alef komentáře u knih

Zklamaní?
Možná ...
... avšak slzy ne!

"Přitom přece po klidu toužím. Celý svůj život po něm prahnu."

Tohle je alfou a omegou Bářiných momentek, vše se totiž točí kolem možných zklamání a kolem toužení po klidném životě...
...s mužem...nebo bez...

Mám Báru ráda, upřímnou, inteligentní, vtipnou, mimořádně dobrou pozorovatelku života.
Báru, která se umí zeptat:
... jak moc jsme tvůrci vlastního osudu?
... odpouštíte snadno?
... opravdu věříte, že s věkem přichází moudrost?
A také upřímně odpovědět:
... "jsem si zcela jistá, že nelze prosazovat rovnoprávnost bez kalhotek."
A tak stanovit celkem jednoznačná pravidla!

Bravo, Báro!
Tahle knížka se povedla po všech stránkách, je příjemná na dotek, úchvatná na pohled (opravdu krásně zpracovaná) a především přímá ve svých myšlenkách. Jednoznačně ji řadím mezi to nejlepší co jsem od Tebe četla.
Promiň, že Ti takhle tykám, ale já si s Tebou během četby trochu povídala, a to tykání z toho rozhovoru tak nějak přirozeně vyplynulo.
Každopádně Tvé myšlenky přetvořené v krátké příběhy jsem se zájmem sledovala, od první do poslední zaujaly...
... o prázdnu v životě, které je potřeba zaplnit,
... o slibech, upřímně daných, které je potřeba dodržet,
... o úctě, jednoho k druhému, kterou je těžké definovat,
... o bolesti srdce, kterou ani čas nevyléčí,
... o smíchu, koření vztahu, který lze tak snadno zaměnit za výsměšek,
... o láskyplné náruči, jako životní nezbytnosti, která tvoří rámec, pro naše vlastní pravidla,
... o kuráži v každé ženě, která donutí vzepřít se manipulaci.
Takže děkuji za tyto momentky - momenty hodné zamyšlení se!
"Komu bezmezně věříte?"
"Znáte své tělo?"
"Umíte se omluvit?"
... a hlavně ...
"Máte se ráda?"

76 27.07.2023

Vtipná interaktivní říkanková knížka pro nejmenší děti.
Říkadla jsou krátká, dobře zapamatovatelná, jednoduše navádějící k úplně jednoduchým přirozeným pohybovým aktivitám.
S 1,5 letou vnučkou opakujeme stále dokola a dokola a stále nás to baví ;-) ... zejména splašená "brambora" ... ta jednoznačně vede :-))).

76 27.07.2023

Okamžik,
ranní stíny,
vítr ve vlasech,
- ani minulost -
- ani budoucnost -
jen právě teď!

Asi poprvé mám v ruce knížku, mezi jejímiž řádky se prolíná TICHO! Vážně, tohle je příběh, který mlčí!
Kdybyste chtěli JEN poslouchat, neuslyšíte nic!
I když, vlastně tak úplně pravda to není, uslyšíte toho spoustu, šumění rákosí, šplouchání vody, zpěv ptáků, lidské hlasy, uslyšíte všemožné zvuky přírody, kterou Maarten nadevše miluje, navíc, je ten nejlepší pozorovatel, jakého jste mohli potkat, je přímo přeborník v pozorování přítomného okamžiku - tady a teď - v jeho podání, to je láska, k přírodě skloubená s dokonalými pozorovacími schopnostmi, Maarten má totiž jednu speciální schopnost, dokáže polapit okamžik - vteřinu časoprostoru - a pak ji téměř dokonale popsat!
Přesto je tato knížka plná ticha a téměř vše se odehraje jen v Maartenově mysli - a tak, vše, co je "řečeno" není "vysloveno" - jste pozorovatelé Maartenova příběhu, který vypráví spíš sám sobě ... je to takový opatrný rozhovor sám se sebou ...

"Nemám páru, co je být šťastný. Vím jen, že pro mě je důležité, abych co nejvíc slyšel, viděl a cítil."

... takové trochu neohrabané filozofování o podstatě existence a o funkci smyslů ...
... o podstatě štěstí, která mu uniká ...

Maarten není vůbec dobrý v sociálních interakcích (přes všechny jeho běsy, a že jich není málo, se k němu prostě štěstí nějako nedostalo), a tak mu příliš nepřeje, zdá se totiž, že je jen pro ty, kteří se baví, vypráví si, hrají si a milují se bez ostychu.

"Polapené léto" v Maartenově melancholicky a poeticky laděném podání, ruku v ruce s "všudypřítémnými běsy" v Maartenově až pateticky chmurném rozpoložení ... překvapivě vytvořily krásný a zajímavý příběh, a pro mě letní překvapení!

82 26.07.2023

"Ačkoli se všeobecně má za to, že jsem člověk klidný, není to úplně pravda."

Je to tak, pan Eben je známý svým jemným humorem, vysokou jazykovou kulturou, prostě, jako člověk kultivovaný, a přesto, jak brzo zjistíte, i on občas kleje :-), a to má co do činění, jak správně z názvu knihy vytušíte, s volantem, resp. s některými "pocity" člověka, který nemá rád neslušnost, a přesto za volantem občas taky zuří :-) ...

Knížku jsem s sebou vzala na dovolenou a bavila jsem se!
Na začátku to vypadalo, že je to to hlavní, co má tato malá knížečka za cíl, brzo jsem ale zjistila, že přeci nabízí ještě něco ... že má svou přidanou hodnotu ...
Asi nejvíc se mi na "myšlenkách" líbilo to, co se mi na panu Ebenovi líbí vždycky - je to totiž jeho značka - za všech okolností, ať už řekne nebo dělá cokoliv, vždycky všechno vyzní opravdu a téměř bez výjimky, pozitivně! Je to proto "můj" člověk :-).

Výsledkem v téhle knížce pak je, že vznikl takový malý sborníček - společenských postřehů, a protože dnes je doba sdílení, tak je pan Eben s námi čtenáři sdílí, a to je moc dobře, že to udělal, protože on to umí opravdu s grácií, ať už přemýšlí o letních vzorcích na pneumatikách, vánočním cukroví, nebo nesnesitelné pubertě, je to vždycky jen pár minut, taková skoro letmá myšlenka, ... z které se ale nakonec vyklube skoro filozofické přemítání ...

Díky, za pěkné chvíle na pláži! :-)

112 25.07.2023

"Copak znát budoucnost není zázrak?"

Je to spíš nadání ...
ale možná, že je to špíš taková dovednost - napravovat budoucnost je také dovednost ...
ale ještě spíš je to takový "dloubanec do duše" - pohled, jak přes rozostřený dalekohled ... dotírající nevolnost!

Tady se totiž odehrává něco, zdánlivě, naprosto nesrozumitelného, máme tu co do činění jen a pouze s nepříznivou shodou okolností, s nešťastnou náhodou, dalo by se říct, anebo je všechno jinak?

Strugackij nám naservíroval příběh plný metafor a filozofických podtextů, příběh těžko pochopitelný, skoro manipulující s lidským vědomím (podobně jako jeden z nich! zvláštními schopnostmi obdařených) ... přesměrování skutečnosti, schopnost lákající ke zneužití, odkud se vzaly? ... v dálce jsou vidět jen mlhavé souvislosti, nepřímé indície, které ovšem vedou ke znepokojivým závěrům ... jež, možná nevědomky, mohou nastat ...

Existenciální příběh o tom, jak lze taky pochopit svět ... podívejte se do té roury, na jejímž konci se rýsuje budoucnost, ale pozor! ... stačí otočit, podívat se znovu ... a najednou uvidíte nejspíš něco úplně jiného ... jinou alternativu!

Malá ukázka moudrosti: "Člověk jest zvíře dvounohé, vždy lačné, nikdy nasycené."

... dobrá, a co už teď, teď už se vážně nemusíte znepokojovat, opravdu ne, myslete si, že se nic hrozného nestalo ...

"Nechápu, nač tak důmyslně a zjevně lhát?"

93 20.06.2023

Zmučená země
- silniční ukazatele neviditelné
- industriální džungle neprůjezdné
- těžařské vsi nebezpečné
- cesta většinou samá jáma plná vody
- domy skrz na skrz shnilé
- dvorky plné agresivních vyholených a opilých mladíků ...
... vítejte na předměstí Donbaské průmyslové zóny.
Silnice křižují rezavé koleje, možná rychlost jízdy, tak max. 5-10 km/hod., po chvíli jízdy začnete nekontrolovaně pociťovat bezmoc silnice směřující na východ je prázdná ...

Knížka, která vyšla ještě před událostmi na Majdanu a před ruskou anexí Krymu, a přesto dnes snad ještě aktuálnější než tehdy.
Oleh se postavil ke své rodné zemi čelem a popsal ji v její nahotě, takovou, jakou ji vidí, bez optiky, bez příkras, bez pardonu, pravdivou v jeho očích. Popsal zemi, které se nedaří, zemi, kde je nemožné (podle Oleha ale jde spíš o neschopnost) uzpůsobit svět svým představám ... Evropa na to, jak na to, přišla v polovině 20. století, tady na to nepřišli nikdy, ..."a tak se chytají starého života ... blouzní za minulostí" ... a kolem je ticho ... v zemi bez peněz ...

Není to veselé čtení, Oleh projel celou Ukrajinu křížem krážem a ukázal vše, co uviděl --- a není to, věřte, pěkný pohled, přestože z knížky nevyvěrá žádný smutek, zato depresi cítíte na každém druhém rohu, trochu říznutou takovým hodně pragmatickým přístupem k životu - dnes je dnes, a co bude zítra, tím se dnes nemá cenu trápit -

Ukrajina je země, která leží, jako nárazníkové pásmo mezi Ruskem a Evropou, už jen její poloha ji předurčuje k problémům, a tak se vlastně dá dobře pochopit, proč je ono - najít si vlastní chápání světa - pro Ukrajinu více méně nemožné, a tak balancuje ... stále někde mezi ...

Jsem ráda, že jsem si tuto knížku přečetla, a rozhodně ji doporučuji, ukazuje totiž pohled na tuhle zemi z doby před všemi současnými událostmi, a možná proto (nezatížená jimi) ... je víc autentická ...

95 09.06.2023

Bezútěšné prostředí se spoustou patogenních zón,
zející rány,
ztracená důvěra v lidi ...

Tak si to shrňme - Ada Sabová - žena 35, v jejíž bystré mysli se zrodila teorie podivnosti, momentálně bez dětí, bez partnera, pracující v akademické sféře s vedlejším příjmem z nápadů ze svých až příliš živých snů ...
... práce jí příliš nenaplňuje, s rodiči má, jak se říká, komplikovaný vztah, s muži jakbysmet a svou zbývající energii (působí dojmem, že ji nemá příliš na rozdávání) věnuje pátrání po ztraceném Kasparovi, vlastně se tomu dá říct, že Ada nevede zrovna uspokojivý život.
Musím přiznat, že ve mně Ada nevzbudila přílišné sympatie, ale ani antipatie, spíš bych řekla, sem tam zvědavost a sem tam mi to bylo skoro fuk, až příliš o všem logicky přemýšlející, naprosto iracionální v emocích, se na venek projevovala tak, že ve mně téměř žádné pocity vzbudit nedokázala.
V práci se Ada zabývá "vzájemnou vizuální kompatibilitou" ... tedy pocity, jenže, sama si své emoce schovává pěkně uvnitř, ve své hlavě, a má v nich celkem chaos, takže navenek vysílá spíš negativní energii jejímž hlavním zdrojem jsou pocity o sobě samé typu: "nemůžu se zbavit pocitu, že všechny kvalifikace předstírám" ... je si nejistá vším, a hlavně sebou ...
... a tak její život ztrácí pravidla, podle kterých je zvyklá hrát!

Rozloučit se s Adou mi tak nedělalo příliš velké problémy, bylo sice zajímavé, jí poznat, ale tak spíš z té čisté zvědavosti, ale budu jí držet palce, při jejím hledání šťastnějšího způsobu života (určitě méně závislého na konvencích) ... možná je totiž na čase začít si hledat vlastní pravidla, neovlivněná tím, co si myslí ostatní, nestylizovat se do nějaké role, která se od tebe (Ado) očekává ...

"Kdy nadejde v životě ten konkrétní okamžik, kdy si přátelé na rozloučenou místo "měj se" začnou říkat "drž se"?"

A pamatuj, Ado ... "jevy nastávají ve shlucích" ... a taky ... "každý zanecháme nějakou stopu" ... a občas si vzpomeň, že je potřeba ... "nevzpouzet se podivnostem" ...

83 08.06.2023

Nevíte náhodou, kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky?
Nýčko se to dozvíte, kde je prauda o té vánočkové pohromě, a třebas taky, proč ten zrzavý kocour chodí po domě, a tak divně přitom něčím cvaká.

Péťa Bajza a jeho čtyři kamarádi jsou připravení podělit se s vámi o svá klučičí dobrodružství a zdárně přitom dětskýma očima dost detailně a bez příkras popsat celou tehdejší maloměstskou společnost, neujde tomu nikdo, soused, milí rodičové, lakomý strýc, moralista pan Fajt, ani velebníček (zvlášť, když má Čenda Jirsák tak skvělý koníček, jako sbírat hříchy ke zpovědi). :-)
Péťa je vzorný žák, pan učitel ho chválí, že se chová mravně, jeho vybrané mluvy si jistě všimnete, jelikož je na ni náležitě pyšný, on vůbec rád používá slova jako jelikož, poněvadž a tudíž, aby řádně vyšperkoval svá prohlášení.

K téhle partě kluků a jejich krásně dětsky bláznivým nápadům se ráda vracím, baví mě, jsou vtipné a z jejich vyprávění čiší taková ta naivní pohoda klučičích dobrodružných let, a víte co, je to milé, je to dojemné, je to takové prosté potěšení ze čtení ...

118 05.06.2023

Ze začátku to máš jen na kůži,
ale pak tě to začne žrát uvnitř,
... musí to být trest,
... musí to mít nějakou příčinu.

Lidí je na světě moc,
a tak si příroda našla řešení,
- bílá nemoc - zní z úst nejpovolanějších,
obraťte se s důvěrou na svého lékaře!

"Já mohu lidi léčit, jen já!", volá doktor Galén.
Jenže, proč? Aby se pak mohli zabíjet?
"Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik, jako na válečné lodi _"

Myslím, že ani není potřeba komentáře, nad aktuálností Čapkových varování stále žasnu a taky mě z nich dost mrazí ...

119 31.05.2023

Seznamte se, tohle je tlustý, brýlatý a neohrabaný, vysoce nadprůměrně inteligentní Kvído, umí recitovat krásné básničky, je to sice jen reprodukční umění, ale když Jaruška ráda recituje, Kvído se určitě přidá, osobně ale dává přednost spíš vlastní svérázné tvorbě. Skrze ní a jeho deník poznáte celou jeho rodinu, a taky krásnou a malebnou Sázavu, a v neposlední řadě dost svérázných postav a postaviček hodně přesně odrážejících normalizační stav české společnosti.

Ach jo, pan Viewegh! ... pravidelný tvůrce pokleslého žánru i autor příběhů se zajímavými tématy (těch je podstatně míň, a je to škoda), od stropu k podlaze, vlastně málokterý autor začíná svou tvorbu tím nejlepším, co umí napsat :-).
Každopádně, Michalu Vieweghovi se to v příběhu Kvídovy rodiny povedlo, Báječná léta jsou totiž dost zdařilou karikaturou - obrazem své doby a všichni protagonisti jsou vykreslení poměrně sebejistou rukou profesionálního karikaturisty ... od "té čuby" Něhy, ... až po Šperka a Šperkovou :-).

"Na všem záleží", poučil Kvído jednoho večera z vany svou matku.
"Ale na ničem zase tak moc."
"Kdo ti to říkal?" dotazovala se matka s úsměvem.
"Dědeček Jiří", řekl Kvido, a jak sklonil hlavu k červenobílému plovoucímu parníčku, na krku se mu udělaly tři varhánkovité bradičky.
Dědeček Jiří toho během vycházek moc nenamluvil, ale stávalo se nejednou, že to, co řekl, si malý Kvido poměrně přesně zapamatoval."

99 31.05.2023

Myslíte, že existuje nějaká logická odpověď na otázku, zda existuje nějaká možnost, jak dostat vzpříčenou pohovku z chodby do místnosti?

Stejně je zajímavé, že fůry skvělých nápadů nejsou nic jiného než starý dobrý princip konec - začátek.
Jo, jo, čtete dobře, ten princip funguje, vy přeci víte, co chcete, jde jen o to vytvořit si dostatečně věrohodnou řadu logicky znějících kroků, které k vašemu závěru povedou :-).

Zjistila jsem, že nejspíš patřím k myšlenkové škole Douglase Adamse, jeho způsob chápání světa mi dokonale dává smysl, a to až do těch nejmenších nesmyslů :-).
Patřím totiž k těm, kteří odjakživa věří že cesta je cíl! A teď se mi to, světe div se, prostřednictvím Elektromnicha, potvrdilo!
A tak, jako už z dřívějška vím, že odpovědí na všechny otázky světa je 42, tak teď jsem, po přečtení této skvělé příručky, ještě zjistila, že dveře jsou cesta! ... prostě musíš věřit! ... že je otevřeš, a bude tam ta správná :-) ...

Víte, existuje spousta programů, které vám pomůžou dojít k rozhodnutí, a to tak, že zváží všechny relevantní skutečnosti, porovnají je a zanalyzují, nakonec vyleze to správné řešení jenže potíž je v tom, že řešení, ke kterému všechno správně seřazené vede nemusí být nutně to, které člověk chce! ... /mě se to třeba stává poměrně pravidelně :-)/.
Takže možná, že to není zas tak špatný nápad, zní to vlastně docela dobře ... "zjistit, jestli je nějaký konkrétní důvod, proč se věci dějí jedna po druhé, a jestli existuje způsob, jak tomu zabránit".

A tak vážení, věřte! Věřte si čemu chcete, protože víra hory přenáší ... a to přes všechny možné důkazy ... věřte ve svou vlastní intuici :-) .

93 26.05.2023

Příběh dcery thébského krále Oidipa Antigony, kterou postihl krutý a nemilosrdný trest za to, že pohřbila svého bratra, je jedním z nejznámějších příběhů řecké tragédie.
A protože se jedná o řádnou antickou tragédii, tak nemilosrdný osud stíhá opravdu pečlivě ... po smrti krále Oidipa přijdou Antigona a její sestra Isména o oba své bratry, kteří se navzájem zavraždí, protože bojují o moc nad Thébami.
Antigona je pak ta statečnější ze sester, rozhodne se vystoupit proti rozhodnutí vládce Kreóna, aby ten, který je považován za vlastizrádce, zůstal pohozen jen tak nazdařbůh svého bratra pohřbí a zpečetí tak tragický osud nejen svůj!
Nezbyde nic!

... až na závěrečné poučení ...
"Kdo šťastné chceš prožít své vezdejší dny, ten rozvážně vládni sobě sám. A v paměti měj, co žádá řád. Zpupnost a svévole vzápětí má přetěžké tresty, jež pozdě člověka moudrosti učí."

Ale víte co? "Je mnoho na světě mocných sil, ta nejmocnější ... člověk sám." ... možná to je takové připomenutí - "dloubnutí si" do toho základního principu, že ... "osud ukazuje cestu, kterou musíš jít", jenže, co když tím našim lidským osudem je právě samotná naše lidská povaha? Touha, najít si tu svou cestu sám? Každopádně to je naším smyslem, smyslem naší existence, pokoušet se stále znovu a znovu prosadit si svůj vlastní ... smysl, názor, osud? No prostě toužíme vzít si svůj život do svých vlastních rukou, a všechny tragédie, vč. Antigoné, nám mají připomenout, že člověk ve skutečnosti tak úplně není ... jen svůj :-).

Každopádně, Antigoné nám, jako jedna z prvních, ukazuje, že údělem ženy není poslouchat :-), je pravda, že výsledkem bylo, že jejím údělem se stal život krátký a nešťastný, ale přesto neposlechla!
... určila si vlastní cestu ...

94 24.05.2023

Obrázky Josefa Čapka a pohádka od Karla Poláčka a máte v rukou jedinečný výtvor!
A víte, jak to všechno začalo?
To se takhle jednou ozvalo: Táto, povídej mi pohádku!
A táta začal povídat: Byla jednou jedna stará čarodějnice a ta se jmenovala madame Istar Halabába, měla svou kouzelnickou živnost a taky měla dva syny, jednoho hubeného, jak nitka a druhého pěkně kulaťoučkého. A už tu byli, Edudant a Francimor!
A víte, kde bydleli?
Podívejte se pořádně do dálky, a jestli uvidíte jakousi zříceninu, tak to se díváte správně, to je hrad Krucemburk, cíl jejich častých výletů na čarodějném koštěti. A pokud kolem sebe zároveň vidíte hustý smrkový les, a říkáte si, že zrovna sem by se hodili loupežníci, tak jste tu úplně dobře. Nemusíte se ale bát, v originálním Poláčkově podání jsou totiž ti obávaní loupežníci taková docela fajn partička, která možná jen potřebuje trochu dostat za vyučenou :-).
Uprostřed toho lesa, co je kolem pak najdete loupežnické doupě, a tam najdete i Edudanta a Francimora, ale taky třeba jejich kocoura Šmakovníka, nebo kozla Rudolfa. Tihle dva jsou docela príma rošťáci, kteří zažívají spoustu dobrodružství, a zpestřují tak život všem obyvatelům nedalekého městečka. Co všechno jenom natropí například ve škole, o tom si budete muset přečíst , věřte ale, že přitom ze všeho nejvíc budou bojovat hlavně s lidskou hloupostí a nepoučitelností. Díky spoustě čar a kouzel a jiných magických kousků se určitě nebudete nudit, a protože jsme v pohádce, tak ... samozřejmě, zlo bude náležitě potrestáno a dobro zvítězí! A tak je nakonec všechno tak, jak má být, kluci se nakonec pilně učí rodinnému čarodějnému řemeslu a určitě z nich jednou budou velmi šikovní kouzelníci.
Ale teď to jsou ještě rozpustilí kluci, a tak vesele mění kozu v kanára a kanára v kozu, kohout za rohem štěká na auta a všichni (až na pana hostinského, majitele kanára) se náramně baví :-) ...

"Zaklínáme vás, obludy pekelné, skrze Štryks, Léthe, Acheron, hom il Kchára infernábilis et Mefisto!" a udělali k tomu všelijaká znamení. A nastojte! Koza se změnila v kanárka a kanárek v kozu. Pan hostinský podle svého zvyku přistoupil ke kleci, ve které poskakoval čiperný ptáček, našpulil ústa a řekl: "Honzíku! Ty kluku špatná!" A očekával, že kanárek spustí svou veselou píseň. Avšak div divoucí! Kanárek sklonil hlavu, jak činí koza, když chce někoho nabrat na rohy, a najednou hlučně zamečel: "Mééé!"

Jj, tam, kde je Edudant a Francimor se prostě ději věci :-) ...

90 24.05.2023

Tvořivá mysl,
kudrny, jakž takž zkrocené do účesu.
Bledý snílku, porcelánová panenko, nastal čas!

Ledacos vám o ní napoví pověst, která ji předchází, jestli jsi vidoucí, tak pro všechna tvoje břemena bude mít vždycky místo, je totiž Kmotryně, a zdá se, dost tvrdá, ale pod tou slupkou zjistíš, že vůbec není bezcitná,
v její snové krajině najdeš louku plnou květin a je tam, pro některé, dost příjemně, dokud v dálce nezahlédneš kouř ...
Pojď blíž, a uvidíš, jak se, s tváří ozářenou ohněm, zrodila Černá můra!

Vidořád se ocitl na pokraji války, na pokraji apokalypsy a Paige Mahoneyová se musí rychle rozhodnout, občas je přitom trochu zbrklá, je totiž dost mladá, na Kmotryni, jenže, možná, že právě to, je její jediná šance, občas (vážně jen občas) se totiž vyplatí dřív jednat, než myslet a tak, ... éter rozhodne!
Kdo v téhle bitvě zvítězí?
Zůstane Vidořád zapomenutý, ve tmě, hluboko pod zemí, anebo zrodí se píseň?

Jak je to Paige?
Vidíš zlobu v obličejích,
a začínáš pochybovat,
rozhodla ses správně?

A tak stále dokola vysvětluješ,
že teď už se nedá couvnout,
že dáváš šanci ...

... není totiž bezpečnějšího místa ...
... není bezpečné místo ...

Já se rozhodla už dávno, hned na začátku, že tuhle cestu s Paige projdu až do konce, a tak jsem tu, na konci třetí knihy, a rozhlížím se kolem vidím, jak je život vidoucích rozcupovaný na kusy, ale taky vidím tu nepatrnou možnost jednat a rozhodnout o svém osudu ...
... takže už teď netrpělivě vyhlížím první tóny, z další knihy, ... z písně, která se právě zrodila ...

78 23.05.2023

Každý si skládáme svůj příběh, svou verzi reality, z toho, co vidíme ...
... souhry okolností jsou nevyzpytatelné ...
"Ano, viděla jsem ho, viděla jsem ho na vlastní oči."
... přepsaná skutečnost ... upravený osud ... kde je hranice - viny a nevinnosti -
"... s nepříjemným pocitem okolo žaludku si uvědomila, že to, co ví, není vysloveně, nebo alespoň ne jenom, založeno na tom, co bylo vidět. Nebylo to jednoduše tak, že jí pravdu sdělily její oči."
... a tak se události rychle rozeběhly a vymkly kontrole ...
"...celá dychtivá, chtěla vyhovět ... a tak narušila proces ... už věděli, co chtěli ... utvořili si vlastní názor"
... jenže tohle, Briony, není fiktivní příběh, ale život svázaný paradoxy
... až mnohem později, realitou života nalezené významy, si vyžádají odpuštění ...

Od prvopočátku nepříjemně dráždící atmosférou zašlé slávy let minulých protkaný příběh, který vás donutí v nevyřčené předtuše, opakujícími se scénami, jež mění pozorovatele, a tedy úhel pohledu, na úplném konci (při zpětné perspektivě) vidět vše v úplně jiném světle ... iluze zmizí ... ale stejně si nejste úplně jistí, zda vidíte správně ...

Svou nepřístupnou, mně až nepříjemně úzkostnou, atmosférou, mi Ian McEvan připomínal Kazuo Ishigura a jeho příběhy (Neopouštěj mě), však taky hlubiny svědomí (ta místa, kde přemítáte o důsledcích svých činů a rozhodnutí) jsou dost tíživým tématem, ale ještě něčím mi ho připomněl, taky tím, jak jsou stejně literárně krásně napsané, a tak tento komentář ukončím "šťastně" ...

"štěstí to jsou ty prchavé okamžiky osobního neklidu, který se dá rozptýlit jenom tak, že se poddá radosti a vzrušení"

... i když se jedná "jen" o štěstí vytržené z kontextu ... nezapomeňte totiž, že záleží na tom, kdo se dívá a co vidí ...

104 27.04.2023

"člověk se rodí dobrý, znemravňuje ho společnost" ... (J. J. Rousseau)
Teze, na které je postavený celý náš evropský humanismus.
Teze, na níž je zdá se postavená i satira Pavla Kohouta aneb, příběh o rozvrácených morálních hodnotách ...

"Chci svým skromným podílem přispět k tomu, abychom se jednoho rána neprobudili do světa bez popravčích."
... a tak se zrodila katyně! Vlastně, pardon, ona se nezrodila /jen v mysli autorově/ ona se samozřejmě řádně vyučila svému řemeslu, a proto vládne všemi moderními popravčími metodami (musí se jít s dobou, nejsme přeci ve středověku).

Přiznávám, od první věty, nestačila jsem se divit :-), už seznámení s rodiči Tachecími stálo za to, hodně brzo je vám totiž jasné, proč z Lízinky bude to, co z ní bude.
A hned záhy, po několika dalších stranách, mi bylo jasné, proč pan Kohout o tomto románu napsal, to, co napsal ...
"Na románu Katyně jsem pracoval sedm let - protože jsem se k němu musel doslova prozvracet. Přečetl jsem si v knihovnách veškerou odbornou literaturu o mučení a popravách. Byly to původně učebnice pro katy. Po každé kapitole jsem skoro onemocněl a musel jsem si udělat přestávku."

No, vážení, je to fakticky síla, nezvracela jsem, ale, oči jsem teda kulila na to, jak až hodně může satira zvrácená být :-), a asi svým 3* hodnocením Pavlu Kohoutovi křivdím (moje hodnocení je založené čistě na subjektivních pocitech z četby), protože objektivně, jsem vlastně byla dost (5*) spokojená s nápadem katovského učiliště, jako symbolu naší předsametové epochy, s do absolutní absurdity dovedeným chováním všech protagonistů (učitelů i žáků výše zmíněné přísně utajené instituce), v čele se soucit postrádající, dokonale vnitřně prázdnou Lízinkou, jejíž čistá dětská duše byla zformována, řekněme prostě jen nesprávným směrem ...
"Od hlavy k pasu vypadala jako světice, od pasu dolů jako kurtizána."
... a podobně na tom vlastně byli všichni ...
"amorální, bezohlední, cyničtí" ... "IQ při spodní hranici, téměř nezjistitelné ... otec: oblíbený vězeňský dozorce ... /další/ ... IQ ve středu normy ... otcové: okresní soudce a okresní prokurátor ... /a nezapomeňme na favorita/ ... jeho otec: sadistický vrah ... matka: jediná z obětí, která ... přežila"
... SUPOV (zkratka výše zmíněné instituce) je prostě věrným představitelem éry jejíž divoké smyky a vývrtky už doufejme spláchly dějiny (i když, vlastně ani dnes to tak někdy nevypadá, takže můžeme jen doufat, že SUPOV je opravdu záležitostí dávné minulosti, kdoví, jestli ještě někde v daleko přísnějším utajení, nevyvíjí svou nesmrtelnou činnost) ...

"Albert, který vzdor svému vzdělání užíval jazyka sirotčinců a ulice, když dík své inteligenci pochopil, že lidovost je solí epochy, zatímco vzdělanost smrdí kriminálem."

95 25.04.2023

"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se bohové často pletou do záležitostí lidí. A Tanus je Horův člověk a Horus je bohem větru. ... Už po tři dny vanul vítr ... byl to silný vítr, napůl vichřice ... a teď najednou utichl ..."

Mezi odvážným generálem Tanem a mladou faraonovou manželkou Lostris vzplane láska a teď co s tím, milý Taito?
"Jaký trik jsi vymyslel tentokrát? Byl to zase jeden z tvých obvyklých snů, které na tebe sesílají bohové?" ... ptal se sametovým hlasem, ale já v něm slyšel chřestění posvátného hada, ... varování kobry plazící se po kamenných dlaždicích podlahy."

Jakou asi tak šanci může mít tahle láska? ... to je asi každému jasné, navíc na Egypt se hrnou další pohromy ... "na jihu ležely černé africké hordy a podél severního pobřeží se proháněly lodi pirátů. Dole na Nilu čekaly legie nepravého faraóna a na západě číhali zrádní beduíni a prohnaní Libyjci. Na východě se denně objevovaly divoké smečky a naháněly hrůzu ..." .

Otrok a vychovatel Lostris Taita je ale po čertech mazaný chlapík, nadlidsky inteligentní, pevně propojený s egyptskou moudrostí a magií, znalý proroctví ... tak Taito, řekni, jak zachránit egyptský lid?

Egyptské dobrodružství začíná ...

Je to už docela dávno, co jsem četla africké dobrodružné příběhy Wilbura Smitha (tenkrát skoro jak na běžícím páse). Přiznám, že se mi trefil do vkusu, vlastně mě to neskutečně bavilo, u těch příběhů jsem si vždycky odpočinula, byla to pro mě taková příjemná relaxace, asi zvlášť díky zvolenému prostředí - Afrika je prostě lákává - černý kontinent, kde se spojuje stará magie, moudrost a mystika, kde běžně narazíte na nějaké to proroctví, musíte si dát dobrý pozor na rituály, jichž jste svědky, protože i jen přihlížet jim nemusí být pro vás zrovna bezpečné, kde s lidmi žijí nadlidští hrdinové, kde spousta slov, resp. jejich významů, může znamenat v podstatě to samé něco jako kouzlo, zvlášť pak v Egyptě, kde se to hemží magickými kletbami, kde se na lidi běžně hněvají jejich bohové, případně zlí duchové, případně na sebe svolávají hněv faraona, a kde se i bozi běžně vraždí, natož pak lidé, kteří jsou proti nim a jejich moci naprosto bezmocní ...

"... instinkt, nebo to, že jsem ho tak dobře znal, či snad zásah bohů ochraňujících ... zažehl myšlenku v mé hlavě, náhle jsem s naprostou jistotou rozpoznal příčinu ..."
"Tane!" vykřikl jsem "Pozor! Je to léčka. Chce tě ..." Mé výkřiky pohltilo bouření davu ... "Hore, dej mi sílu!" pronesl jsem tichou prosbu ...".

V prvním díle jsem se prostě stala Taitovou fanynkou a pročetla se postupně až k poslednímu, a bylo to vážně fajn napínavě odpočinkové, skoro pohádkové, dobrodružství /plné magie ne reálné historie, to je potřeba mít na paměti/ ... čistě jako relax, třeba na dovolenou, doporučuji ... Taita je sympaťák :-).

108 13.04.2023

Pochop!
Lidský život je dílem okamžiku ... "pomíjivý, jako jediný úder srdce."

Vítej!
Zpět ve světě, kde se každé ráno ozývá ... "Dobré ráno, vítejte všichni na počátku dalšího dne v Scionském Londýně."
Zpět ve světě, kde se bledá krajinochodkyně snaží posbírat střepy svého života a poskládat je znovu dohromady do jakžtakž uceleného pravdivého obrazu ... "v narušené snové krajině se mísí vzpomínky a skutečnost."

Následuj!
Ten vtíravý pocit, že se můžeš stát čímkoliv a že se může stát prakticky cokoliv ... "Tohle město má zvláštní krásu, viď?" ... "Tolik vrstev dějin, smrti a slávy."

Utíkej!
Nejspíš bys měl poslechnout instinkt ... "to slovo se velmi jasně vynořilo krajinochodkyni v mysli."

"Kam to jdeme Paige?"
a
"Jak tady dokážeme přežít?"

Otázky, které vás, stejně jako všechny nepřirozené v okolí Paige, jistojistě napadnou :-).

Hned na začátku II. dílu jsem pochopila, že jsem vlastně stále na začátku ... příběhu, který útočí na smysly, boří předsudky a ukazuje, kam až lze posunout možnosti mysli, tedy alespoň v SciLo, v alternativním světě, kde ostrovtip a talent pro symboliku jsou dovednosti, které se tu můžou hodit, protože tady se fair-play rozhodně nehraje, neplatí ani žádná konvenční pravidla, hlavní zásadou pro přežití tu je - být pokerovým hráčem! Blafuj a přinuť ostatní protihráče k chybnému úsudku! V tomhle světě totiž nemůžeš jen tak začít vykřikovat pravdu (zvlášť, když ji nemůžeš dokázat), a tak zbývá jediné ... "udělat z ní legendu!" ... "Slova totiž mají nesmírnou moc."
A začít můžeš tím, že radikálně změníš svůj způsob uvažování ...

Autorka má můj respekt, naprosto precizně, promyšleně a originálně stvořila svět, jako alternativní odraz toho našeho, který je od něj dost výrazně jiný, a přesto nakonec zjistíte, že v obou lze získat stejnou zkušenost ... "občas jde změnit svět za jeden den /jedno rozhodnutí ve správný okamžik/ ale jindy to může trvat celou věčnost" ... musíš si prostě počkat, jak to dopadne ...

Paige Mahoneyová si mě děfinitivně získala! Nechala jsem se obklopit snovými krajinami a teď už vím, že s ní chci projít příběh celý! Legendu nestvoříš za den ... musíš si prostě počkat :-).

89 12.04.2023

Teplý večer, při setmění, hmatatelně uvolněná atmosféra,
vzduchem létají chlapské vtipy,
zelené besídky lemují vyježděnou polní cestu,
jenže, po ní se drkotá vojenská kolona a v besídkách zahlédneš umně skrytá děla.

Pak už v dálce slyšíš hluk války,
v krátké chvíli vzduch těžkne kouřem a mlhou z děl a výstřelů,
vidíš zřetelně, jak se obličeje vojáků mění,
vidíš úplně ostře, jejich napětí a strach!

Vidíš paradox války,
pravdivý obraz bez příkras,
krutou realitu,
a všechny ty ideály, se kterými ti kluci přišli na frontu,
sypou se, jak domeček z karet.

Vidíš kluky, kteří vypadají jako cynici,
ale vlastně jen oddělili cit a emoce od rozumu,
je to totiž daleko praktičtější,
když chceš přežít!

"Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril."

Drsná, tvrdá, reálně (a bohužel opět mrazivě aktuálně, když se podíváte směrem na východ) tíživá zpráva o generaci zničené válkou tak byste mohli nazvat všechny příběhy ztracené generace ... příběhy psané těmi, kteří to všechno prožili a pak podali zprávu, jako právě Remarque, a pak třeba Hemingway, nebo Fitzgerald a nebo Steinbeck. Právem jsou součástí maturitní četby (tenkrát čteno poprvé, nyní v rámci letošní ČV - opakované čtení), ale nejen maturantům doporučuji, jsou to příběhy, které by měly být slyšeny stále dokola a dokola ...

"A tak svíráme rty - ono to přejde - ono to přejde - snad to přežijeme."

134 11.04.2023

Celou trilogii Město dívek jsem četla opravdu kdysi, před víc jak 20ti lety, a je docela zajímavé, že, přestože se jedná čistě o román pro ženy (dívky), oddychové čtení na letní dovolenou, utkvěl mi v paměti. Patricia Scanlan podle mě napsala pěkný příběh o tom, co všechno ovlivňuje to, jak si formujeme cestu životem, a taky, jak ji naplňujeme, občas se odchylujeme od našich plánů, přání (některé překážky prostě překonat nejde), a jindy zase, pod tíhou událostí a životních zkušeností, svou cestu přehodnocujeme vědomě, prostě odbočíme jinam, než jsme původně plánovali, a někdy nás k tomu naopak donutí okolnosti - prostředí, společnost, lidé kolem, to v jaké rodině jsme vyrůstali, v jaké společenské skupině se pohybujeme, apod. - někdy tyhle mlýny dokážou dost semlet ...
A tyhle tři kamarádky - dívky - ženy - si přitom, po celou dobu, dokázaly udržet své přátelství - a to je přeci fajn, protože celoživotních přátel prověřených životem bývá jako šafránu, a jim se to povedlo - a tomu nemůžete jinak, než fandit :-).

Navíc, asi největším lákadlem pro mě nebyl ani tak příběh sám o sobě, ale zvolené prostředí - byl to Dublin a Irsko, co mě nalákalo (nikdy jsem tam nebyla), pro mě to je veskrze atraktivní prostředí (a autorka určitě dobře věděla, jak Dublin podat, je dublinská rodačka), a tak mám tuhle zemi a Dublin dodnes na seznamu míst, kam bych se chtěla někdy podívat :-).

88 29.03.2023