anna0480 komentáře u knih

Dlouho jsem nečetla nic takového. Nejde o žádné ufňukané psaní o tom, že jíst maso je špatné, že tím ubližujeme zvířátkům a tak dále. Nic takového. Foer nám předkládá holá fakta a informace, jež jsou všechny podloženy zdroji. Žádné výmysly, které by měly hrát na city (i tak ale samozřejmě hrají. pokud tedy nejste z kamene a utrpení jiných je vám jedno).
Tahle kniha mě donutila se nad tím, jak jako lidé fungujeme, ještě víc zamyslet. A rozesmutnila mě tak, jako už něco dlouho ne (a zároveň utvrdila v tom, že maso už opravdu jíst nechci).
Foer píše věcně a čtivě. Občas jsem měla problém číst dál, jak mě to bolelo, ale k tomu právě tahle kniha slouží. Aby se člověk dozvěděl víc o masném průmyslu - tak, jak opravdu funguje - a následně se sám rozhodl, jestli ho chce nebo nechce podporovat i nadále. Doporučuju.

3 22.11.2018

Jako takhle, nebylo to špatné, ale že bych byla z knihy nadšená, to se taky říct nedá. Od autorky jsem navíc četla už Bábovky a Osm, která byla dokonce s detektivním nádechem. Kniha To prší moře se bohužel ani s jednou z nich nedá srovnat.
Příběh se točí kolem Hanky, která během několika let přijde jak o tátu, který spáchá sebevraždu, tak o mámu, která zemře při autonehodě. Zda vlastní vinou či s přispěním někoho jiného není do úplného konce tak úplně jasné.
Hlavní hrdinka, již výše zmiňovaná Hanka, mě občas trochu štvala. Chovala se jako spratek, ale to se vzhledem k její situaci možná dalo trochu chápat. Během knihy se postupně sblíží se Zorou, "ježibabou", jak jí říkala zprvu. Zora je její babička a jak Hanka postupně zjišťuje, není až tak špatná, jak se na první pohled zdála. Kniha je prokládána vyprávěním i jiných postav, které v příběhu figurují, a my se tak navíc dozvíme, proč Zoře říkají ve vesnici bláznivá a proč je taková, jaká je. Prožijeme poslední den s Hančiným otcem a zjistíme, že někdy je život tak neúnosný, že už to prostě nejde dál. A že by byla stačila jedna jediná věta či pohlazení od správného člověka a Hančin otec tu ještě mohl být. A zjišťujeme, že každý z nás si nese to své trápení, které se na něm chtíc nechtíc podepsalo. Na nás ale je, jak s touto bolestí naložíme a jestli se jí necháme zlomit nebo naopak posílit.

Třeštíková píše dobře a možná i díky tomu mě její knihy o vztazích baví. Sahám po nich ve chvílích, kdy dočtu něco náročnějšího a chci si přečíst něco odlehčenějšího, ale nikoliv hloupého. Kdybych to ale měla srovnat s jinou českou autorkou, která píše o vztazích, dejme tomu s momentálně velmi oblíbenou a nadanou Alenou Mornštajnovou, nedá se to srovnat, Mornštajnová je na úplně jiné úrovni. O jejích knihách, na rozdíl od Třeštíkové, přemýšlíte i dlouho poté, co jste je dočetli.

Když to vezmu kolem a kolem, kniha je celkově depresivní, její závěr byl na můj vkus trochu uspěchaný a kýčovitý. Ve finále mě ale ta druhá půlka příběhu bavila víc, měla spád a spousta věcí zde byla vysvětlena.
Tři hvězdičky, takový horší průměr.

3 22.11.2018

O této prvotině české autorky žijící v Japonsku se poslední týdny všude mluví a tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí taky. Japonskou literaturu mám ráda, i když patřím zatím hlavně mezi ty, co nedají dopustit na Murakamiho (který - co si budeme povídat - píše spíše západním stylem) a ostatní japonské autory zatím teprve objevuji.
Kniha Probudím se na Šibuji se odehrává ve více rovinách, přičemž v obou z nich je hlavní hrdinkou studentka japanistiky Jana. V té první Jana žije v Praze a celé své momentální bytí věnuje pátrání po japonském autorovi Kawašitovi, kterému by chtěla zasvětit svou diplomovou práci, ale má pro ni bohužel stále málo podkladů. O Kawašitovi se totiž nedá téměř nikde nic zjistit, skoro to vypadá, jako by vůbec neexistoval. Na pomoc jí přichází těžký intelektuál Viktor Klíma, taktéž student japanistiky. Během večerů nad překladem dávno zapomenutých Kawašitových povídek a textů se s Janou sbližují.
V druhé rovině se ještě náctiletá Jana probouzí na Šibuji. Tato rovina má nádech magického realismu, Jana totiž sama neví, čím vlastně je. Neustále se motá v kruzích a nedostane se nikdy dál, než k soše psa Hačiko. Z nějakého neznámého důvodu se při každém pokusu jít někam dál, za pomyslnou hranici, octne zase zpátky. Nemusí jíst ani pít, necítí bolest a lidé jí až na výjimky nevidí, jako by byla duchem. Takto na Šibuji zůstává dalších sedm let až do chvíle, kdy se objeví TEN Viktor Klíma, který do Japonska odjíždí studovat. Náctiletá Jana, Jana zaseknutá v minulosti, ho ale samozřejmě ještě nezná. Viktor Klíma jí ale z neznámého důvodu jako jeden z mála vidí a náctileté Janě nezbývá nic jiného než mu věřit, že k sobě - tam někde v Praze a v budoucnosti - mají opravdu blízko. Společně pátrají po kořenech Kawašity, protože podle Klímy je jedinou možností, jak tyhle dvě Jany spojit, dostat Janu žijící v Praze sem do Japonska. A jediná cesta, jak se sem může dostat, je napsat skvělou diplomovou práci o tomto japonském autorovi a dostat stipendium.

Kniha mě bavila, jediné co mě trochu mrzelo byl na můj vkus až moc rychle useknutý konec. Jak kdyby autorka nevěděla co dál a tak to ve spěchu nějak uzavřela. Je to škoda, protože příběh jako takový měl potenciál skončit klidně otevřeně, ale víc promyšleněji a s pointou.
To je ale asi jediná moje výtka. Postavy byly skvěle vykreslené, prostředí i atmosféra skvěle popsané. A těch pár ilustrací, které v knize jsou, jsou taky krásné.

3 22.11.2018

Pro mé první setkání s Ishigurem jsem si myslím nemohla vybrat lepší knihu (i když na rozdíl od většiny jeho ostatních děl se tento příběh neodehrává v autorově rodném Japonsku, nýbrž v Anglii, kde od svých šesti let žije). Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že jde o společenský román, je kniha spíše dystopií, odehrávající se v dnešním světě. Je to příběh o tom, kam by se společnost mohla vyvinout, kdyby se věděcké pokusy ze 70. let odehrály trochu jinak, kdyby byly dovedené k "dokonalosti".
Příběh se zprvu odehrává v internátní škole Hailsham, kde je umístěno několik studentů, kteří chodí klasicky na výuku, mimo jiné ale musí vytvářet umělecká díla, z nichž ta nejlepší si následně vyzvedává tajemná Madam, která je odváží do své Galerie. O jakou galerii ale jde a proč jsou studenti k tvorbě nuceni, jim ale zprvu není vůbec jasné. Postupem času se dozvídáme, že jsou studenti jen uměle vytvořenými bytostmi, tzv. klony, jejichž jediným účelem je darování orgánů pro stárnoucí a nemocné lidi, kteří žijí normálním životem tam venku, za zdmi školy. Po několika letech se poté přesouvají do Chaloupek, kde se naopak připravují na předcházející roli Opatrovníka, starajícího se o Dárce, kteří si procházejí samotným darováním orgánů. Poté se mohou Dárci stát i oni sami, až přijde jejich čas.
Samotná idea uměle vytvořených lidí, co jsou vlastně jen zásobárnou orgánů, je dost drastická. A ačkoli je to studentům v průběhu let vychovateli postupně sdělováno, oni jako by si ale realitu nedokázali nebo spíš neuměli představit. Dá se z tohoto bludného kruhu nějak utéct nebo jde jen o tvrdou neútěšnou realitu, se kterou nezbývá nic jiného, než se smířit?

Člověk má pocit, že se během čtení vlastně nic moc neděje, postupně ale zjišťuje, že se spousta věcí odehrává tak nějak pod povrchem a vy máte ve finále z knihy silný zážitek. Ishiguro umí navíc skvěle vykreslit postavy i prostředí, ve kterém se příběh odehrává, takže za mě velká paráda.

3 22.11.2018

Tahle knížka byla v prvé řadě hlavně strašně atmosférická. Děj se odehrává během jedné jediné podzimní noci uprostřed Tokia, skládá se z několika příběhů, které se - ano, nečekaně - postupně proplétají a střetávají na jednom jediném místě - a to "lovehotelu" Alphaville. Všechny důležité postavy se v tomto hotelu mihnou, každá však s úplně jiným důvodem.
Murakamiho mám ráda právě díky tomu, jak skvěle dokáže navodit emoce, jak brilantně umí popsat atmosféru a pocity. I tady se mu to povedlo a mně se díky tomu knížka strašně dobře četla a chtěla jsem vědět stále víc a víc. Nebyla jsem z ní ale nadšená tolik jako jsem byla z jeho jiných knih a proto dávám pouhý čtyři hvězdičky. Jednoduše - nesrovnatelný s jeho krátkými novelami jako je třeba Spánek nebo Podivná knihovna (která se mi nelíbila ani jedna) a zároveň ani zdaleka tak dobrý jako třeba 1Q84 nebo mnou již tolik zmiňovaný Hon na ovci.

2 22.11.2018

Neuvěřitelný čtení, který mě donutilo číst téměř bez dechu od začátku do konce. Román, líčící dramaticky gradující vztah dvou žen, se postupně mění v psychologický thriller, ze kterého vám chvílemi běhá až mráz po zádech.
Popis jak již zmíněného vztahu dvou žen, tak zároveň malé nahlédnutí do života spisovatele, co se může dít "potom", po vydání knihy. Jaké reakce se mohou objevit, jaké odezvy může kniha mít. Tvůrčí krize, deprese, úzkost a dokonce, dokonce jde tady i o život. Polemizování o tom, co je Pravda a co není a jestli v dnešním světě náhodou není ta touha po Pravdě a Vyprávění podle skutečného příběhu až přehnaná.

A nakonec - fakt, že jsem si až do poslední chvíle nebyla jistá závěrem, je určitě dalším plusovým bodem.

2 22.11.2018

Další Rudišovo kniha, co mě naprosto dostala. Je fakt, že se člověk do příběhu musí ponořit a na začátku se ve čtení trochu přemáhat, ale pak, pak vás to do děje naplno vtáhne a vy se najednou přistihnete, že máte pocit, jako byste byli na Ještědu společně s hlavním hrdinou, Fleischmannem. Jako byste společně s ním cítili onen chlad a samotu, která tam převládá, která vás naprosto obklopuje a prostupuje vším. Fleischmann, tak trochu blázen, který je toho názoru, že za všechno může počasí. A o ničem jiném než o počasí vlastně ani nemluví, nic jiného ho nezajímá. Fleischmann, který je tak trochu chudák, který se vymyká měřítkům "normálnosti".
Během četby jsem si ho ale (a možná právě proto) zamilovala a nejradši bych ho objala, jak mi ho bylo líto. Někdy naše životy nejsou jednoduché a tento příběh je toho jen ukázkou.
A závěr knihy, bože... běhal mi mráz po zádech.

2 22.11.2018

Stále úplně nevím, co si o těchto krátkých povídkách myslet. Podle mě jsou od Murakamiho mnohem lepší romány, kde má možnost příběh plně rozvinout a hlavně, hlavně se v nich oproti těmto povídkám, které přečtu za jeden den cestou do školy, něco opravdu děje, mají nezaměnitelnou atmosféru a nepůsobí na mě tak prázdně. Abych ale taky přidala nějaké to plus, jak Podivná knihovna, tak Spánek, mají opravdu krásné ilustrace.

2 22.11.2018

Konečně jedna z malá Murakamiho knih, která nás nechá (alespoň trochu) nahlédnout do jeho nitra a osobního života.
Hurá!

2 22.11.2018

Buddhismus jako takový mě zajímá už delší dobu a tak jsem si tuto knihu s velkou chutí přečetla. A byla jsem moc příjemně překvapená. Četla se dobře, autor zde čtyři základní pravdy vysvětluje tak, že je chápe i člověk, který se do té doby o buddhismus nějak blíže nezajímal a hlavně, kolikrát je ukazuje na příkladech z běžného života, tak, aby byly pochopitelné pro každého z nás.
Moc sympatická knížka pro každého, kdo se chce o buddhismu něco blíže dozvědět. Spousty vět, někdy dokonce i celých odstavců, jsem si podtrhávala a pak skenovala, abych si je posléze mohla nalepit na viditelná místa a den co den si je číst. Moudrá slova, která mi spoustu věcí vysvětlila. Za mě tedy rozhodě pět hvězdiček z pěti!

2 22.11.2018

Kniha mi trochu připomínala 451 stupňů Fahrenheita nebo 1984 od Orwella, hlavně tím, že jde v obou případech o příběhy, které by se klidně mohly stát, ve všech zmíněných knihách jde o antiutopii, ze které běhá mráz po zádech.
A moje celkové dojmy z knihy; Myslím, že by se s daným tématem dalo mnohem líp pracovat. Je to skvělý námět, který byl podle mě zbytečně promrhán. V první polovině knížky jsem se nemohla úplně začíst a přišlo mi to trochu jako nuda. Vypravěčka zde popisuje činnosti bez jakýchkoliv emocí, jakoby bez zájmu. Občas jsou tyto záznamy protnuty retrospekcí, návratem do minulosti, kdy byl svět ještě v pořádku. Vzpomíná na tak běžné činnosti, jako bylo třeba placení kartou, možnost volby, milovaní se svým mužem, na oblečení, které tenkrát ženy mohly nosit, na řízení auta, procházky.
Druhá část knížky, asi tak od 150 strany (celkově má kniha asi 320 stran) mě začala bavit a přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Konečně se začalo něco dít, konečně vznikla nějaká zápletka. Čekala jsem možná ještě trochu víc, možná i trochu jiný konec, ale celkově jde o příběh, nad kterým budu ještě nějaký ten čas přemýšlet.

2 22.11.2018

Jak už to tak s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, některé slabší. U knihy Vladimíry Valové to nebylo jinak.
Když to vezmeme kolem a kolem, povídky pojednávají o prázdnotě v nás. O smutku. Některé povídky se četly samy a já v nich nacházela určitou hloubku. Jako třeba v té, kde se v zatopeném lomu po letech setkávají matka s dcerou. Na místě, kde před lety zemřel jejich manžel - otec. Nebo ta, kdy žena toleruje nevěru svého muže jen kvůli dítěti. Musí být silná. Aby se jí rodina nerozpadla tak, jako když ona byla malá. Nebo povídka, ve které figuruje starý despotický muž, bývalý učitel, který svou zlostí utrápil nemocnou manželku k smrti. Setkává se s mladou bývalou narkomankou, která byla dříve jeho žačkou. Silný střet světů.

Pořád se snažím přijít povídkám na chuť. Jakýmkoliv. A stále se mi to moc nedaří. Ačkoliv v knize Do vnitrozemí většinou pointa přišla právě ve chvíli, kdy přijít měla, jí ani tak nemůžu dát pět hvězdiček. A to díky tomu, že jsem u pár povídek měla pocit, že jsou jen povrchový. Rychle sepsaný, bez hlubšího záměru. Většina z nich je ale skvělá, to jo.

2 22.11.2018

Výborná reportážní kniha o rasistickém hnutí Ku-klux-klan. Polská autorka přijíždí do státu Arkansas na sjezd KKK, kde má možnost prozkoumat tuto extremistickou organizaci zblízka a setkat se nejen s významnými členy hnutí. Píše pak o tomto stále kontroverzním tématu s nadhledem a bez citového zabarvení, podává nám holá fakta a informace, názor si máme utvořit každý sám.
Občas se mi čtení táhlo a já u knihy usínala (to ale přičítám pracovnímu vyčerpání, o úplně oddechovou literaturu nejde, co si budeme povídat), i tak jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých informací a prošla si dějiny hnutí od samotného začátku a to konkrétně od 2. pol. 19. století, kdy hnutí vzniklo v Americe jako reakce na výsledky občanské války, se kterými byl spojený i konec otroctví. Členové zakládajícího hnutí se snažili zrovnoprávnění černochů zabránit a to všemi možnými způsoby. V průběhu čtení se dostáváme do současnosti a já se kolikrát při čtení neubráním údivu, jak je něco takového v dnešní době ještě možné...

Kniha výborná, pokud vás podobná témata zajímají a stojíte o kvalitní zpracování, je reportážní řada Prokletí reportéři od nakladatelství Absynt skvělou volbou.

2 22.11.2018

Tento příběh je rozhodně něčím, co by si člověk měl přečíst. Mnohokrát jsem se přistihla, že se skoro stydím, co za problémy dennodenně řešíme my tady u nás, jakými malichernostmi se zabýváme.
Yeonmi svůj příběh líčí až do současnosti a tudíž můžeme vidět, kam se z malé holčičky ze severokorejské vesnice vypracovala a jak dlouhou cestu ušla. Ukazuje její sílu, chuť bojovat. Popisuje skoro živočišnou touhu žít. Yeonmi se díky svému odhodlání stala bojovnicí za lidská práva a už to, že se o svém příběhu rozhodla napsat knihu a dát to tímto způsobem vědět světu, stojí za velký obdiv!

1 22.11.2018

Popravdě jsem čekala víc. Některé z příběhů jsou opravdu zajímavé, jiné jsem naopak ani nedočetla. Za mě tedy takový průměr.

1 22.11.2018

Kniha bez kapitol, myšlenky a slova na dvě stě stranách, které od sebe nejsou nijak oddělené. To byla jedna z prvních věcí, která mě na knize upoutala. Ale chápu autorčin záměr. Kniha tak dostává ten správný říz, podobu vyprávění člověka, který neví, co je realita a co sen. Halucinace, vzpomínky, fantazie podpořená velkými dávkami morfia. Frida na smrtelné posteli, vzpomínajíc na celý svůj život.
Frida. Mexická malířka, malující vlastně jen sama sebe. Autoportréty, které jimi vlastně tak úplně nebyly. Frida s roztříštěnou páteří, nemocnou nohou. Frida s knírkem, srostlým obočím a květinami ve vlasech. Frida feministka, žena jdoucí proti davu, proti společnosti.
O této ženě jsem četla už jednu knihu, dokonce jsem viděla i film. A musím říct, že nebýt toho, tak jsem se v Zaříkávání Fridy K. lehce ztrácela, asi bych nechápala souvislosti. V knize spousta věcí není, ale chápu, že zde není tak úplně důležitý příběh, ale spíše pocity.

1 22.11.2018

Tak tohle byla fajn oddechovka.
Bára Nesvadbová a její krátké fejetony, ve kterých jsou hlavním tématem muži a vše jich se týkající. Kniha vhodná na cesty MHD, na chvíle, kdy máte čas, ale nemáte ho zas tak mnoho a chcete si ho ukrátit čtením něčeho, nad čím nemusíte moc přemýšlet, ale zároveň vás to nebude nudit.
Od Báry jsem četla ještě Pohádkáře - který se mi líbil podstatně víc, ale tak to je asi tím, že jde o souvislý příběh se zápletkou.
Jak jsem psala na začátku, Brusinky jsou dobrou volbou pro chvíle, kdy se chcete pobavit. Kniha vás nenutí nad něčím moc přemýšlet, tím pádem ve vás ale ani nic moc nezanechá.

1 22.11.2018

Tato kniha mě příliš neuchvátila, přesto, že je považována za jednu z autorovo nejlepších.
Román, odehrávající se ve dvou paralelních světech. Jedním z nich je (jak už to tak u Murakamiho knih bývá) současné Tokio a tím druhým je nám blíže neznámé Město, kde neplyne čas a jeho obyvatelé jsou obehnáni vysokou Zdí. Hlavním hrdinou je (ano, opět typicky pro autorovo knihy) člověk průměrný, žijící ne tak úplně uspokojivý život. Najednou se ale stává klíčovou postavou ve "hře", které je součástí (aniž by však sám chtěl).

Kniha je celkem depresivní a člověk z ní má takové smíšené pocity. Ale co se jí nedá vytknout, je skvěle popsaná atmosféra, která vás vtáhne do děje a vy máte pocit, že to všechno zažíváte společně s hlavním hrdinou. Tak jak to má u dobrých knih být.
Kdybych ale měla knihu porovnat třeba s Honem na ovci, tak té se vůbec nemůže rovnat. Za mě tedy tři hvězdičky - neurazí, ale ani nenadchne.

1 22.11.2018

Jestli je na na naší fakultě někdo, koho si opravdu vážím a uznávám, tak je to právě pan Sokol. Se svojí pokorou a schopností říkat věci jednoduše a tak, aby je pochopil každý, je opravdu obdivuhodný. Jedna z prvních filozofických knih (ač se za to stydím a do budoucna to určitě musím napravit), kterou jsem přečetla a jak říkám, byla jsem příjemně překvapená - už jen z toho důvodu, že zde pan Sokol podává věci jednoduše a co je lepší, aplikuje je na každodenní život.

1 22.11.2018

Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak by to byly asi ty krátké novely od Murakamiho, ve kterých se toho moc neděje a jediný, co je na nich plus, je pocit, který ve vás vyvolávají. Jinak postrádají jakoukoli pointu či závěr. Kočičí host se mi zdál ale o něco lepší.
Příběh japonských manželů odehrávající se během devadesátých let, na konci éry Šówa, kdy v Japonsku následkem smrti císaře došlo k mnoha změnám. Ty jsou zde však popisovány jen velmi slabě na pozadí, aby politika nerušila samotný příběh. O co se tedy jedná. Bezdětný japonský pár začne navštěvovat toulavá kočka Čibi, kterou si přivlastnil kluk odnaproti. Čibi se ale ráda toulá po okolních zahradách a tak se postupně stává i členem domácnosti manželů. Čibi je však, ostatně jako každá kočka, v prvé řadě svobodná, a tak se jen tak ochočit nedá. Patří jim, ale zároveň nepatří.

Příběh je jednoduchý. Žádná složitá zápletka, spíš zde jde o vyjádření pocitů, dojmů a jakéhosi hlubšího smyslu. Někdy až zbytečně dlouhé popisy scén a okolí, ale i tak mě kniha bavila a přečetla jsem jí během dvou dnů. Na konci knihy na vás dýchnou prvky magického realismu a možná vás i trochu zamrazí.
3/5 z toho důvodu, že ve mně knížka nezanechala nic hlubšího a ani jsem na ní po dočtení nijak zvlášť nemyslela. A ono "wow" se po konci taky bohužel nedostavilo. Celkem fajn oddechové čtení, víc od toho ale bohužel nečekejte.

1 22.11.2018