním traktu. I tak mi to ale přišlo nenucené a v knize mi to vůbec nevadilo, naopak. Tyto pasáže ale střídaly i ty vyjmuté přímo z originální verze, což bylo fajn.
Pokud někdo Deník Anny Frankové ještě nečetl, nedoporučuju začínat tímto titulem už jen z toho důvodu, že tu - zcela přirozeně - není všechno. Jinak je to ale komiks moc povedený.
Terapie sdílením
Ester Geislerová
Tohle je prostě výborný! Ester a Josefinu sleduju už nějakou chvíli na instagramu a tak pro mě knižní vydání jejich rozchodových vět bylo příjemným překvapením. A co si budeme povídat, každý z nás už nějakou podobnou větu někdy slyšel. (A tak mi to nedalo a sama jsem jim jednu takovou taky poslala! :D)
Na ostří jazyka
Lina Wolff
Kdybych měla v pár větách shrnout, o čem vlastně tahle kniha je, řekla bych o bolesti. O bolesti a o tom, že všichni jsme vlastně jen oběťmi obětí.
A proto skáču
Naoki Higašida
Dozvědět se něco o autismu ze strany samotného autisty, to tu ještě nebylo.
Japonec Naoki Higašida je mimo jiné i mladým spisovatelem, básníkem a blogerem. Forma jeho autismu je ale tak vážná, že sám nedokáže mluvit a tak se dorozumívá pomocí tabulky se znaky. Ve své knize (kterých mimo jiné napsal už dvě desítky!) odpovídá na 58 nejčastěji kladených otázek týkajících se jeho nemoci. Jeho odpovědi nejsou delší než na stránku, tudíž vás kniha rozhodně nebude nudit a přečtete ji jedním dechem.
Poselstvím jeho knihy je lidem ukázat, že svět autistů vůbec není prázdný ani bezbarvý, jak si mnozí z nás myslí, ale že je stejně bohatý a zajímavý jako ten náš. Jen je jejich svět poněkud obtížnější k porozumění.
Důležité je také zmínit, že knihu (tehdy třináctiletého) Naokiho objevil známý spisovatel David Mitchell (kdybychom chtěli jít do detailů, objevila ji jeho žena, která ji později s jeho pomocí přeložila do angličtiny). Naoki a jeho svět autismu je mu blízký i z toho důvodu, že má sám autistického syna - a i díky Naokiho odpovědím mu dokázal zas o něco lépe porozumět.
Spánek
Haruki Murakami
První kniha, od mnou tak milovaného japonského autora, která mě zklamala. S ohledem na jeho ostatní knihy, které mě všechny do poslední nadchly a při jejich četbě jsem cítila ono "něco", pro co mám právě Murakamiho ráda, zde chybělo. Možná jsem čekala nějakou větší pointu a ne tak ukvapený a urychlený závěr, možná jsem čekala, že se s postavami dokáži více zžít. Nevím, pro mě zklamání a zatím nejslabší kniha, kterou jsem od něj četla.
Kafka
David Zane Mairowitz
Pokud patříte k těm, které Franz Kafka fascinuje, či jen máte rádi jeho tvorbu, je tahle komiksová kniha skvělou cestou, jak si Kafkův život i jeho dílo připomenout a zároveň se dozvědět i něco o kontextu doby, v níž Kafka žil a tvořil. Dozvíme se zde taky například o Kafkových fóbiích, o jeho špatném vztahu s otcem - tento strach mimochodem skrytě provází snad všechna jeho díla, o jeho vztazích-nevztazích se ženami či o jeho "posedlosti" představování si vlastní smrti.
A ilustrace Roberta Crumba jsou prostě geniální!
Vertigo
Patrik Girgle
Skvělá kniha ze života, umně popisující jeho hořkosladkost, pomíjivost a mnohdy i marnivost. A hlavní hrdina Dušan - pro kterého jsou devadesátá léta dvacátého století nejen roky možností, ale zároveň roky deziluzí, první lásky a malých osobních tragédií - je člověkem, ke kterému má mnohdy blízko každý z nás. Zvlášť v letech, kdy je vám dvacet a vy tápete v otázkách životního smyslu, citů a vůbec, celkově je těch otázek najednou nějak moc.
Knihu jsem přečetla jedním dechem a musím uznat, že vtáhnout do děje a přenést na mě onu atmosféru, dovedla dokonale.
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Společenský román zabývající se problematikou rasy, která je, ať už se před tím mnozí snaží zavírat oči jak chtějí, v USA (a vlastně i kdekoliv jinde) bohužel stále aktuální. Hlavními hrdiny jsou zde Obinze a Ifemelu, dva mladí lidé z Nigérie - dříve milenci - snažící se splnit si svůj americký sen.
V knize se však příběh těchto dvou lidí vypráví vždy jen z pohledu toho jednoho, sledujeme zde souběžně dvě dějové linie a můžeme tak porovnat, jak si oba dva vedou. Příběh je ale spíše zaměřený na Ifemelu. Nejdřív se zde setkáváme s jejím pohledem na Ameriku očima Nigerejky, po letech, kdy se Ifelemu vrací zpátky domů, se však pohled obrací a najednou se díváme na Nigérii zase očima "Amerikány".
Abych tedy nejdřív zmínila + : Díky knize jsem se zamyslela nad spousty věcmi týkající se rasové problematiky, které by mě vlastně ani samotnou nenapadly.
a - : Konec knihy byl na mě moc sladký, očekávaný, uspěchaný. Pořád jsem čekala, že přijde nějaký zvrat, díky kterému to bude zajímavé a já si řeknu "wow, tohle bylo fakt super", ale bohužel. Nic takového se nestalo a kniha skončila tak, jak jsem vlastně už od její půlky očekávala. Co mě taky občas trochu mátlo bylo velké množství postav, jejichž jména se pletla - naštěstí ale v příběhu nebylo ale až tak důležité, kdo je kdo, nýbrž co tyto postavy říkaly. Jaké sdělení předávaly.
Jedenáct minut
Paulo Coelho
Coelhův román vyprávějící o lásce a sexu, kde je hlavní hrdinkou brazilská prostitutka Maria. Poprvé se s ní setkáváme jako s naivní husičkou, která věří v lásku jako z telenovely, časem z ní ale roste uvědomělá a inteligentní žena, která začíná spoustu věcí v životě chápat a dívat se na ně trochu jinak.
První půlka nuda, druhá celkem fajn. Sem tam pár odstavců, které jsem si četla víckrát a opravdu mě autorova slova zaujala, ale jinak bych knihu označila jako průměrnou. Pokud bych ji měla srovnat třeba s knihou Veronika se rozhodla zemřít, tak ... to se vlastně ani nedá srovnávat. Veroniku jsem přečetla jedním dechem a klidně bych si jí s chutí přečetla znova, u Jedenácti minut mě mrazilo jen na konci, ale jinak ve mně kniha nic hlubšího nezanechala.
,,Rozhlédla se kolem sebe, lidé kráčeli se sklopenými hlavami, spěchali do zaměstnání, do školy, na pracovní úřad, do Rue de Berne a neustále opakovali: ,,Ještě ne. Mám sice svůj sen, ale zatím ho odložím, protože dnes ještě potřebuji vydělat trochu peněz." Jistě, její práce byla zavrženíhodná, ale v podstatě nedělala nic jiného než ostatní, prodávala svůj čas. Jako oni dělala věci, které ji nebavily. Jako oni musela snášet přítomnost nesnesitelných lidí. Jako oni nabízela své cenné tělo a svou duši ve jménu budoucnosti, co nepřicházela. Jako oni říkala, že ještě nemá dost, že to ještě chvíli musí vydržet, počkat, vydělat víc peněz, že musí odložit uskutečnění svých přání."
Zázrak
Emma Donoghue
Při hodnocení této knihy se ve mně perou dva rozporuplné pocity. Ten první je zklamání. Kolikrát mi příběh přišel zdlouhavý a já se nudila, přišlo mi, že se tam odehrává vlastně pořád to samé dokola a zápletka se nikam neposouvá. Nijak k tomu nepřispíval ani fakt, že se celý děj odehrává na jednom místě a to v upršeném a mokřady protkaném Irsku. Což o to, prostředí Irska je mi sympatické, číst ale neustále o tom, jak je okolí plné mlhy a vlhka se mi po x desítkách stran omrzelo.
Teď ale taky k nějakým kladům. Kniha má určitě zajímavý námět. Malá dívenka, která prostě jednoho dne přestane jíst. Nikdo neví proč, nikdo neví, jak je to možné. Okolí jí považuje za učiněný zázrak. Aby byl tento zázrak vyvrácen či naopak potvrzen, jsou na pomoc přivolány dvě ošetřovatelky, z nichž jedna z nich je Liz, naše ústřední postava. Dvě ošetřovatelky mají za úkol jediné - pozorovat a hlídat, zda malá Anna opravdu nic nejí. Postupem času si ale Liz, která byla v prvních chvílích k Anně skeptická a celé to považovala za podvod (jak by jen člověk mohl vydržet čtyři měsíce bez jídla a nezemřít?) začíná k dívce nacházet cestu a co víc, mít jí ráda.
Závěr knihy je překvapivý, podle mě se ale přece jen celý tenhle námět dal pojmout ještě o chlup líp. Což je ale jen můj skromný názor.
To bych zvládl taky : umění moderny v komiksech
Petr Kovář
Komiksové shrnutí umění moderny, něco na způsob Obrázků z českých dějin a pověstí. Mě to bavilo, příjemný a zábavný souhrn uměleckých směrů zachycený ve 13 komiksových příbězích, doplněných o popisky.
ps. Na podsádce knihy se navíc dozvíte, jak správně vyslovovat jména umělců. Takže pozor, už žádný "Vincent Van Gog", ale "Vincent Fan Choch"!
Tohle jsem měla napsat v přítomném čase
Helle Helle (p)
Po dočtení jsem měla rozporuplné pocity. Nic hlubšího ve mně kniha nezanechala, na konci jsem se sama sebe ptala ,,a to je jako všechno?". Co se ale dánské spisovatelce nedá upřít je fakt, že je to zas něco úplně jiného. Žádné květnaté popisy, jen strohý popis děje a činností, které ve finále ani nejsou tak podstatné. Jako by nás autorka záměrně nechávala, abychom si příběh domysleli sami. Zároveň umí pomocí těch strohých vět skvělé popsat atmosféru a pocity, při čtení jsem se kolikrát cítila stejně prázdně, jako sama hlavní hrdinka. Tak nějak to podle mě bylo myšleno. Žádné složité popisování pocitů, protože deprese či samota se ve finále dá možná nejlíp popsat právě tak.
Takže ve shrnutí ano, kniha to byla fajn, ale nic hlubšího jsem si z ní neodnesla a mám dojem, že nebude patřit mezi ty "vyvolené", o kterých přemýšlím ještě x týdnů po dočtení.
Ženy bez mužů
Helle Helle (p)
Z první knihy, kterou jsem od dánské autorky Helle Helle četla (Tohle jsem měla napsat v přítomném čase), jsem byla trochu rozpačitá a ve finále jsem se nemohla rozhodnout, zda se mi líbila nebo ne. A tak jsem se od ní rozhodla přečíst ještě nějakou další.
Autorka píše stroze, syrově (ostatně jako většina severských autorů). Nudu maloměsta popisuje v krátkých a jednoduchých větách a nevím, do toho dánského prostředí mi to perfektně zapadalo. Stejně jako první výše zmiňovaná kniha je i tahle spíš o navnadění určitého pocitu, než o perfektní zápletce. Napětí při četbě rozhodně necítíte.
Po přečtení mám opět stejný pocit, jako jsem měla u její první knížky. Dávám tři hvězdičky. Průměr, který neurazí, ani nenadchne. Od Helle Helle je to ale asi má poslední knížka, tak nějak nemám potřebu sahat po další.