000nugatovej komentáře u knih

Když jsem četl poprvé na počátku 90. let, myslel jsem si naivně, že jsme už to vše zažili v socreálném hávu a že je to za námi. Není: světu stále reálněji hrozí totalita. I u nás v současnosti vidíme, že bílé je vydáváno za černé a opačně, vidíme vykrádání jazyka ... Opojení mocí pro moc je stále obrovské... Stále aktuální čtení!

39 04.11.2020

Čteno nesčetněkrát. I nyní po letech jsem se znovu ohromně bavil. A zároveň jsem s překvapením zjistil, že je to nejen laskavým humorem, ale i jiskřivou Barborou. (Stále uvažuju nad tím, kolik je v tom popisu rodícího se vztahu třicátníka k dokonalé sportovně založené moderní dívce parodie na červenou knihovnu a kolik přirozeného citu.)

28 30.07.2023

Když přijmete tu poklidnou atmosféru (to, že ji umí Towles vyvolat, vím už z Pravidel zdvořilosti), když se oddáte pomalému čtení s vychutnáváním jednotlivých epizod a vět, potom vás tento román okouzlí. Jako by vás chtěl přesvědčit, že i v omezených podmínkách může člověk přijímat život s grácií a nadhledem. "Neboť i když vám život zabrání hnát se za vašimi sny, nakonec se za nimi stejně vydáte." (str. 344). Neboť "V životě totiž nezáleží na tom, jestli nám někdo zatleská, důležité je, zda se odvážíme vykročit vpřed, i když jsou vyhlídky nejisté." (str. 394). A Alexandr Rostov prožívá přes nepřízeň osudu příjemné dny se svými hotelovými přáteli, s ženou štíhlou jako vrbový proutek, s malou Ninou a pak s její talentovanou dcerou, a to bez ohledu na pádící (a krutou) historii za zdmi hotelu, která v protikladu se stoickou moudrostí hlavního hrdiny dělá z lidí plných nadějí a plánů ("světlušek a větrníků") ty, kdo na otázku, kam mají namířeno, bez sebemenšího zaváhání odpovědí: "Záleží na tom?" (str. 382)
Moc příjemné čtení...

24 24.10.2021

Nějakou dobu jsem nevěděl, jak tu Knihu číst. Jako filozofickou environmentální/holistickou Reflexi? Vždyť je v ní plno skvostných Myšlenek. Jako trochu podivnou Detektivku? Vždyť je v ní plno zvláštních Vražd. Teprve posléze jsem pochopil, že Klíčem, který mi ji otvírá je Humor! Já bláha, chce to číst pozorně: vždyť už první Věty ho predikují: "Jsem už ve věku a také ve stavu, kdy si pokaždé před usnutím musím dobře umýt nohy, pro případ, že by pro mě v Noci přijela sanitka." (str. 11) A asi nechtěně aktuální, kde jsem se popadal nad tou Ironií za Břicho: "Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám." S tímto Klíčem jsem pak s labužnickou chutí dočetl a přijal i s nečekaným Závěrem

To, jo. Nicméně mi to nedá, abych nevybral několik dalších skvostných Myšlenek. Nejdříve o Komunikaci: "Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovednosti mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky." (str. 32/33).

A další v Pořadí, jak jdou za sebou v Knížce: " … smrt může být dobrá, spravedlivá, jako dezinfekční prostředek, jako vysavač." (str.16) "Vězení není venku, ale uvnitř každého z nás. Možná bez něj nedokážeme žít." (str. 40) "Nejlepší způsob, jak se zbavit nočních můr, je převyprávět je do záchodové mísy a pak spláchnout." (str. 111) "Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje." (str. 212)

24 26.05.2019

A znovu, ač čteno po několikáté, se dobře bavím. Ta rozmarná historie je rozkošná.
Poklidné líné léto a v něm najednou jako blesk: "Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz!" (str. 121) A taky lákavá Nezválková - "její otec, jenž byl veliký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně." (str. 51) To náhlé vzrušení, neboť "Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé." (str. 16) A to vše neopakovatelným spisovatelským jazykem, kde na nás pomrkávaje Vančura "na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé." (str. 21)

22 22.11.2020

Ta kniha si mne ochočila.
Vždy, když ji čtu, vnímám, jak je jiná, než jsem si ji pamatoval. Ve vzpomínkách je toho víc než v samotné knize - aha, ty vzpomínky jsou ten slon v "klobouku", jsou ten beránek v krabici. Ano, i já jsem byl dítětem a zbytky toho dítěte ve mně občas hovoří a naslouchají ...
Čekám, že ten malý princ jednou přiletí i za mnou ...

20 27.08.2022

Přečteno podruhé. O to více vychutnávám využití druhotných textů, které zvyšují autenticitu příběhu. A to tak, že je těžké rozlišit, kde je hranice mezi fakty a autorčinou fabulací. Tučková umí psát!

19 19.05.2019

Matně si vzpomínaje, jak jsem před lety tuto knihu četl zejména jako podobenství o tom, že děti nejsou samy schopny bez vedení dospělých žít podle rozumných pravidel, jsem byl připraven hodnotit třemi, maximálně čtyřmi hvězdičkami.

Ale nakonec se mé chápání tohoto románu vylouplo jinak. Začal jsem ho vnímat jako souboj dvou principů zosobněných v ústředních postavách knihy. Ralph (ne dokonalý, vždyť i on se rád přiživí na všeobecné nechuti vůči Čuňasovi) se svou lasturou je zosobněním rozumu, vytváření a vyžadování pravidel a podpory vcelku svobodné diskuse. Jack naopak zosobňuje živočišnost a divošství, vytváří chaos bez respektu k druhým, který překonává svým nevybíravým osobním diktátem. Zprvu to vypadá, že nemá mezi chlapci šanci. Jenže pak, když se objeví obluda, se vše změní. Iracionální strach před neznámem mu napomáhá. A nezastaví to ani Simon, který odhalí reálnou podobu obludy. Skryté pudy jsou uvolněny, civilizační záklopky padly, začíná nadvláda zla. Tohle čtení je dnes tak aktuální, že si kniha zaslouží mé maximální hodnocení.

Velký příběh vyprávěný na několika stranách prostým jazykem. To největší je holt prosté a přirozené. (Ostatně, všimli jste si, jak se vedle lidskosti a velikosti přírody najednou staly války zuřící v údolích něčím druhořadým a nicotným?)
Ve vydání, které jsem četl, bylo vyznění knihy zesíleno líbeznou výtvarnou výbavou P. Čecha.

15 01.05.2017

Čteno poixté.
Jasně Řehořova proměna je hrůzná. Nejen tím, jak se postupně k němu staví pragmaticky založená rodina, ale i tím, jak svou proměnu sám vnímá, jak je stále více jak svými projevy, tak - a to je ještě děsivější - i myšlením jaksi broukovatější.

14 11.03.2024

Tyhle povídky mne baví - o čem jsou, jak jsou napsány, jak jsou vystavěny ... A navíc se mi při čtení zdálo, že se jejich kvalita stupňuje k té poslední, úžasné, hm, možná si na tu jejich bizarnost čtenář postupně více zvyká. Z tohoto pohledu ho pak mrzí, že nenásledují povídky další...
Takže se teď těším na další Tokarczukovou!

14 01.10.2021

"Ale přišla chvíle, kdy jsem pochopila, že se nemohu déle obelhávat, že jsem živý člověk, že nemohu za to, že mne Bůh stvořil k lásce a k životu." (část třetí, v mém vydání str. 336).
Proč vlastně člověk čte klasiky (ačkoliv už vlastně nemusí)? Toto Tolstého dílo dokazuje, že to stojí za to, přestože díky vzdělání vlastně známe děj i jeho vyústění. Přesto nás ta kniha stále provokuje. Nakolik je vinna samotná Anna, nakolik její manžel, nakolik Vronský? A je vůbec někdo vinen? A nakolik je Kitty naivka? Proto je protipólem Anniným?
A čtenář vychutná i klasický styl i některé epizody. Nejsilněji na mne zapůsobilo setkání Anny s devítiletým synem, pobavil jsem se nad sporem Levina se stavitelem ohledně jejich schodiště …
Prostě pro mne i v XXI. století stále čtivé

14 05.01.2019

Již potřetí jsem si nechal vybubnovat od Oskara Mazeratha jeho životní osudy
I potřetí to stálo za to – Oskar na svém plechu totiž vybubnovává nejen zvuky, ale i vůně a obrazy. Z těch nezapomenutelných třeba obrazy čtyř kašubských sukní, koňské hlavy plné úhořů, děsivé karetní hry na polské poště, šumáku, který pomohl Oskarovi objevit možnosti jeho třetí paličky, jeptišek odlétajících k nebesům, rozevřeného odznaku nacistické strany, cibulového pláče osvobozujícího od zaschlých vzpomínek ... A další a další.
Vždycky, když jsem tuhle knihu četl, mi Oskarův bubínek přibubnoval i chuť na další Grassovy knihy. Pro mne je však Plechový bubínek pořád z Grassových děl knihou nejchutnější.

14 29.04.2017

Třetí velký román Kateřiny Tučkové - třetí výlet do nedávné a přesto méně známé české historie. Čtenář vnímá, kolik péče mu autorka věnovala. Náročná a kvalitní četba.
Nicméně musím souhlasit s výhradami v komentáři Lenky4. (Ovšem podobně - dle mne - nadbytečné motivy se objevily i v těch předchozích románech: ve Schnirch motiv incestu, v Žítkovských bohyních motiv lesbické lásky ...)

13 04.12.2022

"Ostatně nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev." (str. 15) A stejně jako Vančura smýšlí jeho kníže: "Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!" (str. 58) A nevadí, že je svými povídačkami Baron Prášil. Megalrogov je plný slov a bujarého života, který je v kontrastu s unylými hosty zámečku Kratochvíle. Mám podezření, že Vančura kromě Prášila a mladých hrdinů své knihy koneckonců straní i svému vypravěči, šejdířskému knihovníkovi Sperovi, neboť "... je čas chlemtati z dlaně." (str. 258)
Jak rád chlemtám z Vančurovy vinice...

13 07.06.2021

Je to tak. Žert mne znovu oslovil, ač čten počtvrté.
A zase jinak. Jinak než ve čtrnácti, kdy jsem tu knihu dostal a kdy mne nejvíce vzrušovala romantika vztahu s Lucií, ale i cynismus vztahu s Helenou. Jinak než později ve zralém věku, kdy jsem příběh vnímal přes prizma politických filtrů. Dnes ho čtu zase jinak. Specifičnost té šílené doby se přelila do obecného lidského údělu: nyní mne spíše zarmucuje (a kupodivu i trochu sladce) ta nejistota života, kdy život přináší něco jiného, než jsi očekával, kdy tě dennodenně překvapuje, kdy uhání vpřed a ty mu pomalu přestáváš stačit,

12 10.12.2023

"Muži voní větrem a ženy kouřem jizeb. ... A v každé krvince jejich žil jest nejasné vzpomínání křivd minulých a palčivé vědomí křivd dnešních, a v každém jejich nervu jest divoká touha po svobodě." (227. str.) Mýtotvorný Olbrachtův jazyk vytvořil z příběhu o prachsprostém vrahovi a loupežníkovi mýtus, který může být v době nesvobody živorodou inspirací (viz stejnojmenný projekt sourozenců Ulrychových nebo úžasná Uhdeho provázkovská Balada pro banditu).

12 08.09.2020

Čím to, že i při třetím čtení (v průběhu osmi let!) se mi tahle ponurá kniha líbila? Čiší z ní smutek a tíha života. Přes všechny prohry oba hrdinové, kteří v sobě komplikovaně nesou svou osobní tragédii z dětství a zároveň své duševní i tělesné handicapy, svůj osamělý život jaksi (ač těžce) zvládají. Je mi jich líto, zároveň jsou mi svou lidskostí sympatičtí. Giordanovi se podařilo namíchat ve své prvotině skutečně neobvyklou směs pocitů.

12 12.06.2017

Připadá mi vlastně odvážné napsat takový román.
Tohle psaní k tématu tolik v literatuře zpracovávanému by mohlo svádět k banálnostem, trivialitě... a on se do toho pustí intelektuál moderní doby! (Možná proto ty intertextuální vložky a různý vložený "odpad". Možná proto ty čtivé, ač podrobné, topografie srdce - v Brně, v Krakově...) Je to román nejen o lásce, ale také o psaní. Provokující je hrana mezi autobiografickou skutečností a spisovatelskou fikcí. Kde ve skutečnosti ta hranice je? A taky: Co jsem ty a co jsi já? (Ta hra připomíná vypravěčství v 2. osobě v Dějinách světla.)
Čtivé, odvážné, lepší, než jsem očekával...

11 24.01.2022

""Čím chceš být, až vyrosteš?" "Laskavým člověkem," řekl chlapec."
A mně nezbývá než souhlasit s Elizabeth Gilbertovou: „Svět, ve kterém musím žít, je tento. Ale svět, který toužím obývat, je ten, který vytvořil Charlie Mackesy. "

11 13.10.2021