Plechový bubínek

Je to nádherné, krásně napsané, vybroušené a především silné. Je určitě v top ten knih, které jsem v životě četla.

Absurdní a cynické. Ještě teď mi leze mráz po zádech:
Jsem rád, milý Gottfriede, žes to byl tenkrát ty, kdo mě tenkrát udal policii, a ne jen tak někdo.
Tys jistě pokřtěný katolík, Gottfriede, jinak bys neuměl tak dobře jezdit s tramvají.
Je silně krátkozraký, oni ho zastřelí a on se ke všemu bude dívat nesprávným směrem.
Kdyby byl Ježíš měl hrb, těžko by ho byli přibili na kříž.

Navzdory rozsahu se mi kniha dobře četla. Byl to opravdu silný zážitek.

Ze začátku jsem si myslela, že to teda bude hodně náročné a nevěděla jsem, jestli takové hromadění textu, často mimo mísu, alespoň pro mě, zvládnu. Náročné to tedy bylo, ale nakonec jsem se začetla a musím konstatovat, že ani nijak nelituji, že jsem do tohoto "díla" našla odvahu. Díky ČV.

Odloženo cca ve třetině, dál jsem to prostě nedala. Začátek knihy mě navnadil svým jazykem, mám ráda květnaté popisy. Čím dále jsem však četla, tím stejnější a stejnější se kniha stávala. Ber-tram to dobře popsala sopkou chrlící a chrlící, až zasype samu sebe. Skoro bych řekla, že méně je někdy více. Stejně tak s těmi dalšími a dalšími absurdními obrazy to už autor pro mě prostě přepískl. Možná zkusím někdy později znovu, ale spíš už ne.

Vytříbený jazyk, nesporně mimořádná schopnost nahlížet podstatu věcí a dějů, o lidech nemluvě. Na druhé straně až fantasmagorické vršení čím dál absurdnějších obrazů, které jednoho unaví, časem omrzí.

Ikdyž přeskakuji některé odstavce, které jsou dle mého zbytečně zbytnělé , příběh Oskara na pozadí 1.poloviny 20.století je parádní. Několik scén je naprosto skvělých a celkový dojem velmi dobrý. Jinak pro toho, kdo chce poznat historii Gdaňska a okolí jistě zajímavý vhled. 80%

Sopka soptila a chrlila a chrlila, až zasypala sama sebe. Čtenář stačil utéct. Zvládl 288 stran z 505 a letmo doslov. Vážně hřích utopit prominentní slovní výbavu v chaotickém blábolení. Jak se obloukem vyhýbám průjmům Hrabala, vrazím do samomluvky Grasse! Nedočteno. 9/24

Neotřelý, originální pohled na reálné události 30. a 40. let očima hlavní postavy s prvky nadsázky až grotesky, kontrastujícími s hrůzou období, které popisuje.

Těžko uvěřitelné příběhy, spoustu filozofických úvah, kterým běžný člověk nerozumí, ironie ve vyprávění a naprosto psychedelický závěr. Kdybych to četla, odložila bych. Díky jedinečnému přednesu pana Mrkvičky jsem ale vydržela doposlouchat audioknihu.

Kritika označuje dílo za největší román poslední doby a já v tom případě označuji poslední dobu jako opravdu velký úlet. Hlavní hrdina Oskar je divný, střídání ich-formy s třetí osobou je divné, styl psaní je divný a nakonec i doba, ve které se děj odehrává, byla také divná. Jedna z knih, u kterých jsem se hodně těšil na konec.

při čtení mi neodbytně vyskakovalo - ten příběh přece znám. a ano, pak mi to došlo, to je přeci úplně stejný motiv, jako Hrabalovo "obsluhoval jsem anglického krále", ale syrovější a opravdovější, příběh zlého omezeného trpaslíka v dramatické době. (tím vůbec nechci Hrabalovi nasazovat psí hlavu, obě knihy mám, rád)

Ať jsem dělala, co jsem dělala, nemohla jsem tuto knihu dočíst.
Dostala jsem se asi do tří čtvrtin.
Ze začátku se mi příběh líbil, ale postupně mi děj připadal divnější a divnější. Do čtení jsem se musela nutit. Rozečetla jsem proto další knihy a o Oskárka jsem postupně přestala mít zájem.

Třeba se k tomu jednoho dne odhodlám.

Každá kniha má svůj čas, ke každé musí člověk jaksi dozrát. Tuhle jsem přečetla napotřetí - poprvé jsem skončila na stránce 20, po roce to zkusila zase a opět ke stránce 20.... Za další rok a půl asi nastala ta správná chvíle a já četla, četla a četla. Za mě skvělá.

Tomuhle Nobelovkou věnčenému románu jsem se dlouho vyhýbal. Jako bych to tušil. Prostě tyhle knihy žánru „dějiny 20. století viděné očima (ne)obyčejného hrdiny“ mi tak nějak lezou krkem. A tady je ten mentálně zaostalý trpaslík, který z toho všeho nakonec vyroste. Body u mě Grass získal střídaním vyprávěcí polohy, to jak se třetí osoba mění v první a zase zpátky. Jak Oskar o sobě píše jako o Oskarovi. Jako skutečné malé dítě, které o sobě taky mluví ve třetí osobě. Ale jinak v tom nic extra nevidím.

Vynikající román. Čte se velmi dobře.

Je to klasika, vím..., ale tento styl mi neleží.

Absurdní svět v období druhé světové války v absurdním prostředí polsko-německého Gdaňsku vyprávěny absurdní postavou třicetiletého hrbatého liliputa Oskara, který se chce oženit se svou nevlastní matkou, se kterou několikrát spal a dost možná zplodil svého nevlastního bratra. Nepřímo zabil své oba potenciální otce a svou dozajista vlastní matku. Je cynický, odtržený od reality, rozmazlený a zatrpklý společností - ovšem i tak, což je po tom všem zvláštní napsat, je to skvělá kniha. Oskarovi se sice nedá vyloženě fandit, ale často s ním člověk soucítí a tehdejší překotná doba viděná jeho perspektivou je více než zajímavá.

(SPOILER) Skvělá kniha o tom, že v pokřiveném groteskním světě se pokřivený a groteskní člověk může pasovat na spasitele a nakonec se jím vskutku stává aspoň na obraze. Fascinující je, že ačkoli se v příběhu odehrává spousta vyšinutých a nenormálních věcí, čtenář je nucen přijmout je jako normu světa Plechového bubínku, tedy ve mně nic nevzbudilo ani znechucení, ani rozčílení, žádné negativní emoce. Hlavní hrdina Oskar stojí celý život mezi Rasputinem a Goethem a má ze života panický strach. Střídá promluvy, nemluví o sobě jen v 1. osobě, ale zároveň svůj příběh místy komentuje z pozice pozorovatele, to mu umožňuje získat odstup a nadhled nad svým životem. Velmi důležitý je motiv hudby, všudypřítomným bubnováním Oskar komunikuje, a v podstatě žije. Na příběhu 4 lidí a 4 kocourů, jejichž osudy jsou propleteny, stále zrychluje děj až k šílenému víření (bubínku).
Co mě fascinovalo nejvíc, osobně v knihách nesnáším scény násilí, ale tady jsem se u scény, ve které se znásilňovalo, musela skoro smát, autor totiž soustředí detail na něco úplně jiného - na mravence a na vši, a to je opravdu hodno Nobelovy ceny, dokázat se podívat jinak.

Po pár desítkách stránek už dokážu odhadnout jaký typ literatury to bude. A takový mi prostě nesedí. Takže pardon.