To jsme byli my
Golnaz Hashemzadeh Bonde
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/375800/bmid_to-jsme-byli-my-S1m-375800.jpg
4
25
7
Padesátileté zdravotní sestře Nahíd zbývá šest měsíců života. Aspoň tak jí to tvrdí doktoři. Ale Nahíd nevěří jen tak někomu. Se stejným odporem vnímá jak svou diagnózu, tak lékařku, od které se jí dozví. A v srdci jí bublá vztek na život - na to, jaký směr nabral poté, co s manželem museli po revoluci prchnout z Íránu, i nad tím, že bude dál pokračovat i bez ní. Připadá si osamělá, se svou nemocí i se svými myšlenkami. Ráda by se sblížila se svou dcerou Aram, ale nedaří se jí to. Jak se nemilosrdně blíží její smrt, uvědomuje si Nahíd, že by se měla snažit Aram uchránit před bolestí. Ví, že by měla. Ale k čemu jsou dcery, když ne k tomu, aby sdílely bolesti matek? Bez dechu se valící proud vyprávění nám zprostředkovává příběh o vykořenění a ztrátě, ale také o mocných a mučivých poutech mezi matkou a dcerou. V románu To jsme byli my nám Golnaz Hashemzadeh Bonde přímočarým a šokujícím stylem klade otázky: Co zanecháváme svým dětem? A co dlužíme svým nejbližším?... celý text
Přidat komentář
Kniha ma na prvý pohľad upútala neuveriteľne peknou ilustráciou, na ktorú som sa nemohla vynadívať. Po prečítaní knihy som si uvedomila ako dokonale vystihuje podstatu príbehu.
Hlavná hrdinka Nahíd má iba 50, keď jej oznámia diagnózu a konečný verdikt znie, že jej dni sú zrátané. Poviete si, že takýchto kníh sa napísalo už veľa, no autorka dokázala vytvoriť pôsobivú mozaiku, ktorú poskladala z príbehov súčasných a minulých. Dotkne sa témy iránskej revolúcie, vzťahu k materstvu a k sebe samej, predurčenému postaveniu žien, slobody a v neposlednom rade sa celým románom tiahne motív čakania na smrť, ktorá sa rozhodne ju ešte chvíľu nechať posedieť si v čakárni.
Nahíd, povedzme si úprimne, pôsobí priam neznesiteľne a sebecky a fakt, že umiera, tieto jej nevábne vlastnosti iba umocní. Cíti sa sama so svojou chorobou a svojimi myšlienkami, rada by sa zblížila so svojou dcérou Árám, no nedarí sa jej to.
Možno po tom, ako sa začítate do príbehov o jej matke, ktorú vydali ako 9 ročnú za 27 ročného muža, prvé dieťa porodila v 12stich, množstve nespravodlivostí a týrania, ktorého sa dostalo jej a jej sestrám, emigrácii do Švédska, množstve osudových momentov a boji o prežití, nájdete v sebe viac pochopenia pre Nahídinu boľavú dušu a jej sebestredné správanie.
Veľmi ťažko sa opisuje slovami všetko, čo autorka dokázala obsiahnuť v tejto rozsahom útlej knižke. Priam z nej vybuchujú emócie a silné myšlienky.
Čítanie tejto knihy výslovne bolí. Ešte viac vo chvíli, keď sa viete stotožniť s postavami a stiuáciami, ktoré sa v nej odohrávajú, veď to poznáte. Takmer celú som ju preplakala, čím som staršia, tým viac myslím na nevyhnutnosť smrti, s ktorou sa budem stretávať stále častejšie...
"Vlastně mě nepotřebuje nikdo. Myslíte si, že vás potřebují, když jste rodičem. Tak to není. Lidé to vždycky nějak zvládnou sami. Kdo říká, že součet veškeré tíhy, kterou způsobím, by měl být menší než veškerá úleva? Podle mě to tak není. Nejsem z těch, co život víc ulehčují, než zatěžují. Měla bych taková být. Jako matka. Je to moje práce. Ulehčovat, ulehčovat to ostatním. Ale já to nikomu neulehčovala."
Knížka mě na první pohled zaujala úžasnou ilustrací na obálce, která příběh skvěle vystihuje. Příběh samotný je psán naprosto upřímně, autorka nás pouští do duše Nahíd bez nějakých kliček. Líbí se mi popis - O lásce k dítěti a odporu k mateřství. Příběh odhaluje i pozadí íránské revoluce a jak nešťastně dopadla pro Nahíd a Masúda, kteří spolu ve vztahu více bojovali než žili a následně utekli do Švédska i se svou dcerou Arám. Arám stihla ve Švédsku zakořenit, kdežto její rodiče ne. A právě i o lidech z kořenů a lidech z písku je tenhle román.
Sice mi určité sobectví a urputnost Nahíd dost lezly na nervy, ale přesto knihu hodnotím velice pozitivně a trochu mě i přiměla k zamyšlení, jestli i já se leckdy ve vztahu ke svým blízkým nechovám zbytečně sobecky, a taky jestli oni nevnímají vypjaté situace úplně jinak, než bych předpokládala. Rozhodně doporučuju ke čtení, nic podobného jsem dosud nečetla, zajímavá kniha! Velké plus pro mě je, že moje teta emigrovala právě do Švédska a s komunitou emigrantů z Íránu se často setkávala.
Strašně depresivní, ale skvěle napsaná kniha. Nahíd je neobvyklá hlavní hrdinka, která si vedle obtížné přítomnosti (boj s rakovinou, vztah s dcerou) nese i několik opravdu těžkých balvanů z minulosti. Je tam pro ni i pár světlých momentů, někdo by závěr nazval katarzí, ale podle mě ani tak nic pro křehké duše. Íránský vítr je ve švédské literatuře velmi osvěžující.
Příběh mě tak pohltil, že jsem knihu přečetla během pár hodin. Mapování uběhnutého života, když přichází konec a naděje v to, že člověk vydrží do okamžiku, do kterého si přeje vydržet. Velmi emotivní kniha a citlivé téma.
Příběh mi strašně pasoval do života. Jako malá jsem strávila čtyři roky v Norsku a moje mamka teď absolvovala ozářky, naštěstí jen preventivně, po zákroku. Nemáme spolu právě jednoduchý vztah. Chodím na demonstrace. A to všechno v té knížce bylo. V brutálních kulisách Íránu. Nekorektní pocity. Napětí na každé stránce. Niterný příběh. Nedá se říct, že se mi to líbilo. Spíš mě to strhlo.
Štítky knihy
Írán švédská literatura umírání matky a dcery iránská literatura
To jsme byli myKniha To jsme byli my je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 28x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 13x |
| Chystám se číst | 44x |
| Chci si koupit | 4x |
Její matce je 9, když si vezme jejího 27letého otce. Narodí se jim 7 dcer. Jedna z nich, Nahíd, vypráví tento příběh. Už dospělá utíká se svým manželem před válkou v Iránu do Švédska. Teď je jí 50 a je smrtelně nemocná. Je osamělá, rozzuřená, sobecká, Její vzpomínky ji zavádějí do jejího dětství a mládí a tak se dozvídáme střípky jejího předešlého života. Miluje svou dceru, ale nesnáší mateřství.
Kniha je psána v krátkých, strohých kapitolách, ale je krásná. Štvala mně sobeckost Nahíd, ale také jsem ji chápala. Je to příběh o bolesti, násilí, ale i radosti a myšlence, co zanecháme svým dětem. Líbilo se mi to.