Konec starých časů

Konec starých časů
https://www.databazeknih.cz/img/books/98_/98072/konec-starych-casu-98072.jpg 4 182 182

Děj se odehrává těsně po první světové válce na zbytkovém statku se zámečkem Kratochvíle. Mezi novodobou agrární smetánku tu přijíždí ruský emigrant Megalrogov, který v prostředí poválečných zbohatlíků vystupuje v roli moderního barona Prášila. Základní téma příběhu, svár starého a nového světa, posloužilo nejen jako živná půda pro vznik nejrůznějších komických situací, ale - a především - jako příležitost pro ověření Vančurova jazykového a vypravěčského mistrovství. Není proto divu, že také tato, s jasným tvůrčím sebevědomím psaná próza se roku 1989 stala Jiřímu Menzelovi námětem pro filmové zpracování.... celý text

Přidat komentář

fruitbueno
23.03.2024 3 z 5

Mít očekávání se nevyplatilo, do Vančury se mi dlouho nedařilo začíst a to nevěstí nikdy nic dobrého. Cením si jako vždy nádherného poetického jazyka, umně popsaných postav, kterých bylo ale hrozivě moc. Často se slily v jedno a co hůř, byly mi jedno...

radimch
21.03.2024 5 z 5

Nádherná čeština, atmosféra starých časů. Velmi dobré.


Kopta
15.03.2024

Audio ČRo: Jedna z těch klasik, kterou vím, že jsem viděl jako film, kde mi to moc nevadilo. Kniha je náročnější a méně rozeznatelná.

Isew
10.03.2024 4 z 5

Vladislav Vančura měl velmi specifický jazyk. Krásný, košatý, malebný. Nejen kvůli příběhu na vás dýchne kouzlo starých časů. Samozřejmě nelze nesrovnávat s výborným filmem. Kniha je jiná, ne tak uhlazená. Film je milý a nenáročný. V knize jsou pasáže, které jsou znepokojivé. Také je v knize víc postav a někdy je tam opravdu přelidněno. Při čtení mě stále napadalo, jak asi dopadli velkostatkář Stoklasa, advokát Pustina, Lhotovi, sedlák Charousek a další v poválečném uspořádání, kdy se k moci dostali komunisti. Který z nich by asi skončil v komunistickém lágru a který by se stal nadšeným komunistou?

R47
03.03.2024 3 z 5

Mně tahle podivná kombinace komedie dellarte a barona Prášila nesedla. Postava knížete je fantastická, opředená tou správnou dávkou tajemství a záhady, sympatická, a přesto iritující. Taky ta satira na nové pořádky je dobrá. Ale v příběhu je strašně moc postav a vztahy mezi nimi se mi těžko sledují. A největší problém mám s vypravěčem, není pro mě zajímávý, spíš mě rozčiluje. A podzápletka s rozprodejem knih mi přijde zbytečná. Menzel z toho dokázal udělat geniální film. Nejsem nějaký jeho úplný fanda. Když to ale srovnám s předlohou...

KatkaLas
25.02.2024 5 z 5

Vančurův styl mi moc nesedí, jeho knihy se mi čtou velmi obtížně, přestože jsou napsané krásným jazykem, neumím ho ocenit. U téhle knihy se ale něco zlomilo. Četla se mi dobře. Líbilo se mi místo i doba, do níž je příběh zasazen, vedla mě ke zjišťování nových informací, nastudování si o té době něco víc. Líbily se mi charaktery a jejich vykreslení. Podle mě je to Vančurova nejlepší kniha, byť není moc známá.

ddkk
26.12.2023 5 z 5

Popasovat se s Vančurou není jen tak. Musím souhlasit s mol378, ano, k Vančurovi se musí dospět. Pro mne je jedním z nejskvělejších českých spisovatelů všech dob. A Konec starých časů miluju a jsem moc ráda za film Jiřího Menzla...Vančurovi evidentně rozuměl...

MaláAnčí
11.08.2023 4 z 5

Kdo si nezvykne na Vančurův styl psaní (minimální interpunkce, dlouhé rozvité věty, archaismy..), Konec starých časů mu nepřijde právě vhod. Přečetla jsem ji jenom kvůli tomu, že zbožňuju filmovou verzi a vždycky dávám Vančurovi šanci. Nicméně podruhé se k ní nejspíš nevrátím.

Carlita.cte
15.12.2022 5 z 5

S Vančurou je to jako s hořkou čokoládou: stačí ji vychutnávat po kouskách. Ani Vančuru proto nedokážu číst na jeden zátah, ale užívám si jeho krásného (a nenapodobitelného) jazyka po malých troškách. Občas ani na několikáté přečtení nepochytím smysl, ale tak to asi s Vančurou je a občas zkrátka budete přemýšlet, co tím chtěl říci a jestli si zrovna tohle slovo prostě nevymyslel.
.
Čtenářsky jsem k němu dospěla a dokážu si ho vychutnat. Stejně jako tenhle lehkým perem psaný příběh o novodobé agrární smetánce po první světové válce a jednom kouzelném pábiteli. Josef Abrhám (ve stejnojmenném filmu) jako kníže Megalrogov si vás prostě získá svojí nespoutaností, divokostí a konec konců i svým "prášením".
.
Co ve filmu nenajdete (bohužel) je pasáž, kde sluha Váňa vypráví o tom, jak nalezl knížete Alexeje. Mrazivé vyprávění o brutálních bojích v Rusku, vraždění nevinných civilistů i vraždě vlastního důstojníka. Tato pasáž rozhodně není oslavou Ruska a komunismu.... A co je myšleno oním "koncem starých časů"? Na to si každý čtenář musí přijít sám.

ZaS
15.04.2022 5 z 5

Po téhle knize sáhnu vždy, když na mne jde smutek, a nikdy mě nezklamala. Nota bene stejně jako všechny Vančurovy knihy. Nádherná čeština, poklidný děj a v tomto případě i ta krásná nostalgie. Balzám na duši.

Sarq
25.03.2022 5 z 5

Příbeh z dob mladé republiky, kdy zámek Kratochvíle je v národní správě regenta Stoklasy. Rád by byl jeho majitelem a ačkoliv je správcem, nechová se podle toho. Žije si životem šlechtice, kterým není, pořádá hony a nestará se, že mu v lesích, které má ve správě, kradou zdravé dřevo. V možnosti koupit si zámek mu pomáhají advokát Pustina (miluje Stoklasovu dceru Michaelu) a Jakub Lhota (jehož syn také miluje Michaelu). Oba mají dlouhé prsty v politice, ale víc než o Stoklasovy zájmy jim jde o vlastní prospěch. A tak když se na scéně objeví skutečný šlechtic - kníže Alexej Megalrogov a začne si s lehkostí a nadhledem vychutnávat pohostinnost Stoklasy na zámku, leckomu tím jde na nervy. Co na srdci, to na jazyku, žádná diplomacie. Každému řekne do očí (dříve či později) co si o něm myslí. A navíc ta nádherná Vančurova čeština:
"Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod penzí. ... Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břídile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů! Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí?"
Tohle je jedna z knih, které čtu s chutí opakovaně. Krásný podzimně-zimní příběh. Děj knihy se odlišuje od filmu, jak větším množstvím postav, tak i časovou délkou příběhu.

Sandik
07.03.2022 4 z 5

Vančurův jazyk je i zde košatý a důmyslný. Ve filmovém podání příběh působí bezstarostně a rozmarně. Jeho děj je satirou namířenou vůči buranským zbohatlíkům, racionální době jež odhazuje tradice jako nepotřebnou veteš a také vůči partajním hrátkám, v nichž jde především o to jak druhého využít k vlastnímu prospěchu nebo naopak jej ze stejného důvodu elegantně dostat ze hry. Naproti tomu kniha je, ač se to zpočátku nezdá, daleko zásadnější existenciální výpovědí o lidském životě a jeho tragické bezvýchodnosti. Kníže Megalrogov je v závěru líčen ne jako šibal ale jako ztroskotanec, byť ne bez stopy obdivu. Pod rozmarnou slupkou krásného jazyka a vytříbených obrazů najdeme i zde smrduté bahno a přehořkou žluč. Tak jako u Vančury téměř vždy... Celkový dojem: 80%

000nugatovej
07.06.2021 4 z 5

"Ostatně nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má býti tak vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev." (str. 15) A stejně jako Vančura smýšlí jeho kníže: "Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!" (str. 58) A nevadí, že je svými povídačkami Baron Prášil. Megalrogov je plný slov a bujarého života, který je v kontrastu s unylými hosty zámečku Kratochvíle. Mám podezření, že Vančura kromě Prášila a mladých hrdinů své knihy koneckonců straní i svému vypravěči, šejdířskému knihovníkovi Sperovi, neboť "... je čas chlemtati z dlaně." (str. 258)
Jak rád chlemtám z Vančurovy vinice...

laepus
15.11.2019 2 z 5

Výš to prostě nejde. Když už máme tu pětibodovou stupnici, proč ji opravdu nevyužívat v celé její škále, když se mi některá kniha příliš nepozdává, nebo (v tomto případě) snad až nelíbí... A to ty dvě jsou tady spíš ještě jen z úcty k dokonalému filmovému zpracování. Jakoby Menzel uměl z nečitatelných předloh vytvářet nesmrtelné komedie - jediné chvíle, kdy jsem se u knihy alespoň pousmál, byly ty, kdy to přesně kopírovalo děj filmu či promluvy postav. Jazyk tady není až tak šílený jako v Rozmarném létě nebo v Markétě Lazarové, proto čtení nebylo vyloženě utrpením - jen mě to děsně nebavilo. Opravdu mohu s klidným srdcem říct, že tímto s Vančurou definitivně končím. Je mi líto.

Kuža007
06.11.2019 5 z 5

Stejně jako film, úžasné.

mol378
29.07.2019 5 z 5

K Vančurovi člověk musí dozrát, aby porozuměl úžasnému humoru, s jakým píše, a aby se úspěšně popasoval s jazykem, který vyžaduje soustředění a vychutnání si. Vančura rozhodně neklouže po povrchu a cele vás pohltí, neslyšíte, nevidíte, žijete v tu chvíli na Kratochvíli! Geniální, nadčasové, jako celé jeho dílo, přitom knížka z těch jeho vedle Rozmarného léta asi nejčtivější.

Magrata15
20.06.2019 3 z 5

Kniha se mi četla těžce s ohledem na to, že jsem první viděla film s úžasnými herci a velmi vtipnými scénami, které jsem v knize nenašla. Nevím, jaký by byl můj názor, kdybych film neviděla.

InaPražáková
26.04.2019 5 z 5

Změšťáčtělá Kratochvíle přitahuje lidi nového věku, rozumné, opatrné, lidi, kteří mluví tak, aby si nikdy nezadali. Vpád plukovníka s pochybnou minulostí a šlechtickými mravy, divoce přímočarého pábitele, který je cítit člověčinou, ukáže, na jakých vlažných úřednických povahách stojí ta nová doba. Otočí jim život vzhůru nohama, vzbudí v nich naděje, kdo chceš, nauč se žít, kdo ne, posmívej se.
Přenádherná čeština a lehký vtip, navíc krásná figura Spery, který pětkrát za hodinu změní stranu, ale vždycky si to umí omluvit, upřímně se těší z přímočarosti, pokud se ho zrovna netýká, usilovně intrikuje, aby zůstal v suchu, nedá se mu věřit, ale pro všechno má pochopení a neudrží si předsudky (nýbrž je střídá). Vesele podaný smutek po starých časech, které okouzlují, ale je na nich přece jen spousta chyb. Ve výsledku snad jemně podaný návod, jak neohýbat záda a netrápit se, když není čím.

Mirka2778
24.02.2019 3 z 5

Vypravěčem příběhu je Bernard Spera, knihovník zámku Kratochvíle.
Děj se odehrává po vzniku Československa, po zrušení šlechtických titulů a výsad, po ruské revoluci.
Když se správy zámku i panství ujímá namísto vévody Průkazského regent Stoklasa, chybí mu potřebné znalosti i respekt zaměstnanců, kteří se těžko přizpůsobují nové situaci.
Do toho se na zámku objevuje a doslova usazuje ruský kníže Alexej. Nikdo o něm mnoho neví, někteří ho mají za Barona Prášila, jiní rovnou za podvodníka a ostatní jsou jím okouzleni.
Knížka obsahuje kromě těch hlavních i mnoho postav vedlejších, ale často tak nevýrazných, že jsou lehce zaměnitelné. Také Sperovo vyprávění mi přijde chaotické. Přeskakuje od postavy k postavě, v názorech také kolísá tam a zpět. Na některé postavy pohlíží až neobjektivně pohrdavě.
Vančura byl mistr slova. Knížka má svůj půvab, ale zub času ho přece jen už nahlodal.

ZuzziŠ
06.06.2018 3 z 5

Možná proto, že znám "svého" knížete, možná proto, že stále ve mně doznívá jemnost Rozmarného léta, možná proto všechno mě ta knížka neskutečně nudila. Krásné napsaná, avšak prapodivný vypravěč, a kníže (pro mě) nedostatečně barevný a plastický, ostatní postavy bez šťávy a energie...

PS: moje stá kniha na databázi knih!