alef komentáře u knih

Autor se nejenom v této knize, ale ve své práci obecně, věnuje výzkumu primátů – i primáti (tedy nejenom člověk!) jsou schopní vykazovat soucit a empatii, dělí se o potravu, a tak můžeme říci, že se chovají „morálně“ – ano, je to tak, altruismus je jev, mezi živočichy, celkem rozšířený :-).

De Waal je kritikem Richarda Dawkinse a jeho teorie o „sobeckosti našich genů“, říká, že takovým „drsným principem nelze vysvětlil zájem o druhé a laskavost“, resp. říká, že mravní chování nemůžeme posuzovat podle toho, jaké budou jeho následky (jak to dělají naše „sobecké geny“), ale podle toho, jaký je úmysl, který nás k danému chování vede, tedy musíme posuzovat: „úmyslné a neúmyslné důsledky“, posuzovat „chování sloužící mně samotnému a sloužící jiným“, posuzovat „mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“.

Knihu doporučuji těm, koho zajímá proč se někdy chováme nesobecky :-) … a zároveň doporučuji přečíst si také knihu Richarda Dawkinse „Sobecký gen“, aby jste mohli posoudit pro a proti každý sám za sebe :-).

16 25.05.2015

Drsná příroda ... drsní lidé ... drsné city ... tenhle příběh se vůbec nečte lehce ... Whiteovy "vize" zobrazené až příliš realisticky ... složitosti vztahů, sil a jejich proměn odpovídá složitost textu, nad každým slovem je třeba přemýšlet.

V doslovu se dočteme, že "kniha vypovídá jakou krásu a váhu mají věci samy o sobě", lépe bych to nedokázala vyjádřit, ....a tak můžu jen dodat , že nám tato knížka ukazuje, jaké mohou naše, lidské, prožitky být, když je nepřekryje nános civilizace s jejími konvencemi.

16 23.05.2015

Kdo četl první díl, určitě si s chutí přečte i tento … první kniha skončila pro mě tak krásně otevřeným koncem, že bych vlastně ani pokračování nepotřebovala … mám docela ráda, když můžu přemýšlet,¨... jak by to bylo dál ..., ale když víte, že prostě ta 2. a 3. jsou … tak Vám to nedá.

Velice rychle Vás to vtáhne opět do příběhu, čte se lehce … krátké kapitoly a přitom atmosféra každé stránky je neopakovatelná, prostředí, kde se tento příběh odehrává mu samozřejmě dodává na atraktivnosti a pak také ty obrázky, i když jiné než v prvním díle … připomínají něco ... nevím, něco známého, příjemného, a to se mi opět strašně moc líbilo.

Nečekejte od tohoto příběhu akci a rychlý spád děje, je to kniha pro odreagování, na odpočinek a tak plyne lehce … a kdo bude chtít, tomu poskytne i prostor pro zamyšlení:

„Nevěř všemu, co si myslíš.“ Ano pane Fulghume, je to tak, každý z nás má nějaká očekávání a představy, které s realitou nemusí mít nic společného …

Fudžita Aji: „Nic netrvá. Všechno se velmi rychle stává něčím jiným. Z třešně plodu je třešeň strom, je třešňový květ, je třešeň plod. Plynout je cesta, …“

A pak taky ten krásný úvod:

„Tato kniha je pro tebe, kdo mi scházíš;
pro tebe, i když se naše cesty nikdy nezkřížily;
pro tebe, kdo v mém životě pořád ještě nejsi;
i tak je tato kniha pro tebe,
protože vím, že někde být musíš.

Mnohokrát jsem se vydal jinou Cestou,…"

Takže nemůžu než dát opět vysoké hodnocení :-).

16 20.05.2015

Příběhy jsou to rozhodně zajímavé, skvělý byl nápad čerpat náměty z historických informací o nepříliš známých (nebo řekněme, většinou spíš neznámých) zločincích (bandita, podvodník, pirátka, ...) na které dějiny zapomněly...
... zajímavé je také zpracování, které se pohybuje někde na hranici mezi literaturou a filozofií.

Přesto se bráním dát víc než 3* ... proč? Protože většina příběhů se vlastně odehrávala v prostředí, o kterém můžu říct jen, že mě vůbec nenadchlo, (alespoň pro mě) prostředí naprosto nezajímavém (nečtu ani kovbojky, ani knížky o pirátech a banditech :-) ... a tak, ač se jedná o knihu napsanou skvělým vypravěčem Borgesem, tři * budou muset stačit :-).

15 14.05.2015

Krásné lyrické básně ... oslava přírody a jejích proměn, oslava života a krásy, a to vše dohromady nás nutí uvažovat na smyslem života a zároveň nabízí řešení - návrat člověka k přírodě:

"A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí ...
... jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí."

"Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,
já, který se učím teď chápati jejich nedůvěřivost k lidem ...

... od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli;..."

25 12.05.2015

Obyčejné radosti i starosti nás všech - veselé, smutné, některé bolavé, jiné naopak mírně lechtivé, záležitosti všední i nevšední - to vše a mnohem víc najdeme v této laskavé knížce povídek o neobyčejně obyčejném běžném životě :-).
Přesto že hned první povídka nebyla zrovna z těch veselých, přesto jsem se hned od začátku cítila tak nějak spokojeně, bylo mi s touhle knížkou prostě příjemně.

,,Ptám se sám sebe, co vlastně
dělám, když píšu povídku.
Jako bych našel pecku
a dělal kolem ní třešeň.
Nebo švestku. Podle toho,
co seberu. Jádro každého příběhu
jsem našel na cestě. Byl to třeba zážitek,
s nímž se mi někdo svěřil, nebo jen věta zaslechnutá
od vedlejšího stolu v restauraci.
Moje práce spočívá v tom,
že si představuju, co bylo
předtím a co potom, a hledám
v mateřštině slova, která dovedou vrátit
dávno snědenému ovoci dužinu a šťávu.
Kéž by vám to chutnalo."
(text Zdeňka Svěráka na obalu knihy Nové povídky)

Pane Svěráku, mně chutnalo :-).

34 11.05.2015

Polovo vyprávění o "pohádkových" asijských zemích se stalo pobídkou pro zámořské cesty, známé bylo i Kolumbovi. V dnešní době však mnozí historikové poukazují na zvláštní nepřesnosti, kterých by se očitý svědek nedopustil. Kromě nepřesností v popisech vojenských lodí a operací, se v Miliónu neobjevuje ani slovo o takových čínských zvycích jako je pití čaje, bandážování chodidel u žen, nebo ani zmínka o Velké čínské zdi. Opravdu by něco takového opominul někdo, kdo tam tak dlouho žil? No, italští vědci se domnívají, že tam Polo nikdy nebyl, a ve své knize pouze "zkomolil", co slyšel od Peršanů (tam se asi dostal nejdále) :-).

Od téhle knihy jsem nečekala příběh, ale zajímavý cestopis ... bohužel zajímavým nebyl ...dost nuda, jak píše "Denaille": ... Co je to za lidi, co jedí, co dělají, co se tam pěstuje ...a tak :-) Možná i vzhledem k výtvarné úpravě mi to sem tam přišlo jak z čítanky pro ZŠ.
Nechci této knize křivdit, přeci jen mluvíme o cestopisu z 13. století, ale na druhou stranu, četla jsem literaturu daleko, daleko starší ... a rozhodně jsem se nenudila.
Lituji, ale Marco Polo mě neoslovil ... pro mě zůstane zajímavým cestovatelem (nebo řekněme historickou postavou), ale rozhodně ne spisovatelem :-).

16 09.05.2015

Vztah člověka ... k životu ... k Bohu ... k přírodě ... k morálce ... takto bychom mohli rozdělit jednotlivé kapitoly zahrnující úvahy, eseje, přednášky pana profesora Koháka. V jeho osobě se všechny tyto přístupy prolínají, jeho úvahy zapadají do širšího kontextu podobně smýšlejících filozofů jako je Albert Schweitzer nebo Aldo Leopold. Všichni tito filozofové se zabývají ekologií a to co mají společné je, že jejich přístup se vymanil z antropocentrismu, ukazují na to, že středem všeho není člověk, jak se bohužel stále mnozí z nás (nebo většina?) domnívají, ale že středem našich úvah směrem k našemu (lidskému) působení na Zemi, by měla být „úcta k všemu živému“, resp. „úcta k životu jako takovému“. Pan Kohák v téhle útlé knížce probírá otázku lidské odpovědnosti ze všech různých úhlů pohledu – především z perspektivy vůbec další existence našeho bytí na této planetě.

Tahle drobná knížka je ale i hodně osobní, pan Kohák do ní vložil i určité svoje vlastní „soukromé“ nebo „niterní“ pocity o vztahu k Bohu, k životu, k přírodě:

„Tiše nadchází noc, tam, kde se dávno zanedbaná vozová cesta vytrácí v mlází pod sesutou hrází - hluboká, panenská tma, jak jí lidé vídávali po celá tisíciletí mezi žhnoucím ohništěm a hvězdným nebem. Soumrak tu přichází hebce, houstne pod jedlovci, šíří se světlinou a stírá obrysy dne. Je čas naslouchat lesnímu tichu, když skomírající světlo ohlašuje konec denního shonu, avšak houstnoucí tma si ještě nevyžaduje, aby člověk rozžal lampu. Čas se tu neměří podle hodin: je tu jen čas odchodu a návratu, a je noc, hebká, všeobjímající, všeusmiřující, obnovující duši.“

A to se mi na ní moc líbilo – kniha nejen k zamyšlení, ale také kniha poskytující estetický zážitek :-).

17 07.05.2015

"Ve vesnici už při vší skromnosti nebylo nic. Pekařova pec vychladla zároveň s pekařem,… Čímž se podobala spoustě a spoustě namátkou vybraných vesnic. … Nebyl už ani farář. … Zbýval jistě okrskový duchovní, ale když byl pro všechny, nebyl vlastně pro nikoho. Bůh mu odpusť, vždyť probůh ujížděl jako notář od obce k obci hlásat slovo boží, žehnající ruku na volantu a s nohou na plynu, rozvážel mše, poslední pomazání, … Pánbůh už vlastně nebyl. Nebo skoro nebyl. Nebo jen malinko.
Nebyl už pošťák, ať by chodil pěšky, nebo jezdil na kole, jen uspěchaný doručovatel, jezdil v dodávce, byl anonymnější než dopis a neměl ani chvilku, aby si mohl vypít skleničku. ... Kromě jiného ve vesnici už nebyl obecní blázen. Sotva obecní blázen projevil své vlohy, sebrali ho jako slepé kotě a zavřeli do blázince .... Blázni tam přišli o svou malebnou jedinečnost, nezískali ani za mák průměrné inteligence, zbláznili se dočista, hynuli nudou, až zhynuli docela, a jejich okolí z nich nic nemělo, zatímco dřív rozjařovali a povznášeli pouhou svou existencí. Byli to prostě místní blbci, a dík nim si každý slaboduchý rodák mohl připadat jako sám Šalamoun."

Nemohla jsem si pomoci a ocitovala jsem část úžasného malebného úvodu téhle knížky ... často se stává, že mi několik stran trvá, než se do knihy začtu, ne však u této ... chytla mě u srdce hned od prvních řádků a už nepustila :-).

Přemýšlela jsem jak nejlépe vystihnout o čem tato kniha vlastně je, a oslovila mě upoutávka na Zelňačku od Činoherního klubu: "Komedie o tom, jak je možné navázat styk se vzdálenou civilizací a jak exportovat radost ze života na jinou planetu." ... naprosto přesně vystihuje mé pocity ... tahle kniha exportuje radost ze života a to nejen na jinou planetu :-).

Zelňačka je polévka, která zahřeje a potěší a zrovna tak tato knížka ... tak se do ní Vážení s chutí pusťte :-).

38 27.04.2015

Detektivky většinou nečtu, jen paní Christie je pro mě čestnou výjimkou a tak si přeci jen čas od času nějakou přečtu, a mimochodem pan Poirot mě prostě nemůže nikdy zklamat :-).

Když jsem tedy knihu otevřela a zjistila, že slavným luxusním vlakem cestuje (jak už to tak u pana Poirota bývá) sestava určitých "výjimečných" osobností,věděla jsem, že to bude opět bezva čtení :-).

A na závěr přidávám ještě jednu zajímavost:
"Knihu Záhada Modrého vlaku považovala Agatha Christie za nejhorší detektivku, jakou kdy napsala. Do psaní vůbec neměla chuť, ale potřebovala peníze. Tehdy se z ní, podle jejích vlastních slov, stal opravdový profesionál, neboť pracovala, i když se jí nechtělo. Recenze ani čtenáři autorčin názor na její dílo nesdíleli ..." ... a mně nezbývá než se přidat ... jako vždy skvělé :-).

40 20.04.2015

Když člověk ztratí smysl pro "tajemství" a už neumí žasnout nad "kouzlem", kterým je příroda, když se jeho přístup k ní stane čistě manipulativní, pak dojde ke "zničení člověka". Do téhle jediné věty by se dalo shrnout "poselství" téhle útlé knížky :-).

A teď trochu obšírněji:
Podle Lewise je proces, který vede k tomu, že si člověk snaží podmanit přírodní síly, ve snaze nechat je "pracovat" pro sebe, patologický a povede k vlastnímu sebezničení. To, před čím Lewis varuje je "nový" způsob výchovy a vzdělávání (postavený čistě na vědeckých poznatcích), podle něj povede k tomu, že budoucí generace už nebudou schopné samostatného uvažování, budou "vytvarované" podle určité vědecké představy, budou čím dal "slabší", protože morálka se pro ně stane jen "obyčejným vedlejším subjektivním produktem fyzických a ekonomických situací člověka". Pro Lewise je kritériem "správnosti" výchovy "... víra, že určité postoje jsou skutečně pravdivé a jiné skutečně nepravdivé", a to bez ohledu na to, jestli to tak člověk cítí, nebo ne. Lewis mluví o "objektivní hodnotě" - takové, která si je podobná ve všech svých formách (najdeme ji u Aristotela, Platóna, stoiků, v křesťanské i orientální filozofii) - je to podle něj jediný možný způsob posuzování hodnot: "... pokud vůbec máme mít nějaké hodnoty, musíme přijmout, že platí absolutně ... pokud nic není zřejmé samo o sobě, potom nic není závazné ..."


.

25 20.04.2015

Čtu neustále, ... ovšem důvody, proč po některé knize sáhnu, bývají různé, čtu, když potřebuji něco znát, čtu, když potřebuji něco zjistit, čtu, když si chci odpočinout, ... a také čtu, před spaním (pro určitou potřebu spokojeného usínání :-)... a ke každé z těchto činností potřebuji jiný typ knihy.

Třetí přání jsem si zařadila právě do skupiny "příjemného usínání" ... čtení není náročné ... můžeme se nechat unášet dějem, společně s hlavními hrdiny se ocitneme jednou uprostřed rozvalin starověké krétské kultury, poté se přesuneme do zahrady v Giverny, v níž žil a maloval Claude Monet, budeme jezdit vlaky z Madridu do Barcelony a z Paříže do Londýna, létat letadly z Evropy do Ameriky, plavit se lodí po oxfordském vodním kanálu. A všude budeme Svědky, stejně, jako hlavní hrdinové této knihy, budeme svědky jejich životů.

Pocity z téhle knížky naprosto dokonale popsal v komentáři pode mnou "tanuki": "Všichni tři jsou děsně inteligentní, nekonformní, finančně zajištění, nezávislí, s hlubokými znalostmi všeho možného vědění, od vesmíru přes filosofii, dějiny až po botaniku. Všichni mají, jaké to štěstí, slabost pro nonsensovou poezii, skvěle si rozumí, vlastně až tak moc, že si téměř čtou myšlenky" ... ale nenechte se odradit :-), je to opravdu milá knížka :-) ... a opravdu překrásně ilustrovaná.

21 17.04.2015

Mám paní Pawlowskou ráda, z jejích knih, plných veselých i vážných citátů, postřehů, rad ... cítím lehkost s jakou jsou psané a čtené v tu správnou chvíli mě potěší a pobaví, občas si říkám, že by nebylo od věci se jejími radami sem tam i řídit :-):

"Většina časopisů tvrdí, že pro ženu je ideální, když ... si dokáže vždycky poradit sama. ... Já žádné velké ambice, vystačit si sama, nemám. Zase mne v dětství poučila teta. Za prvé řekla, že ona nikdy nechtěla být holkou do nepohody, že chtěla být vždycky naopak dámou v pohodě ..."

20 15.04.2015

Moje první pocity, když jsem se začetla do téhle knihy? Nadšení až okouzlení :-) ... humor, postavený na jednom jediném základním pravidle - ve vesmíru je možné úplně všechno. A pokud v něm chcete přežít, musíte vědět, kde máte ručník :-).

A protože je ve vesmíru možné vše, je možné i to, že jsou vesmírné problémy (např. jak postavit mezigalaktickou dálnici) tak podobné těm našim, pozemským:

"Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že taková spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru rozhodli, kde vlastně chtějí být."

Zrovna tak, jako když si my, pozemšťané vybíráme reprezentativní hlavu státu, zjistila jsem, že se vlastně řídíme mezigalaktickými zvyklostmi:

"Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný typ – provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost."

A vážení, pamatujte, že: „Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy ... jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch."

A tak pusťte problémy z hlavy ... a bavte se :-).

51 14.04.2015

Z téhle knihy mám rozporuplné pocity, námět téhle robinsonády je rozhodně originální, ale ...

Na jedné straně krásný, idylický začátek, sympatická Patélovic rodina, popisy zvířat, jejich zvyků, vč. "varování", jak nebezpečná mohou být (a Pí to všechno ví, vždyť vyrůstal v zoo) ... a pak přijde konfrontace s největšími světovými náboženstvími ... a tady musím říci bohužel - pro mě nejméně uvěřitelná část knihy ... ano dokážu uvěřit tomu, že 16-ti letý chlapec v konfrontaci s neuvěřitelnou silou oceánu dokázal přežít 227 dní ve společnosti tygra sám na voru (strach - jak bylo citováno v příspěvku "Prostě-já" dokáže být neuvěřitelným pohonem, věřím, že dokáže zmobilizovat lidské síly až téměř za všechny myslitelné hranice a tak využít i zkušenosti, které získal vyrůstajíc v zoo, ... přijmu-li tento příběh jako robinsonádu, je skvělý, je bezvadný, ...

... jenže je tu ta jeho druhá rovina, duchovní, a tady musím říct, bohužel. Autor nám na začátku říká, že uslyšíme příběh, po kterém uvěříme v Boha ... já ho bohužel neslyšela, stránky mluvící o víře mi přišly "ploché", až laciné: „Pokud hinduismus plyne jako Ganga, křesťanství se hemží jako Toronto v dopravní špičce.“ ... "Bůh nechal zemřít svého syna Ježíše pro lásku ..." ... když jsem tohle četla, vzpomněla jsem si na jiného autora, kterého jsem měla ze začátku ráda a dnes poté co napsal spoustu knih s opakující se tematikou, mi už připadají jeho knihy čím dál lacinější - myslím tím Paula Coelha, který se téhle tematice osobního rozvoje a cesty k víře hodně věnuje. Ano bohužel mi tyhle pasáže přišly podobné Coelhovým posledním, a podle mně málo povedeným. Mně se to prostě nelíbilo, nebylo to uvěřitelné a tak mě to ani nebavilo.

3* které dávám jsou za skvělou robinsonádu, krásně napsanou a příjemnou na čtení ... to mě bavilo a to bylo skvělé :-).

"Díky zoologické zahradě svého otce jsem měl to štěstí, že jsem mohl strávit bezpočet hodin jako tichý svědek vysoce vznešených, nesmírně mnohotvárných projevů života, které krášlí naši planetu. Života tak zářivého, hlučného, podivného a křehkého, že omračuje smysly."

31 09.04.2015

S touhle knížkou jsem strávila dnešní příjemný až poetický podvečer :-) ... nelituji ani minuty času s ní strávené ... pobavila, uvolnila ... a tak celkově potěšila :-).

22 08.04.2015

Cílem této knížky, jak jsem ho pochopila, je zprostředkovat "nahlédnutí" mezi australské domorodce, jak si vysvětlují svět, zaobírají se jeho tajemstvími a dávají mu smysl. Záměrem autorky nejspíš bylo, ukázat nám skrze něj jak se "naučit" nebo vytvořit si svůj vlastní poměr k přírodě ale i k sobě.

A mě se to líbilo ... tohle vyprávění není podáno nijak dogmaticky, není to tak, že by si kladlo nějaký nárok na absolutní pravdivost. Naopak, získalo si mě neotřelostí svého pohledu na vztah člověka ... k sobě samému, ... k ostatním lidem ... k přírodě. Určitě nám neuškodí, když začneme o takových tématech víc přemýšlet a k Zemi přistupovat víc jako k živému organismu, a když začneme cítit větší zodpovědnost. Svůj postoj nikomu nevnucuje, jen vybízí k zamyšlení, ... ostatně čtěte a vytvořte si svůj vlastní názor :-):

"Veškerá setkání s ostatními lidmi přinášejí zkušenost a veškerá zkušenost znamená vazby vytvořené navždy."

"Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst." (proroctví indiánského kmene Cree)

25 08.04.2015

Ve vile vypravěčova dědečka se scházejí všichni účastníci této "jízdy", některé dědeček pozval, jiní se pozvali sami - příběh začíná. Do života nás všech (účastníků tohoto vyprávění - jak těch knižních, tak nás čtenářů) ruku v ruce se Saturninem vstupuje zmatek, jeho fantazie je neuvěřitelná a taky nevyčerpatelná … a my čtenáři jsme spolu s nimi unášeni vírem událostí, které už není schopen nikdo regulovat:

„Od doby, kdy se stal mým sluhou, nevěděl jsem dne ani hodiny, kdy budu nucen řešit situaci naprosto nevídanou, senzační a obyčejně velmi málo příjemnou.“

„Kdyby mi osud nepřivedl do cesty Saturnina, nikdy bych nevěřil, že se vyskytuje ještě třetí druh lidí, které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu.“

A do třetice: "Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."

Užijte si tu "jízdu" jako jsem si ji užila já a spousta dalších čtenářů :-) ... takhle knížka se natrvalo stala jednou z knih mého srdce.

77 08.04.2015

Tak se poslední dobou probírám knihovnou a našla jsem pár polozapomenutých "pokladů", tahle knížka je mezi nimi. Vzpomínám si na pohádkové dobrodružství "šikovných" tovaryšů, kterak získávali princeznu :). Plus ode mě dostávají také krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové. Škoda jen, že jsem si na tuhle knížku nevzpomněla, když byly děti malé, ale snad se ještě bude hodit :-).

20 07.04.2015

Před časem jsem ji znovuobjevila v knihovně, ... jedna z knížek mého dětství. Už jako malá jsem hodně četla a kromě mých oblíbených pohádek od Němcové, to byla i tahle knížka, kterou jsem měla ráda. Hodně napoví už jen sám obsah téhle knížky, namátkově: Helena Malířová - Paleček hrdina, Karel Čapek - Velká kočičí pohádka, Václav Říha - Ach, Josef Čapek - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, Vojtěch Martínek - Pták Žal, Vladimír Neff - Pohádka se špatným koncem, ... a další krásné pohádky, mj. krásně ilustrované.

Tak například pohádka od Josefa Čapka - Můj tlustý pradědeček a loupežníci, je původní, později byla upravena a přejmenována na První loupežnickou pohádku – O tlustém pradědečkovi a loupežnících - tak ji můžete znát z Devatera pohádek (výběr 2. od Karla Čapka).

Jen pro zajímavost: myšlenka zasadit pohádky na určité místo se zrodila v hlavě Josefa Čapka. Zařadil je prostě tam, kde mu je vyprávěli, kde si všechny ty víly, hejkaly i loupežníky jako kluk představoval. ... „Na počátku byla jeho pohádka o tlustém pradědečkovi, kde tuto možnost jen naznačil. Jeho bratr Karel rychle pochopil, jak geniální nápad to je, rozvedl jej nejprve ve své Pohádce psí a k dokonalosti dotáhl v ostatních, hlavně ve Velké doktorské pohádce. Od něj to pak převzali i jiní tvůrci tohoto žánru - Jan Drda, Josef Lada a Václav Čtvrtek,“ upozorňuje Aleš Fetters, autor malebného místopisu pohádek bratří Čapků.

Někdy se zajeďte podívat do severovýchodních Čech, kde se jejich kouzelné příběhy odehrávají ... třeba se tam potkáme :-).

21 07.04.2015