Aknel26 komentáře u knih

Devadesát čtyři procent? :-o Tak nevím, jestli do Willardu patřím já, nebo ti, kteří hodnotili přede mnou :-D Byl to typický americký příběh, román pro mládež (nebo jak se dnes říká young adult), který se tváří jako něco víc. Druhou hvězdičku přidávám jen kvůli Ježíškovi, který mi knihu přinesl.

10 15.06.2017

Na rozdíl od autorů předchozích komentářů jsem si Agathu nezamilovala, spíš naopak, už od prvního dílu mi byla strašlivě nesympatická a ani její parťák James si moje srdce nezískal. No a? Příběhy jako takové mají originální zápletky, takové civilní a odlehčené, prostředí anglického venkova se k detektivkám prostě hodí a pátrání této dvojky je vylíčeno se správnou nadsázkou a humorem. Jen zkrátka nesrovnávat Agathu Raisinovou s Agathou Christie :-)

1 12.06.2017

Lidičky, nenechte se od čtení odradit zdejší nicneříkající anotací!!! Píseň slonů je úžasná kniha s místy až strhujícím dějem, sympatickými postavami (a na druhé straně opravdu odpornými záporáky), odehrávající se v zajímavém prostředí a poskytující spoustu informací o Africe a její přírodě a obyvatelích, ale i politice nebo filmaření. Úvodních asi 40 % jsem četla doslova jedním dechem (nakolik mi syn dovolil), pak přišla trochu slabší pasáž, kdy se děj přesunul do Londýna, resp. na Tchaj-wan, ale po návratu do Afriky se příběh znovu rozjel naplno a už mě nepustil.

3 12.06.2017

Knížka se mi líbila víc než před chvilkou hodnocená Láska na heslo, postavy mi přišly reálnější a hlavně ne černobílé (nebo vlastně jen bílé, moc kladné). Julie je sympaťačka, kterou už život trochu otloukl, chodí lézt na stěnu, nepohrdne skleničkou a má i zajímavou práci. Také její vztah s Danielem mi připadal takový "modernější". Jen ty pasáže o rodokmenech jsem trochu proskákala.

2 31.05.2017

Knížka na jedno odpoledne u vody nebo na balkoně. Děj se odehrává v počítačové firmě, což bylo fajn, ale občas mi přišlo, že Zdena se chová spíš jako na základní škole a David s ní má svatou trpělivost. Myslím, že ve skutečnosti by to už chlap dávno zabalil, kdyby se k němu jeho vyvolená chovala tak odtažitě až nepřátelsky. Celkově mi postavy přišly dost neskutečné, hlavně ona.

2 31.05.2017

Přečteno za tři hodiny, ta část o soužití s Radimem a jeho Pavoučicí byla napínavější a hororovější než King! Konec mě už tolik nebavil, přece jen byl trochu nereálný. Je to první kniha od autorky a asi sáhnu i po dalších, když budu potřebovat oddechovku.
Dvě věci mě ale v knize rozladily: Hrdinka se jmenovala Chiara, což není české jméno, ale nikde nebylo vysvětleno proč, ani ti, co ji potkali poprvé, se nad tím nepozastavili, asi jim to přišlo stejně běžné jméno jako třeba Marie. No a pak ještě to, že zatímco Chiara Ivanovi vykala, on jí od počátku tykal, aniž by k tomu byl vyzván. Mně ještě čtyřicet není, a přesto od určitého věku považuji vykání od neznámých mužů za samozřejmé a slušné.

4 05.05.2017

Knížku jsem si půjčila v knihovně, aniž bych předtím četla autorčin blog. Moc jsem se ale nepobavila. Vtipů a hlášek bylo nespočet, snad v každé větě, ale většinou takové prvoplánové. Opakoval se i obsah textíků - tento dojem ale umocnil fakt, že se mi do ruky dostal utříděný soubor. Kdybych blog otvírala sem tam na internetu, asi by mi to tak nepřišlo. Co se týká fejetonistek, stále u mě vede Ivanka Devátá, a to pestrostí témat, k nimž se vyjadřuje, i krásou jazyka.

3 23.04.2017

Nečekala bych, že ve spojitosti s panem Fulghumem napíšu takové hodnocení, ale bohužel - zklamání. Většina příběhů vyvolávala mírný úsměv na tváři, dva nebo tři spíš trochu nadzvednuté obočí, jestli takové "moudro" myslí autor vážně. Příště raději sáhnu po jeho starších povídkových souborech.

3 23.04.2017

Abych řekla pravdu, pan Zibura mi v různých svých vystoupeních nijak zvlášť sympatický nebyl, ale musím uznat, že kniha se mu velmi povedla. Neválela jsem se při čtení smíchy, ale dobře jsem se bavila a užívala si autorův nadhled a smysl pro humor. Řekla bych, že to není ani tak cestopis, jako spíš lidopis - Zibi se nevěnuje tolik památkám či městům, jež při svém putování navštíví, ale hlavně lidem, které potká. Moc se mi líbilo, že poctivě popsal každý den, i když se zdánlivě nestalo nic zajímavého - i drobné události v jeho popisu jsou náhle významnější. A některé jeho úvahy a názory, jimiž začínal kapitoly, by měly být vytesány do kamene. Povedená je i grafická podoba knížky.

7 16.04.2017

Bylo to tak dobré, až jsem měla dvakrát nutkání knihu odložit. To není žádná ironie nebo sarkasmus, prostě jsem se tak bála, že jsem nechtěla číst dál. Nakonec ale zvědavost zvítězila, jen jsem pro jistotu četla pouze ve dne, před spaním jsem sáhla po jiné knížce. Přesto se mi dvakrát zdálo o spolužácích ze základní školy. Náhoda??? Přidávám se na stranu těch, komu v závěru příběhu přece jen nějaké odpovědi chybí.

3 24.03.2017

Nemůžu se zbavit dojmu, že původně šlo o krátkou experimentální povídku, kterou Murakami poslal do nějaké soutěže nebo odevzdal ve škole jako text do 10 000 slov a po letech ji jen vytáhl ze šuplíku, oprášil a bez větších zásahů vydal. Základní příběh je docela vtipný, líbily se mi i některé autorovy obraty, nicméně převládá pocit, že se mi dostal do ruky jen literární polotovar.

6 09.03.2017

Poutavé a dějem nabité vyprávění o dvou sourozencích a lidech kolem nich. Nic víc, nic míň. V příběhu hraje velkou roli náhoda a literárně to není žádný šperk, ale je to výborná oddychovka, navíc oceňuji formu dvou příběhů, které se vzájemně doplňují. Jediné, co mě moc nebavilo a dost se vleklo, byl konec Veroničiny části, který mi hrozně připomínal jeden film s Tomášem Holým.
Těm, kdo váhají, z jaké strany se do knihy pustit, doporučuju začít Veronikou. Jáchym toho o sestřiných osudech prozradil příliš mnoho, takže při následném čtení její verze přijdete o řadu překvapení a zvratů.

4 08.03.2017

Sláva! Po velmi nepovedeném nakupování v Hollywoodu jsem neměla moc chuť se s Becky znovu setkat, nakonec jsem jí ještě dala šanci - a dobře jsem udělala! První scénka s policisty byla hloupoučká, ale pak mě čekalo poměrně příjemné čtení o putování velké party po amerických městech a při závěrečné akci ve stylu Dannyho parťáků se opět ukázala stará dobrá ztřeštěná Becky.

3 16.02.2017

Zajímavý, poutavý příběh, kde člověk najde jak humor (hlavně slovní, deník je psaný velmi expresivně), tak i emoce, ale na můj vkus zůstalo příliš mnoho otazníků.

3 10.02.2017

Byla jsem napnutá jak kšandy, a i když jsem nějakou dobu tušila, jak to celé je, musela jsem dočíst do konce ještě v noci. Malý nedostatek bych našla, deníkové zápisky byly příliš dlouhé, než aby Christine stihla krom čtení a psaní (rukou!) ještě něco prožít, ale na napětí a čtivosti to knize neubírá.

3 02.02.2017

Jsem z této knížky rozpolcená. Opravdu obdivuji autorčin styl, každý výraz tak neuvěřitelně výstižný, že to vnímavý čtenář úplně vidí, cítí, slyší. Samotné příběhy se mi ale příliš nelíbily, většinou jsou depresivní a se špatným koncem - a snad nejvíc ta povídka, po níž je celý soubor pojmenován.

Malá ukázka z povídky Richardovy věci: "Vrhaly se po ní z každého rohu, vyčítaly, nenechaly ji svobodně vydechnout a nesnesitelně voněly Richardem. Dotýkaly se jí Richardem. Katy často vrtalo hlavou, jak je možné, že kniha, tužka nebo košile dokáže tak dokonale vstřebat osobnost svého majitele, že umí nejen vonět, ale dokonce se i dotýkat jako on. Až na to, že zdaleka ne tak něžně. Richard, když tu ještě byl, na ni uměl hrát jako na harfu, až se Katy celá rozezněla, ale jeho věci ji uměly jen bít, nemilosrdně ji svírat, kopat do ní a srážet ji. Nadávaly jí, kdykoli se na ně podívala, a fackovaly ji pokaždé, když se je opatrně, bázlivě odvážila odsunout z cesty."

1 26.01.2017

S první knihou dočtenou v roce 2017 jsem spokojená. Pan Czendlik je velice charismatický muž, který to má v hlavě srovnané a otevřeně, s vtipem a tolik potřebným nadhledem odpovídá na rozmanité otázky - od dětství a mládí přes jeho povolání až po všeobecná témata jako církev a její činnost, papež František, restituce, víra, rodina, tradice nebo česká a polská mentalita. Asi se mi líbila víc první část o jeho životě, ale v té druhé zase oceňuji spoustu zajímavch příhod, příběhů a podobenství, jimiž své názory doplňuje - třeba o nosiči vody, o orlovi mezi slepicemi, o mostu, pod kterým neteče žádná řeka.
"Kázání má být jako minisukně. Krátké, přiléhavé a něco krásného by mělo skrývat."

5 07.01.2017

Po slibném začátku se děj dost rozpliznul (úžasné a výstižné slovo), pořád dokola jen bílé růže a plechový pán, takže jediné, co gradovalo, byly mé antipatie k oběma ženským hrdinkám, Joss i Lyn. Zhruba 120 stran před koncem mě děj opět chytil a četla jsem jedním dechem, ale závěr byl zase nějak rozvleklý a to mu ubralo na dramatičnosti. Zkrácení o takových sto stran by bylo jen ku prospěchu knihy. A také by (alespoň mému vydání z roku 1998) pomohl lepší překlad a jazyková úprava - věta "na dveře se ozvalo lehké zaklepání" mě bude provázet navždy.
Závěrem bych ráda podotkla, že na duchařské romány moc nejsem a chtěla jsem se spíš seznámit s autorkou. Mnohem víc se mi líbil román M. H. Clarkové Pamatuj na mě, i tam je v hlavní roli "strašidelný dům" a psychicky labilní žena, ale vysvětlení je racionální.

4 09.12.2016

Moc se mi líbí témata a prostředí, jaká Hájíček volí pro své knihy, i jeho styl psaní. Jižní Čechy, sympatické postavy, zajímavý příběh, ke konci vyloženě napínavý, obohacený o vedlejší linky (indiáni, nadšený aviatik). Ale když srovnám Dešťovou hůl s předchozími jeho prózami, jsem přece jen trošilililinku zklamaná. Rybí krev, moje první setkání s Hájíčkem, byla pecka, hlavní postavy v čele s vypravěčkou vykreslené tak, že mi připadalo, jako bych je fakt znala, Selský baroko na mě zas dýchlo svou letní atmosférou... Potěšilo mě, že autor uchopil to "své téma půdy" zase jinak - jednou kolektivizace, poté zatopení vesnic kvůli přehradě, nyní spory kolem vlastnictví pozemků. Dešťová hůl určitě stojí za přečtení, ale plný počet dát nemůžu. Pardon.

9 26.11.2016

Je mi líto, ale tentokrát úsloví "do třetice všeho dobrého" neplatí. Je to dobře napsaná knížka se sympatickou ústřední dvojicí, ale postrádá to, co by detektivce prostě chybět nemělo - napětí. Možná to bylo tím, že jsem ji četla dost dlouho, možná tím, že jsem vraha odhalila při první možné příležitosti a pak nechápala, kde to jako vázne... Zkrátka mi přišel zajímavější příběh Robininy svatby než nekonečné sledování tří podezřelých. A kapitoly psané vrahem mě spíš odpuzovaly. Nicméně četlo se to pěkně, Rowlingová/Galbraith prostě umí.

6 09.10.2016