Grandhotel

Zvláštní kniha. Kámoška má Rudišovy knihy ráda, tak mi ji půjčila, ale nadšená jsem z ní rozhodně nebyla. Byl to takový průměr.

Kdysi jsem viděla film, který si snad kromě Marka Taclíka a Kláry Issové vůbec nepamatuji (snad jsme hlavní postavy nepopletla), jen dojem, že to byl takovej divnej film. Letos jsem se konečně na Ještěd podívala a tak nazrál čas i na tuto knihu. Čekala jsem co bude, říkala jsem si, že to bude beztak divný, jak ten film. Překvapivě mě to bavilo, místy jsem se i zasmála, ale vlastně to bylo spíš smutné, hlavně vzhledem ke konci. Představovala jsem si místa, o kterých Fleischman mluvil i všechny postavy, často takovou vizualizaci u knížky nemívám.... Díky knížce jsem dotala znovu chuť na film, ať to mám v kompletu :-)

Konečne prišiel rad aj na túto knihu a musím povedať, že nie som úplne sklamaný, no ani nebudem plytvať superlatívmi. Hoci som sa častokrát zasmial, celý dej sa nesie v akejsi zvláštnej melanchólii. Dosť mi tým pripomína film Samotári. Ako tam, aj tu ide o všedné udalosti všedných životov všedných ľudí, no podané osobitou formou. Som si istý, ze pri ďalšom vstupe do tohoto hotela sa budem cítiť komfortnejšie.
Je čas zohnať ďalšie tituly JR.

Knihy o podivínech čtu ráda a Winterberg z jiné Rudišovy knihy mě zaujal hodně. Fleischman je možná takový jeho předstupeň, ale tady to u mě "jako prostě" nezafungovalo. "To kdyby vás to zajímalo." :-)

Před pár lety jsem viděla film se skvělým obsazením a pobavil mě. Kniha taky. Podivín Fleischman se svou zálibou ve sledování počasí i ostatní figurky z Grandhotelu nad Libercem jsou lehce absurdní a to je právě fajn.

Knihu jsem si koupila, protože mě bavil film. Líbila se mi ale mnohem víc, jak to tak u filmů podle knih bývá, něco se pozmění, pár kapitol se do filmu vůbec nedostane,... Knihu jsem přečetla jedním dechem a i když se nejedná o vrcholné dílo české prózy, musím říct, že na takhle čtivou a dobrou knihu jsem už dlouho nenarazila.

(SPOILER) Germanofil (Rudiš píše v němčině, byť stejným dílem pro německého i českého čtenáře) Rudiš opět po rudišovsku a přece jinak. Je znát (a nejenom v tomto díle), že Rudiš má svou druhou vlast rád, v literatuře ale neopouští ani českou kotlinu, právě naopak. Jakoby propagoval Německo u nás a současně Česko v Německu. A tak se často pohybuje na pomezí a neopomíná zdůraznit ústy jedné z postav, že v Německu je to vlastně stejné, jako u nás.

Z toho, co jsem zatím četla, staví Rudiš do centra mužské hlavní postavy, které se vyznačují určitými zvláštnostmi a/nebo handicapy. V Grandhotelu v českoněmeckém pohraničí se příběh tvoří kolem obzvláštního podivína, který zaznamenává jevy spojené s oblohou, mraky, deštěm... něco jako meteorolog amatér. Tomu příhodně nahrává jeho pracovní zakotvení v hotelu na libereckém Ještědu. Jeho handicap však nepředstavuje tento jeho koníček, ten je spíš jakousi terapií... jeho podivínství pak umocňuje autorem akcentované (jinak asi normální) sexuální zaujetí pro ženy, ne tak už ale se ženami. I když vyvolená nakonec může být asi jen jedna. O sexu se v této útlé knize vůbec dočtete velmi často.

Coby vypravěč je Fleischman zajímavá osoba, současně však v některých ohledech iritující se svými častými repeticemi a přísliby dopovězení. Kniha si dle mého zaslouží právě oněch 180 stran a ani o jednu více. I tak jsem netrpělivě vyhlížela, co přinese závěr tohoto zvláštního českoněmeckého příběhu z hotelu pod nebem, kde při všednodennostech jednoho podivína ožívají hříchy a neduhy naší společné českoněmecké válečné a poválečné neslavné historie. A závěr je velmi povedený, i když už nějakou dobu autorem předem avizovaný. Čtenář pak zůstává v pozici pozorovatele a očekávání, zdali se Fleischmanovi jeho záměr vydaří.

"Člověk musí skončit tam, kde se narodil."

No já nevím knihu sem louskal 2měsice na to jak je tenká a krátké kapitoly je mi hamba ale film je lepší a vtipnější

Dosud jsem od Jaroslava Rudiše nic nečetl. Knihu kdysi koupila dcera a já do ní jednou zvědavě nakoukl s tím, že když mě nezaujme, tak ji zase odložím.
Neodložil jsem !!
Nebudu tvrdit, že je to nějaké veledílo. Ale knihu, která mě baví, u které jsem zvědav, jak ten příběh bude dál pokračovat, těžko mohu špatně hodnotit.
Proč mě bavila? Protože byla od samého počátku psána takovým příjemným, lehkým jazykem a tónem.

I ti lidé mě bavili. Nejsou nijak výjimeční. Takových mezi námi je.

A Ještěd i ten Slovan Liberec jsou docela sympatičtí !!

Byla to moje první kniha od Jaroslava Rudiše. Byla mezi dnes vrácenými knihami v knihovně a netušil jsem, co mohu očekávat. Postavy jsou více než schématické a jejich podivnost je dotažena ad absurdum a v mnohém by se to snad i dalo připodobit absurdnímu dramatu. Ale právě to je na knize to krásné!

Rudišovi podivíni, chvíli sympatičtí, chvíli zase ne… Opět, jako u autora pravidelně, se dostávám do mně neznámého prostředí, a tím nemyslím Ještěd, ten je pro mě známý dost, tím myslím to společenství zvláštních lidiček, které bych asi v reálu zvládala s obtížemi. Které chápu jen tak napůl, ale kteří mě přesto občas dojmou a překvapí.
Česko - německá nota, Liberec – Reichenberg…, to už od autora znám a vítám, můj problém možná je, že čtu Rudišovy knihy odzadu, od novějších se vracím ke starším; Winterberg, který mě ohromil, je tady teprve naznačen, všechny pozdější autorovy knihy, které jsem četla, mě chytly o něco víc, a tak tady přece jen hodnocení o něco snižuji.
Ale funguje to u mě stejně, nejdřív odmítání a pak, díky způsobu psaní, které vypadá zprvu jako chaos a nicneříkajícího plácání, se náhle vynoří příběh a vše začne dávat smysl…
„Asi jako prostě jo.“

Knihu jsem si přečetl až na základě shlédnutí filmu a díky obému se ze mě stal "rudišovec". Film je skvělý a kniha ještě o level lepší. Nenáročný jazyk a skvělý styl vyprávění, postavy vám mohou připadat zvláštní, ale když se rozhlédnete kolem sebe, jsou jako vytažené z obyčejného reálného života. Navíc pan Rudiš zasadil děj do mého milovaného Liberce a na Ještěd - co víc si přát. Mám velmi rád knihy, které jsou čtenáři hodnoceny v celé možné bodové šíři. Prostě někoho osloví, někoho vůbec. Já naštěstí patřím k těm prvním.

Grandhotel už jsem jednou před téměř dvaceti lety četla, mezitím jsem viděla i film Davida Ondříčka, takže jsem věděla do čeho jdu. A ani tak jsem se nenudila, a čtení jsem si užívala. Miluju Rudišův vypravěčský styl a jeho podivínské postavy, které sice mohou působit často komicky, ale vlastně je to celé jinak.
Hodně se mi líbila kombinace práce s metaforami na počasí, melancholický nádech a těžká témata osamělosti, hledání smyslu života a touhy po úniku, která jsou ale napsaná jednodušším jazykem, takže si to užijí i nejen vyzrálí čtenáři.

Líbil se mi i film, ta všudypřítomná a všechno prostupující melancholie vyznívá stejně jako v knize. Hezky napsané vyprávění o obyčejných životech obyčejných lidí.

Bezvadná Rudišovka :-)

Humorné, ale zároveň citlivé až dojemné. Poetické paralely života a mraků. Chytne obzvlášť Liberečany.

Rudiše rád čtu a opět nezklamal. Kniha mě hodně bavila a to od začátku ,až do konce neměla žádnou slabinu. Doporučuji a hodnotím plným počtem hvězdiček.

Popis vcelku všedních zážitků zážitků hlavního hrdiny na mě působil hodně skličujícím dojmem. Ačkoliv autor zvolil krátké a úderné kapitoly, tak se děj na můj vkus strašně táhl.

Před lety filmová adaptace a teď audio kniha. Mám pro Rudiše slabost, Nebel, Winterberg, Fleischman. Hlavní postava je podivín, snad autista. Postavička ztracená někde v oblacích. Spíš hledající, ztracenci jsou ti ostatní, kteří mu ztrpčují život. Líbilo.