Alphwen komentáře u knih
Je to čtivé a lehce znepokojivé, ale to je asi tak všechno. Přitom mám pocit, že potenciál to mělo, ovšem autorka ho nevyužila. Jazyk a styl jsou vyloženě banální, což je nepochybně záměr, ale žádného aspoň trochu náročnějšího čtenáře to myslím nemůže uspokojit. Kniha se skládá z kusých obrazů, které podle mě nejdou dostatečně do hloubky. A vlastně se to celé točí hlavně kolem sexu, respektive tělesné intimity. To mi na jakýkoli komplexní literární text, neřkuli psychologickou sondu přijde málo.
Po Knize noci jsem sáhla, protože mě zaujalo její venezuelské ukotvení. Ve skutečnosti tu současná Venezuela zase tak velkou roli nehraje, ale Chavezův a Madurův režim příběhu dodávají působivý (protože nepříjemně reálný) punc. Přímočarý příběh byste tu ovšem hledali marně. Text je vystavěný na intelektuálních hříčkách, které se rozvíjejí a nabalují, občas vyplivnou nějakou odbočku a pak se vrátí do hlavního proudu vyprávění nebo naopak vyprávění strhnou s sebou dosud netušeným směrem. Od čtenáře to vyžaduje značnou míru trpělivosti (popravdě bych tenhle titul mezi novými odeonkami nečekala), ale pokud máte rádi intertextualitu a na autorovu hru přistoupíte, nesmírně si čtení užijete. A vůbec nevadí, že nepochopíte každou narážku ani se moc nevyznáte ve venezuelské historii.
Současný grónský román, už to by samo o sobě patrně stačilo, aby člověk zbystřil pozornost. Homo sapienne ale vyčnívá i v jiných ohledech, zejména tím, jak věrně zrcadlí dnešní svět a problémy mladých. Důležitá je i promyšlená struktura, kdy je každá část vyprávěna jednou z pěti hlavních postav, přičemž jejich životy se prolínají průběžně, nikoli až v (šokujícím) závěru, jak bývá obvyklé. Obeznámenost autorky s LGBTQ+ komunitou dělá z knihy kromě kvalitního literárního počinu taky společensky přínosnou záležitost.
Na románu oceňuju zejména tři aspekty: vykreslení prostředí britské konzervativní smetánky 80. let 20. století, jazykovou eleganci protkanou barvitými obrazy a hlavního hrdinu, jehož "vzestup a pád" jako by inspiroval samotný Stendhal (a toho já můžu). Hodně mě bavily i aluze na spisovatele Henryho Jamese, i když jeho dílo neznám moc dobře.
Asi kvůli stáří knihy (1920) a že jsem dystopií četla už celkem hodně, jsem neměla velká očekávání, takže mě příběh hlavního konstruktéra vesmírné lodi Integrál D-503 mile překvapil. Na můj vkus se sice všechno přespříliš točí kolem (milostných) vztahů, ale zazní zde i řada pozoruhodných myšlenek o společnosti jako takové a fascinuje mě, že něco takového někdo napsal před sto lety. I když některé představy moderního světa budoucnosti, jako například růžové kupóny na přidělené sexuální chvíle, jsou úsměvné. Ale ty úžasné matematické metafory! Zajímavý je taky Zamjatinův vztah k SSSR.
Humor, obrovská obrazotvornost, literární aluze i zachycení aktuálního dění, taková je poezie Lawrence Ferlinghettiho, z níž tenhle výbor ukazuje pořádný kus (vybral, přeložil a doslovem opatřil Jan Zábrana).
Vráťa Kadlec výborně překládá, tak jsem si říkala, že by mohl i dobře psát. A nemýlila jsem se. Jeho sbírku povídek Hranice lesa bych pod vlivem severské literatury označila za české podivno. Ať už krátký, nebo delší text, každý má nápad. Nejvíc mě asi oslovila první a poslední povídka, přičemž ta poslední by šla rozpracovat v parádní kafkovsky laděný román. Celkově jsou texty bizarní, vtipné, ponuré, a přestože v nich důležitou roli hrají více či méně nadpřirozené motivy, vypovídají hodně i o mezilidských vztazích.
Popravdě, po prvních čtyřech povídkách jsem tuhle sbírku chtěla odložit. Texty s nádechem podivna, jimiž chce autorka čtenáře především šokovat, takový byl můj první dojem. Ale pak se to konečně zlomilo. Dalším textům nechybí nápad, neotřelé myšlenky a úhly pohledu ani břitký, úderný jazyk.
Původně jsem po Kirke Madeline Miller nesahala s velkým nadšením. Bála jsem se totiž, že půjde o slaďák pro náctileté dívky a/nebo neoriginální převyprávění známého příběhu, jak to třeba nedávno u severské mytologie opakovaně předvedl Neil Gaiman. Omyl. Po trochu rozpačitém začátku mě Kirke strhla. Největším kladem je zřejmě sama hlavní hrdinka, která je detailně vykreslená, zároveň děsivá i sympatická, božská i lidská. Autorka se obdivuhodně dobře popasovala s jejím "stárnutím" a vývojem v horizontu staletí. Příběh je plný i dalších zajímavých postav, které povětšinou znáte z řeckých bájí, ale díky této knize je možná spatříte v novém světle. A k tomu úžasně bohatý, košatý, zvukomalebný jazyk, který díky Evě Maršíkové vynikne i v českém překladu.
Mám slabost pro ostrovy a malé země. Proto když v češtině vyšlo něco tak pozoruhodného jako andorrský román, hned jsem věděla, že si ho musím přečíst. Od díla, které se odehrává v Andoře a které se od začátku do konce točí kolem cestování a (starých) knih, bych čekala, že mě strhne. A skutečně, pasáže, v nichž autor prostřednictvím příběhu hlavního hrdiny, mladého španělského novináře, který v Andoře tráví léto a pomáhá pohledné knihovnici hledat záhadami opředenou knihu jisté anglické cestovatelky, dumá nad andorrskou společností, lidskou povahou a cestováním v 19. století i dnes, plynou podmanivě a vybízejí k zamyšlení. Vysokou laťku však bohužel snižuje notně povrchní milostná linka protkaná řadou klišé. I tak se jedná o titul hodný pozornosti, po jehož přečtení se dost možná budete chtít do Andorry vypravit, přestože pro malé země slabost nemáte.
Útlá kniha Mount Kodaň, kterou lze charakterizovat jako povídkový román, je typický Kaspar Colling Nielsen. Spousta podivuhodných nápadů, originality, nechutností, lidských slabostí a sžíravé společenské kritiky rozvíjených kolem výchozího motivu, kdy si placaté Dánsko u hlavního města během dvou set let postaví obrovskou horu. Dánské podivno, které připomíná povídky Karin Tidbeck ze sbírky Sobí hora.
Mám tenhle žánr (pozor, ač k tomu obálka může svádět, nejedná se o young adult!) dost v oblibě a Stanice 11 mě rozhodně nezklamala. Hezký jazyk, rozmanité postavy, střípky z různých let před, během a hlavně po epidemii, zpustošené Státy, několik důmyslných leitmotivů včetně komiksu o titulní Stanici 11. Podobně vydařené jako Psí hvězdy Petera Hellera, i když ty jsou ještě o chlup lepší.
Strašně depresivní, ale skvěle napsaná kniha. Nahíd je neobvyklá hlavní hrdinka, která si vedle obtížné přítomnosti (boj s rakovinou, vztah s dcerou) nese i několik opravdu těžkých balvanů z minulosti. Je tam pro ni i pár světlých momentů, někdo by závěr nazval katarzí, ale podle mě ani tak nic pro křehké duše. Íránský vítr je ve švédské literatuře velmi osvěžující.
Kniha pro náročnější čtenáře; v životě jsem snad při čtení nemusela tolik dávat pozor, abych se neztratila a abych trampoty Dostojevských nepřisuzovala vypravěči a naopak. Je to ovšem poněkud nebezpečné čtení v tom smyslu, že o Dostojevském možná ztratíte nějaké ty ideály (uctívám Bratry Karamazovi). Doporučuju vyhradit si na čtení dost času – rozsah velký není, ale s odstavci a tečkami autor šetřil, takže je jaksi problém dělat si přestávky. V tomto případě je enormně důležitý překlad, kterého se naštěstí na výbornou zhostil Jakub Šedivý.
K přečtení prvotiny Fiony Mozley mě nalákalo propojení života lidí z okraje společnosti v současnosti s keltským královstvím Elmet dávné minulosti. Propojení však bylo podstatně slabší, než bych si přála, takže i když se jedná o zajímavou metaforu, kvůli tomu knihu nečtěte. Naštěstí je tu spousta dalších důvodů, proč si ji přečíst, zejména vykreslení atmosféry rurálního Yorkshiru a vztahů mezi postavami, obzvlášť mezi ústředními sourozenci. Klíčová scéna je dost přitažená za vlasy, ale já se rozhodla, že ji budu chápat symbolicky. A pak to funguje.
Bláznivá a parádně nápaditá vize světa, který se pyšně vydává za něco, co není. Už jméno hlavní postavy Antti Hrdina dává tušit, že čtenáře čeká vskutku originální jízda podpořená vynalézavým jazykem a skvělým překladem.
Tři kamarádky, zvědavost a tajuplný rituál. Čistokrevná fantasy s poselstvím a znepokojivými otázkami. A to úplně nejlepší – inteligentní humor a žánrová klišé převrácená naruby.
Řemeslně skvěle vystavěné, čtivé a se zajímavými postavami. Ideální oddechová četba. Těším se na další díly.
Zlatá jablka jsou pozoruhodnou sbírkou propletených povídek, které se točí kolem stejných postav, obyvatel fiktivního jižanského městečka Morgana. Ti jsou až neskutečnou kombinací naprosto všedních a zároveň notně svérázných osobností. Vše je opředeno působivou, lehce snovou atmosférou jako z filmu Petera Weira. Pomalé tempo a množství odkazů zejména na řeckou mytologii vyžaduje trpělivého a zkušenějšího čtenáře, který jablka s chutí zhltne i s ohryzkem. Autorčin košatý jazyk do češtiny obdivuhodně převedla Martina Knápková, za což si zcela právem vysloužila Tvůrčí ocenění Ceny Josefa Jungmanna udělované Obcí překladatelů.