alef komentáře u knih

„Základní myšlenka plánu je správná“ … ovšem … „zákruty vojenského mozku jsou nevyzpytatelné.“

Navíc se někdy přihodí, že stejně nemáte na vybranou … a s planetárními ekonomikami to taky vypadá všelijak, většina dobytých soustav totiž není zrovna v dobré kondici … takže vás čeká spousta politikaření a dobyvatelské války ve vesmírném měřítku …

„A nemohli bychom se s nimi dohodnout?“

Shrňme si situaci, „máme potíže a víme o tom“ .
Navíc, ve vzduchu visí cosi zvláštního … Problém zní: co s tím?

Intriky a zákulisní praktiky kam se podíváš, hvězdné války jsou v plném proudu. Vesmír je strategické pole, na kterém probíhají četné vojenské manévry. Space odysea může začít …

Ještě, že tu velí Honor, superžena, jež je mimořádně schopná, hrdá, odpovědná, praktická, bez ambic oslňovat (ženskými zbraněmi), s ambicemi vítězit (zbraněmi v bitvě) a nepodlehnout (okolnostem) … a … a tak studená, se svým „poker face“ /promiňte mi to, milí Honořini příznivci, nechápejte to, jako pejorativní označení, ani jako kritiku, ona je taková přirozeně, a vlastně to k ní patří, a charakterizuje jí to, jen mně osobně tyhle typy – mé protiklady /osoby nedisciplinované, neambiciozní, s ambicemi oslňovat a bez ambicí vítězit, jež má s touto osobou společné asi jen to, že za žádných okolností nepodléhá okolnostem/ tak trochu žerou, ale ani to není myšleno v negativním slova smyslu, vážně /. Vlastně bych za to měla pana Webera pochválit, napsal její postavu tak dobře, že ve mně vzbuzuje dost emocí, takže svou práci odvedl skvěle.

Sci-fi je mým oblíbeným žánrem, ovšem na poli military sci-fi jsem spíš nováčkem, takže jsem si na tento subžánr musela zvyknout. A rovnou se přiznám, že asi zůstanu jen u občasných zdvořilostních návštěv v tomto vesmíru, a dám nadále přednost spíš filozoficky laděné scifi (a takovým hvězdám jako jsou S. Lem, R. Heinlein, či R. Bradbury a další) než akčním vesmírným střílečkám.
Což ovšem neznamená, že jsem se nebavila!

Vesmír Honor Harringtonové sice není úplně místem, kam bych se chtěla podívat, ale nakouknout občas, tak to docela ráda, jsem totiž dost zvědavá, takže mě autorovy popisy (které podle některých komentářů byly příliš zdlouhavé a hodně dopodrobna popisné) úplně vyhovovaly, a je to přesně to, co naopak oceňuji, jak už jsem řekla, jsem nováček, který se v tomhle světě potřeboval trochu rozhlédnout a zorientovat, a tak mi to přišlo úplně vhod, abych si dokázala představit, v jakém prostoru se pohybuji.
Uvítala jsem i možnost nahlédnout tak Honor „do hlavy“, zjistit, co se za tou tváří, kde se nepohne ani sval, bez náznaku emocí, které by prozrazovaly, co si myslí, skrývá, a jak uvažuje…
…. „Nikdy se nenaučila odmítnout výzvu. Jestli existuje nějaký způsob, jak … vytlouci něco proveditelného, Honor na něj přijde, bez ohledu na to, jak zle jí to bude rozdírat duši.“ … je zásadová.
… „Honor dala přikývnutím hlavy na vědomí hlášení … aniž přitom zvedla oči od svého displeje.“ … je nesnesitelná.
… „Honor nebyla ten nejlepší matematik … ale dejte ji provést manévr v reálném čase a prostoru a nebude mít potíže … útočníky dokáže zahnat na potupný útek.“ … je prostě praktik.
… „Byla sama a tak si dovolila jeden povzdech“ …ale ... „v jejích očích se objevil nebezpečný výraz.“ ... a má tah na bránu.

Zjistila jsem tak o ní (s téměř stoprocentní pravděpodobností), že i když se něco zdá dokonale nepravděpodobné, pod vedením Honor by to, zdá se, přeci jen fungovat mohlo!
Víš co, Honor, bylo to nakonec docela fajn, podívat se s tebou do vzdálených galaxií, parkovat na oběžných drahách vzdálených planet a takticky řešit milion problémů, jež nemají řešení, dokud se neobjevíš ty . Bude to možná docela dlouho trvat, než se do tohohle vzdáleného koutu vesmíru znovu podívám, víš jsem pacifista, a hvězdné války a tvrdá disciplína nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale stejně mám takové tušení, že se ještě někdy potkáme (pořád mi vrtá hlavou, co se tobě honí hlavou ).

A ještě jedna rada na závěr, NIKDY se nepokoušejte napadnout společníka stromové kočky, když je tahle kočička poblíž … „Honor jednou viděla, jak podobné drápy rozervaly obličej člověka, který byl dost pošetilý na to, aby se pokusil napadnout společníka stromové kočky“ … věřte, že to není pěkný pohled!

75 01.12.2022

Pij vodu,
hýbej se,
dělej, co tě baví!

Alfa a omega spokojeného života!
A abyste toho docílili, je dobré držet se pragmatického přístupu k životu, mít chuť sportovat a hlavně, být rádi, sami se sebou, umět si vystačit a být spokojení (třeba s dobrou knížkou, což právě tady na DK nemusím jistě vysvětlovat).

Zjistila jsem, že máme s paní Margit leccos společného,
tak třeba taky věřím, že to má smysl, zdravě jíst, ovšem, nic by se nemělo přehánět, a tak to neznamená jíst jen samé bio, či vegetarian, vegan, nebo raw stravu, ale prostě o jídle, o tom, co jíme, trochu přemýšlet, leckdy stačí zdravý rozum.
Taky věřím v sílu přirozených (úplně základních) potravin, ovšemže to neznamená dietních, protože zrovna tak věřím, že ty někdy!, dokáží udělat spíš víc škody, než užitku, ani tolik moderních superpotravin, myslím, že úplně nejlepší jsou ty, co znali již naši předci, zelenina, co se dá vypěstovat na zahrádce, ovoce, co roste u nás na stromech, maso střídmě, zakysané mléčné výrobky, ořechy z toho ořešáku za stodolou, nebo z lísky, co roste u plotu, šípky na čaj, houby, když rostou, a chléb (bez něj si život neumím snad ani představit :-)… a úplně nejlepší jídlo na světě? … pro mě to je čerstvý voňavý chléb s máslem, rozuměj, tím opravdovým, a čerstvými rajčaty uzrálými na naší zahradě, mňam :-).
A zrovna tak věřím, že úplně nejlepší a nejpřirozenější pohyb je chůze, a tak, co jen to jde, chodím, do 8. patra a nevozím se výtahem, po městě, a nevozím se MHD, a taky pravidelně běhám, ne, že by to byl taky úplně přirozený pohyb, ale proto, že mě to baví, a základní poučka zní, viz. nahoře – dělej, co tě baví, a tak si běhám.
A nejspíš taky věřím i ve spousty omylů a nezdravých návyků, a taky věřím, že můžou být příčinou mnohých zdravotních obtíží.
A právě proto, držím v rukou i tuto knížku, ve které má svůj velký hlas právě zdravý rozum, který nám mj. říká … „Poslouchej své tělo!“
A dávej pozor na mýty a legendy!

Paní Margit už nějakou dobu sleduji, a tak vím, že dokáže k té pestré mozaice, složené z bohaté palety hypotéz o zdravém stravování, přistupovat kriticky, má pro to totiž základní předpoklady – přehled a nadhled!
Navíc věří (a já taky) v prosté životní nadšení, které toho zmůže víc, než si umíte možná představit.
A tak, s elánem sobě vlastním, podle svého nejlepšího přesvědčení, vyhledává neúnavně ty správné dílky do mozaiky – z nich sestavila nejen tuto knížku, ale pravidelně o nich informuje na webech a sociálních sítích.
Její velmi osobní knížka je moc pěkně vizuálně zpracovaná, a taky jediná (z téměř nepřeberné nabídky na tomto poli působnosti) kterou jsem zatoužila mít doma, abych do ní občas mohla znovu nahlédnout, občas si něco z jejích slov připomenout, a to i navzdory 4* hodnocení, na kterém trvám, ani paní Margit se totiž ve své osobní knize sem tam nevyhnula malinko komerčnosti /tahu na ty správně nastavené cíle, co prodávají/, která mi tam v podtónu přeci jen zní, hodně slabě, ale přesto je téměř letmo slyším, ale možná nemám jen hudební sluch.
Každopádně, knížku doporučuji všem, kdo se zajímají o to, jak být v životě … nejspíš bych řekla, spokojenější :-).

82 29.11.2022

Bolest,
tluče na bránu,
a pak rozpačité ticho.
Prázdno v duši,
zuby zatvrzele zaťaté,
mlčení,
jen navenek,
zato v nitru …

Rozhořčení,
z pokrytectví – v mnoha podobách,
z bezohlednosti – „nehodný člověk, stará se o lidskou duši“,
ze zákeřnosti – „má často tvář tak laskavou“.

Bílá voda vás uvítá obrazem rozkladu, zmaru a trýzně, z chrámu a kláštera jsou jen „dva nevidomí, jimž se podařilo přežít jakousi katastrofu“.
Čeká vás podivný pohled do podivných míst, a pak přijde nečekaná zpráva, která přiletí a chová se jako kulový blesk.

Pověst o zázraku Mariahilf se rozletěla krajem,
je to přívětivý hlas, co vypráví, o monumentálním barokním chrámu a masivním bloku kláštera,
je to něžný hlas, který se obrací k Bohu, jeho laskavá slova vycházejí z nitra.

Jenže … „některé věci, co se říct měly, se prostě neřekly.“

Román Kateřiny Tučkové je pro mě plný protikladů, které autorka s mimořádnou fantazií precizně poskládala do dramatických životních příběhů, jež se proplétají, aby našly jeden společný základ … „minulost pronásleduje“!

Fikce vs. realita, řádně promísené dle originálního vlastnoručně připraveného, řádně promyšleného a v období jedné dekády propracovaného receptu … tak to je Bílá voda – tvůrčí vyjádření emocí, jež Kateřina Tučková nasbírala v příbězích z archivů (ve kterých, jak sama často říká, tak ráda hledá). Považuji to jednoznačně za její značku, za přidanou hodnotu – a je to přesně to co na její práci obdivuji a kvůli čemu její příběhy ráda čtu.

Samotný příběh, vyprávěný ve dvou rovinách /Lena – řeholnice/ ve mně přiznávám spoustu emocí vyvolal, během čtení jsem je často dlouho zpracovávala /ten Lenin o dost méně, vlastně mě Lena trochu iritovala a moc sympatická mi nebyla, proto 4*, ale je zajímavé sledovat níže v komentářích, že u některých čtenářů to bylo přesně naopak :-)/, každopádně knížku doporučuji, zvlášť těm čtenářům, kteří v příbězích právě emoce v jejich široké škále, hledají.

„… abych se s vědomím lidských slabostí stal pokornějším člověkem …“

130 23.11.2022

„Většina lidí nemá nejmenší představu …“
Než se totiž vydáte na sběratelskou výpravu, měli byste toho vědět opravdu spoustu, tak třeba musíte minimálně přesně vědět, o jaká zvířata se zoologické zahrady zajímají.
Zastavení první – deštné pralesy - v obrovských deštných pralesech, v tom původním, nedotčeném prostředí, žijí zvířata stejně jako před tisíci roky. „Když jsem do Kamerunu přijel poprvé, nejsilněji na mne zapůsobily živé barvy porostu. Spatřil jsem listy nejrozmanitějších odstínů zelené i červené barvy, od lahvové až po jadeitovou zeleň, od růžové až po purpurovou. Stromy tam rostly do šedesáti až devadesátimetrové výšky, jejich kmeny svým objemem připomínaly paty továrních komínů a mohutné větve se skláněly pod tíží listí, květů i popínavých rostlin.“ A právě tady žije i varan, na něhož má pan Durrell spadeno.
Dnes už je toho spoustu jinak, protože těm měně přizpůsobivým druhům prapodivným lidským nápadům, jako je průmysl a kácení lesů, hrozí vyhynutí. Ovšem ještě TENKRÁT, když pan Durrell podnikal své výpravy … „Tenkrát vedla do kamerunského vnitrozemí jen jediná silnice“ a za jízdy jste mohli „pozorovat hejna zářivě barevných ptáků hodujících ve větvích: strdimily, kteří srkali nektar květů, velké zářivé turaky plodožravé, připomínající obrovské straky živící se divokými fíky, a tu a tam ... hejno zoborožců, kteří se svištivým hlukem a pobouřeným houkáním přelétali nad silnicí. V nízkém podrostu po stranách cesty se hemžily agamy."
A prales byl pralesem, takže výprava začala vymýšlet způsob, jak se zmocnit ještěra, který jako nějaká pravěká příšera vztekle syčel mezi balvany, takže to vůbec nebylo jednoduché, a právě o tom, s humorem sobě vlastním, nám autor vypráví. Jeho popis událostí, jež následovaly se pohybuje někde mezi akční scénou a komediálním výstupem, a to je přesně to, co se mi na páně Durrellových příbězích z cest líbí a co mě baví už spoustu let!
„Bohužel mě v loveckém zápalu nenapadlo druhý konec přivázat k něčemu pevnému, ba co víc, ještě jsem na něm sám klečel. Jakmile varan ucítil, že se mu smyčka na krku stahuje, vyrazil bleskurychle vpřed, podtrhl mi nohu a já se vzápětí zřítil přes okraj balvanu. Na hladkém, tříští z vodopádu zvlhčovaném povrchu jsem se neměl čeho zachytit, a tak jsem bezmocně sklouzl do průrvy pod sebou. Vzpomínám si, že jsem ještě během pádu doufal, že varana mé náhlé zjevení tak poleká, že ho nenapadne na mne zaútočit. Rozhodně jsem nestál o bližší seznámení s jeho nebezpečně ostrými drápy.“
Zastavení druhé – krokodýli a něco, jako ježci, aneb noční lov.
Jelikož zvířecí zajatci vyžadují (čím víc jich je, tím náročnější) celodenní péči, nezbývá než pokračovat na své výpravě za ohroženými druhy v noci … „To je snad nejzajímavější a nejvíc vzrušující metoda odchytu.“ A zdá se, že nejsnadnější kořistí jsou krokodýli a jiní plazi. No, řeknu vám, brodit se nočními pralesními toky, někdy až po pás ve vodě, když víte, co tam žije! Tak to by nebylo nic pro mě, zvlášť, když kolem sebe svítíte baterkami a „čas od času se na písčitém břehu jako párek žhavých uhlíků zatřpytily dva jasné body“, jež se odchytu patřičně brání, „tvrdě se bránili, mrskali ocasem a snažili se za každou cenu dostat do vody, vrčíce a mručíce hlubokým hlasem, jako by to byli spíš lvi než krokodýli“. Anebo, když narazíte na něco, jako je ježek, jen se to jmenuje „osinák africký“ … „náhle dvojí zadupání, po němž následovalo podivné zachrastění, připomínající zvuk, jaký vydávají chřestýši. Ale dřív, než jsem vůbec mohl zjistit zdroj tohoto podivného zvuku, ozvalo se nové zachrastění a z šera jeskyně proti mě cosi vyběhlo a vyrazilo mi baterku. Vzápětí jsem ucítil takovou bolest, jako by mi někdo do zápěstí vrazil nejmíň padesát ostrých jehel. Rychle jsem se znovu zmocnil baterky a posvítil si na ruku. Vypadala, jako bych se prodíral ostružinovým keřem.“
Zastavení třetí – věřte, že s opicemi, je taky spousta práce, a potíže bývají i se žábami.
„Ze všech si nejvíc pamatuji tři: Kecku, kočkodana muido, mangabeje rudohlavého Kvíka a šimpanze Cholmondelyho. Když Kecka přišel do našeho tábora, byl nejmenší opičkou, jakou jsem do té doby kdy viděl, protože s výjimkou dlouhého ocásku by se snadno vešel do šálku na čaj a ještě by v něm zbylo dost místa…“
OpiTaky čkyjsou totiž dost inteligentní, a tak i poměrně svéhlavá stvoření, navíc, jejich způsob stolování, je prý dost otřesný a taky na vás poměrně dost křičí, na druhou stranu s nimi ale zažijete spoustu komických výstupů, jako třeba šimpanz Cholmondely „Bez váhání zamířil ke stolu, usedl do křesílka, a nenuceně si hodil nohu přes nohu. Pár minut se s neskrývaným opovržením rozhlížel kolem sebe a pak na mně ulpěl vyzývavým pohledem, jako by se chtěl zeptat, čím ho hodlám po namáhavé cestě pohostit.“
A představte se, kolik starostí můžou přinést i „obyčejné“ žáby, protože i ty musíte nějak nakrmit, a k tomu potřebujete poměrně početnou skupinu „pampaláků“ - „Za pět kobylek jsem platil penny; a tak si ti nejrychlejší a nejpohotovější dokázali vydělat až patnáct nebo dvacet pencí denně. Domorodci říkají kobylce i sarančeti „pampalo", a tak se klukovskému týmu začalo přezdívat pampaláci."
Tahle knížka je prostě plná úsměvných a zábavných příběhů z cest za zvířaty a vyprávění o způsobu jejich odchytu a péče o ně – vše z první ruky, od velkého milovníka přírody, její fauny i flory, zkušeného odborníka, který této činnosti zasvětil celý svůj život. A tak se moderní Noe prodírá pralesy, leze po čtyřech, skáče, plazí se, plaví se po vodách říčních i mořských, prochází se pampami i savanami a všude poznává a objevuje zvířata, jež se ocitla na seznamu ohrožených druhů.
„V záplavové oblasti Chaca žije spousta impozantních plazů. Polapit takhle velkého hada je poměrně snadné. Musíte ho chytit za ocas vytáhnout ho a pokusit se ho pevně uchopit za hlavou. Přesně to jsem také udělal. Podařilo se mi rozhněvanou anakondu zvednout z trávy a chytit za krkem dřív než na mě stihla zaútočit."
Ale vy to přeci jenom radši nezkoušejte! :-)

86 11.11.2022

„Protože?“ opáčil starší muž. „To je jeden z nejlepších důvodů na světě.
Ponechává spoustu prostoru pro rozhodnutí.“

Ray Bradbudy je pro mě spisovatelem, jenž vládne jazykem tak, že „zdokonaluje slova na jejich cestě ven“, číst jeho příběhy je pro mě vždy zážitek. Slova, která spojuje do vět a příběhů se skoro vznáší nad stránkami, jsou jak klarinety, jejichž hudba tiše zní, jsou jak peříčka, která se zlehka snáší a vám je tak příjemně, když je čtete, jako zapadnout do té nejjemnější prachové peřiny .

Dva příběhy této knížky vyprávějí … jeden o nesmrtelnosti, druhý o touze a posedlosti, a oba, nejspíš by se dalo říct … o snaze zastavit čas.
V těchto příbězích se dějí podivné věci, které občas porušují pravidla časoprostoru. Přitom ale v nich vládne jakýsi poklid, tajuplná melancholie, jen minimum napětí … jež se skládají do impresionistického obrazu, který vzbuzuje představivost, a právě v tom je autorova síla … jeho sci-fi příběhy nejsou o technice, ale o lidech a jejich podivuhodných osudech … zprostředkovává tak hlavně emotivní prožitky … a u mě jsou v případě pana Bradburyho zatím vždy za 5*.

"Když prostě víš, že jsi živý a díváš se na slunce, užíváš si povětří a hlásáš to v každém okamžiku své existence, právě to zaručuje tvou dlouhověkost."

92 10.11.2022

Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek,
v kontrastu s krutou realitou,
která je za nimi pečlivě schovaná.

Zlomyslně útočí na fantazii
a probouzí zvědavost.
Je jen na vás, jestli překročíte hranici.

Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení.

ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu.

Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost).
Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.

98 07.11.2022

Proč jsme tam, kde jsme?
A jak nastavit hodnotový systém?
To je asi tak v kostce to nejstěžejnější, nad čím se Jiří Pehe (filozof a politolog) v této útlé knížce svých úvah zamýšlí.

Stojíme totiž na křižovatce (z dějin víme, že zdaleka ne poprvé) kdy morální a kulturní hodnoty hledají pevnou půdu pod nohama.
Řešením by samozřejmě bylo, nastavit si správný hodnotový systém, jenže, právě to se nám/světu moc nedaří! Jen si představte, jak by to na světě vypadalo, kdyby se lidé naučili tolerovat odlišné názory a respektovat diskuzi. Jenže takový svět není, a tak to nikdy zatím nefungovalo, tak, jak by třeba mohlo.
Podle pana Peheho (a musím s ním souhlasit), abychom tohle zvládli, měla by se společnost nejdřív ze všeho vypořádat s temnými stránkami vlastních dějin, což, přiznejme si to rovnou (vesměs, tedy globálně) taky nefunguje.
Navíc, právě globalizace poslední dobou dost mění paradigma!

„Jenže i naše chápání historie se zkomplikovalo. Jako by se už neodvíjela tak lineárně, jako tomu bylo dosud – tedy z minulosti do budoucnosti. Mlýn globalizace semlel dohromady jak západní modernitu, tak společnosti, z nichž některé jsou ještě hluboce „předmoderní“. Některé z těchto společností vidí
co nejrychlejší přechod k „západní“ modernitě jako svůj cíl, zatímco jiné ji programově odmítají.
V globalizovaném světě si tak činí nároky na univerzálnost celá řada soupeřících výkladů světa.“

Pan Pehe popisuje (a není to zrovna příjemné čtení) proměnu společnosti a demokracie samotné.
A že je o čem psát, totiž, i naše novodobá historie je poznamenaná dost velkou řadou traumatických událostí :-/.

Zdá se, že náš svět je velmi složitým místem pro život.
Budovat demokracii fakticky není snadným úkolem, a taky se nám to zatím tak úplně nedaří (navíc, třeba na naší soudobé politické scéně opravdu nemáme moc vzorů), a co je asi ještě důležitější, a na co bysme neměli zapomínat, nejsou to totiž politici a instituce, to, čemu říkáme demokracie, jsou to hlavně lidé a jejich kultura, sdílené hodnoty!

Proto je veřejný prostor (jak říká pan Pehe) tak důležitý, a úcta k pravidlům … vím, že se dneska hodně mluví o jejich relativnosti (vzhledem k okolnostem, místě, času, prostoru), jenže, možná, že některé hodnoty by si mohly činit nárok na to být globálně univerzální (co třeba taková slušnost, nebo respekt)?

„V jistém slova smyslu mohl být postmodernismus ovšem také viděn jako vyvrcholení určité bezradnosti západní civilizace po „smrti Boha“. Pro některé teoretiky se stal v tomto smyslu jakýmsi dekadentním vyústěním přílišného důrazu západní civilizace na individualismus, který se může opravdu svobodně realizovat jen v relativistickém supermarketu hodnot, identit, zboží a informací.“

Tahle útlá knížka je dost zajímavým čtením o konci světa rozumu, co nás ale čeká za horizontem budoucnosti nevidí samozřejmě ani ona … no, možná trochu natahuje krk a na špičkách vyhlíží v dálce zamlžený okraj … událostí budoucích :-).

„… ukázalo se, že západní racionalismus je dvousečná zbraň. Jedna jeho tvář byla reprezentována vírou v postupný pokrok … druhá … vírou, že lidský rozum dokáže změnit lidstvo k lepšímu …“

79 03.11.2022

… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk …

Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“

Co vás v této knize tedy čeká?
Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka …

„Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“

Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů …

„… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“
… a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte …

„V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“

94 02.11.2022

„Zpravodajství je moje piková desítka. … Můj lid je pikovej kluk.
Královna, dáma ve hře, jste vy, madam.
Já jsem král; černá postava s mečem.
To jsou moje karty.
… Dohromady nic neznamenají. Obyčejná dvojka je vezme. Bez pikovýho esa nic než smetí. S esem jsou ale neporazitelný.
… "Nemám eso,“ řekl tiše. „Kdybych myslel trochu víc dopředu, mohl jsem ho mít. Co ale mám, je pátá karta – ta, kterou nikdo nevidí. Takže budu blufovat.“

Umíte hrát poker?
Ben Richards je bezesporu pokerovým hráčem! Má v sobě totiž jakousi živočišnou předtuchu, a ta jde ještě hlouběji, než rozum, leccos tak dokáže vycítit, intuitivně poznat … „jak ubohý a zranitelný je v tomhle světě“, ovšem pozor, stres a následný vztek z bezvýchodnosti situace dokáže dodat odvahu!
Ben Richards je totiž „kořist“.

„Ozval se mocný kolektivní povzdech“ … bezejmenný dav, sjetý fetkou, nemyslící, zdivočelý, totálně vygumovaný „tou správně nastavenou“ televizní zábavou a Systém, neviditelný tvůrce „reality“ – to jsou jeho protivníci … ozve se první „výstřel“ … „lovci“ zahájili lovnou sezónu!

„Zdálo se mu, že vesmír kolem něj skučí, vyje, řinčí a řve, jako obrovská kraksna řítící se dolů z kopce k okraji bezedné propasti.“

… začíná se vrcholová pokerová hra!
Ve které si ovšem lovec a kořist za určitých podmínek mohou vyměnit role! … a za pomyslným horizontem událostí se tak snadno mohou ocitnout všichni!

Stephen King (či jeho alter ego Richard Bachman) vážně dokáže vytvořit pocity hrůzy, aniž by k tomu potřeboval takové ty tradiční „rekvizity“ hororových příběhů, a to je jeho silnou stránkou, jako východisko mu totiž úplně postačí reálný život, hrůza rozhodně nemusí být jen iracionální záležitostí.

Svět, který stvořil fakt není pěkné místo, zvlášť pokud žijete na smetišti konzumně založené společnosti, navíc s vyhlídkou na drastickou smrt.

„Vyhlídka blížící se smrti odhalila v jeho nitru ukrytého samotářského komedianta.“

Drsný život v možné budoucnosti detailně popsaný až na dřeň!
Cíl? Vyvolat (v nás) sebezáchovné pudy, dokud je čas!
Pokud ještě nějaký zbývá!
Odpočet už začal!

123 25.10.2022

Malý vrabčák přiskákal z ulice,
a pak roztáhl křídla, a vzlétl,
vysoko, - až se zrodila hvězda.

Zpívala o lásce i bolesti,
obojí pocítila na vlastní kůži,
city byly důležitou součástí jejího života.

Byla přirozená a opravdová,
to proto se lidé do příběhů o ztrátě, osamělosti a lásce,
o nichž ve svých písních vyprávěla,
tak snadno vcítili.

Sama dobře poznala brutalitu života,
proto ji potlesk a uznání přiváděly k extázi,
bylo to dokonalé štěstí,
to proto musela zpívat,
aby zakusila lásku.

Z hloubi její duše se šířila záře,
která ji protékala žilami.
Byla dokonalá!
A věděla, že se se svým šansonem,
dotýká srdcí svých posluchačů.

„A melodie dokázaly mnohem víc …“

Je to škoda, že příběh mademoisele Piaf klouže jen po povrchu, že hudba („láska, která vyvěrá přímo ze srdce“) je jen kulisou, pro milostný příběh, vystřižený z Edithiina života. I tak to ale není vůbec špatný příběh, byl to autorčin záměr, a jiné ambice příběh nejspíš ani neměl, než vyprávět o krátkém Edithiině životním úseku, a o místech, kde se potulovali známí pařížští štamgasti, jako Toulouse-Lautrec, Zola nebo Monet, tak známých, jako Moulin Rouge, nebo tradiční, trochu staromódní, a přesto neskutečně živá pařížská restaurace La Bonue Franquete, kde, můžete si být jistí, určitě narazíte, právě na Edith a její bujarou společnost.
Životní příběh mademoisele Piaf není příliš veselý, vzešlý z ulice, a pak ani v záři reflektorů, to jsem z tohoto příběhu pochopila celkem jasně, i když vypráví jen o krátkém tíživém poválečném období, kdy životní podmínky byly všeobecně hodně těžké, každopádně mě pobídl, abych si o této skvělé šansoniérce ještě něco dalšího přečetla, a dozvěděla se víc, řekněme z lepších zdrojů, o jejím životním osudu, takže se určitě poohlédnu po dalších knižních titulech.
Přesto jsem si tento příběh užila, pokud nic jiného neočekáváte, je to příjemné, lehké odpočinkové čtení, a na to se tato knížka perfektně hodí, jako bonus se nakonec i sem tam něco dozvíte (střípky ze života jedné opravdové star, a to tom nemůže být pochyb).

„Skrze cáry mlhy způsobené alkoholovým opojením, které táhly jejím mozkem, pochopila, že stojí před velkým debutem.“

„Odpověděl na její úsměv neskrývaným obdivem.“

92 21.10.2022

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“

A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo).

Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin …
„O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“

… a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) …

„jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“

… a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje …

„že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“.

Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí …

„podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“

… okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu …

„Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“

… náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-).

Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie?

„Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“
…
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“

Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-).

Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.

89 14.10.2022

„Příval, který se provalil … byl nesmírný.“

Příval vulgarity, který se strhl na první stránce, a valil se jako hluboký špinavý veletok skrze další stránky až k té poslední, byl nesmírný.
Příval lásky, který se valil jako smrdutý hnijící proud uprostřed toho štiplavě páchnoucího toku nelásky, byl ohromující.
Břehy této řeky lemovaly netečnost okolí, patologicky drsná ruská nátura (o čemž se historicky neustále přesvědčujeme), a nesmírná bolest tragického osudu.

Nesmála jsem se, když jsem četla, jak řve babička na svého vnuka: … „Ty smradlavý, páchnoucí, prokletý, nenáviděný hajzle! … Budeš žrát, až dostaneš žrát!“.
Vlastně ani, když jsem našla, co knížka slibovala podle anotace, tedy černý humor a nadsázku, jenže ta tragika smutného příběhu malého Saši, neodpustitelné chování celé té rodiny, jejich drastický osud, to vše mělo hodně navrch, zvlášť když k tomu ještě přidáte na pozadí se odehrávající příběh druhý, o ruské povaze (alespoň tak jsem to vnímala) plné hněvu, psychického i fyzického strádání, a touhy po lepším životě děj se co děj, tak z toho spíš mrazí.

„Zas to máš blbě? … Ty dobytku!“
…
„Babi. Babičenko, co je s tebou? Ty mě vůbec nevidíš?
„Přivedls mě k šílenství … tupče!“
…
a „Nitka lásky se přetrhla.“

89 12.10.2022

Skandálně přímočarý jazyk,
takový, který v literatuře doby vzniku příběhu lady Chatterleyové, prostě neexistoval,
takový, kterým by se dalo hovořit o věcech, o kterých se prostě na veřejnosti ve 20., 30. letech nehovořilo,
takový, který navíc umožnil těm „nepřípustným“ slovům znít … skoro čistě a něžně,
tak přesně to je to, co se mi na buřičsky inovativní cestě, kterou se Lawrence vydal (jak byl nesčetněkrát osočován), nejvíc líbilo.

Samotný příběh kosmopolitní a přitom zároveň ve své podstatě provinciální paničky, lady Chatterleyové pak už je jen mírně pikantní (dnes už rozhodně ne skandální), příjemně čtivou love story, a není to myšleno nijak hanlivě, mně se to totiž vlastně (ač literaturu tohoto typu moc nečtu) líbilo … vlastně se mi příběh o tom, že „do budoucnosti nevede žádná hladká silnice (a) místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky (a) ... musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo“, opravdu líbil, najdete v něm vášeň, vzrušení, i sex, … jako životodárnou přírodní sílu, jako fascinující propojení s přírodními silami.
Nejvíc mě asi fascinovaly (a ty 4* jsou za ně) všechny ty vzájemně propojené expresivní popisy /smyslového vzrušení, přírody a citových pohnutek, vnitřních pocitů/ přišly mně (skoro) dokonalé, rozhodně jsou autorovou silnou stránkou …

„Zmocnilo se jí divné, malátné roztoužení, nějaká nespokojenost …“
…
„Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř.
Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.“
…
„Myslel jsem, že to mám všechno za sebou. A teď to začíná znovu.“
„Co začíná?“
„Život.“
„Život!“ opakovala ozvěnou s podivným rozechvěním.
„To je život,“ řekl. „Člověk před ním neuteče. A když před ním utíká, tak už rovnou může umřít. No, jestli se znovu musím dát rozbít, budiž!“
… „Je to prostě láska,“ prohlásila vesele.
„Ať už to slovo znamená, co chce,“ odpověděl.“
….
„L’amour avait passé par là, prošla tudy láska.“

106 12.10.2022

Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení,
jen taková zajímavá intermezza,
a přesto bilancují životní plány a předsevzetí,
vzpomínají na dávná pohnutí mysli,
ale hlavně na okamžiky zjištění …
„Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“
které platí nejen pro hudbu.

A tak se životní plány bortí,
pohřbívají staré sny,
ožívají nová předsevzetí,
smutné myšlenky střídají bláznivé nápady,
a všemu vévodí – pocit ustrnutí –

Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ...

„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.

81 10.10.2022

Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto,
pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace),
které dokáže pořádně tnout do živého,
je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech,
o osudech, které zasáhnou přímo do srdce.

Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté …
„Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“

Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit!
... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“

Někteří tušili,
někteří věděli,
kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“.

„Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“
… dělat, jako by žádná nebyla.
A pak stačí vteřina a je všechno zpět,
všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“
Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu
… „hlavně nikde nic neříkej!“
… jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí!

A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho!
„Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“
A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá.

„Bůh nás všechny ochraňuj!
Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“
Tak to přeci dělají celý život,
upínat se k naději,
jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu
… „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“.

Venku začíná svítat,
vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím,
následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“.

Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát.

„a pak se vrátil domů … a zhroutil se“

Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto,
asi to je údělem člověka,
život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady,
rozorané cesty … znovu prošlapat!

118 05.10.2022

"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne"

"jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny"

- pro takové věty -
- pro všudypřítomný jazz-

"aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?"

- pro všechny ty imaginární svety -

"vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen"

- pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách -
- pro to, že je to stále a stále zvláštní -
- pro to přemýšlení o věcech -
" které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní"
- pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat -

"hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel"

Příběhy jež nemají závěr,
podivné situace, jež zůstávají nečitelné,
tady ale všechny principy světa, nebo závěry,
nejsou důležité,
není třeba vědět,
protože důležitá je jen smetana,
lidského života.
A takhle knížka je jí plná!

Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ...
... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností...

"To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy."

Tak proto!

92 02.10.2022

Báje, půl pravda, půl smyšlenka, prolínání dávné reality s fantazií,
jež ji patřičně „okoření“.
Přírodní a společenský řád tu je daný,
lidský život je zcela ovládaný rozhodnutími, která činí bozi,
přesto, hrdiny mohou být bozi i lidé,
a také polobozi, s jedním rodičem lidským a druhým božským.

I ti, jež mají nadlidskou moc, mají kupodivu také spoustu lidských potřeb,
a tak i bohy ovládají stejné radosti a starosti, jako mají lidé,
a tak i bozi se milují i nenávidí, stejně, jako lidé,
a také, bez výjimky, i oni musí vykonávat svou, předem určenou, „práci“,
být správci podsvětí, starat se o nebeskou klenbu, stát v čele vojsk a ochraňovat je,
být správcem stád, či hlavním organizátorem zábavy a veselí,
s čímž souvisí i vrchní dohled nad produkcí vína.

Všichni, a to bez rozdílu, bozi i lidé, jsou nositeli kladných i záporných lidských vlastností,
a taky většinou, jako správní hrdinové, hodně velkých ideálů.
Pro něž musí projít přetěžkými zkouškami,
překonat všechny a zvítězit nad zlem,
anebo jen obyčejnou hloupostí, nevraživostí či nenávistí,
zdolat pletichaření a intriky,
a taky, odolat mámení a svodům,
prostě platí tu, účel světí prostředky.

Díky panu Petiškovi pak můžete i vy
(spolu s vašimi dětmi, protože tato knížka je určená primárně pro ně, ale mě se tedy líbí, i jako už hodně dlouho dospělé :-) ...)
navštívit starověké jižním antickým sluncem ozářené krajiny,
a spolu s lidskými hrdiny jako Herakles, Odysseus, nebo Prométheus, či Orfeus,
potkat se se záhadnými bytostmi, podivuhodnými tvory,
ocitnout se ve víru krutých válek,
ztroskotat na moři,
učinit nevídané objevy,
ale hlavně,
poznat rozsáhlou rodinu mocných olympských bohů ,
se všemi jejich ctnostmi i slabostmi.

112 21.09.2022

V malém krámku nalezený, tajemství skrývající, do prastarých run zašifrovaný,
dokument z 16. století, výtvor islandského alchymisty, jenž na rozluštění čeká,
nakonec najde svého luštitele,
a tomu šifra vyjeví své tajemství,
spouštějíc tak vlnu událostí …
… lákajících srdce dobrodruhů.

Objevná cesta, jež sestupuje hluboko, až k jádru země, může začít!

Čeká vás tradičně verneovsky podaná, a věřte, že ač se to na první pohled vůbec nezdá, dobrodružná a strhující cesta, plná napětí a záhad …

„Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, jež byli právě tak mlčenliví jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě. Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasnězený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.“

… čekají vás bravurně vykreslení, sympatičtí hrdinové plní entuziasmu, vč. dokonale popsaných duševních rozpoložení nebojácných dobrodruhů …

„Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve kráteru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.“

… čeká vás skvělý popis zemských hlubin, jež skrývají netušený poklad …

„Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách. V době té povstaly živce, syenity a porfyry.“

… čekají vás oživlá pravěká zvířata, prehistorická fauna, jež dorůstá monumentálních rozměrů …

„Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liány. – Koberec z mechův a játrovek pokrýval půdu. … Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla. … Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly. Strýc odvážil se do obrovského lesa …“

… a čeká vás svět, v němž Verneova bujná fantazie detailně vytvořila geniální atmosféru podzemní říše …

„Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. – Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti. „Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil. … A nyní, když klidně o tom přemýšlím, – nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? – Čemu mám věřiti? Nikoli! Holá nemožnosť! – Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku?“

A víte, co mě nejvíc na všech Verneových příbězích nejvíc baví? … ten důvěrně známý, dnes už vlastně archaický jazykový projev, na který se vždy těším, a který se mi asi nikdy neomrzí :-),
a pak to, jak nám čtenářům předkládá i ty úplně nejabsurdnější fantastické výmysly, které jeho mysl dokázala zplodit, naprosto přesvědčivě a skoro dokonale věrohodně :-) …

„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“

… díky tomu s dobrodruhy můžete prožít všechny jejich obavy, strach a úzkosti, ale hlavně a především, radost z objevování … takže se připravte, výprava na chladný Island může začít …

„Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“

113 14.09.2022

Většinou velmi kontroverzními témata,
okořeněná navíc hromadou až perverzních situací,
ujetí hrdinové, vždy něčím vykolejení, vždy něčím poznamenaní, nezapadající,
jsou výsledkem obrovské fantazie,
jež spřádá, za přispění i mnohých vlastních životních zkušeností,
neuvěřitelné, a přitom záhadně věrohodné příběhy,
to je Irving tak, jak ho znám.

Mám ho ráda, a ráda se k němu čas od času vracím, k těm nápadně těžkým, až tíživým, příběhům, kde to nikdy hrdinové nemají lehké, a životem se protloukají všelijak, a to skoro doslova, protože ve většině příběhů hraje nějakou roli krom jiného, zápas (Irvingův celoživotní koníček a předloha), a tak se i hlavní hrdinové musí prát, musí zápasit o svoje místo ve světě, a přesvědčit o svých kvalitách.

V tomto příběhu budete svědky rozplétání … velmi složitě zauzlovaného a náročně propleteného milostného vztahu dvou manželských párů. Vlastně z toho uzle problémů není moc šancí na únik a o návratu do původního stavu, lze jen těžko uvažovat. Takže vám přihlížejícím, jak jinak než vyšinutě vyhlížející, manželské eskapádě, nezbude nic jiného než všech 158 liber problémů, které na vás autor navalí, pouze zvážit, potěžkat … a pak to závaží jednoduše upustit, je totiž spíš pro těžké váhy.

Dobrá rada na závěr zní, poslechněte anotaci, na téhle výpravě vám bude určitě dobrým průvodcem výše zmíněný smysl pro sarkasmus, ironii a autorův černý humor :-).

84 12.09.2022

Vysvětluje legitimitu politické společnosti,
z racionálního souhlasu přirozeně svobodných lidí v přirozeném stavu,
kde žijí lidé jako svobodné a nezávislé morální bytosti, kde každý má právo sebe-řízení se, a nikdo nemá právo vládnout druhým. Tak vypadá dle Locka sociální, ale stále před-politický stav.
Smyslem ustanovení politické společnosti je pak zabezpečit podmínky soužití …

(až potud, zdá se, že mají s Hobbesem, do kterého jsem se pustila v předchozím komentáři, leccos společného)
… jenže Locke to vidí jinak …

… jedná se tu totiž o podmínky čistě mírového soužití!
(což je v Lockově přirozeném stavu, tak jak si ho představuje, docela dobře možné, protože tito lidé jsou, na rozdíl od těch Hobbesových, kde je „člověk člověku vlkem“, morální bytosti, tudíž, zapomeňte na „boj všech proti všem“, na morálku, bez autority, která by ji vymáhala, a na vzdání se dobrovolně svého přirozeného práva ve prospěch suverénní, ničím neomezené moci)

Jak tedy vypadá politická koncepce dle pana Locka?

Účelem politické společnosti, a vlády, která z ní vzešla, je zajistit čistě mírové soužití – což je i podmínka pro její autoritu – vláda bude ochraňovat přirozená práva a usilovat o obecné dobro!
Tady už ovšem neplatí žádná absolutní autorita – neplníš si své povinnosti (správy svěřené) – pak si ono delegované právo společnost bere bez pardonu zpět.
Tudíž (a z historie víme, že na to vlády dost často rády zapomínají) legitimita každé vlády je omezená!
Vláda nemá právo zasahovat a porušovat přirozená práva (každého na sebe-záchovu),
a i vláda je pod mocí zákona!
(tady obzvlášť je třeba zpozornět, protože je to právě tento bod; nedávná i dávnější historie by mohly vyprávět, který se vládám, resp. jejich členům, poměrně dost často nedaří dodržet, vlastně se dá říct, že v tomto bodě Lockova koncepce vůbec nefunguje :-/ … nevím, asi lidstvu nebylo dáno na takovou společenskou smlouvu do vínku dost rozumu :-) , a v tomto případě bych řekla, že to platí opravdu globálně!