AdamMez komentáře u knih

Školomecký do sebe zahleděný filosof, autor krásné literatury přináší svěží, zábavný a překvapivě čitelný akademický vhled do některých aspektů literární teorie s příjemně osobním přesahem. Mám pocit, že kniha rozšířila mé vnímání každého v budoucnu přečteného díla minimálně o deset procent. Možná to jednou, jako poděkování, znovu otestuji i na některém z Ecových románů.

2 28.01.2024

Tohle je přesně ten směr, způsob, ta cesta, jak dneska „dělat" literaturu, aby se i za padesát let dala považovat za umění... Můžeme se toho držet, prosím?
Podle mě se po technické stránce autorka musí prózou ještě trochu propsat a zbavit některých schématických postupů, pak to bude jednoduše dokonalé. Doufám, že další její propisovací počin přijde brzy.

2 11.11.2023

J. Irving pro dospělé, zcenzurovaný o jeho pokroucenou představu, že spolu všichni musí neustále souložit. Parry jako náhradu tohoto „nedostatku“ předkládá otázku lidského sebeurčení a důstojnosti prezentovanou na široké škále postav vytržených z bezpečné bezejmennosti svými více či méně viditelnými odlišnostmi či zkrátka nevydařenými životními osudy. Na druhou stranu stejně jako si nebudeme nalhávat, že by J. I. měl mít jakoukoliv intelektuální hodnotu pro postpubertální čtenáře, nebudeme ani u této knihy zastírat, že autorka často sklouzává k senzačnosti, až mírné fantastičnosti, že zneužívá samoúčelně naturální scény, a že místy nejde o nic jiného než o intelektuálněji navoněnou detektivku. Jenže ta kniha je taky fakt dobře napsaná, a i když se můj vnitřní pečlivě hýčkaný intelektuální snob vzpouzí a zároveň intenzivně stydí, přiznávám, že mě to hrozně bavilo. Bavilo mě to tak moc, že odpustím všechnu krev kapající z kufrů, odříznuté jazyky, snové bloudění katakombami i všechnu tu úplně zbytečně rozepsanou šikanu chovanek blázince, a budu se vší silou soustředit na tu myšlenku, že oškliví, divní a odpudiví nejsme v objektivní skutečnosti ale jen v očích ostatních. Doufám, že s tímhle smířlivým přístupem neskončím nakonec u čtení porevolučních Páralovek.

3 11.11.2023

Přestože jde o autorovu prvotinu a přestože s sebou kniha nese obrovskou nevýhodu každé povídkové knihy, tedy prostě skutečnost, že se jedná o knihu nekonzistentních krátkých povídek, bylo by minimálně nespravedlivé nezdůraznit precizní jazyk spisovatele, popisující detailně vždy jen krátký úsek příběhu postav, a jeho téměř obsesivní práci s reáliemi, která je v každé povídce přítomná, aniž by se však autor začal topit v jakémkoliv nácionálním nebo domácím sentimentu.

Do svých povídkových knih mohou autoři vkládat obrovské ambice, ale takové knihy mají většinou přílišný handicap svého formátu na to, aby se mohly stát zásadními body v historii literatury. Dabliňané mají ale přeci jen jednu obrovskou přednost, autor v každé povídce chytá už běžící příběh právě tam, kde se s ním zrovna potkal a pouští ho většinou bez velkého vyústění či pompézních katarzních závěrů o několik stránek dál. Žádná touha vytvořit každou povídkou jeden koncentrovaný román, nebo naopak dlouhou pečlivě vystavenou anekdotu, jen rychlý popis vnímání na okamžik přítomného nehmotného vypravěče. Možná se to někomu, kdo na konci filmu potřebuje vědět, "jestli se teda vzali nebo jestli ji nechal," nedokončené, nejednoznačné, nepochopitelné. Mně to přijde jako nejlepší důkaz toho, že autor nemá své čtenáře za blbce, a to je super.

30.07.2023

"Dnes jsem se, milý čtenáři, rozhodl, že si večer uvařím čaj. Na konci této knihy ale zjistíš, že jsem si žádný čaj přes to všechno neudělal. Moc ale neumím psát, takže mne, čtenáři omluv, když budu kromě plánu uvařit si čaj také o tom, jak nepíšu, psát větší část knihy. Jo a jen tak mimochodem, jsem nebetyčný šovinista a tak trochu rasista, což je sice v mé době úplně ok, ale pro jistotu raději děj celé knihy zasadím do období, ve kterém tenhle můj samozřejmý postoj působí jako dobově autentický přístup k ději."

Teď vážně, dlouho jsem nečetl více cancel-worthy knihu. Ne proto, že se do ní autor pokouší propašovat dobový rasismus, který tu ostatně byl a bylo by nezdravé popírat ho, nebo proto, že každá žena, která má tu smůlu, že se v knize ocitne, je unifikovaným sexuálním nástrojem bez mozku, ale prostě proto, že tenhle autorem zvolený vyprávěcí postup nepřináší žádnou hodnotu navíc. Není kontrapunktem k jakékoliv myšlence lyrického subjektu, nesnaží se poukázat na chyby doby nebo jedince, je jen vyprávěcím prostředkem technicky velmi špatně napsaného díla, které pneumatickým kladivem buší do čtvrté stěny a snaží se tak oscilovat mezi několika experimentálními formami, ale nakonec se stává jen upatlanou zpovědí jednoho šovinisty. Teď mi došlo četl tuhle knížku Honza Němec? Určitě by se mu líbila.

Chtěl jsem to takhle velkolepě zakončit rýpnutím do jedné z knih, která mě naštvala snad nejvíc za posledních pár let, ale nedá mi to a ještě se musím vrátit k tomu povšechně vzývanému nihilismu knihy a autora. Ne, prostě to takhle nefunguje. Nemůžete na každé stránce napsat jsem cynik a nihilista a je mi to všechno úplně jedno a čekat, že vám to zbaští úplně všichni, pokud se zároveň na zatraceně doslova každé stránce pitváte jako nevypsaný puberťák ve vlastních pocitech, minulosti, vztahu s otcem, smyslu své existence ve společnosti. Ta knížka je ve skutečnosti příkladem anti-nihilismu.

12.05.2023

Zvláštní obžaloba společnosti formou naprostého mlčení. Dokonalá kritika, kterou ale jako by autor nenapsal ani na řádcích ani mezi nimi. A přesto se nedá popřít, že tam někde je. Někde v nepromítnutých a tím spíše nevyřčených myšlenkách neurotického číšníka i naivně optimistickém přijímání čehokoliv, co přijde, ničím neposkvrněnou Annou. Povrchní společností, o které ale nikdo neřekl, že je skutečně povrchní.
Překladatelka v doslovu přirovnává knihu mimo jiné k Lynchovu dílu. Já bych ale šel ještě dál a dovolil bych si ji (snad trochu povrchně) přirovnat k "dokumentům" Johna Wilsona stejně vnitřně labilního jako autorova hlavní postava, který několika záběry na odpadky uprostřed chodníku zvládne obžalovat i trefně a zároveň vtipně odsoudit společnost za její ztrátu schopnosti komunikace, vítězství byrokratické formy nad lidskostí či pohodlí nad humorem...

1 26.01.2023

Rozhodl jsem se své poznámky z průběhu četby neučesávat a prostě je sem překlopit, autor si s tím taky zas tolik práce nedal, ne?

Starý muž sedí u psacího stroje, vší silou do něj buší a křičí: "tyhlety dnešní technológie, všichni akorát čučí do mobilů!" Přesně tak na mě kniha působí.

Laciná pompézní apokalyptičnost. Sebedestruktivní chování postav vytržené z běžného rámce mezilidských interakcí. Stejné jako v Cosmopolis. A stejně jako v Cosmopolis autor dospívá k závěru, že svět se řítí do záhuby sledován pádem výdobytků moderních technologií. Nejvíc boomer závěr na světě.

To, že věta na první pohled nedává smysl, ještě neznamená, že za ní musí být nějaký hlubší smysl skrytý jen pro intelektuálního čtenáře. Může to být jen plácání, že ano? Proč úplně každá postava pronáší filosofické proslovy jako profesor na univerzitě?

Vlastně to působí, že většině těch věcí, kterým spílá (např. kryptoměna), vlastně nerozumí.

Obraz fotbalu jako náhražky války je možná chytrý, ale moc nefunguje ve chvíli, kdy je zasazen do země, pro níž je export skutečné války do zahraničí jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů.

2 21.01.2023

Kafkův pan K. padající dolů králičí norou… Jen s tím rozdílem, že v Neutěšencích je K. (pan Ryder) vědomou součástí celého šíleného aparátu. Nestojí vně a nesleduje svůj zánik, naopak se alespoň domněle celého cirkusu aktivně účastní, ovlivňuje dění kolem sebe a bez zaváhání, i když občas v polospánku, prochází časovými skoky až k vytouženému Zámku.
Promlouvající postavy se svým vyjadřováním prostřednictvím formálních zdvořilostních obratů pohybují téměř na hranici bezobsažnosti, čtenář je v duchu chytá pod krkem a třepe s nimi, aby z nich konečně vypadlo to, co skutečně chtějí sdělit, a zároveň se klaní neuvěřitelné trpělivosti lyrického subjektu, který šroubované promluvy vyposlouchává a odnáší si z nich sdělení, která ale ve skutečnosti nikdy nezazní. Jakob by měla forma výpovědi napořád dokonale nahradit obsah. (Neděje se něco takového pokaždé s vlnou úspěchu populistických stran, myšlenek a hnutí?) Autor se prostřednictvím popsaných postupů dostává až na samou hranici čitelnosti, kterou ale s až geniální přesností nepřekračuje. I když je čtenář, stejně jako hlavní postavy Tarkovského Stalkera na cestě do Zóny, dokonale ukolébám pomalým vnímáním světa ospalého lyrického subjektu, najednou se rozsype čas i prostor, lyrický subjekt si vzpomíná na detaily z minulosti postav, které potkává poprvé v životě, rozdvojuje svůj vlastní komplikovaný vztah s rodiči mezi sebe, autora (zcela zjevně), postavu syna majitele hotelu…, ztrácí se v nekonečném množství liminálních prostor, snaží se překonat nesmyslnou a uctívanou zeď zjevující se najednou uprostřed města, a pak přichází konec, který je nejspíš nejdepresivnějším positivním závěrem knihy, na který jsem kdy natrefil.

2 21.01.2023

Tak tohle opravdu ne. Psychologická kniha s hororovými prvky? Jaký je proboha rok? Autor za sebou definitivně nechává svůj jazykový talent, který prezentoval v Cobainových žácích, a raději se upatlává béčkovými vyprávěcími postupy na běžícím pásu psaných thillerů. Celý příběh stojí na pitomé a v poslední době zjevně velmi lákavé premise, že násilí je imanentní přirozený stav věci, který musí společnost každou vteřinou potlačovat, aby na těch nejméně očekávaných místech nevystupoval s animálním zadostiučiněním na povrch. A tak to naštěstí není. Nežijeme v korejském seriálu financovaném všepohlcujícím produkčním domem, ani v Rodriguezově noční můře. Lidem nedělá násilí a pritori dobře. Vezmeme-li to v potaz, nedává kniha bohužel vůbec žádný smysl.
Pravděpodobně nejtrapnější je ale ten pokus (který má naštěstí jepičí život) o otevření sociálních otázek prostřednictvím úplně umělého rozhovoru otce a babičky začínajícího na str. 117.
Ano, jsem otrávený a naštvaný. Nejvíc jsem pravděpodobně naštvaný na Argo, kterému jsem věřil, že mě před podobnými slinty svou ediční činností ochrání.

3 26.07.2022

Takhle by se měly psát knihy. A také by se tak měly točit filmy. Ale filmy se tak přecijen točí víc, než kolik se tak napíše knih. Takže i když potřebujeme víc a víc takových filmů, vlastně by se mělo psát zejména víc takových knih... a dost. Úžasná dekonstrukce knihy jako fenoménu. Vítězství metapovídky nad obsahem i formou, které by nikdy nenastalo, kdyby autorka nebyla zjevně téměř neuchopitelně chytrá.
Díky knihám, jako je tahle, stále žije literatura coby umění a prostředek mentálního stimulu. A to je víc než dobře.
...a mimochodem, na rozdíl od těch mých pseudointekektuálních žvástů se kniha čte hrozně krásně, i když možná trochu pomaleji.

8 20.07.2022

Jejda... ta kniha je ale opravdu strašně špatná. Omlouvám se, vím, že se shrnutí většinou píší až na závěr, já to ale ze sebe potřeboval dostat. A teď popořadě. Svým stylistickým výrazem se autor zařadil mezi takové velikány jazyka, jakými jsou Ludlum, Hailey nebo Dan Brown, místy dosahující strhující úrovně rodokapsových příběhů. Ač je kniha zoufale "plot-driven", všechny postavy jsou mírně retardované, aby příběh vůbec fungoval. A to v obou časových rovinách. To jen aby si náhodou někdo nemyslel, že jde o nějakou inteligentní podprahovou kritiku jednoho nebo druhého období. Zmíněná vlastnost ale nebrání například sběrateli fetišů, který celý život tráví u internetových chatů, aby se hravě dostal z bytu, zatímco na něj míří pistolí profesionální zabiják (ano, proboha, v té knize je "profesionální zabiják"!). Dialogy postav jsou na úrovni franchisových superhrdinů hecujících se v multikinech před nelogickou bitvou, ale ještě horší jsou vnitřní monology postav, zejména vypravěče, vysvětlující děj hloupému čtenáři („Věděl jsem, že tohle je moje poslední šance … Velšanovi přestanu být velmi brzy užitečný“).

Práce s reáliemi sice svou otravností připomíná Sofiinu volbu, pravdou ale je, že řadu faktů bylo třeba pokroutit, postrčit či upravit, aby kniha zachovala svou všude zmiňovanou humornou šťávu, která působí spíše jako žaludeční šťáva vylitá ve špatné části zažívacího ústrojí (jak by pravděpodobně řekl vypravěč). Kvalita rozvitých přirovnání v knize by si ostatně zasloužila vlastní článek.

Pro smíření se s dějem musí čtenář přijmout premisu, že každý potřebuje teď hned souložit, pokud zrovna někoho nemlátí do hlavy. Popsaný sexuální akt pak nemá jiný smysl, než další nepatrné posunutí děje. Žádnou katarzi, žádnou filosofii. Vrátíme-li se k postavám, nelze nezmínit freak-show jednoaktových bytostí, u nichž je jedna (humorná?) vlastnost vždy vypíchnuta tak, že potlačuje jakékoliv jiné potenciální projevy lidskosti. Namísto Millicent, Battla (komorníka), ale i místo Juliema by mohly v knize figurovat vtipně natřené věšáky na kabáty a výsledek by byl stejný.

Na závěr bych chtěl poděkovat Benjaminu Slavíkovi, který mi hned po dočtení knihy svým závěrem poskytl kladnou odpověď na otázku, jestli v dohledné době budu číst něco ještě horšího.

08.05.2022

Až mi v mé často zpomalené hlavě dojde jiný důvod, proč se pan Pip pokaždé zachová jako všechny ohrožující pitomec, než pro účely posouvání děje vpřed, pokusím se znovu zvážit své hodnocení. Celá kniha nepřekročí stín bílého muže Darwinova typu píšícího o problémech "jakýchsi" domorodých kmenů. Nenávidím samoúčelné násilí a přestože autor popisuje události naprosto příšerné, jeho zvolená vyprávěcí metoda je naprosto bez literární hodnoty a není ničím jiným, než prvoplánovým útokem na city čtenáře. Na ty city, které se nepodařilo příliš pohnout dojemně naivní paralelou s klasickým dílem literatury staré Anglie.

21.01.2022

Krátká esej o vlivu lidí na sebe navzájem. Brutálně přímočará i přes to, že rozpad hlavního páru je sledován v podstatě v náznacích jako vedlejší linka té "skutečné katastrofy", která ale popravdě není v knize tím nejdůležitějším.
Z pohledu celosvětové literatury je podle mého názoru univerzitní román, ať už klasicky humoristický nebo ten nad budoucností protagonistů čistě lamentující, lehce vyčpělou oblastí i tématem. Na druhou stranu na sto stránkách autor nestihl příliš klišé tohoto žánru využít, a tahle má poznámka je tedy spíše takovým šťouráním pro šťourání...

21.01.2022

Knížka, které toho nejde příliš vytknout, ale také toho na ní příliš vyzdvihnout. Z celého vyprávěcího postupu je cítit určitá sterilita, jako kdyby knížka vznikla spíše pro splnění edičního plánu než uměleckou seberealizací autora. S tím je ale spojen i zdánlivě positivní fakt, že se čte příjemně, jednoduše, odsýpá... Představuje tragické zápletky, ale neuchyluje se k hysterii. Což oceňuji ještě víc než nepřítomnost potřeby systematického deskriptivního výkladu děje. V jedné větě tak postavě staví na stůl koktejl, který postava hned v další větě odkládá dopitý. Na čtenáři je domyslet si, co si postavy během pití řekly, nebo spíše neřekly, a jaký to má dopad na vývoj děje. Autorka nemá tendenci nic zásadně vysvětlovat, zároveň ale bohužel nenechává nic otevřené. Fantazie čtenáře je tak zaměstnávaná zásadně doplňováním děje, ale nemá přílišný prostor k jeho rozšiřování. Na to ho kniha drží příliš pevně za ruku.
Co by se snad přeci jen vytknout dalo, je jistá genderová nevyrovnanost postav. Zatímco ženy posouvají děj v rámci svého plnohodnotného vnitřního světa vpřed, muži jsou jakýmisi samoúčelnými figurkami při nejlepším neschopnými ovlivnit svět kolem sebe vlastní vůlí, v horším případě hraničícími se schematičností. Kdyby autorka všem svým postavám přiznala alespoň trochu vlastní mentální kapacity k jakékoliv iniciativě, nejspíš by se tu muselo mluvit o velmi dobré knize.

21.01.2022

Podle mého významná kniha o bezvýznamnosti. Milan Kundera zakázal celému světu, aby ho vykrádal, a naštěstí se toho zákazu drží i on sám. V roce 2013 proto představil namísto románu jen lehké jazykové cvičení o těžkých otázkách.

2 11.10.2021

Jako, prostě... wow. Já fakt nevím. Chtěl bych toho o té knize napsat hrozně moc, ale jednoduše nemám slova. Ta kniha má prostě všechno, vlastní jazyk, originální obsah i formu, katarzi, prospektivní přesah i historický přínos. Prostě si to přečtěte, protože tohle je fakt dobrý. Ne "myslím si, že je to fakt dobrý," tohle fakt dobrý je.
Argo neomylně válí v jedné z nejlepších, i když teritoriálně omezených, edic na českém trhu a paní Žantovská má můj obdiv, i když si to musím přečíst ještě jednou v originále.

10 11.10.2021

Bez nadsázky lze říct, že Toni Morrison tímto dílem pokračuje v tradici velkých amerických autorů minulého století. Spisovatelka je daleko za hranicí pouhého mechanického naplnění očekávání konkrétního literárního směru, naopak vytváří vlastní cestu, nabízí k přečtení knihu, která je projevem tak velkého talentu, že diskusi, zda má text skutečnou literární kvalitu, lze v podstatě bez dalšího přeskočit a rovnou se posunout k otázce, jaký potenciál má dílo pro nadcházejících sto let literatury. Nic z toho neznamená, že knize nelze přiřknout jednoduché škatulkující nálepky. Kniha je politická, sociálně kritická, výrazně z ní vystupuje postmoderní práce s časovými rovinami, abstrakcí i introspekcí… a ano, jde o černošskou literaturu. Autorka dokázala něco, co se dnes zdá takřka nemožné, předložila rasovou otázku brutálně avšak zcela bez patosu, všudypřítomně ale bez jediného zmínění barvy pleti, přímo z dotčeného kulturního středu a při tom ve formě vysoké literatury zaměřené spíše na malý okruh náročných čtenářů. Jestli se čtenář ztratí mezi vzpomínkami a přítomností, jestli nepochopí, proč na nádraží zbili toho muže cestujícího se svou manželkou, autorka je o něj ochotná raději přijít, než aby se snížila k nějakému coelhovskému vysvětlování pro hloupé. Tím vším se ta poslední nálepka stává obsoletní. V případě Domova je totiž jedno, jestli je autorem běloch, černoch, žena nebo muž. Nejde o aktivistického A. Jafu, ukazujícího hystericky křičícím prstem na americký apartheid, nejde o pouhou artovou část BLM hnutí ani o sofistikovaný rozbor rozpadu společnosti v poválečném kapitalismu, jde v první řadě o umělecky neocenitelný počin. A právě tím podle mého názoru autorka doručí veškerá svá zamýšlená sdělení nejefektivněji.

5 14.03.2021

Kdo se pročetl až do druhého dílu Proustovy heptalogie, pravděpodobně překonal zděšení z jeho megalomanského přístupu k tvorbě textu, zarputilému párování vnitřních pocitů s jejich vnějšími projevy a hlavně se sžil s persistentní nutností utlouci asociálního sebeneurotizujícího protagonistu příběhu a má konečně prostor nerušeně si užít genialitu autora samotného.

Coelho zbavený toho mazlavého přeslazeného nic, možná trošku Faulkner pro pseudointelektuály, bojující s jinými sociálními předsudky na o sto let novější frontě. Pochopil jsem, že autor rád vyvrací své výhradní zařazení mezi queer literaturu. Je ale těžké v tom celém najít nějaký zásadní umělecký přínos a pokusit se posunout tak knihu mimo tuto omezující škatulku. Tím nechci říct, že je kniha zbytečná. Je to politické dílo bojující s problémy, u nichž doufám, že je globalizace sama postupně vytlačuje ze společenských kruhů. Na poli umění ale kniha přináší neodpustitelně málo. Spoustu hysterie, jen slabý vhled do vnitřního světa postav, samoúčelně destruktivní jednání a ještě destruktivnější osud, spoustu velkých básnických přirovnání o nervózních světlech, šeptajících stromech a tmách přesných jako klíčové dírky, která postrádají jakýkoliv smysl, a několik laciných příslibů intelektuálna uspokojujících čtenáře šťastné, že nad knihou nemusí příliš přemýšlet (Mary a Magdaléna, jako vážně?).

4 17.10.2020

Tři roky jsem odkládal napsání této recenze na moment, ve kterém si budu moci v klidu sednout a objektivně a strukturovaně popsat, jak moc, a hlavně proč, je tato knížka neuvěřitelně špatná. Vzdávám se naděje na takový počin a než můj mozek milosrdně zapomene všechno, co se nachází v útrobách téhle knihy, neuspořádaně a bez ambic nestranné akademické analýzy zkusím pod sebe sepsat alespoň výkřiky, které museli poslouchat všichni mí blízcí, než jsem se tímhle zvěrstvem prokousal.

Tahle kniha není roztomile arogantní zpovědí velkého spisovatele hemingwayovského ražení, jak se nás autor a slepá kritika pucující nepokrytě jeho boty snaží přesvědčit, tahle kniha je sebeukájející demonstrací sebechvály, sebezbožňování, zveličování a hlavně čištění vlastního morálního obrazu ve snaze zakrýt křivdy předchozích neúspěchů a negativních kritik. Místo arogantního uvědomělého Hemingwaye opíjejícího se v Andalusii dostává čtenář do ruky z mrtvých téměř-vstanuvšího Viewegha vytahujícího se se svým dálkovým ovládáním zahradního zavlažování.

Opravdu to nefunguje tak, že když autor dvaasedmdesátkrát za minutu zopakuje, že mu nezáleží na úspěchu, a že píše hlavně pro sebe, stane se omílaná floskule pravdou. Opravdu to nejde, půl knihy opakovat, jak někomu nikdy nezáleželo na cenách a druhou půlku knihy vypočítávat všechny ceny, které autorovi nebyly neprávem přiděleny a předpokládat, že čtenář je dostatečný pitomec na to, aby přehlédl hořkost, s jakou autorovi na těch cenách nezáleží. Autor, který musí napsat knihu, ve které popisuje, jaký je, vyplakává se z nepochopení okolním světem, ale vysvětluje, proč zachování jeho vlastních vysokých hodnot stálo za takové břímě, je pateticky smutná figurka literární scény vhodná nanejvýš k podložení kývajícího se stolu.

Nemohl si to po sobě alespoň přečíst, než to poslal do světa vydělávat peníze? Kdybychom z knihy vynechali všechna místa, která si navzájem odporují, byl by z ní celkem příjemný sloupek...
Str. 38: Upřímně řečeno jsem ani jedinkrát nezažil, že by psaní bylo něco nepříjemného.
Str. 36: ...vědomí, že jeho psaní nebylo příjemné skoro vůbec. Takový text se mi prostě nepsal dobře...

Stylistika obecně je jednoduše příšerná. Tady je ale třeba obrátit se zejména k překladateli, coby druhé bestiální stvůře živící se na pláči naivních čtenářů. Umí ten člověk vůbec česky? Slyšel někdy pojem vyšinutí z větné vazby? Opravdu si myslí, že pojmy jako "jsem za to rád" (str. 207) jsou vrcholem překladatelské práce? A tou všudypřítomnou spojkou "a" (nebo v tomhle případě částicí?) spojuje jednotlivé věty sám autor nebo jde opět o perverzní oblibu překladatele? Já vím, zase Hemingway...

Osobně si myslím, že edice světové i klasické literatury Odeonu jsou z velkých v současnosti vycházejících edic těmi nejlepšími. Nemohli ale v tomto případě zaplatit dvě hodiny korekturní práce, aby někdo doplnil alespoň všechny chybějící čárky?

A v neposlední řadě, uvozovky, kurzíva, závorky a pomlčky na jedné stránce, na které není jediná přímá řeč? Chápu, že je nutné rovnoměrně opotřebovávat i ta méně používaná razítka v tiskařském stroji, ale i takový ekologický a bohulibý účel má podle mého své hranice.

1Q84 byl zásadní red flag v mém dříve velmi positivním vztahu k tomuto autorovi. Tahle věc byla definitivním rozchodem.