Anna 13

Příspěvky

Petr a LuciePetr a LucieRomain Rolland

Takový zásah jsem od povinné četby nečekala… Zásah přímo do srdce.
Dílo, které mě přesáhlo… Ke kterému cítím, že se nedokážu vyjádřit.

Potřebuji si ho přečíst ještě jednou. Ale stejně neobjevím a nevstřebám vše.

Petr a Lucie je četba, která se zaplétá do mladého čtenáře tak silně právě proto, že je stejná jako čtenář sám… Je to tak silné. Tak silné, až z toho jde strach…

Krásnější než sen… Nejněžnější literatura. Srdcervoucnost. Blaženost.

28. listopadu


Dítě s hvězdičkouDítě s hvězdičkouLoïc Dauvillier

Jak s dětmi mluvit o holokaustu?
Co přiznat, co obejít, co vynechat?
Nepředstavitelné - zabývat se takovou krutostí s tak čistými dušemi...
Ale co dělat, když se ta malá dušička zeptá?

DÍTĚ S HVĚZDIČKOU je tak citlivé, jak jen může být... Odpoví na otázky pravdivě, nevyhýbá se smutným skutečnostem, pro která se nedají nalézt slova, ale zároveň neřekne vše... Podstatu příběhu dítě dokáže pochopit, obzvlášť s milujícím rodičem. Vcítí se, vzdělá se, ponaučí se.

Literární počin, kterého si cením...
Nikdy nezapomeňme. Dál vyprávějme. Opakujme se. Pořád a pořád dokola. Však fikce slouží pravdě. Nikdy nás to nesmí přestat bolet... Nikdy.

28. listopadu


ČtyřveršíČtyřveršíJiří Žáček

To je taková radost...
To tak blaží duši...

V této sbírce byla vzácnost narazit na čtyřverší, které bych již neznala, ale o to víc mě vždy nově objevená sloka potěšila.

Žáček se mi zapsal do srdce... Básník, kterého čtu nejraději po půlnoci.

27. listopadu


Noc na KarlštejněNoc na KarlštejněJ. Vrchlický (pseudonym)

Měla bych se stydět, když to pro mě bylo čtenářské utrpení?

Vlastně vůbec netuším, co k tomu napsat... Sama od sebe bych po této klasice nikdy nesáhla. To, že se bavit rozhodně nebudu, jsem poznala z již prvních pár stran.

Jazyk pana Vrchlického mě vnitřně nerozechvěl, byť jsem si po celou dobu uvědomovala jeho spisovatelský talent. Asi jsem byla vnitřně tak naštvaná, že se tím musím prokousávat, že jsem neměla sílu ocenit jeho nápaditost a zoufala si, kolik "vtipných" zápletek budu muset ještě přetrpět.

Dobře, tak už konečně vím, o čem je ta slavná Noc na Karlštejně... Ale už nikdy víc, prosím...

27. listopadu


Divá BáraDivá BáraBožena Němcová

Kdysi v 19. století možná převratná povídka...
Dnes jen milá pohádka, přes jejíž limonádový konec se nepřenesu.

Nečetla jsem toto dílko z vlastní vůle.
Tvorba Boženy Němcové nikdy nebude tak zajímavá jako její skutečný život. Navíc se nedokážu ubránit pocitu, že ten konec prostě nemohl být napsán z jejího srdce. Byla donucena dobou, nakladatelem...? Přece by se k takovému klišé neuchýlila sama od sebe...? Ale měly tehdy ženy vůbec nějaké jiné možnosti, které by právě ta klišé zbořily? No, alespoň na stránkách knih je mít mohly...
Divá Bára je vlastně velmi impozantní hrdinka a velmi sympatická je i její přítelkyně Elška. Věřím, že pro svou dobu tyto literární postavy mnohé znamenaly... Ale dnes?

Dnes je DIVÁ BÁRA právě tím, čím je - povinnou četbou. Protože jinak by asi upadla v zapomnění...

V každém starém příběhu se dá najít něco, co si čtenář převezme do své přítomnosti... To, co jsem objevila v DIVÉ BÁŘE, bych ale dokázala najít v další desítce současných knih. A poznamenalo by mě to úplně jinak...

27. listopadu


Nutné lžiNutné lžiDiane Chamberlain

Postavy, za které by se člověk bil do krve a hluboký vhled do mrazivé historie Severní Karolíny jsou tím, kvůli čemu je kniha tak důležitá...

O eugenických programech jsem měla jen mlhavé povědomí, a když jsem knihu rozečítala, rozhodně jsem nevěděla, jak silné a bolestné téma mě čeká. Paní Chamberlainová se však ožehavého tématu zhostit umí a vytříská z něho maximum. Nastínit společenké klima tehdejší doby ve všech ohledech lidského života, vtáhnout čtenáře do komunity lidí žijících na pokraji bídy a zoufalství - to se autorce podařilo na výbornou. Měla jsem pocit, že "tam někde" v těch šedesátých letech na tabákové farmě žiju spolu s postavami...
Dostala jsem mnohem více poznání, než bych očekávala a nebála bych se tento román přirovnat k dílům Jodi Picoultové, která také kontroverzní témata roznáší na stránkách svých románů velmi detailně, tvrdošíjně a odvážně. Zkoumá lidstvo - jeho historii, jeho tabu, jeho provinění.
Po stylistické stránce je kniha poměrně jednoduchá, ale zato čtivá a rychle ubíhající.

Za spletitý děj, který se mnohdy nedal předvídat, a proto často překvapil - jedna hvězda.
Za překrásné postavy, které přinesou inspiraci i bolest, a na kterých vám bude hodně záležet - druhá hvězda.
Za probádání kusu historie, o kterém bychom všichni měli vědět víc, víc než je v této knize - třetí hvězda.
Za dychtivost a radost ze čtení, za atmosféru a bohatost příběhu - čtvrtá hvězda.

Pátou hvězdu většinou uděluji za "to něco nepopsatelného a nepřenosného - výjimečného, kouzelného", což tato kniha dle mého nemá.

NUTNÉ LŽI nejsou tak úplně nutné číst, ale to vědění v nich je nutné mít, znát. A správně s ním nakládat.

16. listopadu


Třetí poločasTřetí poločasJiří Žáček

Moje sedmá...

Jiří Žáček je u mě na vrcholu piedestalu básnické obce.
Žádná jiná poezie se mě nikdy nedotkla tak jako ta jeho.
Navracet se do jeho náruče je jako navracet se domů...

Vychutnejte si Třetí poločas všemi smysly.

10. listopadu


Město dívekMěsto dívekElizabeth Gilbert

Chtěla bych Vám, drahá Vivian ukrytá v této knize, sdělit, že Edna Parkerová Watsonová, neměla pravdu. Vy jste víc než jen zajímavý člověk… Troufám si tvrdit, že každý, kdo si přečte Váš životní příběh, by se mnou souhlasil. Jste odvážná, inspirativní a zcela okouzlující. Každá žena by toužila po přátelství s vámi… Kdybyste existovala, schránku byste měla přeplněnou dopisy jak od starých žen, tak mladých dívek…

Elizabeth Gilbertová… děkuji, že jste ji stvořila. Všechny potřebujeme číst slova Vivian Morrisové. Všechny potřebujeme Vás.

………………………………………………………………………………………………………….......................

MĚSTO DÍVEK mě uhranulo.
MĚSTO DÍVEK mě osvobodilo.
MĚSTO DÍVEK mě polaskalo. A přijalo.

Neumím slovy vyjádřit, jak fascinující příběh držím v rukou –
nepředvídatelná dějová smršť,
odzbrojující ženské hrdinky,
okázalé město čtyřicátého roku minulého století,
chybující mládí přelévající se do moudrosti stáří,
láska k životu a sobě samé dodávající kuráž žít svobodně bez všímání si pohledů druhých,
pikantní zážitky na každém rohu zářícího velkoměsta,
dívky, jimiž bychom chtěly všechny být alespoň na jednu jedinou noc v životě,
život plný touhy a kapek nebezpečí, které po vás stečou jakoby nic,
láska k muži, jehož se nemůžeme dotknout ani ho vlastnit – ta, kterou příběh začíná a nekončí.

Ženské. Smyslné. Ambiciózní.
Pokud jste žena, musíte ji poznat. Ať je vám kolik chce let, ať jste jaká jste - ještě o tom nevíte, ale potřebujete Vivian Morrisovou. Potřebujete zážitek takové úrovně, že pro vás čas, ve kterém knihu budete číst, může být časem zlomovým. V přístupu k sobě samé, k nazírání na žití.

Vzpamatovat se by znamenalo onemocnět… Zůstat s Vivian Morrisovou, nechat ji na sebe působit v každém dalším dni života, by znamenalo léčit se. Být ženou, co se neomlouvá a nestydí. Silnou, bohatou, sebejistou. Neztrácející kuráž.

Uvízla jsem ve MĚSTĚ DÍVEK. Díky Bohu!

07. listopadu


Stříbrná cestaStříbrná cestaStina Jackson

Jasně, že má čtenář vysoká očekávání, když se kniha stala tak úspěšnou, oceňovanou, prodávanou... Potom je opravdu těžké ta očekávání naplnit nebo dokonce přesáhnout.

Od Stiny Jackson jsem zhruba před rokem četla Pustinu, na jejíž děj jsem již zapomněla. Na prostředí a překrásnou atmosféru ovšem nikoliv.
A myslím, že až se mně zeptáte za rok na Stříbrnou cestu, řeknu nejspíše to samé. Pochybuji, že si budu pamatovat děj a jeho vyústění, ale tu atmosféru, přírodu a bílé noci z hlavy nevyženu.
Po této stránce byla kniha opravdu krásná - poskytla čtenáři domov, útočiště. I do postav se dalo bez problémů vžít a čtenáře sytil jejich žal, utrpení, šílenství, kterým oplývaly.
Dokonce jsem byla nadšená, že to, co jsem si už před polovinou knihy začala myslet, se potvrdilo jako pravda. Tím se stal příběh důvěryhodným, i když nijak šokujícím. Nicméně já upřednostňuji to první.
Přesto - příběh se někdy nezdravě táhl. Ubíral na dynamice. Stával se těžko stravitelným.
Šílenství, které ke konci vypuklo bylo neukočírované. Jako by té hrůzy nebylo samo o sobě dost.
A pak... První polovina knihy, která se odehrává pod neotřelým půlnočním sluncem, je jaksi magičtější než její druhá část. Jsme o půl roku dál a léto ztrácíme někde v dálce... Postavy nacházíme v pro nás neznámém rozpoložení. Chtěla jsem se vrátit zpět....
Konec rychlý. Náhlý. Chybělo mi setkání Meji a Carla-Johana. Chyběl mi průnik do bratrské trojky a to, co vlastně věděli, nevěděli, co cítili.
Bylo toho ještě tolik k probádání...
Co mě ale mrzelo nejvíce, byl přenádherný hrdina, který se objevil poměrně brzy, a pak již nedostal vůbec žádný prostor. Jen jednu jedinou zmínku... Ztracený osamocený Patte.

Vlastně nevím, jak příběh chválit, ani jak ho kritizovat. Někdy jsem si ho užívala, doslova hltala, a někdy se modlila, aby se to už proboha někam hnulo, aby už byl všemu konec. O své teorii jsem v podstatě nepochybovala - přišla mi dost průhledná.

Sama jsem zvědavá, co ve mně z příběhu zbyde... Jak moc časem zapomenu na celý Norrland a jeho obyvatele. Třeba mě překvapí, že se nakonec v paměti uchytí... A třeba vystřízlivím rychle.

Ani nevím, zda knihu doporučit... Takovou rozporuplnost jsem již dlouho necítila. Určitě ale existují lepší thrillery. O tom nemůže být pochyb.

29. října


Barvy loučeníBarvy loučeníBernhard Schlink

„Možná se někdy člověk osvobodí jen tím, že zradí ty, kterým dluží věrnost.“

Ve skutečnosti se s touhle výjimečnou sbírkou neloučím... Těším se, až ji znovu otevřu v povolanějších letech, kdy se naleznu mezi mikropříběhy a bude to, jako bych si četla o svém životě.
Z knihy na mě dýchá ryzí, ničím nepřikrášlená a tolik krásná člověčina. Svět, který znám, i který ne, ale o jehož existenci nepochybuji.
Přínos této útlé knihy je nesmírný. Vyobrazení lidských životů,
utrpení,
křivd,
výčitek,
útrap,
chyb,
strachů,
myšlenek,
bolestí,
lásek,
svárů
- celkového prožívání se ani nedá pokládat za fikci.
Jako by to všechno někdy a někde existovalo...

Srdcovou záležitostí se pro mě stala atmosférou a významem nepřekonatelná povídka Léto na ostrově.
Mistrně pojatý konec má úplně první příběh Umělá inteligence, u kterého jsem pochopila, že v rukou držím klenot. A ne jeden.

Schlink je autor, který se mi v tomto týdnu vryl nesmazatelně do srdce. Kdysi jsem četla Předčítače, nicméně tohle bylo dílo ještě silnější. Nedokážu popsat, jak moc je ta kniha detailní, jak moc krásným jazykem oplývá a jakou moudrost v sobě ukrývá. Jak moc mi bylo všeho líto, jak mi někdy bylo s postavami bezútěšně a jak moc jsem přemýšlela o každém odstavci a prociťovala každou větu.

Mistrovské dílo.
Kniha, která s vámi bude mít soucit. A vy s ní.

„Jsem pořád smutnější a je dobře, že smrt tomu udělá konec.“

26. října


Home Body: Mé tělo, můj chrámHome Body: Mé tělo, můj chrámRupi Kaur

Rupi Kaur je jako zjevení.

Nějak žijete...
Nějak přemýšlíte...
A najednou se zastavíte.

Obalujete se jejími slovy, které hojí rány a dávají volnost.

Její básně jsou jako dioptrie, díky kterým vidíte zřetelněji. Jsou náplastí, pod níž se zacelí zranění.

Mám ji ráda. A mám ráda to, co ve mně probouzí - jak mě učí se na sebe dívat.

17. října


Zuzanin dechZuzanin dechJ. Katalpa (pseudonym)

Prodýchat se na poslední stránku…
Vydechnout… Ohromeně.
Příběh, který nezdechne.
Zuzanina dechu se nikdy nezbavíte.

Pro mě příběh tak niterný, že o něm ztěží dokážu psát. Neumím ho obalit do slov, neboť jazyk Jakuby Katalpy je vším… Sladký jako Liebeskindův cukr. Po nádherném nenávratném dětství a dospívání hlavní hrdinky drsnější než smirkový papír.

Vím, že se neodpoutám. Cítím ten příběh ve svých útrobách – jak se mnou plazí. Svírá mě a bodá. Při vzpomínkách na první polovinu knihy unáší do snového světa, ze kterého se mi chce nyní plakat.

Světlo a tma.
Láska a nenávist.
Dobro a zlo. Strašně moc zla.

Zuzana.
Jan.
Hanuš.

Překrásný pan Liebeskind.

Vůně lesa.
Neutichající sténání cukrovaru.

Sladkost.

Prach.

Tělo, co vydrželo. Duše?

I když se do Holašovic vrátím – a že ne jednou, nebude to stejné, protože už vím, jaký osud čeká chlapce se zlatými vlasy a dívku, která ho hledala na stránkách obrázkové knížky.
Nevyhnutelná nutnost popasovat se s utrpením hrdinů, které milujete, je krutá.
Jen s chabou útěchou knihu odkládám, abych se k ní mohla vrátit, i když tak úplně se už vrátit nelze – tam, kde ještě nevíte, co bude…
Pochybuji, že někdy zapomenu. Zuzany se nezbavím… Ani nechci.

Jakubě Katalpě se klaním a posílám upřímné a objímající „děkuji“.

15. října


Není to moje dceraNení to moje dceraKate Hewitt

(+ SPOILER) Rozporuplná kniha o tom, jak by to v životě chodit nemělo...
O rozhodnutích, která činíme, aniž bychom si uvědomovali, jak zásadně nás mohou ovlivnit.

Nad každou stránkou se vznáší otázka: kdo je matkou malé Alice? I teď, když jsem knihu dočetla, na ni nedokážu odpovědět.
Autorka se pustila do kontroverzního tématu, které mnou již dlouho rezonuje - a zvládla ho na výbornou.
Postavy, jejichž jednání jsem od začátku neschvalovala, jsem si přesto dokázala oblíbit a a jít s nimi po cestě bolesti, žalu, ztráty, strachu a smutku, aniž bych je odsoudila.
Líbil se mi způsob vyprávění autorky. A i když je její styl psaní poměrně jednoduchý, brzy jsem v něm našla zalíbení.

Autorce se podařilo vytěžit z tématu hodně, nicméně to, co se stane v druhé polovině knihy, vše změní. Najednou jde o život... Malá dívenka se nikdy nemusí dozvědět pravdu o svém původu, čímž se problém "vyřeší". V tomto případě ano... i když tím nejhorším možným způsobem.
Pokládám si ale otázku: co by se stalo, kdyby Alice neonemocněla? Co prožívají děti, jejichž zmatek si neumíme představit, když jim je upřeno právo na biologického rodiče?

O Battenově chorobě jsem neměla před čtením knihy nejmenší ponětí. Osud dítěte postiženého touto nemocí se mě dotkl a já poslední strany dočítala se slzami v očích. "Konec" knihy je světlem, které naplnilo stránky, jež by mohly mít pokračování... Autorka vše ukončila tak, aby se čtenářovo srdce úplně neroztrhalo...

Věřím tomu, že by to takhle v životě mohlo být.
Věřím tomu, čemu jsem věřila před přečtením této knihy. Příběh mě jen utvrdil v postojích, které mám vůči dnešním cestám k rodičovství.

Dojalo mě to, trhalo na kousky a v duchu jsem autorce tleskala a děkovala za tak vnímavé otevření tématu, jehož etické stránce se tu nikdo nevěnuje. Alespoň takový je můj pocit...

Kniha, na niž se jen tak nezapomene.

09. října


Koho vypijou liškyKoho vypijou liškyLidmila Kábrtová

"Víly právě přestaly tančit. Lišky zavětřily."

Není škoda přečíst to na jeden nádech? Když každá stránka je jako úder srdce?

Jemnost.
Cit.
Rytmus.

Dívenka každou stránkou starší a zraněnější.
Neskutečně živoucí fragmenty.
Střípky života nesmazatelně vryté v paměti člověka.

Dětství, jaké by nemělo být. Dětství, které pominulo.

Shledávám knihu jako nesmírně silnou a emocionálně zatěžující.
Nesmí mi chybět mezi těmi, kterým se častým čtením poláme hřbet a odrbou stránky.
Klenot...

05. října


Tanči jen pro měTanči jen pro měKylie Brant

Thriller, který mně osobně nedal spát...
Bavil mě stejnou měrou, jakou mě děsil.

Nečekala jsem, že mě příběh dvou zmizelých dívek, houževnatého agenta a rodiny ustrnuté v tragédii tolik pohltí.
Veškeré dění v knize bylo napínavé a drásající - ať šlo o spletité vyšetřování, o popisy mrazivého věznění a neúnosného týrání nebo o brodění se v bolesti, pocitech beznaděje a výčitkách rodičů, kteří přišli tím nejhrůznějším způsobem o vlastní dítě.
Líbilo se mi, jak byly postavy psychologicky rozebrané a tempo příběhu téměř nekolísalo. Stránky ubíhaly a přinášely nové stopy. Odhalovaly víc a víc.

Originalita samotného zločinu knihu ozvláštňuje nejvíce...
Odhalení pachatele bylo za mě šokující a nečekané. Během čtení jsem tuto postavu nepodezírala, nicméně to příběh velkolepě uzavřelo.

Thrillery nečtu příliš často a nejsem jimi přesycená. A tak, když se mi dostane do ruky něco podobného Kylie Brantové, většinou nedokážu přestat číst a neumím být nenadšená.
Příběh jsem si užila na úkor klidného usínání... Ale stálo to za to.

Troufám si říci: nezapomenutelné... A myslím to vážně.

02. října


ZtroskotáníZtroskotáníEmily Bleeker

Vím, že ZTROSKOTÁNÍ není dokonalé... Některým pasážím v příběhu chybí vybroušenost a detailnost. V určitých chvílích jsem potřebovala dovysvětlení...
Nicméně - dávám na srdce. A i když mé hlavě tenhle příběh způsobil pochyby a poslední kapitolu bych nejraději přepsala, srdce mi pro tento příběh bije.
Vím, že na něho nebudu vzpomínat jinak než s láskou a vášnivou touhou opět se do knihy začíst a prožít ji celou znovu poprvé.

Způsob vyprávění, který autorka zvolila, vytvářel napětí. Minulost střídala přítomnost. Lily střídala Davida. Příběh byl díky tomu pestrý, bohatý, hmotný a nikdy nenudil. Držel si své dokonale budované tempo. Četl se lehce.
Udržoval mě v transu. Když jsem knihu nečetla, myslela jsem na ni a vlastně si přála ji nikdy nedočíst.

Kniha se mi zaháčkovala do duše...
Jedna z těch, na které vzpomínáte jako na dovolenou...
Výjimečná...

Příběh Davida a Lily, jejich boje o přežití, jejich ostrova mě uhranul. Drama, nepředvídatelnost, láska, akce, vášeň, lži, emoce a lidskost - je tam prostě všechno, o čem sníme, když sníme o dobré knize.

Pro mě je román Ztroskotání srdcová záležitost, kterému pro ty vlny emocí a monzun radosti ze čtení odpouštím jeho nedostatky... Neroztrhám jeho poslední stránky, i když mi ony roztrhaly duši.

Ještě dlouho to celé budu mít před očima, jako bych to sama zažila... Ještě stále jsem na straně 173 a poslouchám žraloky...

25. září


TchyněTchyněSally Hepworth

Začíst se a oblíbit si postavy nebylo úplně snadné a nějakou dobu mi to trvalo. Pak se ovšem příběh rozjel a ke konci byla kniha již doslova neodložitelná...

Sally Hepworthová je pro mě autorkou, jejíž příběhy vždy překvapí. Jakkoliv obyčejné a jednotvárné se na prvních stranách zdají být.
Její RODINA ODVEDLE je jedním z mála thrillerů, které si člověk zapamatuje. A nádherný ženský román TAJEMSTVÍ PORODNÍCH BAB se stal pro citlivě a vrstevnatě zpracované téma mou srdcovou záležitostí.
Přesto jsem na TCHYNI neměla velká očekávání.

Případ Dianiny smrti mi přišel tak zapeklitý, až se zdál nerozluštitelný, aby zůstal uvěřitelný. Dlouho mě hnala vpřed právě jen touha zjistit, jak to celé bylo...
Někde uprostřed se to ovšem překlopilo a já pocítila soucit s hrdiny, jejichž jednání jsem toužila pochopit. Nakonec mi to přišlo všechno vymyšlené tak šikovně, že jsem se do čtení nadchla.
Autorka zvolila formu retrospektivy a střídala dvě vypravečky, z nichž jedna byla natolik rozporuplná, že jsem si ji začala dost užívat. Plně jsem tu ženu však docenila, až když bylo pozdě...

Myslím, že pro témata, která začala Sally Hepworth ke konci vyprávění otevírat, pro děsivé vyústění a pro samotnou postavu Diany si budu knihu ještě dlouho pamatovat.

První polovina knihy byla méně záživná a vleklejší, děj měl dle mého i pár nevychytaných drobností, které rušily či působily odfláklejším dojmem - proto nemohu dát pět hvězd.

Z větší části to byla ale zábava... Honba za odhalením pravdy a originální procházka myšlenkovými pochody dvou znepřátelených žen.

Za mě dobrý!

19. září


VolbaVolbaNicholas Sparks

(+ SPOILER) "Pozorovat, jak voda plyne, je trochu jako vonět k růžím."

VOLBA se četla krásně.
Svižná, jednoduchá a osvěžující s typickým sparksovským nádechem.

Tento autor již ovšem napsal originálnější příběhy.
Seznámení Travise a Gabby bylo sice uvěřitelné, ale jako by ostatním příběhům o lásce z oka vypadlo. Ovšem i klišé se dá užít, když je zrovna nálada. A já jsem měla štěstí, že jsem po této knížce sáhla po obzvlášť vyčerpávající četbě. Naladit se na Sparksovu notu bylo snadné.
Co vyzdvihuji je vtip. Konverzace hlavních postav byla opravdu zábavná, až jsem se občas uchichtla nahlas. :)
Bohužel, ve chvíli, kdy si Gabby s Travisem vyznávali lásku, jsem ji necítila s nimi. U čtení jiných romantických příběhů nepotřebujete "Miluji tě" k tomu, abyste věděli, jak na tom postavy jsou. Zde nebylo jiskření ani vášeň. Jistě jsem věděla, že se mají rádi, ale jejich velkolepá vyznání nekontrastovala s tím, co se mezi nimi dělo, když mlčeli. Zvláštní... U Sparkse neobvyklé. Pro tento žánr nelichotivé...
Druhá polovina knihy byla již o něčem zcela jiném. Zde autor popsal takovou lásku, jež je přáním každého člověka na zemi. Ve druhé polovině knihy byl ryzí život - nefalšované štěstí, nepředstavitelný strach. Láska v každodennosti...
Již jsem přemýšlela o hlubších věcech, strachovala se o postavy a bála se dočíst konce. Líbilo se mi to i přesto, že to přípomínalo pohádku. Šťastný konec jsem si vysnila...

Příběh, co duši pohladí.
Srdce nadějí napěchuje.

Bylo to krásné, i když to nebylo to nejlepší z tvorby Nicholase Sparkse.

13. září


Poslední větaPoslední větaLisa Genova

Tohle zatraceně bolelo...

POSLEDNÍ VĚTA je tak dobře napsaná, že se až nedá číst. Lisa Genova je otevřená a brutální. Rozpitvává lidské neštěstí na hranicích snesitelnosti. Nerozpakuje se své postavy koupat v ponižujích scénách, odhaluje je v nejintimnějších situacích.
Života se drží zuby nehty. Smrti uniká... Umírání je přeci jen ještě život. A toho se ona s umíněností drží - života na pokraji smrti.

Bylo to nepříjemné... do knihy se mi vracet nechtělo. Nedokázala jsem ji číst před spaním ani příliš dlouho.
Přesto... nezapomenutelné. Nejen kvůli tomu vodopádu, které vyplavily mé oči, když vše spělo ke konci - kapitoly, stránky, Richard, hudba.

Emoce, psychologie postav, tempo příběhu, jazyk - to vše přítomné v dechberoucí formě. Chybělo mi jen jediné - to, na co jsem já myslela po celou dobu, i když jsem knihu zrovna nečetla -, chyběly mi myšlenky na to to skončit. Nechtít to. Zemřít dřív, než ALS plně udeří. Vnímala jsem to každou stránkou a nedokázala pochopit, že o tom Richard nepřemýšlí, že to nezvažuje.
Když jsem si pak však přečetla poděkování autorky, pochopila jsem. Její inspirace byla zřejmě stejně houževnatá, odvážná a životachtivá jako její imaginární Richard.

Téma odpuštění zpracovala autorka tak, že zbyly jen slzy... Téma nemoci zase tak, že jste vděční za každý nádech a výdech, sebemenší pohyb, za chutě a schopnosti vašeho těla.

Držet se života za každou cenu?
Jak žít?
Jak nelitovat?
Jak odpustit?

"Jestli chce žít, má ona právo říct, že by měl zemřít?"

POSLEDNÍ VĚTA nemá poslední větu. POSLEDNÍ VĚTA doznívá ve vás a vy si ji berete s sebou do života.

Pro Richarda byl posledním Chopin... Co uslyšíme my?

10. září


Odvrácená tvář láskyOdvrácená tvář láskyColleen Hoover

Slza za slzou.
Stránka za stránkou.
A mé srdce bylo touto knihou.

Já se odmítám vzpamatovat.
Já odmítám zapomenout.
Odmítám popadnout dech s další knihou.
Chci jen ji. Chci ji znovu. A pak ještě jednou. Tu krásu, to vzrušení i tu bolest. Milese.

Ještě tak dvacetkrát obracet lásku v její odvrácenou tvář. Prolít tisíc slz. Spolykat slova, jež mají moc člověka zachránit...
Tohle si nikdy nepřestanu myslet - že knihy Colleen Hooverové zachraňují člověka.
Potřebujete naději? Tady ji máte.

Asi by mi nevadilo v knize uvíznout. Přecházet z bytu do bytu. Ze srdce do srdce. Pořád dokola. Vrátit se znovu na první stránku a zjistit, že jsem v minulém životě šlápla na minu...
Kapitáne... Tate... Milesi... Rachel... Claytone... Miluju vás!

Colleen Hooverová - ždímáte mě. Ničíte. Inspirujete. Přivádíte ke snění. Vytváříte něco nádherného. Zcela nepokrytě vás miluju. Jste ve mně. A nikdy nezmizíte.

02. září


ListopádListopádAlena Mornštajnová

Co se mohlo stát…, ale nestalo.
Co mohlo být…, ale nebylo.

LISTOPÁD Aleny Mornštajnové láká a čtenář o knize přemýšlí dřív, než se mu vůbec kniha dostane do rukou. Já jsem sama v sobě dlouho spekulovala, o čem asi bude a jakou alternativní budoucnost nám vykreslí. Když jsem knihu poté rozečetla nemohu říci, že bych byla zklamaná, ale večerům s LISTOPÁDEM chyběla vášeň. Na jeho čtení jsem se příliš netěšila, a to přitom jinak knihy Aleny Mornštajnové hltám přímo vyhladověle.

Co se týče stylistické stránky románu, nelze mu vytknout nic. Je oblíbenou autorkou vyloženě prodchnut. Zkrátka jsem od první kapitoly věděla, že čtu dílo paní Mornštajnové. I co se týče vykreslení postav a vedení samotného příběhu, lze poznat, kdo knihu napsal.
Pokud máte knihy Aleny Mornštajnové rádi, vrátíte se společně s LISTOPÁDEM domů, i když ho čtete poprvé.

Atmosféra příběhu se mi však nenavozovala snadno. Děj ze začátku plynul zvláštně pomalu a převážně nezáživně – nebo tak mi to alespoň připadalo. Do postav jsem se vciťovala a nezavrhovala je, i když proklouznout do hloubi jejich duší bylo o něco náročnější než u postav z jiných děl spisovatelky. To, že jsem si k nim vlastně utvořila pouta, mi došlo, až když příběh definitivně skončil a já věděla, že víc nedostanu. To, jestli mi budou chybět, ukáže až čas…
Nejvíce mě zaujaly ženy, které se mihly na pár stránkách a byly jen jakýmsi oparem, který ozvláštnil děj. Mně však připadaly nezapomenutelné – paní Karla a Majina babička. Ženy skrz naskrz prolezlé životem Alena Mornštajnová tvořit prostě umí.

LISTOPÁD mě nepřekvapil. Nenadchnul. Vyvolal ve mně však hromadu otázek a nutil mě přemýšlet a fantazírovat. A svým způsobem na něj budu asi těžko zapomínat, protože je zcela jedinečný.
Když však vzpomenu na dny, kdy jsem četla TICHÉ ROKY nebo SLEPOU MAPU, život s LISTOPÁDEM byl prostě zcela odlišný. Nevím, zda se k němu vrátím. Ale nějakou dobu na něj budu asi ještě myslet.

Za mě určitě ne nejlepší Mornštajnová… Přesto kniha zasluhující si pozornost. Je škoda ji minout či opominout. Jediná svého druhu, možná překonaná čtenářovým průběžným sněním… Nedosycená. A přesto lidsky krásná.

21. srpna


Nejhezčí dny našich životůNejhezčí dny našich životůClaire Lombardo

Absolutně nerozumím tomu, jak tohle dokázala...

Claire Lombardo je žena, která navzdory svému mládí a pravděpodobné bezdětnosti, napsala román, který jako by vzešel z pera staré moudré ženy protřelé životem; zasloužilé matky a vytrvalé manželky. Píše o životě, jako by ho již prožila a poznala veškeré jeho taje, krásy a bolesti. Neuvěřitelně syrově a (pokud to mohu posoudit) realisticky popisuje mateřství. Všechny jeho možné podoby a odchylky. Mnohaleté manželství postavila na tom nejsilnějším - na lásce. O níž je také celá její kniha.

Román NEJHEZČÍ DNY NAŠICH ŽIVOTŮ jsem četla celý týden. Místy se zatajeným dechem.
Prožívala jsem tu dokonale nedokonalou rodinu, jako by byla má vlastní. Často s kapesníkem v ruce.
Celý příběh září láskou Davida a Marilyn - nejhřejivějšího páru, o kterém kdy budete číst. Již o něco temnějšími tóny vybarvuje autorka příběhy jejich čtyř dcer... Wendy, Violet, Liz a Grace. Ženy, které na začátku nebylo snadné pochopit, jsem na poslední stránce opouštěla jako své přítelkyně, které znám skrz naskrz - každou obdivujíc.

Rodina Sorensonových mi bude strašně, bytostně chybět. Jejich dům, jejich kuchyně, jejich starý nemocný jinan. Všechny ty děti a ta láska a ten svět... Ten ryzí život ubíhající pod taktovkou Claire Lombardo příliš rychle...

Tak, jak jen příběh lze milovat... Tak miluji NEJHEZČÍ DNY...

16. srpna


PacientPacientJasper DeWitt

(+ SPOILER) "Byli trénovaní, aby čelili bláznovství beze strachu."

PACIENTOVA anotace mě velmi zaujala, proto jsem byla nadšená, když jsem knihu dostala od své sestry. Před měsícem jsem přečetla MLČÍCÍ PACIENTKU, ke které je PACIENT připodobňován a byla z ní nadšená. A z počátku jsem byla nadšená i z DeWittova debutu...

Moc se mi líbil styl psaní autora - pozvolný, s postupně budovaným napětím. Vyprávění podané formou jakéhosi blogu mě nadchlo a upoutalo. Za dva dny byla kniha přečtená. Je dobře, že neměla více stran, neboť děsivá a bezútěšná byla na můj vkus až dost.
Přestože jsem si oblíbila postavy i prostředí, krásně rozehraný děj pokazil hororový konec. Nemám nic proti nadpřirozeným prvkům - ostatně mám ráda příběhy Stephena Kinga i jiných, kteří hrajou tyto "vyšší" hry, ale tady mi to přišlo jaksi... Nepatřičné není to správné slovo. Nesedlo mi to.
Zlo, které autor vytvořil je velmi těžko uchopitelné... Nedá se vlastně ani představit. Mně se to alespoň moc nepovedlo.
Je snad za tím vším jistá metafora? Pokud ano, její obrysy vidím rozmazaně a nedokážu ji sebejistě přečíst...

To, co se z Joea vyklubalo je vlastně jediným důvodem, proč knize nedávám plný počet hvězd. Její čtení jsem si jinak velmi užila a pokud Jasper DeWitt napíše něco dalšího, určitě si to nenechám ujít.

PACIENT není jednoduchý... Možná stojí za vícečetné přečtení. Možná je geniálnější než tuším... Ale to zjistím třeba napodruhé... Budu se těšit, co z něho vytěží mí blízcí.

"Ať už budete dělat cokoliv, ani za nic neříkejte dětem, že monstra, která vidí, jsou součást jejich představivosti. Protože jestli je jen kousek toho všeho pravda, posíláte je na popravu."

07. srpna


Slepá mapaSlepá mapaAlena Mornštajnová

Prolétla jsem celým dvacátým stoletím… A mé srdce obsadilo tolik postav, že je nespočítám na prstech svých rukou.

Moje třetí od Aleny Mornštajnové… Neuvěřitelně silná a krásná. Kniha Slepá mapa.

Když čtu její knihy, žasnu nad jejím vypravěčským umem. Nad tím, jak vyvážené její příběhy jsou. Je v nich tolik dobra, kolik je v nich zla. Tolik krásy, kolik odpornosti. Nebo já to tak alespoň vidím.
Výlety do dějin naší země v podání Aleny Mornštajnové nabízejí to nejdůležitější – lidskost v celé své kráse. Politické události se dotýkají obyčejných lidí, kteří vyrůstají a stárnou na pozadí dějin. Postavy se rodí nové, postavy umírají. A vy to všechno žijete s nimi. Stanete se členy jedné velké rodiny, kterou pak nechcete opustit.

Slepá mapa je neuvěřitelné dílo, kterým bych chtěla životem proplout mnohokrát. Myslím, že to nebude nemožné, protože já osobně nepovažuji knihy paní Mornštajnové za nezapomenutelné. Jak jde čas – zapomínám. Vnímám jen obrysy, střípky mihotavých životů, které autorka vytváří. Ale vlastně je to dobře – budu se do nich moci znovu nořit jako poprvé. A to je dar – objevovat znovu všechny ty krásné příběhy nedokonalých postav. Znovu se rozplakat, když je s poslední stránkou ztrácíme.

Silné, velkolepé a tolik živé.
Prostě dílo paní Mornštajnové.

04. srpna


V divočiněV divočiněDiane Thomas

(+ SPOILER) Když během čtení začnete snít a představujete si jistý vývoj, dřív nebo později narazíte...
A u tohoto románu byl náraz velmi prudký...

Rozhodně jsem nečekala, že se do nenápadné knihy s lacinou obálkou tak hluboce zamiluji. Děsí mě představa, jak málo stačilo - jediný pohyb, pošetilé rozhodnutí, a kniha by stále ještě ležela mezi ostatními v polici městské knihovny. Nebo v dlaních jiného čtenáře. Mnou však nepoznána...

Příběh ženy nechávající vše za sebou, odcházející do divoké přírody, mě zcela uhranul. Hltala jsem každé slovo. Můj mozek si vytvořil přenádherné místo, které již ve mně zůstane, které už asi nikdy neopustím.
Katherine... Její chata. A všednodny.
Oáza.

A pak tu byl Danny, Gatsbyho dům a posedlost krásnější než hora, na které žil...

Zamilovala jsem se do představy, co by z nich mohlo být...
Viděla jsem v příběhu jisté paralely se Stmíváním, i když to jistě nebyl autorčin záměr. Jenže ti dva mé úchvatné vize nenaplnili. Nebo ne na moc dlouho... A mě bolelo zjištění, kým ve skutečnosti jsou. Co z nich udělala samota. A divočina.

Přesto, že mě to znechutilo, naštvalo a zranilo, přesto je to tak silný příběh - nezapomenutelný příběh, že ani Dannyho vyhladovělá nemocná duše nemohla zničit lásku, kterou ve mně kniha po dlouhé strany vzbouzela.
I přes tu hrůzu, která od jisté kapitoly ovládne děj, chci knihu číst znovu...
Proto plný počet hvězd.

Je nebezpečné plně se oddat knize, má moc vás zranit. Nebo zklamat. Ale jen, když jí to dovolíte. Protože já se přes veškerý odpor stále snažila rozumět, vcítit se... I když to nešlo. I když to bolelo.

Jedna z knih, která člověka tvaruje a mění jeho srdce.

V divočině zdivočíte... Všemi myslitelnými způsoby. Nelze nevidět tu krásu...

27. července


Léto divokých květinLéto divokých květinKathryn Taylor

Četla jsem ji zcela napojená na postavy, uchvácená krásou Cornwallu.
S ženami jsem sympatizovala, mužům jsem podléhala a čtení si užívala...
Jediné, co mi zkazilo jinak překvapivě dobrý zážitek, byl konec. Tenhle limonádový závěr se dal očekávat, nicméně příběh rázem ztratil na živosti. Jako by oblíbené postavy uvízly v moderní verzi pohádky, která nemá s realitou nic společného.

Je to škoda, protože děj knihy se mi líbil více, než jsem čekala. Nejvíce za to může asi prostředí, ve kterém se kniha odehrává, ale také to je mnoha vrstvami, které příběh má. Anotace je poměrně skoupá, a tak je možné, že budete překvapeni jako já, po kolika různých rovinách se kniha vydá. A o co všechno v ní půjde...

Místy mi vadil překlad.
Vyjadřování postav občas také nebylo věrohodné.

Pokud hledáte nenáročné letní čtení s velkou dávkou romantiky odehrávající se v malebné Anglii, mohu doporučit.

23. července


BarakudaBarakudaChristos Tsiolkas

Byl malým chlapcem, který vztahoval ruce ke slunci a bál se mořských vln...
Stal se z něho kluk s tělem dokonalejším než stroj... Kluk, jehož život mimo bazén byl jen nutným mezidobím... Plaval. Pořád jenom plaval.
Byl nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší...
Byl Barakuda.
A pak se začal topit...

První kapitoly Tsiolkasova románu mě nadchly. Malý odhodlaný Danny byl velmi neotřelým hrdinou s jasným cílem - vyhrát olympiádu. Jeho drzost byla osvěžující. Jeho sebevědomí nic nenabouralo. Přála jsem si být s Dannym pod vodou věčně...
Bavil mě. Zajímal mě. Fandila jsem mu.
Věděla jsem, že to skončí, že nebude Barakudou věčně... A bolelo mě to za něho.
Náš hrdina se na stránkách této knihy změní k nepoznání. Sledujeme, jak svou bolest a stud obaluje hněvem. Prudkou agresivitou, lhostejností, ubližováním všem okolo. Z ambiciózního Dannyho je parchant, ke kterému už není tak snadné nalézt cestu. Nedokážete ho litovat. Zároveň byste mu však podali záchranný kruh, kdybyste mohli. Chtěla jsem, aby se již přestal plácat v minulosti, aby se nám neutopil před očima. Neztratil. Abychom ještě jednou zahlédli v Danielově dospělé verzi malého Dannyho.

Jeho cesta a jeho vnitřní svět je komplikovaný a neprožívá se snadno. Nahání strach. Nahání hrůzu. Sama jsem toho už někdy měla plné zuby a chtěla kapitolami jeho bezútěšného dospělého života proplout co nejrychleji. Polykala jsem slova s neustále stejnou pachutí.
Mezidobí končilo, když nás autor znovu zasadil do jeho minulosti, kde jsme s ním zase skočili do bazénu a plavali a plavali a plavali... Protože jestli mě něco absolutně odrovnalo, byly to právě tyto scény, kdy jsem spolu s hlavním hrdinou brázdila vodu.

Prolínání časových rovin mi nevadilo, naopak to děj silně obohatilo.

Ke konci jsem však už toužila Danielův svět opustit. Bylo to moc dlouhé a měla jsem pocit, že většina byla řečena již v první části. Kdyby měla kniha o sto stran méně, o nic by snad čtenář nepřišel. Kromě rozplizlé nudy posledních pár desítek stran.

Ryze chlapecký svět to byl... A mně se moc líbil.
Není možné nebýt smutný...

Danny, silně ses mi vryl pod kůži. Když na tebe budu vzpomínat, uvidím tě mladého a krásného v bazénu u oceánu... Chtěl bys být ve vlnách, ale jsi tam. A v té chvíli víš, že jsi nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší. Že jsi Barakuda. Jsi chlapec, jehož ještě nezlomili. Nádherný chlapec, co sní svůj sen. Tak si tě budu pamatovat.

BARAKUDA je silná. Kéž by tu nebyla tak osamělá a měla více čtenářů... Rozhodně by si to zasloužila.

20. července


Svatební cestaSvatební cestaJaroslav Seifert

Zachytávala jsem verše, oni mi však unikaly.
Přesto nelze popřít krásu a vzletnost, i když k porozumění nedošlo pokaždé.

Něco ulpělo, další se odrazilo a následující uteklo.
Někdy je báseň těžší, někdy lehčí. Ale všechny jsou literatura. A v Seifertově případě i láska.


"Jsou deště parfémem oblohy,
slzy jsou parfémem duše.
Viděl jsem ji plakat v pátek a v neděli.

Jejími slzami kapesník navoním si
ještě dnes."

12. července


Dopisy ze SachsenhausenuDopisy ze SachsenhausenuJames Moloney

Na tenhle příběh nehodlám zapomenout.
Pokud mi začne v paměti blednout, oživím ho. Tolikrát, kolikrát bude potřeba.

Kniha s duší.
Kniha velká jako svět a bohatá jako život. Tepající. Šokující. Dechberoucí. Srdceryvná. Syrová.

Tak krásná.
Tak něžná.
Krutá.

Láska v podobě, která se vás niterně dotkne. Pučíte a pukáte společně s Margot a Dieterem.
Něco tak nádherného nebylo dosud napsáno. Tak něžného, neskutečně odvážného a silného. V tohle chci věřit.

Margot je dívkou, pro kterou nenacházím slova. Tak blízká každé mladé ženě. Každé, která na své mládí nezapomněla. Tak naivní a čistá a krapet dětská.
Již v polovině knihy není ani stopy po dívce, kterou jsme zastihly v prvních kapitolách. Jeden rok války. Jeden rok lásky. A z Margot je ženská hrdinka, ke které s obdivem vzhlížím a která mě neuvěřitelným způsobem inspiruje. Vryla se mi do srdce, jako by byla mojí sestrou. To, jak věci cítila, jak byla odvážná a neoblomná, statečná a ve svém odhodlání tak krásná – na to nikdy nezapomenu. Na to, jak milovala. Na to, jak se změnila – jak vyspěla a zženštěla. Mám ji v úctě.
Literární postava, která má potenciál utvářet charaktery mladých čtenářů, především tedy čtenářek.
Ujdete s ní velkou cestu… Cestu, jež je lemována láskou k chlapci za drátem.

Knihu si koupím a přidružím k mé milované Zlodějce knih. Kniha stejné velikosti, stejné hodnoty a stejně důležitého poslání.

James Moloney mě fascinuje. Dotkl se mě svým příběhem velmi hluboko. Na to nejsou slova. Možná jen to otřepané jediné, které zdaleka nestačí: děkuji!

12. července


Mlčící pacientkaMlčící pacientkaAlex Michaelides

Jsem v absolutním šoku!
Jak tohle autor udělal? Jak to jen Alex Michaelides dokázal?

Vypadá to, že mám poslední dobou štěstí na thrillery. Po bravurním Brianu Freemanovi a debutantce Ashley Audrainové je Alex Michaelides další spisovatel, který mě svým vzdušným příběhem a vypravěčským umem unášel tak, že jsem dýchat nestačila.
Opravdu nic jsem od knihy nečekala. A pak jsem zjistila, že se jí nedokážu pustit.

Tohle je další thriller s přesahem.
Vrhal světlo do temných koutů v mé mysli. Vzbuzoval soucit s hluboce raněnými lidmi, postiženými zlem.
Bylo krásné Mlčící pacientku číst. Jako plout na vlnách.
Těžké byly vnitřní rozhovory se sebou samou, přesvědčování a dumání o lidské podstatě. Zlu a dobru. A o tom, co je mezi nimi.
Tím chci říci, že nečtete jen o neskutečně živých postavách, nesbíráte stopy ke starému zločinu a netrnete v úzkosti z toho, jak to nakonec dopadne. Hodně přemýšlíte a dostáváte se jakoby za příběh samotný. Autor vás do toho něžně tlačí.
Je něco za příběhem i pod ním. Je toho víc, ne jen psychiatrický detenční ústav, terapeut Faber a němá malířka Alicia.
Je to úchvatné…

A ze samotného rozuzlení vám vylezou oči z důlků. Bacha na to… Jistojistě na to sami nepřijdete. Myslím, že ani nemůžete. Je to dokonalé…

Vypadá to, že se díky autorům jako je Michaelides zase začnu pomalu vracet k napínavým temným příběhům, které jsem již pomalu opouštěla. Ještě pořád se na přehlceném trhu dají vypátrat vyložené skvosty…

Jak to, že se o MLČÍCÍ PACIENTCE více nemluví?

09. července


1 ...