AdamMez komentáře u knih

Jako, prostě... wow. Já fakt nevím. Chtěl bych toho o té knize napsat hrozně moc, ale jednoduše nemám slova. Ta kniha má prostě všechno, vlastní jazyk, originální obsah i formu, katarzi, prospektivní přesah i historický přínos. Prostě si to přečtěte, protože tohle je fakt dobrý. Ne "myslím si, že je to fakt dobrý," tohle fakt dobrý je.
Argo neomylně válí v jedné z nejlepších, i když teritoriálně omezených, edic na českém trhu a paní Žantovská má můj obdiv, i když si to musím přečíst ještě jednou v originále.

10 11.10.2021

Geniální, urputné a umanuté. Zběsilé vršení vět do souvětí ve snaze dobrat se nejen absolutní pravdy každého popisovaného momentu, ale zejména analýzy dopadu této pravdy na širší okolí lyrického subjektu, na jeho budoucnost a formování této pravdy vším, co se mu událo dříve. O co megalomanštější a ambicióznější tento autorův plán je, o to častěji se čtenář, rozptýlený kolem projíždějícím cyklistou, výkřikem z oken protějšího domu nebo vlastní vzpomínkou podnícenou některou autorovou poznámkou, musí vracet zpátky na počátek souvětí a znovu se pokoušet proniknout systémem vzájemně se rozvíjejících vět.
Už v této první knize představuje autor čtenáři svou madlenkovskou teorii, která se stala v intelektuálním prostředí stejně známou a zmiňovanou jako Platonova jeskyně nebo koperníkovský obrat, milovaný to pojem naší pančitelky z gymnázia. Právě v návaznosti na Proustovu teorii asociativní psychologie je nutné říct, že je Svět Swannových zároveň nejsnáze čitelnou učebnicí, jakou jsem kdy v rámci všech odvětví společenských věd četl.
Velký dík patří Michalu Rybkovi a jeho nakladatelství za nádhernou edici a krásný úvod k ní.

9 14.07.2020

Takhle by se měly psát knihy. A také by se tak měly točit filmy. Ale filmy se tak přecijen točí víc, než kolik se tak napíše knih. Takže i když potřebujeme víc a víc takových filmů, vlastně by se mělo psát zejména víc takových knih... a dost. Úžasná dekonstrukce knihy jako fenoménu. Vítězství metapovídky nad obsahem i formou, které by nikdy nenastalo, kdyby autorka nebyla zjevně téměř neuchopitelně chytrá.
Díky knihám, jako je tahle, stále žije literatura coby umění a prostředek mentálního stimulu. A to je víc než dobře.
...a mimochodem, na rozdíl od těch mých pseudointekektuálních žvástů se kniha čte hrozně krásně, i když možná trochu pomaleji.

8 20.07.2022

Stylizovaný obraz devadesátkového vývoje, či spíše systematického zániku, vyprávějící postavy v blíže neurčeném provinčním českém městě ve formě jakéhosi literárního leporela. Co knize vedle Dětí ze stanice Zoo chybí na dokumentární hodnotě, to dohání ve stylistické rovině, kde se může, podle mého vítězně, měřit například s Růží pro Algernon. Jednoduché nespojité věty malého dítěte se postupně s přibývajícím věkem rozvíjejí a ovlivňuje je argot. Po této stránce je kniha zvládnutá naprosto výborně. Ani systém jednotlivých ne vždy zcela zásadních životních scén mě nerušil, naopak přidává knize jistou plastičnost a po přečtení vytváří na svých 196 pidistránkách dojem komplexního pojetí tématu. Po obsahové stránce jde o bezvýhradnou koncentraci devadesátek, takže opět žádný prostor pro výtky. Cobainovi žáci se můžou zařadit na velmi krátký seznam knih, které překročily (historickou) malost české literární scény. Za to si zaslouží, i vhledem k tématu, které je naopak poměrně lokální, ještě kousek další hvězdičky navíc.

6 26.07.2017

Bezbarvý Cukuru Tazaki je podle mě ukázkový příklad spisovatelské krize. Chce to neuvěřitelný talent, aby si autor mohl dovolit vydávat každý rok minimálně jednu knihu a náměty i provedení by zároveň neztrácely na literární kvalitě.
Hlavní hrdina je plochá postava absolutně pasivního příjemce vnějšího dění, což v mnoha literárních postupech funguje skvěle, problém nastává ve chvíli, kdy vnější dění postavu samotnou v podstatě nikam neposouvá, nijak neovlivňuje, nijak se nesnaží o citový nebo jakýkoliv jiný vývoj. A nakonec se dozvíme vykonstruovanou pravdu o jedné lži a partě přátel, ve které se z nesmyslně ochranářského důvodu každý zachoval jako pitomec. Jenže ono je to jedno, protože hlavního hrdinu to sice navěky poznamená, ale vlastně je mu to jedno taky.

6 10.06.2016

Kniha, o které Vám budou tvrdit, že je úlitbou režimu a tendenčním politickým románem. Kdyby si středoškolské úči sundaly z brýlí miniaturně sepsaný "stručný výklad sta nejškolomečtěšjších děl pro SŠ", možná by některé z nich přišly na to, že kniha popisuje, jak člověka zničí vnucené politické přesvědčení. Každé, bez ohledu na strany.

6 01.06.2016

Bez nadsázky lze říct, že Toni Morrison tímto dílem pokračuje v tradici velkých amerických autorů minulého století. Spisovatelka je daleko za hranicí pouhého mechanického naplnění očekávání konkrétního literárního směru, naopak vytváří vlastní cestu, nabízí k přečtení knihu, která je projevem tak velkého talentu, že diskusi, zda má text skutečnou literární kvalitu, lze v podstatě bez dalšího přeskočit a rovnou se posunout k otázce, jaký potenciál má dílo pro nadcházejících sto let literatury. Nic z toho neznamená, že knize nelze přiřknout jednoduché škatulkující nálepky. Kniha je politická, sociálně kritická, výrazně z ní vystupuje postmoderní práce s časovými rovinami, abstrakcí i introspekcí… a ano, jde o černošskou literaturu. Autorka dokázala něco, co se dnes zdá takřka nemožné, předložila rasovou otázku brutálně avšak zcela bez patosu, všudypřítomně ale bez jediného zmínění barvy pleti, přímo z dotčeného kulturního středu a při tom ve formě vysoké literatury zaměřené spíše na malý okruh náročných čtenářů. Jestli se čtenář ztratí mezi vzpomínkami a přítomností, jestli nepochopí, proč na nádraží zbili toho muže cestujícího se svou manželkou, autorka je o něj ochotná raději přijít, než aby se snížila k nějakému coelhovskému vysvětlování pro hloupé. Tím vším se ta poslední nálepka stává obsoletní. V případě Domova je totiž jedno, jestli je autorem běloch, černoch, žena nebo muž. Nejde o aktivistického A. Jafu, ukazujícího hystericky křičícím prstem na americký apartheid, nejde o pouhou artovou část BLM hnutí ani o sofistikovaný rozbor rozpadu společnosti v poválečném kapitalismu, jde v první řadě o umělecky neocenitelný počin. A právě tím podle mého názoru autorka doručí veškerá svá zamýšlená sdělení nejefektivněji.

5 14.03.2021

Coelho zbavený toho mazlavého přeslazeného nic, možná trošku Faulkner pro pseudointelektuály, bojující s jinými sociálními předsudky na o sto let novější frontě. Pochopil jsem, že autor rád vyvrací své výhradní zařazení mezi queer literaturu. Je ale těžké v tom celém najít nějaký zásadní umělecký přínos a pokusit se posunout tak knihu mimo tuto omezující škatulku. Tím nechci říct, že je kniha zbytečná. Je to politické dílo bojující s problémy, u nichž doufám, že je globalizace sama postupně vytlačuje ze společenských kruhů. Na poli umění ale kniha přináší neodpustitelně málo. Spoustu hysterie, jen slabý vhled do vnitřního světa postav, samoúčelně destruktivní jednání a ještě destruktivnější osud, spoustu velkých básnických přirovnání o nervózních světlech, šeptajících stromech a tmách přesných jako klíčové dírky, která postrádají jakýkoliv smysl, a několik laciných příslibů intelektuálna uspokojujících čtenáře šťastné, že nad knihou nemusí příliš přemýšlet (Mary a Magdaléna, jako vážně?).

4 17.10.2020

Tři roky jsem odkládal napsání této recenze na moment, ve kterém si budu moci v klidu sednout a objektivně a strukturovaně popsat, jak moc, a hlavně proč, je tato knížka neuvěřitelně špatná. Vzdávám se naděje na takový počin a než můj mozek milosrdně zapomene všechno, co se nachází v útrobách téhle knihy, neuspořádaně a bez ambic nestranné akademické analýzy zkusím pod sebe sepsat alespoň výkřiky, které museli poslouchat všichni mí blízcí, než jsem se tímhle zvěrstvem prokousal.

Tahle kniha není roztomile arogantní zpovědí velkého spisovatele hemingwayovského ražení, jak se nás autor a slepá kritika pucující nepokrytě jeho boty snaží přesvědčit, tahle kniha je sebeukájející demonstrací sebechvály, sebezbožňování, zveličování a hlavně čištění vlastního morálního obrazu ve snaze zakrýt křivdy předchozích neúspěchů a negativních kritik. Místo arogantního uvědomělého Hemingwaye opíjejícího se v Andalusii dostává čtenář do ruky z mrtvých téměř-vstanuvšího Viewegha vytahujícího se se svým dálkovým ovládáním zahradního zavlažování.

Opravdu to nefunguje tak, že když autor dvaasedmdesátkrát za minutu zopakuje, že mu nezáleží na úspěchu, a že píše hlavně pro sebe, stane se omílaná floskule pravdou. Opravdu to nejde, půl knihy opakovat, jak někomu nikdy nezáleželo na cenách a druhou půlku knihy vypočítávat všechny ceny, které autorovi nebyly neprávem přiděleny a předpokládat, že čtenář je dostatečný pitomec na to, aby přehlédl hořkost, s jakou autorovi na těch cenách nezáleží. Autor, který musí napsat knihu, ve které popisuje, jaký je, vyplakává se z nepochopení okolním světem, ale vysvětluje, proč zachování jeho vlastních vysokých hodnot stálo za takové břímě, je pateticky smutná figurka literární scény vhodná nanejvýš k podložení kývajícího se stolu.

Nemohl si to po sobě alespoň přečíst, než to poslal do světa vydělávat peníze? Kdybychom z knihy vynechali všechna místa, která si navzájem odporují, byl by z ní celkem příjemný sloupek...
Str. 38: Upřímně řečeno jsem ani jedinkrát nezažil, že by psaní bylo něco nepříjemného.
Str. 36: ...vědomí, že jeho psaní nebylo příjemné skoro vůbec. Takový text se mi prostě nepsal dobře...

Stylistika obecně je jednoduše příšerná. Tady je ale třeba obrátit se zejména k překladateli, coby druhé bestiální stvůře živící se na pláči naivních čtenářů. Umí ten člověk vůbec česky? Slyšel někdy pojem vyšinutí z větné vazby? Opravdu si myslí, že pojmy jako "jsem za to rád" (str. 207) jsou vrcholem překladatelské práce? A tou všudypřítomnou spojkou "a" (nebo v tomhle případě částicí?) spojuje jednotlivé věty sám autor nebo jde opět o perverzní oblibu překladatele? Já vím, zase Hemingway...

Osobně si myslím, že edice světové i klasické literatury Odeonu jsou z velkých v současnosti vycházejících edic těmi nejlepšími. Nemohli ale v tomto případě zaplatit dvě hodiny korekturní práce, aby někdo doplnil alespoň všechny chybějící čárky?

A v neposlední řadě, uvozovky, kurzíva, závorky a pomlčky na jedné stránce, na které není jediná přímá řeč? Chápu, že je nutné rovnoměrně opotřebovávat i ta méně používaná razítka v tiskařském stroji, ale i takový ekologický a bohulibý účel má podle mého své hranice.

1Q84 byl zásadní red flag v mém dříve velmi positivním vztahu k tomuto autorovi. Tahle věc byla definitivním rozchodem.

K úplnému ocenění knihy a prostředí, které popisuje, je nejspíš třeba dlouhé kulturní studium a o nic kratší studium východní, pro nás tak těžko pochopitelné, literatury. Z nedostatku těchto znalostí tedy snahu o kulturně relativistický přístup s omluvou odkládám a zůstávám ve své pozici čtenáře znalého knih starého kontinentu a jejich detašovaných mladších severoamerických sester.

Kafkův Zámek někdo převrátil naruby i se vší obskurností, kterou takový krok může u již tak excentrického díla přinést. Nejen, že se ze zámku stává pekingský Velký sál lidu, člověkem zmateně požadujícím nemožné a vzájemně si odporující je tu jedinec, hlavní postava románu. Systém a jeho byrokracie naopak přemýšlejí konstruktivně a vypočítavě. Jejich racionalita sledující vždy primitivní materiální prospěch každého zapojeného úředníka naráží na nesmyslnost a vzájemný vnitřní rozpor požadavků hlavní postavy. Ničí a decimuje je nepochopitelnost a neřešitelnost situace. Nemůžeme však tvrdit, že systém je nevinným panem K., vláčeným absurdními požadavky jedné občanky. Systém, složený z nekonečné řady masakrovaných úředníků a politických funkcionářů, spouští rozsáhlou „damage control“ s jedinou snahou ochrany vlastního pohodlí, maskovanou za nic neříkající politická hesla a dosahovanou pomocí nezákonných úklad, špehování, klientelismu a úplatků.

Celý příběh se pak odehrává na pozadí čínské společnosti působící jako zvláštní hybrid mezi průmyslově revolučním proletariátem, tím nejhorším z krypto-kapitalismu spojených států a Huxleyho post Fordovském Londýně. To vše přikryté neaplikovanými proklamacemi lidového socialismu.

Prostý vyprávěcí postup seznamuje okrajově s velkou řadou postav, jako by tím odkazoval na rozsáhlá epická díla připomínající kroniky. Historie zásadních zvratů v knize je opakována pokaždé, když si na ni některá z postav v reálném čase vzpomene. Absurdnost boje za zjištění, zda je hlavní postava skutečně Lotos Pchanovou, známou zápornou literární postavou, je tak komická nejen po své obsahové stránce, ale i formou, jakou je celé pseudodilema podáváno čtenáři v pravidelně se opakujících sekvencích.

Je těžké říct, co vše autor v knize na Číně kritizuje, dokonce je těžké říci, jestli to kritizuje vtipně. Rozhodně ale kritizuje chytře.

4 27.07.2019

Tohle je přesně ten směr, způsob, ta cesta, jak dneska „dělat" literaturu, aby se i za padesát let dala považovat za umění... Můžeme se toho držet, prosím?
Podle mě se po technické stránce autorka musí prózou ještě trochu propsat a zbavit některých schématických postupů, pak to bude jednoduše dokonalé. Doufám, že další její propisovací počin přijde brzy.

3 11.11.2023

J. Irving pro dospělé, zcenzurovaný o jeho pokroucenou představu, že spolu všichni musí neustále souložit. Parry jako náhradu tohoto „nedostatku“ předkládá otázku lidského sebeurčení a důstojnosti prezentovanou na široké škále postav vytržených z bezpečné bezejmennosti svými více či méně viditelnými odlišnostmi či zkrátka nevydařenými životními osudy. Na druhou stranu stejně jako si nebudeme nalhávat, že by J. I. měl mít jakoukoliv intelektuální hodnotu pro postpubertální čtenáře, nebudeme ani u této knihy zastírat, že autorka často sklouzává k senzačnosti, až mírné fantastičnosti, že zneužívá samoúčelně naturální scény, a že místy nejde o nic jiného než o intelektuálněji navoněnou detektivku. Jenže ta kniha je taky fakt dobře napsaná, a i když se můj vnitřní pečlivě hýčkaný intelektuální snob vzpouzí a zároveň intenzivně stydí, přiznávám, že mě to hrozně bavilo. Bavilo mě to tak moc, že odpustím všechnu krev kapající z kufrů, odříznuté jazyky, snové bloudění katakombami i všechnu tu úplně zbytečně rozepsanou šikanu chovanek blázince, a budu se vší silou soustředit na tu myšlenku, že oškliví, divní a odpudiví nejsme v objektivní skutečnosti ale jen v očích ostatních. Doufám, že s tímhle smířlivým přístupem neskončím nakonec u čtení porevolučních Páralovek.

3 11.11.2023

Tak tohle opravdu ne. Psychologická kniha s hororovými prvky? Jaký je proboha rok? Autor za sebou definitivně nechává svůj jazykový talent, který prezentoval v Cobainových žácích, a raději se upatlává béčkovými vyprávěcími postupy na běžícím pásu psaných thillerů. Celý příběh stojí na pitomé a v poslední době zjevně velmi lákavé premise, že násilí je imanentní přirozený stav věci, který musí společnost každou vteřinou potlačovat, aby na těch nejméně očekávaných místech nevystupoval s animálním zadostiučiněním na povrch. A tak to naštěstí není. Nežijeme v korejském seriálu financovaném všepohlcujícím produkčním domem, ani v Rodriguezově noční můře. Lidem nedělá násilí a pritori dobře. Vezmeme-li to v potaz, nedává kniha bohužel vůbec žádný smysl.
Pravděpodobně nejtrapnější je ale ten pokus (který má naštěstí jepičí život) o otevření sociálních otázek prostřednictvím úplně umělého rozhovoru otce a babičky začínajícího na str. 117.
Ano, jsem otrávený a naštvaný. Nejvíc jsem pravděpodobně naštvaný na Argo, kterému jsem věřil, že mě před podobnými slinty svou ediční činností ochrání.

3 26.07.2022

Kdo se pročetl až do druhého dílu Proustovy heptalogie, pravděpodobně překonal zděšení z jeho megalomanského přístupu k tvorbě textu, zarputilému párování vnitřních pocitů s jejich vnějšími projevy a hlavně se sžil s persistentní nutností utlouci asociálního sebeneurotizujícího protagonistu příběhu a má konečně prostor nerušeně si užít genialitu autora samotného.

Kniha je výsledkem prolnutí zjevného nevšedního talentu autorky a její osobní zkušenosti s tématem a angažovanosti v něm. Pohled na rozvojový svět je v knize filtrován přes dětskou naivitu a prezentován jako imaginativní svět dětských her a každodenních banalit. Události toho světa jsou však násilné, děsivé, vzdálené, těžko pochopitelné...

A i když sny dětí jsou po celém světě podobné, autorka ukazuje, jak moc může prostředí ovlivnit jejich výsledky. Druhá část příběhu odehrávající se ve spojených státech je svědectvím o střetu kultur, které si vzájemně nerozumí a proto s sebou z pohodlnosti pohrdají. Svědectví, které je však podané lehce, obratně a bez hysterie.

Práce autorky s dětským jazykem, špatně naučenou angličtinou hlavní postavy i ironií, která jen neznatelně vystupuje v pozadí hrůz sledovaných ne zcela chápajícím dítětem, vybízí k přečtení knihy v jejím originálu. Na druhou stranu i překladatelce patří alespoň jedna pochvalná věta mého komentáře.

"...a tak běžíme za autobusem a střílíme se těma novýma americkýma zbraněma..."

3 01.03.2020

Neuvěřitelná práce s jazykem, dějovými liniemi, časem i samotnou postavou autora. A hlavně čistá satira, výsměch okolí, uměleckému světu, vlastní tvorbě i čtenáři. Stačí číst a přemýšlet.

3 12.04.2017

To je opravdu pro děti? Jedna z nejfilosofičtějších a nejsociologičtějších knih, jaké jsem četl.

3 10.06.2016

Jedna z neojbsáhlejších analýz poválečného pojetí kolektivní viny, jakou jsem držel v ruce, vmáčknutá na pár stránek novely.

3 01.06.2016

Podle mne nejlepší dílo české literatury. Vůbec. Tak malinký národ mohl jen stěží produkovat světovou literaturu, ale o to krásnější je natrefit na knihy, které se tomu nejlepšímu ve světě vyrovnají. Kdyby bylo více česko-jakýchkoliv překladatelů, možná se pojem "Petr a Lucie" ve školách vůbec neučí...

3 01.06.2016

Školomecký do sebe zahleděný filosof, autor krásné literatury přináší svěží, zábavný a překvapivě čitelný akademický vhled do některých aspektů literární teorie s příjemně osobním přesahem. Mám pocit, že kniha rozšířila mé vnímání každého v budoucnu přečteného díla minimálně o deset procent. Možná to jednou, jako poděkování, znovu otestuji i na některém z Ecových románů.

2 28.01.2024