Ani832 komentáře u knih

Máj mě poměrně mile překvapil, nečekala jsem, že se mi bude tak líbit - možná to bylo ovlivněno tím, že jsem nejdřív viděla film a z toho jsem nebyla ani trochu nadšená. Chvílemi mi atmosférou i verši trochu připomínal Kytici, kterou mám moc ráda. Pokud bych ale tato dvě díla měla porovnat, tak by u mě zvítězil Erben.

Jedná se sice o krátkou skladbou, ale dokáže toho na málo stranách hodně odvyprávět. To je zapříčiněno mimo jiné tím, že se jde rovnou k věci bez velkého (a zbytečného) okecávání. Příběh si čtenáře umí udržet, hezky plyne, použitý jazyk je nenáročný a celková atmosféra je výborná, temnější. Mácha spojuje romantiku s něčím, co se téměř blíží hororu a tato kombinace velmi dobře funguje. Mé celkové dojmy z Máje jsou pozitivní a určitě by mi nevadilo si ho přečíst znovu.

9 05.09.2023

Baskervillský pes je asi nejznámější a nejopěvovanější knihou se Sherlockem Holmesem. I přes obří očekávání mě nezklamala a její čtení jsem si extrémně užila.

Prostředí vřesoviště/blat dodává detektivce tajemnou atmosféru, jako dělanou pro podzimní upršený den pod dekou. Zmiňovaná atmosféra příběhu dodává hodně, máte pocit, jako byste tam stáli a cítili přicházející mlhu.

Jedinou výtku mám k malému množství podezřelých, jelikož potom nebylo těžké uhodnout, kdo se za psem skrývá. Nicméně děj se z většiny odehrává na relativně malé vesnici, v podstatě na samotě, takže větší množství postav by úplně nedávalo smysl.

Určitě se pustím do všech třech dalších novel s Holmesem, možná pak přijdou na řadu i povídky.

15 27.08.2023

Od téhle detektivky jsem toho moc nečekala, a asi byste neměli ani vy. Příběh mě příliš nebavil, chybělo napětí a můj zájem o rozuzlení prakticky neexistoval.

Poměrně atraktivním je prostředí Vídně, hotelu Sacher a cukrářství, nicméně nedokáže zachránit chvílemi se táhnoucí a celkem nudný děj.

Vraha jsem tipla někdy ke konci, takže jsem měla radost, že jsem to alespoň jednou dokázala uhodnout.

Nejedná se o odpad ani o skvost; do týdne si ale už nevzpomenete, že jste něco takového četli.

1 04.07.2023

Po případu s Poirotem napsaném po smrti Agathy Christie jsem sáhla omylem, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.

Sophie Hannah do příběhu přidává absolutně nemožného a nekompetentního detektiva Catchpoola, který je hlavní postavou, přičemž je vám celou dobu divné, jak je možné, že ještě pořád pracuje u Scotland Yardu, když není schopný nic vyřešit. Případ začíná tím, že se v hotelu najdou tři mrtvá těla. Co udělá Catchpool, když ho pošlou na místo činu? Přijde tam a udělá se mu blbě, tak to odloží a jde do hospody. Nikomu o tom samozřejmě neřekne a nechá to být.

Když začne případ konečně řešit, vůbec mu to nejde, a nebýt Poirota, který udělá všechnu práci za něj, by ho v životě neuzavřel.

Poirot se chová v zásadě tak, jako v knihách od Christie, i když pořád působí jako jeho parodie. Zkrátka jde z příběhu hrozně cítit, že to není ono.

Celkově z Vražd s monogramem nejsem nijak zvlášť nadšená, ale ani vyloženě zklamaná. Solidní, ale nepotřebná kniha o Poirotovi.

5 16.06.2023

Z téhle knihy si odnesete pár základních zásad:

- protřídit, pak uklidit
- zbavit se blbostí (nečekaně)
- dát každé věci svoje místo
- dělá vám to radost? ne? tak se toho zbavte!

atd. atd.

V podstatě máte udělat obrovský úklid a protřídit všechno, co vlastníte, a to vám bude stačit udělat jednou v životě. Někdy až se odhodlám a budu na to mít dost sil, tak ten úklid zrealizuji. Momentálně ale nemůžu posoudit, jestli metoda funguje.

Jediným minusem je zbytečná délka poselství by se dalo shrnout na cca padesáti stranách, a ne to natáhnout na 192. Nachází se tam šíleně omáčky a text by si opravdu zasloužil proškrtat. Dost věcí se také zbytečně neustále opakuje.

Jinak doporučuji, nakopne vás k úklidu a řekne hodně pravd, které si dost možná nedokážete přiznat.

5 22.05.2023

I přesto, že se jedná o poměrně útlou záležitost (160 stran), nečte se nejjednodušeji, hlavně ze začátku. Nejdřív je kniha spíš popisná, atmosférická a člověk se musí na četbu dost soustředit, ale pak přijde kapitola sedm a najednou se tam toho začne dost dít. Začínají se rozplétat tajemství a příběh nabírá spád.

Žádná z postav není vyloženě sympatická, všechny mají svoje vady a dost možná si neoblíbíte ani jednu.

Asi už k tomu nemám bez spoilerů co dodat, bylo to fajn čtení, ale zároveň ne něco, z čeho bych si vyloženě sedla na zadek. Nicméně to drama jsem si dost užila.

2 31.03.2023

Tohle mě nějak nevzalo. Po solidním rozjezdu se příběh tak divně táhl a jediné, co jsem zhruba od druhé poloviny knihy chtěla, bylo, aby už to skončilo.

Charlie Priest jakožto detektiv samozřejmě musí mít nějaké psychické problémy (v tomhle případě disociativní poruchu). Nevadí mi, když má hlavní postava špatné psychické zdraví, ale u detektivek/thrillerů už je to takový klišé, že to bolí.

Taky mi vadila Priestova občasná nezodpovědnost když se začne případ pořádně rozjíždět, ocitá se Priest a jeho parta v nebezpečí a on si prostě nechá vypnuté zvonění ve chvíli, kdy se ostatním může stát doslova cokoli? Ode mě to zní vtipně, protože ho mám vypnuté pořád, ale v takovéhle situaci ho fakt mohlo napadnout, že se to nehodí.

Děj měl potenciál, který mi přišel z určité části nevyužitý. Romantická linka mi přišla do zápletky vtlačená trochu na sílu a vůbec jsem nevěřila Priestově holce/milence. Až do konce jsem věřila tomu, že jde o nějakého záporáka (spoiler alert: nejde).

Když to vezmu kolem a kolem, thriller, který neurazí ani nenadchne a v hlavě vám neuvízne.

2 03.03.2023

Tahle kniha byla jednoduše řečeno bída. Ne že bych měla kdejaká očekávání, ale stejně mě zklamala.

Asi úplně nejhorším aspektem tohohle příběhu je jeho hlavní hrdinka Megan. Chová se strašně žárlivě, agresivně, dost často reaguje přehnaně (rozbíjí nádobí, trhá spacáky atd.) a problémy řeší tak, že prostě odejde pryč. Zřejmě mělo jít o nějakou reakci na prožité trauma, ale téma psychických problémů se v knize neřeší ani okrajově. Prostě se to všichni okolo tak nějak naučili očekávat a ani se příliš nesnaží s jejím psychickým zdravím něco dělat.

Je hrozně smutný, že Odpusť mi. Megan má potenciál, který byl vyhozen oknem. Anotace zní vážně skvěle – příběh o holce, která nemluví kvůli traumatické události z minulého léta, který slibuje tajemnou atmosféru.

Jediný, co jsem si na knize dá se říct užila byla právě ta mystická atmosféra, kterou do vás autorka začne hustit už v první kapitole, ale ta se postupně začne vytrácet a taky ji přehluší otřesné chování protagonistky a rozvíjející se romantická linka.

Rovněž jsem byla dost překvapená z toho, že Megan má být zhruba patnáct a přitom má bohaté zkušenosti s pitím alkoholu jako celá její sociální bublina, což mi přišlo přinejmenším zarážející.

Knihu jsem dočetla jen kvůli vyústění, které mě (nečekaně) taky zklamalo, protože celé stálo na úplně stupidním nápadu. Vznikl sice v opilosti, ale stejně.

Titul jsem četla osm dní, ale ty mi připadaly jako rok a neuvěřitelně mě to nebavilo. Odpusť mi. Megan by se dala definovat jako kniha s promrhaným potenciálem, ze které se vyvrbil naprosto zapomenutelný příběh. Viděla jsem ne úplně nadšené názory, které tipovaly, že by mohl bavit mladší publikum (cca 15 let), ale já to četla doslova v patnácti a skončilo to fiaskem. Ušetřete si nervy, nestojí to za to.

1 03.02.2023

Tahle kniha se tváří poměrně předvídatelně a prokouknutelně. Šla jsem do ní s tím, že si přečtu něco celkem vtipného o ženě lehce vybočující ze společnosti s problémy se sociální interakcí. A “Eleanor” taková je – do určité chvíle. Popisuje hrdinčin osamělý život a než se knížka dostane k temnějším věcem a k odhalování něčeho hlubšího, chvíli to zabere. V jeden moment jsem měla problémy číst dál a udržet pozornost. Prosím, nevzdávejte to, ten příběh ze začátku jen pokládá základy, na kterých později staví.

Protože tenhle počin klame tělem, další vývoj mě překvapil a pak už bylo těžké se odtrhnout. Je fajn, že je příběh zakončen na pozitivní notě, nicméně se Eleanor ze všeho začala vyhrabávat trochu podezřele rychle, což mi nepřijde úplně realistické.

Celkem bych “Eleanor se má vážně skvěle” označila jako milou, vtipnou, hořkou, někdy fakt depresivní story, od které budete odcházet v hořkosladkém rozpoložení.

Asi nechci prozrazovat víc, zkuste ji, třeba vás překvapí jako mě.

4,5*/5*

9 03.12.2022

Populární middlegrade série, do níž jsem se pustila především kvůli řecké mytologii, která je prostě láska. Nedozvěděla jsem se o ní žádné novinky, ale když s ní chcete seznamovat mladší čtenáře, tak Zloděj blesku a ostatní díly rozhodně budou mít nějaký efekt, protože to info předávají nenásilnou cestou.

Děj se dá poměrně snadno předvídat, ale lze nad tím přivřít oči, jelikož jde o middlegrade, jak už jsem zmínila. Také mi vadilo, jak se hrdinové nechali strašně snadno nachytat, chyběla jim úplně základní obezřetnost a padli skoro do každé pasti. Plus mě poněkud otravovala postava Grovera.

Mouchy to má, kdybych knihu četla jako mladší, asi bych si z ní odnášela lepší dojem, ale i přes odlišnou cílovou skupinu jsem si čtení užila. Nejlepší byly asi názvy kapitol – ty nezklamaly snad nikdy – a Annabeth, která se jednoznačně stala mou oblíbenou postavou.

4 16.08.2022

Od Staříka jsem měla nemalá očekávání, která dokonale naplnil.

Příběh se dělí na dvě dějové linky střídající se po kapitole – jedna pojednává o tom, k čemu všemu se Alan Karlsson stihl za svých sto let nachomýtnout, a ta druhá o současnosti, kdy (překvapivě) vylezl z okna, zmizel a po cestě potkal zajímavý lidi. Třeba paní, co chová slona. Současná linka mi přišla zábavnější, v té z minulosti už se chvílemi vyskytovalo moc politiky, tím pádem se stala lehce únavnou.

Stejně jako v Analfabetce se v knize nachází plno situačního humoru, absurdit a šílených náhod, takže je třeba to brát s nadsázkou, nicméně mě přesně tenhle typ vyprávění strašně baví.

Jestli máte rádi situační humor a bláznivý zápletky, jděte do toho, je to výborná oddechovka.

4,5*/5*

11 02.08.2022

Smrtka je docela populární sérií, na níž jsem si už nějaký ten pátek brousila zuby a v lednu 2021 jsem se konečně dostala k prvnímu dílu.

Zprvu mě čtení tolik nebavilo, jelikož rozjezd je pomalejší a jde především o seznamování se světem. Napětí ale postupně graduje a společně s ním i čtivost a zvraty – člověk pak jen otáčí stránku za stránkou, protože chce vědět víc.

S knihou mám ale malý problém, a to nedovysvětlené věci nebo události, o kterých bych fakt ráda věděla víc, ať už se týkají světa nebo děje. Předpokládám ale, že se k nim autor vrátí v dalších dílech, tak uvidím.

K fungování světa mám pár otázek, ale jinak mi přijde pěkně vymyšlený. Střídání úhlů pohledů taky kvituju, stejně jako zajímavé myšlenky, jež jsou v příběhu obsaženy.

No a romantická linka... mi přijde trochu nepodařená. Mezi Rowanem a Citrou není v podstatě žádná chemie a jejich vztah se předtím, než si vyjevili své city, prakticky nevyvíjel. Spolu trávili minimum času a v těch chvílích se tam vyskytovala jen určitá náklonnost/přátelství, většina náznaků zamilovanosti byla jen v myšlenkách jednoho nebo druhého. A pak najednou přijde věta „Zamilovala jsem se do tebe”. To mi prostě nedává smysl. Instantní láska bez vývoje.

Tak či tak mě čtení Smrtky i přes menší výhrady bavilo, jedná se o dobrou dystopii, chápu, proč je tak chválená a chystám se pustit do dalších dílů.

neskákám z toho do stropu, ale dobrý - 3,5*–4*

7 17.07.2022

Ne až tak populární kniha, přitom vychvalovaná. Očekávání jsem měla – ne přepálená, ale měla. Hate list je naplnil dokonale a možná je ještě předčil.

Sice se jedná o dílo o school shootingu, ale moc se neřeší samotný akt – především jeho dohra a dopad. Na celou věc nahlížíme z perspektivy Valerie, holky Nicka, kluka, co tu školu vystřílel. Příběh je prokládaný krátkými flashbacky z toho osudného dne.

Valerie po většinu děje dostává strašnou bídu – a proč vlastně? Nic neudělala, akorát s Nickem psala Hate list, seznam lidí a věcí, které nesnáší. Rodiče a všichni okolo jí opovrhují, chovají se k ní příšerně, její kamarádi s ni nechtějí mít nic společného. Jen si představte, že si o vás vaši nejbližší myslí, kdovíjakej nejste vrah, i když jste se vrhla v obraně před spolužačku a schytala kulku do stehna. Nicméně podle nich si stejně zasloužíte přístup “nejradši bych tě vydědil”. Stane se z ní obětní beránek, protože není na koho jiného hodit všechny ty mrtvé. Škola byla vystřílená někdy před koncem školního roku, a když se Val vrací do školy po prázdninách, má to fakt těžký. Nikdo se s ní nebaví, lidi na ni hází obviňující pohledy.

Valerii se dějou takový sračky, že vám nezbývá, než s ní soucítit. Neměla o Nickově záměru ponětí, je celou událostí otřesená, plus se jí zabil kluk, kterého milovala. Nejde jí do hlavy, jak to, že na Nickův plán nepřišla, přemýšlí, jestli ty lidi vlastně zabila, když připsala jejich jména na seznam (Nick totiž na dost lidí ze seznamu střílel a šlo o jeho hlavní cíle). A do toho všeho se začíná rozpadat vztah jejích rodičů.

Ale i přes sympatizaci a lítost vůči Val chápu všechny zúčastněné strany. Pozůstalí potřebují na někoho hodit vinu, ale nemají na koho, protože Nick spáchal sebevraždu hned po střelbě. Valerii se strašně křivdí, a je naprosto pochopitelné, že jí to vadí a Nick už měl plný zuby neutuchající šikany, tak se rozhodl provést totální masakr.

Stejně jako Valerii se čtenáři nedostane odpovědi na otázku, proč to Nick udělal – stoprocentně k tomu velkou měrou přispěla šikana, ale co přesně se mu honilo hlavou ve chvíli, kdy střílel do spolužáků, nikdy s jistotou vědět nebudeme. Bylo by fakt zajímavý celou situaci vidět Nickovýma očima a znát události k ní vedoucí.

Konec skýtá naději, lidi začnou konečně chápat, že Valerie v tom má prsty asi jako pes, co šel zrovna kolem školy a očichával obrubník.

Silný psychologický čtení, rezonuje dlouho a nepouští se snadno z hlavy.

4,5*/5*

6 17.07.2022

Aristotela a Danteho jsem si chtěla přečíst strašně dlouho. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to kniha přímo pro mě. Stáhla a přečetla jsem si totiž ukázku z Goodreads a byla jsem nadšená, chtěla jsem číst dál. Bohužel se jedná o trochu starší knížku, dotisky nejsou a tudíž se ve fyzické podobě shání dost špatně. Když jsem ji objevila v knihovně, považovala jsem to za znamení a samozřejmě jsem si jí půjčila.

Za začátku to na knihu přímo pro mě úplně nevypadalo, cca prvních 60 stran se mi nedařilo začíst a byla jsem z toho zklamaná, protože jsem strašně chtěla, aby mi sedla. Zároveň jsem už kus četla a nebyla jsme s to pochopit, proč se mi teď nečte tak snadno.

Možná to bylo českým překladem, možná špatným rozpoložením, možná nedostatkem popisů, nevím. O vzhledech hrdinů toho moc nevíme, v podstatě se popisují jen ty nejnutnější skutečnosti nutné k vyprávění příběhu, což mi zprvu celkem vadilo, pak jsem si zvykla.

Styl psaní je obecně velmi stručný, ale i přesto ze slov sálá široká škála emocí. A mimochodem, rodiče tu hrají docela velkou roli, jsou plnohodnotnými postavami, které neřeknou sotva tři věty jen proto, aby se o nich vědělo, jak je v YA knihách často zvykem.

Nicméně po prvních desítkách stránek už se vše vylepšilo, já se dostala do správného rozpoložení a čtení si začala dost užívat. Hlavní hrdinové mi přirostli k srdci a bylo snadné s nimi soucítit, především s Aristotelem, protože téma zmatenosti, hledání sebe sama, smyslu života a tak nějak všeho je mi (a spoustě jiným) blízké.

Aristoteles a Dante rozhodně stojí za přečtení, ráda bych si jednou pořídila svůj anglický výtisk, jelikož bych si ji stoprocentně chtěla přečíst znovu.

Po dočtení jsem si z A&D vyloženě nesedla na zadek, takže tehdy bych jí dala asi 4*, ale teď, když ty pocity z ní uzrály, je to jasných 4,5*.

4 27.09.2021

Potom, co jsem dočetla trilogii Hunger games jsem se na Baladu o ptácích a hadech neboli prequel k téhle sérii fakt těšila. Série Hunger games mě bavila, jelikož je super čtením, když máte chuť na něco akčnějšího a dobrodružnějšího, u čeho se dá snadno vypnout. Strávila jsem s ní prázdniny a ráda si ji někdy přečtu znovu. To se ovšem úplně nedá říct o Baladě.

Od téhle pětisetstránkové bichle jsem očekávala, že budu sledovat přerod Snowa k hlavnímu záporákovi, nějaký jeho vnitřní souboj a zároveň se dozvím víc o začátcích Hladových her a nějaké zajímavé detaily a spojitosti.

To se sice stalo, a když jsem se na začátku začetla, bylo to jako vracet se na místo, který důvěrně znám. Bylo příjemný cítit ten stejný vibe jako při četbě původní trilogie. Po nějaký době jsem z Balady už ale nebyla tak nadšená. Děj se podivně táhl, byl plný Snowových myšlenek, které mě po chvíli už tolik nezajímaly.

Tomuhle problému by podle mě pomohly dva pohledy, Snowův a Lucy Gray – příběh z pohledu Lucy by mě fakt zajímal, protože mi přijde jako vcelku zajímavá postava a v průběhu knihy jsem se o ní příliš věcí nedozvěděla. Líbilo by se mi vědět, jak to cítila ona, přičemž by se to tak netáhlo, takže bych Baladu nemusela číst měsíc.

Romantická linka mi přišla hodně lámaná přes koleno a působila uměle. Mezi Snowem a Lucy nebyla žádná, ale fakt žádná chemie a ten jejich románek jsem jim nevěřila. Romantická linka nebyla vůbec třeba a trochu tam vidím snahu nacpat ji do příběhu za každou cenu ‍️.

V knize se v podstatě nevyskytuje žádná postava, ke které bych si vybudovala pozitivní vztah, nejvíc jsem se dokázala vcítit do Sejana a tím to hasne. Tahle skutečnost není nutně špatná, jen mi zrovna nepomáhala v kombinaci s víceméně nudným a rozvláčným dějem.

Po táhlém ději přišel šíleně zrychlený konec, děj vyeskaloval rychlostí pěny, která se hrne z hrnce, když do něj dáte těstoviny a sporák pustíte na max, takže jsem ani pořádně nepobrala, co se děje, a byl konec.

Z hlediska psychologie a nějakého přerodu – ke konci možná rychlejšího, než bych chtěla (Snow se nejdřív mění postupně, ale pak to bere rychlý obrat), knihu mohu doporučit a ve výsledku jsem ráda, že jsem ji přečetla, ale stejně mi přijde, že kdyby nikdy nevznikla, nic by se nestalo. Nic zvlášť zajímavého ani mindblowing jsem se nedozvěděla, jen nějaké drobné souvislosti, které mi za časté nucení se do čtení úplně nestály. Ale trochu jsem nakoukla do výcviku mírotvorců, což bylo fajn.


3,5*/5*

11 31.08.2021

(SPOILER) K téhle knize mám takový love-hate relationship. Na jednu stranu jsem z mnoha věcí v ní fakt nadšená, na druhou stranu jsem jí mnohdy měla chuť hodit do kouta a nikdy ji nedočíst.

Zážitek mi především kazil ten šílený milostný trojúhelník a chování hlavní postavy Lennie. Ta se totiž chovala neskutečně sobecky a svým několikaměsíčním truchlením po smrti své sestry Bailey totálně zanedbávala až ignorovala ostatní členy rodiny i nejlepší kamarádku. Aniž by si uvědomila, že její babička a strýc taky Bailey ztratili, taky truchlili, taky se jim po ní stýskalo.

Čímž pomalu přicházím k milostnému trojúhelníku. A tak se z knihy o ztrátě blízké osoby takřka stává romance. Týpek 1 jménem Joe je hudebně velmi nadaný, do školy nedávno přistoupil a do Lennie se velmi rychle zamiluje. Možná až moc rychle. Jí se taky líbí, ale je tu Týpek č. 2 jménem Toby. Toby chodil s její (nyní již) mrtvou sestrou a jako jediný ji samozřejmě dokáže pochopit. Protože strýc a babička asi vůbec neexistují. No a proto si s ním začne. Líbaj se, pak se něco stane s Joem, Lennie je do Joea děsně zamilovaná a nechápe, jak se jí mohl líbit Toby. No ale pak je zase v Tobyho přítomnosti a opět ji k němu něco hrozně přitahuje.

Jako jasně: Toby ztratil přítelkyni, Lennie sestru. Klidně si můžete povídat, skamrádit se a navzájem se chápat, ale tohle? Toby i Lennie si uvědomovali, že je to trochu divný a k Bailey celkem neuctivý, ale stejně v tom pokračovali. Přičemž jediný, co je spojovalo, byla její smrt.

Takhle to nějakou dobu jde dál, než je jednoho dne Joe nachytá, z čehož je logicky zraněný a na Lennie se nemůže ani podívat, jednak protože v tý době spolu už v podstatě chodili, jednak protože se mu už podobná věc stala a Lennie o tom věděla. Jo, Lennie to podělala. To si sice uvědomí, ale když se to pak snaží vyřešit, podělá to ještě víc.

Fakt mi někdy nedocházelo, co se týhle holce honí hlavou. Ale to všechno je samozřejmě omluveno jejím truchlením, který ale trvá už přes dva měsíce.

Na druhou stranu jsem v životě zatím nikoho neztratila, takže můžu jen těžko soudit. Každá ztráta je jedinečná a reakce Lennie by se tím určitě zčásti omluvit daly, ale potom už se prostě jen chovala jako kráva a její chování už bylo za hranou.

Na konci se ale všechno vyřeší a je to tak, jak to mělo být už předtím (Lennie si to vyjasní se členy rodiny a kamarádkou Sarah a skončí s tím správným klukem), takže s koncem jsem byla spokojená.

Ale abych na to pořád jen nenadávala, dost věcí se mi fakt líbilo. Například ta překrásná grafika, básničky u některých kapitol, zapojení hudby do děje (Lennie hraje na klarinet) nebo nádherný styl psaní, stejný jako v Dám ti slunce.

S Dám ti slunce ale tuhle knihu nemůžu vůbec srovnávat, nesahá jí ani po kotníky. Přesto v sobě má své kouzlo, které pro mě bylo přebito fakt hroznou hlavní hrdinkou a celým love trianglem.

Nebe je všude je bezpochyby krásnou knihou. Ať už se jedná o lyrický jazyk, popisy, docela velký prostor zasvěcen hudbě, pěkné citáty, poselství nebo bezvadnou grafiku. Negativní věci ovšem dost převažují nad těmi pozitivními aspekty, proto jen 2,5*/5*.

2 06.08.2021

O autorovi a jeho knihách jsem ze všech stran slyšela mnoho pozitivního, a když jsem zaregistrovala, že mu u nás vychází nová kniha, rozhodla jsem se ji zkusit. Hlavním tahákem pro mě byla anotace, která zněla geniálně a zároveň potrhle; trochu mi připomínala knihy Jonase Jonassona. Přidejte k tomu spoustu nadšených recenzí, naznačte rozebírání témat jako úzkost a psychické zdraví a máte mě v pasti.

Úzkosti a jejich lidé jsou prezentovány jako komedie, což není tak docela pravdivé označení. Ano, sice jsem se mnohokrát nastalými situacemi, chováním postav nebo dialogy opravdu bavila, ale nejedná se o grotesku. Většinu času jde spíš o hořkosladký společenský román, kdy nahlížíme do ne zrovna ideálních životů postav.

Kniha se zabývá obyčejným životem, lidskými pochybami, srovnávání se s ostatními, mezilidskými vztahy, psychikou nebo třeba tím, že život nemáme nikdo zcela pod kontrolou a že je to naprosto v pořádku. Na pozadí toho všeho se odehrává šílené přepadení zajímavé skvadry lidí během prohlídky bytu.

Možná by to mohlo působit trochu nudně, ale v Úzkostech nechybí zvraty a nějaké to napětí. Zároveň jsou velmi čtivé, mimo jiné i díky ukončování kapitol uprostřed děje.

Moc mě bavila hra se čtenářem, kdy člověka, který přepadne zájemce na prohlídce bytu představuje jako individuum, z čehož není jasné, zdali se jedná o muže či ženu. Podobná věc se děje ve chvíli, kdy Backman na začátku představuje postavy, které se do příběhu připletou až za necelých sto stran.

I přes velké množství pro dějovou linii důležitých osob, kterých je přes deset, jsem neměla velké problémy rozlišovat kdo je kdo, jelikož si postavy nejsou svými vlastnostmi a chováním moc podobné. Jejich diverzita zároveň vytváří vtipné a zajímavé prostředí, kde se spolu všichni učí vycházet a porozumět si.

Většina postav je plastických, s vývojem. Někam se posunou, něco jim dojde nebo začnou řešit problémy, které v životě mají.

Do protagonistů se dalo snadno vcítit, nejvíc jsem se dokázala ztotožnit s psycholožkou Nadiou, která se v průběhu dospívání cítila prázdně, zbytečně a smutně bez zjevné příčiny, a s bankéřkou Zarou, kterou trápí výčitky svědomí a trpí úzkostnými poruchami.

Závěr považuju za uspokojivý – příběh se hezky uzavírá, problémy se začínají řešit a je ponechán prostor i určité naději, že to s hrdiny dopadne dobře. Stejně jako celá kniha se nese na hořkosladké vlně a zanechal ve mně smíšené pocity.

Po chvále, jaké se Backmanovým knihám dostává, jsem logicky měla nemalá očekávání, která byla naplněna přesně tak, jak jsem si představovala. Čekala jsem především zábavnou, lehce bláznivou knihu s přesahem, čehož se mi dostalo, tudíž jsem spokojena.

4,5*/5*

19 06.07.2021

Tak. Moje třetí kniha od Acimana a první zklamání.

Enigmatické variace jsou rozděleny na pět částí (dalo by se říct novel) z nichž první tři byly fajn, ale další dvě mi dojem z četby úplně zkazily. Celá kniha je o láskách protagonisty Paola; mapuje jeho milostný život v průběhu let.

V části číslo 1 “První láska” se Paolo vrací do Itálie a vzpomíná na Nanniho, svou první lásku. Fakt dobrý start a slibný začátek, ta atmosféra je skvělá, vyústění rovněž.

V druhé části “Jarní únava” vypráví o vztahu s Maud, což je taková pohodová část, hezky se to četlo, ale nic ohromujícího.

Třetí část “Manfred” je o Paolově zamilovanosti do Manfreda, hot týpka, kterého potkává na tenise. Taky pěkná část.

No a čtvrtá část “Hvězdná láska” to celé zkazila. Paolo je v tuto chvíli ve vztahu s Manfredem, o kterém roky snil. Potká ale Chloe, do které byl zakoukaný na vysoké škole. První den se spolu vyspí a říkají si, jak se milují a druhý den se nenávidí a nedokáží se na ničem shodnout. Prostě jednorázová aféra. Pak se čtyři roky nevidí, znovu se potkají a stane se to samé. Tohle se zopakuje asi ještě jednou nebo dvakrát. Oba dva jsou potom asi od jejich druhého setkání ve vztahu (Paolo s Manfredem, Chloe má manžela a dítě). Když se ho Chloe ptá, jestli o jejich aférkách ví Manfred, Paolo odpoví něco ve stylu “Ne, ale kdybych mu to řekl, stejně by mu to nevadilo.”

Podvádění se tu bere jako něco, nad čím každý druhý jen mávne rukou a je mu to úplně jedno, i když to třeba tuší. Manfreda mi bylo fakt líto.

Pátá část “Abingdon square” pojednává o Paolově (možná lehce platonické) zamilovanosti do jedné mladé slečny spisovatelky, se kterou se párkrát sejde, ale nic z toho nevzejde. Nic moc, ale ok.

Nechápu úplně zbytečný zvrat na konci, kdy Paolo odejde ze schůzky s mladou spisovatelkou domů a následuje odhalení, že je ženatý s Claire, ženou, kterou jsme v knize potkali už dříve jako jeho známou.

Jinak styl psaní je opět skvostný, nechybí bohaté popisy; Enigmatické variace se krásně, plynule četly – to ale zcela nevynahrazuje hořkou pachuť, kterou jsem obrazně cítila po dočtení.

Kdyby Aciman pokračoval na vlně prvních třech částí, byla bych víceméně spokojená. Celý požitek zkazil především “Hvězdnou láskou”, to bylo docela utrpení číst.

5 06.07.2021

Když něco zaslechnu o téhle knížce, většinou se jedná o něco jako: „To je ale milá oddechovka”. Dovolte mi odporovat. Já do toho šla s tím, že si chci přečíst něco, co lidi chválí, mě to zaujalo, u čtení si odpočinu a navrch to ještě napsal český autor.

Nejdřív to nastiňovalo takovou milou knihu, ale pak jsem zjistila, že to není (jen) fluffy romance o které všichni mluví. Já neříkám, že tam nejsou milé chvíle, ale kniha se zabývá mnoha těžšími tématy, která třeba někoho, kdo si něčím podobným prochází, můžou dost překvapit. Vlastně kohokoliv, kdo to nečekal. A tak si v hlavě jen říká: „Proč se o tom nikdo nezmínil? Vždyť mi to skoro připadá jako heavy contemporary.” Jo, ten člověk jsem já.

A právě proto, že se tam nachází úzkosti, nepřijetí, šikana a podobné záležitosti, ve mně kniha docela rezonovala a zasáhla mě víc, než bych čekala. Fakt jsem chvílemi měla pocit, jako by ten text byl napsán přímo pro mě.

Postavy si k sobě postupně hledají cestu, jejich vztah prochází pěkným vývojem a není to jen růžový. Jejich rozmluvy a debaty mi přišly dost zajímavý a esej na konci, jež napsal Kit, byla fakt výborná. Hloubavá.

Asi mou jedinou výtkou je opakování pohledů. Příběh je vyprávěn jak z perspektivy Daniela, tak Kita, a konec kapitoly z pohledu jednoho je začátkem kapitoly z pohledu druhého. Popis situace je tam tudíž dvakrát a zvláštně se překrývá. Nejdřív mi to trochu vadilo, ale pak jsem si zvykla. Ruší to ovšem plynulost příběhu, kor když kapitola končí nějakým zvratem, nebo překvapivým zakončením.

Moc nechápu epilog na konci, když následně vyšel druhý díl, ale třeba měl být Muffin a čaj původně standalone, co já vím.

Netušila jsem, že z toho budu tak nadšená - 4,5*/5*

7 05.06.2021

Eleanor a Park je příběh o dvou outsiderech, kteří se jednoho dne potkají ve školním autobuse. Postupně si k sobě hledají cestu a jak asi tušíte, vznikne z toho lovestory.

Tahle lovestory je ale odlišná od většiny jiných – je dost reálná. Není to láska na první pohled, v jejich vztahu se nachází určitá neohrabanost, nejistota, tak jako to u prvních vztahů bývá. Hlavní hrdinové taky nejsou modelové, kteří působí, jako kdyby se zhmotnili z titulní stránky módního časopisu: Eleanor je zrzavá holka s nadváhou, která nosí výstřední oblečení a Park je napůl Korejec, kterému stejně jako Eleanor chybí nějaké to sebevědomí.

Kniha je zasazena do osmdesátých let, ale prakticky jediné, co na ně přímo odkazuje (když nepočítám absenci různých moderních technologií), jsou kazety. Bez nich bych snad ani nepoznala, že se příběh neodehrává někdy v současnosti.

Jedná se o velmi čtivou záležitost s několika skvělými zvraty a především v poslední třetině děj nabírá docela velký spád. Mimo vztah Eleanor s Parkem se tu ale řeší i jejich rodinné zázemí a o něco vážnější témata.

Velké plus také dávám za ten konec, jenž je opět dost reálný. Upřímně řečeno si nedokážu představit zakončení, které by tam sedlo víc.

A kdybyste se do knihy chtěli vrhnout v angličtině, nemějte strach. Jazyk je opravdu jednoduchý, takže ji, myslím, v pohodě zvládnete, i když se čtením v AJ teprve začínáte.

Když to shrnu, jsem celkem nadšená a hlavně mile překvapena. Na další knihy Rainbow Rowell už si brousím zuby a v budoucnu se do nich určitě plánuju pustit.

7 06.05.2021