Anna 13 komentáře u knih

Tato kniha je mou další biblí, která mne pomohla utvořit si názor, dát šanci novým směrům, něco v sobě pochopit, poznat, ujasnit si, jak chci porod prožít já, i když to třeba bude až za desítky let.

Zde se o své zážitky z porodu dělí jednaačtyřicet žen... Budete mít možnost si přečíst o překotných porodech, kdy se do porodnice dojet nezvládne, o porodech znásilněných lékaři a bolestných (teď myslím bolest na duši), o porodech přirozených, o rození dětí v bezpečí domova, z pohledu nastávajícího tatínka či nastávající sestry, o porodech sekcí... Ženy se tu rozepsali i o poporodních depresích nebo o ztrátě dítěte... Potěšili mě i tím, že promluvili o tom, jak se rodí za hranicemi a o stále tabuizovaném ambulantním porodu.

Tato kniha je o ženách od žen pro ženy. Ale s pokorou a úctou do ní může nahlédnout i muž.
Byla bych ráda, kdyby ji povinně četly všechny porodní asistentky a porodníci u nás. Je to nutné... Vzhledem k tomu, že hrůzostrašné porody tu převládají nad těmi nádhernými. Počet bondingů by se dal u těchto žen spočítat na prstech jedné ruky.

Knize bych vytkla to, že u jednotlivých porodů nebyly napsány roky a porodnice. Vzhledem k tomu, že stránky Aperio jsou jedny z těch nejlepších v porovnávání našich porodnic, tak nechápu, proč se zde musely tutlat.

Každopádně z této knihy si odnesete nesmírné bohatství...

Mě tu ohromilo mnoho žen. Hlavně těch domorodiček. A pak také jedna, na kterou nezapomenu. Ta, která se na porodním sále dokázala ozvat a ochránila tak své nenarozené dítě i sebe a která i navzdory bolestem nepodlehla autoritářskému personálu. Patří jí moje úcta. Hrdinka.

Poznámka na závěr: stejně tak, jako je dobré mít kontakt na laktační poradkyni, se bude hodit číslo na právníka, aby jste se ujistili, že právo je opravdu na vaší straně a že tohle si od lidí v bílých pláštích nemůžete nechat líbit.

2 09.11.2018

APLAUS!!

Jsem nadšená, že na thrillerovou literární scénu vstoupila tak famózní žena, jakou je C. J. Tudor...
Její debut Kříďák jsem zhltla během dvou dnů a těšila se na každou volnou chvíli, kdy jsem se ke knize mohla uvelebit... Bavilo mě retrospektivní vyprávění, které se mistrně střídalo a fantasticky doplňovalo... Stejně tak jsem byla nadšená atmosférou městečka Anderbury a dětstvím osmdesátých let...

Ti, co tvrdí, že je kniha navrátila k nostalgii hororového Ta, mají pravdu.
Námět si autorka vypůjčila od mistra, avšak zpracovala si ho již podle sebe... Partička těchto dětí měla hodně blízko k bandě Smolařů z již jmenované knihy. A i odkaz na demonstrace proti potratům je z Kingova díla Nespavost.
Mně to ale nevadilo... Naopak tleskám autorce za tak dramatický příběh, který opravdu nemá jedinou nudnou stránku...
Její styl psaní je návykový a to, že každou kapitolu ukončuje tak, že musíte načnout další, je opravdu výsledek jejího talentu a nedozírné fantazie...

Vše se rozplétá pomalu, tajuplně, nečekaně a závěr knihy vyvrcholí v těžký kalibr, kterého jen tak někdo nedosáhne.
Samotný epilog je sladkou tečkou nakonec, která otrlým čtenářům může připadat bizarní a neuvěřitelná... Jako mně.

Každopádně pochybujte a věřte, že to, co vás bude napadat jako první při řešení hrůzných zločinů, bude to mylné...

A velmi chválím příhodnou obálku, která přitahuje zraky všech nadšenců thrilleru a dokonale vystihuje vnitřek knihy.

13 06.11.2018

Styl McEwana není nic pro mě... Nelíbí se mi, že vždy odbočí od situace, když je to nejméně vhodné. A já opravdu nesnáším čekat na rozřešení či pokračování další tři strany. Myslím, že bez retrospektivy by byl zrovna tento konkrétní příběh mnohem atraktivnější počtení...

K McEwanovi jsem se vrátila díky filmovému traileru, který jsem nedávno na YT shlédla a byla jsem z něho nadšená. A čirou náhodou se kniha ocitla u nás doma. Takže to byl jasný signál dát tomuto spisovateli po odloženém Pokání šanci.

Tento příběh je absolutně jedinečný. Neslyšela jsem o knize, která by se zabývala tímto tématem.
Kniha poukazuje ve výsledku na to, co se stane, když nic/něco neuděláte - že vám to život otočí úplně jiným směrem. A je o tom, že i sebevětší láska (kterou jsem ale z hrdinů vůbec necítila) není věčná. Že nikdy toho druhého doopravdy neznáme. Že intimní život je důležitý, ale v závěru knihy se ukazuje, že možná až tak ne...
Že ponížení může být ve výsledku sebeobětování...

Líbilo se mi otevření tabuizovaného tématu: co se stane, když se se sexem začíná až po svatbě. Že je to zcela nenormální a zastaralá "tradice", která neměla a nemá žádné opodstatnění, že je to čiré bláznovství, jehož důsledky ničí životy a vztahy. Nechápu a nerozumím té době. Tomu, proč si lidé tento zaběhlý postup vytvořili. Je mi líto žen...

Co se týče hrdinů - autorovi se dle mého tak úplně nezdařilo popsat jejich lásku. Neboť mi nepřišla tak silná a opravdová, za jakou ji autor vydával. Edward s Florence se neznali - byli neuvěřitelně odměření, příliš slušní, navzájem na sobě nepoznali, jaký ten druhý doopravdy je... svatební noc vygradovala jejich známost v dechberoucí scénu na pláži, která určila jejich osudy.
Florence jsem ráda neměla kvůli její asexualitě, která mě iritovala do takové míry, že jsem až přemýšlela nad tím, že je možné, že byla v dětství zneužita a sama poté potlačila tuto děsivou zkušenost... Ale to už bychom se zabírali nezpracovaným traumatem, který by dle mého autor na konci zmínil a rozebral...

Je to zajímavý námět pro přemýšlivé. Jakýsi otevřený pohled na situaci, která může potkat kdekoho i dnes, což by bylo už více než divné... ale když hraje hlavní roli víra...

Nečekejte však příběh o lásce. O ní tu nejde a nikdy nešlo...


Těším se na film... Dle mého odhalí více... Ale i tak jsem z knihy příjemně překvapená a vím jistě, že na ni opravdu nezapomenu.

7 31.10.2018

Terapie sdílením je jen milou knížečkou, kterou se dá příjemně listovat a místy se i zasmát...
Není to však nic, co by mě nějak obohatilo, něco mi to dalo... Spíš jsem se nestačila divit, jakými způsoby se občas lidé rozcházejí, co za výrazy dokážou použít... Ale pak se dá polemizovat i o tom, co to asi bylo za vztahy, že...

No, každopádně kniha má úžasnou grafiku, ale mně to stejně nedá a přemýšlím nad tím, kolik papíru se na to použilo a kolik jeden výtisk stojí...
A pokud se nad tím zamýšlím takhle, tak by snad bylo lepší, kdyby kniha nevznikla a dvě sympatické dámy zůstaly u svého instagramového profilu...

Spíše nedoporučuji.

8 12.10.2018

+ nedočteno +

Zklamání, kterému se ještě teď divím.
Nikdy jsem nezažila, že by Green stvořil postavu tak ukrutně nudnou a nezajímavou. Tak typicky pubertální. "První" Will Grayson mě v podstatě vůbec nebavil a postava Drobka byla otřesná. Stejně tak pomatená Jane, která nevěděla co chce.
"Druhý" Will Grayson z pera Davida Levithana byl fantasticky depresivní. Zkrátka byl napsaný tak, že se ty tuny deprese valily až k vám a to je opravdu co říct. Ta černota v té postavě opravdu je. Takže tenhle Will mě zaujal.

Ale mě to prostě strašně nudilo. Bylo to neutuchající tlachání o ničem. A to mě děsilo, protože Greena a Levithana považuji za ty nejlepší young adult autory...
Za ty, které vám do hlavy nasadí geniální myšlenky. A jejichž příběhy jsou propletené sarkasmem a metaforou.

Škoda. Čekala jsem bombu... nedostala jsem ani tu sílu, abych to dočetla.

Také je to možná tím, že je téma homosexuality v tomto žánru teď natolik populární, že už jsme z toho poměrně dost unavení.
Za mě je rozhodně nejlepší knížka Probuzení Simona Spiera, na kterou nemá ani přenádherné Líbali jsme se.

Já tuto knihu doporučit nemohu.
Ale všechny ostatní knihy těchto autorů bych vám nacpala do rukou a vypsala vám na ně dovolenou.

Knížka, která udělá radost všem nastávajícím maminkám.
Autorka píše v přátelském duchu a celá publikace vám bude rozhodně bližší než odborné knihy o těhotenství a porodu. Tato knížka bude spíš taková kamarádka, která obsahuje bohaté zkušenosti českých maminek...

Pokud chcete číst o tom, jak se vám miminko v bříšku vyvíjí týden po týdnu a chcete vědět, co vše se děje s vaším tělem během porodu, vyhledejte jiné knihy.
Tahle se spíše zabývá vašimi pocity z otěhotnění, z prvních pohybů děťátka, ze strachu z porodu a rozebírá spoustu ženských otázek, na které se třeba bojíte zeptat.

Je skvělá a patří do knihovničky každé zodpovědné maminky.

2 05.10.2018

Po dlouhé době dokonalý thriller..., který udrží vaši pozornost od začátku do konce.

Rozhodně nedoporučuji začít číst pokud před sebou máte neodkladné povinnosti a zoufale malé množství času na příběh, díky kterému budete ponocovat a pak nebudete schopní usnout bez rozsvíceného světla.

A také to není nic pro slabé povahy.
Brutálního násilí, které je daleko za hranicemi šílenství, je v této knize příliš mnoho.

Obdivuji autorku s jakou intenzitou stupňovala vyvíjející se drama, které mělo příliš podezřelých a zvrhlých osob, než aby se dalo hádat a tipovat.


Tak vynikající a neuspěchaný konec knihy jsem nečetla... možná nikdy? To asi přeháním, ale tohle je přesně ten typ knihy, která nemá výpadky a u které není žádná stránka přebývající... A na konci prostě nemáte co dodat: jen zaklapnete knihu a dlouho zíráte do prázdna.

Silně doufám, že se dočkáme pokračování, i když si myslím, že tento svůj triumf autorka nepřekoná.

6 21.09.2018

U této knihy zcela pochopím, že se nemusí líbit každému...
Je úplně jiná, než autorovy dosavadní literární počiny... Nemá tak vytříbenou a unešenou zápletku. Nejde tu ani tak o příběh a o to, zda bude láska naplněna, strach poražen a život prozářen...

Jde o sdělení myšlenek a pocitů, které dominují příběhu. Ten vnímám jako podklad pro to, aby se ty myšlenky mohly usadit a vyniknout v pravé síle...
Příběh je země, a myšlenky a dlouhé pasáže o posedlosti a šílenství jsou květiny.


Vím, kdo je John Green velmi dobře...
Ale tohle je U-L-T-R-A-G-E-N-I-Á-L-N-Í knížka.
Lidé, kteří na tom jsou podobně jako Aza, zcela pochopí můj komentář a mou nadšenost. Ty popisy jsou prostě luxusní, protože jsou úplně pravdivé. Nikdy bych nedokázala popsat své pocity, které jsem jako malá zažívala tak dobře a dokonale, tak výstižně, jako John Green. Absolutně se nedivím tomu, že nad touto knihou strávil dlouhých šest let, protože si dokážu představit, jak musela být tato výzva těžká a bolestivá. Vracet se zpět a topit se v těch spirálách utrpení pořád dokola.
Obsedantně-kompulzivní porucha je možná jednou z těch nejčastějších duševních poruch. Nevím zda to, čím jsem si v dětství procházela, byla právě ona, protože zmizela, ale ty myšlenky mě napadaly znovu a znovu úplně stejně jako u Azy.

Tato kniha ovládne svět...

Vůbec ji tu nehodlám srovnávat s Hvězdami nebo s Aljaškou, protože to prostě nejde. Každá z jeho knih je rána, která se musí vstřebávat hodně dlouho.
Každý si v té záplavě Greenovy smyslné filosofie najde to své...

Miluju jeho zaobírání se tím, zda nejsme pouhými fikcemi...

KNIHA JE TO BOŽÍ!!!
Čtěte jednu Greenovu knihu za druhou. :)

8 16.09.2018

Někdy stojí čtenářská pauza za to. Někdy objevíte po čase, kdy se zabýváte něčím jiným, v nějaké knize celý SVĚT!

A nechápete, že je to možné...


Víte, že kdyby jen jediný výtisk této knihy shořel v plamenech nebo se topil tak, že by ještě ani teď nebyl na dně, tak že by to byla tragédie nesmírných rozměrů...

Janie u mě porazila Aljašku Youngovou.
Aljaško miluju tvůj pohled na svět, tvé nehty a všechny ty tvé nápady, ale Janie miluju víc, tak mi odpusť...

Píšu komentář, aniž bych měla knihu dočtenou, ale Janie, ať to s tebou skončí jakkoliv, jsi apokalypsou, která milovala svět, když končil.

Tato kniha si zaslouží být vláčena životem. Být ŽIVOTEM. A milionem vzpomínek... A nosit v sobě duši čtenáře, který ji vlastní.


A Amy Zhangová už má mít na poličce Nobelovu cenu.


PS: Micahu jsem jako ty. Ale já bych tou sirkou škrtla dřív a dala bych si naspěch. A udělala bych to.

6 11.09.2018

Co mi vždy připadá na knihách tohoto rázu zarážející a zvláštní?
Že je píší muži...

Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč se o osvětu v porodnictví snaží právě oni a ne ženy, kterých se to týká. A musím říct, že se stydím. To MY bychom si měli vybojovat právo rodit přirozeně a jinak, nenechat si zasahovat do něčeho, co je jen naše... Mnohem raději bych byla, kdyby za nás lobbovala nějaká silná žena, ale těch je málo a proto jsem vděčná mužům, kteří se těmito tématy zabývají. Píší o tom, co by mělo být běžné, normální, ne alternativní.

Hlavní myšlenku těchto fejetonů bezesporu sdílím, ale v konečných kapitolách je dohnaná až do extrému. To, jakým způsobem přijdeme na svět, je velmi důležité, ale neovlivňuje to naši budoucnost zdaleka natolik, jako píše sám autor. Problémový porod = problémové dítě/člověk je tvrzení, se kterým nesouhlasím. Ovlivňuje nás přeci jenom i výchova a láska, kterou od rodičů v prvních letech života dostáváme. Což autor dále i tvrdí, ale na přirozené porody až moc tlačí a v mnoha maminkách by to mohlo vyvolat úzkostné stavy, že porodily pod vlivem medikamentů apod. A opravdu by mě zajímalo jestli tvrzení, že dítě, které na svět přijde sekcí je "ohroženo" homosexualitou, je něčím ověřené, zda na to je opravdu výzkum. To se mi zdá až za hranou.

S autorem bych se ráda a s veškerým nasazením vrhla do boje za přirozené porody, za domácí porody, za porody bez násilí, za porody bez porodníků - mužů.
Jsem šťastná, že se autor nevyhýbal ani orgasmickým porodům a porodům bezbolestným, o kterých se mluví a píše strašně málo. A není to sci-fi ani alternativa.

Kapitoly věnované mužským a ženským mozkům a jejich činnosti mě až tak nebavily, i když přiznávám, že na fejetonu o záchodovém prkénku něco bude. :)

Avšak psát o menstruaci už mi přišlo příliš. Celkové autorovo vyjádření se mi líbilo, ale za těmito názory a vizemi už by měla stát opravdu ŽENA, neboť jen ona žije cyklicky, jen ona ví, co pojem "mít své dny" doopravdy znamená...


Celkově mě kniha strašně moc bavila... O ženství, těhotenství, mateřství a porodech přemýšlím denodenně a proto vítám každý nový námět k přemýšlení...

POVINNOST PRO BUDOUCÍ MATKY!
To nejhorší co je, je, když přijde na porodní sál neinformovaná žena. Bohužel velmi častá - možná až běžná - realita - viz Malé lásky, Čtyři v tom apod.

4 09.09.2018

Wow...

Tohle byla emotivní sonda, která zasáhne vaše srdce i myšlenky...

Já si knihu naschvál šetřila, protože jsem dlouho nečetla nic tak barvitého a hřejivého, co by se týkalo natolik bolestných témat jako jsou domácí násilí nebo umírající otec...

Strašně moc se mi líbily postavy: charismatický Frasier, odvážná Rose, malá Maddie a rozbolavělý umělec John. Vesnička Milthwaite, ve které se celý příběh odehrával dotvářela kouzlo tak nádherně propojeného příběhu plného lásky i nenávisti, o naději a snech. O trnitých cestách života... O hře osudu...

Doporučuji... Boží příběh, na který nelze zapomenout.

7 04.09.2018

Kdo jiný by mě mohl dostat z čtenářské krize než Jodi Picoult?

Mám ji slušně načtenou a proto vím, že mě každá kniha zasáhne hluboko do srdce, a vím, že nad jejími příběhy přemýšlím ještě roky po tom, co jsem je dočetla.
Vím, že kdybych si knihu od Jodi pořídila, že nesáhnu vedle a že po ní sáhnu i víckrát za život.
Takže jsem tušila, že tohle bude opět pecka s nějakým velmi kontroverzním tématem, které mi nedá spát.

Mé oblíbené téma, kterým je eutanázie, tu podala tak famózně a pokryla ho vším, čím se dalo, že ji za to ruce líbám. Sice se jednalo o pasivní formu "důstojné smrti", na kterou já nemám úplně vyhraněný názor, ale i tak je to téma nesmírně důležité a aktuální. Sice bych se ráda mnohem více zapojila do boje za aktivní eutanázii, ale i tak mě Picoultové filosofování házelo ze strany na stranu v mé myšlenkové bariéře.
Prostě se mi to nesmírně líbilo.

A pak to vyprávění o vlcích? :O
Jako vážně? :O
To bylo neuvěřitelné. Neskutečně tleskám. Ne, o tom se opravdu nedá psát, protože to vyráží dech a neuvěřitelně čtenáře baví. Četla bych o tom dál a dál. Picoultová do těchto kapitol nahrnula spoustu emocí a až poetická souvětí...

Znesváření sourozenci, kteří bojují o to, zastupovat svého otce v otázce života a smrti, byli vykreslení bravurně. Chápali jste každou stranu. Ani jedna nebyla ta správná...


Picoultová, ať už píše o koncentračním táboře, rakovině, autismu, znásilnění nebo o závažných otázkách v rodičovství, je prostě excelentní. A já tuto autorku budu uctívat, dokud budu žít...

Vlk samotář je dílo, které se mým mozkem bude potulovat ještě spoustu let!!!

10 02.09.2018

Knížka určená především mladším čtenářům mě velmi zaujala tématem, kterým se zabývá a hlavně samotným Auggiem, který je prostě kouzelný.

Autorka píše tak, že zaujme široké čtenářské publikum. Tímto příběhem zabaví jak děti, tak jejich rodiče a každá generace si z ní odnese opravdu mnoho důležitého pro svůj život.

Moc jsem nechápala, proč se autorka v části, kterou vypráví Justin, rozhodla pro psaní bez uvozovek, čímž mě rozhodila a čtení mi znechutila. Nenašla jsem v tom žádný smysl. Naštěstí to bylo asi jen deset stránek.

S Auggiem zažijete mnoho krásných i drsných chvil, na které budete s láskou vzpomínat.
Pro děti, které žijí se stejným syndromem se může Auggie stát jejich vzorem a může jim v mnohém pomoci.

Jelikož od dětství znám kluka se stejným problémem, bylo pro mě snadné si představit, jak Auggie vypadá. A jako člověk vídající ho denodenně jsem v něm neviděla nic, čím by se lišil. A nevzpomínám si, že by mě jeho podoba v dětství strašila nebo jinak vyváděla z míry. Byl obyčejný... a já ho dodnes obdivuji. Takže vlastně neobyčejný...

Přečtěte si tuto knihu. A dívejte se na lidi s hendikepem jinak...

2 23.08.2018

SPOILERY

Jsem poměrně slušně nažhavená na další - již poslední- díl této boží Young Adult série.
Tento díl se mi zdál ještě mnohem lepší než ten předchozí a možná, že na první příčce zůstane, když už ve třetím díle nebudeme ve Weslynu a hlavní hrdinové nebudou všichni pospolu. Ale to už předbíhám.

Strašně se mi líbilo vykreslení velmi komplikovaného vztahu matky s dcerou. Alkoholičky utápějící se v žalu, která svou dceru nenávidí - ta chce však vše napravit. Hlavní hrdinka Emma je a bude nadále komplikovaná, psychicky neukotvená holka, ale to se vzhledem k její minulosti nemůžeme divit. Přesto už zde byl progres - byly tam emotivně silné kapitoly, kdy si začala uvědomovat realitu a vážit si sama sebe. V těch chvílích jsem jí v duchu tleskala. To, že jí to nevydrželo - to už je jiná věc. Ale právě na její rozpolcenosti a úzkostlivosti staví Donovanová svůj výjimečný příběh, který bere dech.

Zde se svými uměleckými zvraty opět skvěle zatočila. Tak posledních dvěstě stran jsem měla pocit, že jedeme na horské dráze a ne a ne se zastavit. Bylo to neskutečně napínavé, čtivé, strhující a děsivé - až s kapkou thrilleru.

Další, co Donovanové jde, je vytváření milostných trojúhelníků. Já nevím, ale já opravdu milovala jak Evana tak Jonathana. Nebylo to tak, že bych fandila jen jednomu. Prostě po této stránce jsem zcela chápala Emmino srdce - nešlo to rozhodnout. I když mi vadilo, jak na konci Emma strašně zmatkovala a Jonathana mi bylo šíleně líto. Doufám, že se ve trojce objeví. A o zlomeného Evana mám fakt strach. Emma na konci knihy ztratila veškeré mé zbytky pochopení k ní a svým rozhodnutím mi vyrazila DECH.

Proto se asi ještě dnes večer vrhnu na další - nepochybně stejným tempem vzrušující - díl, který završí celé tohle citové drama, z kterého tečou slzy, nervy jsou na pochodu a srdce nestíhá objímat Evana a Jonathana najednou.

6 14.08.2018

Vypadá to, jako bych četla úplně jiný příběh, než ostatní...
Souhlasím jen s komentářem od sheepy.

Prvních pár kapitol? Skvost, naprostá bomba. Hned mě to vtáhlo a já si říkala, jakého jsem objevila ne příliš známého spisovatelského génia. Každou stránku jsem obracela s takovou vášní a touhou vypsat si spousty těch geniálních myšlenek. Fascinovala mě ta syrovost a odvážnost, kterou používal při popisech hrdinovy spálené kůže. Čtenář si představuje nepředstavitelné, nutí ho to k šíleně depresivním myšlenkám. Ale právě tento fakt ve mně vyvolal dojem, že se jedná o naprosto bombastický román. Bavily mě pasáže z nemocnice a vše o hrdinově dětství a životě před nehodou. Samotná nehoda je také NĚCO a pak je to opravdu brilantní.
Za to také dvě hvězdy...
Spoiler: To s tou dokonalou sebevraždou by nevymyslel a takhle to nepodal ani King. - konec spoilerů


Jakmile se na scéně objeví Marianne, je po atmosféře. Snažila jsem se ji respektovat a proniknout do ní, ale ta postava mě začala tak strašně iritovat, že jsem dál nemohla. Ztratilo to to napětí, tempo a strhlo se to celé v něco naprosto šíleného, nábožensky přeplácaný příběh, který flirtoval s fantasy žánrem... A já v duchu úpěla nad tím, kam se poděla ta božskost začátku...

Dvě hvězdy jsou opravdu za počátek všeho, který mě ohromil a naplnil. Ale to, co se z příběhu stává je něco, co nejde vydržet. Jako kdyby autor psal pod drogama nebo se dostal do náboženské sekty... Nesnáším knihy, kde se slova Bible, Bůh, Spasitel a další skloňují v každém odstavci.

Je mi líto. Mohlo z toho vziknout něco excelentního. Tohle je však, no... raději nebudu pokračovat. Mohla bych urazit zaryté fanoušky knihy.

Já ji však nemohla dočíst. To prostě nešlo. A zájem o postavy zcela opadl.

5 10.08.2018

Tak teď nevím, jestli mě konec naštval nebo nezvladatelně navnadil na další díl, který bohužel nemám po ruce, takže budu muset snášet muka a čekat, až se se Sarou, Evanem a Emmou opět shledám...

Pravdou je, že je příběh extrémně poutavý a čtivý. Já se nemohla odtrhnout a celá odpoledne jsem v knize ležela. Snažila jsem se si knihu šetřit, ale to se mi moc nezdařilo. :) Hlavní postavy byly dobře vystavěné, byly sympatické, takže jsem s nimi vše prožívala a fandila jsem jim. Zamilovala jsem si Saru. S Emmou jsem soucítila a snažila se jí dostat pod kůži, protože jsem jí místy nerozuměla. Vadilo mi její sebeobětování, ale jak už to u obětí domácích násilí bývá - hrdinka své tajemství skrývala, dokud mohla popadat dech...
Do Evana jsem zaláskovala hned, jak promluvil, protože ta nesmírná inteligence, citlivost, přívětivost a dokonalý vzhled byla kombinací všeho, co si jen dívka může vysnít... Bavily mě pasáže Emmina a Evanova sbližování, jejich rozhovory, doteky, city, které se draly na povrch... Dost mě však zamrzela Evanova reakce a jeho zbabělost či odevzdání se osudu - když se pak vrátil, samozřejmě jsem mu znovu podlehla a odpustila mu - což je u mě co říct.

Kniha však má i své stinné stránky. Myslím, že je moc dlouhá. I když její čtení je působivé a rychlé, tak přesto je přeplněná scénami zcela nepodstatnými, které akorát oddalují to důležité. A také mě štval ten okatě americký život. Bohatí teenageři, kteří pořádají každý týden okázalé party, na kterou všichni chodí - já to opravdu nemám ráda. Stejně tak ten středoškolský duch a soutěživost ve sportovních utkáních... uch.
Ale to už jsou však zápory mých osobních zájmů.

Konec trochu šokuje, nebudete vědět, co si myslet a nejspíš poběžíte do knihovny či knihkupectví pro další díl. :)

Mně osobně kniha přinesla zamyšlení nad tím, co bych dělala já být na místě Sary nebo Evana. Asi bych nedokázala být tak loajální a přihlížet tomu všemu. Musela bych něco dělat. Vypovídá to tedy o mně to, že bych byla špatná nebo dobrá kamarádka?

2 06.08.2018

I když jsem čekala silný příběh, tak rozhodně ne takovou čtivost a tolik poutavých informací a vzpomínek.
Jennifer Teegeová je famózní vypravěčka a velmi sympatická žena, do jejíhož příběhu se dostanete natolik, že si začnete představovat, co byste dělali vy, být v její kůži...

Dozvíte se mnoho brutálních informací z její rodiny, o Amonu Göthovi, jejím dědečkovi, který chladnokrevně vraždil v koncentračním táboře Plaszow.
Mně osobně nejvíce zaujala Ruth Irene Kalderová, o které bych si ráda přečetla více. Její zmanipulovanost či oddanost, nebo co všechno v sobě měla, je tím, co mě nenechá se spokojit jen s těmito informacemi. Cítím za tímto příběhem temné, nerozluštitelné tajemství.


Knihu bych doporučila všem, co se zajímají o holokaust a masové vrahy z té doby...
Kniha je především nádhernou ukázkou toho, jak těžké je nést vinu za své předky. Polemizuje se tu o dědičnosti, o tom, že se za své předky stydíme, nebo naopak nedokážeme unést pravdu a omilostňujeme je. Nikdy jsem nad tímto tématem moc nepřemýšlela. Četla jsem o potomcích obětí holokaustu, avšak ne o těch, kteří měli v rodině nacisty a velitele táborů smrti.

Pro mě dalším zajímavým tématem určitě je téma adopce. To je mi blízké. Z knihy si odnáším, že mlčení může způsobit strašné škody a že je přirozené a potřebné znát své kořeny...

Silná kniha, na kterou jen tak nezapomenete...

6 03.08.2018

Obvykle komentáře ke knihám, které jsem nepřečetla, nepíšu. Ale Skleněný pokoj mě rozčaroval natolik, že se potřebuji vyjádřit a zastat se rodu Tugendhadových.

Přečetla jsem 70 stran. Čtivost byla nulová, postavy neuchopitelné, nemohla jsem se do příběhu dostat a "zabydlet" se v něm.
Vadilo mně, že se autor neobtěžuje nás seznámit s tím, v jakém roce zrovna postavy své životy žijí a tím tak v podstatě kašle na historii a fakta!!!

Úplný vrchol pro mě je, že zaměnil jméno uznávaného architekta a nám Čechům se v podstatě vysmál do obličeje. Použil náš architektonický klenot, naše město, ale absolutně nerespektoval okolnosti proslulé vily a osudy jejich pravých obyvatel. Mawer na mě působí velmi povrchně a pokrytecky.

Přeci jenom bychom měli mít úctu k historii a měli bychom přestat Skleněný pokoj oslavovat. Nepodporujme natáčení filmu a raději se zastaňmě Daniely Tugendhadové, která je neustále opomíjena... Její příběh jako by nebyl a s příběhem její rodiny si každý dělá, co chce...

Nějaký Brit si prostě nemůže dovolit psát nepravdy, protože takovéhle výmysly (i když fikci nepopírá) bude spousta lidí brát za reálné dějiny. Vryje se jim to do mozku a už nebudou číst dodatky autora či nebudou hledat skutečné příběhy...

Mrzí mě to, z úcty k Tugendhadovým a k lidským příběhům jako takovým...


Je to hnus!!! Uvědomte si to.

SPOILER: Vzhledem k tomu, že jsem četla rozhovory s Danielou Tugendhadovou a četla spoustu rozporuplných názorů zde na webu, jsem opravdu pohoršena tím, co se ve vile nadále odehrávalo. Nedivím se, že je možné cítit ke knize takovou nenávist.


Otázka, na kterou si odpovězte:
Dosáhla by kniha dnešní popularity, kdyby se ten samý příběh odehrával ve SMYŠLENÉ, NEEXISTUJÍCÍ vile?
Autor naši zemi, naše příběhy, naše lidi a naši vilu sprostě zneužil...

Přiznejme si, že ta kniha opravdu není tak dobrá, jak nám všichni tvrdí.

Z komiksů jsem naprosto přenadšená a všem fandům Lisbeth Salanderové je doporučuji. Moc se povedli a mně je fakt strašně moc líto, že další osudy této přebožské hrdinky si odnesl její autor s sebou do nebe...

Každopádně ale doporučuji dát přednost románům a až pak teprve komiksům. Například poslední scény z této knihy, kde se odehrává dost vyhrocený střet Niedermanna a Salanderové, má o dost větší atmosféru a napětí v románu...

Série Milénium je pro mě srdcovkou, která nepřestane bít!

4 29.07.2018

Tohle komiksové zpracování je naprostá BOMBA!
Neuvěřitelně mě to baví, i když jsem sérii Milénium četla v podstatě nedávno. Uchvacuje mě, jak moc se všechny ty výjevy podobají mým představám z knih. Akorát Lisbeth by mohla být poněkud vyzáblejší. Ale jinak je perfektní... Tahle hrdinka nikdy neupadne do zapomnění. Myslím, že si zkusím i některé obrázky překreslit... :)

Sérii těchto komiksů bych ze srdce přívítala do mé knihovničky, protože už se vidím, jak po nich sahám po pár měsících znovu. Rozhodně je to snazší čtení, než Larssonovi dlouhé (ale famózní) popisy. Pokud se chcete dostat jen do tohoto světa, tak zcela ideální.

I když příběh znám, tak jsem se odtrhnout nemohla. Asi na konci první části jsem si chtěla dojít pro čokoládu, ale fakt jsem nemohla odtrhnout oči, takže jsem se k ní dostala po dvou hodinách. - Tohle by vás už fakt mělo přesvědčit po knize sáhnout.


NA LISBETH SALANDEROVOU!!!

5 28.07.2018